DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Oblasti vědeckého výzkumu: dialektologie, morfologie a sémantika nářečí.

K SÉMANTICE ILIATIVŮ LAUKAN, LAUKUOSUN V NÁŘEČÍCH VILNIUSKÝCH VÝCHODNÍCH AUKŠTAJTŮ

O sémantice ilativů laukan, laukuosun v nářečích vilniuských východních aukštaitů

ANOTACE

Tento článek na základě teoretických principů referenční lingvistiky pojednává o sémantických zvláštnostech ilativních tvarů lexému laukas laukan, laukuosun v nářečích vilniuských východních aukštaitů. Klade si tyto otázky: a) v čem se ilativy lexému laukas užívané v různých kontextech liší od vymezené funkce tohoto tvaru a b) zda se význam ilativu jako paradigmatického pádu liší od základních významů lexému laukas. Zabývá se také otázkou adverbializace singulárového ilativu laukan.

ANOTACE

Článek na základě teoretických principů referenční lingvistiky pojednává o sémantických zvláštnostech ilativních tvarů lexému laukas laukan, laukuosun v nářečích vilniuských východních aukštaitů. Předkládá několik otázek: a) v čem se ilativy lexému laukas užívané v různých kontextech liší od vymezené funkce tohoto tvaru a b) zda se význam ilativu jako paradigmatického pádu liší od základních významů lexému laukas. Zabývá se také otázkou adverbializace singulárového ilativu laukan.

KLÍČOVÁ SLOVA: vilniuské východní aukštaitské nářečí, ilativ laukan, laukuosun, sémantika ilativu, adverbializace ilativu.

KLÍČOVÁ SLOVA: nářečí vilniuských východních aukštaitů, ilativ laukan, laukuosun, sémantika ilativu, adverbializace ilativu.

92

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Dėl iliatyvų laukan, laukuosun semantikos rytų aukštaičių vilniškių šnektose

Ze čtyř postpozitivních lokálů litevštiny (inesivu neboli vnitřního statického lokálu, ilativu neboli vnitřního směrového lokálu, adesivu neboli vnějšího statického lokálu a alativu neboli vnějšího směrového lokálu) se dnes v dialektech užívají pouze ineziv a ilativ. Inesiv je charakteristický pro všechny dialekty, ilativ je živý v oblasti jihovýchodních a východních aukštaitských nářečí a v Gervėčiai se ještě vyskytují také tvary alativu (viz LKA III 48–56; 72–78, mapy 44, 45, 46, 47, 48, 67, 68, 69, 70).

1. Otázky vzniku a vývoje postpozitivních lokálů litevštiny byly podrobně probrány a věnovala se jim řada lingvistů. Lokály spisovného jazyka analyzovala Adelė Laigonaitė (1957a: 21–39). Vznik a fungování těchto tvarů v dialektech popsal Zigmas Zinkevičius (1966: 200–203; 1980: 253–263; 1982: 21–38). Na základě zájmen a materiálu ze starých písemných památek zkoumal původ a vývoj postpozitivních lokálů Albertas Rosinas (1995: 53–76; 2000: 272–273; 2001a: 173–183; 2001b: 136 a násl.). Postpozitivní lokály ve starých písemných památkách jsou předmětem podrobného výzkumu (viz Gelumbeckaitė 1997: 179–202, Kavaliūnaitė 2003: 33–49, Žilinskaitė 2010 a další práce těchto lingvistů). Sémantické analýze uvedených tvarů však dosud věnují pozornost pouze jednotliví lingvisté (viz Žilinskaitė 2010 a další práce, v nichž jsou inovativně analyzovány lokály ve starých písemných památkách).

Tento článek se rovněž pokouší o sémantickou analýzu lokálů. Přesněji řečeno, zabývá se specifiky užívání ilativních tvarů lexému laukas ve východoaukštaitských vilniuských nářečích a otázkami, o nichž lze diskutovat. Ilativy laukan, lau- kuosun¹ již popsalo několik lingvistů. Největší pozornost byla věnována otázce adverbializace uvedeného tvaru (Laigonaitė 1957b: 35 a násl., Mikulskas 2003: 71–96, Lipartė 2000: 144–152). Užívání zkoumaných ilativů ve východoaukštaitských vilniuských nářečích ze sémantického hlediska stručně přehledově zpracovala ve své diplomové práci Justina Petkelytė (2010: 17–20).

2. Při popisu zkoumaného objektu se vychází z principů referenční lingvistiky. Referenční oblastí je vztah jazykového výrazu ke skutečnosti. Referenční mechanismy umožňují spojovat jazyková sdělení a jejich složky s nejazykovými objekty, situacemi, událostmi, fakty a rozmístěním věcí v reálném světě. Obecně řečeno, reference představuje vztahy k jednotlivým, pokaždé novým objektům a situacím. Proto se reference neorientuje na slova a jazykové vyjádření, nýbrž na jejich užití v jazyce – v kontextech a jejich složkách (Padučeva 2001: 7–8).

