LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

RITA ŠEPETYTĖ

DERIVAČNÍ ASPEKT SÉMANTIKY PRIMÁRNÍCH ADJEKTIV

1. Užívání adjektiv aukštas, gilus, žemas ve významu „velký, silný; dobrý“, resp. „malý, nepatrný; špatný“ se považuje za sémantickou chybu v litevštině¹. Prof. J. Balčikonis je přísně opravoval². V prvním svazku „Slovníku litevského jazyka“, který redigoval, nejsou u hesla adjektiva aukštas uvedeny významy „dobrý, vynikající (o kvalitě)“ a „velký, významný co do množství, síly apod.“ (srov. druhé vydání⁴). J. Balčikonis litevštinu dobře ovládal, přesněji řečeno, rozuměl jí a cítil, co je jí cizí. Jedním z hlavních argumentů při jazykových opravách byla autenticita slova či výrazu z hlediska lidové mluvené řeči⁵. Ve druhém vydání prvního svazku „Slovníku litevského jazyka“ je adjektivum aukštas podle našeho názoru uvedeno s přílišným ohledem na významy ruského adjektiva высокий.

Jemnými opravami prof. J. Balčikonis nebrzdil rozvoj litevštiny, jak se snad někomu zdálo, nýbrž pěstoval její svébytnost. Vždyť každý jazyk svým způsobem modeluje obraz světa. Odhalit to může, samozřejmě, pouze důkladné sémantické bádání. Prof. J. Balčikonis nenapsal rozsáhlé teoretické práce, jeho opravy a překlady však ukazují, že byl velkým znalcem sémantiky litevštiny.

2. Abychom sémantiku primárních litevských adjektiv popsali co nejsystematičtěji, použili jsme mimo jiné také metodu analýzy derivačních vztahů. Primární adjektiva jsou pro ni vhodnou oblastí; vyznačují se četnými derivačními vztahy. Kromě toho se deadjektivní derivační typy⁶ vyznačují poměrně vysokou pravidelností a produktivitou⁷. Analýza derivačních vztahů se obvykle používá k rozložení sémantické struktury polysémního slova na sémy (významy)⁸, přesněji řečeno, derivátů

¹ V „Praktických jazykových radách“ jsou tato slova opatřena poznámkou „lépe neužívat ve významu“, viz: Kalbos praktikos patarimai. – V., 1976, s. 40, 81, 312. Ve druhém vydání rad je tento zákaz zmírněn, viz: Kalbos praktikos patarimai. – V., 1985, s. 41, 82.

² Balčikonis J. Rinktiniai raštai/Sud. A. Pukpis. – V., 1978, t. 1, p. 155, 228, 291, 307, 332.

³ Lietuvių kalbos žodynas. – V., 1941, t. 1, p. 396–397.

⁴ Lietuvių kalbos žodynas. – V., 1968, t. 1, p. 488.

⁵ Keinys S. J. Balčikonio kalbos mokslo darbai. – Kalbos kultūra, 1985, sąs. 48, p. 7–8; Vitkauskas V. Juozas Balčikonis. – Kaunas, 1985, p. 66, 106. Žr. taip pat: Balčikonis J. Rinktiniai raštai, t. 1, p. 194.

⁶ Dėl termino darybos tipas žr.: Urbutis V. Žodžių darybos teorija. – V., 1978, p. 249.

⁷ K těmto termínům viz: Urbutis V. Min. veik., s. 262–268.

⁸ Медникова Э. М. Значение слова и методы его описания. – М.,1974, с. 60–61; Kalendienė D. Būdvardžio senas leksinė-semantinė charakteristika. – Kalbotyra, 1981, t. 32 (1), p. 38–51. Šios analizės taikymo pamatas – teiginys, kad dariniai paprastai remiasi viena (apibrėžta) pamatinio žodžio reikšme, žr.: Urbutis V. Min. veik., p. 152–156; Тихонов А. Н. О семантической соотносительности производящих и производных основ. – ВЯ, 1967, № 1, с. 114.

158

rozdílů, abychom potvrdili rozdíl mezi sémy (významy). Derivační vztahy adjektiv analyzujeme z jiného hlediska.

