MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV(1985)

AJNA BLINKENOVÁ

TRADICE A NOVÁTORSTVÍ V JAZYKOVÉ NORMALIZACI

Při úvahách o problému jazykové normalizace se obvykle zdůrazňuje nutnost dodržovat přísný systém a dosahovat úplné logičnosti a přesnosti jazyka. Jak však ukazuje jazykový materiál, ne všechno v jazyce podléhá systematičnosti a ne všechno je zde „logické“ v přímém smyslu tohoto slova; ne nadarmo se do gramatik všech jazyků zařazuje celá řada seznamů různých výjimek, tj. slov, která se nezařazují do systémového paradigmatu a mají své gramatické zvláštnosti. Například lotyšská slovesa III. třídy časování mācīt, mīcīt, mocīt, locīt, slodzīt, tūcīt se časují různě: u sloves mācīt, mīcīt, tūcīt (es mācu, mīcu, tūcu, tu māci, mīci, tūci, viņš māca, mīca, tūca atd.) nedochází ke střídání souhlásek, zatímco u sloves mocīt, locīt, slodzīt se užívají jak tvary se střídáním souhlásek (es moku, loku, slogu; tu moki, loki, slogi; viņš moka, loka, sloga…), tak tvary bez střídání (es mocu, locu, slodzu, tu moci, loci, slodzi; viņš moca, loca, slodza…), ačkoli za spisovnou normu se považují pouze tvary se střídáním souhlásky. Známá nepravidelnost se vyskytuje nejen v morfologii, ale také v syntaxi, zejména ve vazbách různých slov. O tom, co říkáme jet letadlem, tramvají a jet vlakem; přijet z Moskvy, z Leningradu, ale přijet z Uralu., nerozhoduje pouze logika gramatiky. Formální logický systém se vůbec nepodřizuje frazeologismům, které mají „svou logiku“, například lotyšské saule lec doslova slunce skáče, „slunce vychází“ atd.

F. P. Filin napsal: „Jazyk je zvláštní druh systému, v němž se systematičnost dialekticky snoubí s antisystematičností, pravidla s výjimkami. Kdyby v jazykovém systému nebyly rozpory, byl by mrtvým a strnulým schématem, neschopným vývoje a pokroku. Uspořádání tohoto rozporného systému lze pochopit a vysvětlit pouze z pozic dialektického a historického materialismu. Synchronní výzkum jazyka, který v jazykovědě existoval vždy a je nezbytný pro mnohé účely, pouze popisuje jeho stav, zatímco historické studium má vysvětlující sílu, neboť ukazuje, co čemu předcházelo, proč k určitým změnám docházelo nebo dochází a proč se jazyk stal takovým, jaký jej známe“¹.

1 Филин Ф. П. Об актуальных задачах советского языкознания.— ВЯ, 1981, № 1, с. 5.

22

Litevský jazykovědec Petras Jonikas již v roce 1937² zdůrazňoval nutnost sladit sociální a individuální faktory, aby bylo dosaženo takové spisovné normy, která by byla optimální pro určitý kolektiv. Uznával stabilizaci normy, avšak pouze do té míry, aby tato stabilizace nedegradovala ve stagnaci, jež může vést k ochromení jazyka. Podle P. Jonikase v jazyce neexistuje matematická pravidelnost; při určování normy působí i jiná kritéria, například účelnost a funkčnost, která mají v současném spisovném jazyce v procesu normalizace sklon zaujímat první místo, a tato kritéria již překračují hranice jednoho jazyka. P. Jonikas proto již tehdy uznával možnost variantních a paralelních jazykových forem a souhlasil se slovy představitele Pražského lingvistického kroužku Viléma Mathesia: „O principech přístupu lze diskutovat, nelze však vytvořit systém jazykové kontroly, který by fungoval přesně a bezchybně jako automatický elektrický vypínač“³.

Český jazykovědec V. Mathesius, zastánce teorie samostatnosti spisovného jazyka, věnuje zásadám jazykové normalizace velkou pozornost a odmítá v normalizaci princip přímočaré pravidelnosti: „Zásada historické čistoty a požadavek přímočaré pravidelnosti nemohou být tedy ani každý zvlášť, ani oba dohromady spolehlivým základem pro zajištění stability spisovné češtiny. Pokud se na ně člověk příliš spoléhá, nakonec se naruší již dosažená stabilita, a tím se podkopává jedna z hlavních podmínek jazykové vybroušenosti“⁴.

