ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVIII (2003), 197–199

IN MEMORIAM

Velta Rūķe-Draviņa

1917 01 25 – 2003 05 07

Dne 7. května 2003 zemřela ve Švédsku (ve Stockholmu) ve věku 86 let významná lotyšská jazykovědkyně a baltistka Velta Rūķe-Draviņa (Velta Rūķe-Draviņa).

Velta Rūķe se narodila 25. ledna 1917 ve Valmieře, v severní části Lotyšska. Během války rodiče odešli do Ruska a po čtyřech letech se vrátili do Rigy. Budoucí lingvistka vystudovala 2. rižské gymnázium a studovala baltskou filologii na Filologicko-filosofické fakultě Lotyšské univerzity; v roce 1940 pracovala jako asistentka profesora Jānise Endzelīnse. Později vedla Archiv lotyšského jazyka. V roce 1944 byla nucena spolu s manželem Kār l isem Draviņšem (Kārlis Draviņš) uprchnout z Lotyšska. Z kuronského pobřeží, které podle vlastních vzpomínek Rūķe střežili němečtí vojáci mobilizovaní z Litvy a s nimiž se uprchlíkům podařilo dohodnout, dopluli po dramatické cestě motorovými čluny ke skandinávským břehům. Usadila se ve Švédsku, kde na Lundské univerzitě vyučovala baltské a slovanské jazyky (1948–1968) a obhájila doktorskou disertaci Diminutive im Lettischen (1959). Později působila na Stockholmské univerzitě: studovala slavistiku a vyučovala baltistické a slavistické obory (1969–1984).

Vědecká činnost této badatelky byla mimořádně mnohostranná: významně přispěla ke studiu spisovné lotyštiny i nářečí, frazeologie, jazykové kultury, jazyka spisovatelů, stylistiky, dětského jazyka aj.

První publikace Velty Rūķe-Draviṇy se věnovaly nářečím a dějinám jejich výzkumu (Latvju tarmētyra 1918–1938 / Latviešu izloksņu pētīšanas darbs 1918–1938). Sestavila a v roce 1940 vydala také Program popisu nářečí (Programma izloksņu aprakstiem). O dvacet let později, když psala o aktuálnosti výzkumu nářečí, zdůraznila význam nářečních fonémů pro archiv zvukového systému lotyštiny. Sama Rūķe-Draviņa se také

198 |

IN MEMORIAM

snažila své zásady uskutečňovat publikováním popisů tří různých nářečí: nářečí ve Viški (1939), nářečí ve Stende (spolu s manželem Kār l isem Draviņšem; 3 části: 1955, 1958, 1962), nářečí v Galgausce (spolu s rodákem z Galgausky Alvilsem Klēbachsem-Kalnietisem, 1996). Kromě těchto cenných popisů publikovala dva články, v nichž se skupiny nářečí probírají z geolingvistického hlediska („Latgales izlokšņu grupējums“, 1939 a „Kurzemes un Vidzemes lībiskais apgabals“, 1940).

Za zmínku stojí také autorčin přínos toponomastice: monografie o místních názvech v obci Kauguri – jeden z mála úplných toponomastických popisů jediné obce (Place Names in Kauguri County, Latvia, 1971), v níž byla k porovnání využita také data z litevštiny.

Výsledkem dlouholetých pozorování a výzkumů je monografie Proces jazykové standardizace lotyštiny (The Standardization process in Latvian. 16th Century to the Present, 1977), která zachycuje 400 let vývoje lotyšského jazyka. Autorka v této práci uvádí počátky spisovné lotyštiny, analyzuje první písemné prameny a jazykové i pravopisné zvláštnosti těchto pramenů, konstatuje a hodnotí vývojové tendence jazyka a sleduje jazyk a jeho proměny pohledem sociolingvistky. Jazykovědkyně uznává, že při formování lotyštiny odedávna převládal princip historismu, který upřednostňoval archaičnost, avšak jazyková praxe se od tohoto principu již vzdaluje. Velta Rūķe-Draviņa si navzdory životu daleko od vlasti povšimla tendencí, jako je jazyková variabilita, změny gramatických tvarů a zvýšené užívání přejatých slov a slangu v literatuře, zejména v poezii.

