LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXX (1993)

PERIFERINĖS LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS

Kazys MORKŪNAS

K POJMU PERIFERNÍ NÁŘEČÍ

1. 0. Při pojednávání o periferních nářečích litevského jazyka (resp. mluvených varietách) bychom měli vědět, na která nářečí se tento pojem vztahuje nebo podle jakých znaků se odlišují od ostatních nářečí. Přímý význam slova periferní by naznačoval, že za ně lze považovat nářečí, která jsou od centra nejvzdálenější. Ani pojem centrum však není vždy jednoznačný. Při objasňování otázky periferních nářečí lze tento pojem chápat z hlediska geografického, administrativního i čistě lingvistického. Pravda, ani v prvním a druhém případě nelze pominout lingvistický aspekt — nelze nějakým způsobem vymezenou oblast z celého jazykového území pojednávat bez historicky utvořené jazykové situace v ní.

1. 1. Za geografické a zároveň etnografické centrum dnešní Litvy lze považovat okolí Kėdainiai. Spolu s tam užívanými nářečími zaujímají i přibližně střední část dnešního území litevského jazyka. V 16.–17. století byly Kėdainiai také jedním z nejvýznamnějších kulturních center Litevského velkoknížectví. První litevské publikace, které vyšly v Litvě před téměř 400 lety, byly napsány takzvanou střední variantou spisovného jazyka, blízkou nářečí okolí Kėdainiai¹. Patří mezi ně publikace klasického fondu starší písemné tvorby, které připravili Mikalojus Daukša (asi 1527–1613), stoupenci reformace Merkelis Petkevičius (asi 1550–1608), Jokūbas Morkūnas (vilniuský tiskař, asi 1550 – po roce 1611) a další. Po změně politických, ekonomických, kulturních a náboženských poměrů ztratily Kėdainiai a místní nářečí své výjimečné postavení v Litvě a některé oblasti výrazně ovlivnila také vlna polonizace.

1. 2. Druhým historicky utvořeným centrem je Vilnius, který byl po dlouhá staletí a stále je nejvýznamnějším ohniskem politiky, ekonomiky, kultury, vzdělávání, vědy a dalších oblastí společenského života litevského národa.

V 17. století vyšla ve vilniuském (východním) spisovném jazyce, který se utvořil na základě východoaukštaitského nářečí, významná díla pro tehdejší dobu i litevskou písemnou tvorbu vůbec, připravená Konstantinasem Sirvydasem (asi 1579–1631), Jonasem Jaknavičiusem (1598–1668) a dalšími představiteli tohoto kraje a určená pro vilniuskou diecézi. Jak uvádí Z. Zinkevičius, „kdyby se historické poměry litevského státu a města Vilniusu vyvíjely jinak, východní spisovný jazyk 17. století, který vznikl v ekonomickém a kulturním centru země a hlavním městě státu, Vilniusu, by se samozřejmě mohl stát spisovným jazykem celé Litvy“².

¹ Plg. Zinkevičius Z. Dėl lietuvių raštų kalbos kilmės // Baltistica, 1977. T. 13(1). P. 239.

² Zinkevičius Z. Rytietiškoji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas // Baltistica, 1972. T. 8(1). P. 99.

4

Kvůli složitým a velmi nepříznivým podmínkám pro Litvu, zejména po jejím připojení k Ruské říši v roce 1795, které trvalo přes 120 let, okolí Vilniusu postupně slovanizovalo a litevský jazyk (mluvené variety v těchto oblastech) v něm užívaný zanikaly. Tento proces v zásadě pokračoval i ve 20. století: v meziválečných letech prováděla polonizaci vilniuského kraje okupační polská vláda, po druhé světové válce vytvořil příznivé podmínky pro slovanizaci sovětský režim.

Litevská nářečí bližšího i vzdálenějšího okolí Vilniusu v současné době nehrají v celém systému nářečí litevského jazyka zvláštní roli.

1. 3. Z lingvistického hlediska je za nejdůležitější — centrální — místo v systému litevských nářečí všeobecně a oprávněně považováno nářečí, na jehož základě byl vytvořen spisovný (literární) jazyk celého národa. Základ dnešní spisovné litevštině poskytlo západoaukštaitské kaunaské nářečí. Pro toto nářečí, které se stalo jednou z hlavních variant jazyka prvních litevských písemných památek, byly pozdější historické okolnosti mnohem příznivější než pro varianty spisovného jazyka, které vznikaly na základě jiných nářečí (středo- a východoaukštaitských, v některých případech také žemaitských). Autor první litevské mluvnice napsané latinsky (Grammatica Litvanica) a vydané roku 1653 v Královci, Danielius Kleinas, po stručném přehledu rozmanitosti litevských nářečí bystře poznamenal v „Předmluvě čtenáři s pozdravy“, že pruští Litevci mají z hlediska nářečí blíže k „obyvatelům kaunského kraje“ než k ostatním a že „v Pruském knížectví se řídíme kaunaským nářečím jako nejlepším a nejvhodnějším“³. Mnohem později tento názor potvrdil také autor další „Litevské mluvnice“ Fridrichas Kuršaitis (1806–1884), který nářečí užívané jižně od Němenu — mezi Kaunasem a Stalupėnai — označil za nářečí litevského spisovného jazyka⁴. Současná spisovná litevština se definitivně utvořila na základě zmíněného západoaukštaitského nářečí ve druhé polovině 19. století až na počátku 20. století, v době národního, politického a kulturního obrození a dalších procesů konsolidace litevského národa, kdy se začaly vydávat mluvnice určené školám a různé příručky praktického užívání litevštiny (zde měly zvláštní význam práce Jonase Jablonskise, otce litevského spisovného jazyka).

