DARIUS IVOŠKA

Institut litevského jazyka

Vědecké výzkumné směry: onomastika, baltsko-německé jazykové kontakty.

POZNÁMKY K PROBLEMATICE BALTSKÝCH MÍSTNÍCH JMEN ZÁPADNĚ OD VISLY

Několik poznámek k problematice baltských místních jmen západně od Visly

ANOTACE

Otázka hranic sídelního území Baltů je stále tématem, které spojuje odborníky z různých vědních oborů, zejména historiky, jazykovědce a archeology, k diskusi. Pokusy o přesné určení někdejšího sídelního území baltských národů se opírají pouze o výzkum skromných jazykových památek, archeologických nálezů a o průběžné ověřování a nové hodnocení četných relevantních vědeckých prací. Cílem tohoto příspěvku je předložit nové onomastické skutečnosti, respektive nová oikonyma a dosud neznámé varianty již zaznamenaných místních jmen, které poskytnou cenné informace pro další výzkum sídelního území baltských národů západně od Visly.

KLÍČOVÁ SLOVA: onomastika, místní jméno, osobní jméno, pomístní jméno, etymologie.

ANOTACE

Otázka hranic území obývaného Balty zůstává tématem, které přivádí odborníky z různých oborů, zejména historiky, lingvisty a archeology, k diskusi. Pokusy určit přesné hranice zaniklých baltských kmenů vycházejí pouze ze skromných jazykových svědectví daného národa a archeologických nálezů, jejichž interpretace a hodnocení se opírají o množství souvisejících vědeckých prací. Cílem článku je představit původní onomastická fakta, jinými slovy nové

208

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

oikonyma a další názvy, jakož i nové varianty již probíraných toponym, které mohou poskytnout nové informace pro výzkum území obývaného baltskými národy západně od řeky Visly.

KLÍČOVÁ SLOVA: onomastika, místní jméno, osobní jméno, pomístní jméno, etymologie.

ÚVOD

Významu ON při určování sídelních oblastí národů se věnovala pozornost již poměrně často a pokud je známo, nebyly o něm vysloveny žádné pochybnosti. Sídelní oblasti národů jsou již dlouho předmětem výzkumu historiků, archeologů, geografů a lingvistů. Jak již autor příspěvku zmínil¹, nejspolehlivějším a nejdůležitějším pramenem místních jmen zaniklých jazyků jsou rukopisné soubory listin.

Pozornost se znovu obrací k OF 105. Cílem tohoto příspěvku není uvádět již několikrát probírané názvy vodních toků a sídel, nýbrž předložit nová fakta, která by snad mohla pomoci při určení západní hranice baltských národů.

OF 105 obsahuje rozsáhlý a důležitý materiál vlastních jmen, která poskytují nové údaje o územích obývaných Prusy a jejich hranicích; ty jsou stále předmětem diskusí mezi lingvisty, badateli místních jmen, historiky a archeology.

1. ZÁPADNÍ HRANICE BALTŮ VE VÝZKUMECH 20. STOLETÍ

Za západní hranici baltského osídlení se tradičně považovalo celé území mezi horním tokem a ústím Visly. Ve 4.

¹ OF 105 obsahuje četná ON a PN a patří k nejdůležitějším pramenům pro výzkum baltských vlastních jmen. Roku 1925 Reinhold Trautmann ve svém díle Die altpreußischen Personennamen (s. 3) poznamenal, že číst pergameny OF 105 je velmi složité. Možná proto Georg Gerullis mnohé ON přehlédl a nezařadil je do své slavné knihy Die altpreußischen Ortsnamen (Ivoška 2015).

Straipsniai / Articles

209

DARIUS IVOŠKA

V posledním desetiletí minulého století se začalo hovořit o Baltech západně od Visly. Do diskuse se zapojili jazykovědci i archeologové. Jazykovědec Friedrich Lorentz² předložil roku 1933 ve svém příspěvku „Preußen in Pommerellen“ seznam ON západně od Visly, které podle jeho názoru mohly být pruského původu. Autor svá tvrzení odůvodnil předpokladem, že v oblastech přímo sousedících s územím osídleným Prusy mohly existovat také jednotlivé pruské osady (Lorentz 1933: 53–58).

