ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVII (2002), 19–29

Mikuláše Daukši Katekizmo (1595)

složené vysvětlovací

věty^*

ARTŪRAS JUDŽENTIS

Institut litevského jazyka, Vilnius

Tento článek se zabývá složenými větami s předmětnými vedlejšími větami v M. Daukšově Katekizmas i v jeho díle Trumpas būdas pasisakymo nuodėmių (1595). Pozornost je věnována syntaktické struktuře těchto vět a sémantickým vztahům mezi jejich částmi. Jsou porovnány s odpovídajícími větnými modely v současné spisovné litevštině. Dochází se k závěru, že Daukšův jazyk neměl vlastní komplementizátory ve smyslu sémanticky prázdných značek podřazení. Namísto nich nacházíme podřadicí spojky vyjadřující různé typy sémantických vztahů mezi předmětnou vedlejší větou a hlavním predikátem; podobné typy sémantických vztahů vyjadřují příslovečné vedlejší věty uvozené týmiž spojkami.

0. ÚVOD

Vysvětlovací věty současné spisovné litevštiny¹ se spojují mnohoznačnými spojkami kad, jog nebo spojovacími výrazy uvádějícími nepřímou otázku (Ambrazas 1994: 669–670). Spojky kad, jog se v akademických gramatikách označují také jako bezvýznamové neboli funkční (asemantic, polyfunctional conjunctions), protože spojují vedlejší větu s hlavní, ale neoznačují povahu jejich vztahu (Ambrazas 1994: 661; 1997: 720).

Srovnání starých litevských písemných památek se současnou spisovnou litevštinou ukazuje, že došlo k zásadním změnám ve stavbě souvětí s podřadnými větami. Tento článek pojednává o vysvětlovacích větách ve dvou dílech Mikaloja Daukši vydaných roku 1595 v jednom konvolutu – Katekizmo² a

* Článek vznikl na základě materiálu projektu „Složené věty v M. Daukšově Katekizmu z roku 1595Katekizmo sakiniai“, který podpořil Litevský státní fond pro vědu a studium. Projekt byl realizován společně s Jūratė Pajėdienė; jeho registrační číslo je 96-163/3G. Za cenné připomínky při přípravě článku srdečně děkuji profesoru Akseliu Holvoetui.

¹ V tomto článku, stejně jako v novějších pracích litevské jazykovědy, se jako vysvětlovací označují souvětí s podřadnými větami, jejichž vedlejší věty závisí na slovesech, deverbativních podstatných jménech, přídavných jménech, příčestích a příslovcích ve funkci přísudku v hlavní větě a plní syntaktickou funkci podmětu nebo předmětu hlavní věty (srov. Ambrazas 1994: 665, 668–669; 1997: 725–726; Labutis 2002: 157–158). Vedlejší věta vysvětlovacího souvětí zaujímá pozici valenčního aktantu, kterou otevírá přísudek hlavní věty (srov. Labutis 2002: 157).

² KATHECHISMAS ARBA MOKSLAS KIEKIWENAM KRIKSZCZIONII PRIWALVS. Dále v článku – Katekizmas.

20 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

Trumpo būdo pasisakymo nuodėmių³ – vysvětlovací věty⁴. Na rozdíl od současného spisovného jazyka se v nich užívají spojky idant, jog a jei(g(u)), jimiž Daukša spojuje také příslovečné vedlejší věty⁵. Spojku kad⁶, která v současném spisovném jazyce převažuje ve vysvětlovacích větách, užívá Daukša pouze ve větách časových a jim blízkých větách příčinných a podmínkových.

1. VĚTY SE SPOJKOU idant

Spojka idant je nejčastěji užívaným spojovacím prostředkem souvětí u Daukši: v Katekizme ir Trumpame būde bylo nalezeno 144 souvětí s touto spojkou. Jejich vedlejší věta je přímým syntaktickým vztahem spojena s přísudkem věty hlavní nebo modifikuje jiné větné členy věty hlavní. Věty vyžadované přísudkem hlavní věty, tj. vysvětlovací věty, tvoří téměř polovinu všech nalezených souvětí s touto spojkou (68 příkladů). Příslovečných vedlejších vět, které fungují jako volné členy sémantické struktury souvětí, bylo v analyzovaných dílech nalezeno jen o několik více než vysvětlovacích.

