KALBŲ KONTAKTAI LIETUVOS TSR

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIII (1983)

JANINA JANAVIČIENĖ, ZIGMAS ZINKEVIČIUS

Žemaitská nářeční mluva v Žemaičių Naumiestis z hlediska sociolingvistiky

Tato nářeční mluva zaujímá malou oblast v severovýchodní části okresu Šilutė u hranice bývalého Klaipėdského kraje. Jde o městečko Žemaičių Naumiestis a 27 vesnic: Palėndriai, Sugintai, Grýgeliškė, Vanãgiai, Čipariai, Paũpariai, Snūkaliai, Venckai, Pašusčiai, Rimžėnčiai, Brókorai aj. Tato mluva se rozprostírá přibližně 8 kilometrů od Degūčių k Užlaukė (2 km před Gardamas), asi 9 kilometrů od Sugintai k Girininkai a přibližně 14 kilometrů od Palėndriai k Meškinė.

Na dialektologických mapách probíhá oblastí této nářeční mluvy hranice mezi jižními žemaitskými nářečími raseinišských a varnišských nářečí: severozápadní část mluvy až po Ž. Naumiestis a samotný Ž. Naumiestis se řadí k varnišským nářečím, zatímco zbývající oblast mluvy k raseinišským. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Celou oblast této mluvy bychom měli přiřadit k raseinišským nářečím. Hranice mezi varnišskými a raseinišskými nářečími by neměla vést přímo přes Ž. Naumiestis, nýbrž dále na sever, nedaleko Gardamas. Poslední vesnice přiřaditelné k raseinišským nářečím jsou Rimžėnčiai, Kãdagiškiai, Brókorai, Šyliai, Meškinė (tato vesnice hluboko zasahuje do oblasti varnišských nářečí, ale am, am, en, em se zde nemění v on, om, en, em), Girininkai 1, Girininkai 2 (neboli Vainuto Girininkai), Vainutas a Kivýliai. Varnišské rysy se již objevují v Bárt ininkai, Užlaukė, Gardamas, Kukuliškė, Pýpliškė, Juškaičiai, Dárgiškė, Goráiniai a Bikavėnai. Celá oblast nářeční mluvy v Ž. Naumiestis si tedy zachovává an, am, en, em beze změny. Místní obyvatelé říkají, že pouze „švėkšnaliai“ (tak posměšně označují ty, kdo mají varnišské rysy) vyslovují žōns ‘žąsis’, ōns ‘jis’, kǭmps ‘kampas’ atd. Nářeční mluvu v Ž. Naumiestis pojí s raseinišskými také to, že v ní nedochází k posunu přízvuku, zatímco „švėkšnaliai“ jej již posouvají.

Od ostatních raseinišských nářečí se mluva v Ž. Naumiestis liší intenzivnější žemaitizací. Například cirkumflexový přízvuk zde bývá na prvním členu dvojhlásek, např. a. sg. dāngu ‘dangų’ (srov. u ostatních raseinišských nářečí dāŋgų). Mluvčí této nářeční mluvy rozšiřují krátké samohlásky u, i více než ostatní raseinišská nářečí: jejich výslovnost se zde značně přibližuje k o, e, neodpovídá však o, e „švėkšnaliai“. Zřetelná výslovnost o, e byla zaznamenána pouze v koutě mezi hranicí bývalého Klaipėdského kraje a hranicí varnišských nářečí. Je však třeba říci, že v této nářeční mluvě se u, i nerozšiřují vždy. Někdy zůstávají úzké. Závislost tohoto jevu je třeba ještě prozkoumat. Autoři článku se přiklánějí k názoru, že počátek této dvojí výslovnosti (tentýž slovní tvar nebo forma se může vyslovovat různě) mohlo způsobit smísení místní nářeční mluvy s jazykem takzvaných lietuvninků (o nich bude řeč za chvíli). Mimo oblast této nářeční mluvy nebyla taková dvojí výslovnost zaznamenána.

Pro popisovanou nářeční mluvu je dále příznačná monoftongizace dvojhlásek ai, ei v koncovce a v kořeni podstatného jména daiktas, např. n. pl. dā·kta ‘daiktai’ (jihovýchodně od

102

této nářeční mluvy se vyslovuje daiktai). V kořeni podstatného jména namas se zde místo a vyskytuje u, např. n. pl. numā ‘namai’.

