Acta Linguistica Lithuanica

LVIII (2008), 1 – 15

Zdvořilost jako relativní jazykový, sociální a kulturní jev

Inga Hilbig

Vilniaus universitetas

Článek se zabývá pragmatickým pojmem jazykové zdvořilosti, který zahrnuje více než jen jazykovou etiketu. Zdvořilost je chápána jako jev určovaný řečovou situací, v níž může mluvčí k uskutečnění svých komunikačních záměrů využít prakticky jakékoli verbální prostředky k vyjádření úcty či přátelskosti. Pouze na základě jazykového vyjádření zdvořilosti nelze žádné kulturní společenství považovat za více či méně zdvořilé než jiné. Různé kulturní skupiny mohou upřednostňovat různé strategie zdvořilosti a jejich realizace. Závěrečná část článku představuje malé kvalitativní šetření zaměřené na způsob, jakým se formulují žádosti v situacích obsluhy ve Vilniusu. Negativní hodnocení litevské zdvořilosti v uvedených situacích vyplývá z odlišných sociokulturních představ o tom, jak by měla komunikace v takových situacích vypadat.

1. ÚVODNÍ SLOVO

Zdvořilost jako jedna ze základních složek komunikace, bez níž by lidská interakce nebyla možná, zajímá vědce z různých humanitních a společenských oborů. Nejvíce však byla zkoumána právě z lingvistického hlediska. Zájem o jazykovou zdvořilost (angl. linguistic politeness), oblast interakční pragmatiky, která získala právo na samostatné odvětví, v posledním čtvrtstoletí výrazně vzrostl. Přestože se však tvrdí, že tento jev se již stává obtížným předmětem výzkumu kvůli mimořádnému množství prací, které mu byly věnovány (Sifianou, 2005: 263), pragmatický výzkum zdvořilosti v litevštině teprve začíná.

1

Inga Hilbig

2. JAZYKOVÁ ETIKETA A ZDVOŘILOST

Zdvořilost lze chápat jako jakékoli jednání, včetně jazykového, které pomáhá zachovat minimální soulad v mezilidské interakci, „udržovat či posilovat vzájemné vztahy mezi účastníky rozhovoru, někdy se také chránit před pociťovaným nebezpečím“ (Čepaitienė, 2007: 11). Projevuje se jako velmi rozmanitý jev, který prostupuje celý diskurz, a neomezuje se pouze na zdvořilostní formule uváděné v příručkách dobrých mravů a etikety (Kerbrat-Orecchioni, 2005: 29). Zkoumaný termín se přesto často ztotožňuje s podobným pojmem etikety.

„Lietuvių kalbos žodyne¹ je uveden první z devíti významů slova mandagus – ‚který se vyznačuje pěkným chováním a dobrými způsoby‘. Slovo etiketas je v tomto slovníku i ve slovníku „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne² definováno velmi podobně: ‚pravidla a formy chování v určité společnosti; veřejné vystupování, způsoby‘. A. Kučinskaitė píše: ‚etiketa je soubor pravidel lidského chování, která se stala zvykem a zahrnují vnější projevy vzájemného styku‘ (Kučinskaitė, 1990: 3). Konkrétně jazyková etiketa je rovněž definována jako ‚souhrn jazykových komunikačních norem přijatých společností‘, ‚jazykové formule (obvykle ustálené), které se používají v dialogickém projevu jazykového společenství a ukazují zdvořilé / nezdvořilé vztahy mezi účastníky rozhovoru <...>‘ (Čepaitienė, 2007: 68, 11). Je třeba upozornit, že tyto definice zdůrazňují pravidla, normy, formy a formule. Jelikož se tvrdí, že jazyková etiketa se často označuje jako jazyková zdvořilost a popisuje jako její jazykový projev (Tamtéž, 11, 20), bylo by možné usuzovat, že se jev zdvořilosti vejde do rámce požadavků etikety.

V pracích pragmatiků specializujících se na jazykovou zdvořilost, publikovaných v angličtině odborníky z různých zemí, se však termín jazyková etiketa vůbec nepoužívá (viz např. Hickey, Stewart, 2005), a pokud ano, pak v širším významu (viz např. Kasper, 1998). Jazyková zdvořilost se nechápe pouze jako dodržování pravidel a norem jazykového chování určité společnosti či používání zdvořilostních formulí; lze ji probírat poměrně obecně. Tento jev se zkoumá

¹ Citována je internetová verze „Lietuvių kalbos žodyno“ z roku 2005 (www.lkz.lt)

² Citována je internetová verze „Dabartinės lietuvių kalbos žodyno“ (http://www.autoinfa.lt)

2

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

pouze jako rys užívání konkrétního jazyka v konkrétním situačním kontextu. Při analýze materiálu získaného přirozenými (pozorovacími) a umělými (experimentálními) metodami sběru dat se věnuje pozornost individuálním volbám mluvčích, jak jazyk v interakci užívat, a prakticky jakýmkoli jazykovým výrazům, jimiž se partnerovi v rozhovoru projevuje nejen úcta, ale i přátelskost.