Vedlejší věty se spojkou idant, které přísudek hlavní věty nevyžaduje, ačkoli jsou s ním přímo syntakticky spojeny, vyjadřují v souvětí účel⁷ (a) nebo následek⁸ (příslovečné určení. Pro posledně uvedené jsou typické odkazovací výrazy⁹ zdůrazňující syntaktickou funkci, např.:

a) všechny ty noci přicházejí /// aby na nás dopadly // a zakryly nás. (wßytkie ty // nocy przychodzą / aby na nas v- // padły y nas zakryły.) 169_18–20

³Trumpas Budas Paƒiƒákimo arba įpažinimo Nūdemių. Dále v článku – Trumpas būdas.

⁴ Vysvětlovací věty ve staré litevštině dosud nebyly zvlášť zkoumány. Údaje o jednotlivých jejich typech, zejména o užívání spojek v nich, lze nalézt ve studiích A. Leskiena (1903), E. Hermanna (1912, 1926) a J. Palionise (1967). Odpovídající věty současného spisovného jazyka jsou prozkoumány v gramatikách (Jablonskis 1911/1957, 1922/1957; Balčikonis, 1982; Balkevičius 1963; Sirt tautas, Grenda 1988; Ambrazas 1972, 1976, 1994, Ambrazas, red. 1997; Labutis 2002); o doplňkových větách současného jazyka zvlášť psal V. Būda (1979; viz také jeho práci z roku 1987).

⁵ Účelová, příčinná, podmínková a následková souvětí s těmito spojkami v současném spisovném jazyce a ve starých písemných památkách nejpodrobněji zkoumal L. Drotvinas (1958, 1961, 1962, 1963a, 1963b, 1964, 1967). Zabývají se jimi také výše uvedené gramatiky litevštiny. Z novějších výzkumů jednotlivých typů příslovečných vět lze uvést práce S. Girdėnienė (2000, 2001), E. Kibildaitė (2001), J. Liutkutė (Erichsmeier) (Liutkutė 1998, 2000, Erichsmeier 2002) a V. Našlėnaitė (Eberhardt) (2001, 2002).

⁶ Užívání spojky kad v současné litevštině popsala J. Žukauskaitė ve své studii (1957).

⁷ Článek vychází z názoru, že sémantická struktura sloves přesunu neboli pohybu neobsahuje pozici finitivu, kterou by mohly vyjádřit vysvětlovací věty, a proto jsou odpovídající vedlejší věty řazeny mezi příslovečné. Jiný názor zastává autorka „Slovníku valence litevských sloves“ N. Slizienė, srov. ateiti (Šlienė 1994: 105).

⁸ V akademických gramatikách jsou takové věty považovány za přímé vztažné věty (srov. Ambrazas 1976: 836–842; 1994: 678–680, Ambrazas, red. 1997: 735–737 (correlative clauses)), zatímco v tradičních gramatikách za vedlejší věty podmětu, přívlastku nebo způsobového určení (srov. Jablonskis 1911/1957: 492, 495, 506 aj.). L. Drotvinas spatřuje ve větách následkových „smíšený, vysvětlovací význam příčiny a podmínky“ (1964: 22).

⁹ Zde i dále se cituje podle vydání Katekizmo ir Trumpo būdo, které připravili V. Jakštienė a J. Palionis (1995).

DAUKŠOS KATEKIZMO AIŠKINAMIEJI SAKINIAI | 21

b) kéž tě tak obejme / a přijme k sobě / aby ani zaživa / ani po smrti od tebe nemohla být oddělena. (raçį ʃą ták // obłąpić / y ku fobie przyiąc / aby // áni w żywocie / ani w śmierci // od ciebie oderwana byc niemo- // głą.) 168_18–22

Vedlejší věty, které přímo nesouvisejí s hlavním přísudkem a obsahují idant, modifikují předmět (a) nebo přívlastek (b) hlavní věty¹⁰. Význam následku se v nich mísí s významem účelu, zamýšleného cíle, srov.:

a) Znáš nějaký lék, aby se někdo nikdy ani křivě nepřísahal? (Wießże ty iákie lekárʃtwo // ʃeby kto nigdy krzywo nie przy- // ʃięgał?) 79_1–3 b) miluje tě [...] láskou tak vroucí, aby všechny mé vnitřnosti hořely láskou k tobě (mi- // ʃųąc cię [...] miłośćią tak gorą- / cą / aby wʃytkie wnętrzności // moje gorzały w miłości twey) 167_6–10

