ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVIII (2003), 97–103

Stupně hodnocení jazykových jevů

RITA MILIŪNAITĖ

Lietuvių kalbos institutas, Vilnius

Cílem článku je představit systém stupňů hodnocení jazykových jevů, jehož uplatnění v preskriptivní lingvistice by mohlo zvýšit konzistentnost normativní práce a účinnost jazykových doporučení. Stupně hodnocení odrážejí různé typy vztahu mezi příslušnými jazykovými jevy a kodifikovanými normami spisovného jazyka. Při jejich určování se zohledňují vlastnosti těchto norem, totiž variabilita, stabilita, jazyková změna, funkční a stylová diferenciace atd. Autorka pojednává o čtyřech stupních hodnocení, vymezuje jejich základní rysy a zkoumá, jak se uplatňují v praxi.

1. ÚVODNÍ POZNÁMKY

V teorii a praxi jazykové kultury patří k nejdůležitějším otázkám, jak hodnotit různé jazykové jevy, jakými normativními zásadami a kritérii se řídit a jak ukázat rozdílnou hodnotu jevů a zvláštnosti jejich užívání. Otázka systému různých stupňů hodnocení, o níž byla řeč výše, se stává zvláště aktuální a přirozeně vyvstává především proto, že spisovná litevština již dosáhla takové úrovně vývoje, že se může dále rozvíjet samostatně a spoléhat na vlastní síly, zároveň je však znatelně ovlivňována vnějšími vlivy a celý tento proces se v poslední době velmi zintenzivnil.

Další věcí je, že současné užívání spisovné litevštiny se stále více rozčleňuje do různých žánrů a oblastí a hranice funkčních stylů, které byly dříve považovány za poměrně jasně vymezené, se značně stírají. Zvláště obtížně se vymezuje podoba mluvené spisovné řeči, v níž se často prolínají prvky samotného spisovného jazyka, nářečí i žargonu. Rozmanitost užívání spisovného jazyka tedy vybízí k aktivnějšímu vědomému působení normotvůrců na proces jeho vývoje, aby nepřevážila živelnost, neboť to by bylo v zásadě v rozporu se samotnou povahou spisovného jazyka.

Mění se také uživatelé spisovného jazyka. Po několik desetiletí hrály v normativní práci s litevštinou poměrně důležitou roli autorita (jazykového normotvůrce) a normativní tradice. V poslední době se uživatelé jazyka nespokojí s prostou odpovědí na otázku, zda lze určitý jev užívat, či nikoli. Žádají zdůvodnění – proč. Požadují důslednost, systémovost a logičnost jazykových doporučení a vyjadřují nespokojenost s rozdílným hodnocením téhož jevu v různých normativních zdrojích.

V normativních publikacích poslední doby, různých sbírkách jazykových rad, článcích o jazykové praxi, recenzích apod. chybí jednotný a jasný systém hodnocení jazykových jevů. Hodnotící popisy jazykových norem a chyb…

98 |

RITA MILIŪNAITĖ

Hodnocení se značně různí a ne vždy lze pochopit, zda autor považuje určitý jev za jazykovou chybu, nebo pouze za porušení stylistických norem apod. Proto se zdá užitečné pojednat alespoň o nejdůležitějších rysech možné soustavy hodnocení jazykových jevů.

S ohledem na to vše je třeba nahlížet na hodnocení jazykových jevů poněkud jinak, než bylo zvykem zhruba před deseti lety: uživatelům spisovného jazyka začínají kvantitativně i kvalitativně přestávat stačit informace zveřejňované v dřívějších jazykově normativních pracích (např.: Kalbos praktikos patarimuose, 1985; Dabartinės lietuvių kalbos žodyne, 2000; Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje, 1994 aj.²). Jinými slovy je nutné nejen zohledňovat nejnovější změny ve spisovném jazyce (vznik nových výpůjček, nových významů slov a celých konstrukcí, ústup některých jevů z užívání, funkční a stylistické rozrůzňování různých vyjadřovacích prostředků), ale také hledat způsoby, jak zdokonalit systém hodnocení jevů, které vykazují kolísání.

