ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLV (2001), 11–38

Vývoj pasiva v litevštině

Vytautas Ambrazas

Litevský jazykový institut, Vilnius

Analytický pasiv vznikl v průběhu samostatného vývoje litevštiny, ačkoli předpoklady pro jeho vznik musely existovat již v protobaltském období. Pasivní konstrukce se nářečně diferencují. V západní a severní litevštině se pasiv tvoří pomocí shodných příčestí a obvykle nevyjadřuje agenta (agentní genitivy se však vyskytují v důsledku reinterpretace ve spojeních s adnominálním genitivem). Ve východní a jižní litevštině se pasiv tvoří pomocí starobylých neutrálních tvarů na *-mo a *-to, často spojených s agentními genitivy, např. tévo buvo sakoma „otcem se říkalo“, kiškio bėgta „běženo zajícem“, tj. „(zřejmě) běžel zajíc“. Takové konstrukce vycházejí ze starobylých nominálních vět s neutrálními predikáty, které zachovávají čistý kmen *-o bez gramatické shody. Neutrální nominální predikáty (později neutrální příčestí) na *-mo a *-to měly význam podobný slovesným abstraktům a stejně jako k jiným slovesným podstatným jménům se k nim mohl připojit adnominální genitiv vyjadřující podmět/agenta. Přivlastňovací tvary litevských zájmen užívané v takových spojeních s neutrálními příčestími stejně jako se slovesnými abstrakty ukazují úzkou souvislost mezi subjektivním a posesivním genitivem. Široké užívání agentního (subjektivního) genitivu u neutrálních pasivních příčestí v litevštině zřejmě vychází z jejich starobylého nominálního významu.

1. POČÁTKY KATEGORIE RODU

1.1. Pasiv, neboli trpný rod, jako morfologická kategorie se pravděpodobně zformoval v době samostatného vývoje jednotlivých skupin indoevropských jazyků. Ve starých anatolských, indoíránských, řeckých a italických jazycích se k tvoření pasiva používaly finitní slovesné tvary s mediálním významem, ve slovanských a částečně románských jazycích zvratná slovesa. Vedle finitních tvarů byla v některých jazycích (například chetitštině, latině, románských a germánských jazycích) zapojena také příčestí¹.

V baltských jazycích nejsou finitní slovesné tvary trpného rodu. Trpný rod (pasiv) zde tvoří perifrázní konstrukce s trpnými příčestími *-mo a *-to, protikladné jak konstrukcím s činnými příčestími-

¹ Byla zveřejněna i opačná hypotéza, podle níž je prý perifrázní pasiv zděděn z praindoevropštiny (Costello 1984). Opírá se o skutečnost, že perifrázní pasiv se vyskytuje v mnoha příbuzných jazycích a jeho tvorbu lze vysvětlit transformační a tagmemickou metodou. Do praindoevropštiny se dokonce zkouší posunout vyjadřování agenta v perifrázním pasivu předložkovými konstrukcemi (Costello 1984: 149–150). Tuto hypotézu by však bylo obtížné uvést do souladu s dějinami pasivních tvarů v indoevropských jazycích, vývojem pomocných sloves a dalšími procesy historické syntaxe.

12 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

… (např.: je žádoucí – je žádaný), tak i u určitých slovesných tvarů (např.: je volán – je volána).

Nejdůležitějším rozlišovacím znakem kategorie slovesného rodu je vztah subjektu děje (stavu) vyjádřeného slovesem jako sémantické kategorie k větnému podmětu (nebo k určovanému slovu participia)². Tvary trpného rodu (pasiva) umožňují vyjádřit děj (stav) bez ohledu na jeho subjekt (zde se spí; tak je napsáno³), nebo stavějí do popředí jeho objekt, který přebírá funkci podmětu (Jablka byla přinesena); v takových případech může být subjekt děje vyjádřen doplněním (Jablka byla přinesena otcem).

V litevských pasivních konstrukcích lze v určitých případech postavit do popředí a vyjádřit nominativem podmětu nejen akuzativ nebo genitiv přímého předmětu, ale také dativ nepřímého předmětu u sloves dát, přinést, poručit apod. (viz Ambrazas, red. 1997a: 322, Ambrazas, red. 1997b: 278–279). V takových případech zůstává pád přímého předmětu v pasivních konstrukcích nezměněn, např.: Niauzgia kaip katinas, uodega laužomas ALS.; zuikis, galą daromas LTR; Parodytas kelias, jis keliaus toliau PN (LKŽₓₗ 800); Lewas atimtas waikus WP 217₈ apod. (Fraenkel 1928: 13–14).

1.2. Litevská participia rozdělená podle významu slovesného rodu tvoří skupiny činných a trpných participií. K činným se řadí participia s příponami -nt a -us, k trpným pak s příponami *-mo a *-to. Tyto tvary participií jsou zděděny z dob praslovanského a indoevropského jazykového společenství. Činná participia dnes nejčastěji vyjadřují vlastnost osoby či věci, která jedná nebo prožívá určitý stav, zatímco jim protikladná trpná participia vyjadřují vlastnost osoby či věci, na niž působí někdo jiný. Protiklad těchto významů se vyhranil při formování kategorie slovesného rodu. Jeho zárodky lze nicméně spatřovat již ve velmi starých rozdílech ve slovotvorných významech a užívání slovesných jmen, z nichž se vyvinula i samotná participia.

V mnoha indoevropských jazycích se již od nejstarších památek adjektiva (resp. participia) odvozená od sloves příponou *-nt užívala především k vyjadřování vlastností vyplývajících ze samotného jednatele nebo nositele stavu (s výjimkou chetitštiny a ojedinělých reliktů v indoíránských jazycích a latině). Přípona *-nt se odedávna hojně užívala také k tvoření označení jednatelů (nomina agentis) (srov. názvy zubu v mnoha příbuzných jazycích a taková podstatná jména jako lat. parentes ‚rodiče‘, góts. frijonds ‚přítel‘ apod.). Jména odvozená od sloves příponou *-us téměř vždy vyjadřovala vlastnosti jednatelů nebo označovala jednatele. Je pochopitelné, že při utváření systému participií získaly tvary s *-us- a *-nt- význam činného rodu.

Na druhou stranu byly tvary slovesných adjektiv s příponou *-mo ve vztahu k subjektu děje odedávna neutrální, zatímco tvary s příponou *-to, zvláště odvozené od tranzitivních sloves, se většinou užívaly k charakteristice neaktivních, dějových nebo pro-

² Termínem subjekt se zde i nadále označuje sémantický subjekt – agens děje označeného slovesem nebo pacient, percipient či nositel jiné vlastnosti ve stavu. Větný podmět je vymezen podle syntaktických vztahů vzájemné vazby mezi větnými členy (viz Ambrazas 1986: 9, 16–18, 23–28; Ambrazas, red. 1997a: 487, 493–494).

³ Srov.: „passives center around agents, and their fundamental function has to do with the defocusing of agents“ (Shibatani 1985: 831); viz také Keenan (1986: 243–245), Foley, Van Valin (1986: 301 a násl.).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI

13

procesem zasaženým předmětům⁴. Vzhledem k tomuto významu činnosti tvořily formy s *-to odvozené od tranzitivních sloves zřetelný protiklad k formám s *-us, které se staly zárodkem pasiva, srov.: viręs: virtas, nešęs: neštas, davęs: duotas. Mimo tuto korelaci zůstala část forem s *-to odvozených od intranzitivních sloves, např.: báltas (: bá́lti), bìngtas (: bìngti), skýstas (: skýsti), šáltas (: šálti); některé se od odpovídajících sloves liší přízvukem, srov.: šìltas: šìlti, rìṁtas / rimtas: rimti, praštas: prašti. Jde o stará verbální adjektiva, která tak zůstala nezařazena do systému participií⁵. Funkčně i významově odpovídají protějškům v lotyštině, prusštině a dalších jazycích, srov.: lot. balts, salts, silts, pikts a pr. skijstan III 127₁₀ – rein ‚krásný‘ (acc.sg.), ructan- (ructandadan E 690 – suwer[m]ilch), srov. lit. rūgtas.

Litevská verbální adjektiva se sufixem *-mo si ve většině případů zachovala až do dnešní doby starou neutralitu z hlediska slovesného rodu. Pouze část z nich, která vyjadřovala vlastnosti objektu děje, byla začleněna do systému forem kategorie slovesného rodu. V západoaukštaitských a žemaitských nářečích vytvářely jejich tvary mužského a ženského rodu konstrukce opisného pasiva, které stály v protikladu ke konstrukcím s participii na *-to, srov. ten uogos buvo skinamos / nuskintos.

1.3. Rozdíly významu podle vztahu děje k subjektu, které jsou typické pro kategorii slovesného rodu, lze pozorovat také u jiných verbálních adjektiv, jež se v litevštině nestala participii. Mnohá verbální adjektiva s derivační koncovkou -us například označují vlastnosti subjektu a v tomto ohledu se podobají činným participiím, srov. kalbūs ir kalbantis, sumanūs ir sumanantis, lakūs (arklys) ir lėkiantis, paslankūs (žmogus) ir pašlenkantis, pajėgūs ir pajėgiantis, valgūs ir valgantis atd. Naproti tomu vlastnosti objektu děje označují verbální adjektiva s derivační koncovkou -as, např.: atviras (plg. atvėrtas), paláidas (plg. paleistas), pašklidas (plg. pasklidęs). Takové „rodové“ významy jsou vlastní také některým derivačním sufixům. Vlastnosti vyplývající z činnosti nebo stavu subjektu označují verbální adjektiva se sufixem -lus (*-lu), např.: auglūs ‚dobře rostoucí‘, kib lūs ‚mající sklon se zachytit‘, rėklus, taiklūs, patrauklūs, a také se sufixem -las (*-lo), např.: aklas (: akti), dėglas (: dėgti), kūšlas (srov. lot. kusls ‚slabý, křehký‘: kust ‚slábnout‘). Takové významy získaly deriváty se sufixem *-lo ve slovanských jazycích podobu paradigmatických činných participií minulého času (podobně jako litevské deriváty se sufixem *-us) a utvořily paradigma opisného perfekta činného rodu, které se později v ruštině změnilo v jednoduchý minulý čas. Naproti tomu deriváty se sufixem -nas (*-no) mají v litevštině rezultativní význam a odedávna označují vlastnosti objektu děje (stavu), např.: pìlnas: pìlti, kìlnas: kìlti, plónas: plóti, bá́lnas: bá́lti. Některé z nich významově odpovídají derivátům se sufixem *-to, srov. pìltas, plótas, báltas. Spolu s deriváty se sufixem *-to byly ve slovanských, germánských a zčásti indoíránských jazycích začleněny do systému participií jako tvary trpného rodu. Protiklad podle vztahu k subjektu děje (stavu) je tedy nejdůležitějším rozlišovacím znakem kategorie slovesného rodu—

⁴ Pasak Emilio Benveniste’o (1948: 167), jų pagrindinė funkcija buvo reikšti požymio realizavimą objekte (“l’accomplissement de la notion dans l’objet“). Plg. dar Brugmann(o (1906: 246–248) pateiktus įvairių kalbų *-to formų gretinimus ir išsamiai nušviestą jų virtimą neveikiamaisiais dalyviais italikų kalbose (1895).

⁵ Za subadjektová participia nebo analogické útvary vytvořené podle participií je považovali Skardžius (1943: 319), Otrębski (1965: 235); odpovídající lotyšské útvary Bergmane (1955: 28).

14 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

gorie slovesného rodu – lze doložit rozdíly ve významu slovotvorných kategorií verbálních jmenných slov zděděných z dávné minulosti.

Tento protiklad nezávisí na syntaktické funkci verbálních jmenných slov (později participií) ve větě: stejně příznačný je pro tvary ve funkci přívlastku i jmenného přísudku, srov.:

žinanti moteris Kb: žinomas daiktas VRN; ana y(ra) žinanti SKd, KL: visi vagys žinomi PLN; išviręs kiaušinis sukas, žalias – nesusuka ErŽ: sugrūdi bulbas išvirtas ALS; tos bulbės da nelabai išvirusios JRB: manų košikė išvirta ErŽ.

1.4. Samotné rozdíly ve vyjadřování vztahu k subjektu děje ještě nedokládají ustavenou kategorii slovesného rodu. O její existenci lze hovořit pouze tehdy, když se verbální adjektiva s určitými sufixy (slovotvorné jednotky) mění v činná a trpná participia (morfologické jednotky) a jejich spojení s pomocným slovesem jsou začleněna do slovesného systému jako opisné časové formy, které jsou v korelaci s ostatními slovesnými formami.

