ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

LI (2004), 15–27

Litevské barzdà ‘vous’: k otázce původu skupiny -zd-

ROLANDAS KREGŽDYS

Vilniaus universitetas

Článek se zabývá původem souhláskové skupiny v litevském barzdà ‘vous, břitva’. Zatímco Būga předpokládal, že skupina je zděděná, Endzelins ji přisuzoval slovanskému vlivu. Otrębski popsal její odvození jako nejasné. Formy převzaté do finštiny poukazují na -d-, nikoli na -zd-, mohou však pocházet jak z germánského barda ‘vous; securis’, tak z baltských slov. V tomto článku se zastává názor, že litevské barzdà je zděděné a odráží indoevropský nářeční útvar. Analýza potvrzuje Būgovy předpoklady týkající se původní morfologické struktury slova. Z toho vyplývá, že litevské barzdà a lotyšské nářeční bàrzda jsou starší než lotyšské bārda.

1. ÚVOD

Původ skupiny -zd- ve struktuře litevských jmenných slovních druhů již dávno pojednal Kazimieras Būga. Uvedl řadu příkladů s alternantami -zd-: -z- a předpokládal historickou povahu souhláskového -zd-, tj. o starobylosti tohoto spojení nepochyboval: litev. liždas ‘místo zřizované ke kladení a vysedávání vajec a k odchovu mláďat (o ptácích, hmyzu); hnízdo’ (DLKŽ⁵ s.v.) – nář. lizàs ‘tamtéž’¹, litev. blauszdà ‘část nohy od kotníku ke kolenu’ – nář. blauzà ‘tamtéž’, litev. lazda ‘opracovaná tyčka k opírání při chůzi; k uhození někoho apod.’ – nář. lazà ‘tamtéž’, litev. barzdà ‘ochlupení dolní části obličeje’ – nář. baržà ‘tamtéž’ (Būga 1958: 273). Zigmas Zinkevičius uvádí, že „v minulosti se litevské spojení zd sporadicky měnilo v z“ (1980: 129 a násl.), tj. považuje toto spojení za velmi staré.

Funkčnost skupiny -zd- (-d-) v systému litevských sloves stručně pojednal Erdvilas Jakulis. Bylo zjištěno, že frikativní /z/ se většinou zachovává, ačkoli ne vždy jde o etymologickou hlásku (Jakulis 2002: 35, 62): bėzda – bėza ‘prdnout; zapáchat, smrdět, kazit vzduch’, lotyš. bezdēt, -u, -ēju ‘tamtéž’; litev. kūza, -ėti, -ėjo – kūzda, -ėti, -ėjo ‘šeptat; chvět se, třást se’; litev. splàzda – splàza ‘plápolat’ aj. Podobnou tendenci zachovávat frikativní souhlásku lze vysledovat také v lotyšských nářečích: lotyš. nář. brāzēt, -u, -ēju – brāzdēt ‘praskat’ (Jakulis 2002: 92, 108); srov. také příklad se skupinou -z(ž)g-: lotyš. nář. blīzgēt ‘třpytit se, chvět se’ = lotyš. nář. blizēt (Jakulis 2002: 87).

Na základě lotyšských a pruských údajů se Endzelynas pokusil prokázat pozdní původ litevského označení vousu se skupinou -zd- (Endzelin 1902a).

¹ Srov. také PEŽ III 54 a násl.

16 |

ROLANDAS KREGŽDYS

Cíle práce: 1. stanovit areálové hranice litevských a lotyšských forem s -zd-, -z-, -d-; 2. nově interpretovat význam finských výpůjček při určování podoby prabaltického názvu vousu; 3. určit příčiny, které mohly vést ke vzniku různých morfonologických variant s -zd-, -z-, -d-.

2. ANALÝZA MATERIÁLU

Jedním z dosud nevyřešených problémů baltských názvů pro vous je nesoulad strukturního modelu kořene v litevštině a odpovídajících podobách lotyštiny a pruštiny: v dialektech východní baltštiny se totiž užívají podoby s kořenovou skupinou -zd- (v lotyštině také -d-), zatímco v pruštině pouze podoba s -d-: litev. barzdà, resp. lotyš. dial. bàrzda – lotyš. bārda, resp. pr. bordus E 101. Existují dvě hypotézy, jak tento nesoulad vysvětlit: 1. Podoby se skupinou -zd- jsou staré, zděděné z praindoevropštiny, a je proto třeba je považovat za reliktní a srovnávat se staroind. bhr̥stís ‚ostří, okraj‘, st. isl. a st. hornoněm. burst ‚štětiny‘, st. angl. byrst ‚štětiny‘ aj. (Būga 1958: 273; ME 273; LEW 36; Kurylowicz 1935: 118; Vasmer I 196) – rekonstruovat je třeba prabalt. *barzdā ‚dtto‘ (LEV 108). Rekonstrukce takové podoby předpokládá i opravu praindoevropského etymonu: namísto dosud všeobecně přijímaného ide. *bhar-dhā² je třeba rekonstruovat *bhars-dhā (ME ibd.), z něhož se dosud odvozovala slovanská slova s významem ‚brázda‘ (ESSJ II 220); 2. Podoby s -zd- jsou pozdní, ovlivněné podobnými slovy, jako je sl. *borzda³ ‚brázda‘ > rus. borozda ‚dtto‘ aj. (Endzelin 1902; ESSJ II 198; Varbot 1984: 216; PEŽ I 151), anebo je lze odvodit z balt. *bard- + *-da > *barzda (Skardžius 1943: 99; Endzelynas 1957: 100) – rekonstruovat je tedy třeba prabalt. *bardā ‚vous‘ (fem.) (Trautmann 1923: 27). S touto rekonstrukcí souhlasí Toporov (PJA 241), Mažiulis (PEŽ I 151; srov. též ESSJ II 198, 220), ačkoli někteří lingvisté střídání -zd-/-z- označují prostě za nejasné (Otrębski 1958: 334 n.).