Jednou z oblastí referenční lingvistiky je výzkum prostoru a místa. Prostorová reference se zabývá tím, jaký vztah má jazykový výraz k prostorovým vztahům. Místní re-

¹ Ve zkoumaných nářečích se užívá jeden tvar singulárového ilativu laukan. Tvary plurálového ilativu se liší, vyskytují se varianty laukuosun, laukuosan, laukuosna. V pojednání se užívá zvolený tvar plurálového ilativu laukuosun. Morfologické varianty nejsou pro sémantickou analýzu relevantní, a proto se jimi tento článek nebude podrobněji zabývat. Ze stejného důvodu nejsou analyzovány ani fonetické varianty.

Straipsniai / Articles

93

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

ference zahrnuje místo, kde se objekt nebo situace nachází či odehrává (v užším smyslu), referenci směru (tj. pohyb z jednoho místa na druhé) a vztahy k výchozímu místnímu bodu (srov. X přijíždí / odjíždí z Y). Rozlišuje se statická (německy Positionierung) a dynamická (německy Direktionalisierung) prostorová reference (podrobněji viz Vater 1996: 41; 2005: 71; 113–130). V prvním případě se analyzuje pozice referentu (místo, lokalizace), ve druhém jeho pohyb z jednoho místa na druhé.

V litevštině vyjadřuje místo, kde se referent nachází, inesiv, zatímco směr jeho pohybu v prostoru vyjadřuje ilativ a předložkové konstrukce, např.: jsem v lese: jdu do lesa, jdu lesem; žiji ve městě: jedu do města, jedu městem; sedím na lodi: nastupuji na loď, nastupuji lodí atd.

3. Aby bylo možné jasněji ukázat fungování lexému laukas ve východoaukštaitských vilniuských nářečích, jsou nejprve uvedeny hlavní významy tohoto lexému, které se zde užívají. Při vymezení jejich výkladů se vycházelo z formulací uvedených v LKŽe, ty však byly upraveny s ohledem na dostupný nářeční materiál.

(1) „obdělávaná půda, plocha osetá plodinami“: nù̇_tai pavá.sari_ jàu kàp | in_trã.kta.rù. pradíem jãu dí.rp(t) ti.ná.i laukùs nu balãn.že. mé nasi. | tai tadù jãu vienu.kar.(d) dúdava. vá.lgi.t pietù.² || (A. G., 1936, Bèčionys³); visakàs vírai dal̃.giem visùs laukùs | niẽkur neli.gda-và. niẽkas nešiená.uta | visur̃. sutvarkí ta | visakàs nù.-imta | vi.saz der̃.lus | į pasé ta | i nù.-imta || (M. R.-G., 1933, Rimšėnai).

(2) „otevřené, rovné, zpravidla prázdné místo“: [zuikeliu] gal̃ į̃r̃ į dabar̃ | àš kàp nestu.sãu_gi laukaĩs | tai_nežináu || nežináu || e_bùr dava. kap mažì bù.ùa.m | tai_bù dava. aĩ.nam špici-ẽ.leĩ jeiška.tie || (P. V., 1925, Didžiasalis); cè_tai ká.imaz bù.ùa. *kiñù nai | a._tadù ti skai.ta.s ká.imi bù.ùa. | bù.ùa. | trĩ:s laukoi._gi bù.ùa. || (ž.: laukù. pavadí.nimas) i_tùs laukùš(s) skai.ta.s | i_pavadí.nimas || išẽj.na tã._lãu.ka. | vù_tai *mẽr.gašulnė. | ti skai.-ta.s | *vaikì ne.s visà tą.-pù.se. || (ž.: raí.sta.) nu_tadù raí.sta. | kur_ã.žeru. ù.turau | raí.s-taz bù.ùa. ã.žeru || ti.ná.ina.s skai.ta.tas_ã.žeras | tai_ĩ.škirsta bù.ùa. | laukù. laukù. pavadí.nimas_vɑ || (J. B., 1923, Kiniūnai).

(3) „místo pod širým nebem; vzduch“: bù.ùa. skanì dúona labaĩ. || taĩ._gi kai_kẽpa dúonu. | tai_nèt laukì kvãpàs ìrà dúna.s (S. C., 1923, Barkuškė); e._mù su. piřkė nemažà bù.ùa. | tai_mù s piřkìs i_gi cè_i telefù.nus uñsì.vede. gi_cè visà ki_gi karinĩn.kai || [tai jie buvo jūsų pirkioj?] cè. mù.su. e._mẽ.s lun---| lauki bù.ùa.m visi || (O. Š., 1927, Maldenėnai).

Lexém laukas má tedy ve východoaukštaitských vilniuských nářečích tři hlavní významy. Všechny tvary paradigmatu zkoumaného lexému se běžně užívají, včetně ilativů.

² Nářeční příklady jsou přepsány podle principů dynamické synchronie, tj. tak, jak je informanti vyslovují, nikoli jak by se měly vyslovovat.

³ Za příkladem se v závorkách uvádějí iniciály křestního jména a příjmení informátora, rok narození a místo bydliště.

