138 |

RECENZIJOS

LINGVISTICKÉ A FILOLOGICKÉ DARY VĚNOVANÉ MICHAŁU HASIUKOVI.

USPOŘÁDALI JÓZEF MARCINKIEWICZ A NORBERT OSTROWSKI

Poznań: Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w Poznaniu, Katedra Skandynawistyki i Baltologii, 2001, 273 p., ISBN 83-232-1198-1.

(Poznaňská baltská studia, 1.)

Je symbolické, že v posledních letech začíná hned několik jubilejních sborníků věnovaných zahraničním baltistům nové ediční řady baltistických knih. Tak například v roce 2000 vyšla publikace Aspekte baltistischer Forschung, vzdávající poctu významnému německému slavistovi a baltistovi Raineru Eckertovi – první kniha řady „Schriften des Instituts für Baltistik der Ernst-Moritz-Arndt-Universität Greifswald“. V této tradici pokračuje také sborník věnovaný profesoru Michału Hasiukovi, podporovateli polské baltistiky: zahajuje řadu „Poznańskie Studia Bałtystyczne“. Z předmluvy editorů Józefa Marcinkiewicze a Norberta Ostrowského je však patrné, že jde také o jakési pokračování starší řady „Seria Filologii Bałtyckiej“ Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani, do níž patřily tři významné knihy pro baltisty, vydané ještě v druhé polovině sedmdesátých let 20. století¹.

Vedle seznamu gratulantů k 70. narozeninám prof. Hasiuka a podrobné bibliografie jeho prací přináší uvedený sborník také stručné představení nejdůležitějších epizod jubilantova života, zejména jeho vědecké činnosti (s. XV–XVII, Eugeniusz Rajnik). V tomto přehledu je vyzdviženo několik hlavních směrů Hasiukových vědeckých zájmů – litevská dialektologie, fonologie a fonetika, dějiny baltských jazyků. Je samozřejmé, že editoři usilovali o to, aby se většina příspěvků ve sborníku zabývala právě otázkami těchto jubilantovi blízkých oborů. Zařazeny jsou i literárněvědné práce – Michał Hasiuk totiž vynaložil velké úsilí na rozvoj litevských studií v Polsku, zejména v Poznani (od roku 1987 vedl Katedru baltských jazyků na Poznaňské univerzitě), a významně podpořil také jejich literární stránku.

Při důkladnějším seznámení s pracemi publikovanými ve sborníku je zřejmé, že největší prostor zde zaujímá diachronní výzkum baltských jazyků. Mnoho příspěvků se věnuje dějinám slov – etymologii, historické slovotvorbě a historické morfologii.

Část etymologických studií rozvíjí výzkum výpůjček. V článku s lakonickým názvem „Lie. (ž.) ābrinas“ (s. 73–79) doplňuje Vincas Urbutis dějiny litevských slov o několik dalších objasněných výpůjček. Tentokrát přesvědčivě ukazuje, že žemaitské ābrinas ‚nádoba z jednoho kusu dřeva s víkem na uchovávání másla apod.‘, zařazené do DŽ₁₋₄ jako domácí slovo, je ve skutečnosti pozdní lotyšská výpůjčka převzatá z nářečí jihozápadního cípu Kuronska. Mimochodem se letmo probírají i další názvy starobylé dřevěné máselnice, zvláště údajný slavismus vogōnas. Zajímavý je sémantický vývoj slov ābrinas a vogōnas. Význam obou slov se značně odchyluje od významu jejich výchozích slov v lotyštině a slovanských jazycích; lotyšské abra má obvykle význam ‚dřevěná díže, nádoba na zadělávání chleba‘, který není cizí ani části slovanských dokladů. Badatel oprávněně uvádí, že význam litevských výpůjček se mohl posunout od ‚díže, nádoby na zadělávání chleba‘ k ‚starobylé dřevěné máselnici, abrinu‘ buď přes mezivýznam ‚(dřevěná) mísa (s víkem)‘, nebo přímou specializací; srov. litevské dežė ‚truhla, skříňka‘ a ‚abrinas‘, odvozené z běloruského дзяжа a polského dzieża ‚díže‘.

¹ Kolbuszewski (1977), Kudzinowski (1977), Hasiuk (1978).

RECENZIJOS

139

Na základě určitých pravopisných zvláštností pruských textů určil jeden germanismus v pruštině Pietras U. Dinis v článku „Linguistics and Baltic Philology: On EV 469 Scrundus, EV 558 Scrundos“ (s. 131–136). Podle něj pr. scrundus, scrundos ‚nůžky‘, s původním významem ‚*odštěpení, odtržení‘, odráží pr. [[rund-] a souvisí se střhněm. schrunde ‚trhlina, roztržení na kůži‘, schründic ‚mající trhliny na kůži‘ (srov. střhněm. schrinden ‚trhat se, praskat, štěpit se, pukat‘). Protože u německých derivátů s takzvaným nulovým sufixem význam předmětu děje či výsledku obvykle úzce souvisí s významem nomina actionis, taková výpůjčka se zdá zcela pravděpodobná. Snad by však vzhledem k instrumentálnímu významu, který pruský germanismus získal, bylo vhodné uvést další paralely.