Z morfologických rysů je třeba nejprve uvést, že se v této nářeční mluvě častěji než v oblasti ostatních raseinišských nářečí užívá duál. Podstatná jména s kmenem na i (ženského rodu) jsou častěji nahrazována tvary s kmenem na ė, např. žąsė (vyslovuje se žansė) ‘žąsis’, ánkštė (áŋkšti) ‘ankštis’. Akuzativ singuláru a nominativ plurálu přídavných jmen s kmenem na u mají tvary s kmenem na ijo, např. a. sg. drānsį (drānsi) ‘drąsų’, n. pl. rambį ‘rambūs’. Užívá se zájmeno 3. osoby ańs (āns) ‘jis’, f. anā ‘ji’. Místo tvarů a. pl. mūs, jūs se užívají numis, jumis. 3. osoba futura slovesa būti má tvar būs ‘bus’. Ostatní raseinišská nářečí, zejména ta jihovýchodně od oblasti této nářeční mluvy, tyto rysy nemají, případně se v nich vyskytují jen zřídka.

Snad nejvýraznějším rysem této nářeční mluvy je však velmi silný vliv němčiny. Vyskytuje se v ní mnoho germanismů. Je totiž přímo u hranice bývalého Klaipėdského kraje. Po staletí byla vystavena vlivu němčiny. V řeči starousedlíků (nikoli lidí přistěhovaných odjinud) je prakticky přibližně každé páté slovo německého původu. Germanismy jsou obzvláště časté v běžné slovní zásobě. Téměř všechny stavební termíny jsou německé. Zde je několik příkladů germanismů: negelys ‘hřebík’, rīmas (ri·ms) ‘opasek’, rūmas (rū·ims) ‘místo, prostor’, rūmbas (rū·mps) ‘pas’, spātas (spāc) ‘lopata’, stenderis ‘kůl v plotě’, šmelis ‘šedý kůň’, šmōras (šmõrs) ‘krát’, špýkis ‘paprsek kola’, štāpnōtelis (štāpmuoteli̇s) ‘látací jehla’, štarkus ‘pevný’, strikis ‘lano’, štūlē (štū·l’i) ‘židle’. Často jsou značně zlitevštěné a dostávají litevské přípony, např. rūndinas (rū·ndins) ‘kulatý’ (odvozeno od rūndas < něm. rund podle vzoru kūpinas, sklīdinas), vaktúoti (vaktūti) ‘hlídat’ (s litevským -úoti, v jižní žemaitštině -ūti), přísl. giliukingai (g’il’uk’īnga) ‘šťastně’ (odvozeno od giliukis ‘štěstí’ s litevskou příponou -ingai podle vzoru lãimė: laimingai).

Do druhé světové války byla tato nářeční mluva značně izolovaná od ostatních nářečí a spisovný jazyk ji téměř neovlivňoval. I dnes se často stává, že místní člověk na otázku, jak se daná věc nazývá ve spisovném jazyce, nedokáže odpovědět.

Z hlediska sociolingvistiky je tato nářeční mluva nejzajímavější tím, že v její oblasti žije mnoho takzvaných lietuvininků, tj. Litevců evangelického luterského vyznání, kteří se přistěhovali z bývalé Malé Litvy (Klaipėdského kraje a Východního Pruska). Lze předpokládat, že měli značný vliv na místní žemaitskou nářeční mluvu a přispěli k jejímu odlišení od ostatních raseinišských nářečí, zejména k rozšíření vlivu němčiny. Kromě lietuvininků žilo dříve v oblasti této nářeční mluvy také mnoho etnických Němců. Je zde i vesnice ruských starověrců — Sugintai. Malá oblast této nářeční mluvy je tedy z jazykového hlediska velmi rozmanitá a složitá.

Do druhé světové války žilo v oblasti této nářeční mluvy velmi mnoho lietuvininků¹. Místní obyvatelé jim obvykle říkali „Němci“ nebo „Prusové“. V Ž. Naumiestis tvořili dokonce více než polovinu všech obyvatel. Mnoho jich žilo také ve vesnicích, zejména v Paupariai² (mezi Ž. Naumiestis a Vainutas), a to i za hranicemi oblasti této nářeční mluvy³. Dnes je lietuvininků méně, přesto jich stále zůstává poměrně mnoho, zdá se, že přes 600.

¹Tak si říkali Litevci z Malé Litvy. I dnes tento výraz starší lidé často používají.

²Podle výkladu místních obyvatel pochází název z latinského slova pauper ‘chudý’.

³Zmínil se o nich P. Jonikas v popisu nářečí v Pagramantis vydaném roku 1939 (s. 2—3), jejich jazyk však podrobněji nerozebíral.

