ANTA TRUMPA

Lotyšská univerzita

Oblasti vědeckého výzkumu: onomastika, historická lexikografie, sémantika.

MÍSTNÍ JMÉNA SE sāt- V „LOTYŠSKÉM SLOVNÍKU MÍSTNÍCH JMEN“ (LATVIJAS VIETVĀRDU VĀRDNĪCA)¹

Místní jména se složkou sāt-

ANOTACE

Článek se věnuje analýze místních jmen se sāt- v „Lotyšském slovníku místních jmen“ (Latvijas vietvārdu vārdnīcā). Nejprve je podán stručný popis slovníku a charakterizovány jeho nejdůležitější prameny.

Téměř celé století probíhala mezi lingvisty diskuse o etymologii, sémantice a užívání dnes již neobvyklého dialektismu sāts / sāta / sāte, který se objevuje v lotyšských místních jménech. Většina účastníků diskuse však nesouhlasí s hypotézou profesora Jānise Endzelīnse o ugrofinském původu slova sats. Vzhledem k tomu, že místní jména se sāt- jsou rozšířena v Kurzeme, na území kuronského substrátu, je nejpravděpodobnější, že jde o staré slovo kuronského původu.

Článek se zabývá dialektismy se sāt- zahrnutými do S₁ svazku „Lotyšského slovníku místních jmen“, jejich sémantikou a areálem rozšíření znázorněným na mapě. Dochází se k závěru, že počet místních jmen se sāt- v lotyšském jmenném fondu má tendenci klesat, zejména ve skupině mikrotoponym. Zdá se, že lotyšské nářeční apelativum sāts / sāta / sāte bylo dříve rozšířenější, později se jeho areál zužoval směrem na západ a zanechal stopy v oikonymech.

KLÍČOVÁ SLOVA: slovník místních jmen, mikrotoponyma, oikonyma, kuronismy, zánik dialektismů.

¹ Článek vznikl v rámci projektu Státního výzkumného programu Letonics: history of Latvia, languages, culture and values Studies of the Latvian language in the context of 21st century science.

Straipsniai / Articles

73

ANTA TRUMPA

ANOTACE

Článek se zabývá některými lotyšskými místními jmény zařazenými do „Slovníku lotyšských místních jmen“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca), konkrétně těmi, která obsahují komponent sāt-. Nejprve stručně popisuje slovník a jeho prameny.

O dnes již zastaralém nářečním slově sāts / sāta / sāte („dům, domov“), jeho etymologii, sémantice a užívání v lotyšských místních jménech se diskutuje téměř celé století. Lingvista Jānis Endzelīns vyslovil hypotézu, že toto slovo může být ugrofinského původu, s čímž několik dalších lingvistů nesouhlasilo. Protože se toponyma s prvkem sāt- vyskytují převážně v Kurzeme, přesněji na území, které dříve obýval baltský kmen Kuršů, má se za to, že toto lexéma je kuršského původu.

Článek pokračuje rozborem slov obsahujících prvek sāt- a zařazených do svazku S₁ (který se dosud připravuje) „Slovníku lotyšských místních jmen“. Je popsána jejich sémantika a oblast rozšíření (znázorněná na mapě). Dochází se k závěru, že tato skupina místních jmen má tendenci mizet, zejména pokud jde o mikrotoponyma. Nářeční slovo sāts / sāta / sāte bylo dříve rozšířenější, jeho areál se však zmenšil a stopy tohoto slova se zachovaly v oikonymech v západní části území.

KLÍČOVÁ SLOVA: slovník toponym, mikrotoponyma, oikonyma, kurština, zánik regionálních slov.

„Slovník lotyšských místních jmen“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca) je vícesvazková publikace navazující na dvousvazkový slovník Jānise Endzelīnse „Místní jména Lotyšské SSR“ (Latvijas PSR vietvārdi) (1. svazek I. části A–J, 1956, a 2. svazek I. části K–O, 1961). Po dlouhé přestávce vyšel na počátku 21. století, v roce 2003, konečně první svazek „Slovníku lotyšských místních jmen“, zahrnující slova začínající na P – Paaglis–Piku; po něm následovaly další dva svazky písmene P – v roce 2006 Pilaci–Pracapole a v roce 2010 Pracirika–Puožu. V roce 2013 vyšel také jeden svazek písmene R. V současné době se připravuje první svazek písmene S Sabači–Sēža, jehož vydání je plánováno na rok 2017.

