LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

PRANAS KNIŪKŠTA

SOUVISLOSTI LITERÁRNÍHO JAZYKA S ŽIVÝM JAZYKEM

Sté výročí narození Juozase Balčikonise je významnou událostí naší jazykovědy a svátkem jazykové kultury. Symbolické je, že léta, která uplynula od jeho narození, zahrnují celou historii současného litevského spisovného jazyka. J. Balčikonis spatřil svět, když tisk definitivně určil základ a zásady spisovného jazyka, které později upevnil a rozvinul Jonas Jablonskis. J. Balčikonis vyrůstal a dozrával spolu se spisovným jazykem. Jeho názory částečně formovaly práce a myšlenky J. Jablonského a částečně tytéž společenské podmínky, které působily i na litevský spisovný jazyk.

Názorům J. Balčikonise nejvíce odpovídala zásada J. Jablonského, že základem spisovného jazyka je živý jazyk. J. Balčikonis ji uplatňoval ve všech oblastech jazykové praxe – v překladech, jazykových korekturách, výuce jazyka na středních a vysokých školách – a držel se jí po celý život. Během šesti desetiletí jeho působení se litevský spisovný jazyk definitivně zformoval a rozvinul, poněkud se měnil on sám, jeho teorie a konečně i vztahy k jiným jazykovým oblastem, ale profesorovu důvěru v živý jazyk nic neotřáslo.

Strategie J. Balčikonise byla prostá a jasná: mluv a piš tak, jak mluví tvoji rodiče a sousedé. Z dnešního hlediska se takový postoj může při pohledu na spisovný jazyk zdát poněkud jednostranný, profesor jej však uplatňoval velmi plodně: odpovídal tehdejším okolnostem a potřebám. Takový postup si osvojil v době, kdy spisovný jazyk přebíral vyjadřovací prostředky téměř výhradně z lidového mluveného jazyka a téměř celá společnost začínala svou jazykovou dráhu u nářečí a místních mluv. Spisovný jazyk ani jeho uživatelé neměli jinou spolehlivou oporu. Zvenčí do něj pronikaly především cizí prvky a syntaktické spleti primitivně utvořené podle vzorů jiných jazyků. J. Balčikonis se především staral o to, aby před touto nákazou ochránil mladou generaci, která musela projít křižovatkou nářečí a spisovného jazyka. Nejlepší imunitu proti ní mohl vypěstovat živý jazyk a profesorova cvičení byla jakousi léčebnou gymnastikou, kterou žádné továrně vyráběné léky nenahradí. Profesor učil konkrétními příklady, a ještě více rozvíjením intuice a jazykového citu. Jsou-li pozice živého jazyka pevné, lze se na něj spolehnout bez pravidel a důkazů.

Zásadou „tak lidé mluví“ se spisovný jazyk nikdy neomezoval. Postupem času stále více začala být potřebná i jiná opora a jiné argumenty. Společenské okolnosti, potřeby společnosti a jazykové změny vytvářejí nové jazykové problémy, jazyková praxe se stává složitější. Objevují se novinky, které již nelze považovat za prostý negativní protiklad živého jazyka. Spisovnému jazyku už nestačí

115

to, co se přímo přejímá z tradičního jazyka. Podle jeho vzoru se tvoří nová slova a výrazy, rozšiřují se možnosti slovotvorby a syntaxe. Spisovný jazyk se stává samostatnějším systémem, stále více se začíná opírat o vlastní zdroje, hledá vlastní vzory a zákonitosti. Živelný jazyk se začíná pokládat za nižší stupeň, na vyšším stojí gramatika se svými pravidly, která je třeba se naučit a zapamatovat si. Přímý vliv živého jazyka ztrácí rozhodující význam a nemůže již zastínit plánovité usměrňování jazyka. Řeč venkovských lidí buď postrádá potřebné protějšky, nebo již neuspokojuje vzrostlé jazykové potřeby. Jazyk vytváří nové odnože, které je nezbytné ověřovat jinými způsoby.