Není třeba podrobovat přísnému systému všechny jazykové jevy, pokud se již v jazykové praxi vžily. Tak například lotyšská deverbální adjektiva na -igs se obvykle tvoří na základě minulého času slovesa (dot, dodu, devu — devīgs; smiet smeju, smēju — (iz)smējīgs; ņemt, ņemu, ņēmu — pieņēmīgs), v jazyce se však vyskytují i případy, kdy tradice upevnila podobné deriváty tvořené na základě přítomného času (mirt, mirstu, miru — mirstīgs; šķirt, šķiru, šķīru — atšķirīgs), a proto neuspěly ani pokusy jazykovědců prohlásit za nespisovná adjektiva jūtīgs, lidzjūtīgs, která se tvoří na základě přítomného času slovesa. Podobně se nepodařilo vymýtit z jazyka slovesa rīpot a slēpot, která se vžila tradicí místo „správnějších“ tvarů rīpēt, slēpēt a podobně. Přestože jazykovědci již asi 50 let bojují se slovem patreiz (namísto správného pašreiz), tento boj

² Jonikas P. Mūsų bendrinės rašomosios kalbos kultūros problema. Kalbos normalizacija, funkcinė struktūra ir kalbininkai.— Židinys, 1937, Nr. 12, p. 529—544.

³ Матезиус В. О необходимости стабильности литературного языка.— В кн.: Пражский лингвистический кружок. М., 1967, с. 392.

⁴ Там же, с. 385.

23

zůstává bezvýsledná. Je zřejmé, že jazykový systém připouští varianty pat- и paš- i v takových útvarech, u nichž lze jen obtížně stanovit sémantické či slovotvorné rozdíly. V lotyštině jsou slova se složkou paš- (<paša, pašu): pašlaik, pašlabums, pašsavaldība, pašlepnums, pašdarbība, pašgājējs aj., v nichž je tato složka užita v „zákonné“ podobě. Vedle toho však existují i slova s první složkou pat- (od základu nominativu pats): patlabāk, patmīlība, patvaļība, patvarīgs, patvaļīgs, patsautene apod., včetně lingvistického termínu patskanis „samohláska“, který bez námitek užívají všichni jazykovědci. Proto by bylo třeba uznat za spisovné obě varianty: pašreiz и patreiz. Lze uvést i další podobné příklady.

Velký význam má v jazyce tradice adaptace cizích slov, zejména vlastních jmen. V lotyštině v zásadě dodnes platí pravidla a postupy pro přepis cizích vlastních jmen, které vytvořil Juris Alunāns před zhruba 120 lety: adaptovat je do podoby, která by co nejvíce odpovídala výslovnosti v původním jazyce⁵. V některých případech se však tradicí upevnily nepřesné podoby přepisu, jako Maskava, Parīze, Pērnava, Florence, Brails, Meterlinks, Lāgerlefa aj. Domnívám se, že by bylo třeba tato slova zachovat v podobě, kterou jim vtiskla dlouholetá tradice, a není nutné přetvářet je podle současných zásad na Moskva, Parī, Peru, Firenze, Bratijs, Māterlinks, Lāgerlēva. Jinak můžeme přijít o historickou kontinuitu — spolu se slovem se ztratí i vazba na konkrétní objekt.

To, co bylo řečeno, neznamená, že není třeba zkoumat problematiku přenosu cizích vlastních jmen — je to dokonce nezbytné. Při kodifikaci pravidel jejich přepisu však nesmíme zapomínat na význam tradice. Zcela oprávněný je čistě individuální přístup k zakořeněným slovům. Jména, která do jazyka vstoupila v nedávné době, by naopak měla být pokud možno podřizována jazykovému systému.

Tradice užívání má při normalizaci lexika, zejména terminologie, velmi důležitou úlohu. V této souvislosti lze uvést příklady dvou typů.

