LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997)

Zigmas ZINKEVIČIUS

INVENTÁŘE LITEVSKÝCH VELKOSTATKŮ 17. STOLETÍ – PRAMEN PRO ANTROPONYMII A DEMOGRAFII VÝCHODNÍ LITVY

Cílem článku je analyzovat antroponyma východní Litvy zaznamenaná v souboru inventářů Litvy 17. století, který sestavili K. Jablonskis a M. Jučas a který vyšel v roce 1962 ve Vilniusu (Jablonskis, Jučas 1962), a vyvodit demografické závěry. Nejde o celou východní Litvu, ale pouze o ty její oblasti, z nichž jsou v uvedených inventářích údaje a kde litevština v průběhu času nejvíce upadla, konkrétně o tyto osady (v závorkách je uvedena vzdálenost od Vilniusu vzdušnou čarou, číslo inventáře a strany publikace): Nemenčinė (23 km, č. 18, s. 110 a č. 70, s. 329–330), Maišiagala (28 km, č. 19, s. 111), Zalavas (62 km, č. 28, s. 141–142; na panství Zalavas se roku 1867 narodil polský maršál Józef Piłsudski!), Vókė (nyní předměstí Vilniusu, č. 30, s. 146–150), Buivydžiai (35 km, č. 57, s. 272–273), Sužionys (40 km, č. 77, s. 346–349), Sudervė (18 km, č. 78, s. 350–352), Karvys (25 km, č. 83, s. 363–364), Šalčininkai (45 km, č. 88, s. 374), a také dvě lokality za hranicemi Litevské republiky, v Bělorusku: Kamojys (98 km, č. 9, s. 59–60) a Lazūnai (100 km, č. 106, s. 416; viz také obr. 1). Inventáře těchto osad byly sepsány v různých dobách: nejstarší je inventář panství Kamojys z roku 1611 (jediný ve slovanském kancelářském jazyce a cyrilicí, všechny ostatní polsky), nejpozději byl sepsán inventář panství Lazūnai v roce 1696.

Analýza antroponym v inventářích ukazuje, že dvoučlenný systém pojmenování osob (jméno + příjmení) tehdy ještě nebyl ustálený. Osoba mohla být označena například vynecháním křestního jména, ale uvedením patronymika, např. Krynelis Markuns, tj. Krynelis, syn Morkuse (Nemenčinė); vedle Mikłay Kripe, Ławryn Kripe, Piotr Kripe je také Kripe Stanislawonias, tedy Kripė, syn Stanislavase (Sužionys), nebo jen křestním jménem, např. Urban (bez druhého členu pojmenování; Nemenčinė). Osoba mohla mít dvě patronymika, vytvořená ze jména otce a jeho přezdívky či jiného osobního jména, a navíc také vlastní přezdívku, např. Матъс Симонович Лоймович – Motiejus, syn Simona Laimose; Миколай Стасюлевич Лоймович Киш’келись – Mikalojus, syn Stasiulise Laimose, přezdívaný Kiškelis; Якуш’тын Ян’кович Лопунович – Jakustinas (nejspíše přezdívka), syn Jankuse (otcovo křestní jméno) Lapūna (otcova přezdívka); Томаш а Мартин Матеевич Матюковичы Свир’плеве – Tamošius a Martynas, synové Motiejuse a Matiukase, přezdívaní Svirpliai (všechny příklady jsou z Kamojys). Namísto druhého členu pojmenování (dnešního příjmení) se často

63

Obr. 1. Teorie probíraná v článku (názvy zkoumaných lokalit jsou podtrženy).

64

uvádí povolání (řemeslo) nebo společenské postavení, např. Jan bednarz (bednář), Jan piwowar (sládek), Jan strzelec (střelec, lovec), Jerzy trebacz (trubač), Mikołay bojarzyn (šlechtic; všichni z Nemenčinė), Paweł kowal (kovář), Jerzy kucharz (kuchař), Jan szwiec (krejčí nebo obuvník; tito jsou ze Sužionys), Stephan kolesnik (kolář), Kazimierz pisarz (písař; ze Sudervė), Andrzej cieslia (tesař), Andrzej Młynarz (mlynář), Markowa wdowa (vdova; z Maišiagala), Stanisław krawiec (krejčí; Karvys), Jan Czapocznik (kloboučník; Zalavas). Z takových označení řemesla apod. se mohla tvořit patronymika, např. Krzyszthoph Ławn iki ew iecz – Kristupas, syn lovininka, tj. soudního přísedícího (člena soudu); Wdowa Kopaczowa – dcera či manželka hrobníka (Vokė); Łotyszaniec (syn Lotyše; etnicita je vyjádřena užitím polonizované litevské patronymické přípony -onis, Nemenčinė), Litwinowicz (původní význam – syn Litevce; Sudervė). Mohou vystupovat i samostatně: Wdowa (Zalavas), Rusin (označení etnicity nebo přezdívka; Vokė).

U křestních jmen se často užívají nikoli kanonické podoby, nýbrž lidové varianty, obvykle litevské zdrobněliny, např. Januk, Petrul, Stasiul apod., často s plnými koncovkami: Janukas, Petrulis... Některá z nich se dnes užívají pouze jako příjmení, např. Czepas (i bez koncovky Czep, zkrácenina z Čėponas < pol. Szczepan ← Stefan), Matulis(is), Tum(as), Tumuk(as), Wal(is)... Někdy je osoba označena dvěma variantami takového křestního jména, např. Kryniczelis Tumul Tumuk (Nemenčinė). To vše ukazuje, že dnešní dvoučlenný systém pojmenování osob tehdy ještě nebyl ustálen a značně kolísal; zároveň tvorba příjmení zdaleka nebyla dokončena, a proto druhý člen pojmenování (osobní jméno užívané vedle křestního jména) v mnoha případech nelze považovat za příjmení.

Míra polonizace litevských osobních jmen se liší. V témže inventáři se vedle přesně zapsaných litevských antroponym objevují značně zkomolené podoby, bez koncovky apod. Zřejmě to záviselo především na písařích. Kdo však tito písaři byli, lze pouze odhadovat. Inventář totiž obvykle podepisovalo několik osob, nikoli jedna, které vystupovaly jako svědkové. Možná mezi nimi byl i člověk, který inventář sepsal, ale není to uvedeno. Osobní jména podepsaných často nejsou litevská a neobsahují litevské jazykové prvky, např. Jan Odyniec, Krzyszthoph Zakrzewski, Krzyszthoph Podwinski, Marcyan Streczon, Jakub Bobrowski, Michał Hordziewski. Jsou však mezi nimi i osobní jména litevského původu, obvykle polonizovaná, např. Albrycht Michał Mintowt (Mintautas), Michał Kazimierz Kirkilo (Kirkilas), Piotr Rudamina Dusiatski (Rudamina dusetiškis), Mikołay Tomasz Bildziukiewicz (z Bildžiukas), Halszka Uniechowska Montowtowa (z Mantautas), Aleksander Woyna (Vaina). Podepsaní byli většinou lidé odjinud. Dokládají to přídomky připojené k jejich osobním jménům, např. woiewoda Połocki, woiewodzic smolenski, straznik wilkomirski, starosta starodubowski, podkomorzyc brastawski, staroscina mozyrska, kasztelan nowgrodzki, woyski y sędzia grodski orszanski, skarbnik brasławski.

65

Rolníci jsou v inventářích často uváděni nikoli jednotlivě, nýbrž po rodinách, např. se píše: Stephan Bartajcis, syny Szymon, Stasiuk y Janek; Piotr Ławrynowicz z bratem Stephanem, syny Piotrowe Bałtruk y Kazimierz; Станиславъ Лаймович Дрыгора[н]дъ з жоною Зофеєю, з сыномъ Яном, з дочками Алжбетою и Кат’рыною. V takových případech se rodina počítá jako jeden záznam. Celkem bylo v uvedených lokalitách nalezeno 379 záznamů (jednotlivých osob nebo celých rodin). Přibližně polovina z nich (51%) obsahuje vedle křestního jména osobní jména s litevskými jazykovými prvky. Většina z nich (31% všech záznamů) je zapsána zcela litevsky, s litevskou koncovkou; menší část (20%) koncovku nemá, ale jejich litevský charakter prozrazuje kořen nebo přípona osobního jména. Podíl takových osobních jmen se v inventářích jednotlivých panství značně liší a zřejmě závisel na způsobu pojmenovávání, který zvolil písař. Nejvyšší podíl osobních jmen obsahujících litevské jazykové prvky je v inventáři panství Karvio – 91%, nejnižší v Sudervė, pouhých 36%. Podíly v ostatních lokalitách (v sestupném pořadí): Maišiagala – 79%, Buivydžiai – 77%, Nemenčinė – 70%, Kamojys – 67%, Zalavas – 61%, Sužionys – 59%, Šalčininkai a Lazūnai – 50%, Vokė – 38%. Kolísání procentních podílů nejspíše neukazuje na větší či menší litevskost obyvatel dané lokality, protože, jak již bylo uvedeno, záviselo na způsobu pojmenovávání osob zvoleném písařem a snad do jisté míry odráželo i ne všude stejné užívání antroponym samotnými lidmi.