103

Hojně se vyskytují v Ž. Nauměstisu, Midveriuose, Sugintuose, Palendriuose i v dalších nářečních vesnicích, také za hranicemi nářeční oblasti, zejména ve Vainutu a jeho okolí. Se vzdalováním od bývalého Klaipėdského kraje jejich počet klesá.

Jednou z příčin příchodu lietuvininků do tohoto kraje byla, jak uvádí K. Alminauskis v předmluvě ke svému slovníku germanismů (Die Germanismen des Litauischen. Teil 1: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen. K. (datum neuvedeno), S. 12), migrace najímaných zemědělských dělníků z Malé Litvy do Žemaitska v 19. století a na počátku 20. století. Lietuvininkai sem tehdy chodívali za výdělkem s cepy a kosami na ramenou. Vyprávějí o tom dnes sami, když vzpomínají na vyprávění svých rodičů a prarodičů. Například lietuvininkai z Vainutas slýchali od rodičů a prarodičů, jak zpoza Nemunu, většinou od Tilžės a Ragainės, přicházelo po pěti až šesti mužích s cepy a za týden vymlátili celou hromadu obilí. Odměňovali je nikoli penězi, ale obilím, zejména ty, kteří neměli vlastní půdu. Život na druhé straně Nemunu byl těžší, a proto lidé odcházeli do Žemaitska; někteří z nich zde také zůstali.

Další příčinou migrace byla zesílená germanizace Malé Litvy, před níž lidé utíkali na druhou stranu hranice.

Uprchlíci tehdy (a zčásti i dnes) žili značně izolovaně od Žemaitů. Smíšená manželství se uzavírala zřídka. Jinak však se Žemaiťany vycházeli dobře. Poměrně uzavřený život lietuvininků přispěl k zachování zvláštností jejich jazyka. Podílely se na tom i starobylé náboženské knihy, vydané gotickým písmem před jedním až dvěma stoletími a dosud užívané, zejména zpěvníky a evangelia.

Když nasloucháme řeči lietuvininků, je zřejmé, že se přistěhovali z oblasti západní aukštaitské nářeční skupiny v Malé Litvě. V jejich řeči snadno rozpoznáme jazykové rysy zachycené v gramatikách A. Schleichera a Fr. Kuršaitise. Zvlášť zřetelné je to při hovoru o náboženských tématech. Tehdy lze zaslechnout řadu jazykových archaismů, např. kur aš esmi ‘jsem’, esmė ‘jsme’, dengun žengimo diena ‘do nebe…’, šauk maniešpi bėdoje ‘…ke mně…’ (říkají také manėšpi), aby neįtrauktumbei ‘…abychom nevtáhli’ a podobně. Jinak je však tento jazyk již silně ovlivněn místním žemaitským nářečím. Je v něm mnoho žemaitských a západoaukštaitských dublet, tedy vedle sebe užívaných či dvojím způsobem vyslovovaných stejných morfologických tvarů. Například do očí bije dvojí (dokonce trojí) výslovnost krátkých samohlásek u, i: žemaitsky se vyslovují otevřeněji (trochu nebo velmi), ale zachovávají se i úzké varianty. Dvojhlásky uo, ie se zde mohou zachovávat v nezměněné podobě nebo mohou mít jihžemaitské protějšky ū, ī, např. říká se 3. praes. šviečia ir švīt. Kromě toho se dosud zachovalo z Malé Litvy přinesené zaměňování těchto dvojhlásek s dlouhými samohláskami o, ē, které ještě zesilují žemaitské protějšky o, ē: uo, ie. Například se říká sesū ir sesō, piens ir pēns ‘mléko’, g. sg. f. tōs ir tuōs, vedle 3. praes. švīečia (a po žemaitsku zkrácené varianty švīt) || švīt se navíc říká švēt ‘svítí’ a podobně. Obecně lietuvininkai používají nejvíce různých dublet, když mluví o jiných než náboženských tématech. Tehdy lze často v současném žemaitském nářečí Ž. Nauměstisu zaznamenat jen určité pozůstatky starého jazyka lietuvininků. Tyto pozůstatky jsou však stále poměrně výrazné a zejména se liší od jejich obvyklé žemaitské výslovnosti.

