LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

RŪTA MARCINKEVIČIENĖ

PRAGMATIKA A STYLISTIKA PŘEKLADŮ J. BALČIKONISE

Překlady lze zkoumat z různých hledisek: literárního, jazykového, psychologického, sociálního. Které hledisko si překladový kritik zvolí, závisí na tom, jaké vlastnosti překladu ho zajímají. Volbu hlediska analýzy překladu však mohou určovat nejen kritikovy záměry, ale i sám překlad, jedna či několik jeho výraznějších tendencí.

Překlady J. Balčikonise by bylo možné zkoumat z hlediska vztahu překladu k normě spisovného jazyka, adekvátnosti, působení na čtenáře i z dalších hledisek, avšak ze všeho nejvíce bije do očí jeden rys jeho překladů, totiž pragmatika, která zahrnuje i výše uvedená hlediska hodnocení. V tomto ohledu jsou zajímavé všechny práce J. Balčikonise, my jsme se však omezili na jeden z jeho posledních překladů — „Gulliverovy cesty“ Jonathana Swifta. Tato kniha nebyla vybrána náhodně: je adaptovanější než ostatní překlady a navíc ji překládalo několik překladatelů a vyšla několikrát. Román Jonathana Swifta přeložil do litevštiny poprvé v roce 1924 neznámý překladatel, který uvedl pouze své iniciály — L. D.; v roce 1936 jej přeložil P. Mašiotas. V sovětských letech byly „Gulliverovy cesty“ přeloženy dvakrát: v roce 1947 S. Tomonisem a v roce 1957 J. Balčikonisem. V roce 1975 vyšlo druhé vydání překladu P. Mašiotase. Překlad J. Balčikonise jsme analyzovali jeho srovnáním s originálem díla a s překlady S. Tomonise a P. Mašiotase.

Z pragmatického hlediska se překlad zkoumá trojím způsobem: sleduje se, zda jsou přenášeny pragmatické významy slov (konotativní, emocionální, sociální, stylistická, expresivní, funkční a další informace jazykových znaků, jak je nazývají badatelé), zda je správně řešen určitý konkrétní pragmatický úkol, nebo zda je vhodná adaptace překladu¹.

V prvním případě, kdy se veškerá pozornost překladatele soustředí na pragmatické významy slov, se překlad neodchyluje od originálu, protože jeho cílem je co nejadekvátněji přenést pragmatické významy jazykových znaků originálu. Povaha každého překladu je však dvojí. Jako výsledek interakce dvou jazyků je zaměřen na originál, zatímco jako samostatné dílo v jazyce překladu je zaměřen na konkrétního příjemce². Tato dvojznačnost se často neprojevuje, protože situace nejazykové, tj. komunikační, neodporuje situaci jazykové — přenosu pragmatických významů. Jinými slovy, překladatele zajímá více originál díla než čtenář. Může však mít i jiné cíle, které přímo nesouvisejí s hlavním cílem překladu — adekvátností. Tyto dodatečné cíle bý-

¹ Ambrasas-Sasnava K. Vertimo tyrinėjimai. – V., 1984, p. 75.

² Комиссаров В. Н. Лингвистика перевода. – М., 1980, с. 109.

48

různé: propagandistické, didaktické, pedagogické. Překladatel může dílo zaměřit na některou skupinu čtenářů, vymezenou podle sociálního, profesního či věkového hlediska. Může také čtenáři předkládat hodnocení autorových myšlenek i zobrazovaných událostí. Překladatel se často snaží ovlivnit nejen publikum, ale i samotný jazyk překladu a nasměrovat jej žádoucím směrem. Takový vztah překladatele k překladu a úkoly, které si klade, jsou v rozporu s cílem překladu. Pragmatika překladu chápaná jako uskutečňování dodatečných cílů, které přímo nesouvisejí s originálem překládaného díla, tedy vede k odklonu překladu od originálu. Překladatel v takovém případě nepřekládá, ale tvoří dílo znovu a přizpůsobuje je novým okolnostem a specifickým cílům. Cíl, jak známo, určuje výsledek činnosti. Jak se tohoto výsledku dosahuje — adaptovaného překladu Gulliverových cest J. Balčikonise — se dozvídáme, když se zaměříme na cíle překladatele a prozkoumáme prostředky k jejich dosažení.