Osobní jména bez litevských jazykových prvků tvoří 49% všech záznamů. Největší část (34% všech záznamů) představují jména, jimiž mohli být tehdy stejně označováni Litevci i nelitevci, tedy jména s křestními kořeny (17%), překlady litevských přezdívek do polštiny (asi 10%) a označení řemesla, povolání či společenského postavení (7%). Příklady osobních jmen s křestním kořenem: Ambrosewicz, Bartoszewicz, Bartkiewicz, Якимович, Ławrynowicz, Maciejkowicz, Maximowicz, Matuszewicz, Mickiewicz, Mitkiewicz, Osipowicz, Pawłowicz, Sawlewicz, Семенович, Stankiewicz, Щаснович, Szymaszko, srov. současná litevská příjmení Ambrasēvičius, Bartaševičius, Bartkēvičius, Jakimavičius, Laurinavičius, Maceikēvičius, Maksimavičius, Matušēvičius, Mickēvičius, Mitkēvičius, Asipavičius, Paulavičius, Saulēvičius, Semenavičius, Stankevičius, Česnavičius, Šimaškà. Sem patří také osobní jména Czapowski, Iwanowski a podobná s příponou typu -ski, srov. současná litevská příjmení Čepkauskas, Ivanauskas (existuje také Ivōnas z Iwan). To, že většina, nebo dokonce všechna taková osobní jména označují Litevce, dokládají litevské zdrobnělé podoby dětských jmen, které se vyskytují například takto: Ławrynowicz, syn Bałtruk; Romanowicz z bratem Jokubom, syny Bałtruk y Januk; Marcinkiewicz, syny Stanisław y Januk atd.

Příklady možných překladů přezdívek do polštiny: Baran, Baranowski (srov. současná příjmení Avinas, Avinėuskas vedle Barōnas, Baranāuskas), Jastrzębski (srov. Vānagas, Vanagiūkas, Vānagāitis vedle Jastrēmbskis), Kylak (srov. Kumštys vedle Kulōkas), Owczyna (srov. Āvelis, Avelys vedle Aučyna, Aučinikas). Kalky mohou být také osobní jména Korowka (srov. Karvaitis), Krol (Karalius), Krzywo-

66

nos (* Kreivanos(is), Lupka (z * Liubka: lubić „milovat“ vedle Méile, Meilius, Meiliūtis, Meilūnas), Obrezka (srov. Skūstas, Kirpaitis, Režys, Raižys), snad i Malinowicz (srov. Avietėnas, Avietýnas), Zelazewski (srov. Glėžius, Geležėlė, Geležinis) a podobně. Je třeba poznamenat, že většina takových „polských“ osobních jmen (např. Korowka, Kylak, Obrezka, Zelazewski) není uvedena ve slovníku staropolských osobních jmen (Taszycki 1965–1985); zřejmě se užívala pouze v Litvě. Jak ukazuje analýza osobních jmen zaznamenaných v křestních a oddacích zápisech kostela sv. Jana ve Vilniusu z téhož století, překládání příjmení do polštiny bylo tehdy velmi rozšířené (Zinkevicius 1977: 105–11). Některé kalky se vžily a někdy je používali i sami litevsky mluvící lidé, např. Grygas Spiewakas (Nemenčinė; srov. Dainius, Dainỹs, Dainiūnas).

Osobní jména, jejichž kořeny lze považovat nejen za slovanské, ale i za litevské, tvoří 5% všech záznamů, např. Borewicz, Borowski (srov. Bāras, Barỹs, Bar-gāila), Dorkowski (: Dar-kīntis), Kosina (* Kuosinis, srov. Kūosa, Kuosaitis), San (srov. Sanỹs z Sán-daras, Sán-dargas, Sán-galas, Sán-ginas, Sán-taras, Sán-tautas, San-gāila). To, že jde pravděpodobně o polonizovaná osobní jména litevského původu, dokládají litevské zdrobnělé podoby jmen dětí osob takto pojmenovaných, které se vyskytují například jako Borewicz, syn Januk apod. Patří sem také osobní jména možná utvořená z litevských místních názvů, např. Lawinski (: Loviai), Szydlowski (: Šidlava z Šiluva). Mimochodem, většinu osobních jmen tohoto typu (Dorkowski, San, Lawinski...) slovník staropolských osobních jmen nezaznamenává.

Pouze 9% všech záznamů obsahuje osobní jména s kořeny skutečně cizího původu, která lze jen obtížně vysvětlit kalky nebo jinými úpravami, například Dzierszko, Grzybowski, Magier, Magierba, Kroinski, Stronowski, možná také Zwierzowski apod. Avšak i v záznamech s takovými osobními jmény se objevují litevské zdrobnělé podoby jmen dětí nebo bratrů, např. Mikolay nowik, syn Marciuk; Sołoduszka z bratem Kryściukiem (oba z Vokė). Většinu těchto osobních jmen (Dzierszko, Magierba, Kroinski, Stronowski, Zwierzowski, Sołoduszka...) slovník staropolských osobních jmen rovněž nezaznamenává, takže nejspíše vznikla přímo zde, v Litvě.

Bylo uvedeno, že osobní jména bez litevských jazykových prvků, tj. taková, z nichž nelze rozpoznat, že daný člověk je Litevec (ačkoli se vyskytují litevské podoby jmen členů rodiny), tvoří téměř polovinu všech záznamů (49%). Pokud bychom podíl počítali nikoli ze všech záznamů, ale jen z těch, v nichž jsou osobní jména uvedena bez litevských koncovek (bylo jich nalezeno 262), vyšlo by nikoli 49%, nýbrž 71%. V takovém případě by tedy Litevce bylo možné rozpoznat pouze u 29% osobních jmen. To je však zavádějící, protože Litevci byli tehdy a dodnes často bývají uváděni osobními jmény bez litevských jazykových prvků (dnes je takovým prvkem často koncovka, kterou tehdy písaři vypouštěli). Uvažujme příjmení současných zaměstnanců Litevského jazykového ústavu (všichni jsou Litevci). Kdybychom tato příjmení zbavili koncovek a litevský pravopis nahradili pravopisem užívaným tehdy, získali bychom přibližně

67

60% příjmení, jejichž nositele bychom již nedokázali rozpoznat jako Litevce, a pouze u 40% příjmení by takové rozpoznání bylo možné¹. Pokud bychom tento poměr vztáhli na pojmenování v probíraných panských inventářích s osobními jmény bez koncovek a zohlednili, že 10% (ze všech pojmenování 7%) obsahuje údaje o řemesle či zaměstnání, které se dnes již nevyskytují, museli bychom dojít k závěru, že nejméně 83% všech pojmenování, která nás zajímají, se vztahovalo na Litevce. Polonizovaní místní obyvatelé mohli tehdy žít pouze na statcích a v usedlostech v jejich blízkosti.

Osobní jména s kořeny litevského původu má přibližně třetina všech pojmenování. Tato osobní jména jsou velmi rozmanitá. Starých dvoukmenových antroponym, pocházejících ještě z předkřesťanských dob, je mezi nimi velmi málo, pouze tato (tvoří sotva 4% všech pojmenování): Biwayna (= Bý-vaina Buivydžiai), Narbut (Nōr-butas Sužionys, Lazūnai), Sumbar, gen. sg. Sambora (Sam-baras Nemenčinė), snad Mondrygałto (zkreslené; Nemenčinė), a také se skrývají ve slavizovaných patronymikách a odvozeninách typu -ski Буйвидович (Bùj-vydas), Бутримович (Bùt-rimas; obě z Kamojů), Gielmanowski (Gìl-manas Vokė). Zkrácené podoby těchto antroponym (je jich o něco více) jsou patrné v osobních jménech: Dawszkys (Daug-šys Sužionys), gen. sg. Mineły (Min-ela Maišiagala), Naruszewicz (z Nor-ušis Sudervė), Rym-kielis (Rim-k-elis Sužionys: Rìm-kus, srov. Rìm-kantas), Woinius (Vaĩnius Maišiagala), snad Buytalaitys (Bui-t-el-aitis Šalčininkai), Butkanelis (But-k-on-ėlis Karvys), Nargielis (Nor-g-elis Sužionys), Woyszkaytis (Vaiš-k-aitis Šalčininkai), Zeim (Žeimis nebo Žeimỹs Zalavas, srov. Žeim-mantas).