Teoretickým základem nebo alespoň východiskem většiny empirických studií zdvořilosti v řečových aktech je teorie zdvořilosti P. Browna a S. Levinsona (1978, 1987). Ačkoli má zjevné nedostatky a byla hojně kritizována, zdokonalována i odmítána, je stále považována za nejpropracovanější a nejvlivnější. Základním pojmem této teorie je veřejný sebeobraz člověka (angl. face) (Goffman, 1967), který má každý člověk a o němž předpokládá, že jej mají i ostatní. Podle této teorie lze zdvořilost v interakci definovat jako strategické chování, jehož prostřednictvím se různými způsoby dává najevo, že nám záleží na sebeobrazu partnera v rozhovoru, a snažíme se zmírnit akty, které jej ohrožují (angl. face threatening acts) (např. žádosti, naléhání). Sebeobraz má dvě stránky: nejen negativní (distancující), jejímž pěstováním se usiluje o zachování odstupu a zdvořilou komunikaci, ale také pozitivní (kontaktní³), při níž se zdůrazňuje blízkost a přátelskost.

Jak uvádějí sami tvůrci teorie sebeobrazu, knihy o etiketě jsou plné příkladů realizace konvenčních strategií negativní zdvořilosti (Brown, Levinson, 1978: 135). K vyjádření pozitivní zdvořilosti lze mimo jiné využít například žertování, nebo dokonce, jak si všimli pozdější badatelé, nadávky a urážky, které překračují hranice jazykové etikety (podrobněji viz Holmes, 1995: 10; Christie, 2005: 1). Pro tento typ vyjadřování zdvořilosti prakticky neexistují žádné typické formy vyjádření, pravidla obsažená v příručkách etikety ani používané či doporučované jazykové formule; zdvořilost je jakoby méně vymezená a neformální.

Zdvořilost lze vyjadřovat nejen „autonomními akty zdvořilosti

³ Pojmy distancující a kontaktní zdvořilosti namísto poněkud zavádějících termínů negativní a pozitivní zdvořilost navrhuje G. Čepaitienė (podrobněji viz 2007: 25); ve své doktorské disertaci je používá také E. Gudavičienė (2007). Nedostatky pojmů vytvořených P. Brownem a S. Levinsonem byly kritizovány i v pracích zahraničních pragmatiků, přesto se však zdá, že se v současnosti zcela ustálily. Možná by proto ještě stálo za úvahu, zda by se i v litevské lingvistice neměly používat původní termíny amerických vědců.

3

INGA HILBIG

akty, jejichž účelem a predikační silou je demonstrovat konvenci zdvořilosti“, ale také jinými, jejichž „užívání jim v určitých situacích propůjčuje rys zdvořilosti“ a které „zcela postrádají jakýkoli stupeň zdvořilosti, jsou-li odtrženy od konkrétní komunikační situace“, ačkoli G. Čepaitienė takové výroky mezi situace jazykové etikety nezařazuje (viz Čepaitienė, 2007: 37, 38). Podle vědkyně nejsou takové fráze pro rozhovor nezbytné a nevyžaduje je ani obecná etiketa. Uvádí se však, že dotazem, například Jak jste se vyspal/a?, lze „dát najevo, že si partnera v rozhovoru vážíme a věnujeme mu pozornost“ (viz Tamtéž, 38) – vyjadřuje se tedy přece jen pozitivní (kontaktní) zdvořilost.

Zmíněná badatelka popisuje menší sociolingvistický průzkum, z něhož vyplynulo, že z dvaceti studentů účastnících se semináře se pouze ve dvou domácnostech běžně omlouvali a „ostatní si vůbec těžko představovali, proč by členové rodiny měli mezi sebou používat nějaké omluvné formule“ (Čepaitienė, 2007: 28). Vědkyně se domnívá, že „se postupně utváří názor, že jazyková etiketa je záležitostí pouze veřejného jazyka“. Není však jazyková etiketa vždy relevantnější pro mluvčího, který volí strategii negativní (distancující) zdvořilosti, když mu jde právě o uctivý „veřejný postoj“? Pozitivní (kontaktní) zdvořilost se velmi často vyjadřuje i bez jakýchkoli obvyklých zdvořilostních formulí. Například když člověk nechtěně vrazí do člena rodiny, může se omluvit a starostlivě se zeptat: Nebolí to? Ilokuční síla takového výroku a jeho zdvořilostní funkce nejsou v povrchové struktuře výpovědi explicitně vyjádřeny, v konkrétní interakci jsou však zřejmé.