Zásada tradičního živého jazyka se stává omezenou i proto, že přibývá lidí, kteří bez něj vyrostli. Z toho, „jak lidé mluví“, se nemohou poučit. Po nějakou dobu lze zájmy uživatelů jazyka bez nářečního zázemí ignorovat, dlouhodobě je však také třeba s nimi něco dělat. Jejich jazykové městštění, ponechané bez péče, začíná působit na celý jazyk. J. Balčikonis je považoval za nevyhnutelné zlo a, jak je patrné z dopisu L. Dambriūnasovi, přehnaně je dramatizoval: „Zmocňuje se mě strach, co bude s naším jazykem, až jeho osud vezme do vlastních rukou generace vyrostlá ve městech – bez nářečí, bez živého jazykového citu. Co se stane, živě vylíčil Dr. Algirdas Margeris ve svém díle „Američtí Litevci a slovník anglických výpůjček“¹.

Profesorova řečnická otázka se pro nás stává zcela aktuální, avšak ani z jazykového, ani ze společenského hlediska nemůžeme souhlasit s odpovědí, kterou mu vnutila polemika. Sám život vyžaduje, abychom se na tuto věc podívali dnešníma očima a vyvodili z toho vlastní závěry.

Již dnes pracuje generace vyrostlá ve městech v různých oborech souvisejících s jazykovou praxí. Máme nemálo autorů a novinářů bez nářečního zázemí, učitelů litevštiny a literárních kritiků, redaktorů.

Profesorovy obavy z oslabování jazykového citu byly v zásadě oprávněné. Z tisku, a zejména z nepublikovaných písemností a mluveného jazyka vidíme, že rychle přibývá lidí, kterým začíná chybět. Vymýšlejí se stále nové pokřivené významy slov, podivná umělá syntax, spojují se neslučitelné slovní tvary a významy. Slábnoucí jazykový cit zjevně dokládá nevhodné užívání přídavných jmen s příponou -iškas (gyveniškas patyrimas) a slepé připojování přípony -inėti ke slovesům (Likus penkioms minutėms, atsilikimėjome penkiais taškais). Člověk s jazykovým citem bez zaváhání řekne – buvome atsilikę. Užívání složených tvarů (neschopnost je užívat) dobře ukazuje jazykový cit člověka vůbec. Totéž lze říci o instrumentálu přísudku a substantivním užívání adjektivních slov (iš pasakyto matyti, nurodytą reikia vykdyti). Jazykovou hluchotu prozrazují takto užívané slovesné tvary: Nuvykau stebėti Duisburge įvykusias pasaulio pirmenybes. Jak lze sledovat něco, co se už stalo?

Za takové jazykové potíže je bezpochyby zčásti odpovědné odtržení městského prostředí od zdrojů živého jazyka. Ale ztotožňovat město se špatným jazykem a vinit pouze je za vš-

¹ Balčikonis J. Rinktiniai raštai. – V., 1982, t. 2, p. 260—261.

116

… tyto potíže by bylo urážlivé i nespravedlivé. Jazykový brak najdeme také v textech autorů venkovského původu a v dnešní vesnici lze zaslechnout takový jazykový odpad, že, řečeno slovy K. Saji, „je až hanba poslouchat“². Důležitější se nyní stává protiklad nikoli mezi městem a venkovem, ale mezi živým a umělým, nebo ještě důležitěji — mezi skutečným a pokřiveným jazykem. Největší nebezpečí nepředstavuje jen umělý jazyk, nýbrž jazyk nevhodně pokřivený.