² Podle Markiho hypotézy je ide. *bhardhā inovací ve významu vous, která nahradila ide. *smonkru ‚vous‘. Tato podoba je svou morfologickou strukturou blízká staroind. bhr̥stís ‚ostří‘ (fem.), lat. far ‚chléb, mouka‘, gótskému barizeis ‚ječmen; Hordeum sativum‘, staroislandskému bar ‚zrno; ječmen‘ aj. Předpokládá se, že tento zemědělský termín si obyvatelé západní indoevropské nářeční oblasti vypůjčili ze semitských jazyků ještě před přesunem do Evropy. Zastánci této hypotézy vysvětlují ide. *bhardhā jako umělý útvar: první složka *bhar- je interpretována jako starý indoevropský název ječmene (Hordeum sativum – Markiho hypotéza), odvozený ze starohebrejského bar ‚mořené zrno‘, arab. bur ‚obilí‘, jihoarab. bor, barr ‚zrno, obilí‘ (Otkupščikov 1963: 89). Má se také za to, že tento název obilí mohl být přejat v pozdním období praindoevropštiny (na počátku rozpadu na dialekty), nikoli až po jejím rozpadu na dialekty (Ivanov 1985: 162 n.). Hypotézu o výpůjčce z arabštiny vyslovil již dříve Meillet (1914: 143). Zastánci boreální lingvistiky tvrdí, že pozdní vznik ide. *bhardhā ve významu vous, na rozdíl od staršího ‚rostlinného‘ významu, potvrzuje rekonstruovaná boreální podoba *bard- ‚křoví‘ ~ gruzínské bard- ‚dtto‘ aj. (Klimov 1988: 153). Podle Porciga ide. *bhardhā od počátku znamenalo ‚část obličeje pokrytá štětinami (část těla [zvířat]); štětiny‘ a v pra jazyce fungovalo jako nomen collectivum, později nahradilo ide. *smek- (Porcig 1964: 302). Vychází z hypotézy, že ide. *bhar- je třeba rekonstruovat s významem ‚ostrý‘ (srov. Otkupščikov 1963: 89). Tradičně rekonstruovaný praetymon *bhardhā je považován za indoevropské dědictví < ide. *bhār- ‚vyčnívat dopředu; štětina; hrot; osina‘ (Pokorny 110; Fraenkel 36) < verb. ide. *bher- ‚třít; řezat; rýhovat; bít, udeřit; štípat, štěpit‘ (LEV 108) > verb. ide. *bhar- ‚vyčnívat, vystupovat‘ (Pokorny 110; ESSJ II 197) → ‚štětiny‘ (Porcig ibd.; Gamkrelidze, Ivanov 1984: 69).

³ Pokouší se také o spojení s rus. dial. borozdavka ‚bradavice‘, kšb. barzovka ‚dtto‘ (Nepokupnas 1983: 20, 47; Endzelin 1902b/1971: 221).

LIET. barzdà SAMPLAIKOS -zd- KILMĖ

17

Důkazy pro druhou hypotézu jsou nejisté, protože nepanuje shoda ohledně rekonstrukce strukturního modelu CVRC kořene pruského názvu pro vous. Na základě pruského onomastického materiálu se rekonstruuje kořen *barsd-, tedy předpokládá se pruský model CVRCC- pro vous, o němž se zmiňují V. Toporov⁴ (PJA₁ 197 n.) a A. Kaukienė⁵ (1999: 21); srov. pr. Barsde (jméno božstva), pr. Claus Barsde (vlastní jméno – Trautmann 1925: 17), kurš. Barsdemin (vlastní jméno) (Toporov PJA₁ 199) a snad také pruské vlastní jméno Borssythe – Herman Borssythe 5a, 51 = 5b, 62 Schalwe – Trautmann 1925: 20 (o původu tohoto osobního jména viz podrobněji Kregždys 2004: 35).

Než začneme podrobně zkoumat příčiny vzniku alternantů -zd-/-d- v baltských jazycích a možnosti rekonstrukce praetymonů, je nejprve třeba vymezit areálové hranice, v nichž se užívá ta či ona podoba.

Ve starých litevských písemných památkách se slovo barzdà ‚ochlupení dolní části obličeje; chomáč chlupů na koňském spěnce; sm.žras‘ (LKŽ₁ 673n.) uvádí pouze se skupinou -zd-: barłdą (acc.sg.) BB Ez 5,1; Barzdà, -õs f. ‚vous‘ R₁ 13, R₁₁ 52, R₂₁₉; Gaidžio Barzdà ‚hřebínek‘ MŽ₂ 281 = R₁₁ 211; Barždà, -õs f. MŽ₂ 27; Barzda SD⁵ 19; barzdà ‚hrana kosy, která se obrací před začátkem sekání trávy‘ MŽ² 292; Strėlà su Barzdà ‚hrot šípu‘ R₁₁ 276 = Strėlõs barzdà K₁₁ 107; barzdà BzF 99; barzdà K₁ 167, 675; bárzdà M 28; barzdà Leskien B 214; Barzda, bardzėlė ISPL 84; barzda ‚vous‘ ZCh 183₉, 184₇...; barzd’õs (gen. sg.) P 230, bard’õms (instr. pl.) V 444 (Buch 1961: 41); nebo -z-: barze MPDP 149; barza SG II 59; barzā, -ās Jrk 62; barza BsP I 99.

Na základě údajů LKŽŽK, LKŽŽKP a TA lze konstatovat, že podoba se skupinou -zd- se užívá v mnohem širší oblasti: barzdà – v západních žemaitských dialektech (SG), severních žemaitských kretingačských (bazdà PLT, bárzda PLN, barzdà ŽEM, MS), telšských (ŠARK [bárzda EIG, LK; barzda VGR, SKD, TRŠ]), jižních žemaitských varnaičských a raseinišských (bárzda ŠLL, RDN, KRKL), západních aukštaitských šiauliačských (bárzda Sk, Škt; barzda Sk, Kdn), kaunaských (ZP, JRB [bazdà BLB]), východních aukštaitských panevėžišských (RD, MLN [bárzda SLC; barzda KRIAUŠ, GĖL, ANG, PS, NMR]), kupiškėnských (KP [barzda PD, DRŠ]), anykštėnských (SV [barzda AND, LDK]), uteniškých (LLN [barzda UŽB, ŠPL]), vilniškých (DKŠT), jižních aukštaitských (VS, AUK, DRSK, DG, VRN [bazdà VLKN, MCL]) a v periferních nářečích (LZ, PLS).

Podoby s kořenovým -z- se užívají na výrazně menším území: ERŽ, VDŽ, ŠAUK, KRŽ – barzà, VLKŠ, VDK, J-E; PGR⁶) (TA), GRV (Kardelytė 1975: 114), srov. též LKT 102, 442. LKŽK zaznamenává, že se takové podoby užívají v okolí Jurbarkasu (GRDŽ –

⁴ Absenci -z- v pr. bordus ‚vous‘ E 101 vysvětluje Toporov užíváním dalších ide. slov označujících vous bez frikativního preaspirátu: st. sl. brada, st. hornoněm. bart aj. (PJI 241). Na základě pr. Barsde (jméno božstva), pr. Claus Barsde (vlastní jméno – Trautmann 1925: 17; PJI 199), kurš. Barsdemin (vlastní jméno) a toponym Borzna z horního Dněpru < *Borz(d)na (?) [původ a tvoření nejasné] rekonstruuje Toporov obezřetně pr. *barsd-/barzd- (PJI 197).

⁵ Kaukienė odvozuje pr. bordus z *bārdzā a odkazuje na PEŽ₁ 150, Mažiulis to však netvrdí. Naopak předpokládá sekundární -z- pod vlivem sl. *borzda.

