ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVII (2002), 131–147

RECENZE

Reviews

Wojciech Smoczyński

Język litewski w perspektywie porównawczej

Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, 2001, 510 p., ISBN 83-233-1430-6 (Baltica Varsoviensia, 3)

Produktivita a aktivita významného polského baltisty a indoevropeisty Wojciecha Smoczyńského jsou opravdu obdivuhodné: neustále vycházejí zajímavé články, připravují se inovativní monografie, rediguje se časopis Linguistica Baltica, pořádá se Colloquium Pruthenicum a působí jako profesor na univerzitách v Krakově a Varšavě. Během několika desetiletí bylo na různých konferencích a v publikacích zveřejněno skutečně mnoho studií, pojednání a poznámek věnovaných lituanistice. Je potěšující, že tyto práce jsou nyní soustředěny, doplněny jednou novou studií a vydány v samostatném souboru. Knihu tvoří 5 kapitol: „Místo litevštiny v indoevropské jazykové rodině“ („Stanowisko języka litewskiego w rodzinie indoeuropejskiej“), „Morfologie“, „Dialektologie“, „Etymologie“, „Jazykové vztahy polštiny a litevštiny“ („Stosunki językowe polsko-litewskie“). Přetištěné texty nebyly měněny ani redigovány (samozřejmě s výjimkou stránkování); jejich původní bibliografické údaje jsou uvedeny v obsahu (s. 5–7). Velmi praktické je, že na konci souboru najdeme rejstříky slov a názvů, které sestavil Tomasz Majtczak.

Kniha začíná pojednáním věnovaným všem baltským jazykům „Języki bałtyckie: litewski, łotewski, staropruski“ (1988).¹ (s. 9–95). V textu poměrně malého rozsahu se podařilo podat skutečně informativní úvod do baltských jazyků s dobrým indoevropským kontextem. Autor dokázal nejen probrat gramatická fakta, ale také poskytnout nejnutnější encyklopedické informace a uvést nejvýznamnější bibliografii. Užitečné je, že po popisech jednotlivých jazyků následují texty ze starých písemných památek i nářečí (s lingvistickými poznámkami a překlady do polštiny). Výklad se důsledně rozvíjí od indoevropského prajazyka (s. 15–19) přes vrstvu baltských inovací (s. 19–34) k popisům jednotlivých jazyků. Největší pozornost je věnována litevštině a pruštině (s. 35–60; 74–92), o něco menší otázkám lotyštiny (s. 60–74). Významné je, že jsou do textu náležitě začleněny myšlenky předních polských jazykovědců (J. Safarewicze, J. Kuryłowicze).² Poněkud nepříjemné je, že zůstaly odkazy na stránky původní publikace; například na s. 10 se odkazuje na s. 844 (= s. 34). Opravit by se měly i některé další drobnosti: s. 23 litev. troško ‘chce pić’ = ‘chciał pić’; s. 35 nom. sg. Europa = Europą, skęsti = skęsti; s. 37 gen. pl. rankų = ranķu; s. 42 acc. pl. dievus = dièvus; s. 89 užės

¹ Aby si čtenář mohl představit širší lingvistický kontext, jsou v tomto přehledu uvedena data prvního zveřejnění článků.

² Například názor J. Kuryłowicze na příbuznost baltských a slovanských jazyků je uveden na základě jeho veřejné přednášky, a nemusí tedy být každému lingvistovi znám (s. 15).