Vysvětlovací vedlejší věty s idant mají ve složeném souvětí syntaktickou funkci podmětu nebo předmětu. Předmětem jsou tyto vysvětlovací věty, které vyžadují:

a) verba desiderativa, tj. slovesa vyjadřující akty vůle nebo úsilí vynaložené k dosažení nějakého cíle, norėti, rūpintis a spojení padaryti pasįgėjimą „snažit se, postarat se“:

mohu se modlit k Bohu, aby skrze zásluhy a skutky svých svatých shromáždil na nás 66_4–8 Ty jsi chtěl, aby byla jako schrána Testamentu (Tyś chciał abẏch był iáko // ʃkrzynią Teʃtámentu) 166_6–8

b) verba postulandi, tj. slovesa a spojení vyjadřující řečové akty, jejichž cílem je ovlivnit chování adresáta (melsti, prašyti, liepti, graudinti „napomnieć“, įgraudinti „napominać“, padaryti paragįnimą):

Jak naplňujeme třetí přikázání […]? Tím, že přikazujeme aby i ti, kteří jsou pod naší vládou, činili totéž. (Jak zachováváme třetí přikázání […]? Tím, že přikazujeme, aby nás poslouchali i ostatní nám svěřené.) 79₁₅–80₉

c) verba timendi (sloveso báti se):

Modlete se, aby vám Bůh nedopustil nic zlého (bojte se Božího trestu). 81_5–7

d) verba sentiendi – rozkazovací tvar slovesa atminti (spojka idant není větám s těmito slovesy obecně vlastní):

¹⁰V tradičních gramatikách jsou považovány za přívlastkové věty (srov. Jablonskis 1911/1957: 494–495; Balčikonis 1982: 125; Balkevičius 1963: 342, 345; Sirtautas, Grenda 1988: 163–164), v akademických gramatikách pak za vztažné nebo vysvětlovací vedlejší věty připojené přímo (srov. Ambrazas 1976: 830, 840–843).

22 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

Pamatuj, abys den sváteční světil. (Pamietaw abyś dzień Niedzielny święcił.) 74₆–₇

e) modální slovesa (vyjadřující deontickou¹¹ nutnost) a adjektiva užívaná predikativně derėti, reikėti; reikalingas, privalus:

je třeba // abychom ctili otce / skrze něhož přísahají. (potrzeba uczciwości ku temu przez kogo przysięgają.) 78₁₉–₂₁

f) kauzativní slovesa v širokém smyslu (vlastní kauzativa a slovesa vyjadřující, že subjekt svým svolením, pomocí apod. vytváří podmínky pro nějaký děj nebo stav) – duoti ‚dovolit, poskytnout‘, padėti ‚pomáhat‘, padaryti ‚učinit, způsobit‘:

Jestliže mě nyní při zdraví zachováš, dej, abych mohl svůj život pevně napravit. (Jeśliże iębcę przy zdrowiu mię zachować / day ábych mógł żywotá mego statecznie poprawić) 189₁₄–₁₇

g) adjektivum vertas:

Svatý Jan Křtitel [...] nepoznal, že je hoden rozvázat řemínek tvé obuvi. (Święty Jan Krzćićiel [...] áni ję znał być godnym / iżby w trzewiká rzemyk rozwiązał.) 149₂–₇

Vysvětlovací věty mají syntaktickou funkci podmětu, stojí-li v pozici nominativu podstatného jména a vyžaduje-li je zvratné infinitivní sloveso verbi postulandi s pasivním významem priminėtis (a)¹² nebo slovesa vyjadřující vztah totožnosti mezi propozičními argumenty a jeho určení išmanytis ‚znamenat‘, priskaityti ‚považovat‘, būti ‚znamenat‘ (b), např.:

a) Kdo se může nazývat, že každý je ochráncem před všemi hříchy? (Wiáruy ję každy grzechu wßelákiego) 93₈–₁₀

b) M. Co znamená Amen? Mo. Aby tak bylo, anebo aby se tak stalo, tak ti, Bože, dávám. (M. A coś ję rozumie Amen? V. Aby tak było: tako Boże day.) 43₁₆–₂₀

Vedlejší vysvětlovací věty s aby mohou mít v hlavní větě korelační výrazy, které těsněji propojují větné členy souvětí a zdůrazňují syntaktickou funkci vedlejší věty, např.:

¹¹ Dėl termino plg. Matthews (1997: 91); daugiau apie deontinį modalumą žr. Palmer (1986: 18–20).