Zajímavé souvislosti s historií litevských slov přináší článek Lembita Vaby „Is the Finnic lanko a Germanic or a Baltic loan?“ (s. 157–160). Ačkoli se řeší případ finského slova, navržená etymologie označení příbuzných získaných sňatkem lanko ‚příbuzní získaní sňatkem [aj.]‘ přímo závisí na objasnění původu zdroje výpůjčky – litevského slova. Kaarlo Liukkonenovy pokusy spojovat fin. lanko s lit. (žem.) nuolanka, lankà ‚pokora, poníženost; poklony nevěsty příbuzným ženicha‘ považuje Vaba za sémanticky nepodložené. Je pravda, že v článku je odmítnutá etymologie podána poněkud nepřesně – u nuolanka není uveden význam ‚pokora, poníženost, úcta‘; etymologická souvislost se tak jeví jako zcela nepochopitelná, ačkoli kritizovat ji je třeba zejména kvůli novosti zvoleného žemaitského derivátu a jeho omezenému rozšíření. Zdroj finské výpůjčky, který zvolil sám estonský vědec – lit. laigonas –, se zdá sémanticky vhodnější a lépe odpovídá hlediskům rozšíření a stáří. Jak však uznává i autor práce, v takovém případě se potýkáme s fonetickými obtížemi a je třeba řešit už otázky etymologie litevského slova a historické fonologie. Je politováníhodné, že Vaba nevyužil monografii Rūty Buivydienė Lietuvių kalbos vedybų giminystės pavadinimai (1997), která podrobně představuje dějiny výzkumu slova laigono a hodnotí navržené etymologie. Buivydienė odůvodněně upřednostňuje spojení se slovy odvozenými od kořene ie. *leik- ‚svázat, spojit‘, ‚dosáhnout, zavázat se‘. Lingvista tedy nejspíš nemusel věnovat tolik prostoru jiným, méně podloženým alternativám. Za prototyp finského slova se v článku považuje lit. *langonas, které snad mohlo existovat vedle laigonas, podobně jako varianty aldra // audra; bengti // baigti; tvankas // tvaikas; strungas // strugas. Střídání sonanty a samohlásky, přesněji snad dvojhlásky a diftongu, v kořeni či příponě je však poměrně problematický a ne zcela objasněný jazykový jev. Ne zcela jasný je i vztah mezi uvedenými příklady; přinejmenším některé z nich odrážejí různé jazykové zákonitosti: aldra // audra a další podobné varianty jsou výsledkem střídání al // au, které je typické pro některá nářečí (podrobněji viz Zinkevičius 1966: 164); bengti, jež vzniklo později vedle baigti, beigti, má kořenové n vloženého původu (viz Urbutis 1981: 100–104); ohledně vztahu mezi tvaikas a tvankas nepanuje shoda (Urbutis 1981: 102, pozn. 26) atd.² Navržené vysvětlení fin. lanko tedy zůstává příliš hypotetické.

Výzkum Marioly Walczak-Mikolaiczakowé („Балтизмы в болгарском языке“, s. 167–173) představuje další zpřesnění slovníku baltismů sestaveného Jūratė Laučiūtė Словарь балтизмов в славянских языках (1982). Podobnou práci již vykonali jiní vědci, srov. recenzi Vince Urbutise (Urbutis 1984: 184–191) a poznámky Aleksandra Anikina (Anikin 2001: 8–10). V pojednávaném článku se oprávněně pochybuje o tom, zda devět bulharských slov uvedených ve slovníku Laučiūtė mohlo být

² Pro předpokládané hláskové změny slova se nehodí ani jev nahrazování nosových samohlásek dvojhláskami či diftongy v důsledku epenteze, který podrobně zkoumal Vytautas Vitkauskas (Vitkauskas 2001: 120–126).

140 |

RECENZIJOS

baltismy. Pouze jedno z nich – вепер – má nepochybný baltský původ, avšak z hlediska bulharštiny jde o rusismus. Podobně se i část dalších slov uváděných ve slovníku dostala do bulharštiny prostřednictvím bližších slovanských jazyků, zatímco zbylá slova jsou nejspíš jednoduše příbuzná a pocházejí ze společné baltsko-slovanské epochy.

Z vlastních výzkumů původu baltských slov je třeba zmínit především práci Wojciecha Smoczyńského. V článku „Litewskie stógas obok innych refleksów pie. pierwiatków na *h₂T_e“ (s. 15–27) rozvíjí myšlenku o původu lit. stógas, přesněji balt. *stág-a-, kterou předložil ve svých dřívějších pracích „Indoeuropėjiške podstawy słownictwa litewskiego“ a „Komentar laryngalistyczny do wybranych formacji litewskich“ (Smoczyński 2001: 131 a násl., 252). Podle něj je toto izolované slovo odvozeno od zaniklého litevského slovesa *stógti, stóga, stógo ‚prosakovat po kapkách, prosakovat, kapat‘ (srov. jeho protějšky v řečtině)³. Původní význam slova stógas by pak byl ‚odtokový žlab (na střeše), přesah střechy, jímž odtéká dešťová voda‘ a dnešní význam by se vyvinul metonymicky. Sémantická stránka předložené hypotézy vzbuzuje jisté pochybnosti. Chybějí zřetelnější paralely z jiných jazyků. Motivace hlavních výrazů pro střechu ve značné části ie. jazyků souvisí s pokrýváním: něm. Dach, germ. *þaka-, lat. toga, rus., bělorus. крыша aj.; srov. také nářeční lit. dangtis ‚střecha‘ (LKŽ_II 259). Za přesvědčivější se proto jeví etymologie Vytautase Mažiulise, neuvedená v článku, v jeho Pruském etymologickém slovníkuPrūsų kalbos etimologiniame žodyne, která navazuje na dřívější pokusy spojovat toto slovo s ie. *(s)teg- ‚krýt‘: balt. (dial.) *stágas je flexivní derivát od slovesa balt. *stīg- / stag- ‚krýt‘ ← *stag-, jež existovalo vedle slovesa balt. *steg- ‚krýt‘; srov. příbuzné pr. steege ‚stodola‘ < pr. *stēgē ‚krytí‘ < pr. stēg- ‚krýt‘ < balt. *steg- ‚tamtéž‘ atd. (Mažiulis 1997: 157 a násl.). Kromě etymologie slova stogas pojednává Smoczyńskiho článek o desítce litevských slov, která svou fonologickou strukturou odpovídají předpokládanému *stág- < *stéh₁g-, tj. *C(C)eh₂T. O původu některých zde zkoumaných slovních výkladů se autor zmínil již ve svých dřívějších pracích. Objevují se však i zcela nové etymologické souvislosti, které novým materiálem doplňují dílo proslulých německých lingvistů Lexikon der indogermanischen Verben (viz Rix 1998).