3. (NE)ZDVOŘILÉ FORMY A SKUTEČNÉ UŽÍVÁNÍ

Práce věnované litevské jazykové etiketě se většinou snažily předložit a popsat soubor jazykových prostředků zdvořilosti (jak lze v litevštině někoho oslovit, pozdravit, poděkovat, někomu něco popřát apod.) a zkoumaly, jak se konkrétní formule jazykové etikety v našem jazyce historicky užívaly, užívají dnes nebo by se z hlediska jazykové kultury měly užívat obecně – v nejširším sociálním a kulturním kontextu.

Z ostatních prací vyniká podrobná a široce pojatá monografie G. Čepaitienė „Lietuvių kalbos etiketas: semantika ir pragmatika“ (2007). Zdůrazňuje se v ní, že pragmatiku zajímá interpretace výpovědi a výběr jazykových prostředků v konkrétním kontextu rozhovoru. Analyzované údaje však

4

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

povaha⁴ vede k tomu, že badatelé mají k dispozici pouze výroky, které jsou zdánlivě objektivně zdvořilé podle své vnější formy a sémantiky a jejichž ilokuční síla a zdvořilostní funkce jsou ve skutečnosti předvídatelné i bez konkrétního situačního kontextu. Například se pozornost soustřeďuje na sémantický základ paradigmatu žádostí: žádosti vyjádřené performativním slovesem prašau, částicí prašom, dalšími slovy stejného kořene vyjadřujícími žádost či imperativy, zatímco se opomíjejí akty s „implicitním“, „skrytým“ ilokučním cílem, např. Taip traukia, ar neperpūs (jako žádost zavřít okno) (viz Ten pat, 154). To je zcela pochopitelné, protože tyto příklady získávají svou funkci až při použití v konkrétní komunikační situaci. V živém jazyce je takových nekonvenčních žádostí spousta, ale při shromažďování a analýze příkladů získaných například z písemného korpusu, kdy badatel musí nevyhnutelně vycházet z formy výpovědi a teprve potom zkoumat její funkci, je velmi obtížné je odhalit.

Odborníci na jazykovou zdvořilost se domnívají, že žádné slovo ani frázi vytržené z konkrétní výpovědní situace nelze samy o sobě považovat ani za objektivně zdvořilé, ani za nezdvořilé. Tam, kde se očekává, může nepoužití formule jazykové etikety skutečně vyvolat nespokojenost partnera v rozhovoru (Čepaitienė, 2007: 23). Někdy však může podobný účinek vyvolat i použitá formule tam, kde se vůbec neočekává a kde ji mluvčí považuje za nevhodnou, například může vytvářet dojem přehnané formálnosti či chladných vztahů, když blízká osoba v domácím prostředí neustále opakuje ačiū za maličkosti. A nejen to: formule etikety lze záměrně použít i tehdy, kdy mluvčí vůbec nemá v úmyslu být zdvořilý (např. Na, sveikinu! – trenér hráči s fotbalovým potenciálem, který se během důležitého zápasu popral se soupeřem a byl vyloučen ze hřiště).

Ve výpovědi vedoucího, která zazněla: Prašyčiau tučtuojau užbaigti šį darbą!, slovo prašyčiau rozhodně nemá odstín pokory či úpěnlivé prosby, který mu připisují práce věnované jazykové etiketě (viz Čepaitienė 2007: 157), ustáleného zdvořilostního—

⁴ Principy výběru velmi rozmanitého analyzovaného materiálu ani statistický popis jeho vzorku nejsou v monografii uvedeny. Z příkladů však lze usuzovat, že se vycházelo především z údajů Korpusu současného litevského jazyka VDU a z materiálu písemných textů různých žánrů (beletrie, převážně klasické literatury, dopisů kulturních osobností z konce 19. až počátku 20. století aj.), zatímco současný mluvený jazyk byl do analýzy zahrnut poměrně málo.

5

INGA HILBIG

… významy vyjadřující mluvčího váhání a skromnost⁵ (viz Kučinskaitė, 1990: 44). V příručce „Etiketa telefonních rozhovorů“ je uvedeno rozdělení litevských žádostí o informace na žádosti s nejnižším (např. prašom pasakyti), vyšším neboli neutrálním (např. norėčiau paprašyti) a vysokým stupněm zdvořilosti (např. gal galėtumėte man pasakyti); ani toto rozdělení není absolutní a různé výrazy volíme, jak poznamenávají samy autorky knihy, nejen s ohledem na to, „zda je pro nás požadovaná informace velmi důležitá“ (Čepaitienė, Steigvilaitė-Urbietienė, 2003).