¹² Panašus atvej us plg. Drotvinas (1964: 41).

DAUKŠOS KATEKIZMO AIŠKINAMIEJI SAKINIAI | 23

být Diewięp milými / /// tehdy je třeba toho / aby // pocházely z lásky. (máiali byc v Bogá // płátne / tedy trzeba tego / aby // pochodziły z miłości.) 72₁₄–₁₇

Pro Daukšův jazyk jsou charakteristická souvětí s podstatnými jmény asemantickými nebo plnícími úlohu korelativního slova s velmi obecným významem věc, záležitost, milost, dokonce i srdce a podobně¹³, jejichž užívání bylo podporováno povahou překládaného textu. S takovými podstatnými jmény se často užívá artroid. Např.:

není // třeba věc / aby často to- // likrát činilo. (nie jeft rzęć // potrzebna / aby ję to czę- // łto czynić miało) 117₈–₁₁

Dej mi tu // milost, abych mohl // být vděčný za toto dobrodiní (Racżże mi dáć tę łá- // kę / abych ia mogł być wdzię- // cżen tego dobrodźiejstwa) 167₃–₅

Vysvětlovacím větám s idant je vlastní deontická modalita. Je zřejmá sémantická blízkost tohoto typu vysvětlovacích vět k okolnostním větám účelovým, které rovněž vyjadřují akty vůle subjektu. Tím lze vysvětlit i užívání spojky idant ve větách se slovesy timendi (bát se a podobně): z typologického hlediska se doplňovací věty vyžadované těmito slovesy odvozují od vět účelových záporných (srov. Lichtenberk 1995). Spojka idant je tedy příznačná pro účelové věty v Katekismu a Krátkém způsobu a pro ty vysvětlovací věty, které jsou jim příbuzné z hlediska vyjadřovaných sémantických vztahů.

2. VĚTY SE jog

Spojka jog spojuje v pojednávané Daukšově knize větné členy souvětí ve 115 případech – jde o jedno ze spojovacích slov, která Daukša k tomuto účelu užívá nejčastěji. Téměř dvě třetiny vedlejších vět s jog (70 příkladů) jsou vysvětlovací – jde o hlavní syntaktický typ těchto vět.

Okolnostních vedlejších vět se spojkou jog v Katekismu a Krátkém způsobu bylo nalezeno o polovinu méně. V souvětí mají syntaktickou funkci příslovečného určení příčiny (a)¹⁴, podmínky (b) nebo důsledku (c). Např.:

a) Král // Dovydas přijímal ke své- // mu stolu urozeného člověka: // neboť byl synem onoho ve- // likého a milého přítele jeho // Jónata (krol // Dawid przyimowal do ſtołu // ſwego chrome go człowieka / iź // był ſynem onego wielkiego a // miłego przyjaciela jego Jóná- // ty) 153₁₇–₂₂

b) neboť // Pane, chtěl jsi také při- // jít do tohoto chudého domu // mého a v něm se zastavit, začni // žehnat domu svého služebníka (gdyżeś Pá- // nie / chciał teź przyść w ten vbo- // gi dom / y w nim ſtánąć / pocźni // błogóſławić dom ſługi twego) 165₆–₁₁

¹³ Srov. podobné věty v současném jazyce s podstatnými jmény v pozici jmenné části přísudku ostuda, vina a podobně (Ambrazas 1976: 813, 820–821; 1994: 671).

¹⁴ Ve větách s příslovečným určením příčiny užívá Daukša také speciální spojky nes(a) a kadang.

24 | ARTŪRAS JUDŽENTIS

c) kdo // je člověk / že tak ráčil // na něj pamatovat (co jeſt człowiek / iż nań tak // pamiętać raczyćbę) 162₂–₄

Užívání spojky jog (někdy i bez korelativních výrazů!) ve vedlejších větách příslovečného určení příčiny je pro současnou spisovnou řeč neobvyklé¹⁵. Příčinné významové vztahy v Daukšových textech zdůrazňují korelativní výrazy todri̇n, drin to a dėl to užité v hlavní větě. Pro podmínkové věty s jog je charakteristická prepozice vedlejší věty; korelativní výrazy se v nich nevyskytují.