Základ „Slovníku lotyšských místních jmen“, připraveného v Ústavu lotyšského jazyka LU, tvoří několik pramenů. Nejdůležitější z nich je v současnosti digitalizovaný katalog lotyšských místních jmen (LVK), obsahující přibližně jeden milion kartiček se záznamy místních jmen, která se začala zapisovat při expedicích od čtyřicátých let 20. století; dále archivní materiály, například údaje z revize koní ve Vidzeme z roku 1638 (německy Hakenrevision) (VAR) a údaje z revize panství z roku 1826, uložené v Lotyšském státním historickém archivu; a také prameny z různých publikací, včetně dříve vydaných slovníků (z nichž je třeba zmínit například J. Endzelīnse

74

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Vietovardžiai su sāt– „Latvijos vietovardžių žodyne“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca)

dvousvazkové dílo „Lotyšská místní jména“ (Latvijas vietu vārdi, 1922; 1925), dvoudílné dílo Jurise Plākise „Lotyšská místní jména a příjmení“ (Latvijas vietu vārdi un latviešu pavārdi, 1936; 1939), Valdise Jurise Zepse „Místní jména Latgaly“ (The Placenames of Latgola, 1984)). Za zmínku stojí také nejnovější prameny doplňující „Lotyšský slovník místních jmen“, a to poměrně nedávno vydané slovníky místních jmen a soubory, například práce Ruty Avotiņové „Farnost Staburags. Místní jména, geografie, kulturní dědictví“ (Staburaga pagasts. Vietvārdi, ģeogrāfija, kultūras mantojums, 2007), jakož i rozsáhlá databáze místních jmen Lotyšské státní agentury pro geoprostorové informace (Latvijas Ģeotelpiskās informācijas aģentūra) (LĢIA 2011)².

Lotyšský katalog místních jmen, již vydané svazky „Lotyšského slovníku místních jmen“ i rukopisy tohoto slovníku, které jsou již připraveny, ale dosud nevyšly, tedy představují bohatou zásobárnu lotyšských místních jmen, která se stala nevyčerpatelným pramenem pro výzkum lotyšské toponymie.

Při práci na nejnovějším, dosud nevydaném svazku „Lotyšského slovníku místních jmen“ Sabači–Sēža- upoutalo pozornost poměrně rozsáhlé heslo „Sāt“, které zabírá více než sedm stran rukopisu. Jeho základem není žádné obecně známé apelativum lotyšského jazyka, nýbrž slovo, které se v současnosti již neužívá a které není známo ani v nářečích, včetně jeho morfologických variant sāts / sāta / sāte ‚usedlost, místo usedlosti‘. Ukázalo se, že toto slovo, jeho sémantika, etymologie a souvislosti s lotyšskými místními jmény jsou již téměř celé století předmětem diskusí mezi lingvisty. Tato část článku se tedy bude věnovat rozboru uvedené diskuse.

Dříve existující obecné slovo sāts / sāta / sāte, které tvoří základ mnoha lotyšských místních jmen, bylo nejrozšířenější v regionu Kurzeme. Názory badatelů na jeho původ se rozcházejí. Článek o areálu kuronských místních jmen s prvkem sāt- publikoval již v roce 1926 lotyšský lingvista J. Plākis. Badatel místních jmen v něm tvrdil, že sāts je slovo baltského původu, etymologicky související s lotyšským sāts, sātīgs, litevským sotis, sotumas, sotus, staroindickým sātu ‚útočiště, místo, kam se lze uchýlit a ukrýt‘; „v místních jménech však zřejmě znamená něco jiného“ (Plākis 1926: 318). Podle J. Plākise byl původní význam slova ‚otevřené, sluncem ozářené místo v lese‘, z něhož se později vyvinul novější význam ‚obdělané pole, dům postavený uprostřed pole‘ (Plākis 1926: 319–320).