Studie původu slov představené Piotrem Stalmaszczykem a Krzysztofem T. Witczakem („On two Baltic-Celtic terms for ‘stallion’“, s. 29–32) jsou značně problematické. Jak lze vyvodit z článku, úzce souvisejí s projektem nového srovnávacího etymologického slovníku indoevropských jazyků, který vzniká na Lodžské univerzitě. Lingvisté nabídli dvě nové etymologie baltských slov označujících hřebce, koně. Tvrdí, že výchozím zdrojem výpůjčky pr. sveriapis ‚turnajový kůň‘ a praslov. *swerjepъ byla slova zaniklého východokeltského nářečí *swerihāpos ‚hřebec‘; srov. staroir. serrach ‚mladý kůň, hříbě‘ aj. Nelze však vyloučit, že Prusové toto předpokládané keltské slovo převzali přímo a že měli dokonce společné baltoslovanské slovo *sweriapas. Jak se nejspíš domnívá většina předních současných prusistů, jde o polonismus v pruštině. Navíc nebyl ani ve slovanských, natož v baltských jazycích zjištěn jediný spolehlivý případ výpůjčky z keltštiny ani jediná zcela přesvědčivá specifická baltsko-keltská izoglosa (srov. Dini 2000: 53 a násl., 152 a násl.). Místo vytvořené složité a komplikované etymologie se proto jeví jako mnohem přijatelnější spojení, které navrhli již Trautmann a Vasmer, s pol. świerzepa ‚hříbě‘, čes. sveřep(ec) ‚polní plevel; chovný hřebec‘ aj. se slovanským adjektivem, které se v polštině nedochovalo, ale je doloženo v jiných slovanských jazycích; srov. stcsl. swerěpъ ‚divoký‘, slovin. srěp ‚mrzutý, drsný‘ aj. Nová předpokládaná baltsko-keltsko-indoíránská etymologická souvislost: východobalt. *kumelias ‚hřebec‘ (*ku-

³Mimochodem, není jasné, proč rekonstrukce slovotvorby sahá pouze do předlitevského období, když stogas je společné baltské slovo.

RECENZIJOS | 141

melias), st. ir. meile ‘kůň’ < keltské *melyos, st. ind. máryaḥ ‘hřebec’ – také působí sporně. Slovo st. ind. márva- ve významu ‘hřebec’, údajně doložené v Rgvédě, se uvádí pouze ve starých sanskrtských slovnících z konce 19. století. V novějších odborných pracích se tento význam vůbec neuvádí (srov. Mayrhofer 1996: 326; Geldner 1951 a: 191.13; 1951 b: IX 97.18). Slovo s takovým významem tedy ve staré indičtině nejspíš neexistuje. Spolehlivému určení genetických vztahů předpokládaného příbuzného st. ir. meile brání také jeho ne zcela jasný význam.

Článek Ignace R. Danky napsaný latinsky „De Balticis ciconiae nominibus“ (s. 1–4), kterým editoři publikaci zahájili a jakoby reprezentovali, je výrazným příkladem ideologizace indoevropeistického výzkumu a neznalosti etymologické literatury. Práce přináší přehled výzkumu původu některých baltských pojmenování čápa. Většinou se omezuje na práce starých klasiků indoevropeistiky, zatímco tomu, co baltisté napsali v druhé polovině 20. století, se pozornost nevěnuje. Například litevské gužas, gužutis se od dob Pokorného údajně neanalyzovalo a považuje se za indoevropské dědictví, ve skutečnosti však, jak zjistil Vincas Urbutis, jde o útvar z litevské jazykové epochy (srov. gūžinti ‘chodit sehnutě, hrbit se’, gūžinėti ‘chodit shrbeně, ploužit se’, gūžtis ‘tisknout se k sobě, krčit se’, gaužtis ‘hrbit se, zatahovat krk, krčit se’ atd.; viz Urbutis 1981: 33 a pozn. 43). Nezmiňují se ani etymologie litevského garnys, genė a podobných slov a lotyšského nářečního guoris, které Urbutis podrobně analyzoval ve studii Baltų kalbų garrnio pavadinimai (Urbutis 1981: 18, 24n., 32n.), ačkoli jsou tyto etymologie mnohem přesvědčivější než ty, které článek reprodukuje. Ještě podivnější je, že jako by se připouštěl pouze germánský původ slova gandras, o jiných možnostech se nemluví, a při bližším prostudování literatury uvedené v poznámce (s. 2, pozn. 4), jež zdánlivě potvrzuje tuto jedinou možnost, se ukazuje, že se zde upřednostňují zcela jiná vysvětlení původu. Článek navíc několikrát odkazuje na polský jotvingský slovníček, který svého času zveřejnil Z. Zinkevičius, a cituje odtud údajné jotvingské ekvivalenty (sterkas, gerwe), ačkoli Wolfgang Schmid poměrně přesvědčivě prokázal, že v této brožurce není zaznamenán jotvingský jazyk⁴. Ani Zinkevičiusův názor vyslovený o něco později, že jsou zde zaznamenána slova Jotvingů (jako určitého svazu baltských kmenů) a Litevců žijících v povodí řeky Naruos (Zinkevičius 1992: 99–133), neopravňuje k tak důvěřivému a nekritickému přístupu k tomuto prameni. Všichni důrazně zdůrazňují, že údaje je třeba hodnotit velmi obezřetně.