94

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Dėl iliatyvų lauk an, laukuosun semantikos rytų aukštaičių vilniškių šnektose

4. Při rozboru ilativních tvarů lexému laukas východních aukštaitských vilniškých nářečí se vychází z názoru, který v současné době v lingvistice převládá, totiž že při analýze jednotlivých gramatických či lexikálních jednotek jsou kontextové informace nesmírně důležité (srov. Klein 1990: 9 a násl., Mikulskas 2003: 71–96 aj.). Podle představitele referenční lingvistiky Wolfganga Kleina (1990: 9 a násl.) je v jazyce mnoho výpovědí, jejichž konvenční význam se zdá být jakoby prázdným místem (mezerou v systému), které lze zaplnit pouze s oporou o kontext. Autor hovoří o kontextové integraci: mluvčí a posluchač musí vhodným způsobem spojit význam jednotlivých výpovědí s kontextovými informacemi, aby řečovým aktem dosáhli cíle, jímž je předání informace. Kontext modifikuje referenční okolí lexémů. Kontextové informace mají nepochybně velký význam i při rozboru sémantiky ilativů lexému laukas.

Dalším aspektem důležitým pro analýzu zkoumaného tvaru je funkce ilativního pádu. Její definice se v odborné literatuře různí. Někde se obecně uvádí, že ilativ vyjadřuje směr pohybu aktéra nebo děje (Zinkevičius: 1966, 200), jinde že se tento tvar užívá k vyjádření směru děje dovnitř předmětu, na určité místo (LKE: 1999, 250). Z uvedených výkladů významů laukas vyplývá, že směr děje vyjádřený ilativem tohoto lexému nemusí nutně mířit dovnitř předmětu nebo na určité místo. Ilativ tedy může označovat směr děje jak dovnitř předmětu, tak do otevřeného prostoru. Obecně lze říci, že ilativ má pouze jednu funkci – označuje pohyb určitým směrem. Kontexty, v nichž se ilativní tvar užívá, mohou jeho význam různě modifikovat a propůjčovat mu různé odstíny. Tento článek se pokusí pojednat o tom: a) čím se ilativy lexému laukas užité v různých kontextech liší od vymezené funkce tohoto tvaru a b) zda se význam ilativu jako paradigmatického pádu liší od základních významů lexému laukas.

5. Po analýze nářečního materiálu východních aukštaitských vilniškých nářečí, získaného z databáze východních aukštaitských vilniškých nářečí (RAVDB) a z dalších nepublikovaných přepsaných pramenů a nahrávek⁴, lze rozlišit několik významových variací ilativních tvarů zkoumaného lexému, které se projevují v konkrétních kontextech.

5.1. První skupina probíraných příkladů:

(4) ė.ci gi.vėna. ré.iške | ví̄ras nu̜_i_žmɔ̜na | dv́iese | vaikū̜ nebū.ū̜. | nū išěi.na ví̄ras laukan. | gi_ti_šiená.uc kaíp_i_visì gi_ví̄rai bū.daų̜. gi ankščáu. | e_móteris liēka namiē ‖ (K. Č., 1934, Naujasalis);

(5) mɔ̜̀ma liēka namu̜s rušė vá.lgíc | mè(s) sá.ula. netėkė⁽ⁱ⁾ išěi.nam papjá.unam iki_aštu̜-nū̜ ka.kū̜ vá.lundu. | tadū grīštam namā̜ jāu | pū.šri.ču(s) suvā.lga.m ‖ tadū_jāu kaṗ_iš-ėi.nam | tai_ikì pirmā̜s vá.landa.s ‖ pirmā.i vá.landa.i pietāi. ‖ ē. jau pá̜ piecei bū̜ da.u̜.

⁴ Protože nebyly vyslechnuty všechny nahrávky, ponechává se otevřená možnost, že bude nutné učiněné závěry upřesnit.

Straipsniai / Articles

95

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

když dojdou peníze. | to_ú.n přináší ven ‖ tak_myslím, že se posadíme a najíme ‖ (V. Ž., 1924, Mėčionys);

(6) gi.me. dvī.likta. rukpjū čė. | e_.taigi linùs tik_rá.udava. rukpjū.ti. | tai_māš aš_pa.rā(s) sā.vaīčū. nusī.nešāu ti laukan. ‖ (S. Š., 1926, Liepiškės).

Ve všech příkladech lze rozlišit tentýž referent – singulárový ilativ laukan. V uvedených kontextech se liší referenční okolí, které určuje, co přesně zkoumaný tvar v každém jednotlivém případě označuje. Ve větách (4) a (5) vymezují referenční okolí substantivum namai, slovesa išeiti a šienauti (4), pjauti a atnešti (5). Subjekt se přesouvá z uzavřeného prostoru (domu) do otevřeného prostoru (pole) s cílem vykonávat určitou fyzickou práci (kosít, sekat, něco odnést). V příkladu (6) není místo, odkud se pohyb začíná, pojmenováno, referenční okolí však ukazuje, že i do otevřeného prostoru se jde s určitým cílem – trhat len. Kontextové informace ukazují, že v uvedených příkladech je tvar laukan chápán jako pozemek obdělávaný tím či oním způsobem. Ilativ se zde tedy svým významem neliší od prvního významu lexému laukas uvedeného ve třetím oddílu. Z příkladů tohoto typu vyplývá, že funkcí ilativu je zde označovat pohyb z uzavřeného nebo předpokládaného prostoru do prostoru otevřeného.