J. Plākis ve svém článku také zmiňuje, že místní jména se slovním základem *sāt- byla zařazena také do díla Augusta Bielensteina Die Grenzen des lettischen Volkstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert, přičemž upozorňuje, že „toto slovo bylo známé i za hranicemi dnešního Kurzeme“ (Plākis 1926: 319): několik místních jmen se nachází také na území dnešní Litvy – Lampsah ten, Dorf im Kirchspiel Preussisch-Kretingen (Bielenstein 1892:

² Apie „Latvijos vietovardžių žodyną“ smulkiau žr. Balode 2009.

Straipsniai / Articles

75

ANTA TRUMPA

248), Lampsaten [A. Plākis nesprávně uvádí: Lamsaten] (Bielenstein 1892: 279), Nars satay [A. Plākis nesprávně uvádí: Nassatag], Gesinde (Bielenstein 1892: 389); jeden z těchto příkladů – Satagont (Bielenstein 1892: 275 [A. Plākis nesprávně uvádí: 175]) – jako název hradu či hradiště a kiligundos neboli starobylého správního obvodu uvádí A. Bielenstein jako místní jméno z Finska (Bielenstein 1892: 275).

Diskusi rozvinul J. Endzelīns, který zastával odlišný názor na význam a původ slova. V „Lotyšském slovníku“ Kārļise Mīlenbahse (Latviešu valodas vārdnīca, 1923–1932) uvádí mezi několika dalšími homonymy sāts jako čtvrté také slovo s významem ‚eine Baustelle, alte Gesindestellen‘ (staveniště, dvůr, místo domu). Je zajímavé, že J. Endzelīns odkazuje rovněž na dílo A. Bielensteina, pravda, na jiné – „Die Holzbauten und Holzgeräte der Letten [...]“ – a zmiňuje, že v západním Kurzeme sāts, sāta znamená ‚Zaun, Bauerhof‘ (plot, usedlost). J. Endzelīns jako první, byť s jistými pochybnostmi, vyslovil hypotézu, že sāts je ugrofinského původu, přesněji řečeno, že bylo převzato z livonštiny a souvisí s estonským sāt ‚eingezäunter Platz; Rödung‘ (oplocené místo, mýtina) (Mīlenbahs III 809).

Aniž by se zabýval etymologií apelativ sāte, sāts, věnoval se významu tohoto slova a jeho dřívějšímu užívání v místních jménech rodné farnosti Stende ve svém článku „Životnost místních jmen“ („Vietu vārdu mūžs“, 1939) také lingvista Kārlis Draviņš. Zmiňuje, že „pole kolem domů, které za moru vymřely a zanikly, nazývali satais nebo sātemis (par sātiem (nebo sātēm)), [...] např. Pekšāte, Pūcsāte, Mežitsāts, Sāti, Ve̦csāte, Kne̦ijsāts atd.“ (Draviņš 1939: 413). Autor připouští, že v době záznamu materiálu – ve třicátých letech 20. století – již lidé ve Stende nedokázali apelativum sāts, sāte vysvětlit a jeho význam v nářečí zanikl. Tento jev vysvětloval tím, že staré satai (sāti), tedy pole patřící k místům usedlostí, po moru a opuštění domů zarostla stromy, křovinami, ba i hustým lesem, zatímco samotné slovo se zachovalo. „Je třeba zdůraznit, že dnes je slovo sāts v povědomí lidí spojeno s představou starých míst usedlostí, nestalo se však jejich přímým označením“ (Draviņš 1939: 413). O tom, že „tato slova užívali také jako místní jména pro označení míst, kde před morem nebo před severní válkou stávaly selské usedlosti“, psal na počátku 20. století také A. Bielenstein (Bīlenšteins 2001: 133).

Dalším zastáncem hypotézy o ugrofinském původu slova je estonský lotyšista Karl Aben, který ve svém článku z roku 1957 „Výpůjčky z estonštiny a livonštiny v lotyštině“ („Aizguvumi no igauņu un lībiešu valodas latviešu valodā“) potvrzuje názor J. Endzelīnse a považuje lotyšské sāts ‚místo domu, staré místo usedlosti‘ za spolehlivou výpůjčku z estonského slova saat (Aben 1957: 203).