V litevštině, stejně jako v ostatních baltských jazycích, se verbální adjektiva se sufixy *-nt, *-us, *-mo a *-to postupně a nerovnoměrně proměnila v participia. Nejprve se ustálila korelace těchto forem na základě časového významu (viz Ambrazas 1979: 39). Gramatikalizace významů slovesného rodu a jejich využití pro opisné pasivum představují další fázi vývoje, která probíhala odlišně nejen v jednotlivých baltských jazycích, ale také v různých nářečích litevštiny.

2. PASIVUM S SHODNÝMI TRPNÝMI PARTICIPII

2.1. Žemaité a západní Aukštaité začali tvořit perifrázní pasivum s participii přítomného času (*-mo) a minulého času (*-to) a pomocným slovesem būti již dávno před počátkem písemnictví. V písemných památkách 16.–17. století, v nichž se odrážejí rysy těchto nářečí, struktura perifrázního pasiva ve většině případů nezávisí na cizojazyčných předlohách, které autoři užívali.

2.2. Složené tvary s participii *-mo nejčastěji označují trvale vykonávaný nebo opakovaný děj, např.:

Nedávají slámu tvým služebníkům BrB II Moz 5,15 (Man gibt deinen Knechten kein stro LB); neboť jako je zrno zaseto na pole do země, tak je i slovo Pána Boha zaséváno do srdcí lidí BP₁ 209₂₃–₂₅; (Wiernieghi) velké břemeno, bída, jsou sužováni nouzí a trápením MT 203a₁₁; Spravedlnost a spása jsou nejen získávány, ale také zachovávány Bohem MT 93a₁₂–₁₃ (Iustitia et salus non modo apprehenduntur, sed etiam a DEO conservantur); Železo se získává ze země a z kamenů se taví měď (virš.: tirpams) ira waris BrB Job 28,2 (Eisen bringt man aus der erde / vñ aus den steinen schmeltzt man ertz LB).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 15

Složené tvary se shodnými participii *-mo označují konkrétní děj probíhající v přítomnosti ve starých písemných památkách zřídka, např.:

Má dcera je krutě trápena ďáblem VEE 45₂₁ (Mein dochter wird vom teuffel vbel geplaget LB Mt 15,22); Hle, třebaže křičím kvůli násilí, přece nejsem vyslyšen BrB Job 19,7 (Sihe / ob ich schon schrey vber freuel / so werde ich doch nicht erhöret LB); Odpověď se očekává od tebe Job 34,33 (Man wartet der antwort von dir LB).

O něco častěji participia *-mo označují konkrétní děj s pomocným slovesem v minulém čase, např.:

a strhla se vichřice (opr.: zvedla se bouře) na jezeře a byli zaplaveni BrB Lk 8,23 (Vnd es kam ein windwürbel auff den see / vnd die wellen vberfielen sie LB); ale byl hlídán v komoře BrB Teis 16,12 (Man hielt aber auff jn jnn der kamer LB).

Užr. užr. užr. užr. Užr. Užr.

2.3. Složené tvary s trpnými příčestími minulého času na *-to nejčastěji označují výsledný stav vyplývající z předchozího děje. Od prvních písemných památek se užívají jak v zobecněném, tak v konkrétním významu, např.:

Takto byli Midjánci pokořeni před očima synů Izraele BrB Teis 8,28 (Also wurden die Midianiter gedemütiget für den kindern Israel LB); Toto místo bylo nazváno Gilgal BrB Joz 5,9 (dieselbe stet ward Gilgal gennennet LB); aby byl náš život zjevován na našem těle ChNT II Kor 4,10.

Mnohem širší užívání pasiva s příčestími na *-to- naznačuje, že se v západních litevských nářečích utvořilo dříve než pasivum s příčestími na *-mo-. Zde se perifrastické pasivum s trpnými příčestími minulého času staví do protikladu jak k jednoduchým, tak ke složeným perfektivním tvarům činného rodu. Jeho užívání v žemaitských nářečích ilustrují následující příklady z tirkšlského nářečí, které zaznamenal Aleksas Girdenis (1996):

Ať tak či onak, byl jsi koupen, musíš pracovat, dokud nepadneš (112); Narodila se živá, jak se patří, ona je uškrcena, a (matka) dostala za uškrcení dítěte dvanáct let (126); Říkal jsem, že ona byla tehdy pokřtěna (123); Říká se, že to dítě tam bylo nejprve položeno; později ho odnesli na hřbitov (125); Všechny ty květiny byly posekány, ale podívej, maminko, jak znovu raší! (310).

Struktura pasivních konstrukcí není zcela ustálená. Od 16. století lze pozorovat kolísání pomocného slovesa. Vedle převažujících tvarů būti se jako pomocné sloveso někdy užívají také tapti, stotis, např.:

16

VYTAUTAS AMBRAZAS

Mladík... je Pánem Bohem opuštěn WP 111_12–13; Takto bylo učiněno nebe i země BrB I Moz 2,1 (Also ward volendet Himel vnd erden LB); I zemřel a byl pohřben Tes 10,5 (Vnd lair starb / vnd ward begraben LB); ubohá duše, jako trním probodaná, bývá DP 100₄₂ (nędzna dusza iako cierniem vtrapiona bywa ³W 101₆₂); ať jsou pokřtěni Mž 107–108 (er... Getaufft werde Mch 170).

Tato pomocná slovesa se příležitostně užívají i s příčestími na *-mo, srov.:

Jesaus prikelimas... swietui tape szinomas Mž 279_18–19; Welino mucziams stoiesi BP_I 296₁₆.

Podobně se příčestí trpná (stejně jako přídavná jména) pojí s tvary tāpti i v současných nářečích západní Litvy, srov.:

Juodu abudu tapę nuo staldo velkamu BsV 327; Langas tapę išmuštas KLP.

2.4.Ve východo- a jihovýchodoaukštaitských nářečích se dosud nevytvořilo skutečné pasivum s kongruentními trpnými příčestími mužského a ženského rodu. Perifrastické tvary s příčestími na *-mo zde zatím nenacházíme; chybějí i v lotyštině, zatímco ojedinělé případy ve starých písemných památkách odrážejících rysy východoaukštaitských nářečí jsou podmíněny použitými prameny. Příčestí na *-to s rezultativním významem, která se zde pojí se slovesem būti, tvoří konstrukce jmenného typu, jež nekorelují s určitými slovesnými tvary. Například ve větách Viděl jsem, že tvé okno bylo otevřené KB; Stodola je naplněna obilím Lp příčestí fungují jako jmenná část přísudku podobně jako slovesná přídavná jména (srov. otevřený, plný); ačkoli vyjadřují vlastnosti objektu děje, nelze je považovat za protějšky trpného rodu u jednoduchých tvarů minulého času otevřel, naplnil.

2.5.V konstrukcích s kongruentními trpnými příčestími bývá činitel děje nejčastěji nevyjádřen. To odpovídá základní funkci pasiva – popisovat děj, aniž by se do popředí stavěl jeho původce. Pasivní konstrukce bez vyjádřeného subjektu převažují i v dalších indoevropských jazycích; patrně jsou nejstarší (srov. Schwyzer 1943; Kurylowicz 1964: 72–73; Shibatani 1998: 137)⁶. Rozdíly ve vyjadřování subjektu to rovněž potvrzují. V litevštině, jak již bylo uvedeno, lze činitele děje vyjádřit u trpného příčestí genitivem (tzv. genitivus auctoris). Genitiv subjektu je doložen ve védštině, avestštině, tocharštině a příležitostně v řečtině, latině a germánských jazycích. Naproti tomu v sanskrtu a slovanských jazycích převažuje instrumentál, v homérské řečtině dativ, v pozdější řečtině a germánských jazycích různé předložkové konstrukce⁷. V novějších indoevropeistických výzkumech se genitiv stále častěji pokládá za mimořádně archaický prostředek vyjadřování subjektu (srov. Haudry 1977: 408; Schmalstieg

⁶Takové pasivum je typické i pro jiné jazykové rodiny a z typologického hlediska se považuje za základní, viz Keenan (1986: 247 nn.; 263).

⁷Podrobněji o vyjadřování subjektu pasivní konstrukce v indoevropských jazycích viz Schwyzer (1943); Schmidt (1963); Jamison (1979; 1981); Luraghi (1986).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 17

1980: 176–178; 1995), přičemž jeho stopy lze rozpoznat také ve slovanských předložkových konstrukcích, například otъ + GEN. (srov. 3.14). Přesto není genitiv subjektu v žádném z indoevropských jazyků natolik ustálený jako v litevštině.

2.6. Údaje z litevštiny jsou mimořádně významné tím, že přesvědčivě ukazují souvislost genitivu subjektu v pasivní konstrukci s dalšími případy starobylého užívání tohoto pádu. Jak známo, osobní zájmena a některá další zájmena v litevštině mají dva tvary genitivu jednotného čísla: nesvůjové: manęs, tavęs, savęs, ko, kažko, nieko a přivlastňovací: mano, tavo, savo, kieno, kažkieno, niekieno (Žulys 1969; Ambrazas, ed. 1997a: 261–262; Rosinas 1988: 23–24; 169–170). Užívání těchto tvarů se jasně rozlišuje: má-li zájmeno předmětný význam, volí se nesvůjový tvar, zatímco označuje-li příslušnost nebo přináležitost k určité osobě, užívá se přivlastňovací tvar (až na vzácné výjimky, viz Žulys 1969: 170–171). V litevských konstrukcích s příčestími *-to a *-mo se užívají pouze přivlastňovací tvary genitivu zájmen, např.:

Tę mano visi takai išvaikščioti Vš; Katrie mano bus suprašyti, tie bus svečių suole pasodyti LBr 275; Žiurek, tavo didelės kojinės nusipirktos Rm; Apsivilkau savo megztu megztiniu Ktk.

Nesvůjové (předmětné) tvary osobních zájmen (*manęs išvaikščioti, *manęs suprašyti, *tavęs nusipirktos) jsou v takových případech zcela nemožné. To ukazuje, že genitiv původce (genitivus auctoris) souvisí s posesivním genitivem (srov. Fraenkel 1928: 95–96) a umožňuje zařadit jej do skupiny adnominálních genitivních konstrukcí (viz 3.12).

2.7. V určitých případech mohl genitiv subjektu vzniknout přímo z posesivního genitivu. Posesivní povahu genitivu spatřoval Ernst Fraenkel (1921: 97; 1928: 95) v případech, kdy se pojí se substantivně užívanými pasivními příčestími, např.: pašlovinti tėvo mano, jos mylėtasis, jo mylimąją nebo se spojením podstatného jména a příčestí, např.: mano išrinktasis broleli! Don LG 74.

V různých nářečích se vyskytují věty, v nichž genitiv stojící vedle pasivního příčestí souvisí se spojením podstatného jména a příčestí. Například ve větě Mūsų valgomi burokai tai jau visai sušalo Plm genitiv mūsų určuje celé jmenné spojení valgomi burokai. V takových výpovědích mohl být genitiv v důsledku reanalýzy přímo spojen s pasivním příčestím jako výraz subjektu děje, který příčestí označuje; srov.: Visą audeklą išščupinėju ir neradau tavo įkištos adatos Kp (viz také Ambrazas 1990: 197).

Genitiv subjektu v odpovídajících adnominálních konstrukcích lotyštiny podobně vysvětluje Axel Holvoet (1994: 132): původní význam výpovědi mātes adīti cimdi byl ‚matčiny {pletené rukavice}‘, později pak ‚{matkou pletené} rukavice‘, tj. ‚rukavice, které upletla matka‘.

Souvislost genitivu subjektu s posesivním genitivem potvrzuje také skutečnost, že v pasivních konstrukcích lotyštiny je původce děje označován posesivními zájmeny, která se shodují s určovanými podstatnými jmény, např.: dziesmas manas padziedātas, nava manas darinātas ‚doslova: písně moje zazpívané, nejsou moje vytvořené‘ (Gāters 1993: 220). Subjektový (agensový) význam těchto posesivních zájmen lze vysvětlit na základě předpokladu,

18 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

že zde nahradily dříve užívané genitivní tvary odpovídající posesivnímu genitivu litevštiny a příležitostně se vyskytující v lotyšských nářečích⁸.