Kromě uvedeného je pro současnou výslovnost lietuvininků charakteristické také zúžení přízvučného ē, které se dokonce mění v dvojhlásku ie, např. ēžers ‘jezero’, mies ‘my’, gi’venims ‘život’, miedei ‘stromy’, pri’ žiemis ‘k zemi’, a. sg. diēsini ‘pravou’. Slo-

104

va se velmi zkracují, např. adv. mēk ‘slabě’, švënt ‘svatě, zcela’, 3. praes. kēt ‘hodlá’, kvieč ‘zve’, meld ‘modlí se’, a. sg. kit ‘jiného’, adv. prām ‘hned’ (žē. prādiem < prādēm), tēi ‘tak’, šali ‘vedle’ (žē. šalip). Koncovka -ę příčestí činného minulého času v množném čísle se mění na -ei, např. susirinkei ‘sešli se’, atvažiāvei ‘přijeli’, parašei ‘napsali’ atd. V jednotlivých slovech se místo a vyskytuje e, např.: dengūs ‘nebe’, kateliks (i katiliks) ‘katolík’, tarnevāu ‘sloužil jsem’ (ale tarnāva ‘sloužil’), apkrūti ‘obtížit’. Závěrové souhlásky se vyslovují s výraznější aspirací. Zdá se, že palatalizace konsonantů před předními samohláskami je méně výrazná. Z dalších zvláštností konsonantismu stojí za zmínku výslovnost žvāgī (< žvāgē) ‘svíčka’, žvagūti ‘svíčička’, šūgžlis (< šūgžlēs) ‘odpadky’, artibiejī ‘blízcí’.

Z morfologických zvláštností stojí za zmínku konstrukce s předložkou į a akuzativem užívaná ve významu lokálu, např. į bažnyčią (į bažnīči) buvau ‘byl jsem v kostele…’, į Ameriką ‘v Americe’, gyvenu į Šilutę ‘…bydlím v Šilutė’, į namūs ‘doma’; hojné užívání duálových tvarů (jsou velmi rozmanité, např. judau abūdau ‘pohnu se, oba’, abūdau kvieti ‘obě pozvaly’); časté jsou tvary přivlastňovacích zájmen (např. jieji negal pareit jie…’, mān gāila jūju ‘…jejich’, tas būva josis vaikēs ‘…její dítě’); tvary budoucího času bez -i, např. eisiu, 1. pl. ēisme || ēisma, 2. pl. ēiste (tento poslední rys je vlastní i místním Žemaitům, kteří však monoftongizují kořenovou dvojhlásku). Často se užívají předponové slovesné tvary bez předpony, ačkoli spisovný jazyk předponu má, např. aš tāu sakysu ‘…řeknu ti’, būvo ējēs (ējis) ‘…odešel’, mān (vyslovují také māni; mūni) tika ‘líbilo se mi’. Podstatná jména mívají často jiný kmen (a rod), např. rūka ‘mlha’, žašē (ža’sie) ‘husa’, nērvos (nērvas) ‘nervy’, šūlinē (šūlini) ‘studna’, kepena ‘játra’ (srov. kepena užvirē ‘rozzlobil se’). Existuje řada slov s odlišným přízvukem, např. lietuvis ‘Litevec’ (n. pl. lietuviai, g. pl. lietuvių…), vokietys (vok’ietīs) ‘Němec’ (vokiečiai…), ligi rugpjūčio (rūk’pju’rči) ‘až do srpna’, stālai ‘stoly’, mokytas ‘učený’, voc. sg. dievē (d’iev’i) ‘Bože’. Hojně se užívají deminutiva podstatných jmen s příponami -ytis, -aitis (vyslovuje se -ātis), např. ožkītis (uošk’ītis) ‘kůzlátko’, antytis ‘kachňátko’, ērytīs || ēraitis (jierītis, jierārtis) ‘jehňátko’, kalakutytis ‘krůtě’, veršaitis (veršātis) ‘telátko’, vežimaitis (vežimātis) ‘vozíček’.

V syntaxi je mnoho německých konstrukcí, např. prilūgino nuo dvijų vaikų (nu…vaikū) ‘přirovnal to ke dvěma dětem’, mānēs dēl (mānis diel) ‘kvůli mně’, pasakē ant to brōlio (ant tuo bruōli) ‘řekl o tom bratrovi’, ānī ilgo laiko ‘na dlouhou dobu’. Věta často končí přísudkem: didelis turgus būvo ‘byl tam velký trh’, žmonių vidutiniai susirinkę būvo (susirinkei būva) ‘…lidé byli shromážděni’, nugrisau šiame sviete būti ‘omrzelo…’. Některé z těchto konstrukcí užívají i místní Žemaité.

