ZIGMAS ZINKEVIČIUS

O NÁZVU SÍDLA SALANTAI A VÝZKUMU OSOBNÍCH JMEN

Podnětem ke vzniku tohoto článku byly dva články lingvisty Pranase Kniūkšty, pocházejícího ze salantského kraje, které vyšly v časopise Kalbos kultūra¹ před několika lety, ale autor se k nim dostal teprve nedávno. Obsahují mnoho důležitých údajů shromážděných z matriky křestních záznamů kostela v Salantai z let 1631–1640.

Údaje o nahrazení názvu sídla Skilandžiai názvem odvozeným od jména velmi archaické řeky Sālantas jsou v článku podány pečlivě a důkladně. Jsou velmi cenné. K cizojazyčným podobám v křestních záznamech se přistupuje kriticky. A správně, protože podoby živého jazyka jsou vždy nesrovnatelně přesnější a autentičtější než podoby zachycené v cizojazyčných dokumentech, kde bývají nevědomky, a někdy i záměrně, zkresleny². Tento přístup by si měli mladí badatelé v oblasti onomastiky dobře osvojit. Významně přispěje k úspěchu jejich práce.

Způsob, jakým se v článcích pojednává o osobních jménech ze 17. století (nejvíce se jich vyskytuje ve druhém článku), však působí značné potíže. Současné termíny antroponymie, zejména příjmení, se zde uměle přenášejí do oné doby. To by se ve vědecké práci dít nemělo. V 17. století měla příjmení (jejich rozlišovacím znakem byla dědičnost) jen šlechta. Prostí lidé, zejména na venkově, ještě užívali nedědičná osobní jména, která se pro odlišení od dědičných příjmení obvykle nazývají přídomky. Vznikla z různých slov blíže určující povahy, odedávna užívaných vedle křestního jména. Proto se pro ně navrhuje také termín příjmeníčko. Lze je nazývat také prostě osobními jmény, samozřejmě pokud nemáme důkazy, že už jde o dědičné příjmení.

Označování všech takových osobních jmen ze 17. století za příjmení komplikuje výklad a znesnadňuje jeho pochopení. Autor článků musí používat termín nepravá příjmení (s. 208) – k čemu je tedy vůbec v textu zapotřebí termín příjmení? Je přípustné

¹ Pranas Kniūkšta. Salantų vardas dviejose XVII a. krikšto įrašų knygose. – Kalbos kultūra 81, 103–111; Pranas Kniūkšta. Barzdžių kaimo XVII amžiaus pavardės. – Kalbos kultūra 83, 202–210.

² To se zdůrazňuje v nedávno vydané knize: Zigmas Zinkevičius. Ukmergės rajono gyvenviečių vardynas: Pavadinimų kilmė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2011 (viz zejména s. 10).

Pastabos / Notes

145

ZIGMAS ZINKEVIČIUS

dokonce k nedorozuměním, jako je tvrzení, že „od poloviny 19. století se v Burzdžiai nevyskytovalo ani jedno z těch příjmení, která jsou přímo doložena v zápisech ze 17. století“ (s. 207). Samozřejmě se tam ani vyskytovat nemohla, protože v zápisech ze 17. století jsou doložena ještě nedědičná osobní jména, nikoli příjmení.

Přesnost výkladu zamlžily takové vágní termíny jako otcovská (patronymická) příjmení namísto přesného termínu (nedědičná) patronyma. Autorova výmluva, že nedědičná osobní jména lze údajně nazývat příjmeními proto, že „následují po křestním jménu“ (s. 203), je zcela nepatřičná, neboť ignoruje nejdůležitější vlastnost příjmení, totiž jeho dědičnost. Autor sám dokonce začíná pochybovat o vhodnosti užívání termínu příjmení ve svém textu. Dokládají to jeho výroky jako „jestli lze takové patronymy nazývat příjmeními“ (s. 206) apod.

Nevhodné užívání termínu příjmení ve vědecké práci odborníky samozřejmě nezmate, pouze ztíží využití cenných antroponymických údajů, shromážděných s velkou pečlivostí a poctivostí.

Přijato dne 2. března 2012.

146

Acta Linguistica Lithuanica LXVI