Primární litevská adjektiva se vyznačují pravidelnými odvozeninami – tvoří se z nich podstatná jména s formanty -umas, -uma, příslovce s formantem -ai, slovesa s formanty -ėti, -inti a také mnoho odvozenin náležejících k různým slovním druhům, s větší či menší mírou pravidelnosti. Všimli jsme si, že odvozeniny adjektiv, „produkované“ formálně podle téhož derivačního schématu, mají často odlišné derivační významy a někdy se vzdalují od očekávaného významu (vlastního derivačnímu schématu „adjektivum + formant“), tj. lexicalizovaly se⁹. Naše hypotéza: 1) sémantická blízkost základních adjektiv se odráží v sémantické blízkosti jejich odpovídajících odvozenin; 2) pokud se pravidelné¹⁰ odvozeniny svými významy vzdalují od významu očekávaného derivačním schématem, pak se sémantické struktury základních adjektiv liší důležitými sémantickými komponenty.

V tomto článku jsme pro analýzu zvolili čtyři sémantické skupiny primárních adjektiv, tj. adjektiva, do jejichž sémantické struktury vstupují sémy¹¹ (různého řádu) „prostor“, „množství“, „barva“, „čas“. Nomenklaturu sémů jsme sestavili na základě modelu Ž. Sokolovské¹². Přítomnost sém se určuje podle definic významů uvedených ve slovnících.

Článek vychází z ilustračního materiálu a výkladů významů ve „Slovníku litevského jazyka“¹³ a „Slovníku současného litevského jazyka“¹⁴. Zdůrazňujeme, že naše předpoklady a závěry jsou hypotetické, což souvisí s 1) zaznamenáváním odvozenin ve slovnících (pravidelné odvozeniny se nezaznamenávají vždy); 2) jejich skromným ilustračním zastoupením; 3) především možnou heterogenitou a heterochronií odvozenin¹⁵ (např. není zcela jasný derivační základ – senas–seninti nebo senti–seninti apod.). Naše analýza navíc nezahrnuje přenesené významy (ani odvozenin, ani základních slov).

3. K analýze jsme zvolili pravidelné odvozeniny:

a) s formantem -uma. V „Gramatice litevského jazyka“¹⁶ jsou popsány v rámci dvou derivačních kategorií – „abstrakta“ a „místo“. Zároveň se uvádí, že abstrakta označují „abstraktní vlastnost nebo dobu, časový stav“¹⁷, zatímco odvozeniny s místním významem mohou označovat také „... část předmětu“ a čas¹⁸;

⁹ K lexicalizaci viz: Urbutis V. Min. veik., s. 146–148; Кубрякова Е. С. Типы языковых значений. Семантика производного слова. – М., 1981, с. 57.

¹⁰ Za minimální míru pravidelnosti považujeme 2 odvozeniny náležející k témuž derivačnímu schématu.

¹¹ Sema a sémantický komponent jsou v tomto článku užívány synonymně.

¹² Соколовская Ж. П. Опыт системного описания семантических отношений в лексике (на материале русских имен прилагательных): Автореф. дис.... д-ра. филол. наук. – Киев, 1981. – 28 с.

¹³ Lietuvių kalbos žodynas. – V., 1956–1984, t. 1–13 (toliau vartojamas sutrumpinimas LKŽ).

¹⁴ Slovník současného litevského jazyka. – V., 1972 (zkráceně DŽ).

¹⁵ Plg.: Кубрякова Е. С. Теория номинации и словообразование. – В кн.: Языковая номинация (Виды наименований). М., 1977, с. 270.

¹⁶ Gramatika litevského jazyka. – V., 1965, sv. 1, s. 311, 399.

¹⁷ Tamtéž, s. 311.

¹⁸ Tamtéž, s. 399–400.