Náčrt tohoto článku vznikl již v roce 1998, kdy se ve Státní komisi pro litevský jazyk projednávaly základy a zásady nového vydání Kalbos praktikos patarimų³. Bylo třeba zdůvodnit systém hodnocení jazykových jevů zvolený pro tuto publikaci a byl navržen čtyřstupňový systém hodnocení⁴.

Než přistoupíme k charakteristice stupňů hodnocení jazykových jevů, je třeba stručně pojednat o základních souvisejících pojmech. Je důležité hned zdůraznit, že stupeň hodnocení je odvozená veličina. Závisí na tom, jak vymezíme normu spisovného jazyka.

2. RYSY NOREM SPISOVNÉHO JAZYKA

Aniž bychom se tentokrát podrobněji zabývali teoretickými úvahami, měli bychom uvést definici normy spisovného jazyka, kterou považujeme za nejpřijatelnější, a charakterizovat její rysy důležité pro další pojednání o stupních hodnocení jazykových jevů. Není to snadné, neboť v teorii jazykové kultury litevštiny panuje v této oblasti terminologická neujasněnost i různé pojetí normy, zejména pokud jde o vztah mezi normou a užíváním (srov.: Girdenis, Pupkis 1978: 56; Knūkšta 1979: 85; Pupkis 1980: 20; Gaivenis, Keinys 1990: 134; Ambrazas, red., 1999: 295–296; Klimavičius 2002: 19).

Za nejneutrálnější a nejuniverzálnější se jeví definice v „Litevské jazykové encyklopedii“: jazyková norma (lat. norma „měřítko, pravidlo“) – „souhrn jazykových faktů a způsobů jejich užívání, který je v dané době uznáván v určité společnosti“ (Amb-

¹ Toto vydání v podstatě přetiskuje vydání z roku 1993.

² Srov. také tvrzení ze školní učebnice, které již neodpovídá dnešním potřebám: „Norma spisovného jazyka je poměrně přísná, opírá se o dvě hodnoticí měřítka: správně – nesprávně, čistě – nečistě“ (KOŽENIAUSKIENĖ R., DOBROVOLSKIS B., ZINKEVIČIUS Z. Lietuvių kalba. Vadovėlis IX klasei, Kaunas: Šviesa, 2001, 3-iasis leidimas, 15).

³ Tyto zásady Komise schválila a zveřejnila v časopise Gimtoji kalba (1998, 12, 4–6).

⁴ Autorka dále rozvíjí a shrnuje myšlenky k tomuto tématu, které ve svých předchozích článcích předložila ve fragmentech, a zároveň vychází ze zkušeností získaných při rozboru doporučení jazykově normativních prací, při posuzování gramatických jevů v Kalbos patarimų v rámci Komise pro litevský jazyk i při opakovaných diskusích o podstatě tohoto systému stupňů hodnocení a zásadách jeho praktického uplatňování.

KALBOS REIŠKINIŲ VERTINIMO LAIPSNIAI

99

razas, red., 1999: 295). Iš čia išvedamas ir bendrinės kalbos normų apibrėžimas: „bendrinei kalbai būdingų ir joje vartojamų kalbos faktų bei taisyklių visuma“ (ten pat). Čia galima įžvelgti du normų aspektus: normas kaip visuotinai pripažintą vartoseną ir normas kaip kalbos dėsnių ir taisyklių visumą. Pirmuoju atveju galima kalbėti apie REALIĄSIAS (funkcionuojančias) normas, antruoju – apie KODIFIKUOTĄSIAS (idealizuotas).