Osobních jmen litevského původu vzniklých z přezdívek je nesrovnatelně více; má je dokonce 32% všech pojmenování. Typičtější příklady: a) z Nemenčinė: Bylduk (Bil-dukas: bildùkas ‘ten, kdo hlučně dupe a rachotí; skřítek, čertík’), gen. sg. Bilduna (Bil-dūnas, srov. dnešní příjmení Bildà, Bildáitis: bildėti), gen. sg. Gaidelia (Gaidẽlis: gaidỹs), Kairelis (Kairẽlis: kairỹs), Kirynaytis (Kirinaitis: kirinti ‘dráždit, popichovat’), Klukielis (Kliukelis, srov. Kliùkas: kliùkis ‘tlachal; trochu pošetilý člověk’), Krynelis (:krynis ‘ocas’?), Kyniczelis (:?), Lapszys (Lapšỹs: lãpšas ‘slabý, neduživý’), Murmulis (Murmùlis: murmėti), Sidabris (srov. Sidãbras: sidãbras), Swida (Svida, srov. Svidėnis, Svidėnas: svidėti ‘lesknout se, třpytit se, zářit’), Urde (Urdė, srov. Urdavičius: urdėti ‘prudce se hnát’); b) z Maišiagala: Dakanis (Dãkanis: dãkanoti ‘rozcuchávat, trhat, otesávat a trápit’), Gasianis (Gasiõnis, srov. Gasỹs, Gasiūnas:?), Giedroic (Giedráitis, srov. Giedrà, Giedrỹs: giẽdras ‘slunečný, světlý; jasný, čistý’), Margielis (Margẽlis: márgas), Narogis (Nora-gis: norãgas), Rudakiszki (Rudakiškis: rùdas + kiškos ‘nohy; nohavice’), Szarka (Šárka: šárka); c) ze Zalavas: Bala (Bala, srov. Bãlas: bálti, balà), Kul (Kulỹs: kulỹs ‘kulhavý’), Szacalis (Šakalỹs: šakalỹs), Zyrnielis (Žirnẽlis: žirnis),

¹ Maždaug tokią padėtį rodo ir „Lietuvių pavardžių žodyno“ (Vanagas ir kt. 1985–1989) duomenys (tikrintos raidėmis A- ir J- prasidedančios pavardės).

68

Zemel (Žemelis, srov. Žemeliūnas: žemas, nebo Žiemelis: žiemys, žiemiai); d) z Vokė: Burba (Bùrba: burbėti), Kiele (Kiẽle: kiẽlė), Miazĕlis (Miẽžėlis: miežis), Rudzis (nář. Rudžys < Rudýs: rùdas), Wanagiel (Vanagėlis: vãnapas); e) z Buivydžiai: Jodar agis (Juodaragis: jūodas + rāgas), Kirkilo (Kirkilas nebo Kirkilà: kirkilas ‘ten, kdo kirká’), Machnis (Maknỹs: maknỹs ‘ten, kdo koktá’; může být také křestního původu, srov. Махно ← Эпимах), Szypiełaytis a Szypiela-ys (Šipelaitis, srov. Šipėlis: šipas ‘mrštný, rychlý’); f) ze Sužionys: Augulis (Augūlis: augùs, áugti), Auksztawartis (Aukštavartis: áukštas + vartai), Awksztoraytis (Aukštaraitis: áukštas), Garnalis (Garnėlis: garnỹs), Giedroyc (Giedráitis), Jaciowarys (Jaučiavarỹs: jáutis + varýti; srov. název vesnice Jaučiavariai), Kierulis (Kerùlis: kėras), Kirpe (Kirpė, srov. Kirp-áitis: kírpti), Kukielka (Kukélka, srov. Kùkis, Kukėnas: kùkis ‘hák, háček’, kùkti ‘ohýbat se, naklánět se, klopýtat’), Miszkinis (Miškinis: miškìnis), Rugiedonis (Rugiuadùonis: rugiai + dúona), Statulanis (Stat-ul-ion-is, srov. Stat-ul-ėvičius, Stat-ėvi-čius: statùs), Stukielis (Stukėlis, srov. Stùkas: stùkas ‘konec psacího pera; tlustý, neohrabaný člověk’), Swilzantis (Svilžentis nebo Svilžandis: svilti + žéntas, žándas), Szarka (Šárka), Wanags (Vãna-gas: vãnapas), Warna (Várna: várna), Wasarys (Vasãris: vãsara), Wilkanis (Vilkonis, srov. Vílkas: vílkas); g) ze Sudervė: Dzidzienis (Didienis, srov. Dìdas, Didónis: dìdis), Pilina (srov. Pilìnka: pilìs), Skrobel (Skrabelis, srov. Skrãbas: skrabėti ‘škrábat; hodně mluvit, tlachat’); h) z Karvys: Bamelis (Bomelis, srov. Bomeikà:?), Kanapinis (Kanapìnis: kanãpė); i) ze Šalčininkai: Balinik (Baliny-kas, Balininkas: balà), Raguza (Ragùžà, může jít o přetvořenou podobu jména Ragožà, Ra-gožius: ragožius ‘neohrabaný, hrubý člověk’); j) z Kamojů: Киш’келиц (Kiš-kėlis: kiškis), nom. pl. Свир’плеве (Svirplỹs: svirplỹs), Стубеда (Stubeda: stùbeda ‘nepohyblivý, líný člověk’), gen. sg. Швал’куна (Švalkūnas, srov. Švalkus: švalkus ‘tlachal’, šválka ‘ten, kdo plácá’).

Některá osobní jména vzniklá z přezdívek jsou zkreslená, mají slovanskou koncovku a obtížně se rekonstruují, např.: Berbedz (snad místo Kerbedz < Kérbedis: ker-bedýnas ‘rozvětvený keř’; Nemenčinė), Boltuszko (Baltùška: baltùška ‘běloch’; Sužionys), Borckiel (:? Zalavas), gen. sg. Brackiela (:? Maišiagala), Czu-hielis (snad Čiùkelis, srov. Čiùkaitis: čiùke ‘prase’, čiùkinti ‘drhnout’, čiùkti ‘kýchat’; Sužionys) Gayzaniec (Gaižonis Karvys, srov. Gaižys, Gaižiūnas: gaižùs), Naturgaicis (Naturgaitis Nemenčinė:?), Nerabalis (:? Sužionys), Odrugim (At-rūgimas? Buivydžiai: at-si-rūgti?), gen. pl. (?) Slizow (srov. Sližỹs Vokė: sližỹs ‘taková ryba’), Slusz, g.pl. Sluzow (Sliùžas nebo Šliùžas Vokė: šliùžas ‘ten, kdo se plazí’), Tomoysła (:? Nemenčinė), Uzelis (Ūselis? Sudervė: ūsai), Wągiel (Vanagėlis? Vokė).

Vyskytují se také jména utvořená ze slov přejatých, např. Bulkanis (Bulkonis Zalavas, srov. Bùlka, Bùlkius, Bulkáitis: bùlka ‘bochánek’; může jít také o kalk, srov. Bandel-iauskas), Baciulaitis (Bočiulaitis Maišiagala, srov. Bočiulis, Bočius: bočius < баця ‘otec’), Balubaniec (Balubonis Zalavas, snad místo Balabonas: tatarské balaban ‘s velkou hlavou’), Biskupelis (Byskupėlis Karvys: býskupas ‘biskup’), Duda (Dūdà Mai-

69

šiagala: dūdà, Kolėda (Kalendà Sužionys: kalendà ‘kalėda’), Łowczus (Laučius Sužionys: laučas < ловчий ‘starší dozorce lovu’), Przystawąnis (Pristavonis Maišiagala: pristòvas ‘dozorce’, Prz- místo Pr- kvůli polské výslovnosti), Spiewakas (Spievokas Nemenčinė: spievòkas < śpiewak ‘zpěvák’).

