ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

L (2004), 139 – 147

RECENZE

Recenze

SLOVNÍK ZANAVYCKÉHO NÁŘEČÍ I, A–K. AUTORKY TEXTU JANINA ŠVAMBARYTĖ, GIEDRĖ ČEPAITIENĖ. REDAKTOŘI ALDONAS PUPKIS (ŠÉFREDAKTOR), KLEMENTINA VOSYLYTĖ.

Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2003, 830 p., ISBN 5-420-01504-8 (1 tomas), ISBN 5-420-01505-6 (bendras).

Naše staré písemné památky a nářečí, jak učíval Juozas Balčikonis, jsou nejdůležitějším materiálem pro různá zkoumání, úsudky a úvahy. Takový byl cíl LKŽ – zahrnout téměř veškerý materiál; zdůrazňují to i práce mnoha badatelů.

Vedle LKŽ se začaly objevovat také nářeční slovníky. Jeden z nejrozsáhlejších je Slovník zanavyckého nářečí, jehož první svazek vyšel v roce 2003 (autorky textu Janina Švambarytė, Giedrė Čepaitienė, redaktoři Aldonas Pupkis a Klementina Vosylutė). Materiál shromáždil velký počet pracovníků v oblasti kultury, zejména studentů litevštiny – bylo to nemalé sdružení idealistických lidí, kteří s nadšením sbírali lexikum nářečí a sestavili plán slovníku. Bylo dotazováno mnoho lidí, kteří si nářečí dosud uchovali, ačkoli do zanavyckých nářečí už pronikají věci, které jim ještě nedávno byly cizí: přípona -ininkas namísto -inyko, přízvukování příčestí trpného minulého prostého padirbti, paleisti (1. přízvuková třída) podle třetí přízvukové třídy (padirbti, paleisti aj.). Je zvláštní, že u Žvirgždaičiai, Bajoraičiai a Keturnaujienė nebylo zaznamenáno výrazné posunutí přízvučného e k přední artikulaci (sę.n'is, m'ė.t'ę aj.; v roce 1954 to zde bylo normou). Nářečí se rychle mění; v důsledku kolektivizace, meliorací a ztráty půdy zanikla pevná venkovská společenství, která dokázala předávat systém nářečí z generace na generaci. A ostatně i lexikum se velmi mění: staré upadá, písemnosti a televize mnohé vytlačují a vyhánějí z užívání.

Materiál LKŽ tento slovník v mnohém doplňoval (lexikum je pohyblivá jazyková vrstva), avšak toto dílo bylo připravováno jinak: byly v něm pouze převedené podoby a často se měnila morfologie nářečí. To činí tento slovník značně různorodým a nesourodým. Vedle přepsaných, dnes zaznamenaných vět a staletí starých údajů Antana Tatarė, které byly dnes převedeny do podoby spisovného jazyka, se objevují věty utvořené ze slov spisovného jazyka a jediného nářečního slova: nejčastěji byla potvrzena pouze přípona -ininkas, -ė namísto -inyko, -ės; předpony nuo-, prie-, są-, už- zastínily nářeční nū-, pry-, sū-, až-, žū- aj. a volily se podoby spisovného jazyka. (Později, od svazku V, zejména od XI, se situace napravovala. Nářeční podoby se uváděly v transponované podobě podle hláskových korespondencí mezi spisovným jazykem a nářečními hláskami.)

Zdrojem slovníku nářečí (místního nářečí) jsou mluvčí nářečí určitého kraje, oblasti, dokonce i vesnice, kteří se tam narodili, vyrostli a mluví historicky utvořeným nářečím se specifickým systémem fonetiky, morfologie, syntaxe a lexika. Při takovém dodržování zásad sestavování nářečního slovníku se samočinně vyřazují náhodné věci, prvky systému spisovného jazyka, které zaznívají v rozhlase, divadle či jiných kanálech spisovného jazyka a pronikají lidem do hlav. Takto končí slovo odseknuté na konci

140 |

RECENZIJOS

slova: náhodné prvky přejaté z rozhlasu, divadla či jiných kanálů spisovného jazyka, které pronikají lidem do hlav. Pokud se vychází ze všech obyvatel daného kraje, bez rozdílu a bez ohledu na to, jak mluví, vzniká jiný typ slovníku – snad nějaké sociologické slovníky, nebo něco, co by se mělo nazývat jinak.

