SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979)

Junus Dešerijevič Dešerijev

SOUČASNÝ STAV SOCIOLINGVISTIKY V SSSR A AKTUÁLNÍ PROBLÉMY ROZVOJE JAZYKOVÉHO ŽIVOTA SOVĚTSKÉ SPOLEČNOSTI

V posledních dvou desetiletích dosáhl sociolingvistický výzkum v Sovětském svazu poměrně širokého rozmachu. Souvisí především se studiem zákonitostí fungování, vývoje a vzájemného působení jazyků národů SSSR, s řešením problematiky ruštiny jako jazyka mezinárodního dorozumívání a jako jednoho ze světových jazyků, se zkoumáním sociolingvistických problémů rozvojových zemí a světového lingvistického (jazykového) procesu, jakož i s pokusy o vytvoření obecné teorie sociální lingvistiky.

Poprvé v dějinách sovětské jazykovědy byla zřízena oddělení sociální lingvistiky v Ústavu jazykovědy Akademie věd SSSR a v Ústavu orientalistiky Akademie věd SSSR; sociolingvistický výzkum probíhá také v Ústavu ruského jazyka Akademie věd SSSR, na Moskevské státní univerzitě, v Ústavu A. S. Puškina a v leningradské pobočce Ústavu jazykovědy Akademie věd SSSR.

Významná práce na výzkumu sociolingvistických problémů probíhá v řadě svazových republik. Zvláště je třeba zmínit sociolingvistický výzkum prováděný v Ukrajinské SSR pod vedením akademika I. K. Beloděda.

V posledních letech je věnována značná pozornost organizaci sociolingvistického výzkumu v Litevské SSR. Z podnětu ředitele Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR, akademika Akademie věd Litevské SSR K. P. Korsakase, se intenzivně pracuje na přípravě mladých sociolingvistů. Ja. S. Grifonovas absolvoval postgraduální studium v Ústavu jazykovědy Akademie věd SSSR a předložil disertační práci; na kandidátských disertacích úspěšně pracují stážistky L. Grumadene, J. Karalekos a N. Mjarkene. V ústavu byla vytvořena sociolingvistická skupina vedená kandidátem filologických věd S. S. Karaljunasem. Tato skupina se nejaktivněji podílela na přípravě a úspěšném konání konference „Sociolingvistika a litevský jazyk“ (21.–22. února 1978).

Vedoucí oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury, člen-korespondent Akademie věd Litevské SSR K. M. Ulvidas, se aktivně účastní vědecko-organizačních akcí v oblasti sociolingvistiky.

Ústav litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR významně pomáhá kandidátce filologických věd a vědecké tajemnici Vědecké rady pro komplexní problematiku „Zákonitosti vývoje národních jazyků v souvislosti s vývojem socialistických národů“ při Oddělení literatury a jazyka Akademie věd SSSR V. J. Michalčenkové. Je autorkou kapitoly „Vývoj litevsko-ruské dvojjazyčnosti“ v kolektivní práci „Vývoj národně-ruské dvojjazyčnosti“ (M., 1976); kapitola vychází z konkrétního sociolingvistického výzkumu provedeného v Litvě. V. J. Michalčenková se aktivně podílí na výzkumu jazykového života Litevské SSR.

7

Sociolingvistický výzkum se provádí i v dalších republikách. Je třeba zmínit rozpracovávání sociolingvistických problémů v Kazašské, Moldavské, Běloruské a Ázerbájdžánské republice i v některých dalších svazových a autonomních republikách a oblastech. Otázkami sociální lingvistiky se zabývají na řadě univerzit a pedagogických institutů (například na Saratovské státní univerzitě pod vedením prof. L. I. Barannikovové, na Penzenském pedagogickém institutu pod vedením prof. V. D. Bondaletova) atd.

Vzhledem k obrovskému praktickému i teoretickému významu sociolingvistického výzkumu je třeba mu věnovat větší pozornost. Takový výzkum by měl být organizován ve všech vědeckých lingvistických institucích a vysokých školách země. Větší pozornost věnovaná rozpracování problému ruštiny jako jazyka mezinárodnostní komunikace a jednoho ze světových jazyků, jakož i vytváření organizačních jednotek ve filologických institucích akademií věd svazových republik (poboček), přispějí k dalšímu rozvoji sociolingvistického výzkumu.

Společensky podmíněná tendence svobodného fungování a rozvoje spisovných jazyků

Je všeobecně známo, že Komunistická strana Sovětského svazu vždy uskutečňovala a uskutečňuje leninskou národnostní politiku, politiku nerušeného rozvoje národů a národností, jejich kultur a svobodného fungování jejich jazyků. Na rozdíl od tvrzení sovětologů, falzifikátorů vynikajících úspěchů země Sovětů, o asimilaci jazyků a kultur národů SSSR, spisovné jazyky sovětských národů nikdy dříve nedosáhly tak vysoké úrovně rozvoje, jaké dosahují dnes. Potvrzují to nezvratná fakta.