⁶ Jonikas uvádí, že v pagramantském nářečí se souhlásková skupina zd mění na z ve všech slovech, nejen v rozebíraném baržà (Jonikas 1939: 28).

18

ROLANDAS KREGŽDYS

Zinkevičius 1966: 179) ir Skirsnemunėje. Zinkevičius taip pat užsimena, kad barzdą vartojama ir rytiniame lietuvių kalbos ploto pakraštyje – Lazūnuose (Zinkevičius 1966: 180). Vadinasi, forma be -d- vartojama ne tik pakraštinėse pietryčių žemaičių šnektose, bet ir pietų žemaičių raseiniškių šnektoje bei su ja besiribojančiame vakarų aukštaičių pakraštyje, taip pat vakarų aukštaičių kauniškių, rytų aukštaičių vilniškių paribio Lazūnų šnektoje. Fonetškai toks reiškinys, matyt, apibūdinamas kaip progresyvinės asimiliacijos nulemtas kitimas, plg. liet. dial. lazã = liet. b. k. lazdà ir kt. (plg. Zinkevičius 1966: 180).

1 MAPA: ČERNÉ TROJÚHELNÍKY OZNAČUJÍ VÝSKYT TVARŮ SE SKUPENÍM -zd-, BÍLÉ TVARY SE -z-.

Někteří lotyšští lingvisté považují morfologické barzdos nesrovnalosti mezi litevštinou a lotyštinou za důsledek vlivu litevských nářečí na lotyšská příhraniční nářečí. Tím se předpokládá pozdní vznik tvarů s kořenovým -z- (Staltmane 1981: 65; Steinbergs 1996–1997: 24), zatímco původ lotyšských osobních jmen s první složkou bārd- se spojuje s procesem apelativizace, neboť nemají pejorativní příznak, který je vlastní odpovídajícím litevským příkladům: lot. bārda „vousy“ → bārdiņa „vousík“ → Bārdiņš (příjmení), Bārdainis ← bārdainis „vousatý“ (-zd- se vykládá jako dialektismus). Je třeba poznamenat, že tvrzení Staltmane, že varianty příjmení s -zd- mohly vést ke vzniku lot. dial. bārzda, lze jen těžko dokázat (srov. Staltmane, ibd.). Taková lexikální varianta se mohla užívat souběžně s lot. bārda nebo ji lze považovat za archaismus (srov. Nilsson 1998: 124).

Takové řešení problému by samozřejmě bylo přesvědčivější, kdyby se tyto formy v lotyštině užívaly pouze v příhraničních dialektech (např. Bsk (235)), avšak tyto formy se užívají i daleko od litevských hranic: bārzda² – KND (84), VNP, ARLV (65),

LIET. barzdà SAMPLAIKOS -zd- KILMĖ

19

b'ʒrda² – PRE (439), KRTP (357), barzdə² DND (63), VND (75) (srov. také lot. dial. būorzda „vousy“ (livonské nářečí) – příklad na www.ailab.lv – viz dále), nebo jsou vzdálené o 2–3 nářečí: b'ʒrda² – SNK (353) (ME, 273), srov. také lot. dial. būorzda „vousy; dlouhý chomáč koňských žíní u nohou; dlouhý chomáč srsti na spodní části těla zvířete“ (KV, 167 n.), příklady z lotyšského folkloru: Borzda izauga, a gudreibys nav 527 33449; Boarzda koa krīvam 1268 793 (příklad z oblastí selonského nářečí, kde ā (-'r- < -ār – LEV₁ 108) > oa (Rudzīte 1993: 237).

2 MAPA: V UVEDENÝCH LOKALITÁCH SE UŽÍVAJÍ TVARY SE SKUPENÍM -zd-; TROJÚHELNÍKY OZNAČUJÍ LOKALITU, KDE SE TAKOVÉ TVARY MOHLY UŽÍVAT (NA ZÁKLADĚ LOTYŠSKÝCH SBÍREK LIDOVÉ SLOVESNOSTI).

Forma s kořenovým skupením -zd- se užívá v lotyšské i litevské toponymii: lot. Bārdzaini, Bārdzēni < nom. prop. lot. Bārzda ~ lit. Barzdai, Barzdinė (Endzelīns 1956: 93).

Proti takovému řešení problému stojí také Toporovova teorie vzniku dubletních slovních forem, podle níž by se stopy forem s kořenovým -d- (nikoli -zd-) měly vyskytovat i v litevských nářečích (v příhraničí Lotyšska) – na litevsko-lotyšské hranici nebyla zaznamenána forma *barda (bez -z-). Ze všech litevských vlastních jmen s kořeny spojitelnými s barzda by pouze příjmení Bardišius, Bardyšius (užívaná v různých oblastech Litvy – Maciejauskienė 1991: 98) mohla odrážet kořen *bard-, avšak tato slova se pokládají za výpůjčky ze slovanských jazyků, tj. odvozují se od pol. Bardyszewski ~ pol. bardysz → lit. bardišius „sekera s dlouhou násadou na sekání nepřátel; tupý nástroj; velký člověk; nekvalitní zvíře“ (LPŽ₁ 194; LKŽ₁ 657); srov. také litevské toponymy Bardiškėliai (UKM), Bardiškiai (PKR, RS), Bardžiai (ŠLL) a další (LAŽ 27) bez kořenového -z-, které mohou být

20 |

ROLANDAS KREGŽDYS

antroponymického původu a lze je spojovat s již zmíněným polským substrátem, jako toponymum Barzdūnai (vesnice, ŠLU), s litevským osobním jménem Barzdūnas (Razmukaitė 1993: 154). Podobně by se zřejmě dal vysvětlit i původ litevského příjmení Bardžius (ALVT), které se užívá vedle Barzdžius (srov. Bardzis Ukм) (LPŽ 195), třebaže je lze považovat za jediný případ zániku -z- na litevském jazykovém území.

Vznik morfonologických variant Barzdos Būga vysvětluje jako jazykový rys jihovýchodních žemaitských nářečí, spočívající ve zjednodušování struktury slova podle toho, zda byla hlásková skupina morfologicky významná: „zd sokratilos’ v z vo vsech tech formach, v kotorych d ne imelo morfologičeskoj cennosti“ (ibid.). Příklady podobného vývoje v jiných nářečích, kdy se místo očekávaného -zd- užívá frikativní -z-, je podle Būgy třeba vysvětlovat jako sporadické jevy. Skupení -zd- ve všech těchto slovech je třeba odvozovat z pralit. *-zd- (Būga 1958: 273). S tímto řešením souhlasí Mažiulis (PEŽIII 55) a Derksen (2003: 12). O starobylém užívání tohoto skupení hovoří také Endzelīns (1974: 267–268). Zinkevičius pouze konstatuje, že „část jižních žemaitů a jejich bližší sousedé aukštaité nevyslovují d mezi z a samohláskou“ a že „zánik souhlásky d mezi z a samohláskou byl zaznamenán ještě na východním okraji litevského jazykového území“ (1966: 179 n.).