132 |

RECENZIJOS

‘týden’ (‘týden’) = ‘šest týdnů po porodu’ (LKŽ_xvii 555, 556); s. 12 la. žiemel’i = žiemelį, s. 21 la. dzėls = dzėls. Autor by dnes tuto práci patrně ještě vylepšil, ale i bez větších změn lze text doporučit jako skutečně zdařilý kompendium baltských jazyků. Skvěle jej doplňuje poprvé publikovaná rozsáhlá studie věnovaná indoevropským základům litevské slovní zásoby („Indoeuropējskie podstawy słownictwa litewskiego“, s. 96–166)³. Autor poznamenává, že jde o přehledovou práci, a proto se z úsporných důvodů neuvádějí odkazy na klasická etymologická díla (až na výjimky). Hlavním cílem studie je zmapovat litevskou slovní zásobu z hlediska indoevropského prajazyka: vyzdvihnout zděděnou slovní zásobu, slovotvorné a ablautové modely a přihlédnout k problémům, které vyvolává laryngální teorie. Lexémy se probírají nikoli v abecedním pořadí, ale podle určitých gramatických a sémantických podskupin. Ve srovnání s pracemi podobného zaměření (Buck 1949; Gamkrelidze, Ivanov 1984, II: 457–855; Sabaliauskas 1990)⁴ je novinkou to, že nejvyšší klasifikační úroveň tvoří gramatické třídy: podstatná jména, slovesa, přídavná jména a číslovky. Na základě této klasifikace by bylo vhodné doplnit také podskupiny zájmen a spojek. V oddílech o podstatných jménech a slovesech je materiál rozdělen do určitých sémantických skupin, např.: (podstatná jména) „přírodní jevy“, „čas“, „les a stromy“, „divoká zvířata“ atd.; (slovesa) „životní (lidská) činnost“, „smysly a vnímání“, „pohyb“ atd. Je významné, že autor věnuje značnou pozornost indoevropským ablautovým jevům (např. v hesle ‘země’ (s. 97–98, č. 25) se uvádí, že základem tohoto baltsko-slovanského slova není o-kmen (neopir-wiastek) ide. *gʰem-, resegmentovaný z praindoevropského lok. sg. *dʰgʰ-ēm-∅, který existoval vedle nom. sg. *dʰégʰ-ōm-ø)⁶. Opakovaně se probírají vrdhi-ové formace (viz s. 108, č. 32, 34; s. 110, č. 44, 46; s. 111, č. 49; s. 120–121, č. 96; s. 129, č. 147) a důsledně se uvádějí laryngální údaje. Systematických studií baltské etymologie na úrovni současné indoevropeistiky je nedostatek, takže Smoczyńského příspěvek je významný a zaslouží pozornost. Je třeba doufat, že se najdou zájemci o diskusi a že tento dialog podnítí autora i další vědce k ještě rozsáhlejším pracím⁷.

Několik článků v probírané části se věnuje archaickým rysům litevské fonetiky, fonotaktiky a ablautu kořene i koncovek kmenů: „Das Litauische im Kontext der indogermanischen Vergleichung“ (1993) (s. 167–178), „Il ruolo della lingua lituana per la linguistica indoeuropea“ (1997) (s. 179–208). Archaismy jsou zdůrazněny ve srovnání s inovacemi ve staroindických, řeckých, latinských, germánských a slovanských jazycích. Značná pozornost je věnována dějinám slovotvorby: saulė (s. 176–178, 204–205); dievas, diena, žiemà, der̃và (s. 188–190); duktė, sesuo, šuo, žmuo, vanduõ (s. 194–199); statýti (s. 207) a další. K těmto článkům lze přiřadit poznámku „Konserwatyzm językowy na przykładzie litewskim“ (1992) (s. 209–210), v níž je z podobných hledisek probírána číslovka dešimtas.

³ Za určitý prototyp této studie lze považovat jiný Smoczyńského článek (viz Smoczyński 1982).

⁴ Za nejstarší lexikon baltských jazyků sémantického zaměření se považuje takzvaný elbinský prusko-německý slovník.

⁵ Probírané pojmy jsou očíslovány.

⁶ Viz také poznámky na s. 98–99, č. 4 ‘slunce’, č. 5 ‘měsíc’; s. 104–105, č. 23 ‘úsvit’; s. 106, č. 28 ‘jaro, léto’; s. 113–114, č. 63, ‘ryba’; s. 115, č. 70 ‘člověk’ a další.

⁷ V navazujícím pokračování probírané práce by bylo vhodné opravit některé nepřesnosti: s. 101 la. mist = mizt; s. 102²³, lie. statai = statė̃i; s. 111⁴⁶ s. rus. krstiti = krъstiti; s. 157 lie. išlįsos = išlįsos; na s. 106 je jako varianta přízvuku spisovného bk (literackie) uvedeno vākārai (vedle vakarai) – mělo by se upřesnit, že jde o nářeční přízvukovou variantu (viz LKŽ_xvii 984; DLKŽ₄ 906).

RECENZIJOS

133

Indoevropská část končí fonologickou poznámkou „Sporne problemy wokalizmu litewskiego“ (1976) (s. 211–213). Autor navrhuje zavést do klasifikace samohlásek rys dvojhláskový: nedvojhláskový, aby se /ie/ a /uo/ odlišily od ostatních fonémů. Krátké [e] a [o], které se vyskytují ve slovech nelitevského původu, by podle Smoczyńského neměly být považovány za fonémy (rozlišují pouze morfémy a označují, že dané morfémy jsou cizího původu).