Zdvořilostí jako jevem na úrovni izolované výpovědi se zabývala řada raných prací věnovaných tomuto tématu. Ukázalo se, že při hodnocení výpovědí vytržených z kontextu se příslušníci jedné jazykové komunity v zásadě velmi dobře shodují na míře jejich zdvořilosti a že čím jsou výrazy gramaticky složitější, delší a formálnější, tím výše se na škále zdvořilosti umisťují. V reálné komunikaci, kde je přítomen komunikační cíl, však delší, formálnější a méně přímé vyjádření nemusí být nutně zdvořilejší. Přílišná formálnost, která bývá často ztotožňována se zdvořilostí, stejně jako její nedostatek, může být nezdvořilá, zdůrazňovat odstup mezi účastníky rozhovoru, znít ironicky apod.

Pragmatiky nezajímají neutrální, absolutní pravidla užívání jednotlivých lingvistických forem. Výzkumníky jazykové zdvořilosti zajímá, jak se určitá forma strategicky využívá k dosažení cíle mluvčího; při sledování uskutečněného řečového aktu vidíme, že mezi jazykovou formou a pojetím zdvořilosti řečového aktu nemusí být nutně vztah (Thomas, 1995: 156). Zdvořilé je to, co uživatelé jazyka považují za vhodné v průběhu konkrétní komunikační události.

4. ZDVOŘILOST A KULTURA

Zdvořilost je relativní i při pohledu na její různé projevy v různých kulturách. Obecně ji lze považovat za jev společný lidským společnostem, protože naplňuje jejich univerzální potřeby. Různí příslušníci kultur však podle odlišné důležitosti těchto potřeb volí z dostupných prostředků realizace zdvořilosti

⁵ „Tvary podmiňovacího způsobu prašyčiau velmi jemně vyjadřují zdvořilé oslovení osoby, když chceme ukázat, jak je žádaný úkon či předmět pro žadatele potřebný, užitečný a příjemný, avšak žadatel z úcty a skromnosti vůči osobě, na kterou se obrací, jako by váhal a snažil se své přání vyjádřit co nejzdvořileji“ (Kučinskaitė, 1990: 44).

6

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

volí a ustaluje různé jazykové i nejazykové způsoby, jak jej vyjadřovat (Sifianou, 2000: 46, 93). To, jak je zdvořilost chápána a jak se projevuje, kdo je zdvořilý vůči komu a podobně, se v různých kulturách mimořádně liší (Holtgraves, 2005: 73).

V pragmatice dlouho převládali anglicky hovořící teoretikové, kteří formulovali a teoreticky zkoumali údajně obecné, ve skutečnosti však často pouze pro angličtinu charakteristické principy zdvořilosti a ztotožňovali obvyklé anglosaské rysy konverzace s lidským jazykovým chováním obecně, přičemž kulturním rozdílům přikládali nanejvýš zcela malý význam. Například vzhledem k tomu, že se tvary rozkazovacího způsobu v angličtině obvykle používají k vyjadřování rozkazů a příkazů, etnocentricky se tvrdilo, že při zdvořilém žádání se imperativům obecně vyhýbáme (Clark, Schunk, 1980: 111). Tento jazyk však pouze odráží anglosaskou kulturní tradici, která výrazně vyzdvihuje a zdůrazňuje soukromí a svobodu jednotlivce. Protože každá žádost do větší či menší míry zasahuje do svobody jednání adresáta, ustálily se v angličtině i pro jakékoli žádosti, dokonce i zcela drobné a téměř neohrožující tvář, nepřímé formy vyjadřování typičtější pro negativní (distancovanou) zdvořilost; ty snižují naléhavost žádosti a zmírňují její ilokuční sílu. Jejich prostřednictvím se mluvčí jakoby vyhýbá vnucování své vůle adresátovi a ponechává mu větší možnost žádosti nevyhovět. Brit G. Leech proto tvrdil, že negativní zdvořilost je „vážnějším“ způsobem, jak projevit druhému pozornost (Leech, 1983: 133), a Američané P. Brown a S. Levinson ve své práci věnují tomuto typu zdvořilosti téměř třikrát více prostoru než zdvořilosti pozitivní (Brown, Levinson, 1978).

Odstup a ohled na soukromí druhých však nejsou ve všech kulturách tak vysokou hodnotou a, jak dokládá řada empirických výzkumů jiných jazyků, některá kulturní společenství tíhnou více k typu pozitivní (kontaktní) zdvořilosti. V nich pocit sounáležitosti často převáží nad potřebou soukromí. Jasné rozlišení mezi příslušníky vlastní a cizí skupiny umožňuje komunikovat s těmi vlastními velmi bezprostředně. V těsných vztazích a vzájemné dobrovolné závislosti spatřují tyto kultury vyšší hodnotu než ve svobodě jednotlivce, a proto se příliš neobávají druhého zatížit; žádosti místo toho, aby ohrožovaly jeho tvář, vztahy naopak posilují a stmelují, a lze je tedy vyjadřovat, ba dokonce je třeba vyjadřovat, velmi přímo (viz např. Sifianou, 2000; Marquez Reiter, 2005). Takové vyjadřování je zcela přijatelné i ve společnostech s výraznějšími mocenskými rozdíly a asymetrickými vztahy mezi komunikujícími.

