PASTABOS

| 107

O ROZDĚLENÍ GRAMATICKÝCH FUNKCÍ

Recenze prof. Vytautase Ambraze na Syntaksinių ryšių tyrimų, která vyšla v roce 2005, již dříve potěšila autory série Gramatikos darbų, jejíž vydávání začalo v roce 2003. V tomto čísle ALL vychází recenze třetího svazku Gramatikos darbų, Gramatinių funkcijų tyrimai, jejímž autorem je tentýž autor. Vyvolala několik myšlenek, o které bych se rád podělil.

Těší už samotná skutečnost, že tato sbírka článků nebyla jednoduše ignorována jako událost bez významu pro litevskou gramatiku; soudě podle recenze však nevyvolala dialog. Recenzent sice uznává, že myšlenky předložené ve sborníku by měli badatelé litevského jazyka důkladně zvážit, navrhuje však postupovat pouze na základě pojmů používaných v dosavadních gramatikách litevštiny, zejména definic typů syntaktických vztahů, které tyto gramatiky uvádějí. Vždyť „asi není třeba dokazovat, že zmíněné typy vztahů jsou syntaktické, nikoli morfologické, sémantické či jiné“. Není-li to třeba dokazovat, pak je tato skutečnost zřejmě axiomem. Axiom však lze přijmout, nebo nepřijmout. Vedle eukleidovské geometrie existují i jiné geometrie, které z jejích axiomů nevycházejí. Nikdo samozřejmě této geometrii nevyčítá, že se opírá o určité axiomy, avšak kdo by v ní našel vnitřní rozpory, měl by právo na ně upozornit. Právě o to se autoři Gramatikos darbų pokusili ve vztahu k Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos, když upozornili na vnitřní rozpornost některých jejích tvrzení. Podle prof. Ambraze je však „takový pohled na syntaktické vztahy autory a priori odmítán, údajně proto, že se pojem oboustranného syntaktického vztahu a vzájemné souvislosti [...] jeví jako zbytečný a vznikl zaměňováním syntaktických a morfosyntaktických jevů“. Není však odmítán a priori, a už vůbec ne „údajně“. Autoři v poznámkách pod čarou podrobně vysvětlují, proč jej odmítají, a poukazují na to, že pojem oboustranné závislosti vede k neřešitelným rozporům. Recenzent všechny tyto argumenty zamlčuje, jako by neexistovaly. Jejich rozbor ostatně zdánlivě ani nebyl nutný, neboť text byl zamýšlen jako recenze Gramatikos darbų. Přesto je zde užití slova „údajně“ nekorektní.

Recenzent dále píše: „Ve skutečnosti zde k žádnému zaměňování nedochází; je zřejmým faktem, že syntaktické vztahy, a tedy i vzájemná souvislost, mají určité morfosyntaktické ukazatele.“ Nikdo nepopírá, že syntaktické vztahy mohou mít morfosyntaktické ukazatele. Právě „mohou mít“, protože i tradiční gramatika uznává „přimykání“ v případech, kdy závislé slovo nemá ukazatel závislosti, např. Jonas atbėgo greitai. A právě zde se skrývá určitá nepříjemnost, kterou recenzent soustavně zamlčuje. Tradiční gramatika totiž používá dva zcela odlišné heuristické prostředky k určení syntaktické závislosti. Na jedné straně shoda ve větách jako Mačiau Joną linksmą tvoří základ pro tvrzení, že slovo linksmą je syntakticky závislé na slově Joną. Na druhé straně se ve větách jako Jonas atbėgo greitai, kde nelze vycházet z morfosyntaktických kritérií, předpokládá, že greitai závisí na atbėgo. Při rozhodování o existenci syntaktického vztahu se tedy morfosyntaktické kritérium nepoužívá vždy. Protože tato závislost není ani řízením, ani shodou, označuje se jako přimykání. Právě zde tkví nebezpečí: heuristické prostředky si odporují. Je-li dovoleno určovat syntaktickou závislost i v případech, kdy neexistuje morfosyntaktický ukazatel, pak lze například vyslovit tvrzení, že ve větě Laikyk butelį stačiai se slovo stačiai přimyká ke slovu butelį. Čím se totiž tato věta liší od věty Laikyk butelį stačią, v níž se uznává závislost tohoto typu na předmětu? Pouze slovním druhem – v první větě je užito příslovce. Kdo by takové tvrzení vyslovil, opíral by se pouze o