O cílech překladatele se dozvídáme z výběru jeho překladů. Vždyť kromě J. Swifta a J. Verna překládal J. Balčikonis především pohádky: arabské, Hauffovy, Perraultovy, Andersenovy a pohádky bratří Grimmů. Záleželo mu na tom, aby si děti a mladí lidé mohli v litevštině přečíst co nejvíce mistrovských děl světové literatury a aby se z těchto knih učili správnému a krásnému litevskému jazyku. Proto J. Balčikonis při překládání „… hledal co nejlitevštější, nejlidovější výraz. Překlad se často značně vzdaloval originálu, protože Balčikonis nepřekládal slova ani věty, nýbrž samotnou myšlenku a chtěl ji podat tak, aby jí rozuměli nejen vzdělanci, ale i děti z venkova“³. Balčikonise tedy k překládání podnítily didaktické, pedagogické a osvětové pohnutky. A nejen ty. Překladatel pracoval nejintenzivněji v době, kdy litevský spisovný jazyk ještě nebyl ustálený, jeho normy značně kolísaly a špatné překlady jej směrovaly nesprávným směrem. Takové okolnosti vyžadovaly, aby překladatel zároveň jazyk normoval. Proto se při překládání „… pozornost soustřeďovala především ne tolik na přenesení individuálních jazykových a stylistických rysů autora originálu, jako na to, aby jazyk litevského překladu byl prostý, jasný, názorný, lidový a správný. Cílem těchto překladů bylo především rozvíjet a normovat litevský spisovný jazyk a zvyšovat jazykovou kulturu“⁴.

J. Balčikonis usiloval o to, aby překlady přispívaly ke stabilizaci norem psaného jazyka a rozvíjely u čtenářů cit pro živý a výrazový jazyk. To byl druhý cíl překladatele, který určil hlavní rys jazyka jeho překladů — lidovost. Žáci vzpomínají, že jediným kritériem, podle něhož Balčikonis překlady hodnotil, bylo, „zda by tak lidé mluvili“. Hovorový jazyk lidu byl pro překladatele spolehlivým měřítkem pro ověřování norem spisovného jazyka. Jeho přeložené pohádky a další četbu pro mládež, píše D. Urbas, právě upevňovaly pouto mezi knižním jazykem a živou řečí lidí⁵.

Normování litevského jazyka a zaměření knihy na mládež tedy byly dva hlavní cíle, které určily povahu překladu románu.

³ Pupkis A., Mažiulis V. Juozas Balčikonis. — Kn.: J. Balčikonis. Rinktiniai raštai. V., 1978, t. 1, p. 13.

⁴ Kruopas J., Ulvydas K. Įžymus lietuvių kalbininkas akademikas J. Balčikonis. — Kalbos kultūra, 1965, sąs. 8, p. 4.

⁵ Urbas D. Apie J. Balčikonio vertimus. — Kalbotyra, 1966, t. 14, p. 41.

49

Výše zmíněné tři litevské verze Gulliverových cest se značně liší. Překlad S. Tomonise je podrobný a velmi přesný; nakolik to normy mateřského jazyka dovolují, odpovídá originálu. Překladatel použil prostředky vnější adaptace — komentáře —, aniž by měnil text překladu. Jeho cílem bylo seznámit vzdělaného čtenáře se Swiftovou politickou satirou a adekvátně zprostředkovat autorův žánr i styl. Tento překlad bychom mohli podmíněně nazvat doslovným, napsaným správným, avšak příliš knižním jazykem.

Překlad P. Mašiotise je zcela odlišný; vyšel opakovaně s označením „Pro mladší školní věk“. V tomto překladu jsou stručně převyprávěny pouze první dvě části románu a obtížněji srozumitelné pasáže jsou vynechány. Bylo by proto nepřesné označovat práci P. Mašiotise za překlad. Jde pouze o převyprávění děje románu pro děti, které si nečiní nárok na všestranné zastoupení originálu. Mezi těmito dvěma překlady zaujímají mezilehlé postavení Gulliverovy cesty v překladu J. Balčikonise. Jak uvádí anotace, jsou určeny dětem středního a vyššího školního věku. Při dalším rozboru pragmatiky a stylistiky textu přeloženého románu jej budeme srovnávat s originálem a metody adaptace překladu budeme analyzovat podle jazykových rovin. Překlad S. Tomonise budeme považovat za doslovný.