159

b) s formantem -ėti. Tyto deriváty označují „postupný vznik nebo zesilování vlastnosti vyjádřené základovým slovem (= resp. výchozím slovem – R.Š.)“¹⁹. Po určité formalizaci lze derivační význam uvést takto: „stávat se X-ovým/X-esnějším“²⁰;

c) s formantem -inti. Základní derivační význam: „činit takovým, jak je vyjádřeno základovým přídavným jménem“²¹ („činit X-ovým/X-esnějším“);

d) kromě toho byly analyzovány pravidelné deriváty přídavných jmen se semémem „barva“ s formantem -uoti a deriváty přídavných jmen se semémem „čas“ s formantem -yvas.

Během analýzy byla věnována pozornost tomu: 1) zda význam konkrétního derivátu odpovídá derivačnímu významu (tj. určuje se stupeň lexicalizace); 2) jaký význam derivát nabývá (nabyl) s ohledem na semém základového přídavného jména.

4.1. Semém „barva“. Přídavná jména: baltas „barvy sněhu, mléka“, juodas „barvy uhlí“, geltonas „barvy květu pryskyřníku, síry či zlata“, mėlynas „jedna ze základních barev spektra – prostřední mezi fialovou a zelenou“, raudonas „mající teplou barvu duhy“ („barvy krve“ DŽ), rudas „tmavě žlutý“, žalias „barvy trávy“ DŽ.

a) Význam „místo (povrch) barvy X“.

Např.: baltuma „bílé místo“, juoduma „černé místo, černá skvrna“, geltonuma „žluté místo“, mėlynuma „modré místo“, raudonuma „zarudlé místo“ (mohlo by být také „červené místo“), ruduma „hnědé místo, hnědá skvrna“, žaluma (v nářečích žaliuma) „zelené místo, zelený povrch“ DŽ.

b) Spíše potenciální než skutečný derivační typ. Je zaznamenán ve slovnících, avšak téměř bez dokladů. Význam „stávat se X/X-esnějším“. Např.: baltėti „bělat, blednout“ (bez dokladu); juodėti „stávat se černým; černat“ (5 dokladů ilustrujících různé významy); *geltonėti²², mėlynėti „stávat se modrým, modřejším“ (2 doklady), raudonėti „stávat se červeným“ (1 doklad; sekundární deriváty įraudonėti, išraudonėti atd. zdvojují významy slovesa s formantem -yti nebo jsou jeho nářečními variantami), obdobně rudėti „stávat se hnědým“, žalėti „stávat se zeleným, zelenějším“ (DŽ; bez dokladu).

c) Význam²³ „barvit (natírat) barvou X“.

Např.: baltinti „natírat něčím bílým“ („bíle natírat“ DŽ), juodinti „černit, natírat“, geltoninti „žlutit“ („dělat žlutým, natírat žlutě“ DŽ; doklad LKŽ – Gardakuliȧis geltonina gijas Šts), mėlyninti „barvit domodra, domodřovat“ (Egliniai pelenai ne baltina, bet mėlenina žlugį Šts), raudoninti „barvit načerveno“, rudinti „barvit nahnědo“, žalinti „zelenit; barvit nazeleno“ DŽ.

d) Významy: 1) „být, jevit se jako barva X“²⁴, např.: baltuoti „být bílý, jevit se bílým“, juoduoti „být, jevit se černým; o černém předmětu: jít, sunout se“, gelto-

¹⁹ Lietuvių kalbos gramatika. – V., 1971, t. 2, p. 258.

²⁰ Znak X zde i dále označuje základové přídavné jméno.

²¹ Jakaitienė E. Veiksmažodžių daryba. (Priesagų vediniai.) – V., 1973, p. 21.

²² Hvězdičkou označujeme deriváty nebo jejich významy, které nejsou zaznamenány ve slovnících (potenciální deriváty).

²³ Srov. Jakaitienė E. Min. veik., s. 21, zde však autorka uvádí deriváty podstatných jmen (auksinti ir pan.).

²⁴ Viz Jakaitienė E. Min. veik., s. 43. Zde je uvedeno patrně přesnější vysvětlení: „zdálky se jevit, být vidět jako to, co je vyjádřeno základovým slovem“.