Slovník zanavyckého nářečí je poněkud nečekaným typem lexikální sbírky. Lexikografové nářečí po celém světě zpravidla sestavují slovníky úplné, diferenční, dokonce i slovníky jedné vesnice či jednotlivého člověka. V tomto případě se usilovalo nejen o důkladné zkoumání zaznamenaného nářečního lexika, ale také o zařazení ukázek z písemností spisovatelů a kulturních pracovníků daného kraje a materiálu z jiných jazykovědných děl (hojně z LKŽ). Bylo vynaloženo mnoho úsilí, ale má to i své stinné stránky, protože spisovatel se sotva mohl či může opírat pouze o vlastní nářečí: něco zná i ze spisovného jazyka a jiných nářečí, něco mu mohlo upravit nakladatelství nebo redakce a něco mohlo být do textu vloženo.

Vedle ukázek z děl Antana Tatarė, Juoza Lozoraitise, Albina Bernotase, Petronėlė Orintaitė a dalších zcela chybějí ukázky z děl Jona Jablonskise (a přitom často označoval věty i jednotlivá slova zkratkou Rg = Rýgiškiai; o toto nářečí opíral celý základ spisovného jazyka). To je obzvlášť nečekané.

Někdy v důsledku okolností vydávání nastávají zcela nepředvídané věci. Ze severoamerického tisku zřejmě pracovníci převedli do podoby žemaitských slov dovenà, dovenót Bs; patrně tak vzniklo i ãpmaudas Bs. Z žemaitštiny se přes Petronėlė Orintaitė, která mezi nimi žila po desetiletí, zřejmě dostala slova apveidùs, -ì ‘krásný’, atminàis ‘občas’, it (s. 163), tvar budynių ‘pohřební hostiny’ (s. 393), garankštis ‘vráska’; východní nářeční atgóžt se v textech Orintaitė mění na atgõžti. Novotvary spisovatelky atgyna ‘obrana’, atgoda ‘odpočinek’ se rovněž dostaly do tohoto slovníku, zdá se, zbytečně; patrně sem stejně nepatří ani kiaurameigis ‘lehký spánek’, ba ani atkeleivis ‘přistěhovalec’ a podobné výrazy. Také Pranas Vaičaitis přejímal slova z jiných nářečí, např. atžūlas (ze žemaitštiny), atpėnė vėl’ a podobně.

Dialektologové, lexikografové a etnografové zde najdou mnoho důležitého materiálu (uváděného ve zjednodušené transkripci); heslová slova jsou transponována podle hláskových korespondencí ve spisovném jazyce. Jaké důvody mohli mít významní jazykovědci tohoto kraje – Aldonas Pupkis, Giedrė Čepaitienė, Vilija Sakalauskienė, Arvydas Vidžiūnas, zesnulý Juozas Pikčilingis, Jonas Jurevičius a desítky dalších –, aby to nedělali, když se nečekaně objevily ve spisovných textech podoby dirbt, gílt, gùndyt, gùrktelt (= dirbti, gilti, gundyti, gūrktelti); jùngas, kùisla (= jùngas, kùisla) atd.? Tradiční přízvukování tohoto typu, převzaté právě ze zanavyckých a pruských litevských nářečí, se v naší lingvistice ustálilo již od dob Frydrichase Kuršaitise; sotva bylo třeba je zde měnit (označování přízvukových tříd podstatných a přídavných jmen a zájmen někdy značně pokulhává). Zvláštní je, že v textu jsou infinitivy na -ti, zatímco jako hesla se uvádějí podoby, u nichž došlo k fonetickému vypuštění krátkých koncovek, např. pabambėt → v textu pabambė·ti (s. 107), bárti → bá·rti (s. 115), bijót → bijó·ti (s. 136), bráižyt → brá·iži·ti (s. 163), dirbt → dîrpti (s. 288), girdėt → girdė·ti (s. 393) a tak dále.

