RICHARD COATES

University of the West of England, Bristol

Obory výzkumu: historická lingvistika, etymologie, filologie západoevropských a severoevropských jazyků, teoretická fonologie, dějiny dialektologie, kulturní aspekty dějin angličtiny a místní dějiny.

OSM OTÁZEK PRAGMATICKÉ TEORIE VLASTNÍCH JMEN

Osm problémů pragmatické teorie vlastních jmen

ANOTACE

Tento článek rozvíjí přístup k porozumění vlastním jménům nazvaný Pragmatická teorie vlastních jmen (TPTP), který vychází ze dvou ústředních myšlenek:

(1) Vlastní jména nemají smysl

(2) Podstata vlastního jména spočívá v referenci, nikoli v denotaci

Nastiňuje prvky TPTP, její premisy a důsledky a následně se zabývá výběrem osmi problémů, které přetrvávají, nebo se zdá, že přetrvávají.

Již několik let navrhuji přístup k porozumění vlastním jménům nazvaný Pragmatická teorie vlastních jmen (TPTP). Její různé aspekty byly představeny v řadě článků (Coates 2000, 2005a, 2005b, 2006a, 2006b, 2009, 2011a, 2011b, 2012). Cílem tohoto článku je nastínit prvky teorie, její premisy a důsledky a prozkoumat některé problémy, které přetrvávají, nebo se zdá, že přetrvávají. Článek je proto převážně výkladový, nikoli polemický, a tomu odpovídá i stručný seznam literatury. Intelektuální dějiny této teorie zde nebudou rozebírány, protože byly důkladně zpracovány v Coates (2006a a 2009), je však dobré připomenout, že nejvíce vděčím Johnu Stuartu Millovi (1843), Ruth Barcan

KLÍČOVÁ SLOVA: teorie jmen, status vlastních jmen, „teorie štítků“ vlastních jmen, reference, sémantika, pragmatika.

Straipsniai / Articles

119

RICHARD COATES

Marcus (1961), and others in the same tradition, for point (1), essentially what is now called the “tag” theory of proper names,¹ and to Peter Frederick Strawson (1950) – to some extent – for point (2). For the full history, Coates (2006a) and its very substantial list of references should be consulted.

TPTP stojí na těchto dvou myšlenkách:

(3) Vlastní jména nemají smysl

(4) Podstata vlastního jména spočívá v referenci, nikoli v denotaci

Některé důsledky těchto dvou myšlenek jsou:

(5) Vlastní jména netvoří jednoznačně vymezenou množinu

(6) Vlastní jména nespadají do logicky jednoznačných kategorií

(7) Vlastní jména nelze překládat

(8) Teoretizování o rozhraní mezi vlastními a nevlastními výrazy má neurofyziologické (a psycholingvistické) důsledky

Ačkoli následující tvrzení nejsou striktně vzato důsledky těchto dvou klíčových myšlenek, podporují je a rozvíjejí:

(9) Ačkoli vlastní jména nemají smysl, nejsou bezvýznamná

(10) Významy vlastních jmen, k nimž lze získat přístup, jsou vedlejší a je třeba je odlišovat od smyslu

(11) Vlastní jména postav v literárních dílech mohou představovat zvláštní případ

V teoretické onomastice se stále znovu vrací jeden sporný bod, totiž zda jsou jména buď maximálně, nebo minimálně významová. Domnívám se, že nejde o volbu mezi alternativami, nýbrž že:

(12) Vlastní jména jsou zároveň maximálně i minimálně významová

a že podrobnosti hlediska, které bychom měli zaujmout, určuje právě to, co se rozumí pod významem. Jinými slovy: domnělý problém žádným problémem není.

Ani jedna ze dvou klíčových myšlenek (1) a (2) není sama o sobě nová, ale tvrdím, že mimo TPTP nebyla ani jedna z nich důsledně dovedena do konce a že jejich vzájemné působení nebylo řádně pochopeno. Spojíme-li je do sloganu, můžeme říci, že vlastní povaha (chápaná jako „stav, kdy něco je vlastním jménem“) je referování bez smyslu. To je důležité, protože mnohé přístupy k teorii jmen hájí názor, že vlastní povaha je denotování bez smyslu, což je názor, který

¹ Teorie „štítku“ je obecně považována za protiklad teorie „popisu“ Bertranda Russella a teorie „shluku“ Johna R. Searla. Protože je teorie „štítku“ široce, i když ne všeobecně, přijímána, nebudu se v tomto článku podrobně zabývat touto konkrétní debatou. Svou pozici rozšiřuji tak, aby teorie „štítku“ zahrnovala i jazykově dobře utvořené výrazy, které jsou nejednoznačné, pokud jde o to, zda jde o jména.

120

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

považovat za nekoherentní a prokazatelně nepravdivé. Základním významem vlastního jména je jeho referent v kontextu jeho pronesení;² jména jsou po ustavení rigidními designátory (Kripke 1980: 48). K dalším druhům významu, na něž lze nahlížet z perspektivy mluvčího i adresátů, lze přistupovat při aktu reference. Ty však zůstávají vedlejší vůči základnímu aktu. Patří k nim například etymologie výrazu, jeho pravděpodobnostní kategorizace, konotace a encyklopedická definice. Protože však k úspěšnému provedení reference není třeba přistupovat k žádnému z těchto need, nejsou součástí definice vlastního jména. To neznamená, že jsou nedůležité, ale je třeba přesně pochopit jejich vztah ke klíčovým pojmům; budeme se jimi zabývat níže. Od této chvíle budeme místo úplnějšího výrazu proper name používat jednodušší výraz name.

Nejprve je třeba definovat klíčové sémantické termíny v bodech (1) a (2). Nutnost toho vyplývá z existence odlišných terminologických tradic ve filozofii a lingvistice.

Reference je akt vyčlenění jednotlivého referentu v kontextu pronesení; jednotlivý znamená jedinečný prvek, tj. jediný exemplář jakéhokoli typu či kategorie, nikoli pouze jednotlivou osobu.

Denotace je rozsah možných referentů slova či jiného výrazu (jeho extenze), tedy jde o abstrakci od reference, s níž se nesmí zaměňovat, a o pojem platný mimo jakýkoli konkrétní kontext; tento rozsah možných referentů může, ale nemusí sdílet nějaký určující rys či rysy (intenze).

[Denotace jména se zpočátku ustavuje akty reference (mezi něž pro účely této diskuse zahrnuji i udělení jména; k tomuto pojmu viz níže), je však praktickým důsledkem takových aktů reference, nikoli předpokladem jejich úspěšnosti. Reference je tedy primární a denotace jména je epifenoménem opakované úspěšné reference dosažené jeho pronesením. Všimněte si, že netvrdím, že jména nemají denotaci, jak se někteří domnívali.]

Smysl je síť sémantických vztahů, do nichž vstupují lexikální slova a složitější výrazy, například synonymie, hyponymie, antonymie, meronymie, konverznost a tak dále.

[Smysl se liší od intenze. Podle výše uvedené definice jména nemohou postrádat smysl, zatímco všichni a pouze referenti sdílející určité jméno mohou nahodile sdílet intenzi, například v případě, že všichni jedinci jménem Barack jsou mužské lidské bytosti.]

Tyto termíny užívám v zásadě ve smyslu, který jim přisuzuje Lyons (1977).

² Such a view is espoused particularly clearly by the philosopher Burge (1973: 438–439).

Straipsniai / Articles

121

RICHARD COATES

Nyní uveďme a rozveďme jednoduchý příklad, náhodně vybraný z webových stránek BBC dne 22. prosince 2011.

Howard Archer [ekonom, RC] uvedl, že se domnívá, že Bank of England v novém roce pravděpodobně podnikne další kroky.