Druhý aspekt norem spisovného jazyka – kodifikace – je zásadní a odlišuje normy spisovného jazyka od jazykových norem obecně. Je však chybné se domnívat, že za normy spisovného jazyka lze považovat pouze to, co je kodifikováno. Kodifikace může být v mnoha případech zastaralá a neúplná a nemusí odrážet skutečný stav, neboť obvykle zaostává za reálnými normami. Například DLKŽ₄ neuvádí slova aplinkosauga, jogurtas, rankinė, žiniasklaida atd., ačkoli se již ve spisovném úzu plně ustálila, a jsou tedy reálnou normou.

Normy spisovného jazyka lze charakterizovat také podle několika dalších znaků:

1) podle toho, zda normy tvoří jádro, nebo periferii spisovného jazyka, se rozlišují HLAVNÍ a VEDLEJŠÍ;

2) z časového hlediska mohou být normy spisovného jazyka USTUPUJÍCÍ (zastaralé), SOUČASNÉ a BUDOUCÍ (začínající se prosazovat) (srov. dynamickou teorii normy, Pupkis 1980: 21–24);

3) podle toho, zda patří k obecnému (všeobecnému) úzu, nebo k některým funkčním stylům spisovného jazyka, se rozlišují OBECNÉ a SPECIÁLNÍ (srov. Klimavičius 2002: 23).

Jak již bylo uvedeno, stupeň hodnocení je odvozená, relativní veličina a závisí na pojetí norem spisovného jazyka; systém stupňů hodnocení tedy musí odrážet mnohostrannost norem spisovného jazyka (variabilitu, stabilitu, vývoj, vztah mezi reálnou a kodifikovanou normou, funkčně-stylistické členění norem atd.).

3. STUPNĚ HODNOCENÍ A JEJICH DRUHY

Že se jazykové jevy hodnotí různě a že se jejich vztah k normám spisovného jazyka vyjadřuje různými způsoby, dokládá poměrně krátká historie normování našeho spisovného jazyka.

Již v opravářské praxi Jona Jablonskise se začíná rýsovat tendence nejen ostře rozlišovat mezi normou a chybou, ale také rozpoznávat více a různorodějších vztahů mezi normou a chybou. Souvisí to jak s již zmíněnou mnohostrannou povahou norem spisovného jazyka, tak se zvláštnostmi jejich fungování. Různé normativní příručky se různými způsoby snaží ukázat, co je nepřípustné, a rozlišit, co je drobná chyba a co je pro spisovný jazyk více či méně přijatelné (například k systému stupňů hodnocení v příručce „Kalbos patarėjas“ (1939) viz Miliūnaitė 2000: 24–35). V tomto ohledu došlo k výraznému pokroku při přípravě I. vydání Kalbos praktikos patarimų (1975) (viz Labutis 1972: 12–16; zde se hovořilo o třech různých stupních normování, neboli normativnosti, ačkoli v samotné příručce lze snadno rozpoznat čtyři).

100 |

RITA MILIŪNAITĖ

Stupeň hodnocení ukazuje vztah hodnoceného jazykového jevu k normě spisovného jazyka. Abychom určili stupeň hodnocení jevu, je třeba nejprve odpovědět na otázku: JE JAZYKOVÝ JEV NORMOU?

Protože kvůli neustálým jazykovým změnám a z nich vyplývajícím přechodným případům, různým výjimkám apod. nelze vždy přesně stanovit hranice mezi chybami a normou, jsou možné nejméně čtyři odpovědi: (1) jde o všeobecně uznávanou jazykovou normu (je-li variabilní, jsou její varianty rovnocenné); (2) jde o normu, ale pouze o jednu (vedlejší) konkurenční variantu; (3) nejde o všeobecně kodifikovanou normu, ale nelze ji ani považovat za závažnou chybu; (4) nejde o normu, nýbrž o všeobecně uznávané její porušení (tedy o chybu).