Každý publikovaný nářeční text, slovník či seznam slov má pro dějiny jazyka větší či menší význam (dokonce i takový vadný slovník Vita Labučise Daukšių tarmės žodynas [Slovník nářečí Daukšiai], 2003, u něhož není jasné, o jaký typ jde ani zda jsou uvedené údaje vědecky spolehlivé), protože léta nářeční lexikum i morfologii postupně vymazávají. Takové rozsáhlé vícesvazkové dílo, připravované desítkami významných lingvistů, vzbuzuje zájem – bude se o ně opírat, budou se v něm hledat fakta pro vlastní výzkum a budou se z něj čerpat doklady pro budoucí svazky LKŽ. Velmi výrazně je v něm zachyceno pronikání nových prvků do nářečí – slov audrà, abstinėtas, džėntelmenas, motìnìs, -ė, ìtaka, ìtampa, asmùo, atàskaitinis, etnogrãfinis, a dokonce i změny významů a tvarů těchto „novinek“, například: evakúot ‘stěhovat’ atė· rùsai / evakã·vo ji· kliùona;

RECENZIJOS

141

gradirúot ‘nivelovat cestu’, kaprýzas ‘spor’: kapriˈzas išėˈju (mezi těmi dvěma); kapelà ‘společnost’: visi jie kapelà čė atvažˈuodavu…; kapituliúoti ‘skončit’: kàˈras kapitùlˈėˈvu¹ atd.

Autoři slovníku chtěli zaznamenat slova užívaná obyvateli celého nářečního (jejich termínem šnektos) území, a proto zaznamenali a předložili jako nářeční (mluvní) doklady i takové profesní výrazy: Ainõsius (s. 21), zato Kaipošiaus tam není (jde o vlastní jméno, nikoli o předmět onoho díla); ákcentas, akcentúot, tragedija (s. 28), aktorysťà (s. 30), stribů bajávas², baráklas, bérmontininkas, blátas, blátytis, -inasi, -inosi, bulánas ‘hulán’, dragūnas ‘takový voják’, dramblys ‘chobotnatý savec’, kàimo krònika (s. 339), džiunglės ‘hustý les’, džiunglynas ‘tamtéž’, jakta (s. 365), gydykla ‘zdravotnické zařízení’, gladijòlas „mečík, taková květina“, gramátika, gramátiškas, išdáidis ‘gramatické znaménko vykřičník’ (neologismus Antanase Tatarėho), rčení òpera-vaidino (s. 561), naujágimis ‘právě narozené (zvíře)’, slang. joptvajūkas ‘takový oděv’, kibinìmat ‘taková vojenská nadávka’³, patárliu (s. 651), ateistů kirkė ‘protestantský kostel’ (do roku 1979–1984 tam býval jen ó-kˈieču-baˈžˈnˈčie, dokud jsem neměl příležitost v onom kraji pobývat), kokliétas ‘karbanátek’, kòsmosas ‘kosmická loď’, kumpánija ‘bùrvs, společnost’ atd. Zřejmě se v tomto případě nezkoumalo, co je „nářeční slovo“: vždyť jde o zděděné slovo, užívané a užívané po dobu nejméně několika generací, zatímco profesní výrazy (řekněme eiguljà, eiguvà tohoto kraje i spisovného jazyka eiguljà, eiguvà atd.) jsou předmětem sociologie, doklady běžné řeči, nikoli nářečí (čím lépe člověk ovládá podoby mezinárodních slov ve spisovném jazyce, tím správněji je užívá; například žemaitské l'ep'etùor'ije KrŠ, KRTV, l'ep'etùorėje TrŠ, PvN ‘ambulance’ zmizelo beze zbytku) – jde o okamžitá slova, která nezaznamenaly ani svazky LKŽ redigované J. Balčikonisem, ani poslední svazky (od XV do XX). Otázku spojování slov spisovného jazyka v nářečích je třeba zkoumat zvlášť.