Jedním z argumentů, jímž by bylo možné podpořit původ prabaltského skupení *-sd-, by mohly být toponymické příklady svědčící o existenci starších podob právě se skupením -zd-: lazda – Lazdėnai, lot. lazda „líska“ – Lazduone (viz také Gerullis 1922: 254). Litevská forma *Lazėnai neexistuje.

Podobně uvažuje i Zinkevičius – při ilustraci této fonetické změny uvádí litevské dial. adjektivum barzyla „vousáč“ (JRB) a litevské dial. sloveso barzuoti < lit. barzdūoti „třít něco vousy“ (Zinkevičius, ibid.).

Vhodným příkladem pro demonstraci složitosti tohoto problému by mohla být slovesná dvojice lit. bėžda – bėža, v níž je -zd- etymologické (srov. Jakulis 2002: 87, 107, 109), a proto není spolehlivé předpokládat zde nějakou inovaci vyvolanou fonomorfologickým nebo sémantickým vývojem. Jakulis se pokouší vysvětlit vznik těchto hláskových invariant připojením rozšiřujícího -d- ke kořeni ie. *pes- nebo *bes- (Jakulis op. cit., 109), ačkoli na základě samotného litevského pėža, -ėti, -ėjo lze takové tvrzení sotva spolehlivě formulovat, zvláště jde-li o rekonstrukci ie. předlohy – příklady z jiných jazyků naznačují, že tento infix existoval již v ie. prajazyce (LEW 42; Vasmer I 163).

Méně často se vyskytují příklady se zachovanou explozivní souhláskou, v nichž je frikativní /z/ zjevně paratetickou souhláskou: spùrzda – spùrda „spūrda“.

Jakulis mimochodem příčiny tohoto jevu podrobněji nerozebírá, uvádí však, že užívání souhláskových skupení, jako je -zd-, vedle -z- může být podmíněno sémantickým faktorem – předpokládá se ikonická funkce (Jakulis 2002: 42).

Lze tedy vyvodit, že v litevských nářečích se skupení -zd- může měnit v -z-. V systému jmen lze tuto změnu spojovat s fonetickým principem „snazší výslovnosti“, pokud tím samozřejmě nejsou porušeny zákonitosti litevské morfologie; srov. barskutis „holicí strojek“ DP 563₆ < *barzd-skutis (Otrębski 1958: 367).

Vznik lotyšské formy bez -z- mohly podmínit tytéž příčiny, jimiž se vysvětluje vznik -z- v litevském barzdà. Lze se domnívat, že formy bez skupení -zd-, užívané v sousedství žijícími Slovany a Finy, mohly vést ke vzniku a rozšíření lot. bārda a k vytlačení starých forem se skupením -zd- z užívání

LIET. barždà SAMPLAIKOS -zd- KILMĖ

21

… nos. Takový předpoklad umožňuje nejen užívání forem s -zd- v nářečních mluvách livonského dialektu, ale také jejich obzvláště častý výskyt ve starých sbírkách lotyšského folkloru zveřejněných na internetových stránkách www.ailab.lv. Poměr mezi formami se skupinou -zd- a -d- lze stanovit jako 2,3/1 – forma s -zd- se užívá mnohem častěji⁷.

Změny litev. -zd- > -z-, lotyš. -zd- > -d- lze tedy opatrně spojovat s principy jazykového „pohodlí“ a „úspornosti“ a s vlivem jiných jazyků. Všechny tyto faktory mohly podmínit vznik a rozšíření zkoumaných variant v různých nářečních oblastech téhož jazyka. Takové fonetické varianty proto nemohou být staré a nelze je přímo spojovat s podobnými slovy jiných indoevropských jazyků označujícími vous, jejichž utváření mohly ovlivnit zcela jiné faktory; srov. Fraenkelův pokus archaizovat zkoumaný problém jako indoevropeistický: st. hornoněm. bart ‚vous‘: burst ‚štětiny‘, st. angl. beard ‚vous‘: byrst ‚štětiny‘, jejichž slovotvorba může být odlišná (verbální původ -st-?) (LEW 36).

Vliv sousedních slovanských a finských jazyků na změny pojmenování vousů v baltských jazycích vousů je třeba pojednat samostatně a podrobně, neboť na základě údajů z těchto jazyků se hledají důkazy o slovanském původu skupiny -zd-.

Především je třeba upozornit na to, že zastánci hypotézy o slovanském původu skupiny -zd- v litev. barždà zdůrazňují výhradně význam morfologického faktoru, což může být příkladem náhodné shody – lexikálně-sémantická paradigmata těchto substantiv se neshodují; srov. staroslověn. brazda ‚brázda‘, bulh. бразда ‚tamtéž‘, srbochorv. brázda ‚tamtéž‘, nář. ‚příkop plný vody‘, slovin. brázda ‚brázda, vráska‘, pol. brózda ‚brázda‘,

