LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987)

BONIFACAS STUNDŽIA

Z AKCENTOLOGIE J. BALČIKONISE

Akcentologií se J. Balčikonis, stejně jako většinou i jinými oblastmi jazykovědy, zabýval jako praktik — jako zanícený pěstitel jazykové kultury a osobitý lexikograf. Když v letech 1919—1924 vyučoval na učitelském semináři v Panevėžys kurz litevského jazyka, seznamoval budoucí učitele také se základy akcentologie a vštěpoval jim návyky správného přízvuku. V otevřeném dopise ministru školství z roku 1927 (I 75)¹ upozorňuje na špatný jazyk divadla a uvádí i několik chyb v přízvuku (medžiagos, išmokyti). V letech 1929—1934 v přednáškách vysílaných kaunským rozhlasem opravoval nejznámější chyby ve slovní zásobě, slovotvorbě a přízvuku. Od roku 1935 byl J. Balčikonis členem komise sekce přízvuku a výslovnosti Litevské jazykové společnosti. Chyby v přízvuku opravoval i později, při různých příležitostech: v článcích, recenzích i při pedagogické práci. Když se stal redaktorem „Slovníku litevského jazyka“, vynakládal velké úsilí, aby kartotéku doplňovala autentická slova z různých míst Litvy. Ve více než jednom článku vybízel širokou veřejnost ke sběru pokladů živého jazyka a žádal o zasílání poznámek k jejich přízvuku a významu.

J. Balčikonise lze považovat za nejvýznamnějšího a patrně nejdůslednějšího pokračovatele tradice J. Jablonskise. Opíral se o Jablonskise a posiloval jeho autoritu nejen opravováním jazykových chyb, ale i přednášením kurzu litevského jazyka budoucím učitelům. To je velmi zřetelně patrné z Balčikonisových přednášek otištěných ve 2. svazku „Vybraných spisů“, kde je určitý prostor věnován také otázkám přízvuku. Přízvuk je definován jako „zesílení hlasu na některé slabice“ (II 5); srov. definici uvedenou v gramatice J. Jablonskise z roku 1922: „zesílení hlasu při vyslovení slova je jeho přízvuk“ (RR I 189). V přednáškách konaných po Velké vlastenecké válce se uvádí, že „slovní přízvuk se nenazývá zesílením hlasu, nýbrž důraznějším vyslovením (začátku nebo konce samohlásky či dvojhlásky)“ (II 294). J. Balčikonis stejně jako J. Jablonskis dosud nepoužívá termín intonace — intonací se nazývá i přízvuk, avšak pojmy přízvuku a intonace jsou obecně rozlišovány: akcent gravis označuje krátkost slabiky, akcent akut označuje její dlouhou stoupavou intonaci a akcent cirkumflex její dlouhou klesavou intonaci. Podle gramatiky J. Jablonskise z roku 1901 v poznámkách z přednášek na učitelském semináři v Panevėžys označuje i, u + R čárkou ´, později, stejně jako J. Jablonskis v gramatice z roku 1922, přechází k tradici F. Kuršaitise — začíná používat gravis. Zmiňuje se také sémantická funkce přízvuku (mimochodem, všechny příklady jsou v opozici vůči intonaci): aušta — aušta, mėrkti — merkti atd. (II 8).

¹ Skliausteliuose nurodoma J. Balčikonio „Rinktinių raštų“ (V., 1978, 1982) tomas ir puslapis. Kai kalbama apie J. Jablonskį, vartojama santrumpa RR, žyminti jo „Rinktinius raštus“ (V., 1957, 1959).

19

J. Balčikonis používal pro akcentový typ termín paradigma. Mimochodem, jazykovědec až do konce života nesouhlasil se současným dělením akcentových typů, které se prosadilo po studii K. Būgy v prvním sešitě LKŽ. Stejně jako J. Jablonskis do roku 1925 se držel Kuršaitisova–Jauniausova schématu a tvrdil, že je vhodnější pro dnešní jazyk (I 387—388).