Uveďme jen některá z těchto faktů. Ve školním roce 1914/15 například nebyla na Ukrajině ani jediná světská škola, byť jen základní, s výukou v ukrajinštině („Соціалістична Україна“, s. 237). Po vítězství Velké říjnové revoluce byla výuka ukrajinských dětí okamžitě převedena do jejich mateřského jazyka. Již k 50. výročí sovětské moci — ve školním roce 1967/68 — se v 1.–4. třídách škol Ukrajinské SSR vzdělávalo více než 3 420 tisíc žáků, z toho více než 2 093 tisíc v ukrajinštině; v 5.–8. třídách více než 1 997 tisíc a v 9.–10. třídách přes 514 tisíc.

Ve školním roce 1914/15 přitom na Ukrajině fungovalo 27 vysokých škol, na nichž studovalo 35 204 osob. Na žádné z těchto škol se ukrajinština nepoužívala jako vyučovací jazyk. V Ukrajinské SSR byl ve školním roce 1974/75 obraz zcela odlišný: fungovalo zde 142 vysokých škol, na nichž studovalo 818 tisíc studentů; výuka probíhala v ukrajinštině a ruštině podle přání studentů.

Hned od prvních dnů nastolení sovětské moci v Litvě byla přijata opatření ke zvýšení úlohy litevštiny ve společensko-politickém a kulturním životě litevského národa. Sovětská moc byla v Litvě vyhlášena 16. prosince 1918. Již „13. března 1919 byl vydán dekret o zřízení univerzity v budovách Vilniuské univerzity, kterou carská vláda v roce 1832 zavřela“ („Народное образование“, s. 430). Jak známo, „velmi rozsáhlou činnost zaměřenou na vytvoření nového, sovětského systému vzdělávání přerušila mezinárodní

8

kontrarevoluce, která v roce 1919 potlačila sovětskou moc v Litvě“ (Tamtéž, s. 430).

Ve školním roce 1939/40, tedy na konci buržoazního panství v Litvě, „studovalo na všech vysokých školách dohromady jen 3,5 tisíce studentů“ (Tamtéž, s. 431).

Ve školním roce 1974/75 naproti tomu v Litevské SSR fungovalo 12 vysokých škol s celkovým počtem 60,8 tisíce studentů. V republice působilo 3 tisíce všeobecně vzdělávacích škol, které navštěvovalo 629 tisíc žáků, a 78 středních odborných škol, na nichž studovalo 67,7 tisíce žáků („Ежегодник...“, s. 102—103). Na vysokých školách, učilištích a školách různých typů probíhá výuka převážně v litevštině. Litevština se hojně používá také ve výzkumné práci. To vše v sovětské epoše přispělo k nebývalému rozvoji litevštiny z hlediska jejího fungování i vnitřní struktury.

Gruzie je zemí starobylé kultury. A přece, jak se uvádí v knize „Народное образование“, věnované 50. výročí Velké říjnové revoluce, „před nastolením sovětské moci byla většina obyvatel republiky připravena o možnost získat byť jen základní světské vzdělání. Statisíce dospělých neuměly číst a psát“ („Народное образование“, s. 401).

V roce 1921 byl v Gruzii stanoven úkol převést výuku na základních školách do mateřských jazyků — gruzínštiny, arménštiny, ázerbájdžánštiny, abcházštiny a osetštiny. Tento úkol byl úspěšně splněn. Všeobecně vzdělávací národní školství se v Gruzii rychle rozvíjelo. Ve školním roce 1965/66 bylo v republice celkem 2 959 gruzínských, 287 ruských, 242 arménských, 162 ázerbájdžánských, 39 abcházských, 194 osetských a 372 smíšených škol. V Gruzínské SSR tedy v 3 596 školách nebyla ruština vyučovacím jazykem, nýbrž se vyučovala jako předmět. Pouze ve 287 školách plnila funkci vyučovacího jazyka.

Jestliže před revolucí v Gruzii neexistovala ani jediná všeobecně vzdělávací střední škola s výukou v gruzínštině, pak k 50. výročí sovětské moci fungovalo v Gruzínské SSR 2 959 škol s výukou v gruzínštině. Ve školním roce 1967/68 byla například pro 312 794 žáků 5.–10. tříd vyučovacím jazykem gruzínština.

Z uvedených údajů je zřejmé, že po vítězství Velké říjnové revoluce došlo k zásadním změnám společenských podmínek fungování jazyků i rozvoje jejich společenských funkcí. Oblasti užívání spisovných jazyků se rozšířily do nebývalého rozsahu.