Z kontextů se rovněž vyjasňují opozice charakterizující význam zkoumaného referentu:

+ konkrétní: − abstraktní / − bez hranic: + s určitými hranicemi / − uzavřený: + otevřený / + je pro něj charakteristická určitá cílová činnost s ním spojená: − není pro něj charakteristická určitá cílová činnost s ním spojená.

Ještě jednou je třeba zdůraznit, že tyto rysy jsou charakteristické pro singulárový ilativní tvar.

5.2. Poněkud odlišný sémantický odstín získává zkoumaná forma v takových kontextech:

(7) tai_ti kaṫrīe lī.ka, ká.imi | e. katu--- | kitùs iškėla. laukúosaⁿ | vienkiemúosaⁿ | žė.mi. razdalį.ja ‖ (J. D.-R., 1918, Dindos)⁵;

(8) tr̥₂.be.sei. plé.ša. i_ne.ša | vė.ža | j_vė. statī.t | tai_tús palī.ka. in_vieṫa.s val--- | valžė ‖ ne_lx ckù prā.šie | ne_savan:ĩ rei | ne_savan:ĩ rei išė.ja.m laukúosan | i_và pamiškieñ k2.-k̄2.n ‖ paskī.re. ir_plė:še ‖ (J. D.-R., 1918, Dindos).

V těchto příkladech je referentem plurálový ilativ laukuosan / lauk uosna. Referenční prostředí označuje podstatné jméno kaimas a slovesa iškėlė (7), išėjome (8). Formální funkce ilativu je stejná jako v dříve probíraných příkladech –

⁵ Zde lze ještě uvést příklad zaznamenaný v LKŽe: Seniau mes kaime gyvenom, tik paskui išėjom ant laukų (į vienkiemius) (Veliuona), a také příklad zaznamenaný v Zietele: Jau aš norėjau ait an lauko.

96

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Dėl iliatyvų laukan, laukuosun semantikos rytų aukštaičių vilniškių šnektose

implicitní subjekty se pohybují do otevřeného prostoru. Místo, odkud se pohybují, však není uzavřeným objektem. Jde o geografický region označený podstatným jménem kaimas (v příkladu (7), v (8) je implicitní). V těchto příkladech směřuje pohyb subjektů z jednoho formálně otevřeného prostoru do jiného. Lexém laukas, označující prázdný prostor, je zde stavěn do protikladu k obydlenému, zastavěnému prostoru – vesnici.

O takovém užití zkoumané formy pojednává také Lipartė v článku „Významy ilativu, resp. příslovce laukan a možné synonymní výrazy v litevských nářečích“ (2000: 145–146). Příklady uvedeného typu autorka řadí ke konkrétnímu místu konání děje pod širým nebem, jehož účel není specifikován. Podle badatelky je v tomto případě hlavní funkce lexému laukas a jeho tvarů distinktivní: pole stojí v protikladu k lesu, sídlu nebo (častěji v plurálovém tvaru) městu či vesnici6

V kontextech probíraného typu se v nářečích východních aukštaitských vilniškých užívá ilativ laukuosun, který nejen označuje směr děje do otevřeného prostoru, ale získává také distinktivní rys. Je třeba upozornit, že to je charakteristické pro plurálový ilativ zkoumaného lexému.

Pátý význam slova laukas v LKŽe je „vesnice, osada (na rozdíl od města)“. V nářečích východních aukštaitských vilniškých získává uvedený lexém význam „samota“ pouze v plurálovém tvaru, když označuje pobyt na místě, které pojmenovává, nebo pohyb do něj.

Z probíraných příkladů vyplývají stejné opozice jako u ilativu laukan, který vyjadřuje pohyb do obdělávané plochy; je však třeba doplnit ještě jednu opozici, jež vyjadřuje distinktivní rys (− zastavěný prostor: + nezastavěný prostor). Liší se také povaha činnosti, kterou referent na označeném místě vykonává – v prvním případě jde o fyzickou pracovní činnost (kosit seno, sekat apod.), ve druhém o neurčitou činnost (tu by bylo možné vyjádřit slovesem gyventi).

5.3. Leksiční ilativ lexému laukas se ve východoaukštaitských vilniškých nářečích užívá také v kontextech ještě jednoho typu:

(9) ir_á.na(s) sá.ka. ka(p)_pavá.ļge. | išėja. | jī pīkīnt pradėja. | jis_laukañ. išėja. isipīkina. || (J. K., 1926, Šileikiškė);

(10) jé.igu jìs išėja. laukañ. | iškar.t grūna | a_jei.gu iš_lāu.kā. atėi.na kambarin. | ir_vėl grū-na | já.m̄_jau š.rā. trūksta || (O. B., 1930, Krikonys);

(11) anà kai_kàs kalbė davɔ. sá.kɔ. un_aguõnu. | anà išėi.na laukañ. | kap_vė jas pū.čė | pa-vė.juī. i. kal̄.ba išėi.na || (1932, Stanislavavas).