⁷ [přísloví]: Bārzda aug, bet pats neaug 1225 12801; 699 191; Strīdās kā gar ķeizara bārdu 382 39; [písně]: <… Piecī gadi bārzdu dzina …> (14999); <… Ka žīdam liela bārzda…> (34300); [pohádky]: <…tāds bārdainis, tik liels muļķis; <… vecis ar sirumu bārzdu …> (Zvēri iet grēkus sudzēt un iekrīt bedrē. 1. A. 1. 47. 20. 31. R. K. Porietis Šelpis Aizupēs, Zin. Kom. kr. LP, VI, 43, 1. AŠ, II, 3c.); <… Tev neva bārdas, es tev nevaru ielaist …> (Kaza un vilks. 123. L. Ivanovskis Daugavpils apriņķa Kapiņos, N. Rancāna krājumā); <… vecs vīriņš ar sirumu bārzdu …> (Vilki saplēš noveleto cilvēku. 1. LP, V, 83, 1. AŠ, II, 41c.); <… ienācis Spičbārdīs …> (Varonis izgābj trīs nolaupītas princeses. 9. A. 301 A. A. Māturs Grāvendālē. I.P, VI, 115, 15 d. piez. AŠ, II, 86 f.); <… mazs vīrelis ar tik garu misina bārzdu …> (Varonis izgābj trīs nolaupītas princeses. 10. A. 301 A. P. Lielupis Vec-Piebalgā, Brīvzemnieka kr. LP, VI, 115, 16. AŠ, II, 86 h.); <… Trešo dienu palicis tas stiprākais vīrs un tas vecītim bārzdu …> (Zemgales ķēniņa meita Skaistīte. 5. A. 301A. J. Ozols Saukā, Brīvzemnieka kr. LP, VI, 115, 24. Turp. AŠ, II 86 b); <… mazs vecītis ar garu, garu bārzdu …> (Stiprinieks ar saviem biedriem. 3. A. 301B. J. Ozols Secē, Brīvzemnieka Sborņik, 99 piez. LP, VII, II, 18, 6.); <… mač vīres ar tik garu bārzdu …> (Stiprinieks ar saviem biedriem. 4. A. 301 B. (650 A.) J. Bergmanis Bārtā, Magazin der Lett.-Lit. Gesellschaft, XVIII, 1887, 17.); <… vīrs ar garu, garu bārzdu …> (Stiprinieks ar saviem biedriem. 12. A. 301B. T. Štaūeris Iecavā. LP, IV, Iv, 5. AŠ II, 87e.); <… lien mazs vīrelis ar garu garu bārzdu …> (Stiprinieks ar saviem biedriem. 13. A. 650 A. 30t B. J. Gobziņš Durupē. LP, IV, 1, 4 v. AŠ, II, 8i f.); <… puisis sagrābis sprīdi uniedzīs viņa bārzdu ar vadzi kokā …> (Stiprinieks ar saviem biedriem. 16. A. 301B. L. Makevica Nogalē. LP, VI, 115, 24 turp. AŠ, II, 87 d.); <…mazs vīriņš ar garu, baltu bārzdu …> (Kalēja dēls. 6. A. 301B. Nameitu Juris, Franka-Sesavā. Jkr. II, 2. LP, VII, II, 18, 4, 3. AŠ, II, 92 a.); <… tāds vīriņš kā biete, ar garāku bārzdu par zirga asti …> (Dzelzs dēls. 2. B. 301A. Dzirciemā, LP, VI, 115, 19 piez.); <… garš vīriņš ar olekti garu bārzdiņu …> (Dzelzs dēls. 5. A. 30113. J. Saržants Garlenē. LP, VII, II, 18, III, l.); <… vīriņš īkša lielumā un asi garu bārzdu …> (Lāča dēls. 4. A. 301B. M. Šimiņš (Pērkons) Kurzemes Bruknā. Jkr. II, 1. LP, VII, II, 18, 5. AŠ, II, 90d.); <… ar olekti garu bārzdu un līdzes maizes …> (Lāča dēls. 8. A. 301B. Pogu Jānis, Bechmanis, I879. Brambergā un Ezerē, Brīvzemnieka Kr. LP, VI, 115, 10a. AŠ. II, 90h.); <… mazs vīriņš ar garu bārzdu …> (Ķēves dēls. 3. A. 303. 300. 30IA. 513A. Lauris Bikstos. LP, VI, 115, 2b. AŠ, II, 92c.) a existuje ještě několik set dalších příkladů, které zde pro jejich množství nelze uvést.

22 |

ROLANDAS KREGŽDYS

rus. borozda ‘arklio išvagota eilė’ < prasl. *borzda (Brückner 1957: 42). Toks spėjimas būtų kur kas patikimesnis, jei šis slavų vardažodis kuriame nors dialekte reikštų „barzdą“ ar kokį nors kūno organą. Deja, tokių duomenų nėra (plg. ESSJ₂ 220). Suponuoti, kad semema „vaga“ kažkaip susijusi su nagrinėjamos kūno dalies išvaizda taip pat negalima, kadangi slavų kalbose iš šios šaknies pasidaryti kūno dalių pavadinimai išlaiko savo denotatinę vertę: s.-ch. (čak.) brazgotina ‘randas’, slov. brazgotina ‘t. p.’ < s. sl. brazda < prasl. borzda (fonetinė kaita -zd- > -zg-) (Kurkina 1982: 182). Vadinasi, slavų kalbose išlaikomas denotatinis dėmuo „tai, kad įrėžta; išvagota“, kuris visiškai nesusijęs su liet. barzdà denotatu „apatinės veido dalies plaukai“.

Zastánci vlivu slovanských jazyků často vycházejí z protosémému „rostlina“, doloženého v těchto jazycích; srov. rus. boroda ‚vous‘ může v ruských nářečích znamenat:

1. „pás při sečení nebo žnutí žita (a dalších obilnin)“ (Pskovská oblast);

2. „hlavní atribut východoslovanského obřadu zasvěceného ‚vousu‘ (spojeného se žní obilí) – umělý vous zhotovený ze slámy“;

3. „poslední snop obilí, žita“ (Ternovskaja 1977: 80n.).

Má se za to, že to může souviset s mytologickým vousem zhotovovaným z posledního snopu obilí či žita během slavnosti sklizně. Tento obřad byl zvláště příznačný pro slovanské národy; srov. ruské výrazy zavit’ Velesu borodu a zavit’ borodu ‚ukončit žňové práce (sklizeň žita)‘ (Dal’ I 116). Předpokládá se, že se během sakrálních obřadů člověku (zřejmě knězi) připojoval vous – tento rituál symbolizoval antropomorfizované božstvo (podrobněji viz Ivanov 1985: 163n.). Tvrdí se, že podobný obřad existoval také v baltských rituálech (Greimas 1990: 479, 484n.), jeho vliv na změnu morfologické struktury slova však nebyl prokázán.

Je těžké uvěřit, že k podobnému procesu pojmenovávání spojenému s mytologickým vousem docházelo také v germánských nářečích – starohornoněm. burst ‚štětiny‘ je svým sémantickým obsahem mnohem bližší východobaltským dokladům označujícím vous než slovanským slovům z jiných významových paradigmat.

Morfonologická hypotéza slovanského substrátu rovněž není příliš přesvědčivá, neboť nezohledňuje strukturu slov v jiných indoevropských jazycích: véd. bhrṣṭís ‚ostří, hrana‘, st. isl. a st. hornoněm. burst ‚štětiny‘, st. angl. byrst ‚tamtéž‘. Proto je obtížné nepřipustit možnost existence indoevropského *bhars-dhā. Je pravda, že při rekonstrukci pragermánského *barda- se dosud ignoruje kořenové germánské -s- (Kluge 1975: 54).

Karulis na základě Endzelinova (DI₁ 251) a Vasmerova předpokladu o starobylosti skupiny -zd- uvádí, že její původ lze spojovat s potlačením -s- v indoevropské předloze (LEV ibd.). Tento názor je mnohem přesvědčivější, protože litevština neužívá formy bez kořenového -z-; naopak v některých nářečích dochází k zániku kořenového -d-, -r-, nikdy však -z- (viz výše probírané litevské nářeční podoby baržà, bazdà). Rekonstruovat proto pralitevské *bardā (Trautmann 1923: 27; Mažiulis I 151) nemá žádný opodstatněný důvod. Nelze také vyloučit možnost, že forma s -z- existovala i v pruštině (viz poznámku 4).