Další ve slovanských patronymických jménech a obecně ve formacích se slovanskými příponami: Bildziukiewicz, f. Bildziukowa (z Bildžiūkas Lazūnai: bildžiùkas ‘ten, kdo hlučí a lomozí’), Giełwano(w)ski (Gelvanauskas Vokė: Gélvonai), Kowlewicz (Kaulèvičius Vokė, srov. Kaulỹs, Kaulãitis: káulas), Лоймович (z Laimas nebo Láima Kamojys: láimė), Лопунович (z Lapūnas Kamojys, srov. Lãpas: lãpas), Popielicki (z Papilys nebo podobně Sužionys: pa + pilis), Пуйдэлович (z Puidelis Kamojys, srov. Pūida: pūidyti ‘hnát, popohánět s hlukem’), gen. sg. Railowicza (z Ráila Nemenčinė: ráila ‘tlachal, křikloun, rád se hádá’), Войводэлович (z Vaivadėlis Šalčininkai, srov. Vaivadas, Vaivada: vaivadà). V jednom případě je užito poslavené skupinové (rodinné) označení: Dudelowczyzna Nemenčinė ‘u Dūdeliů’.

Jsou i taková jména, která označují povolání, někdy etnickou příslušnost: gen. sg. Doktoraycia (Daktaraitis Nemenčinė: dãktaras), Gudalis (Gudėlis Zalavas, srov. Gùdas: gùdas), Gudanis (Gudónis Maišiagala, Sužionys: gùdas), Prusznice (Prūšonis Nemenčinė, snad z Prūsonis, srov. Prūsas: prūsas), gen. sg. Ratodayli (Ratadaillis Nemenčinė: ratadaĩlis ‘výběrčí mýta’), gen. sg. Zemaytena (Žemaitėnas Maišiagala, srov. Žemaitis: žemaitis), Žemoitel (Žemaitėlis Zalavas, srov. Žemaitis).

Osobní jména s křestními kořeny, jak již bylo zmíněno, tvoří 17% všech pojmenování. Vyskytují se mezi nimi i jména se zachovanou litevskou koncovkou nebo litevskými příponami:

a) s koncovkou: Czapas (Čėpas Sužionys ← Čėponas < Szczepan ← Stefan; také jako křestní jméno), Nakas (Nãkas Sužionys: Enoch, Енох);

b) s deminutivními příponami: Bochdanelis (Bagdonėlis Sužionys, srov. Bagdõnas < Bogdan, Богдань – kalk řeckého jména Theodosios), Jaczelis (Jočėlis Sužionys, srov. Jočỹs < Jacz ← Jakub), Stanulis (Stanùlis Karvys, srov. Stanỹs < Stań, Стань ← Stanisław, Станислав), Szymuk (Šimukas Nemenčinė, srov. Šìmas < Szym ← Szyman ‘Šimon’);

c) s patronymickými příponami:

Bartaicis (Bartáitis Vokė, srov. Bartas < Bart ← Bartholomeus), gen. sg. Jakaycia (Jakáitis Nemenčinė, srov. Jãkas < Jak ← Jakub), Kazoyc (Kazáitis Karvys, srov. Kazỹs ← Kazimieras), Marciukaycis (Marciukaitis nebo Marčiukaitis Vokė, srov. Marčius, jehož vznik podnítilo Martýnas), Miszaycis (Mišaitis Vokė, srov. Mišas < Misz, Миш ← Michał, Михаил), Sawulaycis (Savulaitis Nemenčinė, srov. Savùlis, Šãvas < Сава – Савелий), Witeyc (Vitáitis Karvys, srov. Vìtas); Bananis (Banonis nebo Baniónis Sužionys, srov. Banỹs, vznik podnítilo Benediktas), Jakutonis (Jakutónis Maišiagala, srov. Jakùtis, Jãkas ← Jokūbas), Jiurgianis (Jùrgonis Maišiagala, srov. Jùrgis), gen. sg. Mircinania (Marcinónis nebo Marty-

70

nónis Maišiagala, srov. Martýnas), Maszanis (Mošionis Zalavas, srov. Mõšius < Masz, Maszo ← Matyasz), Mikótanis (Mikalónis Sužionys, srov. Mýkolas), Szymananis (Šimononis Maišiagala, srov. Šímonas „Simonas“), Urbananis (Urbononis Maišiagala, srov. Ūrbonas), gen. sg. Watania (Valónis Maišiagala, srov. Valà, Vãlius ← Valentìnas), Witanis (Vitónis Maišiagala, srov. Vìtas); gen. sg. Fronckuna (Franckūnas Maišiagala, srov. Pranckus ← Pranciškus), nom. pl. Gryciuny (Griciūnas Sužionys, srov. Gricius < Гриц ← Григорий), Markuns (Morkūnas Nemenčinė, srov. Mõrkus), Misiunas (Misiūnas Nemenčinė, srov. Mísius < Mĩs, Мись ← Michat, Михаил), gen. sg. Winciuna (Vinčiūnas Maišiagala, srov. Vìñcas).

S pozměněnými koncovkami a příponami: Rakuc (Rakūtis Zalavas, srov. Rõkas), Валюл (Valiūlis Kamojys, srov. Vãlius ← Valentìnas) a několik dalších. Příklady se slovanskými patronymickými příponami odvozenými od litevských zdrobnělin a dalších křestních jmen: z Ławrukowiczami (z Laurūkas Vokė, srov. Laũras ← Laurýnas), Maciukiewicz (z Maciūkas nebo Mačiūkas Vokė, srov. Macýs, Mačỹs ← Motiejus), Масюлевич (z Masiūlis Kamojys, srov. Masỹs ← Motiejus), Praniukiewicz, Proniukiewicz (z Praniūkas Vokė, srov. Prãnas), Стасюлевич (z Stasiūlis Kamojys, srov. Stasỹs), Wahukiewicz, Wałukiewicz (z Vāl(i)ūkas Vokė, srov. Vãlius ← Valentìnas), f. Witkanowa (z Vitkónis Karvys, srov. Vìtkus < Witko ← Wit „Vitas“). Jednou bylo užito slavizované skupinové (rodinné) označení: Terezewyczizna Nemenčinė „u Terz-el-ů“, srov. Teržà, patrně z Terežà ← Terėžijus.

Osobních jmen se zdrobňovacími litevskými příponami je v inventářích mnoho; tvoří dokonce 22,3% všech pojmenování (s -ukas 10%, s -elis 9%, s -ulis 3%, s -utis 0,3%). Tyto přípony mají osobní jména zapsaná litevsky s koncovkami (Janukas, Kairelis, Augulis...), zkrácené podoby vytvořené písaři (Bylduk, Zemel, z Kierulem, Rakuc...), skrývají se ve slovanských patronymikách (Pran-iuk-iewicz, Пуйд-эг-ович, Мас-юл-евич, Дев-к-гут-евич...) a dostávají je také osobní jména s nelitevským základem nebo nejasného původu, např. Gniwt-el-ko Nemenčinė, Tatarzyn (Tatar!), Ciep-uk Zalavas. Zdá se, že staří Litevci měli zdrobnělé podoby jmen velmi v oblibě. Není divu, že si tyto přípony, zejména -uk-, vypůjčují sousední jazyky.

Osobních jmen s litevskými patronymickými příponami typickými pro východní Litvu (zapsaných litevsky i slavizovaných) je poměrně mnoho; tvoří 10,3% pojmenování (s -onis 8%, s -ūnas 2% a s -ėnas 0,3%), tedy více než jmen s -aitis (těch je 6%). Litevské patronymické přípony tak mají osobní jména tvořící dokonce 16,3% všech pojmenování. Osobní jména se slovanskými patronymickými příponami -avičius, -evičius (-owicz, -ewicz) představují 15% pojmenování a jména s příponami typu -sk- 7%.