160

…ovat „být žlutý, vypadat žlutě“, modrat „být nebo vypadat modrý“, červenat se „jev it se, zářit červenou barvou“ („jev it se červeným, být červený“ DŽ), hnědnout „jev it se, být vidět jako hnědý“, zelenat se „být, jevit se zeleným“ DŽ (toto sloveso se častěji užívá v lexicalizovaném významu „o loukách, polích, rostlinách (na jaře a v létě)“);

2) „postupně nabývat barvy X; pokrývat se (zaplňovat se) barvou X“, např.: *bělávat, černat „stávat se černým, černat“ („černit, černit“ DŽ), *žloutnout (tento význam je doložen u odvozeniny druhého stupně pageltonuoti „ze svého povrchu zežloutnout“), modrat „stávat se modrým“, červenat se „být, stávat se červeným“, hnědnout „stávat se hnědým“, zelenat se „pokrývat se zelenou rzí, plísní“ DŽ;

3) „natírat (špinit) barvou X“, např.: *bělávat (význam není doložen, ačkoli je možný, např. u odvozeniny druhého stupně: Kur išsibal­tavai nugarą?), *černat analog., žloutnout „dělat žlutým, žlutit“, *modrat analog., *červenat se (ale įraudonuoti „natřít červeně“, nuraudonuoti „obarvit na červeno“ apod.), *hnědnout (ale suruduoti „ušpinit hnědě“); zelenat „dělat zeleným, špinit zelení“ DŽ.

První význam se realizuje také v odvozeninách druhého stupně s předponami at-, iš-, nu-, pa-, par-, su-, druhý význam — s předponami ap-, į-, iš-, nu-, pa-, su-, už-, třetí význam — s předponami iš-, nu-, su-.

4.1.1. Skupina přídavných jmen označujících „barvu“ se vyznačuje sémantickou blízkostí (snad proto bývá oblíbeným tématem analýzy). To je zřejmé i z přehledu derivačních vztahů. Ze skupiny vybočuje přídavné jméno žalias „zelený“. Jeho sémantická struktura je složitější než u ostatních barevných přídavných jmen (např. koexistence významů „barvy trávy“, „nezralý, nedozrálý“ a „neuvařený (nezpracovaný)“). Analýza derivačních vztahů navíc podle našeho názoru potvrzuje, že pro barevná přídavná jména je relevantní také séma „povrch“ (viz rovněž výklady významů odvozenin).

4.2. Séma „prostoru“. Přídavná jména: aukštas „vysoký, mající velkou výšku, velký rozsah odspodu nahoru“, gilus „sahající daleko od povrchu“, žemas „nízký, mající malý rozsah odspodu nahoru“ DŽ, artus „blízký (z hlediska místa)“ (artimas „nacházející se nedaleko“), tolus „vzdálený z hlediska prostoru“ DŽ (tolimas „nacházející se daleko (z hlediska prostoru)“).

a) Význam „místo X“. Např.: aukštuma „vysoké místo, vyvýšená oblast, hora, kopec“, giluma „hluboké místo, hlubina“, žemuma „nízké místo, rovina, jen málo vystupující nad hladinu moře“ DŽ, artuma „blízké místo“, toluma „vzdálené místo, dálka“ DŽ.

b) Významy se liší, např.: aukštėti „stávat se vysokým“ (bez dokladu; podle našeho názoru je základním významem této odvozeniny aukštas 2. „nacházející se vysoko nad zemí“ a 1 || „vyvýšený nad obvyklou úroveň (místo, voda)“), gilėti „směřovat do hloubky“ (protože toto přídavné jméno nemá odpovídající primární sloveso, může mít sloveso gilėti také význam „stávat se hlubším, hlubokým“ (odvozenina druhého stupně pagilėti)), žemėti analog. aukštėti, artėti „jít blíže, přibližovat se (z hlediska vzdálenosti)“ (výraznější lexicalizace; odvozeniny druhého stupně s předponami pri-, su-), tolėti „stávat se vzdálenějším, vzdáleným“ DŽ.

c) Význam „dělat X/X-esnější“ je značně lexicalizovaný; dělat označuje skutečný děj, např.: aukštinti „dělat vyšším“ (Gdusim tvorbu aukštinti Grg), gilinti „dělat