Kazimieras Būga si roku 1920 povšiml, že Litevci při přejímání nového litevského slova často mění jeho intonaci a místo přízvuku (viz K. Būga, Rinktiniai raštai III 784–789). Pokud některé nářečí takové podoby užívá, v závěrečných svazcích LKŽ (XV–XX) se používá zkratka „nj.“, označující novost nářečních dokladů. Zde jí bylo třeba využít zejména proto, aby mladší badatelé jazykových dějin a cizinci nevyvozovali z některých slov dalekosáhlé závěry. (Na podzim 1954 Juozas Balčikonis nepřijal od autora těchto řádků slovo audrà, protože šlo o formu „starou“ pouhých 5–10 let, pocházející z rozhlasu a škol.) Takových forem tu nalézáme mnoho, bez jakékoli poznámky, jako by se užívaly od nepaměti. Patří k nim ydà (2); stejně tak ilgáiniui, převzaté od Žemaitů (ilgáiniui), které uživatelé spisovného jazyka přejali se změněným přízvukem a rozšířili mezi Zanavyky (i Kapsy); dále kainà (nově naučené slovo se častěji skloňuje podle akcentové třídy 4 než 3), speigas (spis. jaz.) (s. 38), speigas v mnoha nářečích severní Litvy. S přízvukováním slov gyvulys, gyvulio (³ᵇ) lze jen těžko souhlasit; v celé Litvě je genitiv singuláru gyvùlio, gyvólio. Stejně tak přízvukování mókýtojas (vždyť říkám mókau, ne mokáu!) v celém textu slovníku.

Zanavykové v dvojhláskách a skupinách samohlásky se stoupavou intonací protahují oba členy. Výjimku tvoří ie, uo: diẽną ~ diẽną, guõlis, guõst, novotvar gurguõlė (z poválečné povinnosti hromadných dodávek), kiẽmas atd. Výraznější, důraznější přízvuk těchto dvojhlásek neukazuje na takovou výjimku.

¹ Ačkoli mnozí lexikografové nepovažují zkomolené užívání mezinárodních slov za předmět dialektologů (viz Филин Ф. П., Проект Словаря русских народных говоров, Москва–Ленинград, 1961, 34).

² O tom v roce 1959 obšírně hovořil Jonas Kabelka v krátkém rozhlasovém pořadu o jazyce.

³ Jejich chlapci si z bývalé sovětské armády přiváželi poměrně rozmanité podoby, které dnes znějí i v ulicích měst.

142 |

RECENZIJOS

Je tu ještě jedna nejasnost. Často se uvádí určitá akcentová třída, ale slovníkové heslo ji nedokládá; jde jen o jakési prohlášení autorů: akuotas (1, 3) – v textu pouze nominativ singuláru; árdas (3) – z textu to rovněž není patrné; stejně tak atejūnas (1), gaidras (2), přestože se tvrdí gandrai (s. 71); bačkà (2) lze jen těžko určit; bilietas (3ᵇ) bez dokladu; totéž platí pro biragas (3ᵇ), brūzgas (4), daigas (4); dáiktas (1) – lokál singuláru to nedokládá; obdobně je tomu se slovem dárbas (1); dvojslabičné podstatné jméno inkstas v žádném případě nemůže patřit k akcentové třídě 3ᵇ (ta je vlastností víceslabičných jmenných slov).

Zanavykové si obvykle vzorně zachovávají přízvuk; i zde to vidíme v nejednom případě. To je přednost knihy. Samozřejmě, v tak rozsáhlém díle, na němž pracovali různí zapisovatelé slov a mnoho lidí z jiných nářečních oblastí, nemuseli vše dobře zaslechnout a zapsat, zvláště když se dnes náš přízvukový systém oslabuje. Badatelé by měli věnovat pozornost jen několika jednotlivostem: vyskytují se pochybná přízvuková schémata a akcentové třídy, které se velmi odlišují od všech ostatních publikací jazykovědného zaměření.

