názvy organizací, změnila nebo vyškrtla zastaralá data. Takové ilustrační příklady působily psychologicky přesvědčivěji.

Ve srovnání s předchozími „Kancelářskými jazykovými radami“ je novinkou také to, že spolu s knihou byla připravena i počítačová verze „Rad“. V době počítačů to umožňuje i těm, kdo odvykli „literatuře“, ověřit si ten či onen jazykový jev způsobem, na který jsou zvyklí.

Samozřejmě je těžké očekávat, že „Kancelářské jazykové rady“ vyřeší všechny současné problémy s jazykem úředních písemností. Úřední jazyk je pouze jednou z podob spisovného jazyka, vztahují se na něj požadavky, zákonitosti a pravidla normativního jazyka. Pokud pracovník úřadu neovládá dobře litevštinu a necítí její systém, naučení se užívání toho či onoho kancelarismu situaci v zásadě nezlepší. To už však není starost pouze jazykových odborníků. Stejně jako to, aby se při „harmonizaci“ Litvy s Evropskou unií do úředního jazyka z doslovně překládaných úmluv, smluv a jiných dokumentů znovu nevalila záplava primitivních cizích výrazů a kalků. Příznaky takové nemoci se, žel, už objevily.

To svědčí o smyslu rozebíraného vydání „Kancelářských jazykových rad“ a ukazuje, že konec této práce (stejně jako možnost ji dále zdokonalovat) není v dohledu.

Gediminas Samulionis

DIALEKTOLOŽKA Z POVOLÁNÍ

Dne 29. září 1999 zemřela po dlouhé nemoci významná badatelka litevských nářečí, doktorka humanitních věd Elena Grinaveckienė. Narodila se 10. června 1928 v Jurbarkasu v rodině Šuopů. Dětství prožila v krásném údolí řeky Imsrė, kde rodiče měli malý statek. Po maturitě na jurbarkaském gymnáziu v roce 1947 nastoupila na Fakultu historie a filologie Vilniuské univerzity, kde studovala litevštinu. Zde ji uchvátila dialektologie – a na celý život. Nejprve začala zkoumat nářečí svého rodiště. Nářečí z okolí Jurbarkasu popsala i ve své diplomové práci.

Po absolvování univerzity v roce 1952 pracovala Elena Grinaveckienė velmi krátce jako novinářka. Ještě téhož roku nastoupila na postgraduální studium v Ústavu litevského jazyka a literatury a ihned se zapojila do studia nářečí. Při sběru materiálu pro svou disertaci „Nářečí povodí řeky Mituvy“ prošla celý okres Jurbarkas a získala vynikající dovednosti ve sběru nářečních dokladů. Disertaci, podrobně popisující rozsáhlou oblast západních aukštaitských nářečí, obhájila v roce 1958.

Po absolvování postgraduálního studia začala Elena Grinaveckienė pracovat v oddělení dějin jazyka a dialektologie Ústavu litevského jazyka a literatury. Již v roce 1950 bylo zahájeno systematické zkoumání všech nářečí litevštiny v rámci příprav na vydání „Atlasu litevského jazyka“. Grinaveckienė se do této práce ihned zapojila – dialektologie se stala jejím posláním. Poté, co nastoupila jako mladší vědecká pracovnice,

222

vypracovala se až na vedoucí oddělení. Později se kvůli okolnostem, které nezávisely na ní, název její funkce několikrát změnil, ale ona tomu vůbec nevěnovala pozornost a po celou dobu pečlivě vykonávala práci, kterou měla ráda: sběr, zpracování a publikování nářečních údajů.

Grinaveckienė se podílela na přípravě či redigování všech nejdůležitějších společných prací oddělení. V roce 1963 vyšel „Názvoslovný soupis litevských řek a jezer“, který redigovala spolu s Juozasem Senkusem. V roce 1970 vyšla chrestomatie „Litevská nářečí“, jejíž velkou část tato dialektoložka sestavila a redigovala. Sběr a zpracování nářečních údajů pro „Atlas litevského jazyka“, trvající přibližně 20 let, byly hlavní náplní práce Grinaveckienė. Je jednou z autorek a redaktorek tří svazků tohoto díla, vydaných v letech 1977 (Lexikum), 1982 (Fonetika) a 1991 (Morfologie), a nositelkou Republikové vědecké ceny (1994).

Grinaveckienė publikovala přibližně 90 vědeckých článků. Mnohé z nich vyšly v periodiku Institutu „Otázky litevské jazykovědy“ (LKK). V prvních třech svazcích tohoto periodika (1957, 1959, 1960) byly otištěny některé kapitoly její disertace. Cenný materiál z disertace vycházel i později (např. LKK, sv. XV, 1974: „Sloveso v nářečí povodí Mituvy“). Materiál shromážděný při expedicích se čas od času probírá v jejích článcích.