Společensky podmíněná tendence širokého uplatňování národně-ruské dvojjazyčnosti

Jak známo, v Sovětském svazu fungují různé typy dvojjazyčnosti. Nejdůležitějšími typy dvojjazyčnosti jsou například v Litevské SSR litevsko-ruská a rusko-litevská; v Ázerbájdžánské SSR ázerbájdžánsko-ruská, rusko-ázerbájdžánská, arménsko-ruská, arménsko-ázerbájdžánská, ázerbájdžánsko-arménská; v Tádžické SSR tádžicko-ruská, rusko-tádžická, uzbecko-ruská, uzbecko-tádžická, tádžicko-uzbecká atd. Ve všech republikách je tedy zastoupena národně-ruská dvojjazyčnost jako hlavní, základní typ dvojjazyčnosti, jehož prostřednictvím se uskutečňuje komunikace mezi všemi národy SSSR a kulturní výměna. Všechny ostatní typy dvojjazyčnosti mají

9

místní, lokální význam. Například tádžicko-ruskou dvojjazyčnost nelze ve velkém měřítku využívat pro společenské účely v Litvě, Gruzii a dalších republikách, kde žije velmi málo Tádžiků a vůbec lidí ovládajících tádžičtinu. Totéž lze říci o možnosti využívat ve velkém měřítku pro společenské účely litevsko-ruskou dvojjazyčnost v Turkmenistánu, Dagestánu atd. (protože tam žije málo Litevců).

Samozřejmě je třeba věnovat náležitou pozornost rusko-litevské a dalším typům dvojjazyčnosti. Je například důležité pomáhat Rusům a příslušníkům jiných národů, kteří trvale žijí v Litvě, osvojit si litevský jazyk a litevsko-ruskou dvojjazyčnost.

Vzhledem k tomu, že hlavním a nejdůležitějším typem dvojjazyčnosti v SSSR je národně-ruská dvojjazyčnost, zaměříme se především na otázky související s jejím rozvojem.

Společensky podmíněná tendence širokého uplatňování národně-ruské dvojjazyčnosti ve svazových a autonomních republikách, oblastech a okruzích vedla k tomu, že v současnosti vzrostla úloha ruského jazyka v životě národů SSSR a při utváření a rozvoji vyspělé socialistické společnosti více než kdy dříve. Národní jazyky a ruština jako jazyk mezietnické komunikace se tak vzájemně doplňují ve společném životě a činnosti sovětských lidí v podmínkách rozvinutého socialismu. To vše podmiňuje životní nezbytnost rozvoje a všeobecného rozšíření národně-ruské dvojjazyčnosti ve všech svazových a autonomních republikách, oblastech a okruzích.

Jak známo, z rozmanitých společenských funkcí ruského jazyka jsou za nejdůležitější považovány následující: 1) funkce národního jazyka ruského národa; 2) funkce společného jazyka mezietnické komunikace národů SSSR; 3) funkce jednoho z jazyků mezinárodní komunikace, jednoho ze světových jazyků; 4) funkce jazyka, který slouží jako jeden z hlavních zdrojů obohacování a rozvoje jazyků sovětských národů.

Nejobecnější zákonitostí vývoje jazykového života sovětské společnosti, která odráží společenské zájmy a potřeby prvořadé důležitosti všech národů naší země, je stále sílící tendence k růstu úlohy a funkcí ruského jazyka ve společné výrobní a společensko-politické činnosti všech sovětských lidí. V životě většiny národů SSSR se ruština používá nejen jako jazyk mezietnické komunikace, ale také jako hlavní jazyk vzdělávání a poznání (tj. jazyk všeobecného středoškolského, odborného a vysokoškolského vzdělávání, jazyk vědy a techniky) a osvojování všesovětské a světové kultury. Zároveň je důležité poznamenat, že ruština plní funkce jazyka společensko-politického, vědeckého a kulturního života sovětské společnosti jako celku, v měřítku celé země. Díky tomu se ruština stala všeobecně uznávaným jazykem, který každým dnem stále více upevňuje jednotu a monolitnost sovětské společnosti, jazykem bratrské spolupráce a vzájemné pomoci všech národů SSSR.

Všeobecné rozšíření ruštiny a rostoucí význam, který má v každodenní komunikaci sovětských lidí, jsou nemalou měrou dány také tím, že ruština je mateřským jazykem Rusů, kteří tvoří více než polovinu obyvatel naší země. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 1970 navíc 36,3% Ukrajinců a 49% Bělorusů ovládá ruštinu plynně, zatímco zbývající ukrajinské a běloruské obyvatelstvo zná ruštinu v různé míře jako jazyk blízce příbuzný ukrajinštině a běloruštině. Zároveň se ruština stala mateřským jazykem více než 13 milionů příslušníků všech národností.

10

Vše uvedené nevede k umenšování role a významu místních jazyků v životě jejich nositelů (Белоед И. К., 1969; Дешериев Ю. Д., 1966).