Na základě zde popsaných jazykových skutečností lze usuzovat, že právě litevská substantiva označující vous zachovala starší morfologickou strukturu, a proto slovans-

LIET. barzdà SAMPLAIKOS -zd- KILMĖ

23

Faktor analogie s kosickým zakončením lze uplatnit na příklady z lotyštiny, zatímco dialektismy tohoto jazyka s -z- je třeba považovat za archaismy.

Dalším důležitým problémem je zacházení s baltskými výpůjčkami ve finštině, neboť se předpokládá, že barzdos finové převzali od Baltů: suo. parta ‘vousy’, est. pard ‘tamtéž’, vep. bard ‘tamtéž’ (Sabaliauskas 1966: 6; 1990, 9; PJĄ₁ 242 s literaturou).

K doložení autenticity podob s -d-, respektive sekundárního původu podob s -zd-, se uvádí finská forma parta ‘vousy’, o jejímž převzetí z baltských jazyků se zřejmě nepochybuje. To však není jediný název pro barzdos ve finštině. V livonském nářečí svědků se užívá forma barde ‘vousy’ (Barancev 1967: 8).

Liudikų tarmė lokalizuojama Onegos ežero baseino ribose (Bubrich 1971: 4), t. y. ribojasi su rusų kalbos šiaurinėmis šnektomis, kurių įtaka ypač ryški šios tarmės leksikos darybos kaitai. Labai svarbi aplinkybė fonetiniam skolinio interpretavimui yra tai, kad šioje tarmėje nėra priešbalsių duslusis ↔ skardusis kaitos (konsonantinis sinharmonizmas) (Bubrich op. cit., 5). Todėl kaip tik šioje srityje galima lokalizuoti senesnės formos vartojimo pavyzdžius nei Pabaltijo finų, kuriems ši kaita būdinga.

Z toho vyplývá, že ve skupině finských jazyků bychom měli konstatovat existenci dvou různých výpůjček označujících tentýž objekt. Tomu lze jen těžko uvěřit. Protože adaptace této výpůjčky není zcela jasná, lze se domnívat, že livonské barde ‘vousy’ nepřišlo z baltských jazyků, nýbrž od jiných národů žijících v sousedství. Možných zdrojů výpůjčky je několik: severní slovanské a severní a západní germánské dialekty. Tyto výpůjčky se mohly dostat do livonského nářečí přes Vepše, od nichž jsou také odvozovány (Salo 1971: 57; Serebrennikov 1971: 25, 30).

Analýza výpůjček slova Barzdos dosud nebyla provedena – A. Sabaliauskas velmi opatrně považuje suo. parta, est. pard, vep. bard za baltismy (1963: 124), snad právě proto je později ani nezmiňuje (1966: 65). Zde jsou důvody, proč by stálo za to je probrat co nejdůkladněji, neboť na tom závisí, zda je bude možné považovat za baltismy. Mohou to být germanismy: něm. Bart ‘vousy’ (< pragerm. *barda- ‘tamtéž’, Kluge 1975: 54)⁸. Zde uvedený livonský příklad zpochybňuje hypotézu o baltismu, neboť est. pard, (gen.) parra ‘vousy’ jistě není forma užívaná Livonci. Jak tedy vysvětlit, proč se toto slovo užívá v livonském nářečí? Těžko lze uvěřit, že by jeho vznik mohl předpokládat rus. borodá ‘vousy’, tj. barde se od tohoto slova morfologicky velmi liší a morfonologická změna -oro- > *-or-⁹, později ustálená jako -ar-, není pro finské výpůjčky typická; srov. příklad struktury CVRC- v baltofinském laudus ‘dřevěný plovák na síť’ < rus. dial. lovdus, lovdas, lovda, lovtus ‘tamtéž’ (Matveev 1959: 14).

Pokud bychom se domnívali, že vep. bard ‘vousy’, foneticky nejbližší livonskému barde, mohlo způsobit vznik názvu pro barzdos v livonském nářečí, nejprve bychom museli vysvět-

⁸ Srov. dále nor.-dán. Bart, n. v. a. Bart (s. v. a. bart) = v. v. a. bart, ags. beard, s. skand. barð (neutr.) ‘vousy, lem, obruba, kraj, hrana’ (NDW 52).

⁹ Ve výpůjčkách ve finštině jsou alternace samohlásek v kořeni velmi časté – /o/ se může měnit nejen v /a/, ale i v /e/ (srov. Kregždys 2003: 34). Ať je příčina této alternace jakákoli, lze ji odůvodnit znalostí zákonitostí morfonologické struktury tohoto nářečí. Endzelin zjistil, že v baltofinských výpůjčkách slovanského původu se místo slovanského základu /o/ vyskytuje /a/ (Endzelin 1911: 106t).

24 |

ROLANDAS KREGŽDYS

vyrovnat flektivní nesoulad¹⁰ -V: -ع¹. Lze tedy opatrně usuzovat, že právě doložené bardė je původní výpůjčka, která nejlépe zachovala fonetickou strukturu přejatého slova. Lze také předpokládat, že bylo přejato velmi dávno a odráží starogerm. *bardą. To samozřejmě není snadné dokázat, neboť i A. Sabaliauskas uvádí, že „přesně určit pravost té či oné výpůjčky je nejobtížnější proto, že zde pracujeme s velmi dlouhými časovými úseky“ a že „pobaltsko-finské jazyky se svou strukturou velmi liší a slovo, které přešlo z jednoho jazyka do druhého, je během tak dlouhé doby působením zákonitostí nového jazyka natolik pozměněno, že je nelze vůbec rozpoznat“ (1963: 130; 1966: 67). Přesvědčivost zde předložené verze však posiluje princip adaptace výpůjček v livonských nářečích, který spočívá v zachování co nejautentičtější morfologické (a fonetické) struktury slova.

Pravděpodobnější je proto předpoklad, že tyto výpůjčky nejsou baltského, nýbrž germánského původu. To by umožnilo vysvětlit vokální podobu livonského bardė, které zde bylo podrobněji rozebráno, ačkoli počáteční konsonantismus slova (srov. vep. bard) je třeba vysvětlit zvlášť. Nejpravděpodobněji je třeba předpokládat, že fin. parta prošlo dvojí konsonantickou sinharmonií: nejprve se germ. bart(a)¹² (< germ. *barda, Pokorny 110) změnilo v *para (tuto podobu od nich převzali Estonci) a později se v důsledku již zmíněné sinharmonie změnilo v part.

Lze tedy opatrně usuzovat, že karelské nářeční bardė rozhodně není výpůjčkou z lotyšské či litevské jazykové oblasti, kde převažují příklady odrážející spojení -zd-.

Problematiku adaptace finských výpůjček je třeba zkoumat také z časového hlediska, to však vyžaduje podrobnou vnitřní fonologickou analýzu finských nářečí, která v uvedených popisech nářečí (livonských) chybí. K. Būga uvádí některé fonetické rozdíly finských výpůjček, jež jsou charakteristické pro tutéž výpůjčku přejatou v různých obdobích (1959: 233n.), ty však pro námi zkoumaný problém nejsou vypovídající.