Litevský charakter zkoumaných lokalit dokládají nejen osobní jména v inventářích, ale také místní jména v nich uváděná (v inventáři panství Buivydžiai místní jména chybějí); téměř všechna jsou litevská, pouze obvykle slavizovaná a poněkud zkomolená. Vět-

71

šinu z nich lze snadno lokalizovat nebo alespoň spojit s názvy, které dnes užívají Litevci. Příklady: a) z inventáře panství Nemenčinė: w Bezdanach (Bezdónys), w Biłdunach (Bildūnai), Dosiance (Dasiõnys), Jawczowory (Jaučiavariai), w Meironach (Mėironys), Piekielski (Pikeliškės), jezero Piekieliszki (jezero Pikeliškės), jezero Okmena (Akmenà), Podziuny (Puodžiūnai), w Pokirniach (Pakirniai), Wornaliszki (Varnališkiai); b) z Maišiagaly: w Bakunach (Balkūnai), w Eiciunach (Eiciūnai), ieminia Moyszo golskiego (Maišiagala – slavizovaná podoba dokládá, že taková litevská forma byla jistě autentická!), w Sktowsciach (Skliaũsčiai); c) ze Zalavas: Gricuni (Griciūnai), Guże (Gužiai), Miciani (Mičiõnys), Woitkuni (Vaitkūnai); d) z Vokė: louka Dzierwany (Dirvónai), w Jurk iszkach (Jūrkiškės), w Kamieniszkach, louka w Kamieniszkach (Kameniškės), w Pogirach (Pagiriai), w Reysztelach (Raisteliai), na gosčinu rudnickim (silnice Rūd-ninků); e) ze Sužionys: Apanasy (Pónasai), Barany (Barónai), pod Bekiepurami (Bekepūriai), Bordziuny (Bardžiūnai), Botwinszki (Batviniškės), Czahieniszki (Čekėniškės), jezero Ilgis (Ilgis), Jaciowory (Jaučiavariai), Miszko-nie (Miškónys), Pawłukany (Pauliukónys), Pozadniki (Pasadninkas, dial. Pa-sadnykas), ku Pokirniom (Pakirniai), Rakszany (Raksónys), Sapieżyszki (Sa-pieg iškės), Suzany (Sužiónys), Unguys zki (Unguriškės); f) ze Sudervė: Soy-dzie (Saidžiai), Suderwie (Sudervė), w Suderwie Wierszyłowskiey (Viršilių nebo Viršulių Sudervė, srov. dnešní Viršuliškės); g) z Karvys: Korvi (Karvys), Zkrudan-ce (Skrudėnai); h) ze Šalčininkai: Czuzokom pia, gen. pl. Czuzokom pia (Čiužia-kampis), graniczą ze wsią Daynowką (Dainavėlė), w Khuniach (Klõniai), do Paberzia (Pabėržė), do Swinca (Švenčius), gen. pl. Trybancow, w Trybancach (Tribónys); i) z Kamojys: в ымѣню... Годутіш’ском (Adūtiškis), в ымѣн’ю... Лын’тупском (Leĩtupis), у селы Мешанах (Mešónys), в мес’теч’ку Пос’тав’ском (Paštovis), [ъ] Рокан’тиш’ках (Rókantiškės), село Скайстэли, у селе Скайстэлях (Skaistėliai), фол’вар’ку Сур’вилиш’ского (Surviliškis), до... села Свирак’нов (Svirónys), у селе Войшкунах (Vaiškūnai).

Některé podoby se poněkud liší od těch, které dnes užívají Litevci: Poiuny (Pajūnėliai v Nemenčinė), Pruszance, gen. pl. Pruzancow (Prušinė, v Nemenčinė), jezero Niemencze (tj. Nemenčia, dnes Nemenčėlis, Nemenčiukas v Nemenčinė), Giedroycie (Giedraičiai, dnes Giedraitėliai v Sužionys), Ławyniance (dnes Lauryniškės v Karvys).

Část označovala sídla nebo lokality, které dnes zřejmě již neexistují, alespoň se je nepodařilo najít na dostupných mapách. Litevské podoby těchto názvů lze rekonstruovat přibližně, např. Audubiški (*Audubiškės nebo *Audubiškiai, snad z *Andubiškės nebo *Andudiškiai Sužionys), jezero Baltelias (*Baltelis Sužionys), w Barckunach (*Barckūnai Maišiagala), Olkus Budwiesie (*Budviesio alka s Sužionys), в Дойлидиш’ках (*Dailidiškės nebo *Dailidiškiai Kamojys), з села Едупи. едупского (*Juodupiai Kamojys), Ganiszki (*Goniškės nebo *Goniškiai Vokė, srov. Goničiai Ylakiai), Gieydany (*Geidonys Sužionys), louka w Kaphun iszkach (*Kap-lūniškės nebo *Kaplūniškiai Vokė) w Kielmobrydziach (*Kielmabridžiai Nemenči-

72

ne), Klyszelsizki (˙Klišeliškės či ˙Klišeliškiai Nemenčinė), 3 села Лелейков (˙Lelekai či ˙Lileikai Kamojys, srov. Lileikėnai Šilalė), w Lękach (˙Lenkai Vokė, srov. Lenkaičiai Plungė), Limonciszki (˙Limantiškės či ˙Limantiškiai Vokė, srov. Limantai Šakiai), 3 села Мергун (˙Mėgunai Kamojys), 3 села Мелоков (˙Melagiai Kamojys), в ыйменю... Мерклянском (˙Merklionys či ˙Merklenai Kamojys), w Mesteliszkach (˙Mesteliškės, -iai či ˙Miesteliškės, -iai Nemenčinė), у селе... Олянах Добейков (˙Dabeikų či ˙Duobeikų ˙Alionys Kamojys), в ыйменю... Олешниках (˙Alešininkai Kamojys), [в] Ожунинах (˙Ožiūninkai Kamojys), jezero Perwałkas (Pervalkas Sužionys), Łąki Rodziewicz brodzie (˙Radzevičių Bradas Vokė).

Rekonstrukce ostatních názvů je velmi riskantní: w Anteprowołes Nemenčinė, Dakany Maišiagala, Giernazyszki, jezero Kiersne (˙Kirsnė?) Nemenčinė, 3 села Лодоса Kamojys, Odkirny Sužionys (˙Atkirniai?), Słukowszczyzna, na Słukowszczyźnie Vokė, Sołubiszki Karvys, 3 села Тябутов Kamojys, za łąkę Waslukowszczyznie Vokė, Wiczance Karvys (˙Vičionys?), w Wowiszkach Vokė, jezero Žėtosayne, jezero Zelsa Nemenčinė, jezero Zławkielis Sužionys.

Názvy Eitminiškės a Šalčininkai byly už tehdy zkomolené, tj. takové, jaké dnes používají místní polonizovaní obyvatelé. V inventářích čteme: gen. pl. Jencmeniszek (Nemenčinė) a Soleczniki, od Solecznik (Šalčininkai). Dříve jsem se domníval, že polská náhrada za název Eitminiškės (název pochází ze staré litevské dvousložkové osobní jména Eit-minas, které se užívalo už v předkřesťanské době) vznikla až na konci 18. nebo na počátku 19. století (Zinkevičius 1990: 86). Ukazuje se, že existovala už v roce 1678. Eitminiškės byly přeměněny na Jęczmieniszki vlivem polského slova jęczmień ‚ječmen‘. Šalčininkai se v dokumentech 16. století ještě nazývaly Szolczniki (srov. Шольчники v listině z roku 1555), podle litevské nářeční podoby Šalčnykai. Vedle ní se tehdy již objevovala také varianta Solczniki s počátečním s-, vzniklá podle vztahu šienas: siano. Vložením samohlásky e do obtížně vyslovitelné skupiny souhlásek vznikla dnešní polská podoba Soleczniki, doložená již v inventáři z roku 1692. Polské podoby obou těchto názvů dnes Litevci v Polsku považují za „autentické“ polské názvy, ve skutečnosti jsou však pouze výsledkem zkomolení starších litevských podob.

Zalavský statek měl tehdy již dnešní název s počátečním Za-, polsky Zo-: Zołowo (v inventáři se píše Zolowo, Zołowo²), a patřil do Ašmenského okresu³. Dnes rozšířená varianta názvu statku se Zu-, polsky Zutowo, je druhotná a vznikla pravděpodobně v první polovině 19. století; nejpozději roku 1846 je již doložena v seznamu sídel okresu Švenčionys (Švenčionių aps. sąrašas 1846, 1. 8), kde je zapsáno Зуловъ. Název nemohl být vytvořen

² Druhá varianta uvedla vydavatele v omyl, a proto statek nazvali Žalava (s. 141).

³ V roce 1775 byl z území Ašmenského okresu mezi řekami Dysna a Neris vytvořen okres Užneris, který byl v roce 1843 přejmenován na okres Švenčionys.

73

otce maršála Józefa Piłsudského (rovněž Józefa), odvozeného od zdrobnělé podoby jména jeho zemřelé dcery Zofie, jak se někdy tvrdí⁴. Autentický litevský název tohoto statku, jak dokládá kartotéka místních názvů Ústavu litevského jazyka⁵, je Žalavas (přízvukování 3^b), nikoli Žūlavas. Inventář z roku 1645 ukazuje, že název Žalavas se používal již v první polovině 17. století, a je tedy poměrně starý⁶.