Jméno sestávající z prvních dvou slov odkazuje (přesněji řečeno, mluvčí prvních dvou slov na ně odkazuje tím, že je vysloví) k jednotlivci jménem Howard Archer, kterého lze v kontextu promluvy pravděpodobně jednoznačně identifikovat, ať už jako součást společného vědění, jakožto již zavedený diskurzní referent, nebo proto, že má na klopě jmenovku.³ Samozřejmě je vždy možné, že někteří adresáti znají více než jednu osobu s tímto jménem, což představuje nevyhnutelné riziko, které může vést k selhání komunikace. Kontext obvykle postačí k určení, o kterou osobu jde, a také k rozhodnutí, zda se vůbec mluví o osobě, a nikoli o něčem jiném, co může mít jméno, například o psovi, jezeře nebo sportovním klubu. Úspěšné referování však nelze nikdy zaručit: lze o ně pouze usilovat a pokoušet se o ně. Vytrženo z kontextu, jméno Howard Archer označuje každého jednotlivce, který toto jméno nosí; důsledky toho posoudíme v bodě (3’). Tito jednotlivci nemají nutně nic společného kromě svého jména; cokoli jiného než náhodného, co by mohli mít společné, by mohlo být dáno genetickými faktory, a to pouze za předpokladu, že příjmení má jediný původ, což se v tomto případě zdá nepravděpodobné.⁴ Jméno lze tedy definovat extenzionálně, ale nikoli intenzionálně. Kromě toho Howard Archer nemá žádný smysl. Obsahuje slovo, o němž víme, že se používá jako anglické příjmení, nenese však jeho význam, tedy „lučištník vyzbrojený lukem a šípy“. Jeho etymologie nemá žádný význam ani nepomáhá při identifikaci jednotlivce v kontextu promluvy; pan Archer je ekonom, nikoli lučištník. Archer užité jako jméno není synonymem výrazu bowman ani souřadným hyponymem, jako jsou například baker, draper, smith, vůči označení obchodu nebo povolání. Samozřejmě není ani synonymem jiného příjmení, Bowman, ani není souřadným hyponymem, jako jsou například Baker, Draper, Smith, vůči označení obchodu nebo povolání. Pokud se tedy Archer použije k úspěšnému odkazu na jednotlivce, děje se tak bez použití smyslu a jen zcela okrajově s využitím denotace: spoléhá se na předchozí vědomost adresátů, že Archer může označovat řadu jednotlivců, kteří toto jméno nosí, a že mezi ně patří i předběžně identifikovaný jednotlivec (blíže určený křestním jménem Howard).

Na první pohled na tom není nic příliš nového. Pokud je však propriálnost založena na referenci, a nikoli na denotaci, vyplývá z toho několik zajímavých věcí. Postupně se vrátím k bodům (3–6), které jsem uvedl dříve.

³ Příslušná webová stránka http://www.bbc.co.uk/news/business-16300104, přesně vysvětluje, kdo je.

⁴ Bylo prokázáno, že mnoho příjmení, přinejmenším v Anglii, lze vystopovat až k jedinému původnímu nositeli (Redmonds 2002), to ovšem neplatí pro všechna.

122

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

(3’) VLASTNÍ JMÉNA NETVOŘÍ JEDNOZNAČNĚ VYMEZENOU MNOŽINU

Mohou existovat výrazy, jejichž propriálnost lze zpochybňovat. Sotva by někdo zpochybňoval, že Neptune, Isabella, Cambodia, Vilnius, a tak dále jsou prototypická vlastní jména, neboť se všeobecně uznává, že nemají žádný lexikální obsah, tj. žádný smysl.⁵ Co však složitější výrazy, které jsou jistě kandidáty na to, aby byly považovány za jména, zejména zeměpisná označení jako The United States, The West Bank, The North Sea, The Southern Ocean, The Rocky Mountains, a Huang He, „Žlutá řeka“, a výrazy označující jediný denotát, jako The Pope.⁶ Je velmi zajímavé rozhodnout, zda uživatelé těchto výrazů v konkrétních kontextech identifikují jejich referenty pomocí lexikálního významu (smyslu) příslušných slov. Zdánlivý generický termín ponecháme stranou až do bodu (4’); pokud jde však o jednotlivá konkrétní označení, můžeme si být poměrně jisti, že jejich zdánlivé smysly neuplatňují. K závěru nemusíme dospívat psycholingvistickými spekulacemi o zpracování. Můžeme jednoduše položit jazykově zaměřené otázky, například: Je věta The Rocky Mountains are not (really) rocky, neboli „Skalnaté hory nejsou (ve skutečnosti) skalnaté“, nebo The Yellow River is not (really) yellow, neboli „Žlutá řeka není (ve skutečnosti) žlutá“, rozporem? Tvrdím, že si neodporují. Mohou být nepřesné, ale nepravdivé tvrzení není totéž co rozpor.⁷ Pokud jde o druhý příklad, řeka Huang He se tak nazývá podle sprašových sedimentů, které unáší na dolním toku, údajně se jí však ve staré mongolštině říkalo (The) Black River (Černá řeka) (Parker 1917: 11, „[Mongolové] jí říkají Černá řeka“), podle jejího vzhledu na horním toku. To vše přinejmenším dokládá, že mezi jmény a jejich zdánlivým lexikálním obsahem neexistuje jednoduchý vztah. Pokud si tyto věty neodporují, musí být dotyčné výrazy jmény. Jsou-li to jména, můžeme ihned vidět, že některá jména a některé výrazy, které jmény nejsou, jsou homonymní (The Rocky Mountains oproti the rocky mountains, přičemž vlastní jméno se v písmu konvenčně odlišuje velkými písmeny). Pokud je tomu tak, pak neexistuje žádné jednoduché—

⁵ Prostřednictvím tropů (řečnických figur) mohou nabýt smyslu, jako ve větě Všichni doufáme, že už nikdy nedojde k další Kambodži (metonymická narážka na masakry, k nimž tam došlo v 70. letech 20. století), to je však zde irelevantní.

⁶ Mám na mysli hlavu římskokatolické církve, ačkoli vím, že papeže mají i jiné denominace, například koptští křesťané. Důležité je zde to, že v každé z příslušných denominací označuje tento výraz pouze jednu osobu. Pokud se čtenáři domnívají, že tato dvojznačnost či mnohoznačnost můj argument oslabuje, mohou dosadit výraz The Dear Leader, který označuje výhradně zesnulého Kim Čong-ila; jeho otci i synovi se říkalo jinými „tituly“.

⁷Krávy se obecně dožívají vyššího věku než zemědělci je fakticky nepravdivé tvrzení, nikoli však rozpor. Bůh je trojjediný a Bůh je jeden je rozpor, někteří věřící však budou přinejmenším tvrdit, že je pravdivé.

Straipsniai / Articles

123

RICHARD COATES

důkaz způsobu, jak rozhodnout, zda je výraz jakožto jazyková entita jménem, či nikoli; tuto otázku lze řešit pouze ve vztahu ke kontextu. V určitém kontextu se daný výraz buď používá k sémantickému odkazování (s využitím obsahu lexikálních jednotek, které obsahuje), nebo k onymickému odkazování (bez využití obsahu lexikálních jednotek, které obsahuje). Jak ukazují tyto příklady, propriálnost je tedy způsobem odkazování, nikoli kategorií výrazů; toto pojetí lze uplatnit dokonce i na výrazy, které jsou bezpochyby jmény (např. Neptune, Vilnius): jsou to jednoduše výrazy, které se nikdy nepoužívají k sémantickému odkazování, s výjimkou tropů (srov. poznámku pod čarou 3).