Publikace obsahuje několik prací věnovaných onomastice. Józef Marcinkiewicz pojednává o původu suvalské osobní přípony -ukas („The -uk- affix in Lithuanian personal names of the Suwałki region“, s. 55–62). Na základě údajů z takzvaných Falkových [publikovaných] rejstříků farníků (17.–18. století) tvrdí, že uvedená suvalská osobní přípona je litevská, nikoli běloruská (tu zde spatřuje značná část badatelů). Předložená fakta však nedávají konečnou odpověď: část církevních latinských jmen přešla do litevštiny právě přes běloruštinu nebo polštinu a rozhodnout, zda jde o typické politevštění některých jejich variant, je při těsných polsko-litevských a běloruských vztazích velmi obtížné. Někdy chybí také přesnost. Tvrdí se například, že bělorusismy v polských nářečích, na něž upozornili jiní lingvisté, mají „really Lithuanian origin (sic)“ (s. 56, pozn. 4), ačkoli litevské ekvivalenty některých z nich, např. pacuki (srov. paciūkas), kańcuk (srov. kańčukas), kindžuk (srov. kindžiūkas), jsou výpůjčky.

Adaptací baltských toponym a antroponym na polském, běloruském a litevském pomezí se zabývá článek Michala Kondratiuka „О славянизации балтийских топонимов и антропонимов на

⁴ Ve slovníčku je skutečně zaznamenána směs litevštiny, lotyštiny a němčiny, kterou mohl mluvit přistěhovalý Žid, jenž litevsky a lotyšsky dobře neuměl (viz Schmid 1986: 273–286).

142 |

RECENZIJOS

polsko-belorussko-litovskom pogranič’e“ (s. 161–166). Tento výzkum navazuje na dřívější práce badatele (srov. zejména Kondratiuk 1985 a 2000). Shromážděná databáze názvů z polského Białystockého vojvodství a okolí běloruského Grodna umožnila přehledně zpracovat způsoby slavizace identifikovaných litevských toponym a antroponym: fonetickou, foneticko-slovotvornou, několik variant hybridního typu (kořen slova je baltský, druhá část slovanská), translační adaptaci a adaptaci lidovou etymologií.

Zajímavá, byť kontroverzní, je práce Mykolase Letase Palmaitise, která analyzuje původ některých prusko-ruských místních a osobních jmen („Old Prussian Share in Creating the First Russian State“, s. 141–153). Na základě historických a protohistorických pramenů (kronik, legend), archeologických a onomastických údajů lingvista rekonstruuje (vytváří?) úryvek z pruských dějin 9.–13. století, který úzce spojuje se vznikem Kyjevské Rusi. Tím rozvíjí normanskou teorii původu státu. Prusové zde vystupují jako zvláštní spojenci a prostředníci Normanů neboli Vikingů, Varjagů. V této souvislosti navrhuje vlastní výklad původu názvu Russia a etnonyma Rusů: jde o zobecnění vikingského označení Rūs < Rōs, srov. st. isl. róþs-menn ‘veslaři’, podle jména Prusů žijících v povodí řeky Rusnė (Russ / *Rusā), *Rus(ai), Russes. Kronikářský a legendární materiál bývá ostatně mnohovrstevnatý, mnohoznačný a neověřitelný, a je proto velmi obtížné (možná nemožné) vyhnout se spekulacím. „Prusocentrismus“ Palmaitisových hypotéz vzbuzuje okamžitě značné pochybnosti. Nakládání s fakty a jazykovým materiálem se zdá být příliš podřízené jediné myšlence: ruské vitjaz’, které mělo přijít přes Prusy (← pr. *vītingis ← st. germ. vikingr), se opírá o kmen pruského slova jō, zatímco jméno varjažského knížete Oleg, pokládané za pruského původu, ← pr. *Algis (takové pruské osobní jméno sice není doloženo), shrnuje předpokládaný kmen *Algas genitivu a dalších pádů s ō. Etymologicky se spojují také některá stará severogermánská, baltská a slovanská dvoukmenová osobní jména.

Do oblasti onomastiky patří také článek Henryka Jankowského „The names of habitation places of Polish-Lithuanian Tatars“ (s. 189–200). Zabývá se původem toponym tatarských sídel v Trakai, Vilniusu a některých oblastech Běloruska a Polska, který je podle předpokladu turkického původu. Vedle místních jmen s turkickou příponou -Lar se probírají i toponyma odvozená od tatarských osobních jmen s připojenými slovanskými či litevskými příponami. Mimochodem, litevská přípona -išk- (ve slavizované podobě -iški) je z nějakého důvodu nepřesně pokládána za slovanskou, případně dokonce za litevsko-slovanskou. Zajímavý je také návrh spojit název řeky Vokė s tureckým vlastním jménem Waq, který teprve čeká na posouzení litevskými onomasty.

Witold Mańczak ve své práci „Coup d’oeil sur le dictionnaire de fréquence du lituanien“ (s. 47–53) osobitým způsobem propojuje výzkum slov a forem v synchronní a diachronní perspektivě. Dále rozvíjí a zdůvodňuje svou tezi, že nepravidelné hláskové změny mohou být způsobeny častým užíváním slova. Na základě Dažniniu dabartinės rašomosios lietuvių kalbos žodynu Laimy Grumadienė a Vidos Žilinskienė (1997) předkládá seznam zvlášť často užívaných slov, jejichž původ nelze vysvětlit hláskovými zákony ani analogií. Ukazuje se, že většina takových slov či tvarů je zkrácená, další vznikla spojením několika delších slov a jiná mají pozměněné hlásky. Je zvláštní, že článek vůbec neuvádí literaturu použitou k určení původu slov. Není jasné, zda se kromě několikrát zmíněného Fraenkela (snad jeho díla Litauisches etymologisches Wörterbuch?) přihlíželo i k jiným pracím. Nejspíš tomu tak nebylo. Komentáře k některým slovům je proto třeba upřesnit: původ slov namō a žemyn je předmětem značně rozporuplných názorů – nemusela nutně vzniknout zkrácením (viz Zinkevičius 1981: 170, 182n. s literaturou). Ani ohledně zkrácení germanismu pinigas nepanuje úplná shoda. Podle Kazimierase Būgy převzala delší variantu piningas (ze st. hornoněm. penning) pouze žemaitská nářečí, zatímco pinigas se převzalo o něco později (asi kolem roku 1200) ze střední horní němčiny pennig.