Roku 1939 archeolog Lothar Kilian³ uvedl 8 ON – název řeky Persante, oikonyma Saulin, Labehn a Labuhn, Powalken, Straduhn, Rutzau, Karwen

² Friedrich Lorentz (narozen 28. prosince 1870 v Güstrowě v Meklenbursku, zemřel 27. dubna 1937 v Zoppotu ve Svobodném městě Gdaňsk) byl německý soukromý učenec a slavista. Studoval indoevropeistiku a slavistiku na Lipské univerzitě, roku 1894 získal doktorát za disertaci Über das schwache Präteritum des Germanischen und verwandte Bildungen der Schwestersprachen. Jedním z jeho učitelů byl Eduard Sievers. Poté, co nějakou dobu žil ve Wismaru, přestěhoval se do Karthausu, do oblasti s vysokým podílem kašubského obyvatelstva, a věnoval se především výzkumu kašubštiny. Petrohradská akademie věd, která rozpoznala hodnotu jeho bádání, podporovala vydávání jeho prací. Svými díly zachránil pro vědu přinejmenším jeden dialekt ohrožený zánikem. Výzkum místních jmen rozšířil jeho zájem o dějiny a národopis dotčených zemí. Jeho Großes Kaschubisches Wörterbuch o 2747 hustě popsaných stranách zůstalo nedokončeno a sahá pouze do konce písmene „P“. Od roku 1927 působil Lorentz také jako spolupracovník Východního institutu v Gdaňsku a jako korespondující člen Ruské akademie věd v Leningradu. K nejvýznamnějším Lorentzovým dílům patří: Großes Kaschubisches Wörterbuch, Slovinzische Grammatik a Slovinzisches Wörterbuch, Kaschubische Grammatik, Deutsche und polnische Namen der wichtigsten Ortschaften Westpreußens links der Weichsel a četné příspěvky věnované výzkumu lidových dějin a kultury pomořanské oblasti (https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Lorentz).

³ Lothar Kilian (1922–2000) wurde in Nidden, im damaligen Memelland geboren. 1939 hat er seine Dissertation über die Schnurkeramik an der Königsberg Universität verteidigt. Kurz danach wurde er in den Kriegsdienst einberufen, während des 2. Weltkrieges geriet in Kriegsgefangenschaft und ist erst 1949 freigelassen worden. 1951–1954 hat Kilian als Assistent an der Universität Bonn gearbeitet und die Grabungen im alten Lübeck unternommen. Seit 1957 arbeitete er als Kustos im Landesmuseum zu Trier. Nachdem Kilian Rentner geworden war, zog er nach Swisttal bei Bonn. Kilian hat viel zum Thema Steinzeit geschrieben. Er hat sich viel mit der Indoeuropäistik befasst, die Monographien Zum Ursprung der Indogermanen und Zum Ursprung der Germanen geschrieben. Zu seinem Interessengebiet gehören auch der Ursprung der Balten und deren Sprachenrelikte in den westeuropäischen Sprachen. Zu diesem Thema hat Kilian ungefähr 70 Beiträge veröffentlicht. Besonders wichtig sind die Monographien Haffküstenkultur und Ursprung der Balten (1955) und Zu Herkunft und Sprache der Prußen (1980) sowie

210

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Poznámky k problematice baltských místních jmen západně od Visly

Obr. 1. Vyobrazení z příspěvku „Zum Aussagewert von Fund- und Kulturprovinzen“ (Kilian 1960: 47)

předložil a svůj příspěvek opatrně nazval „Baltská místní jména západně

více než dvacet příspěvků věnovaných baltské archeologii. Kilian zdůraznil, že „délka existence kultury a její proměny nejsou kritériem její existence. I velmi krátkodobá kultura, která vůbec nemá čas se proměňovat, zůstává kulturou. Proto není vhodné zahrnovat pojem trvání a proměny do definice kultury nebo kulturní provincie. [...] Samotná kvantita však nemá důkazní sílu: určitý typ nálezu nemusí být nejčastější právě v oblasti svého původu. Rozhodující musí zůstat jeho omezené rozšíření. Přitom počet typů nálezů v jedné provincii

Straipsniai / Articles

211

DARIUS IVOŠKA

der Wechsel?“ mit einem Fragezeichen (Kilian 1939: 67–68.

Následně v roce 1943 známý jazykovědec a autor pojmu Alteuropa Hans Krahe ve svém příspěvku „Baltische Ortsnamen westlich der Weichsel“ poukázal na rozšíření baltských ON ve sporné oblasti. Zdůraznil, že hydronymum Persante, polsky Persęta, náleží ke staroevropské vrstvě a rekonstruoval jeho původní podobu *Persanta (Krahe 1943: 43–44). V roce 1966 Vladimir Toporov ve svém příspěvku „K voprosu o toponimičeskich sootvetstvijach na baltijskich territoriach i k zapadu ot Vistly“ uvedl dvě tvrzení: 1) ON západně od Visly lze vykládat pouze na základě baltských jazykových skutečností; 2) ON pocházející z oblasti mezi Vislou a Labem lze vykládat s využitím baltského a slovanského jazykového materiálu (Toporov 1966: 103–104).