161

„hlubší, červenat se“, snižovat „dělat nízkým; spouštět dolů“ DŽ, přibližovat „dělat, aby se přibližovalo“ („táhnout blíž“), vzdalovat „dělat vzdálenějším z hlediska prostoru“ DŽ (může jít o derivát od tolti „vzdalovat se“) („posouvat dál“, srov. ilustraci Senis čia artino, čia tolino tabokinę rš). Deriváty druhého stupně s předponami nu-, pa- mají významovou složku „příliš“, např.: nuaukštinti „udělat příliš vysokým“, paaukštinti „udělat příliš vysokým“, nugilinti „příliš prohloubit“, pagilinti „udělat příliš hlubokým“, nužeminti „udělat příliš nízkým“, paartinti „příliš přibližovat“.

4.2.1. Skupinu „prostorových“ adjektiv, kterou analyzujeme, bychom mohli rozdělit do dvou podskupin: 1) vysoký, nízký, hluboký; 2) blízký, vzdálený. Deriváty adjektiv této podskupiny se vyznačují větší lexikalizací významů. Sému „prostoru“ mají také adjektiva dlouhý, krátký, široký, úzký. Pro ně je však důležitější séma „množství“; u adjektiv vysoký, nízký, hluboký naproti tomu séma „množství“ důležitá není. Lze si také všimnout, že významy derivátů „prostorových“ adjektiv lze interpretovat příslušným příslovcem (vysoko, hluboko, nízko; blízko, daleko).

4.3. Séma „množství“. Adjektiva: dlouhý „rozprostírající se do délky; trvající“ (kompilační definice z DŽ a LKŽ), krátký „nevelké délky“ DŽ, tenký „malého průměru“, tlustý „s velkou vzdáleností mezi oběma povrchy roviny“, široký „velký napříč“, úzký „s malým průměrem, šířkou“, velký „významný svým rozsahem“, malý „nevelké výšky, výšky postavy, malých rozměrů“, tvrdý „odolný vůči tlaku jiného tělesa, nestlačitelný, nerozmačkatelný“, měkký „snadno stlačitelný, nepružný“ DŽ.

a) Význam „část X“. Např.: délka „samotná dlouhá část“ (DŽ – „dlouhé místo“, bez ilustrace), tenkost „tenké místo“ (z ilustrací je však patrné, že význam je zřejmě „tenká část“, např.: Lašinių plonuma DŽ, Eikit [šieno] plonumą grėbstyt Ds atd.), tloušťka „tlustá část, místo, tlustá strana“ (tlustá strana „tlustá část, tloušťka“), šířka „široké, nejširší místo“ (mohla by to být i „část“), úzká část analogicky, většina²⁵ „větší část, většina“, menšina „menší část“, tvrdost „tvrdé místo“ (mohla by to být i „část“, např.: Snědl měkké a tvrdé mi nechal apod.), měkká část „měkká část, dužina“.

b) Význam „stávat se X-ějším“. Např.: prodlužovat se „stávat se delším, zkracovat se „stávat se krátkým (kratším)“ DŽ, rozšiřovat se „stávat se širokým (širším)“ DŽ (význam uvedený v LKŽ „rozšiřovat se do stran, rozestupovat se“ je částečně lexikalizovaný, protože souvisí se sémou „prostoru“ ve struktuře adjektiva široký), zužovat se analogicky, ztenčovat se „stávat se tenčím“, tloustnout „tloustnout, stávat se tlustším“, zvětšovat se* „stávat se větším“ (LKŽ „zvětšovat se, růst (rozšiřovat se, tloustnout)“), zmenšovat se* „stávat se menším“ („zmenšovat se“ – LKŽ), tvrdnout „stávat se tvrdým“ („stávat se tvrdým (tvrdším)“ DŽ; uvádí se také částečně lexikalizovaný význam „tuhnout, srážet se, pevnět“, související s jinými sémami adjektiva tvrdý, zde nezmiňovanými), měknout „stávat se měkkým, měkčím“. Tentýž význam se projevuje také u derivátů druhého stupně s předponou pa-.

c) Význam „dělat, aby bylo X-ější“. Např.: prodlužovat „dělat dlouhým“, zkracovat „dělat krátkým“ DŽ, rozšiřovat „dělat širokým (širším)“, zužovat „dělat úzkým,“

²⁵ K nesouladu sémantické a formální motivace derivátů viz: Urbutis V. Min. veik., s. 84.