Význam ruštiny pro rozvoj národů SSSR nelze omezovat na její funkce jazyka mezinárodnostní komunikace. Významnou roli ruštiny v rozvoji a obohacování kultur a jazyků všech sovětských národů lze jen stěží přecenit. Díky ruštině se výdobytky každé národní kultury stávají společným dědictvím všech sovětských lidí. Jak známo, národy předrevolučního Ruska se nacházely na různých úrovních politického, hospodářského a kulturního rozvoje: žily v něm jak národy starobylé, vysoké kultury, tak národnosti a etnické skupiny, které ve svém rozvoji zaostávaly. Vyrovnat úroveň jejich sociálně-ekonomického, politického a kulturního rozvoje na současném, vyšším stupni bylo mimořádně obtížným úkolem.

Malopočetné národy Severu dosáhly obrovských úspěchů v oblasti vzdělávání, vědy, kultury, literatury a umění, a to především prostřednictvím ruštiny (Увачан В. Н., 1971). Nejlepší představitelé malých národů vytvářejí za použití ruštiny nové duchovní hodnoty. Například Čukča Jurij Rytcheu, který důvěrně znal život, každodenní zvyklosti a kulturu svého národa, vytvořil v ruštině nádherná umělecká díla, v nichž zobrazil své hrdiny v prostředí národního života. V ruštině byly vydány básně Udegejce Džansiho Kimenka, Mansijce Jugana Šestalova, Něnce Nikolaje Vylky, Nanajce Andreje Passara a dalších básníků Dálného severu, Sibiře a Dálného východu. V ruštině tvoří svá díla také mnozí představitelé dalších národů naší země – spisovatelé, vědci, novináři i literární kritici. V tomto ohledu jsou příznačná široce známá díla kyrgyzského sovětského spisovatele Čingize Ajtmatova, napsaná v ruštině.

Příspěvek ruštiny k procesu vzájemného obohacování a působení jazyků sovětských národů je zvlášť významný. Ruština se o své bohatství štědře dělila s ostatními jazyky. V sovětské jazykovědné literatuře se opakovaně uvádí, že ruština je jedním z hlavních zdrojů obohacování a rozvoje jazyků národů Sovětského svazu s nově i dávno ustavenou písemnou podobou. Stačí uvést, že 70–80% společensko-politických a vědecko-technických termínů převzaly jazyky s nově ustavenou písemnou podobou z ruštiny nebo jejím prostřednictvím z jiných jazyků.

Práce sovětských vědců zdůrazňují, že ve všech spisovných jazycích naší země se pod bezprostředním vlivem ruské publicistiky a děl V. I. Lenina utvořil publicistický styl. To propůjčuje sovětskému stylu ve slovním materiálu jazyků celého našeho Svazu onu monolitnost a příznačnou výraznost, které z něj učinily styl epochy, jak napsal vynikající sovětský filolog L. A. Bulachovskij.

Hlavní podíl na utváření společného lexikálního fondu národních jazyků má ruština. Převážná část slov, která do tohoto fondu vstoupila, pochází z ruštiny nebo byla převzata jejím prostřednictvím. Patří k nim především internacionální a všesovětské termíny: internacionála, internacionalismus, humanismus, sovět, marxismus, leninismus atd. Pravopisné a nezřídka i ortoepické normy mnoha přejatých slov, která obohatila společný lexikální fond (například jazyků s nově ustavenou písemnou podobou), se často utvářejí podle vzorů převzatých z ruštiny a jejím prostřednictvím z jiných jazyků: komunista, kosmonaut, satelit, raketa, pěst, realismus atd.

11

Sovětští vědci přesvědčivě dokázali, že přejímání nejen jednotlivých slov, ale i slovních spojení, slovotvorných modelů a modelů různých typů slovních spojení, jakož i možnost aktivního vlivu procesu vzájemného obohacování na rozvoj lexikálně-sémantických systémů, na stylistickou diferenciaci jazyků a na tvorbu souvětí představují lingvistický doklad dalšího prohlubování procesu sbližování národů, národností a jejich duchovních kultur.

To vše ovšem neznamená, že by národní jazyky ztratily svou specifičnost a podléhaly asimilaci, jak tvrdí zahraniční falzifikátoři jazykové politiky prováděné v SSSR.

Procesy vzájemného působení a obohacování jazyků přispívají k doplňování hlavního zdroje rozvoje spisovného jazyka — jeho vnitřních zdrojů. To napomáhá dalšímu úspěšnému řešení jednoho z nejdůležitějších sociologických úkolů — tomu, aby neruské obyvatelstvo naší země ovládlo ruštinu; vytváření společného terminologického fondu, jenž podněcuje tendence k internacionalizaci některých jazykových jevů v podmínkách mnohonárodního státu; vědeckému syntetizování a využívání všeho hodnotného a pokrokového, co přináší mnohasetletá historie všech jazyků sovětských národů. To odpovídá zájmům všestranného rozvoje a sbližování národů, národností a jejich kultur i cílům a úkolům vzájemného obohacování jazyků.