Opravit by se měla tato slova: bėgimas (dvakrát, s. 11), aikštùs, -i (2) = (4), ákmenis (3ᵇ) takové být nemůže – jde tu o jakousi smíšenou paradigmatiku (s. 28), albskis (4) = (2), alýtnamis (příležitostné slovo) = alýtnamis (srov. tamtéž alýtinė), amžinybė (1) = (2), nuódi·tis = nuódytis (s. 39), anklodė (2) = (1), ankstybis, -ė (2) adj. (s. 21), avšak věta to správně dokládá: anksti·bės jau každavų (s. 43), ankštiras je bez označení akcentové třídy, přitom by mělo patřit do třídy 2; antvógis rovněž patří do třídy 1; atbulinis (1) = (2), atsākantis (1) – příčestí nemají akcentové třídy; áudeklinis, -ė (1) = audeklinis (2) – výmysl studentů; aviėnis (1) = (2), balamūtinimas Bs (1) – bez přízvukového označení (odkud se vzala tato akcentová třída?), bambókas (1) = (2), bereikalas (1) = (3ᵇ), bešeimis (3) = (2), bezdamóji (4) – zájmenné tvary nemají čísla akcentových tříd; blindė (4) = (2), bóružė (2) = (1), brūnis (4) = (2), buožgálvis (2) = (1), bužis (4) = (2), čariškas (3ᵇ) = (1), dáiktarė (3ᵇ) = (1), daugybė (1) = (2), dėkaut = dėkauti, dešimtinė (1) = (2), dievinis, -ė (4) = (2), duóklė (2) = dioklė (2), diùpkė = (2), divėrinis (2) = (1), viešulas = viešulas (3ᵃ) (s. 363), ni'kėva = ni'kėva (s. 377), elskis (1) = (2), gárga, avšak niùgarga není příliš přesvědčivé (chybí i příklad), gárma –; avšak iz-gárma, nigárma, prágarma, prīgárma nejsou doložena ve větách (vymyšleno u stolu), geležinkrovė (4) = (1), geriantys, -i (3ᵇ) – příčestí nemají číslované akcentové třídy, genybė (1) = (2), gėrkle = gėrkle (s. 437), giriñalovė (1) = girna-lo·vė, gýslė (2) = (1), apsikrė·stu· = apsikrė·stu. (s. 458), gyvis (1) = (2), gyvulė (3) = (3ᵃ), gõjus = gõjus (2), grąžinimas (2) = (1), išė·mi lá.nga = išė·me. (?), nesėmė – vařit – ėmė by snad ani nemohlo (s. 546), indótai = (1), išvaizdingas (2) = išvaizdingas (1), malónės = malónės (s. 580), bijū·nai = bijūnai (s. 580), kiauldobiliai = kiaūldobiliai, galū·nes = galū·nes Šk (s. 678), klebšnys (2) = (4), milijó·na. = milijó·na. (s. 728), kubizdalis = (1), nejišro·m’i·c = nejišro·m’i·c (s. 791), kūlverščiais = kūlverščiais (s. 890).

Jde o různé přeřeky – jednak o nedostatečné vzájemné naslouchání, jednak o špatné studentské záznamy. Co se dá dělat – zpočátku jich bylo více, později, v druhé části práce, jejich počet klesá. To dává naději, že ve druhém svazku bude podobných stínů ještě méně, nebo zcela zmizí.