Už nestačí říci, že základem spisovného jazyka je živý jazyk. Odchylujeme-li se od něj, nemusíme se tím ještě dopouštět smrtelného hříchu. Názor, který kdysi převládal, vyvrátila teorie funkčních stylů i praktický jazyk odborných oborů. Ať člověk ovládá živý jazyk sebevíc a jakkoli vynalézavě využívá jeho prostředků, bez odborných termínů či syntaxe odborných stylů nemůže promýšlet vědecké problémy kosmonautiky nebo politické ekonomie, napsat „Občanský zákoník“ ani přeložit „Pravidla silničního provozu“. Zde o opozici mezi živým a odborným, jinými slovy umělým jazykem nerozhoduje uživatel jazyka, nýbrž funkční styl.

Svou cestu ke společnému spisovnému jazyku hledá generace, která vyrostla bez přímého vlivu živých nářečí. Nemohou se spolehnout na řeč svého sociálního prostředí. Pevné základy získávají ve škole, která však člověka svírá suchými normativními pravidly. Gramatiky, učebnice a normativní příručky neposkytují vše, co potřebuje uvědomělý a vzdělaný uživatel jazyka. Hledá svůj vlastní vztah k jazyku, přizpůsobuje si jej své psychice a potřebám a snaží se jej uspořádat po svém. Hledá způsoby, jak se vyhnout šablonám, a snaží se nějak zalátat mezery vzniklé ztrátou výrazových prostředků živého jazyka. Z dostupných zásob vytváří nové kombinace: mění odstíny slovních vazeb, spojuje jevy z různých oblastí a historických období, od výrazných syntetických forem přechází k logickým analytickým opisům. Různými způsoby se vytváří iluze výrazného a pružného jazyka, která přináší útěchu a uspokojení těm, kdo od dětství neměli kontakt s prameny živého jazyka, ale chtějí se prostřednictvím jazyka vyjádřit a vyslovit tvůrčí slovo.

Není divu, že vliv živého jazyka na spisovný jazyk postupně slábne. Je to objektivní a nevyhnutelný jev, podobně jako úbytek živé přírody vlivem chemie nebo ochablé svaly ve věku techniky. Vztahy mezi starými a novými jazykovými jevy však vedle objektivních rozporů dále zamotává subjektivní postoj lidí. Jsme zvyklí mluvit o novinkách nedůvěřivě jen proto, že je tradiční jazyk neznal. Zastánci netradičních jazykových odchylek dlouho a nesnadno usilovali o rovná práva se všemi ostatními.

Nyní začínáme pociťovat i opačný jev — na živý jazyk se začíná pohlížet svrchu, jako na něco zastaralého. Kdo je pokárán za umělý styl, už se někdy chystá odseknout, že psal nově, „evropsky“. Dokonce se odvažují tiskem prohlašovat, že za dnešní potíže litevského jazyka může… „řeč venkovanů“. Za J. Balčikonise, v prostředí ovlivněném jeho idejemi, by bylo těžké si takovou myšlenku představit; dnes však seriózní jazykovědci začínají polemiku s autorem takového názoru tím, že i oni „zcela totéž nejednou tvrdili“, ačkoli to ve skutečnosti nedělali. Jedna věc jsou různé funkce spisovného jazyka, z nichž jedna sama o sobě obecnou řeč vykonávat nemůže, a zcela jiná jsou neomezené možnosti beletristického jazyka. Jedna věc je hledat, jak živý jazyk rozšířit a obohatit, a jiná je od něj pyšně odvracet tvář.

² Saja K. Atsakymai į „Kalbos kultūros“ klausimus. — Kalbos kultūra, 1976, sąs. 31, p. 7.

117

obecná řeč sama o sobě nemůže vykonávat, a zcela jiná jsou neomezené možnosti beletristického jazyka. Jedna věc je hledat, jak živý jazyk rozšířit a obohatit, a jiná je od něj pyšně odvracet tvář.