V uvedených kontextech referenční okolí zkoumaných forem (sloveso išėjo) ukazuje, že subjekt se pohybuje z uzavřeného trojrozměrného prostoru (v příkladech (9) a (11) je tento prostor implicitní – místnost, kde se jedlo nebo něco dělalo, v příkla-

⁶ Je třeba zdůraznit, že Evija Lipartė nenašla příklady, v nichž by se ilativní forma laukan užívala ve významu samoty, který je zde stavěn do protikladu k městu a vesnici.

Straipsniai / Articles

97

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

dě – místnost) do otevřeného prostoru. Účel otevřeného prostoru není v těchto kontextech relevantní. Nejdůležitější je zde pohyb subjektu do prostorů různých dimenzí⁷. Vyniká rozlišovací rys ilativu laukan, který v tomto případě označuje opozici vnitřku a vnějšku. Zvlášť zřetelná je v příkladu (10) (místnost (vnitřek): pole (vnějšek)). To nebylo charakteristické pro dříve probírané případy užití ilativu. Také je třeba poznamenat, že v kontextech tohoto typu byla zaznamenána pouze jednotná ilativní forma.

Daugelis kalbininkų (Laigonaitė 1957b: 49), Ulvydas 2000: 291 t. ir kt.) panašaus tipo kontekstuose vartojamą iliatyvo formą laukan yra linkę laikyti prieveiksmiu. Mikulskas (2003: 85) remdamasis šiaurinių Lietuvos šnektų⁸ ir LKŽ duomenimis nurodo iliatyvo laukan prieveiksmėjimo motyvus. Pasak jo, spartų aptariamosios formos prieveiksmėjimą greičiausiai lėmė daiktavardžio laukas semantinės struktūros abstraktėjimas. Šio daiktavardžio abstrakčiausios reikšmės ‘vieta po atviru dangum’ ir ‘išorė’ dažniausiai žymi tik erdvės opozicijos vidus: išorė vieną pusę. Autorius teigia, jog tokia leksema prarandanti objektinę reikšmę, tik abstrakčiai rodanti kryptį erdvėje (iš vidaus į išorę) ir faktiškai jau esanti prieveiksmis.

Bylo by třeba zvážit, zda lze také ve výše uvedených kontextech ve východoaukštaitských vilniškých nářečích užívaný jednotný ilativ laukan považovat za příslovce. Jak již bylo zmíněno, ilativ je zde živě užívaným paradigmatickým pádem. Stejně jako všechny ilativy není ani forma laukan od paradigmatu oddělena. Naproti tomu formy považované za příslovce jsou od něj většinou vzdálené.

Prisim inus Mikulsko (2003: 85) mintį, kad leksema laukas, vartojama reikšme ‘vieta po atviru dangum; išorė’, prarandanti objektinę reikšmę ir tik abstrakčiai rodanti kryptį erdvėje, norėtųsi atkreipti dėmesį į pragmatinį kalbos akto aspektą. Lingvistinė pragmatika tiria, kaip reikšmės perdavimas priklauso nuo pasakymo konteksto, žinių apie pokalbio dalyvių statusą, interferuotos kalbėtojo intencijos, pasakymo būdo, vietos laiko ir t. t. (žr. Ryvitytė 2011: 7–12). Turint tai galvoje, galima paprieštarauti minčiai, jog minėta reikšme vartojama forma laukan praranda objektinę reikšmę. Konkrečiame kontekste adresantas, perduodamas adresatui tam tikrą informaciją (mūsų aptariamuoju atveju tai yra nuoroda, kad subjektas / objektas juda iš uždaros erdvės į atvirą), ją sieja su daugeliu kalbinių ir nekalbinių faktorių. Konkrečiuose kontekstuose forma laukan suvokiama ne tik kaip abstrakcija „išorė“, bet ir kaip konkreti vieta. Adresantas, sakydamas „einu laukan“, gal-

⁷ V kontextech tohoto typu se ve východoaukštaitských vilniškých nářečích mohou užívat také ilativní formy lexému oras, srov. druhý význam slova oras: „místo pod širým nebem, pole“: tai ai.nam’e jau or’an. klaus’ič’ | kur šuva lo.s (Padvarės); patstatė tinarį iir i.švedė oran ta.s merga.s pa.s ta.s akėtsas ir pra.ršė ažū kasu (ps.) (Žižmai) (DvŽ II 33). Ilativní formy lexému oras nejsou v tomto článku podrobněji probírány.

⁸ Autor článku vychází z článku Alekse Girdenise a Genutė Kači parškienė „Paraleliniai reiškiniai latvių ir šiaurinių lietuvių veiksmažodžio sistemo­se” (2000: 307–314).

98

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Dėl iliatyvų laukan, laukuosun semantikos rytų aukštaičių vilniškių šnektose

má také konkrétní místo, kam se člověk dostane po odchodu z uzavřené místnosti. V příkladech (9) a (10) to bude podle všeho dvůr, v (11) dvůr nebo otevřené prostranství u domu. Lze uvést ještě následující příklad:

(12) aš_sakâu. | né. brá.î | jáu_su_ši.tɔ.ku niekadà nę.jáu. š’kt ir_neišù || ir_aš_rá.s ir_nu-ę.- jáu. | nugi_á.nas vi.ràsni.s | ir_acistš’jau || ir_á.nas išė.jà. | išė.jà. | paskui. mergãî.tę.š išė.jà. laukañ. | ti.ná.i an_sá.vâ. rëî.kalà. tèna.s || (J., 1938, Ažušilė).