Do tohoto slovníku byla zařazena nová slova z litevštiny obecně i odborné termíny, které nejsou zděděné. Nářeční příklady, jež studenti předkládají vyučujícím, je třeba rovněž ověřovat, protože se předkládalo ledacos (z rozmaru)⁴, a tak Vladas Grinaveckis jistě také leccos zaznamenal od studentů ze Suvalkije (to jsou však jen doslechnuté zprávy). Odtud pochází i skutečný žemaitský výraz įkandìn (s nezvyklým přízvukem), a všichni

⁴ Dokonce i J. Balčikonisovi se uvádělo jezero Lūkštas ve Varn, ačkoli existuje pouze Lūkštas; Veiviržà namísto obecně užívaného Veiviržas; Ištrà, ačkoli se říká Įstras; Šatrija, ale tradičně Šatrijà atd. (Viz Balčikonis, Rinktiniai raštai I, 339–347).

RECENZIJOS

| 143

Litevští také, studenty proměněné v také, zde jako by ani nebylo třeba dále rozšiřovat. Nářečí byla studenty i zde „poněmčena“ – po čtyřech.

Autoři slovníku mnohé výrazně mění, například všechna jednoslabičná slova s cirkumflexovým přízvukem mění na slova s akutovým přízvukem: tuõs, šiuõs, kuriuõs, jie, tie atd. v celém textu, ale odkud pocházejí įjėję, ijėjė, įjėję, juõsios (ale také juõsius) (viz s. 569).

Zdá se, že se velmi zobecněně uvádí jednotné spojování slov. V běžném hovorovém stylu k němu dochází často; samohlásky, dvojhlásky – ai ir a, e samohlásky, avšak -ai, -’ai ir -u, -o nesplývají: atèiv’ėi õ-k’iec’ei Žvr, acärg’ei užriek Bajoraičiai a další.

Slovník zanavské mluvy je důležitý v mnoha ohledech – svým rozsahem i pěknými větami z hovorového jazyka. Mnoho lidí na něm upřímně a obětavě pracovalo. Práce lexikografů je náročná a vyžaduje velkou pečlivost, pozornost a vytrvalost. Neexistoval stálý kolektiv sestavovatelů slovníku, jeho složení se stále měnilo a střídali se vedoucí, proto se objevují i výkyvy. Proto také nebyla dostatečně prostudována literatura k této otázce, ba ani hypernormalismy Antanase Tatarėho týkající se vzniku slovesných přípon -yti a -inti (zkoumal je prof. Zigmas Zinkevičius⁵); v úvodu slovníku nebyla tato otázka v zásadě rozebrána.

Vytautas Vitkauskas

Přijato 2004 04 21

Institut litevského jazyka

P. Vileišio g., 10308 Vilnius, Litva

INETA SAVICKIENĖ

OSVOJOVÁNÍ MORFOLOGIE LITEVSKÝCH PODSTATNÝCH JMEN

Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2003, 152 p., ISBN 3-7001-3138-0

(Publikace Komise pro lingvistiku a komunikační výzkum, 28)

Recenzovaná monografie⁶ je vůbec prvním pokusem o popis osvojování gramatických kategorií podstatných jmen v řeči litevského dítěte. Proto si zaslouží zvláštní pozornost a poněkud obsáhlejší shrnutí, neboť na průkopnickou práci Inety Savickienė z Univerzity VDU v Kaunasu bude muset odkazovat každá další studie o osvojování podstatných jmen.

Shromažďování a zpracování údajů o osvojování litevštiny zahájila v roce 1992 prof. Magdalena Smoczyńska (Jagellonská univerzita v Krakově) a získání vyčerpávajícího popisu osvojování morfologie u jednoho litevského dítěte⁷ trvalo více než deset let. Další vědkyní, která významně přispěla k tomuto výzkumu, byl prof. Wolfgang U.

5 Zinkevičius, Z., Lietuvių kalbos istorija IV, Vilnius, 1990, 202–203 (apie matindamas ‘matydamas’, suwalginsiu ir kt.).

6 Monografie vychází z disertační práce: Ineta Savickienė, Lietuvių vaiko daiktavardžio morfologija, Kaunas, VDU, 1999.

7 Osvojování sloves bylo na základě téhož korpusu údajů rozebráno autorem této recenze (Pawel Wójcik, The Acquisition of Lithuanian Verb Morphology: A Case Study, Kraków: Universitas (Baltica Varsoviensia, 2).