Ačkoli, jak již bylo řečeno, J. Balčikonis následoval Jablonskise (zejména jeho gramatiku z roku 1922), ve zmíněných poznámkách z přednášek jsou i určité, byť malé rozdíly v přízvuku. To platí zejména pro zájmena, zájmenná přídavná jména a činná příčestí. J. Balčikonis například uvádí varianty: u zájmen jis, ji, tas, ta, šis, ši v jednotném čísle v instrumentálu juõ (juo), ją (ją) atd. a v množném čísle v akuzativu juõs (juos), jąs (jas) atd.; tokia, kokia atd. v jednotném čísle v dativu tókiai, tokiái ir tokiai. Gramatika J. Jablonskise z roku 1922 uvádí první formy, pouze s poznámkou, že se místy vyslovují jinak; dativ jednotného čísla tokiai je však přízvukován dvojím způsobem (tókiai ir tokiai; gramatika z roku 1901). J. Balčikonis klade přízvuk na první slabiku dativu jednotného čísla zájmenných přídavných jmen (jaũnajam, didžiãjam), zatímco běžnější přízvukování jaunãjam (jaunámjam), uváděné již po válce, považuje za variantu (II 34). J. Jablonskis po celou dobu kladl přízvuk na předposlední slabiku: didžiãjam (gram. 1901, RR I 84), didžiãjam (gram. 1922, RR I 211). Přítomná činná příčestí J. Balčikonis přízvukoval podle 3. akcentového paradigmatu², kromě nominativu jednotného čísla ženského rodu nešanti, a podle 1. akcentového paradigmatu, kromě dativu jednotného čísla mužského rodu nešančiam. J. Jablonskise přízvukoval podobně, výjimkou je však lokál jednotného čísla, který má pouze 1. akcentové paradigma (sūkancíame, sūkancíoje). Číslovku šiñtas J. Balčikonis přízvukuje podle druhého akcentového paradigmatu, Jablonskis podle čtvrtého (2. akcentové paradigma pouze jako varianta).

J. Balčikonis napsal také několik článků věnovaných speciálně přízvuku. V jednom z nich, otištěném v roce 1938, dokazuje, že pro spisovný jazyk je náležitá podoba próc entas, nikoli proceñtas; v dalším, napsaném roku 1960 a otištěném ve „Vybraných spisech“ podle rukopisu (I 354—357), se zabývá přízvukováním předponových sloves (v Balčikonisově terminologii sloves s předponou). Poté, co poznamenal, že „kvůli přesunu přízvuku na předponu se přítomný čas liší od minulého jednorázového“ (I 355), se autor pokouší rozlišit pouze foneticko-morfologické třídy sloves v přítomném čase, které přesouvají přízvuk na předponu, od těch, které jej nepřesouvají. Perspektivnější by patrně bylo hledat společné rysy a rozdíly v přízvukování tvarů obou časů — to by J. Balčikonis nejspíš také udělal (je zřejmé, že článek není dokončen), nicméně i samotné skutečnosti v něm uvedené jsou cenné. Dodejme, že v článku se již používá termín intonace.

Nejrozsáhlejší a nepochybně nejcennější akcentologickou prací tohoto vědce je článek „Přídavná jména s příponou -inis a jejich přízvukování“, napsaný v roce 1951 (I 201—207). J. Balčikonis zde na základě četných dokladů z různých nářečí („živého jazyka“) formuluje velmi jednoduché pravidlo, které se v zásadě dodržuje i dnes³: „přízvukovat příponu, jsou-li [přídavná jména. — B. S.] utvořena ze slov s přízvukem na koncovce; přízvukovat kořen (kmen), jsou-li utvořena ze slov s přízvukem na kořeni (kmeni)“ (I 205). Podle téhož pravidla se přízvukují také podstatná jména s příponou -ininkas. V článku

² Zkrácení a.p. = akcentová paradigma (akcentový typ).

³ Plg. Laigonaitė A. Lietuvių kalbos akcentologija. — V., 1978, p. 58.

20

Najdeme správné pozorování, že Žemaité a jim bližší západní Aukštaité mají sklon zobecňovat přízvuk na předposlední slabice a že v žádném nářečí nechybí odchylky od pravidla ani kolísání u jednotlivých slov; i tentýž člověk může vyslovovat přízvuk dvěma způsoby. Nejoriginálnějším poznatkem, který lze rozvinout v závažnější teoretická zobecnění, je Balčikonisovo pozorování, že nesprávný přízvuk přípony -inis u přídavného jména, které není známo živému jazyku, nevnímáme, zatímco pokud jde o útvar živého jazyka, neobvyklý přízvuk ihned upoutá pozornost (I 206). J. Balčikonis zřejmě cítil, že nová slova nejsou vždy nakloněna řídit se ustálenými pravidly přízvukování. Dokládají to pozorování nářečí. A vůbec, to, podle jakého přízvukového paradigmatu se konkrétní slovo přízvukuje, závisí také na tom, zda je toto slovo uživateli jazyka známé, „vlastní“, či neobvyklé, „cizí“. Tím se již dostáváme k otázkám pragmatiky, o nichž by bylo možné pojednat samostatně (viz „Mūsų kalba“, 1985, Nr. 6, p. 9).