V roce 1980 vystoupil polský onomastik Hubert Górnowicz, který se této problematice věnoval také ve své monografii Toponimia Powiśla Gdańskiego, a později svá tvrzení uvedl v prvním svazku řady Hydronymia Europea, nazvaném Gewässernamen im Flussgebiet der unteren Weichsel. Autor tvrdí, že vlastní jména zaznamenaná v dokumentech Řádu německých rytířů do 13. století jsou na pozadí celého polského toponymického systému archaická, což nelze říci o pruských vlastních jménech na pozadí ostatních baltských oblastí. Jako doklady se uvádí 8 patronymických ON: Gorowicy, Miedzicy, Mirowicy, Pirzchlicy, Połkowicy, Rucicy, Strzeszewicy, Wadkowicy, která byla zaznamenána do 13. století, a dalších 6 – Bolewice, Czekanice, Preiterowice, Raszewice, Wojsławice a Wojszewice, která byla zaznamenána po roce 1300. V pruském souboru vlastních jmen nalezl autor pouze archetypická hydronyma, spjatá s hydronymií a toponymií všech baltských národů: *Audūnē, *Balawō, *Baldrapē, *Draudwajō, *Gil(ū)wē, *Sarijē, *Tūjā, *Urkūž, *Zirgūns a choronyma *Algems, *Pamedē, *Rezijā. Pruská ON zaznamenaná v listinách Řádu německých rytířů mají podle Górnowiczova názoru velmi „mladou“ strukturu. Je třeba poznamenat, že v devíti ze čtrnácti výše uvedených ON (Gorowicy, Pirzchlicy, Połkowicy, Rucicy, Strzeszewicy, Wadkowicy, Bolewice, Preiterowice, Wojszewice) autor hájil svou teorii o jejich polském původu a dřívější alternativní výklad považoval za prusifikaci/pruštění (polsky prutenizacja) (Górnowicz 1980: 11–12).

nelze ztotožnit s druhou a obecně se o to ani nebude snažit“ (Kilian 1960: 45–47).

212

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

Kartouzský kněz Wilhelm Reinhold Brauer⁴ vydal v roce 1983 svou brožuru Preußische Siedlungen westlich der Weichsel. Versuch einer etymologischen Deutung heimatlicher Flurnamen a předložil své poznámky k „příbuznému kořeni“ v hydronymech Persante, Peresna a toponymu Pirsna, jejichž základem byly čtyři souhlásky PRSN. Autor předpokládá, že všechna mohou být baltského původu. Zvláštní důraz kladl na náplavový ostrov Pirsna (polsky Pyrcaw), který zřejmě nese prusko-baltské jméno; ten měl představovat most mezi Východem a Západem, respektive chybějící článek („missing link“), jenž by mohl usnadnit pochopení celého původního rozsahu baltské jazykové a národnostní rodiny (Brauer 1983: 22–24). V roce 1988 vyšla jeho další brožura – Baltisch-Preußische Siedlungen westlich der Weichsel, v níž autor (s. 21) svá tvrzení znovu zopakoval. Jeho práce vzbudily zájem Toporova a Jürgena Udolpha, z něhož se dále rozvinula vášnivá diskuse, která přilákala stále více účastníků. Německý slavista, kašubolog a baltista Friedhelm Hinze označil Brauerovu brožuru za Opusculum a ostře ji kritizoval. Brauerovi vytýkal nedostatečnou znalost onomastické terminologie a metody, lhostejnost při etymologizování a nedůslednost (Hinze 1989: 129). Navzdory tomu je dílo významné díky předloženému empirickému materiálu.

Jedním z příkladů je výklad původu hydronyma Persante (polsky Parsęta), na němž se přes rozsáhlou diskusi badatelé nedokázali shodnout. Staroevropský původ hydronyma se Krahe a Udolph pokoušeli prokázat rekonstrukcí původních podob *Persanta a *Persantā. Udolph vycházel z předpokladu, že etymologie hydronyma