Také ve studii o etymologiích jednotlivých lotyšských slov, vydané v roce 1957, pochybuje lotyšský lingvista Ernests Blese o ugrofinském původu lotyšského sāts. Učenec cituje dopis finského lingvisty Eina Nieminena: „Estonské sāt je

76

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Vietovardžiai su sāt-

„Latvijos vietovardžių žodyne“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca)

nářeční výraz užívaný pouze na ostrově Saaremaa a ostrově Muhu, jakož i v okolí Pärnu. Toto slovo nemůže být zděděné, spíše bylo převzato z lotyštiny.“ E. Blese navíc pochybuje, zda v livonštině vůbec někdy existovalo slovo *sāt (Blese 1957: 104). Proto se lingvista domnívá, že lotyšské sāts je kuronského / lotyšského původu a předpokládá, že je příbuzné se staroprůským názvem sídla Satheken a názvem louky Satho (Blese 1957, 103, 109).

Názoru J. Endzelīnse však navzdory tomu, že se zdržel konkrétních komentářů, odporuje lotyšský lingvista žijící v zahraničí V. J. Zeps, který v roce 1962 publikoval anglicky svou studii „Konvergence lotyštiny a finštiny“ (The Placenames of Latgola. A Dictionary of East Latvian Toponyms) (Zeps 1962: 180).

Přesvědčivější argumenty proti hypotéze o ugrofinském původu slova uvádí estonský lingvista Lembit Vaba. Ve své knize popisuje výpůjčky, které přešly z lotyštiny do estonštiny, a tvrdí pravý opak – předpokládá lotyšský původ slova saat (Vaba 1997: 196–197).

Také Silvija Rāge si ve svém článku o baltofinských výpůjčkách v lotyštině, jejichž etymologii určil J. Endzelīns, položila otázku: kdyby slovo sāts bylo výpůjčkou z livonštiny, s kterým slovem v tomto jazyce by souviselo? „Copak snad ne s ǫt ‘Scheiterhaufen (skaičiai raudonas)’, které Kettunen pokládá za výpůjčku lotyšského sārts?“ (Rāge 2003: 315).

Lotyšská onomastička Valija Dambe se ve svých článcích publikovaných v různých obdobích svého života vyjádřila k významu a původu slova sāts. V článku o geografických termínech v toponymii Lotyšské SSR, napsaném rusky roku 1970, lingvistka připouští, že apelativum sāts, které tvoří základ mnoha místních názvů, již tehdy, na počátku sedmdesátých let 20. století, nebylo známo ani v nářečích; přesto připouští, že se pravděpodobně jednalo o termín označující sídlo v lese, jehož obyvatelé se živili zemědělstvím. V. Dambe tamtéž zmiňuje také hypotézu J. Endzelīnse o ugrofinském původu slova, odmítá ji však a předpokládá, že možné souvislosti s lotyšskými slovy sēt ‘set’ a sēta ‘usedlost’ svědčí o indoevropském původu slova (Dambe 2012b: 198). O téměř šestnáct let později, v článku „Jazykový kontakt v místních názvech severní Kuronské země“ („Valodu saskare Ziemļkurzemes vietvārdos“), publikovaném v roce 1986, vyjadřuje V. Dambe svůj názor opatrněji a připouští, že etymologie a původ slova sāts nejsou zcela jasné, čímž však názor J. Endzelīnse zcela nevyvrací. Na rozdíl od svého článku z roku 1970 V. Dambe v roce 1986 připouští, že „kuronské sāts s lotyšským slovem sēta vůbec nesouvisí“, a tím vyvrací svůj dřívější názor na nepochybně indoevropský původ slova. V tomto článku autorka rovněž uvádí mapu rozšíření místních názvů se sāt, založenou na tehdy dostupném materiálu z rukopisu Lotyšského slovníku místních názvů, a místní názvy mimochodem

Straipsniai / Articles

77

ANTA TRUMPA

rozdělujíc podle kmenů a koncovek, nikoli podle označovaného objektu či významu (Dambe 2012a: 268).

Konstantīns Karulis se ve svém „Etymologickém slovníku lotyštiny“ (Latviešu etimoloģijas vārdnīca) rovněž zabývá slovem sāta, a to nepřímo, v rámci výkladu původu lotyšských slov pilsēta a pilsāts. Lingvista se domnívá, že základem formy pilsāts, která byla dříve rozšířena v Kuronsku, je pils + sāts, tedy „hradní pole, místo před hradem nebo v jeho okolí“. Samotné slovo sāts pokládá K. Karulis na základě jeho areálu rozšíření zcela oprávněně za slovo kuronštiny a hypotézu J. Endzelīnse o ugrofinském původu slova sāts vůbec nezmiňuje. K. Karulis mimochodem uvádí také název historické kuronské země z 13. století v okolí Klaipėdy, Pilsaten (Karulis II 50–51).