Tento problém lze řešit podobně jako u východobaltických příkladů odrážejících dubletní útvary -z-:-zd- užívané v různých nářečních oblastech. Příčiny vzniku těchto variant lze patrně skutečně hledat v lexiku jiných jazyků, nejprve je však třeba zvážit příčiny, které k jejich vzniku mohly vést – již zmíněný sémantický faktor, princip jazykové úspornosti a možnost zjednodušení obtížně vyslovitelného spojení -zd- (toto bylo řečeno o rozmanitosti fonetické struktury slov užívaných v litevských nářečích).

Závěrem lze konstatovat, že příčiny vzniku a užívání jmenných alternantů s kořenovými -zd-/-z-/-d- jsou dosud málo prozkoumány. Výklad morfologické struktury některých slov vyvolává značné pochybnosti, srov. lit. skruzdìs, -ìės ‘mravenec’ – lit. nář. (východní Aukštaité) skrudė ‘dt.’, skrud-ėlė (Ds, LNKM), přičemž -zd- různí autoři vykládají odlišně: Būga jednoznačně tvrdí, že v předlitevštině existovalo *skrus, gen.

¹⁰ Livonské bardė flektivní -ę je přední střední nelabializovaný vokální zvuk otevřenější než /e/, někdy graficky zapisovaný také jako ä (Barancev op. cit., 16).

¹¹ Toto livonské flektivní -ę může odrážet značnou archaičnost, tj. slovo mohlo zachovat mnohem archaičtější podobu než jiné finské příklady, srov. germ. *barda, ‘vous’. Není tedy důvod spojovat výpůjčky s baltskými flektivními příklady (k adaptaci koncovek baltských výpůjček viz podrobněji Dolja, Suchanova 1971: 53).

¹² Srov. příklady: st. isl. barða ‘sekera’ a st. sask. barda ‘vous’ (Pokorny ibd.).

LIET. barzdà SAMPLAIKOS -zd- KILMĖ

25

*skruzdės (1959: 368), proto předpokládá podobu s -zd- (1958: 289), ačkoli v nejstarších písemných památkách je mnoho podob bez -z- (srov. LEW 819; Ambrazas 2000: 54). Tímto výkladem se řídí také Fraenkel („Im Ostlit. kommen z-lose Formen vor...“), nesouhlasí však Karulis (LEV₂ 208t). Je možné, že na výkladu původu slova závisí i způsob, jakým je tato souhlásková skupina chápána.

3. ZÁVĚRY

1. Vznik morfonologických variant názvu Barzdos s -zd-: -z- lze vysvětlit nejen vlastností některých nářečí zjednodušovat strukturu slova podle toho, zda je souhlásková skupina morfologicky významná, ale také principy jazykové úspornosti a snadné výslovnosti.

2. Rozšíření a užívání lotyšských názvů pro vousy ve starých písemných památkách a folkloru umožňuje předpokládat, že starší podoba měla -zd-, a nikoli, jak se dosud soudilo, -d-.

3. Odůvodnění sekundárního původu skupiny -zd- v litevském barzdà spojováním tohoto substantiva s finskými výpůjčkami je velmi pochybné, protože slova baltofinských jazyků označující vousy mohou být germánského původu.

ZKRATKY

ARLV – Ārlava (65)

BSK – Bauska (235)

DND – Dundaga (63)

KND – Kandava (84)

KRTP – Krustpils (357)

PRE – Preiļi (439)

SNK – Sunākste (353)

VND – Vandzene (75)

VNP – Ventspils

ZKRATKY PRAMENŮ

DLKŽ⁵ – S. KEINYS, red., Slovník současného litevského jazyka (počítačová verze).

ESSJ – O. N. TRUBAČEV, ed. Etymologický slovník slovanských jazyků. Moskva: Nauka, 1974–.

KV – A. REKĒNA. Slovník nářečí Kalupes 1–2, Rīga: Latviešu valodas institūts, 1998.

LAŽ – Příručka administrativně-územního členění Litevské SSR 2, Vilnius, 1976.

LEV – K. KARULIS. Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1–2, Rīga: Avots, 1992.

LEW – E. FRAENKEL. Litevský etymologický slovník 1–2, Heidelberg, 1962–1965.

LKŽ – Slovník litevského jazyka, Vilnius, 1941–2002.

LKŽK – kartotéka Slovníku litevského jazyka Litevského jazykového ústavu.

LKŽKP – doplňky ke kartotéce Slovníku litevského jazyka Litevského jazykového ústavu.

LPŽ – Slovník litevských příjmení 1–2, Vilnius, 1985–1989.

ME – K. MŪLENBACHS. Latviešu valodas vārdnīca 1–4. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns. Rīga, 1923–1932.

26 |

ROLANDAS KREGŽDYS

PEŽ – V. MAŽIULIS. Etymologický slovník pruského jazyka 1–4, Vilnius, 1988–1997

NDW – H. S. FALK, A. TORP. Norsko-dánský etymologický slovník 1, Oslo–Bergen: Universitetsforlaget, 1960.

PJa – V. N. TOPOROV. Pruský jazyk: slovník 1–5. Moskva: Nauka, 1975–1998.

TA – kartotéka Dialektologického archivu Ústavu litevského jazyka.

LITERATŪRA

AMBRAZAS, S. 2000: Daiktavardžių darybos raida 2, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

BARANCEV, A. P. 1967: Fonematika ljudikovskogo dialekta karel’skogo jazyka. Pribaltijsko-finskoe jazykoznanie, 3–19.

BREJDAK, A. B. 1970: Vlijanie pribaltijsko-finskich jazykov na latgal’skije govory Ludženskogo rajona Latvijskoj SSR. Vzaimosviazi baltov i pribaltijskich finnov, Riga: Zinātne, 157–164.

BRÜCKNER, A. 1957: Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa: Wiedza Powszechna.

BUBRICH, D. V. 1971: Russkoe gosudarstvo i sformirovanie karel’skogo naroda. Pribaltijsko-finskoe jazykoznanie, 3–22.

BUCH, T. 1961: Die Akzentuierung des Christian Donelaitis, Wrocław–Warszawa–Kraków: Ossolineum.

BŪGA, K. 1958, 1959, 1961: Rinktiniai raštai 1–3. Sudarė Z. Zinkevičius, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

DAL’, V. 1989: Tolkovyj slovar’ živogo velikorusskogo jazyka 1, Moskva: Russkij jazyk.

DERKSEN, R. 2003: On the reception of Winter’s law. Baltistica 37 (1), 5–13.

DOLJA, T. G., SUCHANOVA, V. S. 1971: Struktura pribaltijsko-finskich zaimstvovannych slov v russkich dialektach Karelii (imena suščestvitel’nye). Pribaltijsko-finskoe jazykoznanie, 52–56.