RECENZIJOS

| 143

buvo perimtas aukštaĩčiu (Būga 1959: 91). Vadinasi, čia susiduriame ne su vienos formos trumpėjimu, o su kelių formų konkurencijos išdava. Tikslumo kartais trūksta pateikiant Fraenkelio žodyno duomenis. Teigiama, jog dalelytė gi yra sutrumpėjusi veiksmažodžio girdi forma. O iš tiesų ta dažniausiai vartojama pabrėžiamoji dalelytė gi laikoma archajiška ir siejama su senuosiuose tekstuose paplitusiomis -ge, -ga, -gu, taip pat su slavų ir kitų kalbų atitikmenimis (Fraenkel 1962: 126; Zinkevičius 1981: 197). Dėl pakartotos kitos Fraenkelio (remiantis Endzelynu 1939: 74, 188) hipotezės apie homonimišką gi, pasitaikančią sakinio pradžioje ir neva kilusią iš girdi, galima ir paabejoti⁵. Kad ir kaip ten būtų, į dažninį žodyną veikiausiai buvo įtraukta tik įprastinė archajiškoji dalelytė gi. Taip pat svarstytina, ar verta nedėsningu trumpinimu laikyti dūrinio pirmojo sando galūnės (arba istorinio kamiengalio su galūne) numetimą, plg. šimtmetis, viešbutis komentarus⁶. Dūrinių formavimasis iš dviejų žodžių junginio vyksta ne chaotiškai, o pagal tam tikrus dėsningumus. Autoriaus hipotezę atitinkančiu trumpėjimu nebent būtų galima laikyti dūrinio jungiamojo balsio išmetimą, tačiau naujadaras viešbutis, neturįs ilgesnių variantų, čia taip pat netiktų. Turbūt korektūros klaida laikytinas nors kildinimas iš noris, o ne iš noris.

Podobnou práci W. Mańczaka věnovanou pruštině komentuje a upřesňuje další článek recenzované publikace s elegantním a jemně vtipným názvem „A note on Old Prussian dewas, Marx and engels“ (s. 155–156). Jeho autor Williams Schmalstieg opravuje několik pruských příkladů, které nevhodně ilustrují vztah mezi frekvencí uvedených slov a nepravidelnými hláskovými změnami. Zkrácené podoby slova dewas a dalších slov kmene *ǭ nelze považovat za nominativ singuláru zakončený na -is (dewis atd.), protože pouze tyto podoby (vedle nichž se varianta dewas vůbec nevyskytuje) jsou doloženy v nejstarším pruském textu – Elbingském slovníčku. Nezkrácená je také forma gen. sg. sīras ‚srdce‘: staroslověnské česo, které Mańczak srovnává, ve skutečnosti odráží kmen *ǭ, zatímco pruský tvar je souhláskového kmene, srov. řec. χῆρος.

Historickou morfologií se zabývají studie Norberta Ostrowského o litevském slovese („Zu den litauischen nasalinfigierenden Verben des Typs ved. punāti“, s. 69–71). Podle autora lze v litevštině najít několik sloves se starou nazální infixací n: trinti ‚třít‘, skinti ‚trhat‘ a minti ‚šlapat‘; za zástupce tohoto typu, které identifikovali dřívější badatelé, totiž žinoti ‚vědět‘ a gauti (gauna) ‚dostat‘, je třeba je odmítnout.

Otázkami historické slovotvorby se zabývá Frederik Kortlandt („OPr. -snā, Lith. -sena, Latv. -šana“, s. 137–139). Jde o další pokus určit genetickou souvislost litevské přípony -sena, lotyšské -šana a pruské -snā (o dalších pokusech viz Ambrazas 1993: 60nn.). Kortlandt rekonstruuje následující balto-slovanské paradigma: nom. sg. -sin, acc. sg. -senin, ostatní pády s -snā-.

Karl H. Schmidt přehledně pojednává o archaických baltských reflexivních tvarech, které lze pokládat za indoevropské dědictví („Zum baltischen Reflexivum“, s. 5–14). Pozice enklitického zájmena s(i) ve slovech a ve větách starých baltských textů, stejně jako užití posesivního genitivu reflexivního zájmena savo ‚svůj‘ ve větě, se porovnávají s odpovídajícími jevy ve starých indoevropských jazycích (indoíránských, tocharských, řečtině aj.) a z typologického hlediska také s tendencemi ergativních vět v neindoevropských kartvelských jazycích.

⁵ Fraenkel uvádí, že její význam je ‚avšak, ale, nýbrž‘. LKŽ však takový význam neuvádí a podobné užívání gi v řeči (napravované v pracích o jazykové kultuře) v srovnávacích či protikladných souřadných souvětích bylo podmíněno ruskou spojkou a částicí že. Na druhou stranu bychom Endzelīnovu myšlenku neměli zcela zavrhovat. Lotyšský lingvista na rozdíl od Fraenkela neuvádí zřetelný druhý význam částice gi. Je možné, že původ později jím zmíněného významu jaugi ‚pravda, ano, mimochodem‘ (zařazeného i do LKŽ) skutečně souvisí se slovesným tvarem girdi.

⁶ Mimochodem, základními slovy složeniny viešpilas, uváděné jako model (prototyp) slova viešbutis ‚hotel‘, mohla být nikoli viešas ‚veřejný‘ a pilis ‚hrad‘, nýbrž viešas a pilti ‚sypat‘.