Konečně, vrátíme-li se k místním názvům se sāt- v připravovaném „Lotyšském slovníku místních názvů“, můžeme konstatovat, že jsou početné a rozmanité, a to jak mezi staršími názvy, např.: louka Bērznieku sāta ve Varmě (Endzelīns II: 106; Plāķis 1939: 167; v roce 1962 již nezaznamenána), pole Brūžu sāta v Turlavě (Endzelīns II: 105; Plāķis 1936: 165; v roce 1972 již nezaznamenáno), tak mezi základními místními názvy, např.: kopec Sāta kalns v Aprik(u)ose (1958), panství Sātu muiža v Grenči (Endzelīns II 134).

Analýza 286 dokladů užití ukazuje, že slovo sāts tvořící základ místních názvů se nejčastěji vyskytuje v názvech luk (~ 23%), např.: louka Bundžu sāta ve Varmě (Endzelīns 1925: 106; Plāķis 1936: 167; v roce 1962 již nezaznamenána), louka Sat v Jūrkalne (Plāķis 1936: 52; v roce 1969 již nezaznamenána), louka Satiņi v Purmsātech (Endzelīns 1925: 20; Plāķis 1936: 53; Sātiņi 1955); rovněž v názvech domů a usedlostí (~ 19,93%), např.: usedlost Sāta Juōrši v Kraukļi (1970), dům Čīmsāti v Gudenieki (1973); v názvech polí (~ 15,38%), např.: pole Brūžu sāta v Turlavě (Endzelīns 1925: 105; Plāķis 1936: 165; v roce 1972 již nezaznamenáno), pole Sātiņlauks v Alsunce (1970); v názvech lesů (~ 11,53%), např.: les Buņdžu sāta v Ranki (Plāķis 1936: 143), les Jâtniekšāte ve Zlēkách (1963), Jahtnik fahte (Plāķis 1936: 296); v názvech kopců (~ 4,54%), např.: kopec Sāta kalns v Aprik(u)ose (1958); v názvech panství (~ 4,19%), např.: panství Vārmsāta v Nīkrāce (Endzelīns 1925: 10); v názvech pastvin (~ 3,15%), např.: pastvina Buciņu sāta v Rudbārži, u staré lékárny (1966), pastvina Kalējisāts v Matkule (Endzelīns 1925: 116; Plāķis 1936: 205; 1962); v názvech farností, vesnic a jiných sídel (~ 3,15%), např.: farnost Sātiņu pagasts (1953), farnost Siēksātes pagasts (Endzelīns 1925: 21). Jen ojediněle tvoří sāt- základ názvů močálů, farností, roklí, neobydlených míst, údolí, průsmyků, rybníků, mlýnů, cest, vesnic a dalších objektů.

U několika místních názvů se sāt- zaznamenaných ve dvou farnostech západního Kuronska – Ēduole a Saka – J. Plāķis jejich kategorickou příslušnost označil slovem

78

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Vietovardžiai su sāt- „Latvijos vietovardžių žodyne“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca)

sāta (Plāķis 1936). Matyt, šiuose valsčiuose dar vietovardžių užrašymo metu, XX a. pirmaisiais dešimtmečiais, sāta buvo pažįstamas ir gyvojoje kalboje vartojamas bendrinis žodis, ne tik vietovardžiuose sustingusi forma. Dėl to statistiškai išskirta dar viena grupė – sodybviečių (sāta) pavadinimai (~ 5,24%), pvz.: Pētersāt Ēduoleje (Plāķis 1936: 265), Duņņu fahte sodybvietė Sakoje (Plāķis 1936: 58).