Jak známo, ruština významně ovlivňovala jazyky národů Ruska již před revolucí. Jak však poznamenal akademik V. V. Vinogradov, „je hluboký zásadní rozdíl mezi někdejším, předrevolučním vlivem ruštiny na jazyky sousedních národností a vlivem ruštiny na jazyky národů SSSR v naší době“.

Podobnosti a shody v jazycích země Sovětů, podmíněné působením ruštiny, se projevují: 1) rozšiřováním sféry vlivu ruských, zejména nových sovětských výrazů a jejich kalkováním; 2) rychlým šířením sovětismů a jejich přecházením z jednoho jazyka do druhého; 3) osvojováním základního fondu internacionální slovní zásoby prostřednictvím ruštiny; 4) obecně zesílenou tendencí k internacionalizaci, zvláště pak k jazykové internacionalizaci (Виноградов В. В., 1945).

Ruština se sama obohacuje četnými výpůjčkami z jiných jazyků národů země. Před revolucí přejímala převážně takzvané etnografismy — slova odrážející zvláštnosti každodenního života a hmotné i duchovní kultury různých národů Ruska. V sovětské době ruština vedle takových slov přejímá různé termíny, které vznikly v souvislosti s rozvojem národního umění, literatury, vědy a techniky. Například arménští vědci vytvořili nové vědecké termíny: наррит, танглерон, сванеит atd.; ty vstoupily do ruské a mezinárodní terminologie příslušného oboru poznání. Ruština přejímá nové nezbytné specifické vědecké a technické termíny vytvořené vědci Ukrajiny, Běloruska, Ázerbájdžánu, Gruzie, Litvy a dalších republik.

To vše ukazuje, že ruština je, podle výstižného vyjádření A. S. Puškina (Полн. собр. соч. в 16-ти томах, 1949), „přizpůsobivá a družná ve svém vztahu k cizím jazykům“.

Snaha sovětských lidí dokonale ovládnout ruštinu je podmíněna objektivními zákonitostmi rozvoje sovětské společnosti a odpovídá životní potřebě všech národů naší země. Plynulé ovládání ruštiny pomáhá neruskému obyvatelstvu úspěšně řešit

12

otázky středního a vysokého školství, společensko-politického, ekonomického, vědeckého a kulturního života země. „Samotný objektivní vývoj sovětské společnosti vyvolal růst dvojjazyčnosti; zpravidla jde o svobodné ovládání vedle mateřského jazyka také ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace“ („Правда“, 1971, 16 июля).

Základním typem dvojjazyčnosti v SSSR je dvojjazyčnost s ruštinou ve funkci společného jazyka národů naší země. Růst dvojjazyčnosti odpovídá zájmům všech národů SSSR a je jedním z projevů demokratické povahy sovětské národnostní politiky (Баграмов Э. А., 1971).

V podmínkách vyspělé socialistické společnosti hraje ruština hlavní roli nejen ve vzájemném působení a obohacování jazyků a kultur, ale také v celoplošném šíření jednotné sovětské socialistické kultury, a to jak v procesu každodenního vzájemného obohacování národů SSSR, tak prostřednictvím tištěných publikací.

Rozvoj národních literatur a umění v jazycích národů SSSR s nově vytvořeným písmem i v ruštině vytvořil příznivé podmínky pro využívání paralingvistických prostředků (rozsah modulace hlasu, národní specifika projevů hlasitosti, povahy pauz, zabarvení řeči vyjadřujícího určité expresivně-emocionální vlastnosti atd.) a řečnických figur, které dodávají výpovědi v procesu komunikace charakter ironie, parodie apod.

V podmínkách rozvoje vyspělé socialistické společnosti intenzivně probíhají procesy utváření nového typu komunikace nejen mezi představiteli téhož národa, ale také mezietnické komunikace. Velký vědecký a praktický význam má vytvoření obecného synchronního i perspektivního modelu tohoto nového typu komunikace, jakož i jeho místních variant, které vstřebaly prvky místní národně-kulturní specifičnosti. Sociologové, filozofové, sociolingvisté, psycholingvisté a představitelé pedagogické vědy stojí před aktuálním úkolem vytvářet takové modely nového typu komunikace, které odpovídají cílům dalšího rozvoje nového historického společenství lidí — sovětského národa. V procesu fungování těchto modelů má národně-ruská dvojjazyčnost sehrát důležitou úlohu.

Pokud jde o výzkum zákonitostí fungování, vývoje a vzájemného působení jazyků v souvislosti s rozvojem a sbližováním socialistických národů, národností a jejich kultur, omezíme se na pokus stručně charakterizovat problematiku a výzkumy sovětských sociolingvistů související s rozvojem a sbližováním socialistických národů, národností a jejich kultur. Máme přitom na mysli především sociolingvistické a komplexní výzkumy uskutečněné v období let 1967 až 1977.