Vedlejší věta důsledková se spojkou jog se příležitostně neváže na přísudek hlavní věty, nýbrž modifikuje příslovečné určení způsobu¹⁶, srov.:

tak dobře to po- // chopili moudří // lidé, že náprava // Boží církve / a křesťanského // života // nemohla být jinak // zajištěna než skrze toto // mládí. (ták do- // brźe to obaczyli mądrzy // ludźie / iż inacźey naprā- // wā kośćiołą Bożego grze- // cźy pospolitey Chrześci- // iańſkiey być nie możę / ie- // dno z tego młodego nasie- // nia) 6₄–₁₁

Vedlejší vysvětlovací věty se spojkou jog mají v souvětí syntaktickou funkci podmětu nebo předmětu. Předmětem jsou věty, které uvozují:

a) slovesa mluvení (verba dicendi), jako byloti, pa(si)sakyti aj., např.:

Tē paſsiſſākai iog ƒu ti- // krūiu ƒawú kūnu nē vſsi- // laike (Niechay Ję ƒpowiada iż ƒ / własnym ciałem ƒwoim / nie // obchodził ƒię) 126₁₆–₁₈

b) slovesa vyjadřující duševní činnost nebo epistemické hodnocení¹⁷ (verba sentiendo): tikėti, tikėtis, žinoti, pažinti ‚uznat‘, išpažinti, atminti, neužmiršti, veizdėti ‚mít na mysli‘, išmanyti ‚rozumět‘, prirašinėti ‚připisovat‘, např.:

je třeba vědět, že takové // hříchy mohou být proti // Bohu / anebo // proti nám samým (potrzeba // wiedzieć iż takie grze- // chy mogą być abo prze- // ciw Bogu / ábo przeciw // nam jámym) 116₅–₉

c) kauzativní sloveso daryti ‚činit‘:

M. Proč ji na- // zývají smrtelnou? // O. Protože [...] způsobuje, že // ona ztrácí svůj život / to jest // Boží milost. (M. Cźemuž go zową śmiertel- // nym? // V. Ją [...] czyni / że // ona traci żywot ƒwoy / to ieſt // łáſkę Bożą.) 92₁₀–₁₆

¹⁵Srov. Ambrazas (1976: 867).

¹⁶Tradiční gramatiky považují takové věty za věty příslovečného určení způsobu (srov. Jablonskis 1911/1957: 506; Balčikonis 1982: 127; Balkevičius 1963: 357–358 (popisné věty příslovečného určení způsobu); Sirtautas, Girdėna 1988: 168), zatímco akademické gramatiky za popisné věty s přímou závislostí (srov. Ambrazas 1976: 840–842; 1994: 680, Ambrazas, red. 1997: 735–737 (correlative clauses)).

¹⁷K termínu srov. Matthews (1997: 115–116); více o epistemické modalitě viz Palmer (1986: 18–20).

DAUKŠOS KATEKIZMO AIŠKINAMIEJI SAKINIAI | 25

d) emocionální slovesa, tj. slovesa vyjadřující emocionální reakci divit se, stěžovat si (srov. Drotvinas 1963a: 17; 1964: 21), spojení dávat se za vinného ‘vyznat se (z hříchů)’:

neboť je třeba podivit se / // že některé osoby // zbožné nenacházejí žádné // hříchy / z nichž by se měly // přiznat k vině (nie trzebá // ſię dżiwoẃać / iš niektóre // perſony nabożne / nie náy- // duja grzechow / 3 ktorych // by ſię miały winnemi dá- // wać) 115₆–₁₀ [mohou se přiznat k vině] neboť neměl tak silnou víru / // jak je třeba ([može ſię dáć winien] iš nie miał ták ſtá- // tećney wiáry / iáko ſhuſba) 121₂₀–122₁₀