162

užším, ztenčovat „dělat tenkým“, tloustnout „dělat tlustým, tlustším“, zvětšovat „dělat větším“ (LKŽ – kauzativum od zvětšovat se: Na jaře bude třeba zvětšit zahradu Gs), zmenšovat „dělat menším co do rozsahu“, zpevňovat „dělat tvrdým, tvrdším“, změkčovat „dělat měkkým, měkčím“. Tato slovesa (s výjimkou zpevňovat a změkčovat), stejně jako zvyšovat, snižovat, prohlubovat, přibližovat, vzdalovat, mají slovníky nezaznamenávaný (ačkoli někdy ilustrovaný) význam „dělat, aby se jevil jako X“, např.: Krátká sukně prodlužuje nohy, Svislé linie vypadají lépe – postavu zvyšují a zeštíhlují trš, Široké oblečení člověka rozšiřuje DŽ, Dalekohled jedním koncem přibližuje a druhým vzdaluje DŽ, Zvětšovací sklo DŽ, Oranžová barva prostor zužuje, zmenšuje trš atd. Slovesa zpevňovat a změkčovat, přesněji jejich deriváty druhého stupně s předponou pa-, mají význam „dotykem zkusit, zda je X“, např.: pa-kietinti „zkusit, zda je tvrdé“, paminkštinti „pomačkat, podívat se, zda je měkké“ (srov. ulehčit a ztížit „několikrát nadzvednout, aby se zjistila hmotnost“). Deriváty druhého stupně s předponou nu- získávají význam „udělat, aby bylo příliš X“, např.: nuilginti „udělat příliš dlouhým“, zkrátit příliš „udělat příliš krátkým“ DŽ, zvětšit příliš „udělat příliš velkým“, nuplatinti „udělat, způsobit, aby bylo příliš široké“ atd. Takový význam je zaznamenán také u slovesa ztvrdit: „udělat příliš tvrdým“.

4.3.1. Jak jsme již zmínili, adjektiva dlouhý, krátký, široký, úzký mají také sému „prostoru“ (a významy některých jejich derivátů odpovídají významům derivátů adjektiv vysoký, hluboký, nízký). V jejich struktuře je však důležitější séma „množství“. To by mohl potvrzovat i psycholingvistický výklad. Vždyť pro to, abychom mohli předmět kvalifikovat například jako vysoký, je pro nás důležitá jeho poloha v prostoru (vertikálnost, základna, vrchol atd.). Předmět dlouhý nebo široký však může být takový bez ohledu na svou polohu v prostoru; zde jsou nejdůležitější kvantitativní vztahy mezi částmi předmětu.

4.4. Ѕема „času“. Adjektiva: dlouhý „trvající po určitou dobu“, krátký „netrvající dlouho“ DŽ, starý „mající mnoho let, dosáhnuvší stáří, ne mladý (o lidech, zvířatech); dlouho rostoucí (o rostlinách)“, mladý „mající málo let, nedávný“, nový „nedávno vzniklý, vyrobený, získaný“, časný „z počátku určitého časového úseku“, pozdní „daleko pokročilý, směřující ke konci (o čase)“ DŽ.

a) délka „samotný dlouhý čas“ (Ilgumo dienos aš ir tai tiek nesuverpiu Sdk), krátkost analogicky (např. z kartotéky LKŽ Trumpumoj nakties), starobylost „stáří; stará věc“, mládí „mladost“ (mladost „mladá léta, mladý věk“), novost „něco nového“, časnost „časnost, časný čas“, pozdnost, „pozdní čas“ DŽ.

b) Od adjektiv s dominantní sémou „času“ se například netvoří prodlužovat se a zkracovat se; manifestují sému „množství“, nikoli „času“. Stárnout „stávat se starým (starším)“ a mládnout „stávat se mladším, směřovat k mládí“ (zřejmě analogicky podle stárnout; má rys relativnosti) souvisejí se sémou „stavu“.

c) Významy jsou lexikalizované, např.: prodlužovat „otálet, prodlužovat“, uspěšňovat „dělat něco příliš brzy, uspěchat“, odkládat „dělat něco později, než je třeba“ DŽ, obnovovat „odstraňovat známky používání, opotřebení, stárnutí“, omlazovat „činit mladým; vracet síly mládí“, staršit „viz stařit“ (stařit kauz. stárnout „činit starým“) (významy posledních sloves jsou nejméně lexikalizované, což se přisuzuje tomu, že základová adjektiva mají sému „stav“).