Za vítězství Velkého října a ideologii marxismu-leninismu vděčí věda vzniku řady nových oblastí a problémů lingvistiky: jazykové plánování, jazyky s nově vytvořeným písmem, posilování úlohy národních jazyků v životě jejich mluvčích, praktické uskutečňování myšlenky klasiků marxismu-leninismu o rostoucí úloze vědomého působení společnosti na jazyky s dalším rozvojem společnosti, zejména společnosti socialistické.

V roce 1967 byly u příležitosti 50. výročí Velkého října uvedeny následující hlavní směry lingvistického výzkumu a výsledky, jichž v těchto směrech bylo dosaženo: 1) vnitřně strukturální výzkum jazyků sovětských i zahraničních národů (hlavním výzkumným dílem je pětidílná práce „Jazyky národů SSSR“, na jejímž vytvoření sehrál hlavní úlohu

13

náš Vědecký výbor pro komplexní problémy „Zákonitosti vývoje národních jazyků v souvislosti s rozvojem socialistických národů“); 2) obecná jazykověda; 3) srovnávací historické a typologické studium jazyků. Tehdy bylo možné hovořit pouze o počáteční etapě obnovy sociolingvistického výzkumu již na nové úrovni.

Především díky činnosti Vědeckého výboru pro komplexní problematiku „Zákonitosti vývoje národních jazyků v souvislosti s rozvojem socialistických národů“, na jehož práci se aktivně podílejí filozofové, historici, etnografové, literární vědci a představitelé pedagogické vědy, se v poměrně obtížných podmínkách podařilo zorganizovat výzkum v novém směru — sociolingvistickém, který má přímý vztah k rozvoji národnostních vztahů.

Za nejaktuálnější z praktického i teoretického hlediska byly v tomto směru uznány následující problémy:

1. Prvním problémem je zkoumání zákonitostí fungování, vývoje a vzájemného působení jazyků v sovětské společnosti. V rámci tohoto problému vzniklo zásadní čtyřsvazkové dílo „Zákonitosti vývoje spisovných jazyků národů SSSR v sovětské epoše“, které poprvé v dějinách sovětské jazykovědy představilo poměrně jasný obraz jazykového života sovětské společnosti a ukázalo jeho pozitivní i stinné stránky. Toto dílo patří k výzkumům, které pomáhají určit úkoly v oblasti uskutečňování národnostně-jazykové politiky a řešení praktických otázek rozvoje jazykového života sovětské společnosti. K tomuto problému vznikla i další díla, například kniha K. Ch. Chanazarova „Řešení národnostně-jazykového problému v SSSR“ (M., 1977), M. I. Isajeva „130 rovnoprávných“ (o jazycích národů SSSR) atd.

2. Druhý problém souvisí s vědeckým zdůvodněním úlohy a významu ruštiny jako prostředku mezinárodnostní komunikace v sovětské společnosti. Uvedené kolektivní dílo věnovalo značnou pozornost charakteristice fungování ruštiny v národních republikách a rozvoji národně-ruského dvojjazyčí. K tomuto problému vznikla díla „Rozvoj národně-ruského dvojjazyčí“ (M., 1976), „Problémy dvojjazyčnosti a mnohojazyčnosti“, „Ruština jako prostředek mezinárodnostní komunikace“, „Ruština: její úloha v rozvoji a upevňování sovětské společnosti a mezinárodní spolupráce“ a další.

3. Třetím problémem jsou vzájemné vztahy mezi vývojem jazyků a kultur, jazykové otázky vzájemného působení a vzájemného obohacování národů a národností a jejich kultur, jakož i rozvoj všesovětské socialistické kultury. Těmto otázkám se věnují knihy „Vývoj jazyků a kultur v jejich vzájemné souvislosti a interakci“, „Vzájemný vztah vývoje jazyka a kultury“ (v tisku), „Národní jazyk a národní kultura“ (1978) a některé další práce.

4. Čtvrtým problémem je rozvoj jazykového života socialistických zemí a otázky jazyka mezistátní spolupráce socialistických zemí v podmínkách dalšího prohlubování procesu socialistické integrace. K tomuto problému byla publikována řada článků a pracuje se na přípravě dlouhodobého programu společného výzkumu v rámci cílového projektu „Národní jazyky v podmínkách rozvinuté socialistické společnosti“.

5. Pátým problémem je světový lingvistický proces a tendence jeho vývoje. Marxisticko-leninská ideologie a úloha Sovětského svazu ve světovém vývoji nás zavazují věnovat značnou pozornost i této

14

problému. Byly publikovány důležité studie: „Vědeckotechnická revoluce a fungování jazyků světa“, „Sociolingvistické problémy rozvojových zemí“, „Ruština v současném světě“ a další.