Fonemický překlad nejlépe ilustruje podoba anglických vlastních jmen — osobních a místních. Mnohá z nich si autor vymyslel, a proto pro jejich překlad do litevštiny neexistuje ustálená tradice. To umožňuje svobodněji volit překladatelské postupy. S. Tomonis je transliteruje: dlouhé a složité názvy přepisuje do litevštiny písmeno po písmenu a jen tu a tam přidává koncovky. J. Balčikonis vlastní jména transkribuje a obtížně vyslovitelné skupiny hlásek nahrazuje jednoduššími. Ve druhé části Gulliver cestuje do Brobdinagu, nikoli do Brobdingnagu, jak je v originále a v překladu S. Tomonise. Zvlášť se liší název čtvrté části. J. Balčikonis se nespokojil s transliterací země Houyhnhnmů, jakou zvolil jeho předchůdce, ani s transkripcí tohoto téměř nečitelně obtížného slova, která se od ní příliš neliší. Použil funkční ekvivalent a zemi, jejíž obyvatelé jsou koně, nazval litevskou onomatopoií — zemí Yagagů. V Balčikonisově překladu se tedy vlastní jména politevšťují. Významnou roli v tom sehrál vývoj jazyka. Během desetiletí, které oba překlady dělilo, se normy litevského jazyka značně změnily. Transkripci vlastních jmen však nezpůsobily jen nové požadavky kladené na překlady. Významný byl také názor překladatele na to, pro jakého čtenáře překládá.

J. Balčikonis politevšťuje nejen vlastní, ale i obecná podstatná jména označující jednotky měr a objemu a předměty denní potřeby či vojenské výstroje. Swiftův román obsahuje dvojí druh reálií: anglické a smyšlené. Anglické reálie J. Balčikonis vytváří, nahrazuje litevskými obdobami nebo vysvětluje opisem. Místo „yardů a palců“, „kabelů a leagues“, transkribovaných v překladu S. Tomonise, se proto objevují „siekstai“ a „coliai“, „pėdos“ a „mylios“. „Pinta“ se podle situace (bohužel ne vždy jednotně ani přesně) nahrazuje buď „sklenicí“, nebo „čtvrtinou našeho nápojového pohárku“.

J. Balčikonis se vzdává protokolární přesnosti typické pro J. Swifta a podrobné pasáže parodující cestopisy překládá zobecňujícím způsobem, například: „... and about four yards from me, over against my right ear, I heard a knocking for above.

50

an hour, like that of people at work…“⁶ — „…asi čtyři yardy daleko, přímo u mého pravého ucha, jsem déle než hodinu slyšel bušení, jako by tam lidé něco dělali…“⁷ — „Blízko mého ucha se ozýval hluk, podobný bušení pracujících tesařů, který trval téměř hodinu⁸. Takto se J. Balčikonis ve svém překladu vyhýbá reáliím nesrozumitelným čtenáři — „yardům“, ale zároveň i zábleskům satiry J. Swifta — parodii vědeckého stylu.

Další skupinou reálií jsou výtvory autorovy fantazie, exotismy označující prvky každodenního života, kultury, náboženství a zvyků zemí, které Gulliver navštívil. V originále románu jsou vyznačeny kurzivou a v závorkách je uvedeno jejich vysvětlení v angličtině. Podobně postupují i překladatelé románu. Reálie „nepřekládají“, pouze je vysvětlují, protože tato slova plní v textu originálu i překladu nikoli nominativní, ale stylistickou funkci — vytvářejí místní kolorit.

J. Balčikonis se velmi důsledně vyhýbá užívání slov mezinárodního původu. V originále se říká „civilized“, „prognosis“, „jargon“, „exist“, „patient“, on však překládá „osvícený“, „uhodnout“, „určitý jazyk“, „udrží se“, „nemocný“. S. Tomonis mezinárodní slova ponechal. V angličtině se tato slova již asimilovala do neutrální slovní zásoby, zatímco v litevštině mají stále knižní ráz. V překladech určených mladým lidem je třeba se mezinárodním slovům vyhýbat i z jiného důvodu — jejich význam není vždy jasný.

Při srovnávání originálu s překladem nacházíme i další lexikálně-sémantické transformace. Na mnoha místech J. Balčikonis konkretizuje popis nebo vyprávění a abstraktní anglická podstatná jména „cause“, „food“, „people“ nahrazuje jejich kontextovými synonymy „hněv“, „jídlo a nápoje“, „nepřátelé“. Jinde naopak nahrazuje konkrétní slova abstraktními. Překladatel zvlášť rád používá slovo širokého významu „věc“ namísto „otázky“, „výrobku“, „motivu“, „příčiny“, „obrazu“.