Morfologická část sborníku začíná článkem „Przypadki lokalne języków bałtyckich“ (1974) (s. 214–216). Je zajímavé, že autor zaznamenal toto distribuční pravidlo pro postpoziční lokály: lokativ a ilativ jsou typické pro lexémy označující neživé věci, zatímco adesiv a allativ se obvykle tvoří z kmenů označujících živé bytosti (nebo osoby) (srov. daržė: daržan, dieviep: dievop)⁸.

Straipsnyje „Uwagi o litewskim praeteritum typu norė(j), giedo(j)“ (1974) (p. 217–223) autorius teigia, kad tokie trumpieji lie. preteritai negali būti laikomi archaizmais. Smoczyńskio manymu, čia įžvelgtina tendencija išlyginti praes. ir praet. kamienų skiemenų skaičių: sė-di: se-dė-jo → sė-di: sė-dė(j); miega: miegójo → miega: miegó(j); žino: žinójo → žino: žinó(j) (plg. lygiaskiemenius šūka: šūko, nėša: nėšė). Vėliau šis trumpinimas analogiškai paveikęs ir lygiaskiemenius veiksmažodžius (pvz., praet. senė(j) pagal sėdė(j)), o pagal senė(j) atsiradę ir sė(j); galvó(j) pagal miegó(j), o pagal galvó(j) – stó(j) ir t. t.). Šioje analogijų eilėje kiek problemiškas atrodo praet. ė(j) trumpinimas pagal praet. sė(j), nes inf. ir praes. kamienai nėra panašūs: sėti, sėja: eiti, eina (atem. eiti).

Apybraižoje „Geneza starolitewskiego conditionalis na -biau, -bei, -bi-“ (1999) (p. 224–229) pasiūlyta elementus -biau, -bei, -bi- kildinti iš atitinkamų praet. ind. formų *bijau, *bijai, *bijā (plg. la. biju, biji, bija)⁹ ir neįžvelgti čia optatyvo (kaip yra interpretavęs Kazlauskas 1961: 80; 1968: 393t.). Cond. pl. 1, 2 -bi- istoriškai laikytina 3 asmens sutrumpintąja preterito forma (plg. la. dial. praet. bī, bij)). Semantiniu ir morfologiniu požiūriu gera paralelė nurodyta iš lotynų kalbos istorijos: fūat ‘tebūnie’ < *bʰuh₂ + -ah-.

Článek „Starolitewskie žmuo, žmunį na tle prabałtyckich rzeczowników atematycznych“, publikovaný v Acta Linguistica Lithuanica 43 (s. 18–33), je čtenáři pravděpodobně znám, proto zde není referován. V poznámkách „Komentarz laryngalistyczny do wybranych formacji litewskich“ (2001) (s. 248–252) se probírá několik morfonologických problémů souvisejících s osudem laryngál, například: (1) možné vymizení laryngály v kořenech ultimae laryngalis -RH před i (árti, ale ariù < *h₂érh₃-ie-, gélti; ale geliù < *gʷélH-ie-; v tomto kontextu je třeba kmeny sėjų, klóju, griaúju považovat za inovace různého druhu); (2) v infixálních kmenech typu CnH-o- došlo k metatezi Rn → nR po zániku laryngály (kyla < *kinla ← *kilna < *kl-n-H-o ← *kelH-, srov. kélti, kilti); (3) některá podstatná jména se silným cirkumflexovým přízvukem v plném stupni je třeba považovat za formace typu vrdhhi, odvozené od kořenů v nulovém stupni vložením e před RH (žentas (s.-kr. žęt) *‘známý’ < *ženta- < *g’enh₃-to- ← *žinC- < *g’nh₃C- (lie. pažinti); srov. ř. gnōtós, ved. jñātá-, la. znuots, ru. znatb) a další případy. Jsou uvedeny etymologické poznámky ke slovům kiaūras, klūonas, pjauti, smėlys, stātas, stōgas, žiōti(s).

Dialektologickou část tvoří čtyři studie, v nichž je systematicky popsána punská nářeční mluva: její fonologie („System fonologiczny litewskiej gwary puńskiej“, (1986) s. 253–269; „Grupy

⁸ Naujausias yra G. Kavaliūnaitės šios krypties darbas (žr. Kavaliūnaitė 2002).