V lietuvininské slovní zásobě je obzvlášť mnoho výpůjček z němčiny, např. bānkās ir beņķis ‘lavice’, bērštas (bēršc) ‘žínka’, briliai (bril’e) ‘brýle’, dišerbankas ‘truhlářský hoblic’, ēlskis ‘kravata’, gardynos ‘záclony’, kedelys ‘sukně’, līpkē (l’īpk’ī) ‘vesta’, muldē ‘dřevěná díže na zadělávání těsta’, mūlda ‘podlouhlé síto s držadly’, šiūlē ‘škola’, stīfeliai ‘boty’, ūrlupas ‘dovolená’. Výpůjčky bývají zpravidla silně adaptované a mají litevské přípony a koncovky, vyslovované po žemaitsku, např. inf. berštioti (berštūti) ‘drhnout, mýt’ (s -uoti, v jižním Žemaitsku -ūti), drūveliuoti ‘žvanit’

105

německy, šlektúoti „cítit se špatně“, šropúoti (šruopùti) „čistit koně kartáči“, švičiuoti „potit se“, přísl. švakāi (švakà) „špatně, slabě“. Vyskytují se však i nepřizpůsobená slova, např. āmama „babička“, āpapa „dědeček“ (srov. kúoks ū·mama vā́rds? duok ū·papa „dej dědečkovi“). Někdy se dokonce i litevská slova přepracovávají podle německého vzoru, např. kiaulerijė (k’ául’er’iji) „podlost“ (srov. něm. Schweinerei).

V současnosti starý jazyk lietuvininků rychle zaniká. Jeho prvky si ve větší míře zachovali pouze starší lidé. Jazyk lietuvininků střední generace a zejména mladých lidí je nyní již silně ovlivněn místním žemaitským nářečím a zčásti spisovným jazykem. Sporadicky se v něm vyskytují prvky západoaukštaitského nářečí Malé Litvy, jeho gramatické struktury či slovní zásoby. Někdejší uzavřenost této etnické skupiny, zejména mezi mladými lidmi, totiž v poslední době rychle mizí. Nyní se již často nedodržují ani náboženská omezení. Vznikají smíšené rodiny. Jazyk mladých lietuvininků, kteří se zapojili do víru nového života, je stále více ovlivňován jak místním žemaitským nářečím, tak spisovným jazykem. Vliv spisovného jazyka v tomto kraji nyní stále roste. Zvláště jej posilují škola, tisk, rozhlas, televize a konečně veškerý kulturní, vědecký a technický pokrok na venkově.

Z toho, co zde bylo řečeno, je patrné, že v oblasti žemaitského nářečí Ž. Nauměstisu nyní probíhají velmi složité procesy, zajímavé z hlediska sociolingvistiky. Je třeba je podrobněji prozkoumat. To by mohlo poskytnout materiál nejen pro teoretická zobecnění v sociolingvistice, ale také pomoci lépe pochopit složitý proces vzniku a vývoje našeho současného spisovného jazyka, jehož počátky sahají do Malé Litvy.

Я. ЯНАВИЧЕНЕ, З. ЗИНКЯВИЧЮС

NÁŘEČÍ OKOLÍ ŽEMAJČIU-NAUMĚSTISU Z HLEDISKA SOCIOLINGVISTIKY

Resumé

Článek je věnován studiu složité jazykové situace, která se utvořila v severovýchodní části Šilutského okresu Litevské SSR, v okolí sídla Žemajčiu-Nauměstisu. Na malém území zde lze pozorovat vzájemné působení litevského spisovného jazyka, místního žemaitského dialektu a dialektu takzvaných lietuvininků (Litevci, kteří se sem v 19.–20. století přistěhovali z bývalého Východního Pruska a Klaipėdského kraje), nehledě na ruštinu a němčinu. Hlavní pozornost je věnována studiu dialektu lietuvininků: pojednává se o původu tohoto dialektu, vývoji jeho charakteristických rysů a vztahu k místnímu žemaitskému dialektu.

J. JANAVIČIENĖ, Z. ZINKEVIČIUS

NÁŘEČÍ OBLASTI ŽEMAČIU NAUMĚSTIS (OKRES ŠILUTĖ) ZE SOCIOLINGVISTICKÉHO HLEDISKA

Shrnutí

Článek se zabývá jazykově složitou situací na severovýchodě okresu Šilutė (Litevská SSR), v okolí obce Žemačių Naumiestis. Na tomto malém území lze pozorovat vzájemné působení spisovné litevštiny, místního žemaitského nářečí a nářečí takzvaných Lietuvininků (tj. Litevců, kteří sem přišli z bývalého Východního Pruska a oblasti Klaipėdy v 19.–20. století), nemluvě o ruštině a němčině. Pozornost je zaměřena na studium nářečí Lietuvininků, problém jeho původu, vývoj jeho charakteristických rysů i na jeho vzájemný vztah s místním žemaitským nářečím.