108 |

PASTABOS

kritéria navržená samotným prof. Ambrazem. Nedělal by nic jiného než ti, kdo předpokládají existenci vztahu přimykání mezi příslovcem a slovesem ve větách Jonas atbėgo greitai, Laikyk butelį stačiai. Z toho by pak vyplývalo, že syntaktický vztah je oboustranný jak ve větě Laikyk butelį stačiai,, tak ve větě Laikyk butelį stačia. Co na tom, že autoři Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos v prvním případě nepovažují za nutné spatřovat přimykání mezi butelį ir stačiai? Důležité je pouze to, že to lze učinit na základě kritérií navržených touto gramatikou. Tvrzení, že syntaktický vztah je ve větě Laikyk butelį stačiai oboustranný, je tedy stejně správné jako tvrzení, že je jednostranný. Žákovi, který by v této větě rozpoznal oboustranný syntaktický vztah, lze dát nedostatečnou známku, ale nelze na základě teorie Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos dokázat, že se mýlí. Žádná sofistika nemůže odstranit vadnost tohoto systému založeného na protikladných heuristických prostředcích.

Nakolik jsou skutečně zřejmá fakta, která recenzent zmiňuje? Citujme ještě jednou: „je zřejmým faktem, že syntaktické vztahy, a tedy i vzájemná souvislost, mají určité morfosyntaktické ukazatele“. Po slavném článku Joannos Nicholsové z roku 1986 je však zřejmé, že směry syntaktické a morfologické závislosti mohou být protikladné; tento jev se nazývá „označování řídícího členu“ (head marking). Sloveso řídící podstatné jméno (řídící člen) s ním tedy může mít shodu; v mnoha jazycích světa se slovesa shodují nejen s podměty, ale také s přímými i nepřímými předměty. Není příliš pravděpodobné, že by pojem „označování řídícího členu“ byl prof. Ambrazovi neznámý, zřejmě však považuje šíření této myšlenky v litevské jazykovědě za nežádoucí. Její přijetí by učinilo vzájemnou souvislost zbytečnou. Kdo chce, může uvedený pojem odmítnout, ale jeho popření už v roce 2005 není „zřejmým“ faktem.

Aniž by se recenzent slovem zmínil o argumentech, o které se opírají autoři Gramatikos darbų, když navrhují změnit pojetí syntaktických vztahů, soustředí své úsilí na dokazování, že si autoři těchto prací sami odporují: na jednom místě uznávají syntaktickou závislost, na jiném ji odmítají. Vytrhnout jednotlivé věty z kontextu a dosáhnout toho zřejmě není těžké. Autoři Gramatikos darbų totiž probírají různé typy závislosti – sémantickou, syntaktickou a morfologickou. Podle autorů je důležité je rozlišovat, aby byl pojmový aparát přesný a teorie bezrozporná. Uvést věci na pravou míru rozborem každé citace a ukázat, jak a za jakým účelem byla citovaná věta vytržena z kontextu a zkreslena, by byl dlouhý a nudný postup. Uvedu jen jeden příklad. Autorům Gramatikos darbų se vytýká, že se pokoušejí „popřít i samotný syntaktický vztah mezi předmětem a doplňkem predikátu (predikativem) ve větách jako Jis parvertė brolį aukštielninką [...] arba Mačiau jį linksmą“, a dodává se: „Na jiném místě se však už navrhuje ‚spojovat termín sekundární predikativ právě se sekundárními predikáty, které mají příslušné morfosyntaktické rysy [...]‘.“ Správně, v Gramatikos darbuose to tak stojí a jedno tvrzení druhému neodporuje. Autoři Gramatikos darbų totiž chtěli právě ukázat, že rozdíl mezi doplňkem predikátu a příslovečným určením není syntaktický, nýbrž morfologický. Právě tuto skutečnost recenzent zamlčuje. Kdo by se chtěl dozvědět, proč je lepší vzdát se oboustranného syntaktického vztahu u doplňku predikátu, může nahlédnout na stranu 490 Dabartinės lietuvių kalbos gramatikos, kde se vedle shodných doplňků predikátu rozlišují také neshodné. Neliší se však doplňky predikátu od příslovečných určení právě shodou (příslovečné určení se přimyká ke slovesu, zatímco doplněk predikátu se navíc shoduje s podmětem nebo předmětem)? Podle prof. Ambraze je to právě shoda ve větě Mačiau jį linksmą, která ukazuje, že mezi doplňkem predikátu a předmětem existuje syntaktická závislost, jež umožňuje syntaktický