Důležitou otázkou, která zde zůstává v pozadí, ale dosud jsem ji výslovně neformuloval, je, že výrazy se mohou stávat jmény, tj. mohou se opakovaným užíváním vyvinout ve jména tak, že uživatelé již nepřistupují k jejich lexikálnímu obsahu, aby dosáhli úspěšného odkazu. To musí platit, jinak by běžná historická onomastika, která se snaží vysvětlovat nejasná jména tím, že je spojuje s jejich etymologickým lexikálním zdrojem, byla nemožná a nemyslitelná. Výrazy, jako jsou ty zmíněné v předchozím odstavci, mohou být jmény pro některé uživatele (pro ty, kteří nepřistupují k jejich lexikálnímu obsahu), pro jiné jimi být nemusí (pro ty, kteří k jejich lexikálnímu obsahu přistupují) a pro další mohou být jmény jen někdy (pro ty, kteří k jejich lexikálnímu obsahu přistupují pouze občas). Takové výrazy se mohou stávat jmény, pokud jimi již nejsou. Nejde však ve skutečnosti o jednoznačnou volbu mezi dvěma možnostmi. Jinde jsem argumentoval (např. Coates 2005b), že jakmile uživatel použije výraz jako jméno (tj. použije jej k onymickému odkazování), je nepravděpodobné, že jej za běžných okolností znovu použije sémanticky (s možnou výjimkou krátkého přechodného období). Důvodem je, že sémantické odkazování je zprostředkováno lexikálním a gramatickým významem, a jeho zpracování je proto nákladnější. Zipfův zákon (nebo jeho obdoba; Zipf 1949) nás vede k předpokladu, že systémy zpracování jazyka u uživatelů vynaloží nejmenší úsilí potřebné k dosažení referenčního cíle. Z toho plyne hypotetický neurofyziologický důsledek: pokud onymické odkazování obchází lexikální význam, musí existovat fyzická nervová dráha, která je méně nákladná. Tím se zabývá následující část (6’).

Jména se tedy mohou vyvíjet z neonymických výrazů způsobem podrobněji popsaným jinde (např. Coates 2012). Mohou být také přímo vytvořena z lexikálního materiálu a přiřazena jednotlivci, jako když bylo v roce 1993 pro určité účely dohodnuto označení The Former Yugoslav Republic of Macedonia pro nový evropský stát. Jména lze také znovu použít pro nové jednotlivce. Jméno Richard již existovalo, když bylo přiřazeno mně. Z těchto úvah vyplývá, že jména jako výrazy označující jednotlivce mohou vzniknout buď vývojem, nebo udělením. Rozhodujícím faktorem je v obou případech to, že proces ruší nebo činí nepoužitelným jakýkoli význam, který výraz předtím měl, ať už

124

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

postupně, nebo okamžitě.⁸ Je důležité poznamenat, že to neznamená, že význam nelze během zpracování nikdy znovu aktivovat; k této otázce se vrátíme níže v oddílech (7’) a (8’).

(4’) VLASTNÍ JMÉNA NEPATŘÍ DO LOGICKY JISTÝCH KATEGORIÍ

Vraťme se k obecným označením druhů, jaká se vyskytují v příkladech uvedených v (3’), a položme si podobnou otázku. Jména obsahující průhledné obecné označení často označují to, co toto označení denotuje. The Bank of England v mé dřívější ukázkové větě je takovým případem. Uvažujme však věty The Evening Star is not a star a The West Bank is not a bank. První z nich je podle běžného chápání pravdivá, protože klíčový výraz se obvykle používá k označení Venuše, která je planetou, nikoli hvězdou. Druhá je pravdivá, protože se výraz jako jméno obvykle používá k označení geopolitického útvaru v Palestině (i když samozřejmě může mít i jiné referenty); jeho původ je přitom metonymický, neboť název získal podle břehu řeky Jordán. Tyto příklady ukazují, že výrazy, které lze považovat za jména, mohou zdánlivě obsahovat obecné označení, jež jednotlivce náležitě nezařazuje. Z toho plyne, že význam tohoto obecného označení je při zpracování takových jmen nepoužitelný nebo nepřítomný. Mým oblíbeným příkladem je objekt v mém rodném městě, kde kdysi stál zcela obyčejný železniční most zvaný Peak’s Tunnel. Věta „Peak’s Tunnel is not a tunnel“ tedy zjevně není rozporná. Mezi jménem obsahujícím Tunnel a věcí, která je tunelem, neexistuje nutná souvislost. I když se silně očekává, že se takový vztah potvrdí, logicky zaručený není. Jména obsahující průhledná obecná označení tedy vyvolávají očekávání podmíněná zkušeností se skutečným světem, nic víc.

Je možný ještě radikálnější rozvinutí této myšlenky: žádné jméno s sebou nenese implikaci ani presupozici týkající se kategorie jednotlivce, který je nositelem daného jména, ačkoli tomu chtěli věřit mnozí lingvisté a logikové (např. nedávno Van Langendonck 2007: 71nn. a kapitola 3, včetně tam uvedených odkazů).⁹ Považuji to za samozřejmé,

⁸ Sledujme jen důsledek tohoto tvrzení: pojmenuji-li dítě výrazem, který má lexikální obsah, např. Nadežda „naděje“, přestává být tento obsah použitelný při jakémkoli aktu odkazování na dítě, například ve větě „Nadežda si hraje se svými hračkami.“ To je samozřejmé.

⁹ Použijeme-li terminologii Van Langendoncka: neexistují kategoriální presupozice. Samozřejmě existují statistická očekávání. Irinas budou pravděpodobně ženy; z toho plyne, že Irina, chápaná jako jmenný typ neboli propriální lemma, nepředpokládá, že nositelka je žena. Van Langendonck má pravdu, když tvrdí, že propriální lemmata připouštějí možné denotáty, vazba mezi nimi však není logicky neotřesitelná, jak dále ukážu.

Straipsniai / Articles

125

RICHARD COATES

a nechápu, proč někdo stále věří opaku. Možná budete chtít zařadit Irina mezi ženská křestní jména, Egypt mezi geopolitická jména nebo Vaiciulenas mezi příjmení. Proč tomu věříte? Máte zkušenosti získané při setkáních (nebo jinými způsoby nabývání znalostí), že alespoň jednoho individuálního nositele lze takto klasifikovat, tj. že určitá žena X se jmenuje Irina a tak dále. Z toho však nevyplývá, že Irina musí být lidská žena (ledaže by se používání křestních jmen řídilo zákonem, jako je tomu v některých státech – to však není otázka lingvistiky ani logiky). Z tohoto hlediska bylo Shirley ve světě anglicky mluvících zemí (vzácným) mužským křestním jménem, dokud je Charlotte Brontë nepoužila jako jméno hrdinky svého stejnojmenného románu; jeho ženské užití posílila sláva americké dětské filmové hvězdy Shirley Templeové, která ve třicátých letech podnítila módu dávat toto jméno dívkám. Změnilo toto jméno svou kategorii z mužské na ženskou?