Syntaktickou funkci podmětu mají ty vedlejší věty s jog, které vyžaduje pasivní rod verborum dicendi (a), slovesa vyjadřující vztah totožnosti mezi propozicionálními argumenty znát ‘znamenat’, vyjít ‘dopadnout s nějakým výsledkem’, být ‘znamenat’ (b) a spojení vyjadřující epistemické hodnocení být pravda (c), např.:

a) O tobě jasně // řečeno jest: že jsi přijal hříšné // a jedl jsi s nimi. (O tobie jáwnie mo- // wiono / žeś przyimował grze- // bne / y z nimi jadł.) 150₁₇–₁₉ b) M. Co znamená sedět na // pravici Boha Otce // všemohoucího? // O. Že sedí na nejvyšším // místě, které je v nebi 37₁₂–₁₇ z toho vyplývá, // že nemá z čeho // být pokládán za vinného (z tąd pochodzi / iż // nie máią 3 czegoby // ſię win- // ni dáć mieli) 115₁₆–₁₁₆ c) Je pravda, že co // člověk od mládí vypil, // to si uchová i // v pozdějších letech (Rzecż pewna // ieſt / iż czego ſię cżłek z mło- // du napiie / to y ná poto- // mnie cżały zachowa) 5₅–₉

Odkazovací slova se ve vysvětlovacích větách se spojkou jog užívají zřídka. Ačkoli obvykle závisí na originálu, byly nalezeny i věty, v nichž užité odkazovací slovo nemá v originálu protějšek. Takové jsou věty s hlavními slovesy dělat (srov. citovaný příklad), znát:

M. Jak se to stalo, že // se narodila z Marie // Panny? // O. Tak, že ne činností // člověka, nýbrž činností Ducha // svatého počala a porodila // dívka, zůstávajíc pannou (M. A jákož ſię to ſtało? // V. Nie ſprawą cżłowiecżą / ále // ſprawą Ducha świętego: po- // nieważ ona Pánna zoſtała) 33₃–₉

Odkazovací slovo je nezbytné v několika vysvětlovacích větách s předřazenou vedlejší větou (a), stejně jako ve větách s hlavními slovesy vyjadřujícími určení příčinného vztahu mezi dvěma propozicemi, například připisovat ‘přičítat’ (b), srov.:

a) Že mnozí z těch, // kteří se často zpovídají // z hříchů, nenacházejí žádné // znepokojení a rozrušení // svého svědomí [...] K tomu // lze nalézt dva důvody (JZ niemáło 3 tych // co ſię cżęſto ſpowiá- // dáią w nieiákim žámieſá- // niu y roſtárgnieniu ſum- // nienia ſwego podcżás ſię / náyduią [...] temu može dwie przy- // cżynie náleść.) 111₂–112₅

26 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

b) [t]ěmito milostmi [...] prosím / abys mě // k víře své {povolat [...] ráčil (twojey to łafce [...] przypluié /jeś // mię do wiary twey świętey po- // wołać [...] racžył) 185₂₀–₁₈₆₅

V analyzovaných větách, stejně jako ve větách se spojkou idant, vystupují jako korelativní výrazy také podstatná jména s abstraktním významem malonė, slaptė ‘tajemství’, geradarymas, např.:

Ale i to nepatrné tvé dobro- // diní uznávám, že jsi mě // z mnoha různých nebezpečí [...] vytrhl / a zachránil (Ale y to // nie mnıeyfe twoie dobrodziey- / ftwo wyžnawam /jeś mię od // przygod rozmaitych [...] wyrwał y vybawił) 186₈–₁₇

Jak je patrné z uvedených příkladů, vysvětlovací věty se spojkou jog jsou především typické pro slovesa vyjadřující mluvení nebo duševní činnost (verba dicendi et sentien- di) a pro slovesa emocí. Tento poslední typ vysvětlovacích vět se blíží příslovečným větám příčinným: propozicionální argument lze chápat nejen jako předmět údivu (stížnosti apod.), ale také jako okolnost vyjadřující údiv (stížnost apod.).

Pro vedlejší vysvětlovací věty se spojkou jog jsou typické tvary oznamovacího způsobu slovesa ve funkci přísudku. Souvisí to s jejich faktickým statusem¹⁸: předpokládá se, že obsah vysvětlovací věty odpovídá skutečnosti.

3. VĚTY SE SPOJKOU jei(g(u))

Všech 39 vedlejších vět s touto spojkou v analyzovaných Daukšových dílech je přímými syntaktickými vztahy spojeno s přísudkem věty hlavní. Některé z nich, vysvětlovací, zaujímají pozici valenčního doplnění slovesa nebo přídavného jména ve funkci přísudku, jiné, příslovečné, pozici volného členu.