⁴ Der Theologe und Pfarrer Wilhelm Reinhold Brauer (1902–1988) wurde in Karthaus in Westpreußen geboren. Als Pfarrer wirkte er in Posen (1928–1933) und Obornik (1933–1945). Nach dem Zweiten Weltkrieg u. a. von 1956 bis 1960 als Leiter der Berliner Stadtmission und von 1961 bis 1970 als Pfarrer zu St. Lorenz in Lübeck. Im Ruhestand widmete er sich der historischen Forschung und wurde zu einem der aktivsten Mitglieder der Copernicus-Vereinigung zur Pflege der Heimatkunde und Geschichte Westpreußens. Ausgehend von Forschungen zu seinem Heimatdorf widmete er sich dann der Frühgeschichte der Preußen und ihrer Missionierung. Anknüpfend an Erkenntnisse der 30-er Jahre des vergangenen Jahrhunderts ging es Brauer um den Nachweis, dass die Preußen in bisher nicht angenommener Stärke auch westlich der Weichsel siedelten. Seine sprachgeschichtlichen Untersuchungen reichen bis in eine Zeit zurück, dass sie nicht mehr nur die Preußen, sondern vielmehr überhaupt baltische Sprachen und Völker zum Gegenstand haben. Seine wichtigsten und wertvollsten Werke sind zwei Büchlein – „Prußische Siedlungen westlich der Weichsel“ (1983) und „Baltisch-preußische Siedlungen westlich der Weichsel“ (1988). (http://ub-goobi-pr2.ub.uni-greifswald.de/viewer/fulltext/PPN559838239_NF_75/151/)

Straipsniai / Articles

213

DARIUS IVOŠKA

zcela závisí na vysvětlení kolísání v jeho historických dokladech. V záznamech hydronyma, od nejstarší podoby z roku 1159 „trans fluu ium parsandi“ až po pozdější podoby ze 14. století (1333) „trans persantam“, lze pozorovat dvojí kolísání: vokalismus v kořenové slabice, a proti e, a konsonantismus v sufixu, -nd- proti -nt-. Krahe považoval oba jevy za čistě grafické varianty a poukazoval přitom na totožné střídání východopruských jmen. Udolph však zpochybnil správnost nejstarších dokladů hydronyma převzatých z papežských listin a poznamenal, že za důvěryhodné lze považovat pouze jeho varianty zaznamenané Němci od 13. století (Udolph 1990: 234–237).

Wolfgang P. Schmid tvrdil, že hydronymum Persante rozhodně není germánské ani slovanské, lze je však považovat za baltské. Autor zdůraznil paralely mezi hydronymy Peresuta v oblasti Pripjati a Pērse v Lotyšsku a mezi názvy krajin Pirsna v Pomořansku a Peresna v oblasti Dněpru; ty by případně mohly svědčit o přítomnosti Baltů v Pomořansku. Zdůraznil, že původní pojmenování nebylo aktem pojmenování, nýbrž označováním, a proto lze za názvem hledat také apelativum. Hydronyma Persante a Peresuta tedy nenaznačují žádné migrační pohyby; s těmi lze počítat pouze v případě přenosu názvů (Schmid 1994: 274, 276–277).

Proti těmto tvrzením vystoupil polský jazykovědec Zbygniew Babik a v roce 2001 ve své disertaci Najstarsza warstwa nazewnicza na ziemiach polskich poznamenal, že původní podoba *Persantā rekonstruovaná Udolphem je absurdní. Autor kritizoval Udolphův postoj ke kvalitě dokladů ON v papežských listinách, které sepsali Italové, a v listinách vyhotovených Němci. Takové závěry podle Babika vedou k omylu a při rekonstrukci původní podoby zavrhují nejstarší varianty hydronyma zaznamenané v papežských listinách; v důsledku toho nepůsobí Udolphem rekonstruovaná podoba *Persantā přesvědčivě (Babik 2001: 217).

Otázkou západní hranice území osídlených Balty se opakovaně zabývala na konferencích také Grasilda Blažiene.

V roce 2006 Kirstin Casemir a Jürgen Udolph zdůraznili roli baltského a slovanského jazykového materiálu při výkladu dolnosaských ON. Autoři rozlišují v Dolním Sasku tři skupiny ON, při jejichž spolehlivém výkladu původu je třeba vzít v úvahu materiál baltských jazyků. Do první skupiny patří ON založená na hydronymech, která náleží ke staroevropské hydronymii nebo k její

214

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

patřící k blízké jmenné vrstvě. Balticko-germánské vztahy zde spočívají v tom, že odpovídajícím způsobem utvořená jména se vyskytují jak v Pobaltí, tak v Dolním Sasku. Druhou skupinu tvoří místní jména, jejichž základy nebo prvky nelze vysvětlit z germánštiny, mají však přesné paralely v baltštině. Třetí skupina jmen konečně obsahuje základy, jejichž příbuzné podoby sice lze doložit v germánštině, k přesvědčivému výkladu je však přesto zapotřebí baltštiny (Casemir, Udolph: 2006).

2. NOVÉ POZNATKY K OTÁZCE MÍSTNÍCH JMEN ZÁPADNĚ OD VISLY

V tomto příspěvku jsou uvedena a zkoumána dvě místní jména z oblasti Visly, která jsou doložena v OF 105.