OBR. 1. Rozšíření místních názvů se sāt- podle údajů ze „Slovníku lotyšských místních názvů“

Straipsniai / Articles

79

ANTA TRUMPA

Při zkoumání sémantiky místních názvů se sāt ve „Slovníku lotyšských místních názvů“ je zřejmé, že existují dvě velké skupiny: první, početnější, tvoří mikrotoponyma, tedy názvy luk, polí, pastvin, kopců a lesů; druhou velkou skupinu tvoří oikonyma – v tomto případě převážně názvy domů (usedlostí), ale také panství, farností a vesnic. Zdá se tedy, že tento materiál spíše potvrzuje myšlenku, kterou již vyslovil J. Plākis, že obecná podstatná jména (apelativa) sāts, sāta, sāte původně znamenala „louku, pole (případně ležící v lese)“, teprve později se začala užívat také pro označení polí kolem domů a následně se rozšířila i v názvech domů (usedlostí), panství a větších sídel, například vesnic a farností. Na některých místech, například ve Stende, se slovo sāts začalo užívat také pro označení starých domů a polí i dalších míst v jejich okolí.

Porovnání materiálu z různých období v lotyšské kartotéce místních názvů a v rukopisu „Slovníku lotyšských místních názvů“ vede k závěru, že počet místních názvů se sāt– v lotyšské toponymii klesá. U mnoha názvů domů, luk, polí a pastvin zaznamenaných ve sbírkách z počátku XX. století buď po půlstoletí zcela zanikla samotná označovaná skutečnost, nebo místní obyvatelé již její název neznají.

Je důležité poznamenat, že z 158 místních názvů se sāt– publikovaných v knize J. Plākise z roku 1936 Latvijas vietu vārdi un latviešu pavārdi bylo později zaznamenáno pouze 70 (neboli ~ 44%), převážně v materiálu shromážděném v šedesátých letech XX. století. Od té doby uplynulo již přibližně půl století, a je proto velmi pravděpodobné, že úbytek těchto slov, zejména mikrotoponym, pokračoval až dodnes.

Je zajímavé, že mezi místními názvy, které podle informátorů dříve existovaly, ale dnes už ne, převažují názvy domů a panství. Je zřejmé, že příčinou byla historická situace: po druhé světové válce se panství proměnila ve školy nebo jiné veřejné instituce a usedlosti zanikaly v důsledku různých dramatických historických událostí během války, v poválečném období i později. Mezi místními názvy, o nichž informátoři vůbec neslyšeli, převažují názvy luk a polí. Tato okolnost potvrzuje tendenci místních názvů se sāt–, kterou již v roce 1939 zaznamenal K. Draviņš: „[...] hrozí, že se zapomene na místní názvy označující objekty, které buď zanikly, nebo se podstatně změnily [...], nebo se o nich v běžném hovoru zmiňuje jen zřídka, případně také dostaly souběžně nový název, který starý zatlačuje do pozadí“ (Draviņš 1939: 411). Mikrotoponyma mají ostatně obecně sklon se měnit a jejich počet klesat.

Údaje ze „Slovníku lotyšských místních názvů“ ukazují, že ve východní části zkoumaného území se prvky se sāt– vyskytují nejčastěji v názvech domů a panství, nikoli v názvech luk, polí či jiných mikrotoponymech. Výjimkou jsou dva názvy jedné bažiny zaznamenané v roce 2011 vedle sebe ve Zvardě: Sātu purvs a Satu liekna (LGIA 2011). To skutečně umožňuje domnívat se, že rozšíření vlastního jména mohlo být původně větší a jeho areál se později zúžil směrem na západ, přičemž stopy zanechal v oikonymech.

80

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Vietovardžiai su sāt- „Latvijos vietovardžių žodynė“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca)

Jak dřívější výzkumy (J. Plākise, V. Dambės aj.), tak nejnovější materiál ze „Slovníku lotyšských místních názvů“ potvrzují, že místní názvy se sāt- jsou rozšířeny v Kuronsku, na celém území kuronského substrátu (viz obr. 1), zatímco jednotlivé místní názvy daleko od této oblasti mají nejspíše jiný původ a jiný význam (Dambe 2012a: 269). To však znovu umožňuje odmítnout J. Endzelīnsovu domněnku o livonském či estonském původu slova sāts.