2.8. Genitiv mohl v adnominálních konstrukcích s pasivními, zejména přítomnými participii podobným způsobem získat také význam objektu, např.: tabako trinamas medelis LEX 70, šiandų varomoji lentelė (stogui dengti) ŠTS, alaus daromas kubilas JNŠ, srov. tes mums sakamassissi Szodis MT BĮ XV, gėlėmis ieškomas Szwinnas (ein Bleywurf) MŽ, 8); méně často s minulými (*-to) participii: mėšlo vežti ratai PN. Takové užití je doloženo i v lotyštině, srov.: līnu plūcams (raujams) laiks ME_II 405 ‘čas, kdy se trhá len’, zivju duramais zēberklis ME_IV 800 ‘harpun, jímž se bodají ryby’; līka vesti kumelīni BW 27495 ‘koně, kteří vezou mrtvolu’ (viz také Ambrazas 1990: 84–85, 92). Tyto konstrukce, stejně jako zmíněné subjektové, lze vysvětlit přeskupením syntaktických vztahů (reanalýzou): genitiv, který dříve náležel k určovanému podstatnému jménu (samotnému nebo s adjektivním participiem), byl nově chápán jako objekt děje vyjádřeného participiem. Tedy avelių {kerpamos žirklės} → {avelių kerpamos} žirklės, srov. avelių žirklės a kerpamos žirklės, stejně jako lotyšské mutes {mazgājamais ūdens} → {mutes mazgājamais} ūdens ‘voda na umývání úst’, srov. mutes ūdens ‘voda na ústa’ (ME_IV 405). Objektový genitiv je zde, stejně jako subjektový, spojen s participii podobně, jako byl odedávna spojován se slovesnými abstrakty, srov. avelių kirpimas a avelių bliovimas (viz 3.11).

V některých případech mohl být objektový genitiv s pasivními participii použit namísto akuzativu a podle vzoru pasivních konstrukcí se subjektovým genitivem: Lekia / bėga kaip galvos (galva) pardaužtas KRTN, LKV, MC; Blaškos it dantų gelams DAUKD 168.

2.9. Subjektový genitiv (stejně jako objektový) se u pasivních participií nejčastěji vyskytuje ve spojeních s atributivní nebo apozitivní funkcí. To bylo zaznamenáno i v lotyštině (Porīte 1955: 153–154; Gāters 1993: 295–296). Spojení pasivních participií se subjektovým genitivem však mohou fungovat také jako přísudek, srov.:

Brolelių pirktu (žiedeliu) aš nesidžiaugsiu NIEM 7 – Jei žiedelis bernelio pirktas, skandinčia į dugnelį LTR; Čia mano statytas tvartas VRN – Mūs kluonas dā dieduko statytas DGLŠ; Žento baramas eik pro duris, sūnaus baramas lipk ant pečiaus AN – Boba buvo visų barama PN.

Podobně fungují jako přísudek i odpovídající lotyšská spojení, např.:

laužu pelta tā meitiņa ‘žmonių peikta ta mergina’ (Mūlenbachs 1928: 209); ābelīte vēja lauzta ‘obelaitė vėjo laužta’ (Gāters 1993: 295). Tas šķūnis vēl tēva taisīts ‘ta daržinė dar tėvo statyta’ (Holvoet 1997: 125).

⁸ O možnosti baltského původu posesivních genitivních tvarů *menā, *tevā, *sevā viz Rosinas (1988: 167–173; 1995: 26); Schmalstieg (1997: 119–120); o jejich možném vztahu k indoíránským posesivním genitivům Euler (1998: 75). Opačný názor – že posesivní genitivní tvary vznikly až v pozdější době – viz Holvoet (1995: 177); Petit (1999: 215–225) s lit.

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 19

Na základě spojení tohoto typu se mohl vytvořit tříčlenný pasiv, doložený v západních nářečích litevštiny, např.:

Gal sakysit, kad ir šitos (gėlės) jūsų sodintos? Klm; Kad jis būtų taip visų mylimas, kaip sakai Jablonskis (1957: 319); Rodos, aš daugiau esu jūsų pačių skriaudžiamas _Žem 350; Klebonas buvo prieveiktas čigono PL⁹.

Přesto je i v těchto nářečích tříčlenný pasiv s kongruentními pasivními participii mnohem méně častý než dvojčlenný. Jeho příklady se vyskytují také v písemných památkách 16.–17. století, které odrážejí rysy západních aukštaitských a žemaitských nářečí:

Každodenně upadáme do hříchů a nepravostí / někdy jsme zraňováni ďáblem / někdy zlým člověkem / někdy vlastním tělem BP _II 53_18–21; člověk... je červy požírán BP _II 511₁₆; podle toho, k čemu je člověk Bohem povolán, pracujme BP _II 97₁₅; a byl vzat / do Abrahamovy náruče anděly odnesen BP _II 191_6–8 (vnd ward getragen von den Engeln LB Lk 16,22); a musíte být poraženi všemi nepřáteli BrB III Moz 26,17 (vnd solt geschlagen werden fur ewren feinden LB).

2.10. V pasivních konstrukcích s některými pasivními participii (zejména u sloves vnímání) může být původce děje vyjádřen DATIVEM, např.:

Ar tau girdėtas toks vardas? Smn; Ten būsi visiems matomas Žg; Vyrui mažai tėra įkandami grynai moteriški verslai JABL (LKŽ_V 391); Niekam nesuprantamas daiktas IGN.

Dativ s pasivními participii se takto užívá již od nejstarších písemných památek, např.:

Dala swieto akims regima ³SD 226–227; szinom umus ira MŽ 106₁₆ (So ist euch als Christen unerboren MCh 168–169); kas iem nūg Adama priegimta ira MŽ 104₇ (was jm von Adam angeborn ist MCh 166); tas pats Pasauintinis buwa paszytams Wiriausemkungui VEE 194₂ (lünger / der dem Hohenpriester bekand war LB Jn 18,15) (viz také Fraenkel 1928: 126).

Takový subjektový dativ se od genitivu liší tím, že označuje osobu nebo věc, vzhledem k níž se stav hodnotí nebo popisuje (srov. „prospěch něčeho, co se někomu přihodí“ Jablonskis 1957: 599). Tím se blíží dativu užívanému s kongruentními adjektivy i s adjektivy středního rodu, srov. man aiškus / aišku, visiems svarbūs / svarbu apod. U slovesných adjektiv vyjadřujících vhodnost, možnost nebo nutnost, např. tinkamas, galimas, reikamas, stejně jako u formací nutnosti se sufixem -tinas, -a, se užívá pouze dativ. Konstrukce s pasivními participii sloves vnímání rovněž vykazují modální odstín možnosti nebo nutnosti. Ten je typický také pro většinu lotyšských participií *-mo spojovaných s dativem, srov. Sila zeme man arama BW 5220 ‘lesní půda je pro mě zoratelná (= vhodná k orbě)’; kas man bija

⁹Další příklady viz Jablonskis (1957: 312–318; 586–588); Ulvydas, red. (1971: 162–167); ze spisovného jazyka – Slizienė (1974).

20 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

nerėzdama BW 95,1 „co mi bylo neviditelné“ (Endzelīns 1951: §429; Gāters 1993: 125). Je možné, že základ pro takové užití položil charakteristický význam cíle a účelu u současných [forem]. V jiných případech se dativ subjektu v litevštině rozšířil více a s obvyklým genitivem subjektu nesoupeří.

2.11. Významy činitele (agenta) a prostředku děje (instrumentu) spolu někdy souvisejí. Proto lze jevy (zpravidla přírodní), které způsobují určité stavy, vyjádřit v konstrukcích s trpnými příčestími jak genitivem, tak instrumentálem, srov. země je pokryta sněhem / sněhu; město je obklopeno horami / hor apod. (viz Senn 1966: 427–428; Paulauskienė 1979: 99; Schmalstieg 1987: 182–183; Sawicki 1991; Šukys 1998: 230–231). Instrumentál užívaný ve významu prostředku se v některých jazycích (indoíránských, slovanských, srov. 2.5) zobecnil jako pád agenta v pasivní konstrukci, avšak v litevštině se tento sklon neprosadil a je patrný pouze v případech metaforického užití, např.: Než přijeli domů, všichni koně i kočár byli obsypáni holuby SL 156 (LKŽ_XVII 66). Takové konstrukce se občas vyskytují ve starých písemných památkách, např.:

Nęsa kurie Dwasse Diewa yra wedami VEE 96, Denn welche der geist Gottes treibt Rom 8,14); szidu wiresniss mestas daugiu tukschstancziu smanių apsestas ira WP 98_35–36

Instrumentál prostředku se jinak užívá s trpnými příčestími v případech, kdy jej lze spojit také s odpovídajícími činnými příčestími nebo slovesnými tvary v činném rodě.

2.12. Kromě nepředložkového genitivu se ve starých písemných památkách vyjadřuje subjekt děje také konstrukcí nuog(i) + GEN., např.:

Luther byl ordinován biskupem DP 204_36–37 (Luther byt od biskupá ordinowany³W 212₄₇); věci, které zamýšlím, činím tak, abych byl od vás souzen VEE 5_5–6 (das ich von euch gerichtet werde LB I Kor 4,3); aby se mu pravý muž zalíbil / a byl jím milován SP_I 223₂₆ (v od niego była mylowana); byl jsem pokoušen nepřítelem – byłem kuszony od nieprzyjacieła SP_I 24–25; děťátko je od kněze křtěno WP 46a₁₄; aby byly oživeny Duchem svatým MT 203a_16–17 (vivificentur à Spiritu sancto); že jsme souzeni / od Pána / jsme káráni MT 135_20–21 (Dum judicamur, à Domino corripimur).

Takové předložkové konstrukce se ve starých písemných památkách rozšířily pod vlivem polštiny a němčiny; zvláště hojně se vyskytují v písemnostech autorů z východní Litvy (Palionis 1967: 179–180). Mají však určitou oporu i v samotné litevštině. Předložka nuo + GEN. v jiných případech označuje zdroj děje, např.:

od koho jsi dostal dopis? PG; dostal jsem dárky od syna KtK; slyšel jsem od ostatních KtK.

Blízký genitivu subjektu je také význam zprostředkovatele, např.:

anděl Gabriel je poslán od Boha WP 115_7–8, srov.: Jsou poslané dárečky od mladého chlapce JD 481;

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI

21

odtud už zbývá jen jeden krok k takovým výpovědím, jako je

Įdant kadais ir nebūtų tarti nog pana Diewa ane szadei WP 49^1–3.

Podobně souvisí s označením původce děje také význam původce děje, srov.:

nūg Diewa uschgime jra VEE 12,19 (Jn 1,13) – von Gott geboren sind ir essi gimditas / nogi pannas Marias Mž 74^7–8

(srov. také Fraenkel 1929: 110). Konstrukce s nuo + GEN., vyjadřující subjekt děje trpného příčestí, se vyskytují v nářečích i ve folkloru, např.:

būsi pagerbta nuo žmonių Ktk; Gal būt, čia bus žmogus nutrenktas nū perkūno KRg; mergelė ant lentelės, nuo brolių seserėlių šilkeliais apredyta LTR (Auk); čia tu gyvensi nuo vyro mylėta KlvD a podobně. (Ulyvdas, red. 1971: 601; LKŽ_VIII 902; srov. také: pasilik, kaip tau nuo Dievo paskirta! DonAG 37).

Odpovídající konstrukce v lotyštině také souvisejí s užíváním nuo + GEN. k označení zdroje děje, srov.: piedzimu... no večiem ļautiniem BW 3002 „narodil/a jsem se... od starých lidí“ a Žēli raud sērdienīte no bajāra (varianta – GEN. bez předložky: bajāriņa) bildināma BW 5117 „sirotek hořce pláče, od šlechtice (šlechtice) je jí namlouváno“ (Endzelīns 1951: § 542; 1971: 435–436; Gāters 1993: 297). Je tedy možné, že německé konstrukce s von a polské s od podporovaly i v jiných případech tendenci pozorovanou v litevštině a lotyštině posilovat význam genitivu předložkou (srov. Fraenkel 1928: 96; 1929: 112–113; Gāters 1993: 296–297; Schmalstieg 1999: 24–25).

2.12. Tříčlenné pasivum s rodově shodnými participii mužského a ženského rodu a genitivem subjektu je nejtypičtější pro spisovný jazyk. Jeho volbu zde ovlivňuje aktuální členění věty, snaha postavit do popředí objekt děje a zároveň označit jeho původce, vztahy věty k předchozímu kontextu a další potřeby utváření souvislého textu. Význam těchto faktorů se ukazuje v tom, že tříčlenné pasivní konstrukce popisují tutéž situaci jako odpovídající aktivní konstrukce. Tím se tříčlenné pasivum liší od dvojčlenného, které má svou vlastní funkci eliminace subjektu a mnohem širší oblast užití.

3. PASIVUM S NEUTRÁLNÍMI TRPNÝMI PŘÍČESTÍMI

3.1. Pasivní konstrukce s neutrálními příčestími s příponami *-to a *-mo, jejichž areál rozšíření zahrnuje většinu aukštaitských nářečí¹⁰, se podle užívání genitivu subjektu výrazně liší od pojednaných konstrukcí se shodnými příčestími. Genitiv subjek-

¹⁰Kartografické schéma těchto konstrukcí podle údajů kartotéky Atlasu litevského jazyka viz Ambrazas (1977: 37).

22 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

tivu je v nich častý a běžný a samotné konstrukce mají v mnoha případech specifické modální odstíny.