Ačkoli jsou zmíněné transformace — generalizace a konkretizace — navzájem protikladné, mají stejný účel: učinit text srozumitelnějším a bližším čtenáři. Co, kde a jak změnit, volil překladatel s ohledem na adresáta překladu, kterého dobře znal.

Častým jevem v překladech J. Balčikonise je také stylistická modifikace. Neutrální slovo z originálu nahrazuje výraznějším, obraznějším litevským ekvivalentem. To je zvlášť příznačné pro slovesa. Slova „crowd“, „fight“, „imprizon“, „obstinate“, „steal off“ použitá v originále mají v překladu ekvivalenty „tlačili se“, „prali se“, „hodil do vězení“, „krutý“, „zmizel“, místo aby řekl „shlukovali se“, „bojovali“, „uvěznil“, „vytrvalý“, „utekl“. J. Balčikonis tedy rád užívá emocionálně zabarvená synonyma. Mnohé dvojice anglických a litevských synonym se liší nikoli tolik expresivitou jako příslušností k různým funkčním stylům, jinými slovy nikoli expresivní, ale funkční konotací. Směr stylistické modifikace je vždy stejný: neutrální anglická slova nebo slova typičtější pro psaný jazyk J. Balčikonis překládá litevskými hovorovými výrazy. Překlad S. Tomonise, který tíhne spíše ke knižnímu jazyku, tento kontrast ještě zvýrazňuje

⁶ Swift J. Gulliver’s Travels. — Moscow, 1973, p. 34.

⁷ Swift J. Guliverio kelionės / Vertė S. Tomonis. — K., 1947, p. 64.

⁸ Sviftas Dž. Guliverio kelionės / Vertė J. Balčikonis. — V., 1957, p. 16.

51

kontrast originálu a překladu J. Balčikonise, např.: „... pracujeme pod dvěma mocnými zly: násilná frakce doma a nebezpečí invaze nejmocnějšího nepřítele ze zahraničí“⁹ — „... musíme čelit dvěma velkým zlům: bojovat se silnými domácími nepřáteli a připravovat se odrazit útok mocného nepřítele ze zahranič퓹⁰ — „...ve skutečnosti nás sžírají dvě strašné nemoci: zevnitř — věčné stranické hádky, zvenčí — nebezpečí silného nepřítele“¹¹.

Překlad J. Balčikonise by bylo možné označit za dvojí překlad: „Gulliverovy cesty“ byly přeloženy nejen z angličtiny do litevštiny, ale také z její psané podoby do podoby hovorové.

Dojem obrazného a pružného jazyka posilují také stylistické figury, použité tam, kde bychom je na příslušném místě originálu hledali marně. V překladu J. Balčikonise bojuje Gulliver nikoli s „nepřáteli na ostrově Blefusku“, ale „proti ostrovu Blefusku“. Zde je význam metonymicky přenesen na základě prostorových vztahů: od lidí žijících na ostrově k ostrovu samotnému. Existují i jiné příklady metonymického překladu, zejména nahrazování měst částmi těla namísto jejich určení či vlastností: „zrak“ se mění na „oči“, „něžnost“ na „dobré srdce“.

V originále je děj vyjádřen jediným slovem „brodit se“, „plout“, zatímco v překladu najdeme „brodit se a brodit“, „plout a plout“. Překlad obsahuje také mnoho litot, obrazných parafrází slov z originálu a metafor. Všechny tyto stylistické figury činí jazyk obrazným a emocionálním. Navíc „umožňují neříkat v textu věci, které jsou i tak jasné, a tím výpověď zestručňuj퓹².

Zvlášť je třeba promluvit o přirovnáních, která J. Balčikonis výrazně adaptoval. To platí zejména pro věcná přirovnání, v nichž jsou dva jevy přímo srovnávány z hlediska kvality či kvantity. J. Balčikonis přirovnává provazy, které nebyly silnější „než obyčejný anglický provázek“, k oprati, a „bochníčky veliké jako střela z pušky“ k vrabčím vejcím. Taková adaptace překladu je nezbytná, neboť jakou cenu má přirovnání, když je věc, s níž se srovnává (rema), čtenáři méně známá než věc, kterou srovnáváme (téma).