K čemu bychom měli dospět? Na jedné úrovni je prostě zdravým rozumem, že Irina a Shirley jsou dívčí jména a Vaiciulenas je příjmení. Tyto klasifikace jsou výsledkem opakovaných pozorování. Opírají se o tato pozorování a podporuje je druh úsudku, který ilustruje tvrzení Jestliže se jeden člen kategorie X jmenuje Irina, pak Irina je jméno používané POUZE pro členy této kategorie. Tento úsudek je chybný: jde o případ induktivního zobecnění na základě pozorovaných případů, tedy o argumentaci od jednotlivého k obecnému, a je nepravdivý stejně jako tvrzení Všechny rodiny mají televizory nebo Všichni psi mají čtyři nohy. Používá se také normativně: Jestliže se jeden člen kategorie X jmenuje Irina, pak by se jméno Irina MĚLO používat pouze pro členy této kategorie. Jde o společenskou a kulturní normu,¹⁰ nikoli o lingvistické či logické pravidlo. Nelze uniknout závěru, že na jméně Irina není nic lingvistického, co by z něj činilo ženské křestní jméno. Musíme rozlišovat mezi dvěma tvrzeními:

Irina je jméno používané (výhradně) pro jednotlivce, kteří patří do kategorie lidských žen

a

Irina patří do lingvistické kategorie ženské osobní jméno

První tvrzení je pravdivé, ale pokud obsahuje implicitní či explicitní pouze, může je vyvrátit jediný protipříklad (jako v případě mužského křestního jména Shirley). Bez slova pouze lze tvrzení chápat spíše jako očekávání nebo kulturní normu než jako nutnost. Týká se jednotlivých výskytů jména Irina, nikoli jeho typu. Druhé tvrzení znamená v podstatě totéž co první, avšak s (implicitním či explicitním) pouze. Obě

¹⁰ V obou významech slova norma, statistickém i donucovacím.

126

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

vyslovit tvrzení o Irina jako typu. Můžeme dojít k závěru, že jednotlivé výskyty jmen lze klasifikovat samostatně a na základě očekávání je zařazovat například mezi hydronyma, theonyma, ženská křestní jména a podobně. Jména jako typy takto klasifikovat nelze. Důsledky pro vyvozování závěrů či sdělované významy jsou následující:

Irina vykouří deset cigaret denně >> Nějaká žena vykouří deset cigaret denně

je rozumným pravděpodobnostním úsudkem založeným na životních zkušenostech mluvčího nebo adresáta; jeho pravdivost je méně pravděpodobná právě tehdy, pokud existuje nějaká Irina, která je muž, veverka nebo automobil. Nemá logickou sílu vyplývání. Jména nespadají do lingvistických kategorií v přísném smyslu, tj. od nositele jmenného typu Irina se nevyžaduje, aby byl lidskou ženou, třebaže může spadat do toho, čemu bychom mohli říkat kategorie založené na očekávání, v nichž je prototypický či typický nositel jmenného výskytu Irina skutečně lidskou ženou je: to je zcela jiná záležitost. Kategorizace jmen, které používají onomastici, tedy nejsou lingvistické kategorie (kategorie zahrnující typy), nýbrž kulturní kategorie (kategorie zahrnující jednotlivé výskyty), a nejsou lingvistické vůbec.

Pokud některého čtenáře nepřesvědčil argument v předchozím odstavci, ať zváží následující. Je zřejmé, že jména mohou být opakovaně přidělována různým členům kategorie, do níž patří jejich nositel: Robert se používá pro muže a patrně se tak bude používat i nadále. Lze je však dát čemukoli jinému. Mohl bych pojmenovat nejen svého syna, ale i kočku, auto, počítač, kreditní kartu nebo naprosto cokoli jiného Robert. To, že něco je jménem, umožňuje jeho užití pro cokoli, co je kulturně schopno jméno nést. To je samozřejmě uspokojivým důsledkem naší základní představy, že jména nemají smysl. Pokud byste namítali, že bych ve všech těchto hypotetických případech použil pro zmíněné objekty „mužské křestní jméno Robert“ a že by v zásadě nadále zůstalo mužským křestním jménem, samozřejmě bych souhlasil, že stále spadá do této kategorie založené na očekávání. Uvažujme nyní o možnosti dostihového koně jménem Lucina. Je Lucina hyponymem, nebo koňským jménem (předběžně považujeme-li hyponym za platnou typovou kategorii, jak je uvedeno na terminologické stránce webu ICOS¹¹)? Předtím jsem nevěděl, že Lucina bylo také jméno římské bohyně ztotožňované s Junonou a spojované s porodem, tj. theonymum. Z historického hlediska je tedy Lucina theonymum a lze zastávat názor, že koňské jméno je užitím tohoto theonyma. Předpokládejme však, že bych o této bohyni nikdy neslyšel. Historie by v mém onomastikonu nehrála žádnou roli a jediné místo, které by Lucina měla, by bylo v předběžné kategorii hyponym založené na očekávání. Vůbec by nešlo o theonymum, ledaže

¹¹ www.icosweb.net/index.php/terminology.html, často navštěvováno.

Straipsniai / Articles

127

RICHARD COATES

v nějakém platónském ideálním onomastikonu, v nějakém lingvistickém přístupu založeném na idealizovaném rodilém mluvčím-posluchači.¹² To by podle mého názoru nemělo nic vypovídat o tom, jak jména fungují, neboť TPTP je založena na pojmu reference, tedy na kontextovém vyčlenění skutečných jedinců ve skutečných kontextech.

Snad není třeba zdůrazňovat, že jména se velmi volně podrobují „kategoriálnímu“ přesunu. Onymické kategorie, které onomastici ustavují – toponymie, antroponymie a tak dále – nemají pevné, trvalé členství. Ani u jmen obsahujících výslovné klasifikační výrazy není zaručen žádný logický vztah ke zdánlivě příslušné onymické kategorii. Nejdůležitější je, že akt připomínání, tedy pojmenování jednoho jedince po jiném, nemusí vůbec respektovat žádnou kategoriální hranici. Dne 4. srpna 2011 jsem shromáždil a analyzoval jména všech dostihových koní, kteří toho dne běželi na šesti britských závodištích. Nedokázal jsem všechna etymologizovat, ale z těch, kterým jsem rozuměl, jsem zjistil, že 90 z 309 (asi 29%) neslo jména, která byla historicky vlastním jménem nějaké jiné věci: osoby, místa, hory, uměleckého díla a podobně; nebo měla podobu, která jasně naznačovala, že byla vytvořena podle stereotypu jedné z těchto kategorií (např. Miss Excel).

To naznačuje existenci (anglických) kulturních pravidel, jako jsou:

Lidská osobní jména lze dávat koním; nebo: Podoba lidských osobních jmen se hodí pro jména koní.

Pomocí takových permisivních pravidel bychom mohli zachovat představu, že některá jména, a dokonce i jména v určitých kategoriích, jsou skutečnými představiteli příslušných kategorií a lze je použít pro jiné kategorie, aniž by se stala jejich indexy; to by tedy znamenalo, že Miss Excel není sama o sobě hyponymem ani koňským jménem, nýbrž přinejmenším strukturálně zůstává ženským osobním jménem, jako Miss Holly Golightly, jméno koně, který běžel na jiném mítinku.

Tato taktika má však mimořádně vysokou teoretickou cenu. Zaměříme-li se na chvíli na hyponymii, nebo přinejmenším na skutečně zaznamenaná jména koní, brzy zjistíme, že jako jméno koně může sloužit naprosto jakýkoli jazykový materiál. Ve stejném dni najdeme:

Classy Strike (jmenná fráze na úrovni baru¹; mnoho dalších mělo stejnou strukturu)

Accumulate (sloveso)

Vertueux, Patriotic, Jewelled (přídavné jméno)

Oh So Spicy, Chilledtothebone (adjektivní fráze)

¹² Z jakého jazyka či jazyků?