2.1. MÍSTNÍ JMÉNO Pipingisse

Na základě listiny podepsané 4. května 1352 velmistrem Řádu německých rytířů Winrichem von Kniprode bylo vesnici Pippingisse, která patřila toruňskému špitálu, uděleno osvobození od litevských tažení a s nimi spojených poplatků. V listině je místní jméno Pippingisse zaznamenáno takto: 1352 Eximimus villam Pippingisse pertinentem ad hospitatem in Thorun a faciendis Reysis Lytthowiensibus (OF 105, 236^v), a v PUB jsou uvedeny také jeho varianty Popingisehe a Pipingsee (PUB V 27).

Osvobození toruňského špitálu od litevských tažení zmíněné v listině⁵ je jednou ze skutečností svědčících o změně postoje Řádu německých rytířů

⁵ „Litevská tažení“ se nazývaly dobře naplánované, krátkodobé a zákeřné útoky Řádu německých rytířů proti litevskému velkoknížectví. Počátky těchto vojenských výprav sahají ke konci 13. století. Litevští historikové se domnívají, že po neúspěšných útocích u Soule (lit. Šiaulai) a u Kuwერწlant (lit. Durbė) rytíři Řádu německých rytířů dobře prozkoumali bojovou taktiku litevských vojsk a možná upustili od dlouhodobých tažení. Krátkodobými výpady a náhlými útoky na litevské hrady a vesnice ležící na hranici s řádovým státem chtěl Řád německých rytířů postupně zlomit moc Litevců a následně je anektovat. Litevská tažení se často konala od konce 13. do konce 14. století, zvláště za vlády velmistra Řádu německých rytířů Winricha von Kniprode v letech 1351–1382 (LKSK 1964: 189–190). Změny ve válečné taktice popisuje také Antanas Kučinskas ve své knize Kęstutis a jako příklad uvádí neúspěšný plán rychlého vniknutí do litevského velkoknížectví v roce 1345, který zmařila zrada.

Straipsniai / Articles

215

DARIUS IVOŠKA

Řádu, který byl z velké části ovlivněn dvěma zásadními událostmi: 1) následky pandemie moru, jež trvala přibližně šest let, a 2) těžkými ztrátami utrpěnými během útoků proti pohanské Litvě v roce 1352. Řád německých rytířů tak ztratil naději, že litevské velkoknížectví porazí a pokřtí.

Německý historik Johannes Voigt ve svém díle Geschichte Preußens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens zdůrazňuje, že hlavní starostí velmistra Winricha von Kniprode nebylo pouze posílení vojenské moci Řádu německých rytířů a zajištění pořádku na řádových hradech, ale také obnova a rozvoj řádového státu, který byl značně zpustošen. Po velké evropské morové pandemii v letech 1347–1353, která si vyžádala přibližně 25 milionů obětí

Události z ledna 1345 popisují Kučinskas a Augustinas Janulaitis ve své monografii Lietuvos Didysis Kunigaikštis Kęstutis. Kučinskas poznamenává, že Řád německých rytířů věřil v rychlé vítězství. Byla pozvána velká zahraniční vojska. K tažení se shromáždily mocné evropské síly: český král Jan se synem Karlem, uherský král Ludvík se svým doprovodem, holandský hrabě Vilém IV., hrabě Gunter ze Schwarzburgu a mnozí další, celkem asi 200 různých knížat. Když byl útok naplánován a měl být brzy zahájen, dostal velmistr zprávu, že Litevci hodlají s velkým vojskem záhy zaútočit na Sambii. Velmistr Řádu německých rytířů Ludolf König von Wattzau se pak spolu se všemi knížaty rozhodl zůstat v Prusku a bránit Sambii. Ve stejné době vpadla litevská vojska do Livonska, jehož řád se zabýval potlačováním odporu Estonců na ostrově Ösel. Livonský řád se cítil zcela v bezpečí a byl přesvědčen, že mu ze západu žádné nebezpečí nehrozí, protože mu to slíbil Řád německých rytířů. Litevci nejprve vypálili hrad Dobeln a poté táhli směrem k Rize. Cestou vypálili všechny mlýny a vesnice, následně přepadli Neuermühlen (Novum Molendinum), vyplenili všechny vesnice na cestě, zajali mnoho mužů a žen a vrátili se. Řád německých rytířů byl naprosto zděšen, když dorazil do Sambie a nenašel tam žádné nepřátele (Kučinskas 1988: 40–43).