Genitiv subjektu se zvláště často pojí s INTRANZITIVNÍMI neutrálními příčestími. Osoby – aktéry nebo nositele stavu – označují posesivní zájmenné tvary genitivu (a), jiná zájmena (b) a podstatná jména (c):

(a) Čia mano ganoma, o ne tavo Sb; Kieno čia gyvenama? PL; Mano tarnauta daug Kpč; Gal ir mano čia pripėduota RdN; Tavo anksti atsikelta Rk; (b) Ir jo važiuojama turgu[n] Ktk; Čia jų valgyta JN; Kiek ten mūsų bėginėta? Ds; Sako, jų vogta DGL; (c) Po tą beržynėlį tevo grybaujama JNš; Kur seselės nuvažiuota, rūtėlem barstyta, brolužėlių šalia jota ALVT; Apie ugnių ugnažėlę jaunimėlio šokta BSO 111.

S intranzitivními neutrálními trpnými příčestími se rovněž pojí genitivy podstatných jmen označujících zvířata (d) nebo neživé věci (e):

(d) Nemačiau, ka(d) pupose vištos tupima VŽnS; Karvės ineita kluonan VRN; Čia šunio bėgta PRN, VLK, ŠLČ, Rk; Pažiūro ir žino: šokta kiškio DRSK; Čia kiškio gulėta, čia lapės kasta VLK; Atsigodota katino ir ateita namo Ds; (e) Žemės džiūstama ir išdžiūstama Ds; Žymu buvę, kad girijų čia snausta BARANAŠ 213; Paršelis išsižiojęs, kraujo net patekęta iš burnos Klt; Tę namo degta Ob; Čia trobos būta Jablonskis (1957: 466); Visų turtų išnykta, é tiktai bandelės, kurių buvo davęs ubagui, telikta BM 40 (LKŽVII 497)¹¹.

3.2. Genitiv označující subjekt stavu se velmi často pojí s neutrálními trpnými příčestími slovesa būti ‚být‘:

Čia turbūt ir grybų esama Kp; Anoj pusėj gerų besama ganyklų JNš; lėjo piršeliai vidun, dairos, kad čia esama dviejų mergų Ds; O tę kieno būta? DBG; Jo būta ir išeita SLM; Žirmiuose vaikų būta SKP; Seniau ten būta grybų MLT.

Když příčestí slovesa būti „být“, spojené s genitivem, plní funkci spony, získává také jmenná část přísudku shodný tvar genitivu, např.:

Jo tebėsa­ma gyvo BM 18; Visi sakė – geras žmogus, é jo esama paskutinio GMŽ; Vėjaus naktį būta didelio Ob.

Příčestí būta spojené s genitivem subjektu plní ve spojení s jiným neutrálním příčestím funkci pomocného slovesa:

¹¹ Taigi taisytinas Masayoshi Shibatani (1998: 123–124) aiškinimas, jog lietuvių kalbos beasmenis pasyvas (t. y. pasyvas su bevardės giminės neveikiamaisiais dalyviais) esąs daromas tik su žmones reiškiančiais protagonistais (subjektais), o gyvūnus bei daiktus reiškiančios jų formos čia esančios „negramatiškos“. Iš tikrųjų jos yra tik retesnės.

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 23

Už jsme si lehli, když on přišel Kp; Už jsem usnul, víš MlT; Jeho už byly jahody nalétané Brž; Už se odešlo ALz, ALN, Mlt, Vlkv a další; Přišlo se od Aneliutė Vžns.

Pomocným slovesem s participii středního rodu se pojí také časované tvary slovesa būti, srov.:

Tady zřejmě kdysi někdy lidé žili Sk; Zajíci se přece rozběhli k jabloním Vkš; A jeřábi tam sedávali Sb; Nenašel jsem ho, už odešel ALN; Trochu jsem se zdržel, a on už tehdy byl pryč Ss; Sloužil jsem dvacet let Žd; Už bude odjeto Ds; Nechoďte, už bude odjeto Kp.

3.3. Mnohem méně často se genitiv subjektu pojí s TRANZITIVNÍMI (objektovými) pasivními participii středního rodu. V takových případech máme trojčlenné pasivní konstrukce, v nichž je předmět děje vyjádřen nominativem:

Mat ir jų laikoma arklys Jablonskis (1957: 587); Vaikų buvo kėpama bulvės Ds; Mūs čia trys eilės apvažiuota VLk; Jos mokėta rublis Ktk; Jo dar nušpirkta arkliukas Vs (LKT 381); Aš eisiu: tę kilpinis mano pastatyta Pš; Jo ir grūzta padaryta, ir vištukai atpudyta Rdm; Jos jaunos turėta geras balsas Mrc; Mūsų svetelių kiaulės ganyta PRNG; Šitas sodas tai mano sodinta Dkk (plg.: Anos (obel ys) gi mano rankom sodintos AD).

Stejně jako v konstrukcích s intranzitivními formami může mít tranzitivní participium středního rodu na *-to pomocné sloveso (obvykle v minulém nebo budoucím čase):

Byl u mě udělán takový pařez Ob; U mě bývalo všechno uděláno, opraveno, uvařeno, umyto Rg; U nich tu bylo zaseto obilí Prn; Ten kůň bude od něho ukraden a prodán Kp.

3.4. Konstrukce s tranzitivními a intranzitivními participii středního rodu jsou si sémanticky blízké tím, že v obou případech vyjadřují stav vyplývající ze zobecněného děje (s participii přítomného času) nebo z děje, který se již uskutečnil (s participii minulého času). Konstrukce s tranzitivními a intranzitivními participii se často užívají v téže větě, např.:

U pařezu se posedělo, rozdělala se oheň a odešlo se dál PšL; V noci přišli zloději, vykradli stodolu, naložili věci na vůz a odjeli Jablonskis (1957: 310); Letělo se od dubu k olši, zlomil se vaz (ibid.).

K vyjádření konkrétního děje probíhajícího v současnosti nebo v minulosti se konstrukce s pasivními participii středního rodu neužívají. Například věta U člověka bylo zaseto žito AUK označuje stav věcí, kterého si mluvčí všiml, a liší se tak od věty Člověk zasel žito, která označuje děj uskutečněný v minulosti. Konstatování stavu je jádrem obsahu vět s formami středního rodu.

24 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

3.5. Stav vyjádřený trpnými příčestími středního rodu může být zcela neosobní, nevztahovat se k žádnému subjektu ani objektu, např.:

Tak už je JNšk; Žū – už se tu také orá Kp; Tady vůbec nepršelo Imb; V noci nasněžilo GrŽ (srov.: Čerstvě nasněžilo Slk); Dříve v té době už bývalo posečeno TrG; Muselo se jet daleko do měst, aby se přivezla sůl BTG; Zajdeš tam a bude už odbýto MŽs.

Takové konstrukce se široce užívaly již od nejstarších písemných památek, nezávisle na vlivu cizojazyčných zdrojů, např.:

kalbama ira BrB IV Moz 21,14 – spricht man LB (buwa BP₁₆₉₁₈); žinoma ira SP₁₁₃₇₁₁, 145₅, 159₆; buwa prisch ios karaughema BrB TEIS 5,20 – ward wider sie gestritten LB; liepta iür nuimte... rubus SP₁₁₇₀₁₀; bus kalbeta Czebuwims BrB IV Moz 14,14 – man wird sagen zu den einwonern LB; Tüieg budu tur... darjta buti BrB II Moz 21,31 – Desselben gleichen sol man... handeln LB (viz dále Ambrazas 1990: 198).

Pruské jazykové údaje potvrzují baltskou povahu neosobních konstrukcí s příčestími středního rodu, srov.:

bhe kai stesmu nimassi kittawidin pogalbton būt III 115₂₄–₂₅ – vnnd das jhm nicht anders geholffen werden möge ‘a že mu nelze pomoci jinak’; Beggi titet stalli peisāton III 105₂₁ – Denn also stehet geschrieben (srov. kaip knigase ira parašita SP₁₁₇₂₃).

Že se odpovídající konstrukce užívaly také v lotyštině před zánikem středního rodu, ukazují jejich zbytky v nářečích, například jau diezgan gulēta ‘už se dost naspalo’ (Dzintars, Ozola 2000: 78), a také věty, v nichž byl střední rod příčestí nahrazen mužským, avšak samotný typ a význam neosobní konstrukce zůstal zachován, srov.: pie visiem jau bij būts ME₁ 359 ‘u všech už bylo pobyto’; jau diezgan strādāts ‘už se dost pracovalo’ (Endzelīns 1951: 984; Mülenbachs 1928: 156, 192); (podrobněji Ambrazas 1990: 199). Podobně byl v některých litevských žemaitských nářečích střední rod nahrazen ženským, srov.: Kaip lieptā, taip ir dirbk Als, v některých nářečích však byl nahrazen také mužským rodem, jako v lotyštině, např.: Nu, sako, tai man beigts (statek hoří) Trk (Girdzinas 1998).

Doklady z dalších příbuzných jazyků jasně ukazují, že užívání neosobních forem středního rodu trpných příčestí (resp. slovesných adjektiv) je pozůstatkem dávné indoevropské minulosti (srov. stsl. vъzęto bǫdetъ ASSEM Lk 8,18 – ἀφθήσεται ‘bude vzato’, řečeno estъ MAR Lk 4,12 – εἴρηται ‘je řečeno’, lat. dictum est ‘bylo řečeno’, itum est ‘šlo se’, pugnatum est ‘bojovalo se’ apod.), srov. Brugmann (1925: 36–41); Hartmann (1954: 127–138; 166–170); Janke (1960: 58–62); Chodova (1980: 230–233).

K indoevropskému dědictví patří také dvojčlenné konstrukce, v nichž jsou formy slovesných adjektiv (resp. příčestí) středního rodu spojeny s nominativem označujícím pacienta děje (žito se seje / je zaseto). I ty mají výrazné protějšky v příbuzných jazycích a svou strukturou odpovídají nominálním větám archaického typu (mléko je zdravé, pivo je chutné apod., viz Ambrazas 1979: 200–202; 1990: 200–204).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 25

3.6. Užívání genitivu subjektu s pasivními participii středního rodu se vysvětluje různě.

Williamas Mathewsas (1955) ir Pavelas Trostas (1960) laikė beasmenes konstrukcijas su bevardės giminės neveikiamaisiais dalyviais pirminėmis, seniausiomis, o subjekto genityvą – jų vėlesniu išplėtimu. Dėl bevardės giminės formoms būdingos beasmenės reikšmės dalyviu žymimo veiksmo subjektas čia negalėjęs būti nusakytas veiksnio nominatyvu, tad lietuvių kalboje jis gavęs genityvo, rusų kalbos tarmėse – genityvo su prielinksniu formą. Taip atsiradusi konstrukcija, panaši į ergatyvines, susiformavusias indoiranėnų kalbose vėlesniais jų raidos laikais (Matthews 1955: 367–371). Panašiai ir Kari Liukonenas (1995) manė, kad subjekto genityvas čia galėjęs išplisti dėl konstrukcijos „antrinės personifikacijos“, kaip plinta nominatyvas prie beasmenio pasyvo formų suomių šnekamojoje kalboje. Tačiau tokios suomių kalbos konstrukcijos yra naujos, ryškiai skiriasi savo sandara ir įžiūrėti jų bendrą kilmę sunku (Christen 1998).

Jūris Maranas (1973) ir Letas Palmaitis (1977: 116–117) subjekto genityvą, siejamą su bevardės giminės neveikiamaisiais dalyviais, jau tiesiogiai kildino iš ergatyvo, o objekto nominatyvą – iš absoliutyvo ir manė, kad ta konstrukcija yra ankstesnio indoeuropiečių sakinio sandaros tipo liekana.

3.7. Hypotézu o vztahu genitivu subjektu k ergativu nejvíce rozvinul William R. Schmalstiegas¹². Genitiv v konstrukcích s tranzitivními participii středního rodu považuje za archaismus zděděný z doby, kdy měla struktura praindoevropštiny polovičně ergativní typ, tj. ergativní ve větách s minulými časovými formami a akuzativní ve větách s přítomnými časovými formami (tzv. split ergativity). Genitiv subjektu zde údajně vznikl z ergativu vyjadřujícího agenta, zatímco participium středního rodu minulého času z finitního tvaru minulého času s *-to, odpovídajícího 3. osobě jednotného čísla média v staroindičtině a řečtině (stind. ákṛta ‚udělal‘, řec. ἐγένετο ‚stalo se‘ apod.).¹³ Na druhé straně se věty s přítomným časem tvořily podle akuzativního modelu. Později se struktura akuzativního typu prosadila i ve větách s minulým časem. Tehdy byl ve trojčlenných konstrukcích starý ergativ nově interpretován jako genitiv činitele v pasivní větě (genitivus auctoris), zatímco absolutiv jako nominativ objektu. Agentyvní (činitelský) význam genitivu se tedy považuje za primární, zděděný.