⁹ O této hypotéze byla stručná zmínka také v předchozí studii (viz s. 51 probíraného sborníku).

134 |

RECENZIJOS

spółgłoskowe litewskiej gwary punskiej“ (1986) p. 270–278), morfologija („Szkic morfologiczny litewskiej gwary punskiej“ (1984) (p. 279–305) bei skolintinė leksika – germanizmai („Zapożyczenia niemieckie w gwarze litewskiej okolic Puńska na Suwalszczyźnie“ (1986) p. 306–316). Atkreiptinas dėmesys, kad fonologinės pastabos metodiniu požiūriu svarbios ir bendrinės kalbos problemoms (garsai [ie], [uo], trumpieji balsiai [e], [o], skieme­niniai priebalsių junginiai ir kt.). Morfologijos studijoje aptarta ne tik kaityba, bet esama ir derivacinių pastabų (apie daiktavardžių darybą, žr. p. 282–284). Reikšminga, kad p. 299–303 paskelbta Punsko šnektos tekstų¹⁰. Germanizmų tyrime aptarta apie 90 žodžių, iš kurių 10 nėra užfiksuota LKŽ¹¹ (bankūkas, bankukėnas, brėkšt(r)ange, dampà, drėjeris, kerātė, kraižas, kūcė, liūke, raiš), pateiktos skolinių fonetinės adaptacijos taisyklės (p. 313, 315)¹².

Etymologická část sborníku je co do počtu textů nejrozsáhlejší. Pět „Etymologických poznámek“ přináší řadu cenných postřehů z historické fonetiky a slovotvorné morfologie. Etymologizují se slova pavėikslas, paukštis, pešlys, nakvoti (1990) (s. 317–319); veikslūs, veigžlus, gaištras, gaizdras, žaizdras, žieždrai, žiegždros, žvirždai, žvirgždai, kemzdrynė, kremzlė (1993) (s. 320–330); kakšlė, pūkšlė, vikšras, vievesą (1994) (s. 331–337); vaikščioti (1995) (s. 338–340); indas, pérgas, išeiga (1998) (s. 341–350). K poznámkám věnovaným problémům vkládání souhlásek lze přiřadit i článek „Etymologisches zu litauisch lokšnus, šikšna und šykštūs“ (2000) (s. 378–384).

Baltsko-slovanské etymologii jsou věnovány tři studie. V první („Slawisch ovadъ und litauisch úodas“, (1992) (s. 351–354)) se ukazuje, že sl. ovadъ lze považovat za odvozeninu předponového slovesa: (baltsko-sl.) *au̯-ōd-as: *au̯-ēd- ‘abessen, abfressen; vyžrat’. Tématem druhé studie je vývoj litevského a slovanského lexému ‘měsíc’ („Etymologia scs. měsęcь и lit. mėnuo jako ilustracja zmian językowych stwierdzanych przez porównanie zewnętrzne“ (1994) (s. 355–366). Výsledkem důsledné analýzy jsou různé výchozí kmeny slov z hlediska prajazyka a tematizace, sufixace a metateze slovanského lexému: lit. nom. mėnuo < *mēn-ōs-ø (ie. nom. *meh₂n-ōs-ø), acc. mėnesį < *mēn-es-in (ie. acc. *meh₂n-és-m); sl. měsęcь < *měsinko- ← (metateze) *mēns-i-ko- < *mēns-i-, kde *mēns- pochází z ie. gen. *meh₂n-s-és. Poslední baltsko-slovanská studie pojednává o třech problémech: „Kılka zrówn­ań słowiańsko-litewskich: 1. slov. vęncb: lit. vainikas; 2. praslov. *čeznǫti: lit. kę́sti; 3. praslov. *degna: lit. dengù“ (1994) (s. 385–394). Slov. vęncb a lit. vainikas je podle autora třeba považovat za odvozeniny s příponou -ka- od baltsko-slovanského substantiva *u̯ai-ni- (srov. sl. ind. veníḥ ‘Haarflechte; vlasový cop, cop’): u̯ei- / *u̯ī- ‘kroutit, plést’. Upřesněn je návrh Osten-Sackena (1909: 246) srovnávat slov. *čeznǫti s lit. išsikėžti, išsikėžti: z hlediska morfologie je smysluplnější srovnávat *ke-n-ž(a) (srov. lit. kę́zta) a slov. *kez-ne-. Tak se srovnávají kořeny se stejným vokalismem a ukazují se dva způsoby tvoření nazálních prézentů: infixace, respektive sufixace. Pro etymologizaci slov. *degna (stpol. dzięgna ‘zgorzel jamy ustnej; zánět nebo hniloba dásní; gangréna dutiny ústní; zánět či rozklad dásní’; hornoluž. dzáha ‘zgaga, uczucie pieczenia w przełyku; pálení žáhy, pálení v jícnu’) Smoczyński navrhl vycházet z lit. préz. -dengù (sudengù ‘sudegu’, nudengù ‘nudegu’) a předpokládat slov. préz. *dęgǫ, k němuž byla připojena přípona abstractum -nā-.

