a ruonis. Na druhou stranu, pokud Irbės šaurums a Irbite, stejně jako Ruonų sala a Ruonītis, označují objekty ležící nedaleko od sebe, pak Irbite a Ruonītis je nepochybně třeba považovat za odvozeniny s příponou od příslušných složených místních názvů.

Z hlediska sémantiky se všechny názvy rybářských míst dělí na 1) názvy označující orientační body (nosaukumi, kas noriąda orientierus: Tūjas steķis, Baznīcas, Pret Vāgariem aj.) a 2) názvy charakterizující rybářské místo (nosaukumi, kas raksturo zvejvietu: Dzelme, Mīkste, Ravas bedre, Aizkrāuls aj.). Zvolená klasifikační kritéria jsou dostatečně odůvodněná, i když je v některých případech poměrně obtížné obě skupiny odlišit: například místní názvy Eļiksniši (s. 262), Puišuņš (s. 264) se považují za názvy označující orientační body, zatímco Akmenija (s. 280), Dārziņš (s. 285) charakterizují rybářské místo. Zdá se však, že i první dva názvy mohou místo charakterizovat (místo porostlé olšemi; místo porostlé borovicemi).

V posledních třech pododdílech se objasňuje původ některých názvů rybářských míst a uvádí se několik jejich sémantických paralel v lotyštině, litevštině, polštině a finštině (např. lot. Akmīnaja, Akmenija: lit. Akmenė, Akmena: pol. Kamień, W Kamienia: est. Kivismaa „kamenitá země“ – s. 307). Probírá se také chronologie těchto místních názvů – jejich první zápisy v historických pramenech a jejich následný vývoj.

Velmi důležité jsou podrobné rejstříky obecných a vlastních jmen uvedené na konci knihy, které usnadňují používání tohoto cenného díla.

Na závěr představení knihy B. Laumanės je třeba zdůraznit ještě několik skutečností, zvláště důležitých pro litevskou onomastiku. Jak již bylo uvedeno, kniha využívá také údaje z litevské toponymie a antroponymie, které jsou analyzovány ve srovnání s fakty z ostatních baltských jazyků a někdy i z finštiny. Na druhou stranu vydání tohoto díla umožňuje zkoumat litevská místní jména v širším kontextu lotyšských místních jmen, osobních jmen a souvisejících fyziografických termínů, které byly komplexně analyzovány.

Shrneme-li uvedené, lze směle tvrdit, že tato kniha představuje významný příspěvek ke studiu baltské slovní zásoby (zejména toponym). Zvláště cenně rozšiřuje oblast etymologie onym i apelativ v kontextu vztahů mezi baltskými jazyky a mezi baltskými a finskými jazyky.

Laimutis Bilkis

Vilius Pet ė raitis. Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai. Vilnius: Mažosios Lietuvos fondas. Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997, 607 s.

Před více než rokem se na knihkupeckých pultech objevila další velmi významná kniha vydaná z podnětu fondu Mažoji Lietuva – studie zakladatele fondu Mažoji Lietuva, germanisty a lexikografa Viliause Peteraitise „Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai“ (podtitul: Jejich původ a význam). Je to již

244

Druhá kniha tohoto autora věnovaná kraji s dramatickým osudem je dalším pomníkem zaniklému litevskému jazyku Litvinů.

Dosud se, dá se říci, žádný podrobný a systematický výzkum toponym tohoto kraje nekonal. Práce A. Bezzenbergera, F. Teznera a M. Töpena, později výzkumy J. Endzelyna, J. Otrębského a dalších (převážně nelitevských vědců) vycházely z jednotlivých faktů a izolovaných jevů ve struktuře jazyka a místních názvů tohoto kraje. V obsáhlé studii J. Gerulise „Die altpreußischen Ortsnamen“ (Berlin und Leipzig, 1922), která pojednává o materiálu historických pramenů ze 13.–15. století, se analýza místních názvů týká především pruské části Východního Pruska.

V. Petepaitis zahajuje studium litevského místního názvosloví Malé Litvy velmi systematicky. V první knize „Mažoji Lietuva ir Tvanksta“ (Vilnius, 1992), poté co prozkoumal nejstarší vrstvu názvosloví tohoto území – hydronyma – a vyvrátil takzvanou „teorii pustiny“, kterou vytvořili H. a G. Mortensenovi a další, prokázal územní celistvost a baltský charakter Malé Litvy. Do přehledu a výzkumu v rámci druhé studie „Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai“ je zahrnuta další vrstva toponym – především názvy sídel litevského, kuršského a pruského původu, které tvoří slovník více než 4 000 místních názvů s výklady jejich původu, tvoření či struktury.