Několik slov je třeba říci také o dalších zajímavějších Balčikonisových postřezích. Patrně jako první upozornil na to, že podstatná jména typu singularia tantum s přízvukem na kmeni, užívaná v přeneseném významu v množném čísle, přecházejí k přízvuku na koncovce, např. auksas, bet knyga su auksais (I 275, 286).

Základem veškeré Balčikonisovy litevské činnosti, podobně jako Jablonského, bylo credo, že se má vycházet z faktů živého jazyka. Již v roce 1928 například při recenzi knihy V. Kamantauskase „Trumpą lietuvių kalbos kirčio mokslą“ (Kaunas, 1928) uvádí, že přídavné jméno aiškus má v některých nářečích přízvukový typ první, v jiných čtvrtý (I 100) – kdykoli něco kritizuje, Balčikonis hledá oporu v živém jazyce nářečí. Přesto byl jazykovědec při práci s nářečními fakty poměrně opatrný: „opírat se jen o to, co je nyní v nářečích, není vždy možné; nacházíme tam mnoho věcí pokažených“ (I 95). I zde je tedy třeba oddělit zrno od plev. Často k tomu napomáhá princip analogie, o který se J. Balčikonis opírá například téhož roku 1928, když kritizuje S. Dabušise, jenž pro spisovný jazyk doporučoval podobu lietùvys – lietùvį (takové přízvukování je známo jižním Aukštaitům a jejich sousedům): jestliže vedle Raguvà, Šeduvà (lze doplnit také Linkuvà a další) máme ragùvis, šedùvis (a linkùvis …), pak by vedle Lietuvà mělo být lietùvis (I 95). Tuto základní podobu potvrzuje také přídavné jméno lietuviškas. Přídavná jména s touto příponou podle dalšího vědcova tvrzení zachovávají přízvuk a intonaci kmene základového slova (bróli – bróliškas, sėserì – sėserìškas, galvìją – galvìjiškas atd.). Jinde se zase uvažuje, že přízvuk může tu a tam být vyrovnán podle přízvukování slov blízkého významu (I 206).

Ani použití analogie však zdaleka nevede vždy k očekávaným výsledkům. Například lze stejně úspěšně dokazovat, že je třeba přízvukovat pròcentas i proceñtas, srov. dvojí přízvukování výpůjček s totožnou stavbou brãvoras i tavõras, sliẽsorius i totòrius, ùbagas i nabãgas. Když J. Balčikonis v článku napsaném roku 1938 doporučoval jako normativní podobu pròcentas, opíral se o tradici – varianta proceñtas se prý šířila teprve nově (I 161–162). V tomto případě však patrně bylo namístě uznat dvojice variant pròcentas | proceñtas, srov. ãdventas|adveñtas, tãlentas|taleñtas atd. Na druhé straně, jak vyplývá z předběžných pozorování současné hovorové spisovné litevštiny, část tříslabičných výpůjček má sklon zobecňovat přízvuk na první slabice – Balčikonisův návrh se tedy ukazuje jako perspektivní.

21

Při pojednání o přesunu přízvuku dopředu a dozadu v nářečích se J. Balčikonis občas mýlil. Tak například v roce 1928 považuje varianty progą, odą, rūšis za případy nesprávného přesunu přízvuku na konec (I 95). Dokonce se pokouší formulovat jakousi zákonitost: nářečí, která zachovala přízvuk na konci, „mají sklon z neznámého důvodu přesouvat přízvuk na konec u každého slova, které přišlo odjinud“ (I 95), např. lietūvis → lietuvỹs. Takových omylů se není třeba příliš podivovat: zaměňování přesunu přízvuku dopředu, resp. dozadu, za rozdíly mezi přízvukovými typy se vyskytuje i v naší době⁴. O variantách typu lietuvỹs lze říci, že podoba s přízvukem na koncovce zde patrně souvisí se sémantickými příčinami: koncový přízvuk jednotného čísla se může zobecnit z kolektivního tvaru lietuviai, srov. latviai, lenkai, vokiečiai atd.⁵ Jiný příklad: v recenzi zmíněné knihy V. Kamantauskase (I 100) se uvádí, že „přidaná slabika někdy přesune přízvuk z kmene na konec (širdžia, širdimi), jindy jej z konce odsune na začátek (pirštė, peilyje)“.