¹⁰ Dar žr. anksčiau autoriaus skelbtus tekstus (Smoczyński 1972: 104–109).

¹¹ Autor mohl ověřit pouze svazky I–XI (A–R).

¹² Strany 313 a 314 by měly být prohozeny.

RECENZIJOS

135

Čtenář by ovšem neměl nabýt dojmu, že se slavistickými otázkami zabývají pouze tyto tři texty – důležité poznámky se objevují ve většině Smoczyńského článků (viz rejstřík slov ze slovanských jazyků, s. 499–504).

Etimologinis etiudas „Litauisch lokyš, lateinisch lacer und griechisch ἀπέληχα“ (1999) (p. 367–377) svarbus ne tik baltistikai, bet ir graikų kalbos istorijai. Autoriaus manymu, baltų kalbose įžvelgtinas nomen agentis *lāk-īya ‘zerreißendes Tier; plėšrus žvėris’; balt. *lāk- ‘zerrēn, zerreißen; tempti, plėšyti’ (< ide. *leh₂k-). Sintaksinė šio žodžio istorija galėjusi būti tokia: (I) *žmoglokyš (adj.) žvėris (subst.) ‘žmogų suplešęs žvėris’ arba ‘žmones plėšantis žvėris’ → (II) *žmoglokyš (subst.) ‘t. p.’ → (III) lokyš¹³. Ši hipotezė paremtų kīpr. gr. aor. šaknies ληχ- (ἀπέληχα) vedimą iš *leh₂k-.

Tři závěrečné texty etymologické části jsou věnovány historii slovotvorných formantů. Článek „Pochodzenie wyrazów litewskich typu pelūdė, arklidė“ (2000) (s. 403–407) předkládá autorův názor, že slovo pelūdė (respektive tento slovotvorný typ) mohlo vzniknout vedle *pelūdēmē ‘místo pro ukládání plev’ podle poměru lyg-mė:: lyg-ė. Ve formantech -idė a -udė proto není třeba spatřovat kořen *dʰeh₁-, nulový stupeň *dʰ₁-¹⁴. „Priesagos -ščias kilmė“ (1992) (s. 408–413) vysvětluje jejich vznik takto: vznikly zpětnou segmentací odvozenin na -jas z příčestí trpného minulého času zakončených na -st- nebo -št-, např.: skliausčias: skliaustas, tuščias: *tuš-tas. V článku „Problematyka etymologiczna sufiksów -dyti i -styti“ (1998) (s. 414–417) autor vyslovil myšlenku, že slovesa na -dyti a -styti byla původně kauzativními deriváty s příponou -yti, utvořenými z intranzitivních sloves, která měla v kmeni prézentu přípony -d- a -st-, a teprve později byla znovu členěna (např. ardyti: *ér-da (srov. érdi) → ar-dyti: ir-ti; barstyti: birst-a → bar-styti: ber-ti).

Knihu uzavírají texty věnované jazykovým vztahům mezi polštinou a litevštinou. Z etymologické části by se sem možná hodil článek „Altlitauisch prieras, pryieraut und priarka“ (1998) (s. 395–402). Navrhuje se v něm číst pryeráuk DK 74ᵖʳˢᵗ., pryeraut DK 84ᵖʳˢᵗ. jako prijerauk, prijeraut¹⁵, priarka BB Kar 8,31; BB Kar 19,27; BB 2 Sam 21,11 – prijarka (srov. pol. fryjerz / fryjarz, fryjerka / fryjarka). Na druhou stranu se navrhuje číst odpovídající hesla v prvním Sirvydasově slovníku prieras, prierka (SPr 32 s.vv. fryierz, fryierka) a další bez [j], např. prieras < *prijeras (jako neprietelius < *neprijetelius < *neprijatelis; srov. bělorus. neprijatelb).