Lze to znázornit schématem:

Rozlišují se tedy čtyři stupně hodnocení jazykových jevů, které ukazují, co je ve spisovném jazyce náležité, co lze v určitých případech užívat, čemu je třeba se vyhýbat a co je nepřípustné. Konvenčně se zapisují takto (a – hodnocený jev, b – normový jev): (1) a+ nebo a | b; (2) a || b; (3) a vngt. – b, (4) a ntk. = b.

3.1. a+, a | b

Tento stupeň hodnocení ukazuje, že hodnocený jev je normou (a+), nebo že jsou-li varianty normy, jsou hodnocené jevy z hlediska normy ZCELA ROVNOCENNÉ (a | b), a jde tedy nejčastěji o absolutní synonyma (dubleta) různých jazykových rovin, například: Kažkas pasibeldė (| pabeldė) į duris⁵. Takové jevy tvoří jádro normy a jsou pozitivně kodifikovány, tj. považují se za správné.

Z hlediska fungování mohou tyto jevy, je-li norma variabilní, mít určité, poměrně nevýrazné funkčně-stylistické odstíny, které obvykle vyplývají z původu jevů, tradice jejich užívání, rozšíření, oblasti užívání apod. Postupem času mohou v úzu, když si navzájem nekonkurují, získávat další rysy a přestat být považovány za dubleta, případně jeden z nich může ustoupit z jádra normy.

⁵ Protože se článek zabývá samotnými znaky stupňů hodnocení a principy jejich rozlišování, uvádí záměrně jen málo konkrétních příkladů; příklady uspořádané podle probíraného systému stupňů hodnocení lze nalézt v knižní řadě „Kalbos patarimai“ (viz Kalbos patarimai I. Gramatinės formos ir jų vartojimas. Vyr. red. A. PUPKIS, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2002; Kalbos patarimai II. Sintaksė: 1. Linksnių vartojimas. Vyr. red. A. PUPKIS, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003).

KALBOS REIŠKINIŲ VERTINIMO LAIPSNIAI | 101

3.2. a || b

Šiuo vertinimo laipsniu žymimi NORMOS VARIANTŲ santykiai (plg. Miliūnaitė 2002: 38–39), kai gerėlesni, labiau bendrinės kalbos polinkius ir vartosenos poreikius atitinkantys kalbos reiškiniai teikiami vietoj ne pačių gerųjų, bet nelaikomų klaida reiškinių. Tokie variantai dažniausiai santykiauja kaip normos branduolys (neutralioji, visuotinė norma) ir periferija (šalutiniai normos variantai), pavyzdžiui: vieneri (II vieni) metai; čia pirmasis variantas vieneri yra sistemiškesnis, bet dirbtinis, o antras nuo seno tradiciškai vartojamas ir teikiamas kaip pagrindinė norma. Palaikant bendrinės kalbos grynumą, šiuo laipsniu vertintini dalis tarptautinių žodžių (ypač turint galvoje visuotinę, ne specialiąją vartoseną) – tada, kai jiems esama visiškai lygiaverčių pakaitų, pavyzdžiui: siurprizas (II staigmena, netikėtumas).

Kromě toho mohou mít takové varianty funkční stylistické rozdíly a v takovém případě jsou ve vztahu jako stylisticky neoznačené a označené jevy, například: diega šonas (II šoną); nominativ je v tomto případě vedlejší normou, typickou pro neformální styly, zatímco akuzativ je normou neutrální.

Upřednostňují-li se tedy lepší varianty, i horší JSOU TOLEROVÁNY a uživatelé si mohou vybírat – podle funkčního stylu, svých jazykových návyků apod. (například lepší varianty se doporučují pro prestižní jazyk, uvádějí se jako základní při výuce litevštiny pro cizince).

Varianty hodnocené druhým stupněm jsou proměnlivou součástí normy. Postupem času může vedlejší varianta normy vytlačit hlavní, tj. vyměnit si s ní místa, nebo ustoupit z užívání a přestat být považována za normu spisovného jazyka.