128

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

Ex Oriente, Beyond Conceit, Avec Moi (předložková fráze)

My Body is a Cage, Iphi intombi [zulsky „Kde je ta dívka?“] (celá věta)

Ain’t Talkin’ (slovesná fráze)

Act Your Shoe Size [ve skutečnosti 3. srpna!], Reset to Fit (obojí jsou (pravděpodobně) věty bez podmětu sloužící jako rozkaz)

Hip Hip Hooray, Diddums (zvolání)

Only You Maggie, Humor Me Rene (gramaticky složité případy, včetně vložených znovu použitých jmen, která zřejmě plní funkci oslovení, ale jejichž referenční význam je nejasný)

Kategorie hipponym je tedy v zásadě stejná jako kategorie lingvistického výrazu; ve skutečnosti může být dokonce širší, neboť se nevyžaduje, aby jméno tvořené řetězcem slov bylo gramatické (Poyle Todream), nebo aby bylo po celé délce etymologicky v témže jazyce (Fleurie Lover). „Systém“ – lze-li anarchii vůbec nazývat systémem – britských jmen dostihových koní se vyznačuje naprostou onymickou svobodou a neexistují žádné hipponymické typy. Tyto úvahy podporují představu, že jména nelze a neměla by se kategorizovat podle typů.¹³ Jména mohou místo toho spadat do dočasných kategorií založených na očekávání nebo pravděpodobnosti, ačkoli takové dočasné kategorie mohou samozřejmě přetrvávat dlouho.

(5’) VLASTNÍ JMÉNA NELZE PŘEKLÁDAT

To je zdánlivě nesprávný závěr, který jednoduše vyplývá ze základní představy, že jména nemají smysl, tj. žádný význam odvoditelný z lexikálních vztahů, v nichž je daný výraz zasazen. Není-li tu žádný smysl, není co překládat. Čtenáři si však všimnou, že v reálných situacích k překladům zjevně dochází. Paris is Parijs nizozemsky; Finland is Suomi finsky; Китай Kitaj je čínsky 中国 Zhōngguó; Das Mittelmeer is The Mediterranean (Sea) anglicky; není Petras litevským ekvivalentem jména Pierre a nebyl Nicolaus Copernicus touž osobou jako Mikołaj Kopernik? Není současný papež Benedict, Benedikt, Benedetto, Benedictus atd., jak je třeba?

Samozřejmě lze volně definovat pojmy translate a translation způsobem, který podkopává zde předložený argument. To však nejsou překlady, rozumíme-li tím

¹³ Tato část souvisí s materiálem v Coates (2011b)

Strajpsnnai / Articles

129

RICHARD COATES

znamenat převádění významů výrazů a jejich složek z jednoho jazyka do druhého. Příklad Das Mittelmeer >> The Mediterranean (Sea) svědčí o tom, že k překladu v některém výkladu tohoto pojmu došlo někdy v minulosti, jde však o překlad natolik zastřený, že anglicky mluvící lidé bez odborné průpravy nerozpoznají příslušnou latinskou etymologii. Příklad Китай >> 中国 není důkazem překladu, chápeme-li tím „reprodukci významu výrazů v jednom jazyce pomocí výrazů jiného jazyka“, je však důkazem denotační ekvivalence. Obě jména nejsou lexikálně srovnatelná – ruské jméno nemá ruský obsah, zatímco mandarínské znamená „říše středu“ –, označují však tentýž denotát. Protože tedy pojem denotační ekvivalence vlastních jmen v užívání potřebujeme tak jako tak, mohli bychom se domnívat, že vysvětluje i další případy. Paris = Parijs a Benedict = Benedikt = Benedetto = Benedictus jsou příklady konvencionalizované ekvivalence s dlouhodobým etymologickým základem. Totéž vidíme v současných anglických zmínkách o německém automobilovém závodníkovi „Michaelu“ (vyslovovaném anglicky) Schumacherovi; dříve šlo alespoň v západní Evropě o běžnou praxi. Nejde o sémantický překlad. Tomuto bodu se věnuji možná zbytečně dlouze, protože se stále píší odborné práce o „překladu jmen“, veřejně dostupný software tvrdí, že jména překládá, a protože stanovisko, které zde předkládám, bylo veřejně označeno za očividně nepravdivé.

Výše jsem v bodě (3’) naznačil, že některé výrazy mohou být v praxi používány k odkazování pouze onymicky (Vilnius, Neptune); při převodu textů z jednoho jazyka do druhého je lze nahradit pouze denotačními ekvivalenty (Wilno, Nettuno (snad dokonce Poseidon)), nikoli přeložit. Pátrat po původu neprůhledného jména a pak jej přeložit neznamená překládat jméno. Dovedeme-li věc do absurdního extrému, nahrazení názvu státu Israel výrazem He That Striveth With God (hebrejsky אֶרֶץ יִשְׂרָאֵל (Eretz Yisra’el)) by znamenalo přeložit etymologii jména, což není totéž jako překládat jméno – jména jsou totiž referující výrazy, jejich etyma však nikoli. V bodě (3’) jsem také naznačil, že tentýž výraz může odkazovat buď onymicky, nebo sémanticky (The West Bank, The Rocky Mountains). Tento druh zahrnuje v zásadě všechny výrazy etymologicky průhledné. Nepřeložitelnost nastává pouze tehdy, když je odkazování onymické. Dokud si výraz v principu zachovává možnost být užit k sémantickému odkazování, je možný i překlad. Musíme dbát na to, abychom upřesnili, že když se „jména překládají“, zpřístupňuje se pro tento účel jejich průhledná etymologie, nikoli samotný onymicky odkazující výraz: například v případě (The Ivory Coast, německy Elfenbeinküste.

130

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

Je rozdíl mezi sémanticky a onymicky odkazujícími výrazy v takových případech pouhým rozdílem bez skutečného významu? Nemyslím si. V bodě (3’) jsem navrhl materiální základ pro různé druhy odkazování, z něhož vyplývají rozdílné náklady na zpracování u obou typů, a proto se z pochopitelných důvodů zdráhám toto rozlišení stírat. Mám-li pravdu, měly by existovat pozorovatelné důsledky, jejich hledání je však trochu jako pátrání po yettim či gravitačních vlnách. Existují náznaky jejich existence, člověk by si však přál něco přesvědčivějšího. V každém případě bychom měli připustit možnost, kterou jsem uvedl výše v bodě (3’), že průhledné jméno jako The Rocky Mountains může sloužit k onymickému odkazování, zatímco jeho lexikální obsah zůstává dostupný pro jiné účely, byť nemusí být při každém užití nutně zpřístupněn. Jedním z účelů, k nimž by mohl být využit, je překlad.

Takzvaný „překlad“ jmen se může konvencionalizovat způsobem, který se u běžného překladu snad nevyskytuje. Dicke Bertha, německé jméno děla z první světové války, doslova znamená „tlustá Bertha“, angličtí vojáci jí však říkali Big Bertha. Ivan Groznyj by se možná dal lépe přeložit jako „Ivan Hrozivý“, v angličtině je však Terrible, nikoli John, jak by se dalo, ale nemuselo, očekávat. Zdá se, že nikomu nevadí zjevná chyba ani posun důrazu v jednom či druhém případě, což naznačuje, že při „překladu jmen“ se za důležitější může považovat pojmenování referentu než zachování významu původního výrazu.

Another procedure that I have described in more detail elsewhere (Coates 2006a: 373–376) is in a case where place-names seem to be translated systematically according to their appearance rather than according to their actual lexical value in the source-language: that is, there is wholesale folk-etymology, and it is the fruit of this process which is translated. The original names are not (or are only incidentally) translated according to their scientifically established etymology. An example is the “translation” of Hereford into the language of Irish Gypsies of the early twentieth century as if it were Hairy Foot.

Tyto poslední příklady ukazují snahu najít v jazyce mluvčího podobu jmenného materiálu formulovaného v jiném jazyce. U německého děla není jasné, zda vůbec došlo k překladu; spíše vznikl úderný výraz, který slouží jako jméno cizího předmětu a je inspirován originálem, aniž by jej nutně přesně překládal. V případě Hereford k překladu došlo, avšak pouze zprostředkovaně, přes současnou slovní zásobu výchozího jazyka. Nejde tedy o překlad samotných jmen, nýbrž o překlad jejich zástupných podob; v některých případech jde o etymologii, v jiných o výraz, který má ke zkoumanému jménu složitější vztah.