Odpor vůči živému jazyku může napáchat mnoho škody. Prohlásíme-li tradiční jazyk za zastaralý, můžeme snadno ospravedlnit jakékoli odchýlení od něj, přestat dbát jeho zákonitostí a psát, jak koho napadne. Jak ukazují dnešní texty, značná část individuální jazykové tvorby ve skutečnosti překračuje přípustné meze a narušuje ducha litevského jazyka, někdy i závazná pravidla. Když autor ztrácí pocit spojení se živým jazykem, je třeba ověřovat i běžné jazykové normy podle doporučení gramatik a písemných příruček. Spisovatel buď začne vytvářet individuální jazyk překračováním obecných norem a tendencí, anebo píše gramaticky bezchybně, ale stylem bez rozletu a osobitého rázu.

Nejspolehlivějším způsobem, jak vytvářet pružný a přirozený individuální styl, je tvořivě využívat to, co existuje v živém jazyce. Je třeba prohrabat se jazykovým podložím, prozkoumat dosud nevyšlapané stezky, rozplétat spletité smyčky úzu a z běžných slov si sami uplést nové uzly. A vše je třeba dělat citlivě, abychom nepřetrhli kořeny, které slovo, jímž jsme pohnuli, zapustilo v jazykovém systému. Je třeba cítit, co a jak se tu utvářelo po staletí, čím lze pohnout a na co se nesmí sahat. Tento cit dosud nejlépe pěstuje tradiční řeč venkovských lidí. Uchovala názory, způsob myšlení a vkus národa a nejméně ji poznamenaly stereotypy a cizí vlivy. Řeč venkovanů si ceníme nikoli ze zvyku či sentimentu, nýbrž proto, že nejlépe odpovídá podstatě celého našeho jazyka a jeho základům. Kdo se ke literatuře musí dostávat oklikami, tomu živý jazyk nejlépe nahrazuje folklor a klasická literatura, slovo pěstované v rodině. To vše pomáhá rozvíjet jazykový cit a povědomí, bez nichž je těžké najít vhodný vztah individuálního jazyka jak k pravidlům, tak k živému jazyku, který jimi není spoután. Samozřejmě folklor nemůže nahradit funkční styly ani uspokojit bezprostřední potřeby každodenní řeči lidí; pouze pomáhá rozvíjet a udržovat jazykový cit, který nám začíná stále více chybět.

Určité konflikty se živým jazykem už mají i jazykovědci, přestože jeho význam skvěle chápou a uznávají.

J. Balčikonis o rozporech mezi obecnou řečí a pravidly nemluvíval: buď považoval živý jazyk za důkaz, který není třeba vysvětlovat, nebo se opíral o pravidlo z něj odvozené. Nejčastěji opakoval pravidlo, že dativ s infinitivem se hodí tehdy, když se vyjadřuje prostředek k provedení děje. Možná nezahrnovalo všechny případy živého jazyka, ale z jeho příkladů bylo zřetelně odvozeno. Pokud živý jazyk s nějakým obecnějším pravidlem nesouhlasil, J. Balčikonis podporoval skutečné užívání. Taková byla celá jeho praktická činnost v oblasti jazykové kultury. Teoreticky svůj postoj vyložil, když psal o názvu jezera Bilso: „jak se vyslovuje v živém jazyce, tak se má i užívat“, a dále ironicky dodává: „Tváří v tvář faktům musí zmlknout i zákony metatonie“³. Autentická jazyková fakta J. Balčikonis, stejně jako K. Būga, nezpochybňoval

³ Balčikonis J. Rinktiniai raštai. — V., 1978, t. 1, p. 384.

118

a nezakazoval jejich užívání v literárním jazyce, bez ohledu na to, zda je zahrnovala pravidla psaného jazyka, či nikoli.