Podle této hypotézy se přímo z ergativu odvozují pouze genitivní konstrukce s tranzitivními participii *-to, zatímco konstrukce s participii *-mo se považují za nové, vzniklé analogicky. Rovněž se předpokládá, že nové jsou i konstrukce středního rodu intranzitivních participií *-to s genitivem, které nezapadají do rekonstruovaného ergativního modelu (ve dvoučlenných větách ergativního typu bychom očekávali absolutiv, resp. nominativ). Předpokládá se, že v dvoučlenných větách s intranzitivními participii nahradil genitiv nominativ podle vzoru trojčlenných konstrukcí, tj. těvo gulėta < *tėvas gulėta podle tėvo sėta rugiai. To se nedá snadno prokázat, protože věty s genitivem subjektu

¹² Prvotní verzi této hypotézy viz Schmalstieg (1976; 1978; 1980: 177). Poté byla upřesněna, rozvedena a rozpracována v pozdějších pracích (1982; 1985; 1987: 34–39, 128–142; 185–192; 1994; 1995; 1999 aj.).

¹³ O vztahu pasivního participiálního sufixu *-to ke 3. osobě média viz Hirt (1928: 102); Watkins (1969: 113–114).

26

VYTAUTAS AMBRAZAS

nominativem a intranzitivními participii středního rodu *-to (jako *tėvas gulėta) nejsou doloženy¹⁴. Naproti tomu konstrukce s genitivem subjektu a participii středního rodu *‑mo a *‑to svou strukturou odpovídají pasivu typickému pro jazyky akuzativního typu (srov. Ambrazas 1990: 210–211).

Při odvozování genitivu subjektu s intranzitivními pasivními participii středního rodu z nominativu se vychází z předpokladu, že věty s tvary tranzitivních a intranzitivních sloves měly kdysi odlišnou strukturu (podle rekonstruovaného modelu ergativního typu). Protiklad tranzitivnosti a intranzitivnosti však v indoevropských jazycích pravděpodobně není původní. Vykrystalizoval v průběhu vývoje jednotlivých jazykových skupin a údaje jak z litevštiny, tak z dalších příbuzných jazyků umožňují pozorovat jeho postupné zesilování. S tím souhlasí i Schmalstiegas, když tvrdí, že indoevropská slovesa a participia byla kdysi v zásadě intranzitivní (1982: 121; 1994: 13; 1999: 29). Jestliže tomu tak bylo, pak neměl existovat ani zásadní rozdíl mezi konstrukcemi s participii středního rodu tranzitivních a intranzitivních sloves, jako jsou tėvo ariama / árta a tėvo gyvenama / gyventa, tj. genitiv se v obou případech mohl pojit s participiem středního rodu podobně jako v dnešních aukštaitských nářečích.

3.8. Genitiv subjektu s pasivními participii středního rodu vykládá jinak Axel Holvoet (1994; 1995). Vychází z posesivní povahy genitivu a jeho subjektový (agentivní) význam považuje za nový, vzniklý při utváření pasiva v jednotlivých baltských jazycích¹⁵. Původní, zděděnou podobou byla adnominální posesivní genitivní konstrukce s kongruentním participiem, např.: lot. mātes {adīti cimdi} ‚matčiny {pletené rukavice}‘, lit. tėvo {pastatyta troba}. Když v důsledku reinterpretace, k níž došlo nezávisle v litevštině a lotyštině, získal genitiv význam pádu činitele, např. lit. troba (buvo) tėvo pastatyta ‚dům (byl) postaven otcem‘, byl převeden do litevských bezosobých pasivních konstrukcí s tvary participií středního rodu¹⁶. Předpokládá se, že podobným způsobem mohl být genitiv spojen i s participii intranzitivních sloves, tj. podle Vagies eitas kelias ‚zlodějova prošlá cesta‘ mohlo vzniknout *Šis kelias vagies eitas a *Šis kelias vagies eita, přičemž později byla konstrukce druhého typu nahrazena bezosobou: Šiuo keliu vagies eita ‚touto cestou se šlo zloději‘ (Holvoet 1995: 80).

I tento výklad naráží na závažné obtíže. Přesun genitivu subjektu z trojčlenných pasivních konstrukcí s kongruentními pasivními participii do konstrukcí s tvary středního rodu zpochybňuje především skutečnost, že se tyto konstrukce užívají v areálu litevských nářečí, pro který kongruentní pasivní konstrukce vůbec nejsou typické. Trojčlenné kongruentní pasivní konstrukce jsou navíc poměrně nové a mnohem méně časté než konstrukce s nekongruentními participii středního rodu a genitivem subjektu.

¹⁴ Věty s kongruentními slovesnými adjektivy na sufix *-to, odvozenými od intranzitivních sloves, např.: Oras šiltas/šaltas ‚Počasí je teplé/studené‘ (zmiňuje je Schmalstiegas 1999: 28–29), se tvoří podle běžného modelu adjektivních vět (srov.: Oras geras; Aš esu sveikas ‚Počasí je dobré; jsem zdráv‘), zatímco tvary středního rodu šilta, šálta lze spojit pouze s genitivem subjektu, např.: jū ten visą naktį šála ‚jim tam celou noc bývá zima‘ (výpověď *jie šálta není možná).

¹⁵ Srov.: „Předpokládám, že pasivní konstrukce s agentivním doplněním vznikla z konstrukcí s posesivními adnominálními genitivy až v průběhu samostatného vývoje litevštiny“ (Holvoet 1995: 181); viz také Holvoet (2001) s dalšími argumenty.

¹⁶ Srov. „V této fázi bylo možné přenést genetivus auctoris také do bezosobých pasivních konstrukcí bez agenta, které se (stejně jako v lotyštině) vyvinuly nezávisle“ (Holvoet 1995: 178).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 27

3.9. Pasivum s kongruentními a nekongruentními (středního rodu) participii se zřejmě utvořilo v době samostatného vývoje baltských jazyků¹⁷. Svědčí o tom řada okolností, mezi nimi rozdíly v pomocném slovese (litev. būti, lotyš. tikt, tapt, kļūt), rudimentární povaha vyjadřování agenta v lotyštině a rozdílné rodové formy pasivních participií v litevských dialektech. Z toho však ještě nevyplývá závěr, že v konstrukcích se středním rodem participií je zděděn pouze posesivní význam genitivu. Zde je vhodné upozornit na svébytnou funkci participií středního rodu.

Po zániku středního rodu podstatných jmen se participia středního rodu nikdy neužívají jako přívlastek podstatných jmen. Genitiv subjektu s nimi spojený by proto bylo obtížné vysvětlit reanalýzou posesivní konstrukce. Ve větě bývají pasivní participia středního rodu, stejně jako přídavná jména, nejčastěji jmennou částí přísudku, mohou však fungovat také jako podmět nebo předmět, tj. mají funkce charakteristické pro podstatná jména, např.: Šukta nedarūta Sb; jie rado šauniai, daug išvogta SCHG 319, srov. Esu jau ir šilta ir šalta matęs a pod. (Jablonskis 1957: 205–206; Fraenkel 1921: 35–36; Valeckienė 1984: 98–99). Blízký slovesným podstatným jménům je také zobecněný význam stavu u participií pasiva středního rodu (srov. Ulvydas, red. 1965: 526; 1976: 374; Ambrazas, red. 1997a: 169). Vzhledem k funkční a sémantické blízkosti se proto tvary pasivních participií středního rodu a slovesná podstatná jména mohou užívat ve stejných kontextech, srov.: Čia dar pernai buvo ganoma / ganiava, ganyklos; nebus jums atleista / atleidimo. Že se sémantická blízkost těchto forem pociťovala již ve staré litevštině, dokládají příklady, v nichž jsou slovesná podstatná jména originálu přeložena participii středního rodu, srov.: nei arta nei dagūta (pjauta) nebus BrB I Moz 45,6 – kein pflügen noch kein erndten sein wird LB; wis kas... uszkeikta ira IV Moz 18,14 – Alles verbannete. Podobně se také pruské participium středního rodu billīton nezávisle na originálu užívá ve významu podstatného jména ‚to, co bylo řečeno; výrok‘, srov. ka ast sta billīton? – was ist das? III 27⁸.

Blízkost participií (a přídavných jmen) středního rodu ke slovesným podstatným jménům, zejména ke slovesným abstraktům, má hluboké historické kořeny¹⁸ a byla zaznamenána v mnoha příbuzných jazycích. Védská participia středního rodu s příponou *-to se velmi široce užívala jako slovesná abstrakta, např.: jātám ‚narození‘, jīvitam ‚život‘, mṛtam ‚smrt‘, yātám ‚chůze, jízda‘, gītám ‚zpěv, píseň‘ (Wackernagel, Debrunner 1954: 585–586), stejně jako latinská participia středního rodu na -tum, např.: factum ‚co bylo učiněno, čin‘, dictum ‚co bylo řečeno, výrok‘, inventum ‚co bylo vynalezeno, vynález‘, propositum ‚záměr‘ a pod. (Kühner 1912: 230–231). Bohuslav Havránek (1937: 111, 118) pokládal všechna slovanská participia středního rodu s *-to, *-no, která mají význam neosobního pasiva, za původem predikativně užívaná podstatná jména středního rodu (také Janke 1960: 57). Litevské participium středního rodu užívané jako podstatné jméno būta (srov. būta ir pramanyta) plně odpovídá rus. nář. byto a dodnes má stejný význam jako staroind.

¹⁷ Plg. Ambrazas (1990: 191–197). Šiuo atžvilgiu autoriaus ir Holvoeto požiūriai sutampa, ir diskusija dėl tariamų bandymų nukelti pasyvą į baltų prokalbės laikus (Holvoet 1995: 176) neturi prasmės.

¹⁸ Srov.: „Der allgemeine Begriff einer Sache knüpft sich seit uridg. Zeit an das Neutrum“ (Brugmann 1911: 658); viz také Pedersen (1907: 159); Lagercrantz (1933: 20–22).

28 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

bhūtám ‚minulost‘, litev. sakýta, įsakýta, pruské billiton plně odpovídá gótskému aibano ‚co bylo řečeno‘ (usfullnoda bata gibano Mt 27,9 – ἐπληρώθη τὸ ῥηθὲν ‚naplnilo se, co bylo řečeno‘), srov. také lat. iussum ‚příkaz, co bylo přikázáno‘, cēnsum ‚odhad, ocenění‘ a pod.

Tipologiniu požiūriu svarbus Kari Liukkonenno (1993) pastebėjimas, kad ir vakarų finų kalbų veiksmažodiniai daiktavardžiai su priesaga -ma / -mä, pvz.: suom. elämä ‘gyvenimas’, kuolema ‘mirtis’, sanoma ‘žinia’, yra plačiai vartojami kaip neveikiamieji dalyviai ir savo funkcija atitinka rytinių baltų *-mo dalyvius.

3.10. Genitiv subjektu se v litevštině pojí s participii pasiva středního rodu, která mají význam podstatného jména, zcela stejně jako s jinými slovesnými podstatnými jmény. V tomto ohledu lze slovní spojení mano gyvenama / gyventa arba tėvo dirbama / dirbta srovnávat s mano gyvenimas nebo tėvo darbas; výpověď Ten mano gimta Šts znamená zhruba totéž co ‚tam je má vlast‘; srov. také úryvek ze současné prózy: Ką tai reiškia užgyventa? – O tą: ten gimei, ten mirei, ten vaikus užauginai, ten tavo ir užgyventa GRANGD. Záměnu jmenné genitivní konstrukce za synonymní participiální vidíme v Bretkūnově revizi Bible:

Persegnėtas bus tawa Pintinys ir tawa atliekama (místo přeškrtnutého atstankas) V Moz 28,6 – gesegnet wird sein dein korb vnd / dein vbriges LB.

V lotyštině střední rod participií již zanikl, genitiv subjektu se však může pojit s formou mužského rodu, která má význam podstatného jména, např.:

Tēva dotu, mātes dotu (= devumu, dāvanu) to sasēju nastinā (Mühlenbachs 1928: 209) ‘tėvo dovana, motinos dovana, tą surišau į nešulėlį’ (plg. duots ‘das Gegebene, die Sache’ ME, 536).

Takové konstrukce s genitivem subjektu a participii středního rodu *-to užitými ve významu slovesných abstrakt mají přímé protějšky ve Védách (viz Wackernagel, Debrunner 1954: 586), srov. véd. māma yātám ‚má cesta‘ a litev. māno ēita. S litevštinou lze srovnávat také íránskou konstrukci podobné stavby *mana kṛtam ‚mnou vykonané; má práce‘¹⁹, srov. litev. māno kūrta. Podle Jamison (1981: 322–323) se ve Védách genitiv subjektu nejčastěji užíval právě s participii pasiva jmenné povahy.