Straipsniai / Articles

131

RICHARD COATES

(6’) TEORETICKÉ VYMEZENÍ ROZHRANÍ MEZI VLASTNÍMI A NEVLASTNÍMI VÝRAZY MÁ NEUROFYZIOLOGICKÉ A PSYCHOLINGVISTICKÉ DŮSLEDKY

Užívání jmen spočívá v maximalizaci šancí na úspěšné odkazování co nejúspornějšími prostředky. Jména jsou úsporná právě proto, že jejich reference není zprostředkována významem. To musí znamenat, že náklady na zpracování jmen jsou nižší než u plně rozvinutých sémanticky odkazujících výrazů. Na tomto základě se zdá rozumné předpokládat, že každý výraz, který by z formálního hlediska mohl být buď jménem, nebo obecným výrazem, je přednostně chápán jako jméno. V jiných článcích jsem tento princip nazval principem výchozího onymického odkazování (ORDP): jde o princip, podle něhož se jakýkoli jazykový řetězec ve výchozím nastavení interpretuje jako jméno (tj. jako prostý významu). Je velmi lákavé spekulovat, že tento rozdíl musí mít neurofyziologický základ: že vlastní/onymické odkazování je podmíněno kratším řetězcem neuronů nebo účinněji se aktivujícími synapsemi.¹⁴ Domnívám se, že jakmile se ustaví onymické odkazování prostřednictvím nějakého výrazu, tj. jakmile se z něj stane jméno, není cesty zpět; protože zpracování jména je méně nákladné, přinejmenším pokud jde o lidské referenty, poskytuje větší šanci na přežití, a proto existují dobré behaviorální i evoluční důvody očekávat, že výchozím způsobem odkazování bude právě onymické odkazování. Na individuální úrovni si představuji nanejvýš krátké období překryvu, kdy mluvčí může nově osvojený výraz použít pro tentýž referent buď cestou sémantického odkazování, nebo cestou onymického odkazování, než se druhý způsob stane normou.¹⁵ ORDP lze lingvisticky teoreticky vymezit tvrzením, že kdykoli se výraz použije k onymickému odkazování, vstupuje do onomastikonu uživatele,¹⁶ čímž se při pozdější příležitosti snižuje jeho schopnost sémanticky odkazovat na tentýž referent. V principu bychom měli očekávat, že najdeme neurolingvistické koreláty (snad definice) této oslabené schopnosti: mohla by se projevovat ve vlastnostech neurotransmiterů

¹⁴ Tato myšlenka vychází z pojmu náklady na zpracování, jak byl poprvé pojat v teorii relevance (Sperber, Wilson 1986).

¹⁵ Na společenské úrovni mohou různí jednotlivci užívat pro tentýž výraz různé způsoby odkazování, případně se může lišit podíl jednotlivých způsobů v jejich užívání.

¹⁶ Nyní by již mělo být zřejmé, že onomastikon je soubor jmen dostupných jeho uživateli, v němž je každá podoba jména spojena s jedním či více denotáty, které byly ustaveny dřívějšími akty odkazování. Tyto podoby jmen, chápané jako propriální lemmata, jsou kategorizovány na základě očekávání, nikoli však s naprosto závaznou platností, takže se chápou jako dostupné pro pojmenování dalších jednotlivců alespoň téže kategorie, do níž patří ustavené denotáty.

132

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

v synapsích. Při absenci vhodného testování lze tento proces metaforicky vyjádřit jako „promazávání“ neboli „lubrikaci“ onymické cesty, zatímco sémantická cesta se relativně vzato „blokuje“ nebo „degraduje“.

Nyní se věnujme dalším bodům, které nejsou logickými důsledky klíčových pojmů TPTP, ale rozvíjejí je či doplňují.

(7’) AČKOLI JMÉNA NEMAJÍ SMYSL, NEJSOU BEZVÝZNAMNÁ

Význam jakéhokoli jména se ustavuje prostřednictvím reference, tj. vazby ustavené s jeho referentem, bez pomoci lexikálního smyslu, v určitém kontextu užití. Opakovaným užíváním se může zobecnit do podoby základního významu, jímž je jeho denotation: jakákoli denotační, tj. trvalá a rigidní vazba, která byla extenzionálně ustavena s jeho historicky ustaveným referentem či referenty.¹⁷ Denotaci si můžeme představit jako uloženou množinu potenciálních referentů.

Jména mají i jiné významy. Společné mají to, že nejde o smysl a nelze je definovat pomocí logických nástrojů stejným způsobem jako vztahy mezi smysly. Mezi takové významy patří:

• etymologické významy (které nejsou totéž co smysly, ani když jsou průhledné, tj. potenciálně přístupné s různou mírou snadnosti podle toho, jaké vzdělání uživatel jazyka má či nemá; srov. 5’)

• logicky nevyplývající očekávání (na rozdíl od entailmentů či presupozic; srov. 4’)

• encyklopedické atributy

• konotace

Encyklopedické atributy a konotace se uplatňují následujícím způsobem.

Místo Brighton (Anglie), a tedy i jméno Brighton, má ověřitelné encyklopedické atributy, jako je oblázková pláž a přehlídky historických automobilů první listopadovou neděli, a veřejné konotace víkendů s manželskou nevěrou a sexuální politiky, tj. faktů a stereotypů; má také „osobní“ „významy“, tedy ty, které vycházejí z vlastních životních zkušeností a úsudků člověka, například (v mém případě) slunečné dětské výlety, neobvyklý systém přidělování míst na středních školách (v roce 2010) nebo velkou populaci buldoků; a podoba jeho jména může naznačovat (etymologicky zavádějící) souvislost s výrazem pro počasí

¹⁷ Stále bohužel existují práce o sémantice, které nerozlišují důležitý rozdíl mezi reference a denotation, případně tento rozdíl nevyjadřují jasně. Bez tohoto rozlišení nelze pochopit nic z tohoto článku.

Straipsniai / Articles

133

RICHARD COATES

jasně způsobem užitečným pro turistický ruch. Tyto rysy nemusí být od sebe teoreticky důsledně rozlišitelné; mým cílem je zde pouze ukázat druh významové „zátěže“, kterou si názvy mohou přinášet s sebou a k níž může (nikoli musí) být při referenčních aktech přihlíženo a která může (nikoli musí) napomáhat záměru úspěšné reference v kontextu výpovědi; to platí stejně i pro lexikální materiál.

Vnitřní význam názvů je nulový, pokud tím myslíme pouze to, že nemají smysl. Důsledkem je, že veškeré významy, které mají, jsou vnější: jejich denotace (věci, na něž by se jimi v zásadě dalo odkazovat) a konotace (chápání povahy jedinců, např. míst, které označují a jež závisí na vnímání uživatele, včetně obecně sdílených znalostí), stejně jako jedinci, na něž se jimi skutečně odkazuje při konkrétních příležitostech.

(8’) K VÝZNAMŮM NÁZVŮ LZE PŘISTUPOVAT

Ujasněme si jeden bod, který vyvstal při diskusi v (5’). Odmítl jsem představu, že názvy mají smysl, mohl jsem však působit dojmem, že jej zadními vrátky znovu zavádím, když připouštím, že k etymologii názvu lze přihlížet pro určité účely, včetně překladu. Jde o zcela odlišné pojmy. Když se výraz používá jako onymický referující výraz, tj. ve funkci vyčlenění referentu v kontextu užití bez zprostředkování lexikálního obsahu (smyslu), pak se k smyslu z definice nepřihlíží. Do hry však mohou určitými způsoby vstupovat jiné aspekty významu (uvedené v (7’)), které jsou sdělovány, nikoli tvrzeny: mohou (nikoli musí – to je důležité kritérium). Při vyčleňování osoby jejím jménem mohou vstupovat do hry očekávací kategorie (4’). Když mi někdo řekne, abych něco předal Jane, pravděpodobně budu hledat ženu (ale samozřejmě se na příslušný úsudek nemohu spolehnout stoprocentně: Jane může být docela dobře kočka).