Za silně polonizované a slavizované byly považovány tyto obtížně lokalizovatelné názvy z inventáře statku Kamojys: [в] Литов'щыз'не, з села Луч'евич, з села Мол'девич, з села Нар'кович, з села Роман'кович. Podobně je třeba chápat i místní název v inventáři Maišiagaly w siele Jaszewskim.

Vyskytují se místní názvy vzniklé překladem: pod Czarnym borem, łąka pod Czarnym lasem Vokė (z Juodšiliai), Czarna Waka Vokė (Juodóji Vókė), в вымѣн'ю Полес'ю, до двора Полес'я (z Pagirys nebo podobně), [в] Верх'нях Kamojys (: viršus).

Obyvatelé východolitevských lokalit pojednávaných v tomto článku byli slavizováni poměrně pozdě; navíc na mnoha místech byli nejprve porušťováni a teprve poté polonizováni. V 17. století ještě mluvili litevsky, jak vyplývá nejen z inventářů, ale i z dalších pramenů (Zinkevičius 1993). Vlna porušťování postupující z východu zasáhla Lazūnai, snad i Žalavas a Kamojys, až na konci 18. nebo na počátku 19. století. Od té doby se začala prosazovat dvojjazyčnost. Běloruština, které rozuměli rusky mluvící carští úředníci i polsky mluvící kněží, stále více vytlačovala jazyk litevských předků, jímž vyšší vrstvy obyvatel všemožně pohrdaly a který pronásledovaly. V první polovině 19. století ještě hranice souvislého litevského jazykového území procházela kolem Kamojys. V polovině tohoto století se porušťování šířilo obzvlášť rychle z jihovýchodu směrem k Vilniusu a Trakai a přiblížilo se k Sudervė, kde tehdy převládala litevština. V šedesátých a sedmdesátých letech se porušťování rozšířilo až do Maišiagaly, Karvysu a Buivydžiai. Lazūnai se staly litevským ostrovem obklopeným běloruštinou. Na mnoha zkoumaných místech byli lidé ještě dlouho dvojjazyční.

Polský časopis „Kraj“ v roce 1879, č. 52, psal, že v městečku Nemenčinė a jeho farnosti není žádná vesnice, kde by se nemluvilo litevsky. I na základě dalších údajů lze tvrdit, že na konci 19. století litevština ještě všude převládala přímo u Nemenčinė, avšak dále na západ (směrem k Riešė) a na severovýchod (směrem k Pabradė) bylo více polsky mluvících obyvatel. Polština pronikala také do poruštěných vesnic. V okolí Sudervė postupem času převládla běloruština a litevsky mluvící tvořili menšinu. Ve farnosti Maišiagala mluvilo v roce 1890 litevsky už jen 28%.

⁴ Žr. Kulbokienė V. 1966: 131. Maršalo tėvui 1846 m. dar buvo tik 13 metų, o jo būs imai žmonai Marijai Bilevičiūtei – vos 4 metukai. Be to, šiame dvare, priklausiusiame Bilevičiams, Pilsudskiai tada dar negyveno, į jį atsikėlė tik po 1863 m. sukilimo, kada dalis Pilsudskių ir Bilevičių dvarų Žemaitijoje (Pilsudskiai iš ten kilę, jų pavardė nuo Pilšūdų dvaro pavadinimo) buvo konfiskuoti.

⁵ Na kartě vyplněné Aleksandrem Vanagem v roce 1968 je napsáno: Žalavas (nesprávně psáno Zulavas), lokalita Zalavi. okres Švenčionys

⁶ Autor děkuje Vytautasu Boguišiovi, Vidasu Garliauskasovi, Petrasu Gaučiovi a Vidasu Račiovi, kteří pomáhali rozplétat složitou historii tohoto statku a jeho názvu.

74

všech obyvatel. Sužioniųská farnost však tehdy byla ještě téměř výhradně litevská. Jedna stařenka vyprávěla v roce 1932 známému litevskému představiteli ve Vilniusu Juozu Maceikovi, že v době jejího mládí se litevsky mluvilo nejen v Sužionys, ale také v Nemenčině a Pabradė.

Na přelomu 19. a 20. století se běloruština zvlášť výrazně rozšířila v okolí Buivydžiai. V Kamojyské farnosti se tehdy mluvilo smíšeně: litevsky a bělorusky. Na počátku 20. století tvořili lidé mluvící litevsky v Šalčininkajské farnosti ještě asi polovinu všech obyvatel, především v její západní části.

V meziválečném období se v důsledku polské okupace začala ve všech zkoumaných oblastech místo běloruštiny prosazovat polština, zvláště severovýchodně od Maišiagaly, Nemenčinė a Sužionys. Téměř všude však tehdy ještě přetrvávaly litevské jazykové ostrovy a ostrůvky. Podle údajů polské lingvistky Haliny Turské se litevština nejdéle udržela v Nemenčinéské farnosti ve Strūpūnai a v Sužioniůské farnosti v Gričiūnai a Padubiuosė.

Po návratu Vilniusu se ukázalo, že v okolí Maišiagaly a Sužionys zůstávalo mnoho lidí dvojjazyčných: mluvili především litevsky a bělorusky, méně často polsky. Také v západní a střední části dnešního okresu Šalčininkai se tehdy mluvilo smíšeně; někde lidé hovořící litevsky stále tvořili většinu: v Mištūnai 90%, v Dainava, Gilviniškės, Užuklonys, Vežionys a Naujadvaris asi 50–90%, v Kalesninkai a Purvėnai 25–50%. Naši dialektologové našli dobré znalce místního nářečí v okolí Šalčininkai v Mikantonyse (dokonce 86), Ažulomys (56), Dainiškės (47), Maž. Baušiai (30), Klynai (27), Kameninkė (17), Širviai (16), Pašalčys (7), Stakų Ūta (6), Milvydai a Vinciapolis (po 5), Pamūrinė a Tribonys (po 1) a přímo v Šalčininkai dokonce 26. Při sčítání obyvatel se za Litevce přihlásili i ti, kteří už litevsky neuměli, a to v okolí Maišiagaly 55% všech obyvatel, v okolí Nemenčinė 37% a v okolí Šalčininkai 23%; při vydávání pasů se za Litevce přihlásilo v okolí Maišiagaly dokonce 89% a v okolí Nemenčinė 80%. Za německé okupace (1942) bylo v Kamojyském volostu zjištěno 10% Litevců. Mimochodem, tehdy tam bylo zřízeno 12 litevských základních škol.

Velké škody litevství v celém Vilniuském kraji napáchalo šovinistické polské podzemí (Armija krajova).

Navzdory všem útrapám bylo po válce i v nejvíce odnárodněných oblastech stále možné najít staré lidi, kteří si uchovali místní litevské nářečí. V letech 1950–1952 autor tohoto článku společně s prof. Povilasem Pakarklisem projížděl těmito oblastmi a hledal pozůstatky litevského jazyka. Tehdy jsme našli nejednoho stařečka či stařenku, kteří dobře uměli litevsky nedaleko Maišiagaly, Karvys a Nemenčinė, kde se dnes litevsky už nemluví nebo se užívá nově naučená spisovná litevština. V letech 1956–1969 se našim dialektologům podařilo prozkoumat a popsat hlavní rysy tradičního litevského nářečí v okolí Maišiagaly, Nemenčinė a Sužionys.

V poválečných letech za bolševické okupace litevština ve Vilniuském kraji ještě více upadala. V odnárodňovaných okresech se ustálila praxe dosazovat nelitevské úředníky, obvykle s prot litevským smýšlením, většinou Poláky. Od

75

V roce 1950 byla řada litevských škol přeměněna na polské. Ve střední části okresu Šalčininkai nezůstala ani jedna litevská škola, v západní části pouze školy v Mištūnai a Gelūnai. V letech 1959–1960 však byly i tyto školy uzavřeny. Do Vilniuského kraje se tehdy stěhovalo mnoho obyvatel z Běloruska. Jen v letech 1985–1989 se do okresu Šalčininkai přistěhovalo dokonce 3874 lidí. V důsledku toho tvořili podle údajů z roku 1988 Litevci v tomto okrese pouhých 9,4%.