Je třeba se krátce zmínit také o vlastních jménech, jejichž normování J. Balčikonis věnoval značnou pozornost. V nejednom článku či recenzi bojoval za autentické podoby místních jmen a uváděl také jejich správné přízvukování, např.: Daugai 2, Galšia 4, Juoda 3 (ne Júoda 1), Maišiagala 1, Širvintos 3ᵃ, Vilnia 1. J. Balčikonis si všechna jména sám neověřil a opíral se také o informátory, bohužel ne vždy kompetentní; proto se od některých jeho oprav v novější onomastické literatuře upustilo, například od podob Bilsas 1, Griežūnė, Leité, Taurág-nas aj. (I 340, 372)⁶.

Rád bych uvedl ještě jeden cenný Balčikonisův obecnější postřeh (I 372): není správné určovat přízvukový typ – 2 nebo 4 – jednoslabičných hydronym s kmenem na -a, krátkým či cirkumflexovým (Būktas, Klãnas, Brãdas aj.)⁷. Jak však nedávno upozornil V. Vitkauskas⁸, v nářečích, kde se užívá ilativ, lze přízvukový typ takových toponym určit.

V článku „Ką neatidėliojant reikia daryti mūsų kalbos mokslui“, otištěném roku 1965 v časopise „Moksle ir technikoje“, Balčikonis mimo jiné napsal: „Bylo by velmi užitečné foneticky zapisovat celé nářeční texty… Při zapisování písní, pohádek a jiného folkloru je třeba rovněž zaznamenat přízvuk“ (I 379). Profesor sám k této práci významně přispěl a šel příkladem: v letech 1953—1954 zapsal všechny lidové písně, které znala zpěvačka J. Jurkonienė, přepsal je, vyznačil přízvuk a připravil publikaci, která vyšla až po jeho smrti („Druskininkų dainos“, V., 1972). Mimochodem, slova jsou zde přízvukována nikoli podle melodie, ale tak, jak se užívají v hovorovém jazyce. Zapisovat co nejvíce autentických nářečních textů je velmi aktuální i dnes, —

⁴ Žr. Zinkevičius Z. Kirčio atitraukimas ir kirčiavimo paradigmos. — Kalbotyra, 1979, t. 30(1), p. 90—93.

⁵ Podrobněji viz Stundžia B. Daugiskaitiniai asmenvardiniai oikonimai ir jų reikšmė linksniavimo bei kirčiavimo sistemų rekonstrukcijai. — Kn.: Lietuvių onomastikos tyrinėjimai (Lietuvių kalbotyros klausimai). V., 1981, t. 21, p. 192—193.

⁶ Autentické podoby těchto hydronym jsou Bilsas, Griežūnė, Leitė, Taurãgnas, viz Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. — V., 1981.

⁷ Taip daryta „Lietuvos TSR upių ir ežerų vardyne“ (V., 1963), kurį J. Balčikonis recenzavo (I 371—373).

⁸ Viz Mūsų kalba, 1985, Nr. 5, p. 40—41.

22

To se projevilo také v referátech a diskusích přednesených na konferenci věnované 100. výročí narození J. Balčikonise.

Souhrnně lze říci, že J. Balčikonis při zkoumání a normování přízvuku a jeho užívání a) vycházel z principu priority „živého jazyka“, převzatého z tradice J. Jablonského a dalších; b) důsledně odlišoval autentické nářeční jevy od nově vzniklých; c) poměrně zdařile uplatňoval princip analogie. Některá jemná pozorování J. Balčikonise o souvislosti přízvukových paradigmat se sémantikou a pragmatickými rozdíly lze úspěšně dále rozvíjet.

Z AKCENTOLOGIE J. BALČIKONISE

Shrnutí

Při zkoumání akcentologických problémů, stejně jako při normativní činnosti, vycházel J. Balčikonis z priority živého jazyka, důsledně odlišoval původní nářeční jevy od novotvarů a obratně uplatňoval princip analogie. Ve svých pracích upozornil na některé jemné otázky přízvuku.