Již od mládí se zajímala o otázky jazykové kultury: v roce 1940 publikovala doporučení pro jazykovou praxi (Valodas un rakstības jautājumi, redaktor Jānis Endzelīns), která pomáhala předcházet častějším jazykovým chybám, a v roce 1942 vyšel jí připravený pravopisný slovník lotyštiny (Latviešu pareizrakstības vārdnīca).

Velta Rūķe-Draviņa byla jednou z prvních baltistek, které se začaly zajímat o dětský jazyk. Její široce uznávaná kniha na toto téma se jmenuje Od pěti měsíců do pěti let (No pieciem mēnešiem līdz pieciem gadiem, 1982).

Veltu Rūķe-Draviņu vždy zajímala specifika a stylistika uměleckého jazyka: psala o jazyce lotyšských básníků a prozaiků Rainise, bratrů Kaudzīteových, Ievinše aj.

V jejích pracích se údaje o lotyštině na mnoha místech porovnávají s litevským jazykovým materiálem: zejména v monografii Deminutiva v lotyštině, vydané na základě disertace, a v knize Proces jazykové standardizace lotyštiny. Ve svých článcích autorka pojednávala o názvech lexémů, jako jsou jalovec, pohanka v baltských jazycích, porovnávala slovotvorbu v lotyštině a litevštině (Dialektgeographische Unterschiede auf dem Gebiet der Wortbildung im Baltischen) a číslovky v baltských a slovanských jazycích. Sestavila a redigovala sborník článků k jubileu Christiana S. Stanga Donum Balticum (1970), v němž sama publikovala cennou studii o spojení počátečních souhlásek v litevštině a lotyštině (Initial Consonant Combinations in Lithuanian and Latvian), kde konstatuje, že litevština má více souhláskových fonémů, které se na začátku slov volněji spojují po dvou a třech. Pro litevštinu jsou typické kombinace souhlásek, které se ve spisovné lotyštině nevyskytují, ale často se objevují v polštině: pj-, bj-, km-, gn-, cv-, čv-, sl’-, sn’-, šč-, šk-, šn-, zl’-, zm-, žl-, žm-, žn-, fl’-. Na druhé straně se většina počátečních souhláskových spojení převládajících v lotyštině (například pr-, kr-, tr-, sp-, st-, str-)

In Memoriam

| 199

shodují se s obdobnými souhláskovými skupinami v estonštině. To podle autorky podporuje hypotézu o finském vlivu na lotyštinu. Jejím přičiněním byly nalezeny a zveřejněny poznámky z přednášek F. Fortunatova o fonetice litevského jazyka, uchované ve švédských archivech.

Aktivní filologická činnost Velty Rūķe-Draviņy, její dlouholeté výzkumy a publikace se dočkaly uznání v emigraci: byla zvolena profesorkou obecné jazykovědy na Stockholmské univerzitě, o něco později profesorkou baltské jazykovědy, v roce 1980 se stala členkou Švédské akademie humanitních věd a v roce 1990 také zahraniční členkou Lotyšské akademie věd. V letech okupace byla nejvíce titulovanou lotyšskou lingvistkou v emigraci, zastupovala lotyšskou jazykovědu na mezinárodních kongresech a sama pořádala ve Stockholmu konference baltských studií. Velta Rūķe-Draviņa nebyla jen lingvistkou, byla filoložkou v širším smyslu tohoto slova: zajímala se také o literaturu, literární kritiku a folklor, redigovala časopisy a v mládí sama skládala básně.

Laimute Baluodė

Riga–Helsinky