Tyto pochybnosti ještě více posilují některé litevské místní názvy, například řeka Sõtupis v Žarėnech (okres Telšiai) a louka Sòtai v Kvėdarně, které litevský onomastik Aleksandras Vanagas, byť opatrně, přesto spojuje s lotyšskými názvy luk Sāta, Sāts, Valta-sātu upe, místním názvem Pūc-sāte označujícím místo v lese a dalšími lotyšskými místními názvy se sāt- (Vanagas 1981: 310). Jak známo, uvedené litevské místní názvy se nacházejí v historickém kuronském areálu. Seznam místních názvů dokládajících kuronský původ sāts navíc doplňují příklady zařazené do práce A. Bielensteina Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache [...]: „Lapsahten, Dorf im Kirchspiel Preussisch-Kretingen“ (Bielenstein 1892: 248), „Lampsaten (litt. Lāpsatē); cf bei Спрогисъ, л. с. Ломосатишки, село въ Гондыгин. в.“ (Bielenstein 1892: 279) a K. Karulisem zmíněný poněmčený název země Pilsoto u Klaipėdy (Pilsaten).

Závěry

1. Počet místních jmen se sāt- v lotyšské toponymii, zejména mikrotoponymii, má tendenci klesat. 2. Sátská / sata / sate finsko-ugrický původ je pochybný; jde nejspíše o staré indoevropské slovo, jehož relikty se zachovaly v mikrotoponymech a oikonymech na území kdysi obývaném Kuronci v Lotyšsku a zčásti také v Litvě. 3. Rozšíření nářečního lotyšského slova sāts / sāta / sāte mohlo být dříve širší, později se však areál zúžil západním směrem a v zóně zániku zanechal stopy v oikonymech.

LITERATŪRA

1962 [ar kiti nurodyti metai] – tais metais vykusių toponimų rinkimo ekspedicijų medžiaga.

Aben Karl 1957: Eesti ja liivi laene läti sõnavaras. – Emakeele seltsi aastaraamat 3. Tallin: Eesti Riiklik kirjastus.

Avotiņa Ruta 2007: Staburaga pagasts. Vietvārdi, ģeogrāfija, kultūras mantojums. Rīga: Latvijas Ģeotelpiskās informācijas aģentūra.

Straipsniai / Articles

81

ANTA TRUMPA

Balode Laimute 2009: Vietvārdu vārdnīcas un to struktūra: somu, igauņu, lietuviešu un latviešu pieredze. Toponymic Dictionaries and Their Structure: Finnish, Estonian, Lithuanian, and Latvian Experience. – Latvijas Universitātes raksti, 746. sēj. Valodniecība. L atvistika un somugristika. Rīga: Latvijas Universitāte.

Bielenstein August 1892: Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache in der Gegenwart und im 13. Jahrhundert. Ein Beitrag zur ethnologischen Geographie und Geschichte Russlands. St. Petersburg: Commissionäre der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften.

Bīlenšteins Augusts 2001: Latviešu koka celtnes un iedzīves priekšmeti. Pirmā daļa. Latviešu koka celtnes. Rīga: Jumava.

Dambe Vallija 2012a: Valodu saskare Ziemeļkurzemes vietvārdos. – Darbu izlase. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 258–278.

Dambe Vallija 2012b: Географически термины в топонимии Латвийской ССР. – Darbu izlase. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 197–199.

Draviņš Kārlis 1939: Vietu vārdu mūžs. – Ceļi 9, 407–418.

Endzelīns Jānis I–II: Latvijas vietu vārdi. 1: Vidzemes vārdi; 2: Kurzemes un Latgales vārdi. Rīga: A. Gulbis, 1922–1925.

Endzelīns Jānis 1956–1961: Latvijas PSR vietvārdi. _I. A–J; I₂. K–O. Rīga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība.

Karulis Konstantīns I–II: Latviešu etimoloģijas vārdnīca. Rīga: Avots, 1992.

Latvijas vietvārdu vārdnīca. Paaglis – Piķu-, 2003; Pilaci – Pracapole, 2006; Pracirika – Puožu-, 2010; R, 2013. Rīga: LU Latviešu valodas institūts.

LĢIA – Valstybinės agentūros Latvijas Ģeotelpiskās informācijas aģentūra vietovardžių duomenų bazė, 2011.

LVK – Latvijas vietovardžių kartoteka, saugoma LU Latvių kalbos institute.

Mīlenbahs Kārlis I–IV: Latviešu valodas vārdnīca 1–4, rediģējis, papildinājis, turpinājis Jānis Endzelīns. Rīga: Kultūras fonds, 1923–1932.