Prvním typem jsou termíny, které se v jazyce ustálily s určitým významem a zachovávají se i tehdy, když se s rozvojem vědy objevují nové rysy pojmu. Tak například termín atom, lat. atoms, z řeckého atomos „nedělitelný“, se nadále užívá ve všech jazycích i poté, co bylo zjištěno, že atom je dělitelný.

Podobné změny obsahu nastaly u pojmu, který byl po dlouhou dobu označován termínem ves (lotyšsky svars, litevsky svoris, estonsky.

⁵ Alunāns J. Kāds vārds par latviešu valodu.— In: Izlase. Rīgā, 1956, 45.—52. lpp.

24

kaal, anglicky weight, německy Gewicht). Když vědci zjistili, že uvedené termíny nevyjadřují plně označovaný pojem, u něhož je třeba zohlednit nejen hmotnost, ale také zrychlení závislé na gravitační síle zeměkoule, rozhodl se Mezinárodní výbor pro nomenklaturu a symboly v roce 1961 termín вес (a odpovídající ekvivalenty v různých jazycích) opustit a místo něj užívat termín масса. V souladu s tímto rozhodnutím se ve všech zemích přechází na termín масса — nejen ve vědě, ale i v běžném úzu (např. v SSSR bylo na krabicích bonbonů napsáno: масса 500 г). To způsobuje potíže v jazykové praxi. Slovo indoevropského původu svars je totiž v lotyštině hluboce zakořeněno a tvoří základ mnoha odvozenin a slovních spojení, jako svarīgs, piesvars, tīrsvars, līdzsvars, svarcelšana, svara kategorijas, svara vienības, nepilns svars aj., v nichž se termín masa užívá obtížně, ba dokonce vůbec ne (bezsvara stāvoklis). O tom, že rozhodnutí tento termín nahradit vzbuzuje pochybnosti i mezi odborníky, svědčí článek N. I. Holdena, předsedy Mezinárodní komise pro atomové hmotnosti a relativní zastoupení izotopů ⁶, v němž uvádí, že tato komise v této otázce zastává konzervativní stanovisko — vždy se snaží vyhýbat změnám bez zjevné nutnosti a usiluje o to, aby každá novinka současný stav výrazně zlepšila; zatím nebyla splněna ani jedna z těchto dvou podmínek. Spolu s N. I. Holdenem lze pochybovat o úspěchu rozchodu s tradicí.

Na druhou stranu nesmí jazykový normativní pracovník zapomínat, že norma je historická kategorie, která se s rozvojem jazyka vyvíjí a mění. To, co je dnes považováno za nespisovné, může zítra získat status spisovného. Již v pracích pražských lingvistů se odmítá konzervatismus jako znak spisovného jazyka a historická opodstatněnost formy se nepovažuje za vyčerpávající zdroj normy. R. A. Budagov při výkladu pojmu „spisovný jazyk“ upozorňuje na historickou proměnlivost pojmu „kultivovaná forma jazyka“ a na známou dynamiku představ o ustálenosti norem spisovného jazyka. Zdůrazňuje, že norma je navzdory své důležitosti historicky proměnlivá⁷.

Srovnáme-li například pokyny ke správnosti spisovného projevu, které v roce 1940 podali V. Rūķe a J. Endzelīns⁸, uvidíme, že mnohé z těchto pokynů již neodpovídají skutečnému procesu vývoje

⁶ Холден Н. И. Атомный вес: быть или не быть? — Химия и жизнь, 1982, № 6, с. 30—31.

⁷ Budagov R. A. K otázce místa sovětské jazykovědy v současné lingvistice. — VJ, 1981, č. 3, s. 16.

⁸ Valodas un rakstības jautājumi / Rediģējis J. Endzelīns, sakārtojusi V. Rūķe. — Rīga, 1940, 64. lpp.

25

lotyšského spisovného jazyka. V této brožuře jsou jako nesprávně utvořené kritizovány výrazy celtnis, ēdnīca, izdevniecība, izlietne, lozungs, rēķins, rivmaize a další, které se v současnosti nepochybně vžily ve spisovném jazyce.

Podle B. Havránka „dává slovům zvláštním, zejména v jazyce praktickém, oprávnění k existenci obvyklé užívání. Vžitá slova, bez ohledu na způsob jejich utvoření (nesprávně utvořená nebo pokažená, jako baulna, srov. Baumwolle), mají v jazyce právo na existenci“⁹.