Většina Daukšových souvětí se spojkou jei(g(u)) jsou příslovečná. Jejich vedlejší věta obvykle vyjadřuje podmínku¹⁹ (a); někdy, zejména při záporném přísudku věty hlavní, přípustku (b), např.:

a) Jestliže ti tvůj otec přikáže říci nějakou lež, nebo spáchat nějaký hřích či něco zlého, máš ho poslouchat? (kiedyby tobie oćiec twoy // ro|kažał rzeć iaką nieprawdę // ábo grzech jaki vczynic: winien // żeś go {łuchac?) 81₁₈–82₃

b) Tobě, Otče, ochotněji // vyznávám své hříchy /// které bych chtěl před tvýma očima skrýt // nemohu. (Tobě, Otče, ochotněji // vyznávám své hříchy, které kdy- / bych chtěl před tebou zatajit // nemohu.) 134₁₆–₁₉

18 Dėl termino žr. Matthews (1997: 125).

V Katechismu a Krátkém způsobu se v podmínkových větách užívá také zvláštní spojka kačėib(a).

Daukšos Katekizmo aiškinamieji sakiniai

27

Podmínkovým souvětím nejsou příznačná korelační slova. Převládá v nich antepozice vedlejší věty. Ve větě přípustkové stojí vedlejší věta rovněž před hlavním přísudkem.

V Katekismu a Stručném výkladu bylo nalezeno 11 příkladů vysvětlujících vět se spojkou jestliže(g(u)). Připojují se k nim slovesa emocí (stěžovat si), slovesa duševní činnosti (užívat ‘rozebírat’), sloveso stačit vyjadřující příčinný vztah (dostatečnou nebo nedostatečnou podmínku), sloveso vyjmout vyjadřující omezení platnosti tvrzení ‘vyloučit’, např.:

Stačí, že má vůli a ochotu to přijmout, a když tak činí, koná, co má činit. (To je dost, že má chuť a vůli to přijmout, když činí to, co je povinen činit.)

42₃–₆ [įſpildijſſimė áſmą] nė apréi[k]ſbdami nūde- // mių nežinomų (tiéktái įſė- // muś / iai butų drin’ ižwajti- // mo iu / tam kurėm’ pridera (nie ob- // mawiając / nie odkrywając // grzechow potáiemnych (chy- // baby // dla wcżenia ich / temu ko- // mu przyſtoi) 86₁₃–87₂

Vysvětlovací vedlejší věty se spojkou jei(g(u)) vyžaduje také spojení duotis kaltam ve funkci přísudku, znamenající ‚vyznat (vinu)‘:

[může se stát vinným], jestliže upadl do [hříchu srdcem ([může se stát vinným], jestliže upadl do hříchu) 121₂₀–122₂₁

Ve všech citovaných příkladech má vedlejší věta syntaktickou funkci předmětu. Korelační slovo (stejně jako v originále) mají vedlejší věty, které se pojí se slovesem pakakti.

To, že je ve všech těchto případech vedlejší věta vysvětlovací, a nikoli příslovečná věta podmínková, ukazuje spojka jog, užívaná v týchž souvětích složité stavby střídavě se spojkou jei(g(u)). Volba spojky v litevském překladu ve všech případech závisí na originále, srov.:

[Toť vpravdě žalostné] Že nebyl trpělivý // v protivenstvích / anebo též neměl trpělivosti v // souženích ([Kéž se tedy stane žalostným] Že nebyl trpělivý // v protivenstvích / anebo také neměl trpělivosti v // útrapách) 124₁₅–125₃ [může se stát vinným] že neměl takovou // víru, jaká náleží: anebo jestliže se nevyvaroval // pokušení a myšlenek ([může jej učinit vinným] že neměl takovou // víru, jaká náleží: anebo jestliže se nevyvaroval těch // pokušení a myšlenek) 121₂₀–122₁₁

Syntaktickou funkci podmětu má vedlejší věta vyžadovaná podstatným jménem deja / bėda označujícím vnitřní stav osoby:

Běda // mi / jestliže po tolika // lécích nebudu zdráv, jestliže přesto na těle i na // duši budu trpět nemocí hříchů. (Běda mi / jestliže po tolika lékařstvích nebudu zdráv, jestliže budu trpět nemocí hříchů jak na těle, tak na duši.) 143₉–₁₃