3.3. a vngt. – b

Tímto stupněm se hodnotí takové jazykové jevy, které se nacházejí na hranici mezi normou a chybou, v takzvaném šedém pásmu, v němž se často teprve krystalizují různé jazykové tendence, a proto je nelze vždy snadno postihnout a vymezit.

Takové jazykové jevy nejsou všeobecně uznávány (tj. mohou být kodifikovány jako nesprávné nebo se vůbec nedostat do normativních publikací ani jako norma, ani jako chyba). Ve většině případů je třeba tyto jevy považovat za odchylky od normy, za nevhodné jazykové tendence, například konkurenci opisných a jednoslovných tvarů stupňování: Nyní provedeme složitější cvičení.

Jde o přechodné případy mezi chybou a normou, vznikající z různých důvodů: 1) v důsledku vývoje jazyka a z něj vyplývajících rozporů na průsečíku systému a podsystému či několika podsystémů (například jevy téhož typu, ale s odlišným lexikálním vyjádřením, mohou být v jazyce různě ustálené); 2) v důsledku nedostatečného prozkoumání podstaty jevu a neprodiskutovaného hodnocení; 3) v důsledku stylistického rozvrstvení apod. Tento stupeň hodnocení může také ukazovat na postavení nastupující nebo ustupující normy (dřívější normy, která již nemá perspektivu) – například před deseti lety se nesprávně pokusili oživit plurál spalių mėnuo. Doporučuje se tedy takovým variantám vyhýbat a volit vhodnější způsob vyjádření, v naději, že se tak zpomalí šíření jevů nežádoucích v současném užívání spisovného jazyka.

102 |

RITA MILIŪNAITĖ

3.4. a ntk. = b

Jde o zjevné JAZYKOVÉ CHYBY, většinou o porušení systému. Pro spisovný jazyk se takové jevy vůbec nedoporučují k užívání a přísně se opravují. V normativních dílech se obvykle označují zkratkami ntk., nevart. Do této skupiny patří i všechny případy uvedené v seznamu Hrubých jazykových chyb⁶. Kromě toho sem náleží také porušení norem odborné lexiky (termínů).

Většinou jde o jevy vzniklé vlivem cizích jazyků: cizí slova ve slovní zásobě, kalky nebo cizí významy slov, kalkované frazémy a syntaktické konstrukce atd., například: imidžas (= įvaizdis), komisijos sąstatas (= sudėtis), spojky kad, jei(gu) s infinitivem k vyjádření účelu apod.

Kromě toho sem lze zařadit i nesprávné jazykové jevy vzniklé v domácím jazyce, velmi úzké nářeční jevy, zcela zastaralé a současnému úzu neobvyklé prvky – tedy to, co je v rozporu se systémem spisovného jazyka a odporuje jeho zákonitostem a pravidlům.

4. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

Souvislosti mezi konkrétními znaky normy a systémem stupňů hodnocení lze popsat takto.

1. Protikladu mezi kladně a záporně kodifikovanými jevy odpovídá rozlišení I. a II. a III. a IV. stupně hodnocení. Reálné normy se mohou shodovat (a v mnoha případech se shodují) s kodifikovanými normami; pokud ještě nejsou vůbec kodifikovány, často jim odpovídá III. stupeň hodnocení.

2. Hlavním a vedlejším normám odpovídá rozlišení I. a II. stupně hodnocení.

3. Důležité je, že jak hlavní norma (I. stupeň), tak chyba (IV. stupeň) jsou chráněny před příliš prudkými změnami – oddělují je dva přechodné stupně (II. a III.).

4. K vystižení dynamiky ustupujících (zastaralých) a budoucích (začínajících se prosazovat) norem je vhodný III. stupeň hodnocení („nedoporučuje se“). Některé z těchto jevů se mohou časem stát chybami (IV. stupeň), jiné mohou být uznány jako normy (tj. mohou být kodifikovány) (II. a I. stupeň).