Dnes se práce na normování jazyka stala přísnější a racionálnější. Chceme všechno nutně měřit podle pravidel, kodifikovat podle nich a hodnotit, co se prakticky užívá. Pravidla jsou formálnější, obsáhlejší a umělejší. Je pochopitelné, že to usnadňuje regulaci nových jazykových jevů. Usnadňuje to standardizaci zvláštních způsobů vyjadřování, například prostředků tvoření termínů a frází právního či kancelářského jazyka. Práce na systematizaci se rozšiřuje až k hranici, kdy se začíná střetávat s živým jazykem. Nebezpečí přehnané normalizace spočívá v tom, že chceme do pravidel vtěsnat všechny jazykové jevy, a co se nevejde, snažíme se „opravit“ nebo prohlásíme za nenormativní. Mezi ně se řadí i ty nejnevinnější skutečnosti živého jazyka. Z tisku již bylo prakticky vytlačeno tvarové označení násobných číslovek vieni bez přípony -er-. Zvedá se ruka proti určitým tvarům přídavných jmen pirmutinis, paskutinis, přičemž se argumentuje obecným tvrzením, že přídavná jména s příponou -inis určité tvary nemají. Za porušení normy se považuje přízvuk slov mašina, Europą, ačkoli takový přízvuk je rozšířenější než mašiną, Europą. Hledají se a nacházejí stále nové domnělé chyby, například bez nich se vyslovuje melioracija.

Takovou činností jazyk více ztrácí, než získává. Nikdy se nevešel a ani dnes se nevejde do formálních pravidel. Výstižně to vyjádřil K. Ulvydas: „Žádná pravidla, i kdyby je po desítky let sestavovaly desítky vědců, nedokážou obsáhnout, vyčerpat a vyřešit naprosto všechny možné případy užívání mluveného jazyka“⁴. Aby se práce na jazykové kultuře a kodifikaci nestřetávala s živým jazykem, je třeba zachovat rovnováhu mezi kodifikovaným a skutečným územ. K tomu, co v jazyce reálně existuje, ale neodpovídá psaným pravidlům, je třeba přistupovat obezřetně. Jev, který se na první pohled zdá nepravidelný, se může ukázat jako zcela přirozený, podíváme-li se na něj z jiného hlediska. S jazykovým systémem jej může dobře spojit jiné, nijak horší, pouze méně formální a přímočařejší pravidlo.

Číslovku vieni bez přípony -er- můžeme chápat jako násobnou, neboť množné číslo je typickým tvarem všech násobných číslovek. Dobře je to vidět na dativu a instrumentálu druhé řadové číslovky: jejich běžné (základní) tvary jsou v dvojné čísle — dviem, dviem, násobné tvary pak v mužském a ženském rodě množného čísla — dvej iems, dvejoms; dvejais, dvejomis. Totéž platí pro třetí řadovou číslovku: trims — trejiems, trejoms; trimis — trejais, trejomis. Tyto číslovky navíc odlišuje další znak — přípona -ej-, která násobným číslovkám propůjčuje potřebnou zvukovou podobu. Některé tvary jsou bez ní sotva možné, např.: dv(e)joms, dv(e)jais. Počínaje „čtyřmi“ mají tvary základních i násobných číslovek množné číslo, takže jejich jediným rozlišovacím znakem se stává přípona -er-, např.: penki, penkios — penkeri, penkerios. Začínáme si ji představovat jako nezbytnou u všech násobných číslovek: číslovku vieni přepracováváme

⁴ Ulvydas K. Dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos skyrybos principai. — Kalbos kultūra, 1963, sąs. 5, p. 15.

119

na vieneri, a u Krėvėho „Gilsėje“ nacházíme dokonce podobně přepracovanou číslovku trejeri: Za třiatřicet let si vzpomenu…⁵ Není pochyb, že jde o vymyšlený, nahodilý tvar. O šest řádků dál na témže místě je trisdešimt treji metai a o několik stran dále také vieni meteliai. Číslovka vieni nepotřebuje rozlišovací příponu -er- — od základní číslovky ji zjevně odlišuje tvar čísla. Základní číslovka vienas nemůže kvůli svému významu mít množné číslo; to je zapotřebí pouze jako násobný tvar.