163

d) Z přídavných jmen sjednocených sémi „časová fáze“ se tvoří přídavná jména s formantem -yvas; jejich významy se však liší: ankstyvas „odehrávající se brzy…“, vėlyvas * „odehrávající se pozdě“, jaunyvas „poněkud mladý, nedávný“ DŽ (přesnější definice), senyvas „pokročilého věku, postarší“. Jak je vidět, významy prvních dvou odvozenin jsou značně lexicalizované, zatímco u druhých dvou jsou modifikační.

5.1. V tomto článku jsme uvedli v zásadě pouze příklad uplatnění analýzy slovotvorných vztahů. Lze však učinit i určité závěry, které potvrzují naši hypotézu: 1) mají-li základová přídavná jména společnou séma, nabývají jejich odpovídající odvozeniny: a) stejných slovotvorných významů (nebo opakují repertoár významů, např. odvozeniny s formantem -uma), zejména je-li daná séma dominantní (např. přídavná jména označující „barvy“); b) významů se stejným stupněm lexicalizace (např. odvozeniny s formantem -ėti). 2) nesoulad slovotvorného významu ukazuje na rozdíl mezi základovými přídavnými jmény z hlediska jiných sém (např. senyvas a ankstyvas nebo baltuoti a žaliuoti).

5.2. V jazyce působí zákon ekonomie výrazových prostředků. Tvoření slov podle sémantické analogie je jedním z případů projevování tohoto zákona. Domníváme se, že dalším zkoumáním derivačních vztahů přídavných jmen lze stanovit maximálně blízké sémantické struktury (sémantémy).

DERIVAČNÍ ASPEKT SÉMANTIKY PRIMÁRNÍCH PŘÍDAVNÝCH JMEN

Resumé

Článek popisuje uplatnění analýzy slovotvorných vztahů přídavných jmen s cílem potvrdit jejich sémantickou blízkost vzhledem k té či oné společné séme, která utváří jejich sémantickou strukturu. Účelnost takové analýzy vychází z hypotézy, že sémantická blízkost odvozenin vzniklých podle určitého slovotvorného modelu by měla svědčit o sémantické blízkosti slovotvorných základů; možnost takové analýzy je založena na pravidelnosti deadjektivní derivace v litevštině. Soupis sém byl sestaven s přihlédnutím k modelu Ž. P. Sokolovské. Přítomnost sém se zjišťuje zobecněním slovníkových definic. Článek popisuje některé slovotvorné vztahy čtyř skupin přídavných jmen, které jsou sjednoceny příslušně společnou sémi různého řádu: „barva“, „prostor“, „množství“, „čas“.

Přehled významů odvozenin ukázal, že u některých zkoumaných modelů deadjektivní derivace není kategoriální (lexikálně-gramatická) společnost slovotvorných základů (kvalitativní přídavné jméno) dostatečným základem pro tvoření odvozenin s očekávaným (podle modelu) slovotvorným významem. Dochází k lexicalizaci významů v různé míře.

Zjišťuje se, že slovotvorné základy sjednocené společnou sémi (zejména pokud je tato séma dominantní) odpovídají odvozeninám (v rámci jednoho modelu), které mají stejný slovotvorný význam nebo významy se stejným stupněm lexicalizace; kolísání těchto významů signalizuje přítomnost dalších relevantních sém v sémantické struktuře slovotvorných základů. Předpokládá se, že další výzkum slovotvorných vztahů může přispět ke stanovení maximálně blízkých sémantém.

Zdůrazňuje se, že teze a závěry mají hypotetický charakter, což souvisí především s možnou heterogenitou a heterochronií odvozenin.

164