Grinaveckienės dialektologická činnost se brzy rozšířila za hranice Litvy. Věnovala se výzkumu litevských nářečí v Bělorusku. Tam se seznámila s pracovníky běloruského Institutu jazykovědy, zapojila se do jejich expedic zkoumajících běloruská nářečí a místní názvy v běloruských oblastech při hranicích s Litvou a objasnila litevský původ nejednoho místního názvu či obecného slova užívaného v běloruštině. Shromáždila mnoho litevských nářečních textů z okresů Breslauja a Rodūnia a publikovala také několik článků. Získala si autoritu a byla přizvána jako redaktorka zásadních děl „Mikrotoponymie Běloruska“ a „Slovník běloruských nářečí severozápadního Běloruska a jeho pohraničí“. Zavolali jí z Minsku a ona spěchala na nádraží — bylo třeba pomoci sousedům a poradit jim.

Grinaveckienė zkoumala litevská nářečí také v Lotyšsku, v okolí Daugavpilsu a Kraslavy, a publikovala články o jejich zvláštnostech (např. „Některé gramatické zvláštnosti litevské mluvy v okolí Daugavpilsu“, LKK, sv. XXIII, 1983). Naučila se lotyšsky a ráda se stýkala s lotyšskými jazykovědci a starala se o ně, když přijížděli na vědecké konference pořádané v Litvě.

Ačkoli Grinaveckienė věnovala nejvíce sil dialektologii, nebyla lhostejná ani k jiným oblastem výzkumu litevského jazyka, zejména ke kultuře jazyka. Publikovala řadu článků v časopise „Kultura jazyka“, který vydával Institut, v periodiku jazykové sekce „Náš jazyk“ i v dalších periodických publikacích. V poslední době bylo možné její kratší články pravidelně číst v „Lietuvos aidas“.

Už na univerzitě zapojil Juozas Balčikonis Grinaveckienė do shromažďování materiálu pro „Slovník litevského jazyka“. I tato práce se jí skvěle dařila. Uměla rozpovídat svého partnera tak, aby se otevřel a ožila zapomenutá slovní zásoba. A právě to sběratelé slov potřebovali. Z každé expedice či výjezdu přinášela

223

pro Slovník pořádný svazek lístků s pečlivě zapsanými zajímavými větami. Grinaveckienė odevzdala asi 30 000 takových lístků. Jen z jí shromážděných slov by vznikl celý velký svazek slovníku. Mnohá slova, která zaznamenala, se dostala do vydaných svazků „Slovníku litevského jazyka“. Mnohá budou použita také při doplňování Slovníku. Její slova byla sbírána po celé Litvě, ve všech litevsky mluvících farnostech. Ovšem nejvíce v Jurbarku, kde trávila dovolenou a kde ji mnozí znali a vážili si jí. Slovníku bude taková sběratelka slov bolestně chybět…

Není divu, že nadaný a pracovitý člověk tolik přispěl vědě o litevském jazyce. Lze si však představit, že Grinaveckienė vykonala většinu své práce už v době, kdy ji sužovala nevyléčitelná nemoc? Každý krok, který udělala, byl nesnesitelně bolestivý. Nesena svým utrpením chodila a chodila po Litvě, za Litevci… až ji přijaly hřbitovy v Jurbarku, viditelné od jejího rodného domu.

Jonas Paulauskas

JĀNIS ENDZELĪNS V PAMĚTI SVÝCH ŽÁKŮ A SPOLUPRACOVNÍKŮ

Na Jānise Endzelīnsovi vzpomínají, uvažují o něm a píší v dopisech. Sest. Dzidra Barbare, Brigita Bušmane. Red. kol. B. Bušmane, A. Stafecka, V. Skujina (ved. red. kol.), M. Stengrevica. Rīga, 1999: Latviešu valodas institūts, 323 s.

Ústav lotyšského jazyka vydal zajímavou knihu vzpomínek na nejvýznamnějšího badatele lotyšského jazyka Jānise Endzelīnse, kterého litevští jazykovědci, jak se uvádí i v této knize, nazvali lotyšským velikánem. Jsou zde zveřejněny vzpomínky téměř čtyřiceti autorů. Nejstarší z nich, Mērija Saulė-Sleinė, narozená koncem minulého století, se s J. Endzelīnsem seznámila ještě v mládí a strávila s ním poslední léta jeho života; nejmladší, mimo jiné vedoucí redakční rady knihy Valentina Skujina, pozdravila jazykovědce se studentskou delegací u příležitosti jeho 85. narozenin a při pohřebním průvodu nesla jeden z jeho řádů.

Lze říci, že J. Endzelīns ve všech vzpomínkách vystupuje jako mimořádná osobnost. Na všechny hluboce zapůsobila jeho legendární dochvilnost, poutavé přednášky pronášené bez jakýchkoli poznámek, přísné zkoušky, nesnášenlivost vůči jakýmkoli jazykovým chybám (dokonce i těm nejmenším rusismům) a neústupnost vůči jakýmkoli autoritám.

Obzvlášť mnoho zajímavých informací nejen o osobnosti J. Endzelīnse, ale také o celém kulturním životě Lotyšska, především o univerzitě a jejích profesorech, najdeme ve vzpomínkách Karlise Dravinise, jeho ženy Velty Rūkė-Dravinie a Rūdolfa Grabise (posledně jmenované byly zčásti již zveřejněny v knize věnované Rūdolfu Grabimu Savai valodai, Rīga, 1997).

224