PASTABOS

109

vztah popsat jako dvojí. Pokud do definice predikativního atributu patří shoda, co potom může být „neshodným predikativním atributem“? Abychom se vyhnuli takové contradictio in adiecto, Gramatikos darbuose se navrhuje uznat, že rozdíl mezi predikativními atributy a příslovečnými určeními je morfosyntaktický, nikoli syntaktický. Co je na tom vlastně špatně? Recenzent autorům Gramatikos darbų vytýká křížení kritérií, ve skutečnosti však pouze upozorňují na užitečnost rozlišení syntaktické závislosti od morfologické. Když se je násilně pokoušíme sloučit, vznikají například „neshodné predikativní atributy“. Kde se kritéria skutečně „kříží“ a kde nikoli?

Ještě jedna poznámka k samotnému pojmu „rozpor“. Podle recenzenta je mnoho věcí uvedených v Gramatikos darbuose rozporných. Rozporná jsou prý například právě citovaná tvrzení o predikativních atributech. Pojem obligatorního příslovečného určení je údajně „zjevně rozporný“. Proč je tento pojem „zjevně“ rozporný, není jasné, protože autor těchto řádků již v recenzovaném díle vysvětlil, o co se zvolený termín opírá a proč není rozporný (jak autoři definují pojem obligatorního příslovečného určení, recenzent čtenáře neinformuje, a jeho rozpornost je tedy předkládána jako článek víry, podobně jako syntaktické vztahy, které údajně není třeba dokazovat). Možná by čtenář snáze pochopil, proč pojem „neshodného predikativního atributu“, zavedený poté, co byl predikativní atribut definován na základě shody s podmětem nebo předmětem, není „zjevně rozporný“, kdyby znal kritéria, podle nichž recenzent posuzuje „rozpornost“. Domnívám se naopak, že pojem „neshodného predikativního atributu“ vykazuje vnitřní rozpor, protože je v rozporu s definicí uvedenou o několik stran dříve v téže kapitole, zatímco rozpory nalezené v Gramatikos darbuose jsou rozporné pouze z perspektivy recenzenta. Čistě morfologické rozlišování predikativních atributů a příslovečných určení je rozporné jen v tom smyslu, že odporuje definicím syntaktických vztahů uvedeným v Dabartinės lietuvių kalbos gramatikoje, jejichž správnost „není třeba dokazovat“.

Konečně překvapuje i poslední věta recenze: „Je tedy třeba dát autorům za pravdu, že „problémy spojené s definicí a popisem uvedených funkcí se jim nepodařilo uspokojivě vyřešit“. Doufejme, že se to podaří v budoucnu.“ Autoři recenzovaného sborníku ve skutečnosti nikdy neočekávali, že vyřeší všechny problémy spojené s popisem gramatických funkcí. Dosud se to nepodařilo žádné lingvistické škole a lze velmi pochybovat o tom, zda budou někdy definitivně zodpovězeny všechny otázky, které lingvisty trápí už celá desetiletí. Podobné pochybnosti má nejspíš každý lingvista, a proto překvapuje jak poznámka prof. Ambraze, tak i předpoklad, který se za ní skrývá: že neschopnost zodpovědět všechny otázky a odhalit konečnou gramatickou pravdu (God’s truth) je výhradně problémem autorů Gramatikos darbų, který lze snadno odstranit návratem do útočiště tradiční gramatiky. Autoři Gramatikos darbų neočekávají, že z tohoto útočiště vylákají lingvisty, kteří se v něm cítí bezpečně. Kdo se však domnívá, že je někdy zdravé pochybovat o pravdách, které údajně není třeba dokazovat, a kriticky o nich přemýšlet, může v Gramatikos darbuose najít, ne-li konečné odpovědi, alespoň zajímavé otázky, jimž se prof. Ambrazas ve své recenzi bohužel rozhodl vyhnout. Je velmi škoda, že se dialogu vyhýbáme, protože by mohl být zajímavý.

Axel Holvoet Lietuvių kalbos institutas P. Vileišio g. 5, 10308 Vilnius, Lietuva