Výslovnost a přízvuk slova Europa jsou uměle zkomplikovány. Máme pravidlo, že samohláska o v mezinárodních slovech se vyslovuje krátce, a proto se přízvuk musí přesunout na krátkou koncovou slabiku: prozà, sofà, a kvůli jednotnosti také Europà. Mnohé nářeční oblasti toto slovo zdomácnily — vyslovují je s dlouhým o a s přízvukem na první slabice — Európa. Venkovská výslovnostní varianta Európa je stejně pravidelná jako kodifikovaná Europà, a hlavně je přirozenější a praktičtější, protože chrání před chybami v přízvuku.

Když běžné, v jazyce existující skutečnosti neodpovídají formulovanému souvislému pravidlu, je třeba být tolerantnější k variantám normy. Není důvod, aby redaktoři a korektoři z vieni za každou cenu dělali vieneri. Na pozdrav labą dieną můžeme směle odpovědět akuzativním tvarem lãbą diẽną. Mezinárodní slova s dlouhým o s přízvukem na první slabice, jako o a Európa ir sofà, lze naprosto dobře obhájit. Také mãšina není rozšířená bezdůvodně, nýbrž v důsledku tendence živého jazyka klást přízvuk na první slabiku trojslabičných mezinárodních slov. Tato tendence nebyla zkoumána ani popsána, ale je zřetelně pociťována. Dokládají ji slova jako tãlentas ir prõcentas. Proto jsou zcela pochopitelné široce rozšířené varianty přízvuku kònkursas, tránsportas, trìmestras, vàgonas, které stejně jako mãšina J. Balčikoniovi nepůsobily žádné pochybnosti. Člověka nelze za takovou výslovnost těchto slov označovat za nevzdělance. Kvůli přehnané „správnosti“ lidem zakazujeme jezdit taksìu a chodit v pensnè.

Tím, že útočíme na nevinná slova živého jazyka, podrýváme důvěru lidí ve vlastní jazyk a poškozujeme jejich jazykový cit. Nechápou-li, proč se jejich řeč opravuje, začnou mluvit jinak, než jsou zvyklí, a dopouštějí se mnohem větších chyb. Dokud se spisovný jazyk může opírat o živý jazyk a jazykový cit, neměli bychom jej potlačovat, nýbrž podporovat.

VZÁJEMNÉ VZTAHY SPISOVNÉHO JAZYKA A LIDOVÉ ŘEČI

Resumé

Základem a zdrojem spisovného jazyka je lidová řeč. Horlivým zastáncem lidovosti spisovného jazyka byl J. Balčikonis. Na příkladech lidové řeči budoval jazykovou praxi a pěstoval jazykový cit. Princip lidovosti jazyka úspěšně uplatňoval ve všech oblastech jazykové činnosti.

Pro současný spisovný jazyk to není jediný princip. Spisovný jazyk má také vlastní zdroje, vyvíjí se podle vlastních zákonitostí a pravidel.

⁵ Krėvė V. Apsakymai ir padavimai. — V., 1955, p. 31.

120

Značná část nové generace si osvojuje spisovný jazyk bez zprostředkování tradiční lidové řeči, hledá nové cesty ke spisovnému jazyku a nové způsoby rozvoje vlastního projevu. Protiklad jazyka vesnice a jazyka města v současnosti ztrácí svůj smysl; aktuálním se stává protiklad přirozeného a antispisovného jazyka.

To však nedává právo podceňovat význam lidové řeči nebo se k ní dokonce chovat pohrdavě. Takové postoje mohou přinést jen škodu: podporovat šíření nespisovných jevů ve spisovném jazyce nebo vést k jeho ochuzování. K omezení možností jazyka může vést také jeho supernormalizace a superst standardizace, tj. pokusy vymýtit ze spisovného jazyka vše, co neodpovídá přímočarým pravidlům. Zaprvé jsou takové jevy často podmíněny jinými, méně formálními zákonitostmi; zadruhé mohou ve spisovném jazyce jako norma, a tím spíše jako varianta normy, existovat jednotlivé skutečnosti lidové řeči...