Pokusme se rozptýlit jakýkoli přetrvávající dojem, že názvy mohou mít smysl nebo že etymologie a smysl jsou totéž, protože bychom mohli podlehnout pokušení tvrdit, že existuje škála či stupnice smysluplnosti. Nikdo nepopírá, že existují synchronně neprůhledné názvy, které smysl nemají, například anglická místní jména York, Auckland, Ogbourne, Congleton. Jakýkoli dojem, že nesou smysl, závisí na velmi nelingvistické vlastnosti: etymologické poučenosti uživatele jazyka. Jednotlivý uživatel těchto názvů si může vzděláním osvojit filologické poznání, že předchůdce bourne kdysi znamenal „potok“, že předchůdce -ton kdysi znamenal „usedlost, vesnici“ a že land se dodnes užívá ve významu

134

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

částečně srovnatelném s původním staroanglickým významem. Takové poznání může být zrádné, protože -land v názvu Auckland původně nemělo s land vůbec nic společného (Watts 2002: 9–10) a bylo by obtížné tvrdit, že land v tomto názvu synchronně znamená „země“. Místní jméno Chelmsford se zdánlivě víceméně průhledně skládá z významu „brod přes (řeku) Chelmer“ a podle jednoho možného výkladu tomu tak skutečně je. Tento výklad však vznikl zásahem topografa ze šestnáctého století, ať už mylným, nebo záměrným, a neodráží „smysl“ prvků, z nichž byl název původně vytvořen, protože název řeky byl zpětným odvozením vytvořen z názvu místa. Jakýkoli argument, že etymologická průhlednost zastupuje některé aspekty smyslu, ztroskotává na příkladech tohoto typu; je prostě nepravda, že etymologická průhlednost je totéž co smysl.

A co názvy s nepopiratelně průhlednou etymologií? Lze popřít, že taková místní jména jako Longbridge, Broadstairs, Newtown a Redhill, nebo příjmení Butcher a Jackson či ženská křestní jména April a Violet mají smysl? Ano, lze to popřít i zde, kde jsou průhledné podoby etymologicky spolehlivé. Projděme si jeden takový příklad: jako fungující místní jméno Longbridge nic neimplikuje (tj. logicky nevyžaduje), dokonce ani existenci mostu. Za běžných předpokladů o názvech musí implikovat existenci dlouhého mostu v historickém okamžiku pojmenování, nikoli však poté (tj. ORDP již působí (srov. 6’)). Pokračující existence mostu ani jeho zánik však nemají vůbec žádný lingvistický význam. To neznamená, že název jako Longbridge nemůže sdělovat vůbec žádný význam. Za běžných předpokladů o tom, jak místa získávají svá jména,¹⁸ sděluje informace o minulosti: že tam kdysi byl most a možná tam stále je, avšak tento závěr nepředstavuje synchronní lingvisticky založené poznání daného místa. Cesta do Longbridge vám neumožňuje s logickou jistotou, kterou poskytují smysly zdánlivě použitých slov, věřit, že tam najdete most. Určité očekávání je přípustné, lze se ho však vzdát, aniž by to vedlo k logické katastrofě, tváří v tvář důkazu, který je podkopává: nepřítomnosti mostu.

Tváří v tvář tomuto druhu důkazu můžeme dospět k závěru, že zdánlivý smysl názvů ve skutečnosti není smyslem, nýbrž (správným či nesprávným) etymologickým výkladem, a že tyto dvě věci nejsou totožné. Odděluje je logická jistota či nejistota úsudků, které umožňují. Vjemům se jeví dlouhý most, zatímco ten dlouhý most; Longbridge nemusí nutně odhalovat nic srovnatelného. Z lingvistického hlediska představuje průhledná etymologie v názvech sdělený výz-

¹⁸ V současnosti samozřejmě existují i jiné, arbitrární způsoby, jak místa získávají svá jména; příkladem je značná část praxe pozorované v Americe.

Straipsniai / Articles

135

RICHARD COATES

ované, nikoli tvrzené: tj. význam bez spolehlivého logického statusu, nebo význam, který je pouze naznačen.

Na základě podobných příkladů bychom měli dojít k závěru, že otázka „Co znamená jméno?“ je zavádějící, má-li být chápána synchronně. Lepší je otázka „Jak jméno znamená?“ a právě to je jediná otázka synchronního lingvistického významu. Je třeba jí rozumět jako otázce „Jak jméno identifikuje referent v kontextu užití?“ Odpověď zní: „Prostřednictvím sdílené znalosti arbitrárního, avšak stabilního a rigidního spojení jazykové formy s jednotlivcem.“ Odpovídající diachronní otázka zní: „Co jméno znamenalo?“ (tj. „Jaký smysl did mělo?“) – povšimněme si, že sloveso je zásadně v minulém čase a uznává zánik smyslu při přechodu ke jménu.

(9’) JMÉNA V LITERÁRNÍCH DÍLECH MOHOU PŘEDSTAVOVAT ZVLÁŠTNÍ PŘÍPAD

O jménech v uměleckých dílech obecně a zejména o „kratylických“ charaktonymech v literatuře by se dalo říci mnoho zajímavého (Barton 1990). Jde o jména, jejichž forma jako by měla v daném díle určitý význam. Mnohé charaktonymy ilustrují to, co bychom mohli nazvat The Etymological Onomastic Turn. Taková jména lze chápat tak, že jejich etymologická, a tedy snad i sémantická hodnota zůstává dostupná, kdykoli se jich užívá k označení jejich referentu (nebo snad realističtěji alespoň při prvním výskytu). Vezměme například jména proslulá v anglické literatuře: Ancient Pistol, Doll Tearsheet, Mrs Malaprop, Mr Bumble, Becky Sharp, Gabriel Oak, Titus Groan a tak dále. Smyslem jmen tohoto typu je právě pozastavit či podvrátit obecné oddělení jména od významu jeho složek; v tom spočívá veškeré sémantické pojmenovávání v literatuře: znovuoživení či nová sémantizace etymologie.¹⁹

Pokud charaktonymy těží z určité míry průhlednosti, vyplývá z toho, že je lze překládat. Abychom tomu plně porozuměli, musíme vzít v úvahu kontext udělování jména. Literatura je umění a lze oprávněně předpokládat, že tato skutečnost ruší běžný předpoklad týkající se udělování jmen, totiž že samotný akt ruší význam všech slov obsažených ve výrazu zvoleném za jméno (viz výše 3’). Literární udělování jmen naopak vybízí publikum či

¹⁹ Zdá se mi, že existují v zásadě tři typy literárního pojmenovávání: arbitrární (ve skutečnosti vůbec nejde o zvláštní typ), kulturní (které těží z předávaných významů) a sémantické (které těží z jazykových významů). Výraz kratylický může zahrnovat aspekty obou posledních typů.