Sérii „Polono-Lithuanica“ tvoří čtyři studie. Studie „1. O nazwiskach typu Piłsudski“ (1982) (s. 418–427) se věnuje polským příjmením litevského místního původu. Vyvrácena je nejen směšná hypotéza o osobním jménu Piłsudski a místním jménu Piłsudy (údajně souvisejících s pel-šūdis), ale je také uveden rozsáhlý seznam dalších příjmení a odpovídajících místních jmen (srov. známá příjmení, která by Litevci sotva považovali za domácího původu: Łowmiański:: Laumėnai, Ogiński:: Uoginiai, Wiwulski:: Vivuliai aj.). K tomuto článku lze přiřadit i poslední text sborníku „Pochodzenie litewskiej nazwy miejscowej Piłsūdai (pol. Piłsudy)“ (1984) (s. 469–480), který podrobněji rozebírá původ místního jména Piłsudy a jeho cestu do polštiny. V oikonymu se navrhuje rozpoznat tyto kmeny: pil(ia)- (srov. pilis aj.) a sūd- (préz. *sū-da, inf. *sū-ti ‘vlhnout apod.’, srov. iter.-kauz. sū-d-yti). Původní význam *pil(ia)-sūdas tedy mohl být ‘vlhké či bažinaté místo poblíž hradu nebo

¹³ Možná by v první fázi stačilo předpokládat pouze *lokyš (adj.) žvėris (subst.) ‘dravá, kořist trhající šelma’, jako např. vakāris ‘západní vítr’ ← vakaris vėjas (s. 372¹⁵).

¹⁴ Srov. také článek věnovaný tomuto a příbuzným problémům (s. 341–350).

¹⁵ V rejstříku slov DK (s. 713) se uvádí prieraut, prierauk.

136 |

RECENZIJOS

města’. Článek „Les noms de famille polonais d’origine lituanienne“ (1982) (s. 461–468) je věnován polským příjmením litevského původu; pojednává o čtyřech typech antroponym: dvoukmenových (pol. Butrym < lit. Būt-rimas); vzniklých ze zkrácených podob dvoukmenových osobních jmen (pol. Butejkis < lit. But-eikis, ze zkrácené podoby Būt-as: Būt-rimas, Būt-vydas atd.); křesťanského původu (pol. Grygolan < lit. Grigal-ionis: Grigalius) a přezdívkového charakteru (pol. Dojlido < lit. Dailydà, srov. dailýda, dailìdė).

Litevským výpůjčkám v polštině jsou věnovány čtyři texty ve sborníku. V článku „Polono-Lithuanica. 2. Pol. kieszen(ia), br. keśenja a lit. kišėnė“ (1985) (s. 428–438)¹⁶ se dokazuje, že kišėnė je motivováno litevské slovo (: kišti; dial. kešėnė: staré praes. *kešu), které nejprve proniklo do běloruštiny (kišenja, kišénь) a odtud do polštiny (kiesien(a), kieszeń(a)). Ve studii „Polono-Lithuanica. 3. Pol. gwar. rupiezliwy a lit. rūpesývas“ (1986) (s. 439–444)¹⁷ se upozorňuje na adjektivum rupieżliwy ze suvalské nářeční oblasti v polštině, „starající se, znepokojený něčím“, které bylo mylně odvozováno z neexistujícího pol. subst. *rupież. Smoczyński dokázal, že toto slovo je třeba považovat za prostou litevskou výpůjčku: rūpesývas > *rupieśliwy (srov. bělor. rúpjašlivy) → rupieżliwy (přizpůsobeno ostatním polským adjektivům s koncovkou -żliwy: bojaźliwy, obraźliwy atd.). Ve čtvrtém článku série „Polono-Lithuanica“ jsou upřesněny některé aspekty litevské výpůjčky guzny (srov. lit. gūžynės) (1986) (s. 442–444). V obsáhlejším souboru poznámek „O niektórych lituanizmach polszczyzny wileńskiej“ (1987) (s. 445–460) jsou pečlivě opraveny a doplněny údaje K. Tekielského (1980).

Na konci knihy jsou rejstříky slov a příjmení, takže zájemci rychle najdou, co hledají. Některá forma sice chybí, například schází oddíl se slovy staré ruštiny, kam by bylo možné zařadit krǫstiti 23, 111⁴⁶, 380⁷, krǫstǫ 380⁷, kūmeti 128, vūnukū 125 atd.