3.11. Slovesná podstatná jména pojící se s genitivem subjektu, stejně jako participia pasiva středního rodu, se v litevštině nejčastěji tvoří od intranzitivních sloves, např.: baisus jos verkimas VLKv; senų žmonių šnekta VN; pereis žuvų nerštas Jž (viz také Ulvydas, red. 1976: 204–205); podobně i ve starých písemných památkách: ischejimas ia WP 52¹³; atsiverimas ziemes, dangaus ³SD 390¹⁷–¹⁸; io kerschta kaip ugnis dega BPₙ 213₁₄ atd. U odvozenin od tranzitivních sloves se genitiv subjektu vyskytuje méně často, srov.: motinos meilė, draugo kvietimas, mokytojo pagyrimas. Podobně je tomu i v lotyštině, srov.: bēru raudāšana / raudas ‚pláč / nářek dětí‘, acu

Ši konstrukcija išsamiai nagrinėta daugelyje darbų, plg. Benveniste (1962: 52 tt.), Cardona (1970); Edel’man (1974); Haudry (1977: 409); Schmalstieg (1995: 19–20); Euler (1998: 75).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI

29

redžėjums ‘akių regėjimas’ ir pan. (žr. Endzelīns 1951: § 400–401; Lepika 1954: 66–67; Ozols 1961: 183).

Je třeba poznamenat, že se v litevštině u slovesných podstatných jmen užívají tytéž přivlastňovací tvary zájmen jako u trpných příčestí, např.: mé pláčení nikomu nezáviděl KLM; to tvoje tření nestojí za nic SLNT; co je to za tvůj žal – pláčeš bez slz LDK. Naproti tomu genitiv objektu má nepřivlastňovací tvar, srov. příklady: tření tebe, nalezení tebe (LKŽ_XVI 1057); hledání / čekání na mě atd. To ukazuje, že genitiv označující činitele děje u slovesných podstatných jmen souvisí s posesivním genitivem stejně jako genitiv užívaný u trpných příčestí.

3.12. Historická souvislost mezi subjektovým a posesivním významem adnominálního genitivu je již dlouho zaznamenávána v mnoha indoevropských jazycích (srov. Delbrück 1893: 342–352; Brugmann 1911: 599–604; Krahe 1972: 74)²⁰, avšak již Brugmann (1911: 604) zdůraznil, že to ještě nedokazuje, že se subjektový genitiv u slovesných podstatných jmen vyvinul z genitivu posesivního. Pozdější výzkum naznačuje, že subjektový význam je starobylý a položil základ významu objektového a dalším významům adnominálního genitivu²¹. Zdá se, že subjektový a posesivní genitiv u slovesných podstatných jmen a příčestí patří do širší skupiny adnominálních konstrukcí, které vyjadřovaly přiřazení dějové vlastnosti k určité věci nebo osobě. Užívání subjektového genitivu se slovesnými podstatnými jmény, zděděné z dávnověku a v litevštině velmi produktivní, muselo být jedním z faktorů, které podněcovaly širší užívání subjektového genitivu také u středních rodových trpných příčestí, jejichž význam a funkce se blíží slovesným podstatným jménům. Je tedy pochopitelné, že v obou případech nacházíme tytéž přivlastňovací tvary zájmen v genitivu.

3.13. Příznivé podmínky pro užívání subjektového genitivu se středními rodovými trpnými příčestími vytvořila shoda subjektového a partitivního významu genitivu ve větách, jejichž přísudkem jsou slovesa vyjadřující existenci, přítomnost (být, žít) nebo změnu stavu (klíčit, růst apod.). V takových případech genitiv vyjadřující neurčité množství zároveň označuje subjekt (pacienta) stavu; závisí jak na určitých tvarech sloves, tak na trpných příčestích středního rodu, srov.:

V našem lese jsou / bývají ještě duby; Tady nedávno byly / bývaly houby.

Partitivní význam genitivu je zřejmý z paralelního užívání činných a trpných příčestí středního rodu, srov.:

Kolik je tam vran! PLš – Tady jsou prý brouci Mž; Dnes v noci byli vlci PLš – Bylo prý mnoho borůvek KP.

²⁰ Apie agento (resp. subjekto) genityvą posesoriaus reikšme plg. dar Keenan (1986: 264).

²¹ Plg. Benveniste (1962: 17–18) apie konstrukcijas lot. ludus pueri ‘vaiko žaidimas’, risus pueri ‘berniuko juokas’ kaip vėlesnių mos pueri ‘berniuko įprotis’, liber pueri ‘berniuko knyga’ pagrindą. Apie kai kur galimą objektinio genityvo kilmę iš subjektinio žr. dar Haudry (1977: 66).

30 | VYTAUTAS AMBRAZAS

Genitiv vyjadřující subjekt (pacienta) stavu je podobně spojován s určitými tvary záporného slovesa nebūti a s činnými i trpnými příčestími středního rodu, srov.:

Tady není / nebylo vody;

Tady prý není / nebylo vody;

Tady není / nebylo vody.

Již bylo zmíněno, že trpná příčestí středního rodu slovesa být (zejména příčestí būta) se subjektovým genitivem užívají mimořádně často (viz 3.2). Křížení obou významů muselo přispět k upevnění subjektového genitivu v konstrukcích se středními rodovými trpnými příčestími intranzitivních sloves vyjadřujícími stav. Partitivní význam genitivu se v litevštině zachoval velmi dobře, zatímco užívání genitivu záporového se zobecnilo a gramatikalizovalo.

3.14. Subjektový genitiv se středními rodovými trpnými příčestími se v litevštině užívá šířeji než v jiných příbuzných jazycích, to však v žádném případě neznamená, že by sama konstrukce byla nová. Poté co v lotyštině zanikl střední rod, přestaly existovat podmínky pro užívání subjektového genitivu se středními rodovými trpnými příčestími. Jejich místo převzal nominativ mužského rodu jednotného čísla, který si zachoval pouze osobní užití, podobné užití nominativu ženského rodu jednotného čísla v některých litevských žemaitských nářečích (srov. 3.5). V lotyšských konstrukcích s kongruentními trpnými příčestími se však subjektový genitiv zachoval dodnes; srov. například tyto příklady z dialektu Dignāja, které uvádí Indāne (1986: 101, 107): burkāni peļu sagrauzti ‘mrkve jsou ohlodané myšmi’; deķi vēl mātes ausi ‘přikrývky ještě matky tkány’ (srov. Mülenbachs 1928: 209; Endzelīns 1951: § 398; Gāters 1993: 295–296), viz také 2.7–8. Takový subjektový genitiv byl pravděpodobně spojen i s lotyšskými trpnými příčestími středního rodu, než zanikla.

Výrazné paralely nacházíme v severních ruských nářečích, kde se genitiv označující subjekt s předložkou u nebo ot široce užívá s tranzitivními i intranzitivními trpnými příčestími *-to a *-no, včetně příčestí byto (srov. litevské būta), např.: u tebja vezde byto ‘u tebe bylo všude’; u doždžja (=doždja) byto ‘deště bylo’; u nego vypito ‘on toho vypil’; u menja otodchuto ‘já si odpočinul’; ot Pet’ki pisano ‘Pet’ka psal’ a podobně (viz Matveenko 1961: 121–128; 1970; Kuz’mina, Nemčenko 1971: 18–19; Kuz’mina 1984: 27; Sabenina 1983: 56; Sobolev 1998). Konstrukce je doložena také ve starých ruských písemných památkách, např.: ot te zapovědano obnoviti vetčhii mir LAVR. 11 ‘tebou přislíbeno obnovit starý svět’ (Borkovskij 1968: 172–173). Má se za to, že předložková konstrukce zde nahradila starší bezpředložkový genitiv²² podobně jako řecké ὑπό + GEN. (o bezpředložkovém subjektovém genitivu v řečtině viz Schwyzer 1975: 119). Odpovídající předložkovou konstrukci nuo + GEN. v litevštině a lotyštině výrazně podporovaly polština a němčina (srov. Palionis 1967: 179–

²² Schmalstieg (1980: 177–178; 1985: 31; 1995: 7–8, 14; 1999: 25). Šiuo atžvilgiu pažymėtinas subjektą reiškiančių u + GEN. konstrukcijų (u menja otodchnuto) ir neprielinksninio genityvo su verba finita (volkov zdes’est’) arealų sutapimas šiaurės rusų tarmėse, plg. Kuz’mina (1984: 27–29).

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI

31

180; Endzelīns 1951: § 542), avšak nářeční a folklorní údaje nás vedou k domněnce, že má také vnitřní vývojové motivy (srov. 2.11). Předložkové konstrukce se subjektovým významem a tvary trpného příčestí středního rodu se vyskytovaly také v latině, např.: a nobis dictum est ‚bylo řečeno námi‘ (Hartmann 1954: 138).

S ohledem na tyto i dříve (3.5, 3.9, 3.10) zmíněné protějšky v příbuzných jazycích lze uznat, že konstrukce s trpnými příčestími středního rodu tranzitivních i intranzitivních sloves a se subjektovým genitivem v litevštině jsou dědictvím z dávné minulosti.

4. ZÁVĚRY

1. Pasivum je stejně jako samotná kategorie slovesného rodu v litevštině poměrně novým jazykovým jevem. Utvořilo se v období samostatného vývoje litevštiny a v různých nářečích se vyznačuje specifickými rysy. Morfologické a sémantické předpoklady kategorie rodu – slovotvorné významy slovesných adjektiv a z nich odvozených příčestí s příponami *-mo a *-to, které jsou protikladné podle vztahu děje k subjektu, jsou však zděděny z baltské minulosti.

2. Pasivum s kongruentními trpnými příčestími se v západních litevských nářečích začalo utvářet před počátkem písemnictví a je doloženo v textech autorů těchto nářečí od 16. století. Ve východních a jižních litevských nářečích jsou dosud patrné pouze zárodky takového pasiva.

3. Pasivum s nekongruentními trpnými příčestími středního rodu je široce užíváno ve východních a jižních litevských nářečích, zatímco jednočlenné (neosobní) konstrukce s příčestími středního rodu jsou odedávna typické pro všechna nářečí i spisovný jazyk. Základem tohoto pasiva jsou věty starého indoevropského jmenného (nominálního) typu s nekongruentními slovesnými a adjektivními tvary.

4. Subjektový genitiv se s trpnými příčestími středního rodu, která měla význam blízký slovesným substantivům, mohl kdysi spojovat podobně jako s jinými slovesnými substantivy. Odedávna je úzce spjat s posesivním genitivem; tento vztah dokládají přivlastňovací tvary osobních a některých dalších zájmen v litevštině, které se užívají jak s trpnými příčestími, tak se slovesnými substantivy.

5. Produktivitu konstrukcí subjektového genitivu s trpnými příčestími středního rodu v litevštině lze vysvětlit těmito vnitřními podmínkami:

(a) dobře zachovaná predikativní funkce nekongruentních tvarů středního rodu, založená na starobylém typu nominální věty;

(b) široké užívání subjektového genitivu se slovesnými substantivy, která jsou v mnoha případech svým významem blízká příčestím středního rodu;

(c) prolínání subjektových a partitivních významů genitivu v konstrukcích s trpnými příčestími stavových sloves.

ZKRATKY

Ad – Adutiškis, okres Švenčionys

Aln – Alanta, okres Molėtai

32 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

Als – Alsėdžiai, okres Plungė

AlvT – Alvitas, okres Vilkaviškis

Alz – Alizavà, okres Kupiškis

An – Anykščiai

Auk – Aukštadvaris, okres Trakai

BARANAŠ – Baranauskas Antanas. Anykščių šilelis, Vilnius: Státní nakladatelství krásné literatury, 1949.

BM – Litauische Mundarten, shromáždil A. BARANOWSKI, 1. Texty, vyd. F. SPECHT, Lipsko, 1920.

BP₁ – [Jonas Bretkūnas] POSTILLA Tatai efti Trumpas ir Praftas Iſchguldimas Euangeliu / ſakamuiu Baſniczoie Kriſchczioniſchkoie / nug Aduento ik Weliku. Per Iana Bretkuna Lietuvos Plebonu Karaliauczuje Prufiſu. Iſſpaude Karaliauczuje Iurgis Oſterbergeras. Mæta Pono 1591.

BP₂ – [Jonas Bretkūnas] POSTILLA tatai efti Trumpas ir Praftas Iſchguldimas Euangeliu / ſakamuiu Baſniczoie Kriſchczioniſchkoie / nug Weliku ik Aduento. Per Iana Bretkuna Lietuvos Plebonà Karaliauczuje Prufiſu. Iſſpaulſta Karaliauczuje / Iurgio Oſterbergero. Mæta Pono 1591.

BrB – Biblia, tatai efti Wiſſas Szwentas Raſchtas Lietuwiſchkai přeloženo JANA BRETKUNA... Královec 1579–1590. Citováno z fotokopie rukopisu a faksimilového vydání sv. 1, 2 a 7, 8 (připravili J. D. Range a F. Scholz, Paderborn–München–Wien–Zürich: F. Schöningh, 1991–1998).