Stylistická modifikace je tedy příznačným rysem překladů J. Balčikonise. Zde je vhodné připomenout názor překladatele D. Urbase na místo stylistických figur v překladu: „... překladatel nemusí pedanticky dbát na to, aby každá taková stylistická prostředek, jako je idiom, vtip, obrazné slovo (...), byla umístěna přesně na tom místě, kde stojí v originále — to by bylo znamením doslovnosti a otrockosti. Důležitý je soulad celku stylistických prostředků a jejich vnitřní dialektické vztahy“¹³.

Při srovnávání překladů samozřejmě musíme brát v úvahu spíše vzájemný vztah obou textů než jednotlivá slova, věty či odstavce vytržené z kontextu. I po takovém posouzení originálu a překladů však litevský překlad J. Balčikonise překonává originál množstvím stylistických prostředků.

⁹ Swift J. Min. veik., p. 56.

¹⁰ Swift J. Guliverio kelionės / Vertė S. Tomonis, p. 95.

¹¹ Sviftas Dž. Guliverio kelionės / Vertė J. Balčikonis, p. 42.

¹² Župerka K. Lietuvių kalbos stilistika. — V., 1983, p. 68.

¹³ Urbas D. Min. str., s. 43.

52

Syntaxe zkoumaného překladu se rovněž blíží stylu hovorového jazyka. Věty J. Swifta jsou dlouhé, středníky rozdělené do period, věty J. Balčikonise jsou kratší. Jednu větu originálu překladatel rozděluje na dvě, tři, nebo dokonce čtyři a svobodně volí, jakou informaci ponechá v první a jakou přesune do dalších vět. J. Balčikonis nejen rozděluje věty, ale také nahrazuje anglické pasivní konstrukce litevskými aktivními, jmenná slovní spojení slovesnými a neosobní věty osobními. Takto přeložené věty se snadno čtou potichu i nahlas, snadno se chápou, pamatují a převyprávějí.

Syntaktické transformace činí objektivní, klidné vyprávění J. Swifta živým a dynamickým. Tento dojem posiluje i překladatelova volba první osoby vyprávění namísto třetí osoby užité v originále. Překladatel tak vytváří iluzi skutečnosti, která je pro mladého čtenáře tak důležitá.

J. Balčikonis mnoho vět zcela vynechává. Vynechávání je v překladech obecně zavrženíhodným jevem. Pohlcuje mnoho informací a zkresluje myšlenku díla. Co a proč bylo v námi zkoumaném překladu vynecháno? J. Balčikonis čtenáři nezprostředkovává ta místa románu, v nichž jsou líčeny neřesti anglického života: nevěra, prostituce, lež. Vynechává také popisy léčebných metod, Gulliverovy „přirozené potřeby“ a další epizody, v nichž Swift nerespektuje pravidla slušnosti a jeho satira je naturalisticky drsná. Vynecháním toho či onoho místa překladatel vyjadřuje svůj postoj k zobrazovaným věcem a chová se jako moralista. V dějinách překladu došlo k mnoha podobným případům přepracování díla. V naší době jsou takové úpravy přípustné a nezbytné pouze tehdy, když je kniha určená dospělým převedena pro mladé čtenáře.

Při hodnocení „Gulliverových cest“ v překladu J. Balčikonise bychom se měli řídit nikoli adekvátností originálu a překladu, ale pragmatickou hodnotou překladu jako hlavním hodnoticím kritériem. Je tedy třeba zkoumat, jaké byly překladatelovy cíle a nakolik se mu je podařilo uskutečnit. Pragmatická hodnota Balčikonisova překladu je dvojí: tvoří ji adaptace díla a jeho převedení pro mladé čtenáře a také správnost, jednoduchost a lidovost jazyka překladu.

PRAGMATIKA A STYLISTIKA PŘEKLADŮ J. BALČIKONISE

Resumé

Tento článek pojednává o principech překladatelské adaptace na materiálu románu J. Swifta „Gulliverovy cesty“. Překladatel přitom sledoval dva cíle: zpřístupnit román dospívajícím a naučit je obraznému, lidovému hovorovému jazyku. Adaptační postupy jsou rozebrány podle jednotlivých jazykových rovin (fonetické, lexikální, syntaktické a textové jevy). Byla analyzována stylistická modifikace jako hlavní metoda překladatelské praxe J. Balčikonise. Autorka článku dospěla k závěru, že „Gulliverovy cesty“ v Balčikonisově překladu představují pragmaticky adekvátní překlad.