7

Inga Hilbig

Odlišné chápání a vyjadřování zdvořilosti je významným zdrojem kulturních nedorozumění v mezikulturní komunikaci. Dochází k nim tehdy, když se výpovědím v jednom jazyce chybně přisuzuje ilokuční síla, jakou mají v jiném jazyce. Například imperativy, jimiž v angličtině hovořící Východoevropané vyjadřují žádosti, znějí Britům často jako urážlivé rozkazy. Právě společnostem orientovaným na pozitivní (kontaktní) zdvořilost, které se vyznačují také přímým vyjadřováním žádostí, se nejčastěji přisuzuje nálepka „nezdvořilých“ (Sifianou, 2000: 43). Na druhou stranu připadá řeč „zdvořilých“ Britů příslušníkům jiných kultur často přehnaně komplikovaná a neupřímná.

Taková stereotypní hodnocení by byla objektivní pouze tehdy, kdyby bylo pojetí zdvořilosti univerzální. Tak tomu však není a každé kulturní společenství může být zdvořilé po svém. Neexistuje žádné měřítko, podle něhož by bylo možné rozhodnout, že příslušníci jedné kultury jsou (ne)zdvořilejší než příslušníci jiné. Pouze na základě jazykových výrazů a způsobů komunikace nelze tvrdit, že se lidé jednoho národa chovají k druhým lépe či zdvořileji než lidé jiného národa (Thomas, 1995: 150). Jazykové rozdíly v interakčních způsobech jsou ovlivněny mnohem hlubšími kulturními aspekty než jen normami zdvořilosti (Wierzbicka, 1985: 145) – určují je odlišná společenská uspořádání a hodnotové systémy.

5. (NE)ZDVOŘILOST LITEVCŮ

Cizinci Litevce někdy označují za nezdvořilé a sami Litevci se často navzájem považují za nezdvořilé. Naprostá většina stížností se týká našeho chování při komunikaci s neznámými lidmi na veřejnosti. Tyto názory vedly k tomu, že jsme se zaměřili na komunikaci Litevců na veřejných místech, zejména na řečové akty žádosti.

Po dobu pěti měsíců v letech 2006–2007 se ve Vilniusu (na ulicích, na univerzitě, v dopravních prostředcích, kavárnách, obchodech s potravinami, lékárnách, poliklinice, na poště aj.) náhodně zapisovaly krátké žádosti zaslechnuté v okolí. Snažili jsme se zaznamenat co nejvíce kontextu verbálního rozhovoru, uváděli jsme místo, stručně popisovali účastníky rozhovoru a připojovali poznámky o paralingvistických rysech jejich řeči a o řeči těla. Celkem bylo shromážděno přibližně 150 příkladů příslušných řečových aktů. Většinu z nich (asi 100) se podařilo zaznamenat v obchodních a obslužných situacích. Protože tyto situace mají z hlediska místa, komunikačního scénáře a sociálních rolí účastníků poměrně jasné a vymezené kontury a žádosti jsou v nich hlavními řečovými akty, rozhodli jsme se omezit se na ně. V této podkapitole uvádíme několik poznámek k nejvýraznějším rysům Vilňanů

8

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

charakteristiky žádostí v uvedených situacích a možné sociokulturní faktory ovlivňující naši komunikaci v probíraných situacích.

Pro individualistické kultury není typické výrazné rozlišování mezi „svými“ a „cizími“ a se všemi lidmi se jedná poměrně podobně – nejčastěji za použití konvenčních strategií negativní (distancované) zdvořilosti (Fukushima, 2000: 188). Zdá se, že v rychle se individualizující, avšak stále převážně kolektivistické litevské společnosti umožňuje naše přímé žádosti, pokud se adresáta nežádá o nic velkého⁶, velmi velký nebo velmi malý sociální odstup (angl. social distance – zde chápaný jako míra blízkosti, známosti) a velký rozdíl v moci (angl. power distance) mezi účastníky rozhovoru, kdy mluvčí zaujímá nadřazené postavení.