Brž – Biržai

BsO – Ožkabalį dainos, surinko daktaras J. BASANAVIČIUS. I–IV dalis, Chicago: 1903–1905.

BsV – Išgyvenimo vėlių bei velnių, surinko daktaras J. Basanavičius, Chicago: 1903.

BTg – Betygala, okres Raseiniai

BW – Kr. BARONS a H. WISSENDORFS. Latwju dainas 1–6. Jelgava a Petrohrad, 1894–1915.

ChNT – Czesław KUDZINOWSKI, Jan OTRĘBSKI, Biblia lietuwska Chylińskiego. Nowy Testament 2, Text, Poznań: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1958.

DaukD – [ed. SIMONAS DAUKANTAS] Dajnes žiamajtiû pagal Zodîu Dajnikû iszraszytas... Petropilie 1846, vytištěno u C. KRAY.

Dbg – Dubingiai, okres Molėtai.

Dgl – Daugailiai, okres Utena.

Dglš – Daugėliškis, okres Ignalina.

Dkk – Duokiškis, okres Rokiškis.

Don – Kr. DONELAITIS, Metai ir pasakėčios, red. V. VITKAUSKAS, Vilnius: Baltos lankos, 1994. Zkratkami PL, VD, RG, ŽR, PP, AG, LG se dále označují jednotlivé texty a čísly řádky textů.

DP – Postilla CATHOLICKA Tái eft: Iſguldimas Ewangeliu kiekwienos Nedelos ir ßwętes per wiſſus metus, Per Kúniga MIKALOV DAVKSZA Kanoniką Médniku / iſ lekiſko pergůldita. Su wala ir dalaidimu wirêwiui. W Wilniui / Drukarniôi Akademios SOCIETATIS IESU. A.D. 1599. Citováno z Daukšovy Postilly. Faksimilní vydání, Kaunas: publikace Litevské univerzity, 1926.

Drsk – Druskininkai.

Ds – Dusetos, okres Zarasai.

Erž – Eržvilkas, okres Jurbarkas.

Gmž – Silvestras Gimžauskas, Žodžei isz giwôs kalbos letuvį Linkmeniszkiu ir kiti jeho spisy: Metine Dovanele antra del Lietuvninku ir Žemaiczu sepsal Mainionis pro bratry a sestry ve Vilně: v tiskárně Juozapa Zawadskia. 1891.

GranGD – R. GRANAUSKAS. Gyvulėlių dainavimas, Vilnius: Presvika, 1998.

Grž – Grūžiai, okres Pasvalys.

Ign – Ignalina.

Imb – Imbradas, okres Zarasai.

Jabl – lístky Jona Jablonskise v kartotéce LKŽ, v nichž není uveden pramen.

JD – Litevské písně, zapsal Antánas Juškevičė. 3 svazky. Tiskárna Císařské univerzity v Kazani, 1880–1882.

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 33

Jnš – Joniškis

Jnšk – Joniškėlis

JRB – Jurbarkas

JŽ – Jūžintai, okres Rokiškis

Kb – Kabeliai, okres Varėna

Kl – Kuliai, okres Plungė

Klm – Kelmė

Klp – Klaipėda

Klt – Kaltanėnai, okres Švenčionys

KlvD – Pruské litevské písně. Shromáždil... Vilus Kalvaitis. Tilsit: tiskárna „Lituania“ E. Jagomasta, 1905.

Kp – Kupiškis

Kpč – K>apėčiamiestis, okres Lazdijai

KRg – Kretingalė, okres Klaipėda

KRTN – Kartena, okres Kretinga

Ktk – Kuktškės, okres Utena

LB – M. Luther, Das Newe Testament Deutzsch, Wittemberg, 1546. Cit. pagal Weimaro kritinį leidimą: D. Martin Luthers Werke. Kritische Gesamtausgabe 6. Die Deutsche Bibel, Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger, 1929.

LBr – Litauische Volkslieder und Märchen aus dem preussischen und dem russischen Litauen, sebrali A. Leskien a K. Brugman. Strassburg, 1882.

Ldk – Lydūkiai, okres Ukmergė.

Lex – Lexicon Lithuanicum (rukopis ze 17. století z bývalého archivu v Královci. Msc, 1784).

LKT – Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatie, red. E. Grinaveckienė, K. Morkūnas, Vilnius: Mintis, 1970.

Lkv – Laukuva, okres Šilalė.

LKŽ – Slovník litevského jazyka 1–19, Vilnius: Mintis (1, 2, 7–9), Mokslas (10–15), Státní nakladatelství politické a vědecké literatury (3–5, 6), Nakladatelství vědy a encyklopedií (16, 17), Institut pro vydávání vědy a encyklopedií (18, 19), ed. J. Kruopas (1, 2, 6–10), K. Ulvydas (3–5, 11–16), V. Vitkauskas (17–19), Vilnius 1968–1999.

Lp – Leipalingis, okres Lazdijai.

LTR – Archiv litevského folklóru (rukopisné folklorní sbírky Ústavu litevské literatury a folklóru).

MAR – Quattuor Evangeliorum versionis palaeoslovenicae. Codex Marianus... vyd. V. Jagić, Berolini, 1883.

Mc – K. Macius (1875–1905), jo raštai ir papildymai prie Juškos žodyno.

Mch – G. Michelini, Martyno Mažvydo raštai ir jų šaltiniai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000. Čísla označují stránky knihy, na nichž jsou uvedeny pramenné texty.

ME – K. Mülenbachs, J. Endzelīns. Slovník lotyšského jazyka 1–4, Rīga: Ministerstvo školství, 1923–1932.

Mlt – Molėtai

Mrc – Marcinkonys, okres Varėna.

MT – MARGARITA THEOLOGICA [...] perguldita per Simona Waičhnora [...] I Ch[paul]ta Karaliaucziuie P[ruf] per Jurgi Olterbergen[...]/metūlė/ Christus 1600. Byl použito fotografické vydání připravené G. Michelinim spolu s latinským originálem: Simono Vaišnoro 1600 metų Žemčiūga Theologiszcka ir jos šaltiniai, Vilnius: Baltos lankos, 1997.

MTBĮ – Litevská předmluva Zachariáše Blotna k SKAITITOIOP „Žemčiūga teologiškai“ S. Vaišnora (MT).

Mž – Mažvydas. Seniausieji lietuvių kalbos paminklai iki 1570 metams, připravil Jurgis Gerullis, Kaunas: Švietimo Ministerija, 1922.

MŽi – Základy litevské jazykovědy, v nichž byla sice za základ vzata gramatika, kterou kdysi vydal mladší Ruhig, avšak byla vylepšena a rozšířena o značné dodatky a nové zpracování od Christiana Gottlieba Mielckeho... Královec, 1800.

34 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

Mžš–Miežiškiai, okres Panevėžys

NIEM–Litevské lidové písně z rukopisné pozůstalosti prof. J. J. Mikolase. Přeložil a vydal Eino Nieminen. Helsinky, 1949.

OB–Obėliai, okres Rokiškis

PG–Pagiriai, okres Kėdainiai

PL–Palėvenė, okres Kupiškis

PLM–Palomenė, okres Kaišiadorys

PLN–Plungė

PŠ–Palušė, okres Ignalina

PN–Panevėžys

PRN–Prienai

PRNG–Paringys, okres Ignalina

PŠ–Pašvitinys, okres Pakruojis

PŠL–Pūšalotas, okres Pasvalys

RDM–Rudamina, okres Lazdijai

RDN–Nemunėlio Radviliškis, okres Biržai

RG–Ragainė

RK–Rokiškis

RM–Ramygala, okres Panevėžys

SB–Subačius, okres Kupiškis

SCHG–Litauische Grammatik von August SCHLEICHER. Prag, 1856.

SK–Skaisgirys, okres Joniškis

SKD–Skuodas

SKP–Skapiškis, okres Kupiškis

SL–Salos, okres Rokiškis

SLK–Salakas, okres Zarasai

SLM–Salamiestis, okres Kupiškis

SLNT–Salantai, okres Kretinga

SMN–Simnas, okres Alytus

SP–[Konstantinas Sirvydas,] PUNKTÝ KAZAN... PRZEZ Księdza KONSTANTEGO SZYRWIDA / Theologá Societatis IESV... W WILNIE W Drukárni Akademiey Societatis IESV ROKU (I–1692, II–1644; použito fotografické vydání: Franz SPECHT, Šyrwids Punktay sakimu, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1929).

SS–Sasnava, okres Marijampolė

ŠLČ–Matas ŠALČIUS, slovníček a další spisy.

ŠTS–Šatės, okres Skuodas

TRG–Tauragė.

TRK–Tirkšliai, okres Mažeikiai.

VEE–[Baltramiejus Vilentas]: Evangēlias bei Epistolas / Nedeliu ir šwenczuiu dienofu / skaitomofias... pilnai ir wienai pergulditas ant Lietuwiſchka... per Baltramieju WILLENTA... Iſchſpaujſtas Karalauczui per Jurgi Oſterbergera / Metu M. D. LXXIX.

VKŠ–Viekšniai, okres Akmenė.

VLK–Valkininkai, okres Varėna.

VLKV–Vilkaviškis.

VN–Vainūtas, okres Šilutė.

VRNV–Varenāvas, oblast Grodno.

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI | 35

Vs – Veisiejai, okres Lazdijai.

Všt – Vištytis, okres Vilkaviškis.

Vžns – Vyžuonos, okres Utena.

³W – Pofjilla Catholicka Mnieyza. [...] Przez D. JAKYBA WYKĄ [...] W KRAKOWIE, W Drukárniey Andréia Piotrkowczyjká / Roku Pańjkiego / 1590. Fotokopie třetího vydání.

WP – ISCHGVLDIMAS // EVANGELIVM PER WISVS METI|VS [...] 1573. Anoniminė Wolfenbüttelio postilė. Cituojama iš V. Gaidgalaičio paskelbtų ištraukų (GAIDGALAIT W., Die Wolfenbütteler litauische Postillenhandschrift aus dem Jahre 1573, Mitteilungen der Litauischen literarischen Gesellschaft. Inaugural-Dissertation der Philosophischen Fakultät, Tilsit: Druck von Otto V. Mauderode, 1900) ir J. Karaciejaus leidimo (Wolfenbüttelio Postilė, parengė ir įvadą parašė... J. Karaciejus, Vilnius: Žara, 1995), atsižvelgiant į J. Gelumbeckaitės taisymus (Archivum Lithuanicum 2, 2000, 173–194).

Žd – Židikai, okres Mažeikiai.

ŽemR – ŽEMAITĖ. Spisy, 1–6, Vilnius: Státní nakladatelství krásné literatury, 1956–1957.

Žg – Žagarė, okres Joniškis.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V. 1977: Netiesioginės nuosakos paplitimas ir kilmės problema. Lietuvių kalbotyros klausimai 17, 7–54.

AMBRAZAS, V. 1979: Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė, Vilnius: Mokslas.

AMBRAZAS, V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4–44.

AMBRAZAS, V. 1990: Сравнительный синтаксис причастий балтийских языков. Vergleichende Syntax der baltischen Partizipien, Vilnius: Mokslas.

AMBRAZAS, V., red. 1997a: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, ³1997.

AMBRAZAS, V., red. 1997b: Lithuanian Grammar. Vilnius: Baltos lankos.

ANDERSEN, P. K. 1985: Die grammatische Kategorie Passiv im Altindischen: Ihre Funktion. Schlerath, B., Hrsg., Grammatische Kategorien. Funktion und Geschichte, Wiesbaden: Ludwig Reichert, 47–57.

BENVENISTE, E. 1948: Noms d’agent et noms d’action en indo-européen, Paris: Adrien-Maisonneuve.

BENVENISTE, E. 1962: Pour l’analyse des fonctions casuelles: le génitif latin. Lingua 11, 10–18.

BERGMANE, A. 1955: Par latviešu valodas divdabju adjektivēšanos. Valodas un literaturas institūta raksti 5, 23–36.

BORKOVSKIJ, V. I. 1968: Сравнительно-исторический синтаксис восточнославянских языков. Типы простого предложения, Москва: Наука.

BRUGMANN, K. 1895: Die mit dem Suffix -to- gebildeten Partizipia im Verbalsystem des Lateinischen und des Umbrisch-Oskischen. Indogermanische Forschungen 5, 89–152.

BRUGMANN, K. 1906: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen 2/1, Strassburg: Trübner.

BRUGMANN, K. 1911: Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen 2/2, Strassburg: Trübner.

BRUGMANN, K. 1925: Die Syntax des einfachen Satzes im Indogermanischen, Berlin–Leipzig: De Gruyter.

CARDONA, G. 1970: The Indo-Iranian construction mana (mama) kṛtam. Language 46(1), 1–12.