144 |

RECENZIJOS

Několik uvedených sémantických paralel z kavkazských a baskičtiny podporuje etymologický výklad emfatic­kého zájmena *patis, který zastává značná část lingvistů, například Delbrück, Gamkrelidze, Ivanov a v poslední době zvláště přesvědčivě Rosinas: původní význam indoevropského *pot byl ‚vládce, pán‘ (viz Rosinas 2000: 129–140).

Jediným článkem věnovaným složitému tématu historické baltské akcentologie je práce Ricka Derksena „Tonal oppositions on non-initial syllables in Latvian“ (s. 81–87). Ověřuje se zde tvrzení Stevena Younga, že sekundární lomený přízvuk v neprvních slabikách slova ve středo lotyšských dialektech téměř pravidelně nahrazuje původní cirkumflex. Z provedené analýzy vyplývá, že zjištěná pravidelnost není pravidelná: část Youngových příkladů lze interpretovat i zcela jinak – v lotyšských a litevských dialektech existuje značné množství variant s protikladným přízvukováním a navíc byl neprávem absolutizován působení Saussurova-Fortunatovova zákona v neprvních slabikách. Derksen navrhuje badatelům, kteří budou dále zkoumat původ lomeného přízvuku v neprvních slabikách, několik po sobě následujících kroků: nejprve zohlednit existující lotyšské nářeční varianty, poté je srovnat s údaji z litevských dialektů a nakonec vycházet z etymologie morfému. Mimochodem, tyto výzkumy by snad mohly specificky korigovat také údaje z výpůjček; srov. germanismy uvedené v článku sī-puōls, maguōne a slavismus čilvēks (cilvēks).

Z výzkumů dějin starých textů jsou v publikaci zastoupeny dva letonistické články. Gvidas Michelini zkoumá prameny prvního tištěného lotyšského díla – katolického překladu katechismu Petra Kanizija z roku 1585 („1585 m. latviško katekizmo šaltiniai“, s. 121–129). Na základě rozsáhlých citací se ukazuje, že se nepodařilo najít jednoznačný pramen katechismu. Lotyšský text se více podobá německým malým katechismům Kanizijovým; nejbližší jsou z nich vydání z roku 1584 Der kleine Katechismus a z roku 1581 Catechismus In Kurtze Frag. Autor však upozorňuje, že značná část textu stále nemá jasné paralely. Předkládají se dvě hypotézy: buď byl lotyšský text sestaven z překladů několika různých, dříve připravených katechismů Kanizijových, anebo byl použit nějaký kompilovaný rukopisný (německý) text. Stojí za to dodat, že další poznatky k dané otázce by snad mohlo přinést ověření hypotézy o autorství překladatele, která je v článku z nějakého důvodu opomenuta: předpokládá se, že překladatelem katechismu mohl být Němec Erthmann Tolgsdorff. Mimochodem, příjmení editora faksimilního vydání katechismu je uvedeno nepřesně – správně má být Günther, nikoli Günter.

Článek Toshikaza Inoueho „Некоторые заметки к изданному Бецценбергером тексту латышского Катехизиса 1586 года“ (s. 113–119) pojednává o dalším starém lotyšském katechismu – překladu Enchiridionu Martina Luthera z roku 1586 Enchiridiono. Jde ve skutečnosti o seznam nesrovnalostí a drobných chyb nalezených v kritickém vydání lotyšského Enchiridionu od Adalberta Bezzenbergera (1875) Enchiridiono. Autorem navržená verze úplného přečtení textu s komentářem v japonštině byla publikována v Japonsku. Tyto textologické poznámky jsou pouze začátkem zamýšlené rozsáhlé práce (srovnání všech tří baltských textů Enchiridionu) Enchiridiono. Takový záměr umožňují také poměrně důkladně prozkoumané prameny pruských a lotyšských textů (viz Trautmann 1909: 217–479; Mažiulis 1966: 33–40; Vanags 1995: 52–62). Je pravda, že vztah litevského překladu Baltramiejuse Vilentase ENCHIRIDION Catechijmas maþas k jeho pramenům po Trautmannově studii zřejmě nikdo znovu nezkoumal; Vilentasovo dílo je také jednou z rozšířených částí katechismu z roku 1547 přeloženého z polštiny (pravděpodobně jde o dílo samotného Martynase Mažvydase).

V recenzované publikaci je několik článků věnovaných dialektologickému výzkumu. Mohlo jich být i více, neboť nářeční výzkum je snad hlavní oblastí vědeckého zájmu Michała Hasiuka. Téměř všechny dialektologické práce se věnují analýze nářečí litevských mluvčích v Polsku. Kazimieras Garšva

RECENZIJOS

| 145

článek přehledně představuje fonologické a některé akcentologické zvláštnosti těchto nářečí („The Lithuanian dialects of the Seinai region“, s. 33–38). Zvláště jsou zdůrazněny fonologické interpretace variant samohlásky i:, a a e, problémy s určováním kvantity koncových a po přízvuku následujících samohlásek a také se hovoří o nivelizaci přízvukových intonací dlouhých samohlásek. Pokud jde o zmíněné změkčování souhlásek l, r, s, jsou možné i opačné interpretace: viz Kardelis (2001: 141–150 s lit.).