V tomto kontextu ilativ laukan, užitý se slovesem eiti, získává další významový odstín – význam ‚vykonávat potřebu‘⁹.

Interpretace jednotného čísla ilativu laukan užívaného se slovesy pohybu v nářečích východních aukštaitských Vilničanů je neoddělitelná od kontextu a pragmatických informací. Pouze tyto faktory mohou pomoci určit význam formy užité v konkrétním případě, stejně jako její gramatický status.

Vzhledem k tomu, že ilativ je ve zkoumaných nářečích, jak již bylo zmíněno, paradigmatickým pádem a formy laukan užívané ve významu ‚místo pod širým nebem; vnějšek‘ nelze považovat za zcela abstraktní, lze vyvodit závěr, že forma laukan v nářečích východních aukštaitských Vilničanů není příslovečnělá. Je třeba ji považovat za ilativ jednotného čísla.

5.4. Samostatně je třeba probrat ještě jednu, poslední skupinu příkladů ilustrujících zkoumanou formu:

(13) nù | šituõ·s rũ bus visùs kur_jáu_nakvój’ja. | tai_į_šņes laukañ || (J. B., 1916, Mileikiškiai);

(14) tai nušà.vâ._ji. | i._ná.mu. ažù.degę. ši.tu. || ę. | já. žmã’nai i_mèrgã tie mažà | tai liēpe. lã.pšî’s isinè.št laukañ | e._tũ. diedù. anà ti’se. aš_nežinãu ar_sù.degę. taz_diedãs | su_na-mù || tèp_kat | bãū.de. iš_visù. šá.nu. || (A. G., 1936, Bėčionys);

(15) alè vis_tiek jɔ.z_gi lauka(ñ) nemesi._gi | vą_ši.te vis_tiek_và.lgi.davà.m || (E. M., 1928, Smilgin iškė).

Referenční prostředí je v uvedených kontextech pojmenováno slovesy iš(si) nešti ir mesti. Patří ke slovesům s významem odstraňování (oddělování) (podrobněji viz Mikulskas 2003: 84).

Směr děje popsaného v příkladu (15) vede z uzavřeného objektu („dům“) do otevřeného prostoru. V příkladech (13) a (14) není směr výslovně uveden, lze však předpokládat, že je stejný. V těchto kontextech se tedy znovu projevuje opozice vnitřek: vnějšek, zde je však jiného typu než v příkladech (9)–(11) popsaných výše.

Lipartė (2000: 149–150) taip pat mini panašaus tipo atvejus ir aprašydama juos aptaria partikulininius veiksmažodžius. Dėl partikulininių veiksmažodžių susidariusią vieną iš ternarinės veikslo sistemos kategorijų – perfectentyvą – yra apžvelgę Gir-

⁹ Plačiau apie frazeologizmą eiti laukan žr. Lipartė 2000: 150–151.

Straipsniai / Articles

99

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

denis ir Kačiūškienė (2000: 307–314; dar žr. Kaikarytė, 2011). Perficientyvas sudaromas su tam tikrais „nublukusios” semantikos prieveiksmiais – postverbais, savo reikšme ir funkcija artimais perfekt yvinio veiksmažodžio priešdėliams. Eidami po vadinamųjų anihiliacinės reikšmmės veiksmažodžių, šie postverbai rodo, kad veiksmas artėja prie pabaigos arba tam tikros ribos. Pasak minėtojo straipsnio autorių, šis reiškinys būdingas tik šiaurinėms tarmėms (šiaurės vakarų žemaičių, šiaurinių šiauliškių ir panevėžiškių šnektoms) ir yra atsiradęs dėl kaimyninės latvių kalbos poveikio¹⁰ (Girdenis, Kačiūškienė 2000: 311). Lipartė teigia, kad šis reiškinys nėra vien tik nurodytų tarmių ypatybė, ir dėl to esą negalima tvirtinti, jog jis atsirado dėl latvių kalbos įtakos. Jos duomenimis, atskiri pavyzdžiai užrašyti taip pat iš vakarų, vidurio aukštaičių ir už Lietuvos sienų (Baltarusijoje) esančių lietuvių kalbos salų (Zietelos, Lazūnų, Ramaškonių).

Mikulskas (2003: 75, 5 išn.) pastebi, kad Lipartės pavyzdžiai rodo tik lokalinę reikšmę, o vadinamosios partikulos, kaip ir jų priešdėliniai atitikmenys, čia neatlieka veikslo rodiklio funkcijos¹¹. Autorius taip pat atkreipia dėmesį, jog forma lauka(n), ypač einanti po slinkties veiksmažodžių, dažnai gali būti suprantama dviprasmiškai. Šio neaiškumo priežastis – daiktavardžių, iš kurių yra kilę tokios formos, semantinė raida abstraktėjimo link. Tyrėjas teigia, kad „bendrai tereikšdamos veiksmo kryptį iš vidaus (centro) į išorę (periferiją), šios iliatyvo formos labiau linkę prieveiksmėti ir menkiau tinka reikšti perficientyvui svarbią ribos funkciją. Kadangi formos lauka(n) (ir lokaliniai variantai) bei šalin plačiai vartojamos visoje Lietuvoje kaip krypties prieveiksmiai, dėl galimos dvejopos interpretacijos sunkiau atpažinti jų postverbinės vartosenos atvejus. Sprendžiant šių formų leksikografinio pateikimo klausimą neaiškiais atvejais reikėtų orientuotis į tą geografinę perficientyvinių konstrukcijų paplitimo ribą, kurią šiaurinėse lietuvių tarmėse patikimai eksplikuoja populiariausio postverbo žemė(n) (ir jo lokalinių variantų) vartosena” (Mikulskas 2000: 82–86).