„Mezi východoevropany a západoevropany existují rozdíly ve stylu konverzace: Západoevropané mluví, aby udržovali kontakt. Východoevropané hovoří především s instrumentálním cílem a v tichu se cítí zcela pohodlně“ (Keevalik, 2005: 214, cit. Giles et al. 1992: 220). Ačkoli je vzhledem k této velmi široké generalizaci její platnost v soukromé komunikaci Litevců sporná, zdá se být zcela přiměřená pro komunikaci mezi neznámými lidmi. Alespoň v běžných každodenních situacích při nakupování a využívání služeb ve Vilniusu bývá interakce velmi omezená. Jsou-li práva a povinnosti komunikujících jasně stanoveny, může zákazník bez jakýchkoli úvodních slov přímo vyslovit svou žádost (často jde o jediná slova, která pronese), pracovník může mlčky podat požadované zboží nebo poskytnout službu a v případě potřeby se může stejně přímo zeptat na to, co je třeba k vyřízení žádosti zákazníka (např. požádat o podpis na účtence nebo o chvíli strpení). Protože se nepředpokládá, že by byl ohrožen něčí obraz, často žádná ze stran nepoužívá k jeho zachování ani žádnou strategii negativní (distancované) zdvořilosti; neprojevuje se ani verbální a neverbální pozitivní (kontaktní) zdvořilost běžná v takových situacích v mnoha kulturách (např. nevyměňují se bezvýznamné fráze, neudržuje se déle oční kontakt, lidé se neusmívají ani nežertují⁷. Nejvýraznější jedna

⁶ Velikost žádosti (angl. size of imposition) určují tyto faktory: kolik času a úsilí je třeba k jejímu vyřízení, jakou fyzickou či psychickou zátěž žádost adresátovi ukládá, zda má mluvčí právo o něco požádat a zda je adresát povinen žádosti vyhovět, a nakolik je taková žádost v dané situaci obvyklá (Fukushima, 2000: 188).

⁷ O situacích při nakupování a využívání služeb se zde hovoří velmi obecně, ačkoli je lze rozdělit podle konkrétního prostředí, v němž probíhají (např. v obchodním centru nebo v malém obchodě), podle toho, nakolik jsou situace každodenní a běžné (např. když se kupují

9

Inga Hilbig

rysem obvykle spojovaným s pozitivní zdvořilostí – velmi přímé vyjadřování žádostí.

Nejčastěji byly zaznamenány takové rozhovory mezi neznámými lidmi v běžných situacích při poskytování služeb, které se zaměřují na obsah sdělení, a nikoli na vztah mezi komunikujícími. Ve shromážděném materiálu převažují krátké eliptické objektové konstrukce žádostí, jimiž se jednoduše uvádí, co si člověk přeje dostat:

Dívka v kavárně: – Prosím, salát s pečeným kuřetem.

Mladá žena v džusovém baru: – Mrkvovou a jablečnou šťávu. – Tady si to vypijete? – S sebou. Lahvičku.

Starý muž v lékárně: – „Clotrimazolum“. – Mast? – Ano.

Situace na poště: – Prosím. – Doporučený (mladá žena podává obálku).

Mladík u pokladního okénka autobusového nádraží: – Dobrý den, v neděli dva studentské do Rokiškisu přes Svedasy.

Bylo zaznamenáno také mnoho žádostí zákazníků vyjádřených rozkazovacím způsobem:

Dívka u pultu v pekárně: – Dejte mi chlazenou perlivou minerálku (podává peníze).

Muž středního věku v obchodě s potravinami u oddělení ryb: – Dobrý den. Dejte mi... snad dvě sledě.

noviny nebo počítač) – na tom velmi závisí, nakolik je komunikace interakční (Traverso, 2001: 423). Pro tuto studii byly žádosti shromažďovány na velmi různých místech, kde se prodává zboží a poskytují služby, avšak pouze v běžných každodenních situacích.

10

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

Mladý muž k servírce v kavárně (z dálky): – Slečno, spočítáte to, prosím?

Cestující středního věku v mikrobusu k řidiči: – Zastavte na křižovatce.

Zaznamenané drobné žádosti prodavačů či poskytovatelů služeb byly nejčastěji formulovány právě imperativem:

Prodavačka v obchodě s oblečením: – Zadejte PIN, prosím.

Recepční polikliniky pacientovi, který zavolal: – Počkejte chvilku.

Průvodčí linkového autobusu na hranici k cestujícím: – Připravte si pasy.

Pracovnice banky: – Dejte mi občanský průkaz.

Jak vyplývá ze všech uvedených příkladů, někdy se před žádostí pozdraví, používají se lexikální zdvořilostní ukazatele prosím, prosím, žádost zmírňující trochu, částice vyjadřující pochybnost možná, částice usilující o souhlas dobře?, uctivé oslovení slečno. Avšak i samotné tvary druhé osoby množného čísla rozkazovacího způsobu dejte, spočítejte, počkejte apod. poskytují v probíraných situacích dostatečnou míru zdvořilosti i u drobných žádostí. Rozkazovací způsob je v litevštině, stejně jako v mnoha dalších jazycích, slovesným tvarem s osobním časováním a často se hodí k zdvořilému požádání tehdy, když je žádost drobná a odůvodněná. Vhodnost užívání rozkazovacího způsobu, stejně jako krátkých konstrukcí objektivních žádostí, lze vysvětlit snahou o efektivitu – bere se ohled na potřeby druhého tím, že se šetří jeho (a také vlastní) čas a energie (Kerbrat-Orecchioni, 2005: 36).