Z geografického hlediska se některé mluvené variety kaunaského nářečí — mezi nimi Griškabūdis, Kudirkos Naumiestis, Vilkaviškis a okolní oblasti, které jsou spisovnému jazyku nejbližší — dnes nacházejí na jednom z okrajů území litevského jazyka, tj. na jeho jihozápadní hranici. Ještě poměrně nedávno — až do druhé světové války — však byla geografická poloha těchto variet jiná: starousedlíci hovořící litevsky žili podstatně dále na západě a jihozápadě. Tyto mluvené variety, tedy variety litevštiny v Malé Litvě (Východním Prusku), které z větší části tvořily pokračování západoaukštaitského nářečí (s výjimkou úzkého pásu Kurského zálivu, blízkého západním žemaitským nářečím Klaipėdského kraje⁵), do té doby zabíraly jihozápadní okraj území litevského jazyka.

³ Pirmoji lietuvių kalbos gramatika. 1653. Atsak. red. J. Kruopas. V., 1957. P. 406. ⁴ Plg. Kurschat F. Grammatik der litauischen Sprache. Halle, 1876. S. 9-11. ⁵ Plg. Gerullis J. ir Stang’as Chr. Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose. K., 1933.

5

2. Při srovnávání litevských nářečí z různých míst lze snadno pozorovat, že čím jsou od sebe geograficky vzdálenější, tím více se v nich vyskytuje rozlišujících jazykových rysů. Nejvzdálenější a od kaunaských nářečí nejodlišnější jsou severní žemaitská nářečí a z aukštaitských nářečí východní (zejména nářečí severní části). Tato nářečí zaujímají vzhledem ke kaunaským nářečím — centrálnímu nářečí — periferní postavení, ačkoli Kaunaští jako všichni západní Aukštaitové jsou zároveň geograficky i lingvisticky prostředníky mezi východními Aukštaitami a Žemajty.

3.0. V litevské dialektologii se při vyčleňování periferních nářečí z ostatních přihlíží i k dalším rysům. Jedním z nich jsou přímé vazby (kontakty) určitých litevských nářečí s jinými jazyky (jejich nářečími).

3.1. Pojem periferních nářečí se patrně nejčastěji používá pro nářečí na východním a jihovýchodním okraji území litevského jazyka, k jehož oblasti nyní patří i okolí Vilniusu. Tato nářečí na okraji země, stejně jako nářečí ležící za hranicemi Litvy — v Bělorusku a Polsku — jsou silně ovlivněna slovanskými jazyky (běloruštinou, polštinou a místy také ruštinou).

3.2. Podle stejných znaků tvořila další skupinu periferních nářečí výše zmíněná nářečí Malé Litvy, která po několik staletí podléhala značnému vlivu němčiny (nářečí východopruských Němců). Tato litevská nářečí často působila jako prostředníci, kteří napomáhali šíření různých germanismů i do ostatních litevských nářečí.

3.3. Vzájemné působení nářečí na severním okraji Litvy se sousedními nářečími lotyštiny není tak silné. Výsledky tohoto vzájemného působení nejsou vždy zřejmé také proto, že některé jevy v nářečích obou jazyků — litevštiny a lotyštiny — které jsou si původem velmi blízké, mohou být společné, tj. zděděné z dávných dob. Litevci žijí (nebo žili) také na území Lotyšska, například v okolí Aknystě, Ciskody, Daugavpilsu, Krāslavy aj. Jejich jazyk (nářečí) byl mnohem více ovlivněn lotyštinou, nebo s ní zcela splynul⁶.