Ve výše uvedených příkladech z východních aukštaitských vilniuských nářečí není užitá forma laukan postverbem. V probíraných kontextech zůstává směr pohybu ilativu laukan stejný jako v předchozích příkladech – zevnitř ven. Zřetelně se zde uplatňuje opozice vnitřek: vnějšek; ilativ laukan často jen slabě vyjadřuje objektový význam a označuje abstraktní místo vně ((18) a (20)). Tento ilativ svým významem

¹⁰ Srov. severožemaitské Kirškit köje žėmen (Tirkšliai) = lot. Cērtiet kāju nuost, Tas vēlnias jau skesta žemyn (Šatės) = lot. Tas veļns jau slīkst nuost, Malku neturiu – ziemā šalu į žemę (Papilė) = lot. Maļkas man nāv – ziemā sālstu nuost (Girdenis, Kačiūškienė 2000: 308–309).

¹¹ Na základě kartotéky LKŽ zakreslil Rolandas Mikulskas přesnou hranici rozšíření perficientivních konstrukcí užívaných v severních nářečích. Do areálu rozšíření perficientivních konstrukcí jsou v ní navíc zahrnuti severní kupiškėnští a uteniští (Mikulskas 2003: 76).

100

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Dėl iliatyvų laukan, laukuosun semantikos rytų aukštaičių vilniškių šnektose

významově vzdálen od hlavních významů lexému laukas. Lze se domnívat, že singulárový ilativ laukan, užívaný se slovesy s významem odstraňování (oddělování), má sklon adverbializovat¹².

6. SHRNUTÍ

Z předloženého materiálu vyplývá, že funkcí ilativních tvarů lexému laukas ve východních aukštaitských vilniuských nářečích je označovat směr děje: (a) z uzavřeného objektu¹³ do konkrétního otevřeného prostoru s určitými hranicemi, kde se vykonává určitá cílová činnost; (b) z uzavřeného objektu do abstraktního otevřeného prostoru bez určitých hranic, kde se určitá cílová činnost nemusí nutně vykonávat.

- Významy zkoumaného ilativu se neliší od hlavních významů lexému laukas v případech, kdy označuje směr děje do obdělávané půdy, na plochu s plodinami a na místo pod širým nebem. V obou případech se užívají singulárové ilativní tvary.

- Výraznější významový odstín získává plurálový ilativní tvar laukuosun, který je v kontextech stavěn do protikladu k lexémům označujícím obydlený geografický objekt. Směr děje vede z otevřeného objektu do otevřeného prostoru, ze zastavěného prostoru do nezastavěného. V takových případech se tento ilativ užívá ve významu „samota“.

- Singulárový ilativní tvar laukan ve východních aukštaitských vilniuských nářečích, který označuje směr děje na místo pod širým nebem, do vnějšku, je třeba považovat za paradigmatický pád, s výjimkou případů, kdy se užívá se slovesy s významem odstraňování (oddělování). V takovém případě má tento tvar sklon adverbializovat.

LITERATURA A PRAMENY

DvŽ II – Mikulėnienė Danguolė, Morkūnas Kazys, Vidugiris Aloyzas 2006: Dieveniškių šnektos žodynas 2. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Gelumbickaitė Jolanta 1997: Postpoziciniai vietininkai J. Bretkūno Evangelijos pagal Luką vertime. – Baltistica 32(2), 179–202.

Girdenis Aleksas, Kačiuškienė Genutė 2000: Paraleliniai reiškiniai latvių ir šiaurinių lietuvių veiksmažodžio sistemose. – Kalbotyros darbai 2, 307–314. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

¹²Nelze s jistotou tvrdit, že význam zkoumaných forem je v uvedených kontextech vždy abstraktní. Gramatický status zde opět určuje kontextová a pragmatická informace, srov. příklad (14) nebo příkaz „Vyhoď ho ven“, kde se laukan chápe jako dvůr nebo místo u domu.

¹³Objekt nebo místo, odkud se pohyb uskutečňuje, bývá často nevyjádřeno.

Straipsniai / Articles

101

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

Kaikarytė Aušra 2011: Perficientyvas šiaurinėse šiauliškių šnektose, Tarptautinės mokslinės konferencijos Kalba ir jos tyrimo aspektai tezės. Vilnius. Prieiga internete: http://lki.lt/LKI_LT/images/Naujienos/20111124_bendros_tezes.pdf.

Kavaliūnaitė Gina 2003: Postpozicinių vietininkų sistema Chylinskio Naujojo Testamento vertime. – Acta Linguistica Lithuanica 49, 33–49.