Jestliže se však v probíraných situacích odchýlíme od obvyklého konverzačního scénáře, například když se žádá o něco většího, co adresát jednoznačně není povinen udělat, byly zaznamenány pouze více či méně nepřímé otázkové konstrukce – typický projev negativní (distancované) zdvořilosti. Tedy

11

Inga Hilbig

Předpoklady o možnostech adresáta provést čin, který mluvčí požaduje, jsou v takovém případě samou žádostí:

Pokladní muži ve středním věku: – Neměl byste tři centy?

Mladík prodavačce v obchůdku s čokoládou: – Nemáte třeba drobné na deset litevských litasů?

Žena prodavačce v knihkupectví, která nenašla hledanou knihu: – Nemohla byste zavolat do knihkupectví „Rotas“ v ulici Pylimo? Třeba ji tam budou mít…

Dívka řidiči meziměstského autobusu: – A můžu vám předat poznámky, abyste je dovezl?

Obecně platí, že výrazná orientace na sdělení, nikoli na interakci, v situacích při nákupu a poskytování služeb svědčí o velkém sociálním odstupu mezi účastníky interakce, kteří nemají v úmyslu pouštět se do žádné jiné komunikace. Takové způsoby vyjadřování pozitivní (kontaktní) zdvořilosti, jako jsou pozdravy, úsměvy, delší oční kontakt a fatická komunikace, se v naší kultuře zdají být vyhrazeny výhradně pro komunikaci se známými lidmi.

Dalším důležitým faktorem, který je třeba probrat, je podle všeho rozdíl v moci. Po radikální změně ekonomického systému se měl rozdíl v moci mezi poskytovatelem služby či zboží a zákazníkem zcela obrátit, avšak vztahy a způsoby komunikace ustálené během mnoha let se pochopitelně nemění tak rychle. Je možné, že na pomezí dvou kultur obsluhy se zákazník i poskytovatel služby často oba považují za nadřazené, což také vede k minimálnímu užívání formálních prostředků vyjadřování zdvořilosti.

Když tedy člověk žádá o něco drobného a oprávněného a zároveň panuje velký sociální odstup a rozdíl v moci, komunikace v situacích při poskytování služeb působí velmi přímočaře a jazykově úsporně – to je typické pro pozitivní (kontaktní) zdvořilost, ačkoli se v tomto případě takový způsob vyjadřování používá právě k vyznačení odstupu. Tato strategie, používaná k „oteplení“ vztahů, zahrnuje mnohem více. V nasbíraném materiálu bylo také několik příkladů, v nichž poskytovatelé služeb i zákazníci využili i jiné verbální prostředky vyjadřování pozitivní zdvořilosti, například:

12

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

Muž v cukrárně prodavačce (s úsměvem): – Zvažte mi ty koláčky, co mají „nožičky“ – snad se nerozběhnou, říkám.

Žena v cukrárně prodavačce: – Tyhle vaše sušenky jsou moc dobré – dejte mi tak dvě stě gramů.

Mladá lékárnice starému muži: – Ukažte mi, prosím, recept.

Zaměstnankyně banky starší klientce: – Jen příště, paní, buďte tak hodná a zavolejte předem, než přijdete.

Jak je vidět, při žádání se zde žertovalo, použily se zdrobněliny, pochvala i apel na laskavost partnera rozhovoru. Navzdory stejně přímým žádostem tyto prostředky činí komunikaci zdvořilou tím, že vytvářejí příjemnou a přátelskou atmosféru; harmonická komunikace se udržuje i bez jakéhokoli děkuji, prosím nebo nemohli byste a ještě větší roli než při vyjadřování negativní (distancující) zdvořilosti hraje intonace a neverbální signály. Tento typ zdvořilosti je však, jak upozorňuje i G. Čepaitienė (2007: 90), mnohem výraznější, typičtější a rozmanitěji se projevuje při komunikaci s blízkými a známými lidmi.

Upevnění tržní ekonomiky a intenzivní kontakty mnoha Litevců se západními kulturami mění obvyklé normy zdvořilosti, které do té doby nebyly zpochybňovány (například za sovětských let by si asi nikdo nestěžoval, že prodavači neděkují). Takže nejen některým cizincům, ale i Litevcům, kteří si zvykají na jiné vztahy v oblasti služeb, se skutečně může zdát, že nám tam zdvořilost chybí. Žádné společenství však nemůže být nezdvořilé, protože každému záleží na harmonické a efektivní komunikaci. Zástupci téže kultury však nemusí mít stejné hodnoty ani zastávat stejné názory a postoje. Názor, že jsme v situacích při obsluze nezdvořilí, je pravděpodobně dán odlišnou sociokulturní představou o tom, jak se patří chovat při nákupech a využívání služeb i na veřejnosti vůči cizím lidem obecně. Naše chování je z hlediska zdvořilosti často podceňováno, když nás srovnávají s údajně kulturnějšími, „zdvořilejšími“ kulturami, k nimž se sami přirovnáváme; ve skutečnosti jde nejspíš prostě o kultury s jiným typem zdvořilosti.