ENDZELIN, J. 1902a/1971: Lettische Etymologien. Bezzenbergers Beiträge 27, 329–331. Cituojama pagal: id., Darbu izlase 1, Rīga: Zinātne, 251–252.

ENDZELIN, J. 1902b/1971: Issledovanija v oblasti kašubskogo jazyka. Sbornik statej, posvjaščennych.... Fortunatovu, Varšava, 535–572. Cituojama pagal: id., Darbu izlase 1, Rīga: Zinātne, 214–242.

ENDZELIN, J. 1911/1974: Slavjano-baltijskie etjudy, Char’kov. Cituojama pagal: id., Darbu izlase 2, Rīga: Zinātne, 167–354.

ENDZELINS, J. 1956: Latvijas PSR vietvārdi 1, Rīga.

ENDZELY̌NAS, J. 1957: Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

GAMKRELIDZE, T. V., IVANOV V. V. 1984: Indoevropeiskij jazyk i indoevropejcy 1–2, Tbilisi: Universiteta.

GERULLIS, G. 1922: Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin–Leipzig: Walter de Gruyter.

GREIMAS, A. J. 1990: Tautos praeities beieškant. Apie dievus ir žmones, Vilnius-Chicago: Mokslas.

IVANOV, V. V. 1985: Indoevropejskie etimologiji. Etimologija, 160–166.

JAKULIS, E. 2002: Lietuvių kalbos tekėti, teka tipo veiksmažodžiai ir jų istorija. Dakтaro disertacija, Vilnius.

JONIKAS, P. 1939: Pagramančio tarmė, Kaunas: Švietimo ministerijos leidybos komisijos leidykla.

KARDELYTĖ, J. 1975: Gervėčių tarmė, Vilnius: Mintis.

KAUKIENĖ, A. 1999: Prūsų kalbos u-kamienas. Vakarų baltų kalbos ir kultūros reliktai 3, Klaipėda: Universiteto leidykla, 20–30.

KLIMOV, G. A. 1988: Dopolnenija k etimologičeskomu slovarju kartvel’skich jazykov 3, Etimologija, 151–165.

KLUGE, Fr. 1975: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Berlin–New York: De Gruyter.

KREGŽDYS, R. 2003: Dėl liet. sparnas ir Pabaltijo finų perna ‘bluźnis’. Baltistica 37 (1), 34.

KREGŽDYS, R. 2004: Prūsų nom. prop. Borssythe. Tarptautinė Aleksandro Vanago konferencija: Baltų onomastikos tyrimai. Pranešimų tezės, Vilnius, 35.

LIET. barzdà SAMPLAIKOS -zd- KILMĖ | 27

KURYŁOWICZ, J. 1935: Études indoeuropéennes 1, Kraków: Drukarnia Uniwersytetu Jagiellońskiego.

KURKINA, L. V. 1982: [rec.] Blaž Jurišić, Rječnik govora otoka Vrgade. Etimologija, 1980, 16–30.

MACIEJAUSKIENĖ, V. 1991: Lietuvių pavardžių susidarymas, Vilnius: Mokslas.

MATVEEV, A. K. 1959: Finno-ugorskie zaimstvovanija v russkikh govorach severnogo Urala, Sverdlovsk: Tipolaboratorija UrGu.

MEILLET [MEJE], A. G. 1914: Grammatika indo-evropejskich jazykov, Jur’ev: Tipografija K. Mattisena.

NEPOKUPNAS, A. 1983: Baltai slavų giminaičiai, Vilnius: Mokslas.

NILSSON, T. K. 1998: Baltische Sprache mit deutscher Feder. Smoczyński, W., ed., Colloquium Pruthenicum Secundum, Kraków: Universitas, 120–131.

OTKUPŠČIKOV, Ju. V. 1963: Ob etimologii russkich slov borona i boroda. Etimologičeskie issledovanija po russkomu jazyku 4, Moskva: Izdatel’stvo MGU, 87–95.

OTRĘBSKI, J. 1958: Gramatyka języka litewskiego 1, Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.

POKORNY, J. 1959–1969: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch 1–2, Bern–München: Franke.

PORZIG [PORCIG], V. 1964: Členenie indoevropejskoj jazykovoj oblasti, Moskva: Progress.

RAZUKAITĖ, M. 1993: Oikonimų, atsiradusių iš asmenvardžių su patroniminėmis priesagomis, paplitimas Lietuvoje. Lietuvių kalbotyros klausimai 32, 133–165.

RUDZĪTE, M. 1993: Latviešu valodas vēsturiskā fonētika, Rīga: Zvaigzne.

SABALIAUSKAS, A. 1963: Baltų ir Pabaltijo suomių kalbų santykiai. Lietuvių kalbotyros klausimai 6, 109–136.

SABALIAUSKAS, A. 1966: Lietuvių kalbos leksikos raida. Lietuvių kalbotyros klausimai 8, 7–142.

SABALIAUSKAS, A. 1990: Lietuvių kalbos leksika, Vilnius: Mokslas.

SALO, I. V. 1971: Iz istorii vzaimootnošenij vepsov, karel i russkich Karel’skogo Belomor’ja. Pribal’tijsko-finskoe jazykoznanie, 57–62.

SEREBRENNIKOV, B. K. 1971: K probleme smešenija dialektov. Pribal’tijsko-finskoe jazykoznanie, 23–32.

SKARDŽIUS, P. 1943: Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. (= id., Rinktiniai raštai 1, parengė A. Rosinas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996.)

STALTMANE, V. Ē. 1981: Latyšskaja antroponimija. Familii, Moskva: Nauka.

STEINBERGS, A. 1996–1997: The reconstruction of Proto–Baltic body parts. Linguistica Baltica 5–6, 21–31.

TERNOVSKAJA, O. S. 1977: Leksika, svjazannaja s obrjadami žatvennogo cikla. T. M. Sudnik, T. V. Civ’jan, red., Slavjanskoe i balkanskoe jazykoznanie, Moskva: Nauka, 77–130.

TRAUTMANN, R. 1923: Baltisch-slavisches Wörterbuch, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

TRAUTMANN, R. 1925: Die altpreußischen Personennamen, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

VARBOT, Ž. Ž. 1984: Praslavjanskaja morfonologija. Slovoobrazovanie i ètimologija, Moskva: Nauka.

VASMER [FASMER], M. 1986–1987: Ètimologičeskij slovar’ russkogo jazyka 1–4, Moskva: Progress.

ZINKEVIČIUS, Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis.

ZINKEVIČIUS, Z. 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1, Vilnius: Mokslas.

Rolandas Kregždys

Gauta 2004 12 21

Vilniaus universitetas

Kauno humanitarinis fakultetas

Lietuvių filologijos katedra

Muitinės g. 8, 44280 Kaunas, Lietuva