Se začátkem národního obrození se aktivizovali také polonizátoři, začali vytvářet různé autonomie a rozpoutali mohutnou propagandu namířenou proti Litevcům. Hodně lhali. V jejich tisku vycházely články, v nichž se tvrdilo, že v okolí Maišiagaly, Karvys a Nemenčinė si ani samotní autoři, ani jejich rodiče (ve věku 80–95 let) nepamatují, že by někdo někdy mluvil litevsky. Nepamatují si to jen proto, že si to nechtějí pamatovat. V novinách „Czerwony sztandar„ se psalo, že na hřbitově v Buivydžiai nejsou žádné náhrobky s alespoň jedním litevským příjmením. Ve skutečnosti tam jsou Baciul, Kairys, Kiežun, Lakis, Likša... Propagandistické lži se jen hrnuly. Sužionský farář dokonce v polském vysílání vilniuského rozhlasu tvrdil, že v jeho farnosti nikdy žádní Litevci nebyli. Zamlčel ovšem, že jeho farníci v roce 1878 žádali carskou vládu o navrácení sužionského kostela, uzavřeného v roce 1866, a přáli si, aby se v něm kázalo a zpívalo litevsky. Vilniuská polská kurie pak bohužel do navráceného kostela vyslala polské kněze, kteří farnost polonizovali. V roce 1905 byla litevština ze sužionského kostela zcela vytlačena. Dokonáno bylo odnárodnění za polské okupace.

Daleko od těchto oblastí, v Bělorusku, se až do našich dnů udržely litevské jazykové ostrovy poblíž zkoumaných míst. Severně od Kamojys jsou i dnes lidé, kteří umějí litevsky. Tragický osud postihl litevský jazykový ostrov Lazūnai. Eduardas Volteris, privatdocent Petrohradské univerzity, který jej navštívil v roce 1893, našel ještě zcela litevské vesnice Bebrėnai (Бобровичи), Bežėmiai (Bežėmnu, Бежемцы), Daniūnai (Доневичи), Gudenionys (Гуденята), Jaskūnai (Joskūnų, Яскевичи), Lazūnai (Лаздуны) a Valdikai (Вальдики), zatímco vesnice Kuproniai (Купровичи), Ažubaliai (Забелавцы) a Zuboniai (Зубовичи) už tehdy částečně slovanskyly. Po 13 letech (1906) tam byl Jonas Jablonskis a napsal, že našel mnoho smíšených rodin; lidé mu říkali, že neviděli litevské noviny a nedostávali litevské knihy a že polštinu velmi šířil kostel. Litevské noviny „Viltis„ v roce 1909 psaly, že lazūnaiský farář Mackevičius (původem Žemait) zakázal v kostele litevštinu: „bo to wielki grzech przemówić w kościele po litewsku„ (protože je velkým hříchem promluvit v kostele litevsky). Lidem se neustále vštěpovala myšlenka, že litevština je nepotřebná: vždyť není ani v kostele, ani ve škole, ani na úřadech. Naštěstí litevství v Lazūnai v letech 1919–1925 podporoval místní kněz Karolis Gumbaragis, energický šiřitel litevství (později jej bolševici deportovali na Sibiř). V poválečných letech emigrovala z okolí Lazūnai do Polska asi polovina obyvatel (400–500 lidí). Utíkali před bolševickým terorem. Od padesátých let začali vědci pořádat expedice, jejichž cílem bylo zaznamenat důležité údaje o umírajícím jedinečném litevském nářečí-

76

menis. Lietuvių kalbos ir literatūros instituto 1952, 1955 ir 1959 m. ekspedicijos (dalyvavo ir Maskvos kalbininkai) lietuviškai kalbančių dar rado Lazūnuose, Bebrėnuose, Bežėmiuose, Dievėrgiuose (Dervagiuose), Jaskūnuose, Pašalyje, Ūsiagiriuose ir Valdikuose, suprantančių ir šiek tiek kalbančių – Daunorių, Gudenionių, Jančiūnų, Miegūnų, Salinių, Šeškų, Zomāšių, Žydžiūnų ir kt. kaimuose. Lietuviškiausias tada buvo Pašalio kaimas. 1964–1968 m. lietuviškai mokančių rasta (mažėjančia tvarka): Pašalyje, Bebrėnuose, Dievėrgiuose, Gudenionyse, Valdikuose, Lazūnuose, Daunoriuose, Šeškuose, Jaskūnuose, Zomāšiuose, Bežėmiuose (tik suprantančių). Kažkiek lietuviškai suprantančių aptikta net apie Dūdą (Dūdàs, Ažubalių kaime) ir Viją (Ивье). Tačiau praėjus porai dešimtmečių, Lazūnų apylinkėse jau bebūvo likę gal 30–40 senių, šiek tiek mokančių lietuviškai. Visi jie ne jaunesni kaip 70 metų. Tarp savęs šnekėdami lietuvių kalbos paprastai jau nebevartojo, kalbėjo gudiškai. Lietuviškai „padudendavo,“ tik atvykusio iš Lietuvos asmens prakalbinti. Daugelis mokėjo nebelaisvai, kalbėdami užsikirsdavo, įmaišydavo gudiškus žodžius. Tokį įspūdį susidarė šių eilučių autorius, aplankęs Lazūnų lietuvius 1983 m. kartu su žymiuoju šio krašto kalbos tyrėju Aloyzu Vidugiriu ir Kaune tada gyvenusiu lažūniškiu Pranu Semoku.

Taková je smutná historie zániku litevství v popisovaných lokalitách. V době sepisování inventářů, tedy před třemi a půl stoletími, však byly tyto oblasti ještě zcela litevské. V inventářích jsou zaznamenána také taková litevská osobní jména, která nejsou uvedena ve Slovníku litevských příjmení (Vanagas ir kt. 1985–1989), a mají tedy mimořádný význam pro studium litevské antroponymie i pro litevskou jazykovědu obecně. Zde jsou (uváděna v současném pravopisu a ve spisovné podobě): Aukštaraitis, Aukštavartis, Bagdonelis, Bala, Balininkas, Balubonis, Banonis, Bildukas, Bildūnas, Byskupėlis, Byvaina, Bočiulaitis, Bomelis, Braziukonis, Buitelaitis, Bulkonis, Butkonėlis, Čiukelis, Dasionis, Didienis, Drujus, Gaižonis, Grigeišis, Jaučiavarys, Jočelis, Juodaragiš, Kamaškaitis, Kirinaitis, Kirpė, Kliukelis, Kyvelis, Krinyčėlis (Kriničėlis?), Kunča, Lupka, Marciukaitis, Minela, Mišaitis, Mošionis, Naturgaitis, Noragis, Pilina, Pristavonis, Prūšonis, Puidelis, Ratadailis, Rimkelis, Rudakiškis, Rugiaduonis, Sambaras, Savulaitis, Sidabris, Skrabelis, Spievokas, Statulionis, Stubeda, Švilžentis (Svilžandis?), Šimononis, Šimukas, Šipelaitis, Terzelis, Urbononis, Urdė, Vaiškaitis, Vaivadelis, Žemaitėnas.

Je třeba poznamenat, že písaři inventářů užívali značné množství lituanismů, které byly tehdy zřejmě rozšířeny v polštině litevských Poláků (polszczyzna litewska). Zde jsou některé častější z nich:

dziakła ‘naturální dávka obilí, obilní dávka, dávka’ (działka żyta pul beczki, z ‘dékłas: déti), od tohoto slova přídavné jméno dziakielny (becka dziakielna, owsa dziakielnego, miary dziakielney);

kompie ‘šunka’ (gen. pl. kompiow);

kowsz ‘naběračka’ (nom. pl. kowszy);

pondeck ‘svazeček’ (borowikow wieniec jeden, orzechow pondeck);

77

punia ‘chlév, kůlna na plevy, stodola’ (punia z litevského pūnē);

rojst ‘mokřina, bažina’ (w roistach);

rum ‘obydlí, budova’ (rum wielki, rum tarciami obity, za tym rumem; naprzečiwko tego rumu; z litevského germanismu rūmas) a zdrobnělá podoba rumek (do tego rumku);

rykūnia, rykania ‘žena pečující o hospodářská zvířata a živočišné produkty na panství’ (dla ciwona y rykoniey; z rykūnia: rykauti ‘spravovat, hospodařit, pořádat’);

siaber ‘přítel, spolupracovník’ (z siabrami; z śebras);

sklut ‘širokočepelá sekera na tesání trámů, širočina’ (sklut ciesielski, nom. pl. skluty);

swiren, swieren, swierzen, szwieren ‘sýpka’ (do swirna, w swirnie, w swiernie, w swiernie, w tem swierźnie, za swiernem, dwa swirny, szwierny, gen. pl. swirnow, szwiernow, za swirnami, przed szwiernami, w swiernach) a zdrobnělá podoba swirenek (w tem swirenku);

trzynitny ‘tří nití’ (żupanik trzynitny ponoszony);

untrynik, untrenik ‘pomocný dělník, pomocník, druhý pracovník’ (z untrynikiem, nom. pl. f. untrenicy; z dial. ūntrinykas, -e);

wicina ‘starobylá nákladní říční loď s plochým dnem, vytině’ (od wicin, od zamarzych wicin).