Pojednávaný soubor Smoczyńského prací skvěle ukazuje šíři autorova lingvistického rozhledu: od fonetiky po lexikologický výzkum; od specifických problémů litevských studií po obecné otázky indoevropeistiky. Není pochyb, že lingvistova všestrannost a schopnost syntetizovat materiál z několika oblastí umožnily nový pohled na mnohé zajímavé jevy. Sborník již kladně zhodnotil významný badatel W. R. Schmalstieg (2002), lze tedy předpokládat, že z něj budou mít velký užitek i další litevští, baltisté a indoevropeisté. Na závěr recenze bych rád navrhl vydat také soubor Smoczyńského prusistických studií, který by skvěle doplnil jeho monografie (Smoczyński 2000; 2003). Samozřejmě se netrpělivě očekávají i nové studie, a tak autorovi přejme, aby nadále rūpes(t)lyvai pracoval a své nápady dlouho kišeniuose neschovával.

ZKRATKY

BB – BIBLIA, totiž celé Písmo svaté, přeložené do litevštiny Janem Bretkünasem [...] 1590.

DK – Katechismus Mikalojuse Daukšy z roku 1595 (připravili Vida Jakštienė a Jonas Palionis), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995.

DLKŽ⁴ – Slovník současného litevského jazyka (hlavní redaktor S. Keinys), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2000.

¹⁶Původní název článku se poněkud liší: „Polono-Lithuanica. 2. Pol. kieszen(a), br. kiśenja a lit. kišėnė“ (srov. s. 445¹ pojednávaného sborníku). Kromě toho by se na konci názvu měla doplnit horní hvězdička <*>, protože poznámka pod čarou na s. 428 nemá v textu odkaz.

¹⁷V obsahu (s. 7) je uvedeno rūpes(t)lyvas, avšak bez přízvuku. Za názvem má být značka poznámky pod čarou <¹> (s. 439).

RECENZIJOS

| 137

LKŽ – Slovník litevského jazyka I–XX (red. J. Balčikonis, J. Kruopas, K. Ulvydas, V. Vitkauskas), Vilnius, 1941–2002.

SPr – Starý slovník Konstantina Sirvyda (připravil Kazys Pakalka), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1997.

LITERATŪRA

Buck C. D. 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, Chicago: The University of Chicago Press.

Gamkrelidze T. V., Ivanov V. V. 1984: Индоевропейский язык и индоевропейцы. Реконструкция и историко-типологический анализ праязыка и протокультуры, кн. 1–2, Тбилиси: Издательство Тбилисского университета.

Kavaliūnaitė G. 2002: Die postpositionalen Lokalkasus in Chylinskis’ Übersetzung des Neuen Testaments. Linguistica Baltica 10 (spausdinama).

Kazlauskas J. 1961: Iš optatyvo istorijos. Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 73–91.

Kazlauskas J. 1968: Lietuvių kalbos istorinė gramatika (Kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis), Vilnius: Mintis.

Osten-Sacken, W. 1909: Etymologien. Indogermanische Forschungen 24, 238–248.

Sabaliauskas A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas.

Schmalstieg W. R. 2002: [Rec.:] Wojciech Smoczyński. Język litewski w perspektywie porównawczej, 2001. Archivum Lithuanicum 4, 235–244.

Smoczyński W. 1972: Gwara południowolitewska w Sejneńskiem. Obrębska-Jabłońska, A., red., Teksty gwarowe z Białostocczyzny z komentarzem językowym, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe (Prace Białostockiego Towarzystwa Naukowego 18), 97–109.

Smoczyński W. 1982: Indoeuropėnų pagrindas slownictwa bałtyckiego. Acta Baltico-Slavica 14, 211–240.

Smoczyński W. 2000: Untersuchungen zum deutschen Lehngut im Altpreußischen, Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego (Analecta Indoeuropaea Cracoviensia 3).

Smoczyński W. 2003: Lexikon der altpreußischen Verben (spausdinama).

Tekielskis K. 1980: Lituanizmy leksykalne w dialekcie okolic Podbrzezia i Niemenczyna. Acta Baltico-Slavica 13, 67–72.

Jurgis Pakerys Vilniaus universitetas Baltistikos ir bendrosios kalbotyros katedra Universiteto 5, 2734 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2002 12 19