Janulaitis líčí události roku 1345 s jistými podrobnostmi. Tvrdí, že velmistra Řádu německých rytířů na cestě do Litvy jedna žena zprávila, že se litevský „král“ chystá na tažení do Sambie. Velmistr se údajně vyděsil a všechny vyzval, aby se vrátili do Pruska a poradili se, co proti tomu podniknout. (Janulaitis 1998: 68–69). Po neštěstí Řádu německých rytířů v roce 1345 se tažení do Litvy organizovala nejméně dvakrát ročně – jednou na Hromnice (2. února) a jednou na Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna) (Kučinskas 1988: 46).

216

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

protože požadoval, aby třetina tehdejšího evropského obyvatelstva, zůstalo velmi mnoho půdy bez vlastníka⁶.

Úbytek obyvatelstva, zejména mužů povinných k vojenské službě, způsobil další problém. Řád německých rytířů nebyl schopen vést války proti litevskému velkoknížectví. Kvůli hněvu vyvolanému na počátku roku 1352 vražděním Židů během poutí do Svaté země řád německých rytířů ukončil výpravy na východ a vytáhl proti pohanům, kteří měli být pokřtěni volens nolens. Boj proti Litvě, který několik let ustal, měl být obnoven⁷. Po smrti velmistra řádu německých rytířů Heinricha Dusemera v roce 1351 byl novým velmistrem zvolen velkokomturu Winrich von Kniprode, který vládl 31 let. Vyzbrojil své vojsko a poté, co obdržel zprávy z Litvy, že navzdory prudkým útokům Litevců na Polsko stále čeká mnoho vojsk připravených k loupežným výpravám na území řádu v Litvě, zaútočil 21. února 1352 na území východního Samaitenu a rychle je porazil u Widukeln. Při návratu vojska do Pruska donutily rychle nastupující oblevy a silný déšť vojsko táhnout přes Pastow a Ragnit. Uloupený dobytek musel být ponechán, mnoho bojovníků zemřelo hladem, jiní se utopili ve vodách pokrytých křehkým ledem. Velmistr se hluboce zarmoucen vrátil se zbytkem vojska do Pruska. Ještě větší škody způsobilo v únoru 1352 vniknutí litevských vojsk do Sambie, kde litevská knížata Olgerd a Kynstutte spolu se smolenským knížetem Patirkem dobyli a vydrancovali Labiau, Schaaken a Powunden, Caymen i území až k řece Deime. Vesnice byly

⁶ Jeho prvním úsilím bylo znovu osídlit léna, která se kvůli morové nákaze ocitla bez vlastníků, a všemožnými výsadami a osvobozeními jim v těžké době co nejvíce usnadnit obnovu a rozkvět. Někteří tak získali milost v dědickém právu, jiní právo svobodného trhu při prodeji svých výrobků a další zase osvobození od válečných výprav do Litvy atd. (Voigt 1832: 96).

⁷ Tento boj s Litevci na několik let ustal, neboť zbraně velkoknížat zaměstnávala válka s polským králem Kazimírem, který zpočátku, když se štěstí klonilo na jeho stranu, ovládl značná území, například západní Volyň, Podolí a další oblasti, které mu sami Litevci přenechali. Ti však znovu nabyli sil, posílili svou moc spojením s ruskými knížaty a poté, co krále Polska, stejně jako samotného papeže, nějaký čas klamali předstíranou ochotou přijmout křesťanství a následně zcela zmařili jejich snahy o jejich obrácení, nejen znovu dobyli odňatá území a všude vyhnali Poláky, ale spojili se s Tatary, zaplavili Polsko široko daleko a strašlivě je zpustošili (Voigt 1832: 91).

Straipsniai / Articles

217

DARIUS IVOŠKA

byly vypáleny, všichni muži zabiti, ženy a děti zajaty a odvedeny do Litvy.

Boj smolenského knížete Patirka (syna Kynstutteho), který vedl jeden z oddílů proti vojskům řádu německých rytířů u Deimy, skončil nezdarem. Komtur Henning Schindekopf zahnal bojovníky až k Deimě, část z nich porazil, jiná část spadla do řeky a utopila se. Pouze samotného knížete komtur zachránil před utonutím a později ho propustil, aby mohl jeho prostřednictvím sdělit velkoknížeti Kynstuttovi smutnou zprávu o jejich porážce. Kníže Patirke byl prý jediným, kdo boj přežil (Voigt 1832: 92–95).

Litevský historik Kučinskas popisuje boje Kinstutteho a jeho spojenců v únoru 1352 ve své knize Kęstutis. Zpochybňuje Voigtův předpoklad, že kníže Patirke byl skutečně Kynstutteho synem (Kučinskas 1988: 62).