13

Inga Hilbig

5. ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY

O jazykové zdvořilosti Litevců se z hlediska lingvistické pragmatiky teprve začíná bádat. Na základě pozorování našeho jazykového chování a výsledků provedeného výzkumu v situacích nákupu a poskytování služeb formulujeme hypotézu, že Litevci inklinují spíše k pozitivnímu (kontaktnímu) typu zdvořilosti. To však bude třeba ověřit dalším výzkumem živého jazyka v různých oblastech mezilidské komunikace se zaměřením na kontext užívání konkrétních řečových aktů. Bylo by zajímavé prozkoumat také to, jak se naše jazyková zdvořilost projevuje v delších úsecích řeči, více zohlednit její paralingvistické a neverbální aspekty a porovnat jazykovou zdvořilost různých pohlaví, rodilých mluvčích a nerodilých mluvčích i zástupců různých regionů země. Jazykovou zdvořilost Litevců by stálo za to srovnat také s projevy zdvořilosti v jiných jazycích a kulturách, protože vlastní způsoby řeči a jejich vlastnosti lze nejlépe pochopit a poznat právě srovnáním s jinými.

LITERATŪRA

Brown, P. & S. Levinson, 1978, 1987: Politeness. Some universals in language usage. Cambridge: Cambridge University Press.

Christie, Ch. 2005: Editorial. Journal of Politeness Research 1, 1–7.

Clark, H. & D. Schunk, 1980: Polite responses to polite requests. Cognition 8, 111–143.

Čepaitienė, G. 2007: Lietuvių kalbos etiketas. Semantika ir pragmatika. Šiauliai: Šiaulų universiteto leidykla.

Čepaitienė, G. & D. Steigvilaitė-Urbietienė 2003: Pokalbių telefonu etiketas. Kaunas: Šviesa.

Fukushima, S. 2000: Requests and culture: politeness in British English and Japanese. Bern: Lang.

Giles, H., N. Coupland & J. Wiemann, 1992: “Talk is cheap...”, but “My word is my bond”: Beliefs about talk. In: K. Bolton & H. Kwok, eds., Sociolinguistics Today: International Perspectives. London & New York: Routledge, 218–241.

14

Mandagumas kaip reliatyvus kalbinis, socialinis ir kultūrinis reiškinys

Goffman, E. 1967: Interaction ritual: Essays on face-to-face behavior. New York: Garden City.

Gudavičienė, E. 2007: Lietuvių kalbos direktyvai. Daktaro disertacija.

Holgraves, T. 2005: Social psychology, cognitive psychology, and linguistic politeness. Journal of Politeness Research 1, 73–93.

Kasper, G. 1998: Linguistic Etiquette. In: F. Coulmas, ed., Handbook of Sociolinguistics. Blackwell Publishing, 374–385.

Keevallik, E. 2005: Politeness in Estonia: A matter of fact style. In: L. Hickey & M. Stewart, eds., Politeness in Europe. Clevedon: Multilingual Matters, 203–214.

Kučinskaitė, A. 1990: Lietuvių kalbos etiketas. Vilnius: Mokslas.

Leech, G. 1983: Principles of pragmatics. London & New York: Longman.

Márquez Reiter, R. 2000: Linguistic politeness in Britain and Uruguay. A contrastive study of requests and apologies. Amsterdam: John Benjamins.

Sifianou, M. 2000 [1992]: Politeness phenomena in England and Greece. Cross-cultural perspective. Oxford: Oxford University Press.

Sifianou, M. & E. Antonopoulou, 2005: Politeness in Greece: The politeness of involvement. In: L. Hickey & M. Stewart, eds., Politeness in Europe. Clevedon: Multilingual Matters, 263–276.

Thomas, J. 1995: Meaning in interaction. An introduction to pragmatics. London: Harlow.

Traverso, V. 2001: Syrian service encounters: a case of shifting strategies within verbal exchange. Pragmatics 11:4, 421–444.

Wierzbicka, A. 1985: Different cultures, different languages, different speech acts: Polish vs. English. Journal of Pragmatics, 9 (2–3), 145–178.

Inga Hilbig

Lituanistinių studijų katedra

Vilniaus universitetas

Universiteto g. 5, 01122 Vilnius, Lietuva

[email protected]

15