Totéž lze říci o některých slovech a výrazech, proti nimž ve 40. letech vystupovali V. Ruke a J. Endzelīns kvůli jejich sémantické nevhodnosti, např.: aizdomīgs „podezřelý“ ve vztahu k objektu děje, izpildīt „vykonat“ (pienākumu, solījumu, priekšnesumu); autoři odmítají krist acīs a doporučují durties acīs, avšak v jazyce mají právo na existenci oba výrazy — oba frazeologické povahy.

V lotyšské jazykovědě lze někdy pozorovat známou tendenci k příliš přísnému přístupu k některým tvarům a výrazům, které byly svého času prohlášeny za nepřípustné, ale v současném jazyce se často používají v řeči mluvčích spisovného jazyka. Tato takzvaná hypernormalizace je škodlivá tím, že nereálná doporučení snižují prestiž a účinnost těch doporučení, která skutečně přispívají ke zvýšení jazykové kultury. Z podobných hypernormativních omezení lze uvést zákaz užívání stupňování některých příčestí, jako ievērojamāks, apdāvinātāks, vispieredzējušākais a podobně, a doporučení užívat ve srovnávacích konstrukcích pouze nominativ, např.: tādu gārīšu kā kobra un pitons audzēšana, nikoli: tādu gārīšu kā kobru un pitonu audzēšana.

Jak ukazuje M. M. Makovskij, „v procesu užívání a vývoje jazyka se obecnojazykové, kolektivní modely v rámci individuálního užívání neustále přetvářejí a mění; někdejší zákazy celonárodní normy se mohou časem stát normou a normativní jevy často ztrácejí svůj obecnojazykový význam“¹⁰.

Do jisté míry se někdy projevuje odmítavý postoj k přejímání slov, zejména pokud jde o reálie, které u nás dříve neexistovaly a nebyly nám známy, například názvy módního zboží bluzons, šorti, objektů a jevů, jako jsou kruizs, voljers, stress a další. Podle B. Mathesia „z hlediska jazykové kultury,

⁹ Гавранек Б. Задачи литературного языка и его культура.— В кн.: Пражский лингвистический кружок. М., 1967, с. 370.

¹⁰ Маковский М. М. Системность и антисистемность в языке.— М., 1980, с. 149.

26

osvojené cizí slovo, které svou výrazovou schopností obohacuje škálu odstínů spisovné češtiny, je ve srovnání s neologismy puristů vytvořenými na základě mateřského jazyka menším zlem, pokud jím vůbec je“¹¹.

V procesu normalizace lotyštiny, stejně jako všech ostatních jazyků, je třeba věnovat větší pozornost jazykovým variantám a připustit svobodnější výběr jazykových prostředků. V lotyšské jazykovědě se v tomto směru udělalo málo, ačkoli se v jiných jazycích stala v posledním desetiletí problematika variantnosti jedním z ústředních témat. Jazykovědci L. K. Graudinová, K. S. Gorbacevič a další věnují zvláštní pozornost variantám ruského spisovného jazyka.

V metodologii marxistické jazykovědy hraje nejdůležitější úlohu dialektický princip neustálého pohybu, změny a vývoje; v jazyce působí zákon jednoty a protikladů jako vnitřní zdroj vývoje. Dodržování tohoto zákona a uplatňování tohoto principu představují důležitý a složitý úkol pro ty, kdo jazyk normalizují.

„Existence nekonečně rozmanité variantnosti je bohatstvím rozvinutého jazyka, které umožňuje vyjadřovat množství sémantických a stylistických odstínů a nuancí důležitých v procesu komunikace“ ¹². Připouštěním variantních podob můžeme přispívat k rozvoji jazyka na optimální úroveň, uchovávat tradice a otevírat cestu novým pozitivním tendencím. Optimální soulad tradice a inovace je cílem, o nějž by měli naši jazykovědci usilovat.

¹¹ Матезиус В. Указ. соч., с. 387.

¹² Филин Ф. П. Противоречия и развитие языка.— ВЯ, 1980, № 2, с. 18.