136

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

čtenáře právě proto, aby spojení mezi užíváním a etymologií nepřerušilo, nýbrž aby provedlo složitý vyvažovací akt, při němž po celou dobu literární události udržuje aktivní jak formu jména, tak jeho význam – v některých případech dokonce i předonymické významy slov, z nichž se skládá – ať už jde o sledování divadelní hry či televizního pořadu, čtení románu, nebo cokoli jiného. Proto je v rozporu s výše uvedeným argumentem v (5’) překlad charaktonym možný (např. Dörchen Lakenreisser, německy doslova a etymologicky „domácká podoba jména Dorothee – trhačka prostěradel“ jako překlad jména pro prostopášnou Doll Tearsheet ze Shakespearova Henry IV, část II) a takový „překlad“ může být idiomatický a sugestivní, nikoli čistě lexikální, stejně jako každý jiný překlad. Přesto lze stále namítat, že akt překladu charaktonymů je přesně stejný jako jiné onymické „překlady“, a že tedy zpřístupňuje etymologii daného jména, nikoli případný význam, který lze rozpoznat v jeho jazykové formě. Člověk koneckonců (nebo nemusí) při každém užití znovu v mysli zkoumat význam charaktonymu, jako to dělá u lexikálních významů běžných slov a jiných výrazů v textu, ačkoli tato možnost není vyloučena.

Nakonec se obrátíme k otázce, která byla v onomastické literatuře čas od času probírána, totiž:

(10’) Jsou vlastní jména maximálně, nebo minimálně významová?

This question has repeatedly resurfaced, e.g. as reported in Van Langendonck (2006). It is essentially about whether names, by virtue of being devices for referring to individuals, carry a great deal of information which facilitates individual reference because names approach the state of uniquely denoting an individual (which is a manifestly false assumption, though traceable far back into classical antiquity), or whether they are semantically empty, i.e. have no sense and no wholly determinate range of denotata, as I have argued throughout this paper. The question is not usually appropriately phrased: it embodies a false dichotomy, and it cannot be answered as it stands. A name identifies an individual bearer which may or may not be unique. If that bearer is unique, use of the name carries with it (but subject to the limitations of the user’s knowledge) all the encyclopedic information available about that individual. If the bearer is not unique, the name has more than one denotatum or potential referent, and uttering it is therefore relatively uninformative without assistance from the context of use. Names lack all sense, but as we have seen they may carry a transparent or otherwise learnable etymology, and thereby suggest (not entail or presuppose) category membership through having a salient bearer in that category or through the sheer force of the numbers of bearers

Straipsniai / Articles

137

RICHARD COATES

do této kategorie. Jména mohou samozřejmě nést také velké množství encyklopedických informací a mohou vyvolávat četné konotace. Do té míry, v níž účinně podporují úspěšnou referenci v kontextu, jsou maximálně informativní. Tyto informace jsou však dostupné prostřednictvím doprovodných procesů vybavování, nikoli zakódované v samotném jménu, a proto nemusí být nutně zpřístupněny v okamžiku promluvy. Do té míry, v níž nevyjadřují význam prostřednictvím systematických lexikálních vztahů (významů), jsou neinformativní. Odpověď na takto formulovanou otázku tedy zní: „Obojí“, ale ve skutečnosti nejde o důležitou otázku.

* * *

Tento článek poskytl přehled základů a některých důsledků Pragmatické teorie vlastních jmen a ukazuje, jak lze přistupovat k některým otázkám, které byly v teoretické onomastice považovány za důležité.²⁰

REFERENCES

Barton Anne 1990: The names of comedy. Toronto: University of Toronto Press.

Brontë Charlotte 1849: Shirley. Edition ad libitum.

Burge Tyler 1973: Reference and proper names. – Journal of Philosophy 70.14, 425–439.

Coates Richard 2000: Singular definite expressions with a unique denotatum and the limits of properhood. – Linguistics 38.6 [370 of the continuous series], 1161–1174.

Coates Richard 2005a: A new theory of properhood. – Proceedings of the 21st International Congress of Onomastic Sciences, Uppsala, August 19–24, 2002, vol. 1., ed. by Eva Brylla, Mats Wahlberg. Uppsala: SOFI, 125–137.

Coates Richard 2005b: A speculative psycholinguistic model ofonymization. – Quaderni Internazionali di Rivista Italiana di Onomastica 1 (Naming the world: from common nouns to proper names), ed. by Dunja Brozović-Rončević, Enzo Caffarelli, 3–13. [Proceedings of the conference “Naming the World: from Common Nouns to Proper Names”, Zadar, Croatia, 1–4 September 2004.]

Coates Richard 2006a: Properhood. – Language 82.2, 356–382.

Coates Richard 2006b [2011]: Some consequences and critiques of The Pragmatic Theory of Properhood. – Onoma 41, 27–44.

Coates Richard 2009: A strictly Millian approach to the definition of the proper name. – Mind and Language 24.4, 433–444.

²⁰ I am extremely grateful for full and constructive comments on this paper by two anonymous referees.

138

Acta Linguistica Lithuanica LXVI

Eight Issues in the Pragmatic Theory of Properhood

Coates Richard 2011a: Where are the limits of the name? Some remaining issues with The Pragmatic Theory of Properhood. Paper delivered at ICOS-24. Barcelona, Spain; forthcoming in the Proceedings.

Coates Richard 2011b: We are surrounded by ony­mies: relations among names, name-types, and terminological categories. Paper delivered at ICOS-24. Barcelona, Spain; forthcoming in the Proceedings.

Coates Richard 2012: To bǣre fulan flōde. óf bǣre fulan flode: on becoming a name in Easton and Winchester, Hampshire. – Analysing older English, ed. by David Denison, Ricardo Bermúdez-Otero, Chris McCully, Emma Moore with Ayumi Miura. Cambridge: Cambridge University Press, 28–34.

International Council of Onomastic Sciences (ICOS) web-site, Terminology page, www.icosweb.net/index.php/terminology.html, accessed frequently.

Kripke Saul 1980: Naming and necessity. Oxford: Basil Blackwell.

Lyons John 1977: Semantics, 2 vols. Cambridge: Cambridge University Press.

Marcus Ruth Barcan 1961: Modalities and intensional languages. – Synthese 13.4, 303–322.

Mill John Stuart 1843: A system of logic, ratiocinative and inductive. London: John W. Parker.

Parker Edward H. 1917: China: her history, diplomacy, and commerce, from the earliest times to the present day. New York: Dutton.

Redmonds George 2002: Surnames and genealogy: a new approach. Bury: Federation of Family History Societies.

Shakespeare William (c.1598): Henry IV, part II. Edition ad libitum.

Sperber Dan, Deirdre Wilson 1986: Relevance: communication and cognition. Oxford: Basil Blackwell.

Strawson Peter Frederick 1950: On referring. – Mind, new series 59, number 235, 320–344.

Van Langendonck Willy 2006 [2011]: Name theory and set theory: the return of the maximum meaningfulness view of names. – Onoma 41, 45–62.

Van Langendonck Willy 2007: Theory and typology of proper names. Berlin and New York: de Gruyter.

Watts Victor 2002: A dictionary of County Durham place-names. Nottingham: English Place-Name Society.

Zipf George K. 1949: Human behavior and the principle of least effort. New York: Addison-Wesley Press.

Straipsniai / Articles

139

RICHARD COATES

Aštuonios pragmatinės tikrinių žodžių teorijos problemos

SANTRAUKA

Šiame straipsnyje dėstoma tikrinių žodžių sampratos teorija, vadinama pragmatine tikrinių žodžių teorija. Ji paremta dviem esminėmis idėjomis:

1) tikriniai žodžiai neturi reikšmės;

2) tikrinių žodžių esmė – įvardijimas, o ne denotacija.

Straipsnyje trumpai aprašyti pragmatinės tikrinių žodžių teorijos pagrindai, prielaidos bei pasekmės ir nagrinėjamos aštuonios likusios ar tariamai likusios problemos.

Įteikta 2012 m. sausio 6 d.

RICHARD COATES

Bristol Centre for Linguistics

University of the West of England

Bristol BS16 1QY, UK

[email protected]

140

Acta Linguistica Lithuanica LXVI