V současné době se rozvíjí práce na tak důležitých problémech, jako jsou „Jazyk ve vyspělé socialistické společnosti“ (rozumí se sovětská společnost) a „Národní jazyky v podmínkách vyspělé socialistické společnosti“, které souvisejí s uskutečňováním hlavního úkolu — budování komunismu. Byly provedeny a stále se provádějí poměrně rozsáhlé koordinační vědecko-organizační a vědecko-výzkumné práce. Bohužel se při této práci nevyužívají zdaleka všechny možnosti. Snažíme se odstranit nedostatky a spojovat vědeckovýzkumnou a vědecko-organizační činnost s přípravou vědecko-praktických doporučení.

Rádi bychom vyjádřili velké poděkování všem soudruhům, kteří s námi spolupracují a pomáhají nám, zapojují nás do řešení komplexních problémů a ve svých pracích podporují naše výzkumy a vědecká stanoviska.

Zpráva L. I. Brežněva k 60. výročí Velkého října, materiály společného slavnostního zasedání ÚV KSSS, Nejvyššího sovětu SSSR a Nejvyššího sovětu RSFSR a další materiály spojené se zhodnocením výsledků rozvoje sovětské společnosti za 60 let a určením hlavních úkolů dalšího rozvoje vyspělé socialistické společnosti pro nás budou novým podnětem a kompasem při úspěšném rozvíjení vědeckého výzkumu — naším skromným příspěvkem k budování komunismu.

Jedním z důležitých úkolů sociolingvistů je rozpracování obecné teorie sociální lingvistiky. (Jak známo, v dílech klasiků marxismu-leninismu byla vědecky formulována, zdůvodněna a z hlediska dialektického a historického materialismu vyřešena otázka společenské podmíněnosti jazyka a zákonitostí jeho historického vývoje.

Sovětští jazykovědci začali projevovat značný zájem o sociolingvistické problémy již ve 20.–30. letech (N. A. Marr, I. I. Meščaninov, V. V. Vinogradov, V. M. Žirmunskij, E. D. Polivanov, R. O. Šor, N. F. Jakovlev, E. D. Jakubinskij aj.).

V té době bylo dosaženo podstatných výsledků při řešení jednotlivých otázek, zejména těch, které souvisely s jazykovým plánováním. Ve 40.–50. letech se na rozpracování sociolingvistických problémů podíleli O. S. Achmanovová, I. K. Beloded, R. A. Budagov, V. V. Vinogradov, V. M. Žirmunskij, F. P. Filin, A. S. Čikobava aj. Tehdy však nebyla vytvořena žádná ucelená teoretická koncepce sociální lingvistiky.

Ve druhé polovině 50. let zesílil v SSSR zájem o sociolingvistické problémy, o otázky plánování a prognózování jazykového vývoje v Sovětském svazu („Rozvoj jazyků s nedávno zavedeným písmem“, 1958; „Jazyky s nedávno zavedeným písmem“, 1959 aj.).

Na počátku 60. let se v USA podnikají kroky k organizování sociolingvistického výzkumu. Zájem o tyto problémy znovu vzrostl ve Francii, Anglii, Itálii a Japonsku.

Sociolingvistický výzkum se rozvíjí v socialistických zemích východní Evropy (v NDR, Československu, Rumunsku, Maďarsku, Bulharsku, Polsku a Jugoslávii). Zájem o tyto problémy vznikl i v rozvojových zemích.

Obecná teorie sociální lingvistiky však dosud nebyla vytvořena.

15

Sovětští sociolingvisté věnují značné úsilí vytváření obecné teorie sociální lingvistiky. Této problematice jsou věnovány monografie Ju. D. Dešerijeva „Sociální lingvistika. K základům obecné teorie“ (M., 1977), L. B. Nikolského „Synchronní sociolingvistika“ (M., 1976), A. D. Švejcera „Současná sociolingvistika. Teorie, problémy, metody“ (M., 1976). Tuto práci je třeba prohloubit a dále rozvíjet.

Lingvisté naší země rozpracovávají i další sociolingvistické problémy: práce I. K. Beloděda, F. P. Filina, R. I. Budagova, G. V. Stěpanova, I. F. Protčenka, O. S. Achmanovové, V. G. Kostomarova aj. jsou věnovány otázkám jazykového života národů SSSR i zahraničních zemí.

Sociolingvistické problémy se tedy u nás rozpracovávají na materiálu jazyků národů SSSR i zahraničních zemí v obecně teoretickém, synchronním, retrospektivním, prospektivním a aplikovaném aspektu, jakož i z hlediska studia otázek interlingvistiky.

Ze zkušeností se zvláštní konferencí věnovanou sociolingvistickým problémům rozvoje jazykového života Litevské SSR vyplývají důležité závěry teoretického, praktického a vědecko-organizačního významu.

1. K projednání na konferenci byla předložena aktuální problematika důležitá z teoretického i praktického hlediska, která odráží životně důležité potřeby rozvinuté socialistické společnosti.