Výzkumy nářečí Piotra Grabluna a Jowity Niewulisové jsou dosti studentské. V Grablunově práci „Některé (sic!) otázky užívání lokálu v polském dzúckém nářečí“ (s. 39–46) bije do očí velmi neobratné a matoucí užívání termínů pro označení lokálu. Z úvodu článku a anglického resumé vyplývá, že názvy lokativ / inesiv, ilativ / direktiv jsou užívány jako synonyma, tj. místo lokálu vnitřního a odpovídajícím způsobem místo lokálu směřování dovnitř. Příklady však ukazují něco jiného: „Inesiv lze užít a) ve významu lokativu a b) ve významu inesivu“ (s. 40); „Ilativ lze rovněž užít a) ve významu inesivu a b) ve významu lokativu“ (s. 40), „Ilativ se také svým významem blíží direktivu, nikoli lokativu“ (s. 44)⁷. Při bližším přezkoumání přehledu terminologického užívání lokálu, vypracovaného na základě dělení významů pádů podle Jona Šukyse, je ostatně patrné, že značná část popsaných lokálových spojení představuje syntaktické kalky ze slovanských jazyků (článek pojednává pouze o přejímání některých konstrukcí z polštiny). V článku Jowity Niewulisové „Zvláštnosti zájmen v puńském nářečí“ (s. 62–67) se probírají neobvyklejší podoby jednotlivých zájmen puńského nářečí. I zde se vyskytují některé nepřesnosti. Například podoby jisai, jinai, tasai jsou pokládány za zájmenné určité tvary, ve skutečnosti však jde o podoby rozšířené o postpozitivní částici -ai, -nai, které se v některých nářečích považují za určité tvary (srov. Zinkevičius 1966: 430n.).

Výzkumu zcela odlišného svébytného nářečí, či snad dokonce jazyka, je věnován článek-publikace Friedhelma Hinzeho „Mehrsprachigkeit rund um das Kurische Haff im Bewusstsein meines Gewährsmannes Fritz Peleikis (1904–1984) aus Preil“ (s. 98–111). Je zde publikován pozdní text kuršské kurštiny, který napsal bývalý neringenský rybář Fritz Peleikis. Cenné je, že je v něm navíc vyznačena stoupavá intonace, kterou informátor vyslovil při komentáři. Připojeny jsou také podrobné komentáře k místním názvům a některým slovním tvarům, doplněné srovnáními s němčinou a baltskými jazyky. Autor zdůraznil, že stejně jako další pozdní texty z XX. století vykazuje Peleikisova „Panorama“ zřetelné známky zanikajícího nářečí.

Zajímavý článek související s lotyšskou lexikologií a folklorem napsal Rainer Eckert: „Satzgliedwertige und satzwertige Phraseologismen aus der Sprache der lettischen Folklore“ (s. 89–98). Lingvista prozkoumal jednu frazeologickou řadu založenou na slovech siets a sijāt. Srovnání různých folklorních frazémů a přísloví přesvědčivě odhalilo význam rčení caur sietu sijāt kādu a podobných výrazů, totiž „pohrdat, nadávat, ubližovat“, a vyvrátilo názor Artūrse Ozolse, že v lotyšském zpívaném folkloru jsou pouze nerozvinutá „semínka“ frazeologismů.

Joanna Ostaszewska a Tomasz Wicherkiewicz zastupují sociolingvistiku, poměrně mladý lingvistický obor v Litvě a Lotyšsku, článkem „Žemaitisch und Latgalisch als europäische Regionalsprachen“ (s. 175–188). Autoři dospěli k závěru, že podle svých charakteristických znaků lze za regionální jazyky považovat také žemaitštinu a latgalštinu. Při převyprávění historických faktů o Žemaitsku se do práce vloudilo několik nepřesností. Žemaitský (nářeční) kraj je zaměněn s historickým XV–

7

V prvních dvou případech mohlo dojít k tiskové chybě: z nářečních vět se totiž zdá, že místo „inesivu“ má být „ilativ“, srov. ind’e:j’p’uodi p’inigus; nuv’3:jo: lauk’uosna darb’u: dzi:rpcie.

146 |

RECENZIJOS

Žemaitským knížectvím XVII. století (a biskupstvím, jehož datum založení i zakladatel jsou rovněž uvedeny chybně), které zahrnovalo především aukštaitské oblasti ve střední Litvě a prosadilo aukštaitskou variantu spisovného jazyka. Proto je Mikalojus Daukša, který psal v nářečí středních Aukštaitů, chybně uváděn jako žemaitský autor, zatímco vedle skutečně žemaitského Skuodasu jsou zmíněna aukštaitská města Jurbarkas a Kėdainiai. Kněží a mniši prosazovali myšlenku žemaitského spisovného jazyka nikoli v XVIII., nýbrž v XIX. století. Bylo možné zmínit alespoň několik slov i o XVIII. století – právě tehdy (a nikoli ve XX. století) se začal utvářet svébytný žemaitský pravopis. Sotva lze navíc souhlasit s tvrzením, že Žemaité dosud vypadají jinak než Aukštaité (zřejmě byli zaměněni s Latgaly, kteří mají skutečně typický vzhled).

Kromě této práce z oblasti vnější lingvistiky stojí za zmínku několik dalších článků, které překračují hranice tradiční lingvistiky: studie Alfreda Majewicze „Bronisław Piłsudski and Lithuania“ (s. 201–214) o vztazích významného etnografa Piłsudského k Litvě a výzkum Bernarda Piotrowského „W oczekiwaniu na niepodległość. Litwini amerykańscy i z Prus Wschodnich wobec spraw narodowych (1914–1915)“ (s. 215–227) o politických očekáváních Litevců z Východního Pruska a Ameriky v letech 1914–1915.

Jak již bylo řečeno, sborník obsahuje také literárněvědné práce. Všechny tak či onak souvisejí s litevskou literaturou. Litevského autora a jeho tvorbu však rozebírá pouze článek Juoze Girdzijauskase „Liudvikas Adomas Jucevičius na křižovatce kultur“ (s. 241–249) a dosti studentský přehled Moniky Pokorské-Iwaniuk „Maironis – velký litevský básník“ (s. 251–263). Zbývající dva zajímavé příspěvky se již věnují dějinám polské literatury: expresivně napsaný článek Jerzyho Borowczyka a Radosława Okulicze-Kozaryna „Zábavy v pochmurném čase u baziliánů. Filomatské zvyky ve III. části Dziadů“ (s. 229–239) a práce Justyny Prusinowské „Vitolův nářek – zapomenutá litevská píseň J. I. Kraszewského“ (s. 265–270). Škoda, že Prusinowska ve své práci nesrovnala Kraszewského originál s litevským překladem Andrzeje Wiśtela.