4. Ze všech periferních litevských nářečí byla z různých hledisek nejvíce zkoumána nářečí východní a jihovýchodní. Zřetelně to dokládá zveřejněný „Bibliografický přehled literatury o výzkumu periferních litevských nářečí“ (sestavila Ana Romančiuk)⁷. Tento přehled však zahrnuje pouze významnější jazykovědný výzkum litevštiny (nářečí) u Litevců žijících odedávna (nebo v minulosti) mimo území dnešní Litvy — v Lotyšsku, Bělorusku, Polsku a Malé Litvě (Východním Prusku) — nebo u těch, kteří se v novější době (v 19.–20. století) usadili v některých zemích (Bělorusku, Rusku, Americe) v koloniích (odešli či byli vyhnáni). Lze se domnívat, že za periferní litevská nářečí někteří (nejen sestavovatelka uvedeného přehledu) považují pouze ta, která leží za hranicemi Litvy. Současné hranice Litvy však nejčastěji oddělují velmi blízká, nebo v podstatě totožná nářečí, která navíc prošla podobnými vývojovými procesy; srov. litevská nářečí na východním a jihovýchodním okraji území Litvy a v okolí Apša, Kamojů, Gervėčů, Pelesy, Ródūnie, Lazūnů (Bělorusko), Punsku a Sein (Polsko). Jejich

⁶ O rozšíření litevského jazyka (nářečí) za současnými hranicemi Litvy (v Malé Litvě, Lotyšsku, Bělorusku, Polsku) a jeho zániku viz: Garšva K. Kalbinės situacijos raida pakraščių šnektose // Kalbų ryšiai ir sąveikos (Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 28). V., 1989. P. 12-38 (s uvedenou literaturou).

⁷ Kalbų ryšiai ir sąveikos. P. 215-230. Bibliografie výzkumu periferních litevských nářečí se v posledních několika letech poněkud rozrostla.

6

Souvislost zjevně dokládají práce z lingvistické geografie⁸. Proto je třeba za periferní považovat nářečí celého tohoto pásu — ležícího po obou stranách litevské hranice.

5. Za periferní se někdy označují také nářečí, která jsou nejvíce vzdálena od centra větších nářečních celků a mají mnoho rysů jiných nářečí, například jihovýchodní nářečí jižní žemaitské oblasti (raseiniškiai) s četnými aukštaitskými rysy. Některá nářečí větších nářečních celků (resp. podnářečí), která se nacházejí uprostřed území litevského jazyka, mají také více znaků typických pro periferní nářečí (resp. nářeční oblasti) — silné kontakty se slovanskými jazyky (polštinou, ruštinou), například v oblasti šiauliškiai nářečí Šėty a části okolí Jonavy; v oblasti kauniškiai nářečí Vandžiogaly a dalších okolních obcí. Tato litevská nářečí (resp. nářeční oblasti) jsou však z různých hledisek dosud málo prozkoumána.

6. V litevské dialektologii se často užívají také další termíny: nářečí pohraničí (resp. nářeční oblasti), okrajová nářečí. Je pravda, že první z nich — nářečí pohraničí — ne vždy jasně říká, o čem se hovoří: o nářečích na okrajích území dnešní Litvy, o nejbližších nářečích za litevskými hranicemi v jiných státech, o nářečích na okrajích někdejších etnických litevských území apod. Druhý termín — okrajová nářečí — se méně spojuje s administrativními, politickými či jinými hranicemi a v mnoha případech může být synonymem termínu periferní nářečí.

O POJMU PERIFERNÍCH NÁŘEČÍ

Shrnutí

Západní aukštaitské nářečí (neboli kauniškiai, nářečí používané v Kaunasu a jeho okolí) zaujímá v systému litevských nářečí centrální postavení a tvoří základ spisovné litevštiny. Nářečí, která jsou od kauniškiai geograficky vzdálená a jazykově se od něj liší, zaujímají periferní postavení. Charakteristickým rysem periferních nářečí je, že přicházejí do přímého kontaktu s jinými jazyky (nebo jejich nářečími), například se slovanskými jazyky (běloruštinou, polštinou, ruštinou) na východní a jihovýchodní hranici, s němčinou (do druhé světové války) na jihozápadní hranici a s lotyštinou na severní hranici Litvy.

Za periferní lze označit také podnářečí, která jsou vzdálena od centra větších nářečních celků a vykazují vliv jiných nářečí. Například jihovýchodní podnářečí jižních žemaitů (neboli raseiniškiai) mají mnoho rysů typických pro aukštaitské nářečí. Tato podnářečí jsou v kontaktu s jinými jazyky (polštinou, ruštinou), například podnářečí v okolí Vandžiogaly na hranicích území, kde se mluví nářečím kauniškiai.

Tentýž pojem lze v litevské dialektologii vyjádřit různými způsoby, například nářečí pohraničí, okrajová nářečí.

Druhý termín se nejméně spojuje s politickými, administrativními a jinými hranicemi. Ve většině případů je synonymem termínu „periferní nářečí“.

⁸ Srov. Atlas litevského jazyka. Sv. 1. Lexikum. V., 1977; sv. 2. Fonetika. V., 1982; sv. 3. Morfologie (v tisku).

7