Po poměrně krátké předmluvě v litevštině a němčině, velmi obsáhlém seznamu literatury a historických pramenů (115 položek) a esteticky zpracovaných přesných mapách 20 okresů následují tři hlavní kapitoly knihy: „Mažosios Lietuvos ir Tvankstos etimologinis žodynas“, „Priedai“ a „Mažosios Lietuvos vietovardžių analizė“.

Nejcennější a nejdůležitější částí knihy je slovník místních názvů Malé Litvy a Tvanksty, sestavený abecedně z nesmírně pečlivě shromážděných údajů jak z živého jazyka², tak z písemných pramenů (prací V. Kalvaitise, A. a F. Kuršaitise, A. Salise, Ch. Stanga, J. Užpurvise aj.), uvedených na začátku knihy.

Místní názvy jsou v knize rekonstruovány do spisovného jazyka a často jsou uvedeny také s vyznačeným přízvukem. V závorkách jsou hned vedle uvedeny poněmčené podoby (starší, tradiční i podoby vnucené nacisty v roce 1938) a současné ruské ekvivalenty názvů. Kromě toho je u místního názvu uvedeno mnoho doplňujících informací – jeho sousední podoby a podoby doložené v historických pramenech. Na konci odstavce jsou autorovy etymologické poznámky a charakteristika struktury či tvoření místního názvu. Místní název je velmi často spojován s dalšími litevskými, lotyšskými či pruskými místními názvy a obecnými slovy, které potvrzují baltskou

¹ Pojetí území Malé Litvy zde zahrnuje celý současný Kaliningradský kraj, okolí Geldapė v Polsku a bývalý Klaipėdský kraj až do jeho připojení k Litvě.

² Autorovi práci usnadnilo to, že sám pochází z Klaipėdského kraje (okres Būdelkiemis) a poznal řadu mluvčích živého jazyka z Malé Litvy.

245

původ jména. Takové uspořádání a analýza slovníkového materiálu (mimochodem velmi blízké principům prezentace a výkladu materiálu v díle J. Gerulia „Die altpreußischen Ortsnamen“) by mohly být jedním ze vzorů diachronního typu slovníku.

Bylo zjištěno, že mnohé podoby místních jmen z Klaipėdského kraje uvedené v knize neodpovídají dnešnímu stavu úředního užívání – některé z nich se tak či onak změnily, jinak se přízvukují. To poskytuje materiál ke sledování změn podob a jejich paradigmat v určitých obdobích. Na druhou stranu mnohá místní jména z tohoto kraje zůstala v knize bez vyznačeného přízvuku, ačkoli jejich přízvukování zaznamenávají současné oficiální prameny. Některá jména sídel v Klaipėdském kraji se navíc do seznamu místních jmen v knize V. Pėteraitise vůbec nedostala (Külberkis, Pryčmai, Gaigališkiai, Daužgiriai, Liaunai (Liaunėj) aj.).

Etymologie místních jmen jsou ve většině případů podložené. Vychází se zde z akademického „Lietuvių kalbos žodynas“ a z materiálu litevské onomastiky. To se nedá říci o některých výkladech tvoření místních jmen, v nichž se zaměňují otázky morfematického členění slova a slovotvorby (např. při výkladu místních jmen typu Girm-ainiai, Surt-einiai, Svir-intai, Rom-ovė aj., která jsou považována za odvozeniny s příponou).

Autor knihy zpravidla jen na několika málo místech probírá či komentuje etymologie jiných autorů; poněkud podrobněji se zastavuje u etymologických poznámek či názorů jiných autorů k názvům Klaipėda, Priekulė, Rambynas, Gaštai. Zdá se, že využívá také údaje z disertace A. Salise „Die žemaitischen Mundarten“ a občas se opírá o výklady původu místních jmen K. Būgy a J. Endzelyna.

Navzdory tomu jsou onomastické údaje uvedené ve studii spolehlivé a poskytují mnoho užitečných informací historikům, geografům, etnografům i lingvistům.