Sborník věnovaný Michału Hasiukovi tedy obsahuje velmi rozmanité články – jak závažné vědecké studie, tak skromné přehledy, od nichž se jejich sestavovatelé možná mohli i zdržet. Recenzovaný svazek znehodnocuje překvapivě nedostatečně redigovaný jazyk některých článků přeložených (nebo napsaných?) do litevštiny, plný prohřešků proti jazykové kultuře a tiskových chyb (zejména v literárněvědných pracích). Například: nesmysl (s. 66), zaujalo zájmeno (s. 66), ekvivalenty ve spisovném jazyce (s. 64), hlavní kritérium dělení (s. 37), počátek díla se projevil [...] V tvůrčí explozi improvizace (s. 299), analýza rukopisů (s. 299), takzvanou (s. 230), v provokativním [...] dramatu (s. 230), tři roky (s. 231), v poetickém [...] získalo hlubší význam (s. 232), a zároveň (s. 267), bytosti nekriticky přiřazuje (s. 267) atd. atd. Vydavatelům, kteří budou pokračovat ve vydávání knih v založené vědecké knižní řadě „Poznańskie Studia Bałtystyczne“, je proto třeba popřát větší pečlivost a svědomitost.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, S. 1993: Daiktavardžių darybos raida 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

ANIKIN, A. 2001: Заметки о балтизмах. Tarptautinė Kazimiero Būgos konferencija: Etimologija ir onomastika, 2001 m. lapkričio 9 d. Pranešimų tezės, Vilnius: VU Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra, 8–10.

BŪGA, K. 1959: Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

BUIVYDIENĖ, R. 1997: Lietuvių kalbos vedybų giminystės pavadinimai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

DINI, P. U. 2000: Baltų kalbos. Lyginamoji istorija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

RECENZIJOS

147

ENDZELĪNS, J. 1939: Sīkumi CCXV; Sīkumi CCXVIII. Filologu biedrības raksti 19, 74; 188.

FRAENKEL, E. 1962–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch I–II, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

GELDNER, K. F. 1951a: Der Rig-Veda. Aus dem Sanskrit ins Deutsche übersetzt 1, Cambridge MA: Harvard University Press. (Harvard Oriental Series, 33.)

GELDNER, K. F. 1951b: Der Rig-Veda. Aus dem Sanskrit ins Deutsche übersetzt 3, Cambridge MA: Harvard University Press. (Harvard Oriental Series, 35.)

GRUMADIENĖ, L., ŽILINSKIENĖ, V. 1997: Dažninis dabartinės rašomosios lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Matematikos ir informatikos institutas, Lietuvių kalbos institutas.

HASIUK, M. 1978: Fonologia litewskiej gwary sejneńskiej, Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM.

KARDELIS, V. 2001: Dar dėl junginių le, se, re raidos uteniškių ir vilniškių tarmėse. Baltistica 35 (2), 141–150.

KOLBUSZEWSKI, S. F. 1977: Jana Karigera słownik polsko-łotewski na tle leksykografii b. Inflant Polskich, Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM.

KONDRATIUK, M. 1985: Elementy bałtyckie w toponimii i mikrotoponimii regionu białostockiego, Wrocław–Warszawa: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

KONDRATIUK, M. 2000: Nazwiska pochodzenia bałtyckiego w regionie białostockim. Acta Baltico-Slavica 25, 123–150.

KUDZINOWSKI, Cz. 1977: Indeks-słownik do „Daukšos Postilė“ 1–2, Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM.

MAYRHOFER, M. 1996: Etymologisches Wörterbuch des Altindorischen 2, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

MAŽIULIS, V. 1966: Prūsų kalbos paminklai 1, Vilnius: Mintis.

MAŽIULIS, V. 1997: Prūsų kalbos etimologinis žodynas 4, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

RIX, H. 1998: Lexikon der indogermanischen Verben, Wiesbaden: Dr. Ludwig Reichert Verlag.

ROSINAS, A. 2000: Dėl baltų *pat(is), *pat(n)ī pirminės reikšmės ir gramatinio statuso. Baltistica 35 (2), 129–140.

SCHMID, W. 1986: Die „Germanismen“ in sogenannten polnisch-jatwingischen Glossar. Indogermanische Forschungen 91, 273–286.

SMOCZYŃSKI, W. 2001: Język litewski w perspektywie porównawczej, Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego.

TRAUTMANN, R. 1909: Die Quellen der drei altpreußischen Katechismen und des Enchiridions von Bartholo-maeus Willent. Altpreußische Monatsschrift 46, 217–479.

URBUTIS, V. 1981: Baltų etimologijos etiudai, Vilnius: Mokslas.

URBUTIS, V. 1984: [Rec.:] Лаучюте, Ю. А. Словарь балтизмов в славянских языках, Ленинград, 1982. Baltistica 20 (2), 184–191.

VANAGS, P. 1995: 1586. gada latviešu katehisma teksta izcelsme, Baltu Filoloģija 5, 52–62.

VITKAUSKAS, V. 2001: Lietuvių kalbos tarmių morfofoneminiai reiškiniai, Vilnius: Žara.

ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

ZINKEVIČIUS, Z. 1981: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 2, Vilnius: Mokslas.

ZINKEVIČIUS, Z. 1992: A Polish-Yatvingian Vocabulary? Linguistic and Oriental Studies from Poznań 1, 99–133.

Birutė Kabašinskaitė Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra Vilniaus universitetas Universiteto g. 5, 2734 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2002 12 20