Vyskytují se významové lituanismy (kalky), např., strona, stronica „boční část stodoly“ (tok nowy z stronami, tok dwadziescia sązi z stronicami), trynog „trojnožka“ (trynog miedziany).

Vyskytují se prvky litevské fonetiky, např. souhláska k místo polského ch: w kacie „v domě“ (w chacie).

V inventářích se vyskytují i jiné zajímavosti. Například v inventáři panství Buivydžiai se píše, že úroda pohanky byla špatná, protože ji zničili medvědi (medzwiedzie popsowali). Je třeba poznamenat, že ve východní Litvě, v okolí Palūšė, Mėironys a Gaveikėnai, se medvědi vyskytovali ještě na počátku XIX. století.

LITERATŪRA

J a b l o n s k i s K., J u č a s M. 1962: Lietuvos TSR Mokslų akademija. Istorijos institutas. Lietuvos inventoriai XVII a. Dokumentų rinkinys, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

K u l b o k i e n ė V. 1966: Lietuvių enciklopedija 35, Boston, 131.

Š v e n č i o n i ų a p s. s ą r a š a s 1846: Vilniaus gubernijos inventorinio komiteto Švenčionių apskrities gyvenamųjų vietų vardų sąrašas, esantis Lietuvos valstybės istorijos archyve (buv. CVIA), f. 394. ap. 6, b. 350.

T a s z y c k i W. [red.] 1965–1985: Słownik staropolskich nazw osobowych 1–7, Wrocław etc.

V a n a g a s A. ir kt. 1985–1989: Lietuvių pavardžių žodynas 1–2, Vilnius: Mokslas.

Z i n k e v i č i u s Z. 1977: Lietuvių antroponimika. Vilniaus lietuvių asmenvardžiai XVII a. pradžioje, Vilnius: Mokslas.

Z i n k e v i č i u s Z. 1990: Lietuvių kalbos istorija 4: Lietuvių kalba XVIII–XIX a., Vilnius: Mokslas.

78

Z i n k e v i č i u s Z. 1993: Rytų Lietuva praeityje ir dabar, Vilnius: Mokslas (žr. gyvenviečių rodyklėje nurodytus puslapius).

INWENTARZE DWORSKIE XVII W. – JAKO ŹRÓDŁO ANTROPONIMII ORAZ DEMOGRAFII LITWY WSCHODNIEJ

Streszczenie

Artykuł ma na celu przedstawienie wniosków wysnutych na podstawie analizy imion własnych znajdujących się w inwentarzach dworskich z lat 1611–1696, dotyczących miejscowości Nemenčinė (Niemenczyn), Maišiagala (Mejszagoła), Zalavas (miejsce urodzenia marszałka Józefa Piłsudskiego, Zułów), Vokė (Waka), Buivydžiai (Bujwidze), Sužionys (Sużany), Sudervė (Suderva), Karvis (Korwie), Šalčininkai (Soleczniki), Kamoja (Komaje), Lazūnai (Łazduny). Najważniejsze wnioski są następujące:

Rozpatrywany materiał wykazuje, iż jeszcze w XVII w. miejscowości te były całkowicie litewskie. Dowodzą tego nie tylko imiona własne znajdujące się w inwentarzach, ale także toponimia oraz liczne lituanizmy w polszczyźnie, którą spisane zostały inwentarze.

Dzisiejszy dwuczłonowy system nazywania osoby (imię + nazwisko) w owych czasach nie ustalił się jeszcze, proces kształtowania się nazwisk dopiero się rozwijał, dlatego drugiego członu nazw osobowych (obok imienia nadanego podczas chrztu) nie należy w zasadzie traktować jako nazwisko.

Stopień slawizacji litewskich imion własnych w inwentarzach jest różny – przeważnie zależał od pisarza i od wybranego przez niego sposobu nadawania imion, co z kolei być może w jakiejś mierze odzwierciedlało nie wszędzie przecież jednakowe używanie antroponimii przez miejscową ludność.

Wśród nazw osobowych pochodzenia litewskiego przeważa antroponimia związana z przezwiskami (w szerokim znaczeniu); mniej jest archaicznych nazw dwuczłonowych oraz ich skrótów, odziedziczonych z okresu przedchrześcijańskiego.

Większość nazw osobowych pochodzenia nielitewskiego (imion nadanych podczas chrztu, przekładów słowiańskich itp.) zawiera elementy języka litewskiego, zazwyczaj przyrostki oraz końcówki.

Ludzie noszący nazwy osobowe, które nie mają elementów języka litewskiego, z reguły także byli Litwinami, ponieważ ich rodzeństwo lub imionami zawierającymi elementy języka litewskiego.

Przyrostki (sufiksy) słowiańskie (przeważnie patronimiczne) dołączone do antroponimii pochodzenia litewskiego, w tamtych czasach jeszcze nie przesłaniały przyrostków litewskich, w większości charakterystycznych dla Litwy Wschodniej i bardziej różnorodnych niż słowiańskie.

W inwentarzach jest wiele litewskich nazw osobowych, których nie uwzględnia „Lietuvių pavardžių žodynas„ („Słownik litewskich nazwisk„, t. 1–2, Vilnius, 1985–89), więc badanie antroponimii znajdującej się w inwentarzach dworskich otwiera bardzo szerokie perspektywy.

OSTLITAUISCHE INVENTARE DES 17. JAHRHUNDERTS ALS QUELLE ANROPONYMISCHEN UND DEMOGRAPHISCHEN STUDIEN

Zusammenfassung

Das Ziel des vorliegenden Beitrags besteht darin, die Resultate darzulegen, die sich ergeben aus der Analyse der in den Inventaren der Gutshöfe von Nemenčinė, Maišiagala, Zalavas (J. Pilsudskis Geburtsort), Vokė, Buivydžiai, Sužionys, Sudervė, Karvys, Šalčininkai, Kamojys

79

und Lazūnai (1611–1696) vorliegenden Personnamen. Die wichtigsten Ergebnisse sind folgende:

Die zu untersuchenden Ortschaften trugen noch im 17. Jh. einen durchwegs litauischen Charakter. Davon zeugen nicht allein die in den Inventaren belegten Personen- und Ortsnamen sondern auch die vielen Litauaismen im Polnischen der Inventare.

Damals war das System der zweiteiligen Personenbezeichnungen (Namen + Familiennamen) noch nicht eingewurzelt (die Entstehung der Familiennamen begann sich erst zu entwickeln); deshalb ist der zweite Teil der Personenbezeichnungen (der Personennamen, der neben dem Tafnamen steht) in vielen Fällen nicht als Familiennamen zu betrachten.

Der Grad der Slawisierung der litauischen Personennamen ist in den Belegen aus den Inventaren nicht der gleiche. Er hing größtenteils ab von dem Charakter des Schreibers sowie der von ihm gewählten Art, die Personen zu bezeichnen. Andererseits spiegeln sich wohl auch in der Bezeichnungsweise die unterschiedlichen Gebrauchsformen der Anthroponyme unter der einheimischen Bevölkerung wider.

Unter den Personennamen litauischer Herkunft herrschen aus Spitznamen entstandene Anthroponyme vor; seltener belegt sind zweistämmige archaische Personennamen und deren Kurzformen, die aus der vorchristlichen Periode stammen.

Die größte Anzahl der Personennamen nichtlitauischer Herkunft (Taufnamen, slawische Entlehnungen u.a.) enthält litauische Sprachelemente, meistens Suffixe und Endungen.

Personennamen ohne litauische Sprachelemente bezogen sich auch größtenteils auf Litauer, denn die in den Inventaren belegten Anthroponyme, die Namen der Brüder bzw. Kinder ausdrückten, trugen schon einen litauischen Charakter oder enthielten litauische Sprachelemente.

Die slawischen Suffixe (gewöhnlich in Patronymen), die in den Anthroponymen litauischer Herkunft vorliegen, haben damals die litauischen Suffixe noch nicht verdrängt, von denen viele kennzeichnend für Ostlitauen und verschiedenartiger als die slawischen sind.

Die Inventare enthalten viele litauische Anthroponyme, die in den „Lietuvių pavardžių žodynas“ („Wörterbuch der litauischen Familiennamen“) Bd. 1–2, Vilnius 1985–1989 nicht vorliegen. Deshalb ist die Untersuchung der in den Inventaren belegten Personennamen ein aussichtsreiches Forschungsobjekt.

80