Klein Wolfgang 1990: Überall und nirgendwo. Subjektive und objektive Momente in der Raumreferenz. – Sprache und Raum. Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik 78, 9–42.

Laigonaitė Adelė 1957a: Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje. – Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 21–39.

Laigonaitė Adelė 1957b: Vietininkų reikšmė ir vartosena dabartinėje lietuvių kalboje. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

Lipartė Evija 2000: Iliatyvo resp. prieveiksmio laukan reikšmės ir galimi sinonimai lietuvių tarmėse. – Acta Linguistica Lithuanica 43, 144–152.

LKA III – Lietuvių kalbos atlasas 3. Morfologija. Vilnius: Mokslas, 1991.

LKE – Lietuvių kalbos enciklopedija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 1999.

LKŽe – Lietuvių kalbos žodynas (I–XX, 1941–2002): elektroninis variantas. Redaktorių kolegija: Gertrūda Naktinienė (vyr. redaktorė), Jonas Paulauskas, Ritutė Petrokienė, Vytautas Vitkauskas, Jolanta Zabarskaitė. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas. Prieiga internete: www.lkz.lt.

Mik ulskas?

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

Mik ulskas

102

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII

Dėl iliatyvų lauk an, laukuosun semantikos rytų aukštaičių vilniškių šnektose

Rosinas Albertas 2001a: Inesyvo ir adesyvo formų kilmės ir raidos klausimu. – Baltistica 35(1), 173–183.

Rosinas Albertas 2001b: Mikalojaus Daukšos tekstų įvardžių semantinė ir morfologinė struktūra. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Ulvydas Kazys 2000: Lietuvių kalbos prieveiksmiai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Vater Heinz 1996: Einführung in die Raum-Linguistik. Hürth: Gabel Verlag.

Vater Heinz 2005: Referenz-Linguistik. München: Wilhelm Fink Verlag.

Zinkevičius Zigmas 1966: Lietuvių dialektologija. Vilnius: Mintis.

Zinkevičius Zigmas 1980: Lietuvių kalbos istorinė gramatika 1. Vilnius: Mokslas.

Zinkevičius Zigmas 1982: Lietuvių kalbos postpoziciniai vietininkai. – Baltistica 18(1), 21–38.

Žilinskaitė Eglė 2010: Vietos raiška Mikalojaus Daukšos Postilėje: postpoziciniai vietininkai ir jų funkciniai ekvivalentai. Daktaro disertacija.

O sémantice ilativů laukan, laukuosun v podnářečích východní aukštaitštiny vilniuského typu

SOUHRN

V odborné literatuře se podrobně pojednává o otázkách vzniku a vývoje postpozitivních lokálů v litevštině; lokálům ve starých písemnostech byla ve výzkumných studiích věnována značná pozornost. Dosud se však sémantické analýze výše uvedených forem věnovali pouze jednotliví lingvisté. Článek se z hlediska sémantiky zabývá ilativními tvary laukan, laukuosun lexému laukas používanými v podnářečích východní aukštaitštiny vilniuského typu. Analýza vychází z teoretických principů referenční lingvistiky, která se zaměřuje na interpretaci vztahů mezi jazykovým výrazem a skutečností a na význam kontextových informací. Po vymezení funkce ilativu jako označení pohybu určitým směrem (z otevřeného prostoru do uzavřeného a naopak) si článek klade za cíl zjistit: (a) jak se ilativy lexému laukas používané v různých kontextech liší od vymezené funkce tohoto pádu a (b) zda se význam ilativu jako paradigmatického pádu liší od hlavních významů lexému laukas. Samostatně jsou rozebrány čtyři případy užití ilativu laukan, laukuosun související s různými kontexty. Po rozboru materiálu se dochází k závěru, že funkce ilativních tvarů lexému laukas v podnářečích východní aukštaitštiny

Straipsniai / Articles

103

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

vilniuského typu spočívá v určení směru děje z uzavřeného objektu do určitého otevřeného prostoru, vymezeného určitými hranicemi a charakterizovaného určitými cílenými činnostmi, nebo z uzavřeného objektu do abstraktního otevřeného prostoru bez určitých hranic, který nemusí být nutně charakterizován určitými cílenými činnostmi. Významy zkoumaného ilativu se neliší od hlavních významů lexému laukas v případech, kdy se užívá k označení směru děje na obdělávanou půdu, plochu s plodinami a místo pod širým nebem. Plurálový ilativ laukuosuan získává výraznější pojmový odstín, když je v různých kontextech stavěn do protikladu k lexémům označujícím osídlený geografický objekt. Singulárový ilativ laukan označující směr děje na místo pod širým nebem, ven, se považuje za paradigmatický pád, s výjimkou případů, kdy se užívá se slovesy vyjadřujícími vypuzení (oddělení). Tato forma proto inklinuje k adverbializaci.

Přijato 11. října 2012.

DAIVA KARDELYTĖ-GRINEVIČIENĖ

Lietuvių kalbos institutas

Petro Vileišio g. 5, LT-10308 Vilnius, Lietuva

[email protected]; [email protected]

104

Acta Linguistica Lithuanica LXVIII