CHODOVA, K. I. 1980: Простое предложение в старославянском языке, Москва: Наука.

CHRISTEN, S. 1998: Unpersönliche Konstruktionen und sekundäre Personifizierung. Linguistica Baltica 7, 53–61.

COSTELLO, J.R. 1984: The perphrastic passive construction in Proto-Indo-European. Word 35 (2), 127–161.

DELBRÜCK, B. 1893: Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen 1, Strassburg: Trübner.

DZINTARS, N., OZOLA, I. 2000: Divdabji vidus dialekta Kurzemes izlokšnēs. Starptautiskais baltistu kon-

36 | VYTAUTAS AMBRAZAS

gress „Baltu valodas laikmetu griezos“. Referātu tēzes, Rīga: LU Latviešu valodas institūts.

ĖDEL’MAN, D. I. 1974: О конструкциях предложения в иранских языках. Вопросы языкознания 1974/1, 23–33.

ENDZELĪNS, J. 1951: Latviešu valodas gramatika, Rīga: Latvijas valsts izdevniecība.

ENDZELĪNS, J. 1971: Латышские предлоги. I часть. Id., Darbu izlase 1, Rīga: Zinātne, 303–520.

EULER, W. 1998: Das Altpreußische – Schlüsselsprache des Baltischen? Smoczyński, W., ed., Colloquium Pruthenicum Secundum. Papers from the Second International Conference on Old Prussian held in Mogilany near Kraków, October 3rd–6th, 1996, Kraków: Universitas, 69–77.

FOLEY, W. A., VAN VALIN, R. D. 1986: Information packaging in the clause. Shopen, T., ed., 1986, 282–364.

FRAENKEL, E. 1921: Baltoslavica. Beiträge zur balto-slavischen Grammatik und Syntax, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

FRAENKEL, E. 1928: Syntax der litauischen Kasus, Kaunas: Valstybės spaustuvė.

FRAENKEL, E. 1929: Syntax der litauischen Postpositionen und Präpositionen, Heidelberg: Winter.

GAIGALAT, W. 1900: Die Wolfenbütteler litauische postillenhandschrift aus dem jahre 1573. Mitteilungen der Litauischen Litterarischen Gesellschaft 5, 1–57; 117–165; 231–247.

GĀTERS, A. 1993: Lettische Syntax. Die Dainas. Hrsg. von H. Radtke, Frankfurt a. M., Berlin etc.: Peter Lang.

GENIUŠIENE, E. 1976: Das Passiv des Litauischen und seine Verwendung. Lötzsch, R., Ružička, R., Hrsg., Satzstruktur und Genus verbi, Berlin: Akademie-Verlag, 139–152.

GIRDENIS, A. 1996: Taip šneka tirkšliškiai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

HARTMANN, H. 1954: Das Passiv, Heidelberg: Winter.

HAUDRY, J. 1977: L’emploi des cas en védique, Lyon: Editions l’Hermes.

HAVRÁNEK, B. 1937: Genera verbi v slovanských jazycích, Praha: Královská česká společnost nauk.

HIRT, H. 1928: Indogermanische Grammatik 4, Heidelberg: Winter.

HOLVOET, A. 1994: Notes on the Latvian passive. Linguistica Baltica 3, 131–140.

HOLVOET, A. 1995: On the evolution of the passive in Lithuanian and Latvian. Smoczyński, W., ed., Analecta Indoeuropaea Cracoviensia I. Safarewicz memoriae dicata, Cracoviae: Universitas, 173–182.

HOLVOET, A. 1997: Latviešu valodas pasīvās un nenoteiktas personas konstrukcijas no areāltipoloģiskā viedokļa. Linguistica Lettica 1, 117–128.

HOLVOET, A. 2001: Once more the Baltic genitive of agent. Baltistica 35 (1), 45–58.

INDĀNE, I. 1986: Dignājas izloksne, Rīga: Zinātne.

JABLONSKIS, J. 1957, 1959: Rinktiniai raštai 1–2. Sudarė Jonas Palionis, Vilnius: Valstybinė mokslinės ir politinės literatūros leidykla.

JAMISON, S. W. 1979: The case of the agent in Indo-European. Die Sprache 25, 129–143.

JAMISON, S.W. 1981: Remarks on the expression of agency with the passive in Vedic and Indo-European. Indo-European Studies 4, 280–315.

JANKE, G. 1960: Der Ausdruck des Passivs im Altrussischen, Berlin. (Veröffentlichungen des Instituts für Slawistik, Nr. 22.)

KEENAN, E.L. 1986: Passive in the world’s languages. Shopen, ed., 1986, 243–281.

KRAHE, H. 1972: Grundzüge der vergleichenden Syntax der indogermanischen Sprachen, Innsbruck: Institut für Vergleichende Sprachwissenschaft der Universität Innsbruck.

KÜHNER, R. 1912: Ausführliche Grammatik der lateinischen Sprache 2/1, Hannover: Hahn.

KURYŁOWICZ, J. 1964: The Inflectional Categories of Indo-European, Heidelberg: Winter.

KUZ’MINA, I. B. 1984: Первые результаты изучения синтаксических материалов ОЛА по русским и белорусским говорам. Аванесов, В. И., ред., Общеславянский лингвистический атлас: Материалы и исследования 1981, Москва: Наука, 20–33.

KUZ’MINA, I. B., NEMČENKO, E. V. 1971: Синтаксис причастных форм в русских говорах, Москва.

LAGERCRANTZ, O. 1933: Indogermanisches Prädicativ, Uppsala: Almqvist & Wiksell.

LIETUVIŲ KALBOS PASYVO RAIDOS BRUOŽAI

37

LEPIKA, M. 1954: Par objektu pie noliegta transitīva verba latviešu literārajā valodā. Valodas un literatūras institūta raksti 3, 5–45.

LIUKKONEN, K. 1993: Pastabos dėl baltų–slavų ir vakarinių uraliečių kalbų neveikiamųjų dalyvių vartojimo. Baltistica 27 (2), 27–30.

LIUKKONEN, K. 1995: Jo būtā. Linguistica Baltica 4, 209–210.

LURAGHI, S. 1986: On the distribution of instrumental and agentive markers for human and non-human agents of passive verbs in some Indo-European languages. Indogermanische Forschungen 91, 48–66.

MARVAN, I. 1973: Baltic and Indo-European ergative (based on professor P. Trost’s pioneering work). Lituanus 19, 31–38.

MATTHEWS, W. K. 1955: Lithuanian constructions with neuter passive participles. Slavonic and Eastern European Review 33 (81), 350–371.

МАТВЕЕНКО, V. A. 1961: Некоторые особенности структуры страдательно-безличного оборота в русских говорах. Материалы и исследования по русской диалектологии. Новая серия 2, Москва, 103–139.

MATVEENKO, V. A. 1970: Страдательно-безличный оборот в говорах восточнославянских языков. Slavia 29, 350–365.

MŪLENBACHS, K. 1928: Sintakse jeb teikuma macība. In: Latviešu gramatika J. Endzelīna un K. Mūlenbacha sarakstītā, 4 iespiedums, Rīga, 112–281.

OTRĘBSKI, J. 1965: Gramatyka języka litewskiego 2, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

OZOLS, A. 1961: Latviešu tautasdziesmu valoda, Rīga: Latvijas valsts izdevniecība.

PALIONIS, J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis.

PALMAITIS, L. 1977: Dėl baltų kalbų denominatyvinės praeities. Baltistica 2 priedas, 114–123.

PAULAUSKIENĖ, A. 1979: Gramatinės lietuvių kalbos veiksmažodžio kategorijos, Vilnius: Mokslas.

PEDERSEN, H. 1907: Neues und Nachträgliches. Kuhns Zeitschrift 40, 129–217.

PETIT, D. 1999: *sue- en grec ancien: la famille du pronom réfléchi, Leuven: Peeters.

PORĪTE, T. 1955: Vārdu kārta mūsdienu latviešu literatūras valodas vienkāršajā teikumā. Valodas un literatūras institūta raksti 5, 117–204.

ROSINAS, A. 1988: Baltų kalbų įvardžiai, Vilnius: Mokslas.

ROSINAS, A. 1995: Baltų kalbų įvardžiai: morfologijos raida, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

SABENINA, A. M. 1983: Из истории двухкомпонентных неглагольных предложений. Борковский, В. И., ред., Структура предложения в истории восточнославянских языков, Москва, 9–101.

SAWICKI, L. 1991: Genitive and instrumental in passive constructions in Lithuanian. Indogermanische Forschungen 96, 168–174.

SCHMALSTIEG, W. R. 1976: Speculations on the Indo-European active and middle voices. Kuhns Zeitschrift 90, 23–36.

SCHMALSTIEG, W. R. 1978: Lithuanian constructions of the type jo būtā as a reflection of the Indo-European middle voice. Baltistica 14 (1), 15–19.

SCHMALSTIEG, W. R. 1980: Indo-European Linguistics. A New Synthesis, University Park, London: The Pennsylvania State University Press.

SCHMALSTIEG, W. R. 1982: The shift of intransitive to transitive passive in the Lithuanian and Indo-European verb. Baltistica 18 (2), 119–134.

SCHMALSTIEG, W. R. [Шмальштиг, У.Р.] 1985: Эративность в индоевропейских конструкциях со сказуемым в форме аориста медиа. Вопросы языкознания 1985/6, 25–34.

SCHMALSTIEG, W. R. 1987: A Lithuanian Historical Syntax, Columbus, Ohio: Slavica Publishers.

SCHMALSTIEG, W. R. 1994: Again the Baltic genitive of agent. Linguistica Baltica 3, 13–19.

SCHMALSTIEG, W. R. 1995: A Student Guide to the Genitive of Agent in the Indo-European Languages. Journal of Indo-European Studies, Monograph N 14, Washington.

SCHMALSTIEG, W. R. 1997: Lithuanian mano, tavo and savo. Ponto-Baltica 7, 113–121.

SCHMALSTIEG, W. R. 1999: Further thoughts on genitive constructions. Baltistica 34 (1), 23–36.

38 |

VYTAUTAS AMBRAZAS

SCHMIDT, K. N. 1963: Zum Agens beim Passiv. Indogermanische Forschungen 68, 1–12.

SCHWYZER, E. 1943: Zum persönlichen Agens beim Passiv. Abhandlungen der Preußischen Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse 10, 1–43.

SCHWYZER, E. 1975: Griechische Grammatik 2, hrsg. von Albert Debrunner, 4. Aufl., München: Beck.

SENN, A. 1966: Handbuch der litauischen Sprache 1: Grammatik, Heidelberg: Winter.

SHIBATANI, M. 1985: Passives and related constructions: a prototype analysis. Language 61 (4), 821–848.

SHIBATANI, M. 1998: Voice parameters. Kulikov, L., Vater, H., eds., Typology of Verbal Categories, Papers presented to Vladimir Nedjalkov, Tübingen: Niemeyer, 117–138.

SHOPEN, T., ed., 1986: Language Typology and Syntactic Description 1. Clause Structure, Cambridge etc.: Cambridge University Press.

SKARDŽIUS, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

SLIŽIENĖ, N. 1974: Sudurtinių neveikiamųjų veiksmažodžio formų reikšmės ir vartojimas. Lietuvių kalbotyros klausimai 15, 75–88.

SOBOLEV, A. N. 1998: О предикативном употреблении причастий в русских диалектах. Вопросы языкознания 5/1998, 74–89.

TROST, P. 1960: Das Prädikativum im Litauischen. Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 219–222.

ŠUKYS, J. 1998: Lietuvių kalbos linksniai ir prielinksniai: vartosena ir normos, Kaunas: Šviesa.

ULVYDAS, K., red., 1965, 1971, 1976: Lietuvių kalbos gramatika, 1. Fonетika, 2. Morfologija, 3. Sintaksė, Vilnius: Mintis (1–2), Mokslas (3).

VALECKIENĖ, A. 1984: Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija, Vilnius: Mokslas.

WACKERNAGEL, J., DEBRUNNER, A. 1954: Altindische Grammatik 2/2. Die Nominalsuffixe, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht.

WATKINS, C. 1967: Remarks on the Genitive. To Honor R. Jakobson: Essays on the Occasion of His 70th Birthday. Vol. 3, The Hague–Paris: Mouton, 2191–2198.

WATKINS, C. 1969: Indogermanische Grammatik 3. Formenlehre 1. Geschichte der indogermanischen Verbalflexion, Heidelberg: Winter.

ŽULYS, V. 1969: Vadinamųjų nekaitomų įvardžių vieta lietuvių kalbos gramatinėje sandaroje. Baltistica 5 (2), 167–177.

Vytautas Ambrazas

Gauta 2001 09 14

Lietuvių kalbos institutas

Antakalnio g. 6, 2055 Vilnius, Lietuva

[email protected]