5. Funkčně-stylistické členění norem spisovného jazyka (v zásadě rozlišování obecných a zvláštních norem) může být pouze doplňujícím znakem stupňů hodnocení. Je vhodné je uvádět odpovídajícími značkami u hodnoceného jevu a. Například pokud je hodnocený jev považován za funkčně zastaralý, lze jej označit: a psn. vngt. – b; pokud je nářeční: a trm. vngt. – b atd. Je třeba zdůraznit, že podmínkou existence jevů různých funkčních stylů ve spisovném jazyce je jejich správnost, proto lze mluvit pouze o příslušnosti jevů hodnocených I. a II. stupněm k určitému funkčnímu stylu nebo jeho skupině⁷. Například pokud je jev charakteristický pro neformální-

⁶ Lietuvių kalbos komisijos nutarimai 1977–1998, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1998, 123–176.

⁷Zde nejsou míněny motivovaně užívané nenormativní jevy, například v uměleckém stylu, který lze pouze částečně považovat za oblast užívání spisovného jazyka.

KALBOS REIŠKINIŲ VERTINIMO LAIPSNIAI

103

veřejným stylům (publicistickému, uměleckému, hovorovému), tj. jako protiklad k oficiálním (informativnímu, administrativnímu, vědeckému), lze toto označit takto: a volně || b nebo a volně || b. V takových případech se jev b považuje za základní, stylisticky neutrální jev charakteristický pro obecné užívání.

Popsaný systém stupňů hodnocení jevů spisovného jazyka umožňuje uplatňovat nejen princip změny norem spisovného jazyka, ale také princip jejich stability, tj. pomáhá zmenšovat rozdíl mezi kodifikovanou normou a skutečným územ. Jde o svého druhu pojistku stability norem, která brání bezdůvodným a bezhlavým změnám norem nebo alespoň zmírňuje jejich nevyhnutelné kolísání. Zároveň je tento systém stupňů hodnocení také mechanismem změny norem, protože s ohledem na vývoj jazyka umožňuje normy podle potřeby měnit, a to pouze prostřednictvím variant, bez přeskakování několika stupňů (a ntk = b → a vngt. – b → a || b → a nebo v opačném pořadí). Tímto způsobem lze omezit nesrovnalosti, které se v současnosti vyskytují v různých normativních pracích. Proto právě hodnota jevu musí být hlavním předmětem jazykových sporů mezi kodifikátory, a to na základě systému stupňů hodnocení a při uplatňování zásad a kritérií standardizace spisovného jazyka.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, V., red. 1999: Lietuvių kalbos enciklopedija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

GAIVENIS, K., KEINYS, S. 1990: Kalbotyros terminų žodynas, Kaunas: Šviesa.

GIRDENIS, A., PUPKIS, A. 1978: Bendrinės kalbos norminimo ir kodifikavimo principai. Baltų kalbos ir jų tyrinėjimo metodai, Vilnius, 53–66.

KLIMAVIČIUS, J. 2002: Lietuvių bendrinė kalba: ribos ir beribiškumas, sistema, norma ir kodifikacija. Terminologija 9, 7–25.

KNIŪKŠTA, P. 1979: Lingvistinis ir socialinis kodifikacijos santykis su norma. Lietuvių kalbotyros klausimai 19, 85–91.

LABUTIS, V. 1972: Leksikos ir žodžių darybos norminimo principai. Mūsų kalba 8, 12–16.

MILIŪNAITĖ, R. 2000: Kalbos reiškinių vertinimo laipsniai „Kalbos patarėjuje“. Kalbos kultūra 73, 24–35.

MILIŪNAITĖ, R. 2002: Gramatikos normų variantai ir jų vertinimo ypatumai. Kalbos kultūra 75, 35–46.

PUPKIS, A. 1980: Kalbos kultūros pagrindai, Vilnius: Mokslas.

Rita Miliūnaitė Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 2055 Vilnius, Lietuva [email protected]

Gauta 2003 03 28