Plāķis Juris 1926: Pilsāts – pilsēta. – Izglītības Ministrijas Mēnešraksts. 01.04.1926., 318–320.

Plāķis Juris 1936–1939: Latvijas vietu vārdi un latviešu pavārdi. I. Kurzemes vārdi. – Latvijas Universitātes Raksti. Filoloģijas un filozofijas fakultātes serija. IV, 1; II. Zemgales vārdi. – Latvijas Universitātes Raksti. Filoloģijas un filozofijas fakultātes serija. V, 5. Rīga: Latvijas Universitāte.

82

Acta Linguistica Lithuanica LXXII

Vietovardžiai su sāt– „Latvijos vietovardžių žodyne“ (Latvijas vietvārdu vārdnīca)

Raǧe Silvija 2003: Baltijas somu valodu aizguvumi latviešu valodā, ko pirmais etimologizėjis J. Endzelīns. – Darbu izlase. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 271–336.

Vaba Lembit 1997: Uurimusi läti–eesti keelesuhetest. Tallinn–Tamper: Eesti Keele Instituut, Tampereen yliopiston Suomen kielen ja yleisen kielitieteen laitos.

Vanagas Aleksandras 1981: Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. Vilnius: Mokslas.

VAR – Vidzemes 1638. gada arklu revīzija. Latviešu novadi. I–III. – Latvijas vēstures avoti. IV. Rīga: Latvijas Vēstures institūta apgādiens 1938–1941.

Zeps Valdis Juris 1962: Latvian and Finnic Linguistic Convergences. Indiana University Publications. Uralic and Altaic Series. Published by Indiana University, Bloomington, Mouton & Co, The Hague, The Netherlands, 1962, Vol. 9.

Zeps Valdis Juris 1984: The Placenames of Latgola. A Dictionary of East Latvian Toponyms. Madison, Wisconsin: Baltic Studies Center.

Place-names with the Component sāt- in the Dictionary of Latvian Toponyms

S U M M A R Y

“Dictionary of Latvian Toponyms” (Latvijas vietvārdu vārdnīca) is a rich source of materials for the researchers of Latvian place-names. It contains data from the card files of Latvian toponyms gathered during earlier times, archival materials, toponym dictionaries published during different periods of time, etc. Volume S₁, which is still in progress, contains an extensive entry devoted to the component „Sāt”, covering almost 7 pages.

Latvian dialectal word sāts / sāta / sāte (‘house, home’), as well as its semantics, etymology and reflection in place-names, has been discussed by Latvian linguists for almost a century. The opinions about its origins have been varied – J. Endzelīns and K. Abens believed that it might be a borrowing from Estonian or Livonian, while most other researchers agreed with J. Plāķis stating that it is an Indo-European word.

The materials included in the “Dictionary of Latvian Toponyms” confirm the earlier knowledge that toponyms with sāt- are mostly used in Kurzeme and, more precisely, in the territory of the Curonian language substratum.

In most cases, sāt- is observed in microtoponyms (names of meadows, fields and forests), but there is also a considerably large group of oikonyms (names of farmhouses, manors and rural territories). In the eastern part of the area, the root sāt- mainly survives

Straipsniai / Articles

83

ANTA TRUMPA

in oikonyms, thus confirming the fact that microtoponyms are likely to disappear first when the respective appellative is no longer used. Obviously, the usage of the appellative sāts began to diminish.

Summing up the opinions of linguists and the data from the dictionary of toponyms, the article presents the following conclusions:

1) place-names with the root sāt- in Latvia tend to diminish, especially in microtoponyms, 2) the dialectal noun sāts / sāta / sāte used to be more widespread in the past, but its usage has gradually shrunk, leaving some traces in oikonyms; 3) sāts / sāta / sāte does not seem to have Finno-Ugric origin; it is most probably an archaic Indo-European word whose traces can be observed in the territory formerly inhabited by the Curonians in Latvia, and also some parts of Lithuania.

Įteikta 2015 m. balandžio 7 d.

A N T A T R U M P A

Latvijos Universitetas, Latvių kalbos institutas

Akadēmijas lauk. 1-913, LV-1050 Rīga, Latvija

[email protected]

84

Acta Linguistica Lithuanica LXXII