28 |

ARTŪRAS JUDŽENTIS

Jak vyplývá z uvedených příkladů, spojka vysvětlovacích vět jei(g(u)) je svou funkcí velmi blízká spojce jog (s níž se někdy užívá střídavě), liší se však od ní nefaktivním statusem. Například vedlejší věta pakanka, jog turi norą má faktivní presupozici (předpokládá, že přání existuje), zatímco odpovídající věta pakanka, jeigu turi norą je nefaktivní – označuje přání jako dostatečnou podmínku bez ohledu na to, zda v konkrétním případě existuje, či nikoli.

Souvětí s vysvětlovací vedlejší větou a spojkou jei(gu) nejsou cizí ani současnému spisovnému jazyku (srov. Ambrazas 1976: 808–809, 874–875), užívají se však zřídka. Ve většině případů jsou dnes taková souvětí nahrazována souvětími se spojkou kad.

4. ZÁVĚRY

1. Na rozdíl od současného spisovného jazyka, v němž jsou vysvětlovací věty spojovány as sémantickou spojkou kad (a její stylistickou variantou jog), užívá Daukša v odpovídajících větách spojky idant, jog a jei(g(u)). Prvními dvěma se vedlejší vysvětlovací věta uvádí přibližně stejně často, spojka jei(g(u)) se v těchto větách vyskytuje podstatně méně často. Tytéž spojky spojují také části souvětí vyjadřující okolnostní význam účelu, příčiny, následku a podmínky.

2. Podle typu modality se věty se spojkou idant výrazně liší od vět se spojkami jog a jei(g(u)): první se vyznačují deontickou modalitou, zatímco druhé epistemickou.

3. Daukšovy spojky vysvětlovacích vět se volí podle sémantického vztahu k predikátu: vztahy účelu nebo následku se vyjadřují spojkou idant, vztahy příčiny spojkou jog, méně často jeigu. Tyto spojky se liší nikoli tolik z hlediska funkcí, které plní, jako z hlediska faktivity.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V. 1972: Lietuvių kalbos prijungiamųjų sakinių struktūriniai tipai. Baltistica 8 (1), 23–48.

AMBRAZAS, V. 1976: Prijungiamieji sakiniai. Ulvydas, K., red. Lietuvių kalbos gramatika 3: Sintaksė, Vilnius: Mokslas, 789–916.

AMBRAZAS, V. 1994: Prijungiamieji sakiniai. Ambrazas, V., red. Dabartinės lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 659–696.

AMBRAZAS, V., ed. 1997: Lithuanian Grammar, Vilnius: Baltos lankos.

BALČIKONIS, J. 1982: Paskaitos. Lietuvių kalbos gramatika. Rinktiniai raštai II. Sudarė A. Pupkis, Vilnius: Mokslas, 4–140.

BALKEVIČIUS, J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Mintis.

BŪDA, V. 1979: Papildinio prijungiamųjų sakinių sandaros elementai. Kalbotyra 30 (1), 13–96.

BŪDA, V. 1987: Lietuvių kalbos prijungiamieji sakiniai, Vilnius: Mokslas.

DROTVINAS, L. 1958: Условные конструкции (союзные) в Постиллях М. Даукши. Kalbotyra 1, 123–146.

DROTVINAS, L. 1961: Apie kai kurių sąlygos konstrukcijų daugiareikšmiškumą lietuvių kalboje. Lietuvos TSR MA darbai A, 1 (10), 167–171.

DROTVINAS, L. 1962: Apie dabartinės lietuvių kalbos sąlygos konstrukcijas. Kalbotyra 4, 93–118.

DROTVINAS, L. 1963 a: Apie dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos priežasties ir tikslo konstrukcijas su jungtuku kad. Kalbotyra 6, 15–27.

Daukšos Katekizmo aiškinamieji sakiniai | 29

Drotvinas, L. 1963 b: Apie tarinių formas dabartinės lietuvių literatūrinės kalbos priežasties konstrukcijose. Kalbotyra 9, 35–49.

Drotvinas, L. 1964: Priežasties ir tikslo sudėtinės konstrukcijos XVI–XVII a. lietuvių kalbos raštuose. Kalbotyra 10, 19–52.

Drotvinas, L. 1967: P respondent?