Napjaté politické vztahy mezi řádem německých rytířů a litevským velkoknížectvím v první polovině 14. století a výše popsané události vedly k tomu, že vnitřní obnova státu řádu dostala přednost před jeho expanzí na východ.

Vesnice Pippingisse byla jednou z těch, kterým byla udělena privilegia; její obyvatelé byli osvobozeni od válečných výprav i souvisejících poplatků.

Autoři PUB tvrdí, že se uvedená vesnice do roku 1449 nazývala Pipingsee⁸, poté – Pigrza a od roku 1878 Ernstrode. Dnes se nazývá Pigża a nachází se na území Thornu, v Lubjanském vojvodství. Všechny uvedené varianty místního názvu jsou zaznamenány v nejobsáhlejším polském rejstříku místních názvů Nazwy miejscowe Polski (NMP VIII 457–458).

Osobní jméno urozeného Prusa Pipinus a název jezera lacus Pipini, zmíněné v jiném prameni, patří k nejstarším doloženým pruským vlastním jménům: roku 1231 Tercium castrum habuit quidam nobilis Prutenus, sed Christianus multum infestus Pipinus nomine in quodam lacu, qui hodierna die dicitur lacus Pipini (SRP V 596).

V Scriptores Rerum Prussicarum v části „Cronica Prussyia, pokračování danzigských kronik“ je popsána expanze DO v Prusku v letech 1226–1231⁹. Pramen líčí příchod bratří Německého

⁸ Také Popingisehe; Pipingsee naposledy uvedeno roku 1449 (srov. Weber, Preußen vor 500 Jahren, s. 392), poté Pigrza, od roku 1878 Ernstrode, okres a severozápadně od Thornu (PUB V 27).

⁹ Po zralém uvážení a poradě byl tedy bratr Konrád z Landsbergu spolu s dalším bratrem vyslán do Kujávie k výše zmíněnému vévodovi, který ihned po poradě se svými rytíři a biskupy a s plným souhlasem vévodkyně i jejích synů Boleslava, Kazimíra a Semovíta jim a řádu jejich řádovým právem udělil

218

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

Řádu ve městě Thorn, zřízení hradu Vogilsank a další pevnosti v Nessau (lat. Nessouia) s osadou na západním břehu Visly. Vogilsank byl prvním hradem Řádu německých rytířů za Vislou; jeho zakladatelem a pánem byl bratr Konrád (Conradus de Landisberg SRP V 596). Bratři Řádu německých rytířů dosud v Prusku žádný majetek neměli, a proto požádali polského knížete, aby jim postavil hrad. Kníže byl velmi zbožný, a proto žádosti bratří vyhověl. Nově postavený hrad byl nazván Vogilsank (lat. cantus avium), protože tam řádoví bratři spolu se svými bojovníky před boji proti pohanům údajně zpívali vášnivé a teskné písně (Dusburgietis 1985: 81).

Po založení hradu Vogilsank požádal bratr Konrád zbožného velmistra Hermanna von Salza, aby do Vogilsank vyslal další bratry a bojovníky. Velmistr vyslal do Vogilsank bratra Dietricha von Bernheim jako maršálka. Na pomoc mu přišli další čtyři bratři s ozbrojenci a mnoha koňmi. Hrad Nessau si postavili na kopci přímo naproti městu Thorn. (Dusburgietis 1985: 82). Nessau je

anno Domini m°ccxxi. terram Culmensen et Luyhaviensem iure hereditario perpetuo libere possidendam et se murum opponerent pro defensione Christianitatis contra paganos memoratos. Predictus ergo frater Conradus auxilio ducis in litore Wisle opposito, ubi nunc ciuitas Thorun sita est, in quodam monte presidium fecit, quod appellauit Vogilsank; et de hoc exercere cepit inimicias contra Prutenos. Postquam autem predicto magistro fratri Hermano de Zalcza factum innotuit, missit eis fratrem Hermanum dictum Balke cum aliijs quinque fratribus et armigeris pluribus; qui cum pariter conuenissent in Vogilsank, de consilio predicti ducis et militum eius castrum Nessouiam construxerunt. Postea anno Domini m°ccxxij cum predicto duce Conrado et aliijs fidelibus peregrinis fratre Hermanus Balke prouincialis magister et suis fratres transierunt Wislam ad partem Colmensen et iuxta ripam Wisle supra unam frondosam quercum edificauerunt propugnacula et circumfoderunt eam, eandem munitionem Thorun appellant et oppidum eusdem nomini ibidem fecerunt. Sed postea in breui ab eo loco castrum cum oppido ad locum, ubi nunc stat Thorun, transtulerunt. Eodem tempore Pruteni construxerant castrum quoddam Rogon nomine iuxta Wislam ultra Thorun et aliud inferius Thorun, ubi nunc est antiquum Culmen. Tercium castrum habuit quidam nobilis Prutenus, sed Christianis multum infestus Pipinus nomine in quodam lacu, qui hodierna die dicitur lacus Pipini. De hijs castris multa mala quasi cotidie paciebantur Christiani. Contigit autem quadam vice cooperante Deo, quod cruciferi cum Prutenos de primo castro conuenerunt ad pugnam et omnes occiderunt, excepto capitaneo, qui pro redimenda vita castrum tradidit et cruciferis adhesit; et in breui ipso duce castrum inferius per cruciferos fuit captum et insuper Pippinum sororium suum cruciferis tradidit, quem deleto castro suo taliter peremerunt. Ventrem ipsius circa umbilicum aperiri fecerunt et umbilicum arbori affixerunt et per circuitum arboris eum agitare preceperunt, quosque penitus euisceratus fuit; et sic qui multos Christianos impie necaerat crudeliter fuit et miserabiliter interemptus. Iste Pipinus reliquit unum filium post se, qui dictus suit Matta, sed factus Christianus appellatus fuit Hermannus. Hic omnino deuotus et bonus fuit, constans in fide, qui reliquit post se fideles filios et filias, nepotes et neptas et pronepotes et proneptas, qui hodierna die veri sunt Dei amatores et Christianae didei professores (SRP V 596–597).