2. Vysoká odborná úroveň referátů svědčí o tom, že v Litvě budou sociolingvistické problémy rozpracovávány na odpovídající metodologické a teoretické úrovni.

3. Předpokládá se uskutečnění konkrétních sociolingvistických výzkumů v souladu s praktickými potřebami rozvoje jazykového života Litevské SSR.

4. Zvláštní pozornost si zaslouží zdařilé spojení formulace a vědeckého výkladu problémů fungování a šíření litevsko-ruské a rusko-litevské dvojjazyčnosti, jakož i fungování ruštiny v Litevské SSR jako prostředku mezietnické komunikace. Přitom se zohledňuje prvořadý význam rozvoje litevsko-ruské dvojjazyčnosti, neboť národně-ruská dvojjazyčnost je v SSSR základním typem dvojjazyčnosti, který má obrovský společenský a praktický význam.

5. V referátech, sděleních a vystoupeních bylo jasně vyjádřeno úsilí rozpracovávat takové problémy sociální lingvistiky, které umožní připravit vědecko-praktická doporučení, zvláště důležitá pro školy a vysoké školy republiky.

6. Za užitečný a zdařilý lze považovat počátek koordinace výzkumu jazykovědců republiky v oblasti sociolingvistiky a ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace.

7. K aktivní účasti na práci konference byla přizvána mladá vědecká generace — mladí kandidáti věd, doktorandi a stážisté.

To vše umožňuje doufat, že sociolingvistický výzkum, včetně výzkumu ruštiny jako jazyka mezietnické komunikace, se bude v Litevské SSR rozvíjet v souladu s životními potřebami rozvinuté socialistické společnosti.

16

Литература

Баграмов Э. А. Развитие и сближение социалистических наций. — Правда, 1971, 16 июля.

Белодед И. К. Развитие языков социалистических наций СССР. — Киев, 1969.

Виноградов В. В. Великий русский язык. — М., 1945.

Дешериев Ю. Д. Закономерности развития и взаимодействие языков в советском обществе. — М., 1966.

Ежегодник БСЭ. — М., 1975.

Народное образование в СССР. 1917—1967. — М., 1967.

Пушкин А. С. Полное собрание сочинений в 16-ти томах. — М., 1949.

Соціалістична Україна. — Київ, 1937.

Увачан В. Н. Путь многих народов Севера к социализму. — М., 1971.

Институт языкознания АН СССР

DABARTINĖ SOCIOLINGVISTIKOS PADĖTIS TSR SĄJUNGOJE IR TARYBINĖS VISUOMENĖS KALBINIO GYVENIMO RAIDOS AKTUALIOS PROBLEMOS

Reziumė

Straipsnyje analizuojamos svarbiausios TSR Sąjungos kalbinio gyvenimo raidos tendencijos. Pateikiama daug neginčijamų faktų, rodančių, kad tarybinių tautų literatūrinės kalbos turi tendenciją laisvai funkcionuoti ir plėtotis, kad po Spalio revoliucijos jų visuomeninis vartojimas iš esmės pakito ir kad jos savo visuomenines funkcijas negreitai išplėtė. Antroji raidos tendencija yra formavimasis ir plitimas nacionalinio-rusų bilingvizmo, kuris yra būtina socialinė įvairiakabės, daugnacionalinės tarybinės visuomenės gyvenimo prielaida. Brandžiojo socializmo visuomenėje nacionalinės kalbos ir rusų kalba, kaip tautų bendravimo priemonė, papildo viena kitą. Rusų kalbos vaidmens didėjimas tarybinės visuomenės — naujos istorinės žmonių bendrijos — gyvenime priklauso nuo objektyvių socialinių priežasčių. Rusų kalbos dėka vienos nacionalinės kultūros laimėjimai pasidaro prieinami visiems tarybiniams žmonėms. Rusų kalba padeda turinti ir plėtoti nacionalinių kalbų leksinę-terminologinę ir stilistinę sistemas, jas internacionalizuoja. Keliamos ir svarstomos pagrindinės tarybinės socialinės lingvistikos problemos: kalbų funkcionavimas, raida ir tarpusavio sąveika socialistinėje visuomenėje; rusų kalbos, kaip tarptautinio bendravimo priemonės, vaidmens ir reikšmės didėjimas tarybinės visuomenės gyvenime; kalbų ir kultūrų, tautų ir jų kultūrų savitarpio sąveika ir turtėjimas; bendrosios socialinės teorijos kūrimas ir kt. Pabrėžiama reikšmė ir perspektyvumas sociolingvistinių tyrinėjimų, ypač klausimų, kurie liečia lietuvių-rusų bilingvizmą ir rusų kalbos, kaip nacijų bendravimo priemonės, plėtimąsi mūsų respublikoje.

2. Užs. Nr. 1554