Informativní a důležitá i z jiných hledisek je druhá kapitola, „Přílohy“. Skládá se ze dvou podkapitol: 1. Abecední seznamy ekvivalentů místních názvů v jiných jazycích: a) německé (včetně nových náhradních názvů z roku 1938); b) polské (polonizované varianty baltských (litevských, pruských) místních názvů v okolí Geldapė); c) ruské (nové současné ruské názvy vnucené okupační sovětskou mocí v letech 1946–1947); a 2. Tvoření místních jmen. Tato podkapitola vyzdvihuje produktivnější způsoby tvoření místních názvů v Malé Litvě: a) odvozeniny s příponami a b) složená místní jména. O dalších způsobech tvoření – odvozeninách s koncovkami a předponami, původních a víceslovných místních jménech – se zde nehovoří; tyto způsoby tvoření jsou zahrnuty do kontextu následující kapitoly „Analýza místních jmen Malé Litvy a Tvanksty“. První část této kapitoly, „Původ“, lze považovat za teoretické úvahy či teoretické závěry, neboť se v ní podrobně probírají místní názvy z hlediska jejich původu a tvoření. Autor vyčleňuje několik skupin místních jmen podle původu: 1) hydronymická; 2) odvozená od fyziografických termínů; 3) rostlinná; 4) živočišného původu; 5) spjatá s kultivovaným, obdělávaným prostředím; 6) profesní; 7) náboženského (kultovního) původu; 8) odvozená od osobních jmen; 9) odvozená od místních jmen; 10) odvozená od etnonym; 11) kuršského původu; 12) pruského původu; 13) německého původu; 14) jiného původu a 15) s nepodařeným výkladem původu. Ačkoli

246

toto rozdělení nemá jednotné kritérium (řekněme, místní jména pruského či kuršského původu mohou být zároveň hydronymická, odvozená od osobních jmen, profesní apod.), přináší však podrobný a souhrnný obraz původu a tvoření názvů sídel v Malé Litvě.

Ve druhé podkapitole této kapitoly, „Proměny místních názvů“, je historicky osvětleno poněmčování kraje a pozdější rusifikace, jež nakonec z tohoto území vytlačila baltské jazyky. Studie končí obsáhlým devítistránkovým shrnutím v němčině a seznamem názvů kostelních obcí, kterých zde bylo 210.

Závěrem recenze knihy je třeba říci, že badatelé místních jmen zde vedle autentického a cenného materiálu naleznou také nedostatky hodné kritiky – pochybné etymologie či jiné nepřesnosti v analýze názvů. Nikdo však nemůže popřít, že studie V. Pėteraitise „Mažosios Lietuvos ir Tvankstos vietovardžiai“, stejně jako první kniha tohoto autora „Mažoji Lietuva ir Tvanksta“, znovu dosvědčuje baltský substrát Malé Litvy a představuje významný příspěvek k bádání o baltské kultuře.

Marija Razmukaitė

NA PAMÁTKU TERJE MATHIASSENA

(1938–1999)

Skandinávské baltské vědce pronásleduje jakýsi tragický osud. Ještě před nedávnem si hrozné nemoci naší doby předčasně vzaly do hrobu Nora Helgeho Rinholma a Islanďana Jörundura Hilmarssona. A nyní opět truchlíme: po dlouhém utrpení rakovina 9. ledna 1999 definitivně zdolala také profesora Univerzity v Oslu Terjeho Mathiassena. Všichni tři byli nejen dobrými přáteli, badateli v oblasti baltských jazyků a žáky velkého norského baltisty Christiana S. Stanga, ale také nejupřímnějšími přáteli našeho národa.

Mathiassen se narodil 12. dubna 1938 v Oslu. V roce 1957 dokončil gymnázium. Zpočátku chtěl studovat latinu a matematiku. Studium těchto oborů se však dnes hůře kombinuje, a Mathiassen se proto na Univerzitě v Oslu rozhodl studovat rusistiku, germanistiku a norskou filologii. Kromě Chr. S. Stanga měl mezi svými učiteli také slavného norského íránistu Georga Morgenstierna. V roce 1962 Mathiassen ukončil základní studia magisterským titulem. Jeho další zájem o slavistiku a částečně i baltistiku lze, jak se dá říci, přičíst NATO. Během vojenské služby totiž Mathiassen dostal příležitost absolvovat velmi dobrý kurz ruštiny pořádaný NATO (absolvoval jej společně s budoucím norským ministrem obrany). Mimochodem, takový kurz absolvoval také již zmíněný H. Rinholm. V roce 1964 si Mathiassen musel pět měsíců zdokonalovat své znalosti v Leningradě. Zesnulý vzpomínal, že první vízum do Leningradu mu vydal litevský zaměstnanec velvyslanectví SSSR v Norsku Vytautas Burkauskas. V roce 1965 už byl Mathiassen kandidátem filologie. V letech 1966–71 byl stipendistou Univerzity v Oslu-

247