Straipsniai / Articles

219

DARIUS IVOŠKA

dnes připadá na dvě vesnice Mała Nieszawka a Wielka Nieszawka, ležící 5,5 a 8 km jihovýchodně od Thornu na západním břehu Visly. Nejstarší doklad místního jména pochází z roku 1230 Nissûe, Nessûeca v PUB (NMP VII 434). Etymologie místního jména se spojuje s polským osobním jménem Masz nebo Miesz (z polského osobního jména Miesław, Mieczysław) na základě pozdějších podob z let 1388 Meszewo a 1402 Messzewo. Z nich vznikla zdrobnělá místní jména Mała Nieszawka (Kleine Nieszawka) a Wielka Nieszawka (Große Nieszawka).

Ve stejné době založili Prusové hrad Rogow¹⁰ (také Rogon¹¹) východně od Visly za Thornem a další ještě dále od Thornu, poblíž starého Kulmu (SRP V 596). Rogow, dnešní vesnice Rogówko, leží asi 13 km východně od Thornu. Dále po proudu Visly, dál od starého hradu, u jezera nazývaného Pippin-See, stál ještě jeden hrad, v němž žil urozený Prus Pippin se svými druhy a odkud často podnikal loupežné útoky proti křesťanům. Bratři řádu přepadli a dobyli hrad Rogow. Mezi zajatci byl také Pippins strýc, který svého synovce zradil. Pippin byl přivázán za ocas koně, vlečen do Thornu a tam pověšen na strom¹² (Dusburgietis 1985: 90).

Den PN Pippin hat Trautmann behandelt, ohne dessen Herkunft anzugeben (Trautmann 1925: 77). Der PN ist wahrscheinlich baltischen Ursprungs, vgl. lit. PN. Pipinas, Pipinis, Pipinỹs, Pypinỹs, die alle auf lit. pypỹnė, pypinė, pipỹnė ‘Quer pfeife’ zurückgeführt werden (LPŽe; Zinkevičius 2008: 530).

Osada ležící u lacus Pipini byla později Němci nazývána Pipingese, Poppingsehe; osobní jméno Pipinus zůstalo zachováno a lat. lacus „jezero“ bylo přeloženo do němčiny. V tomto případě jde o hybridní místní jméno. Těmto místním jménům se Gerullis nevěnoval, pozornost jim však věnovali vydavatelé řady Hydronymia Europaea (1985–2005). Błažienė se v předmluvě ke svému svazku Die baltischen Ortsnamen im Samland zabývá vlivem němčiny na pruský jmenný fond v době jeho zaznamenávání kanceláří Řádu německých rytířů¹³ a ve své práci uvádí řadu případů hybridních místních jmen, například místní jméno

¹⁰ SRP I 55.

¹¹ SRP V 596.

¹² Poprava Pipinus je podrobněji popsána v SRP I 55 v části De destructione duorum castrorum et morte Pippini.

¹³ Postupem času (doklady místních jmen pocházejí z různých století) se podoba celého jmenného fondu měnila. Jmenný materiál ze Sambie

220

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

v okrese Labiau ᵡFriedlacken¹⁴, složený z německého osobního jména Friede a pruského apelativa laucks „pole“ (Blažienė 2000: 36); místní jméno v okrese Fischhausen ᵡGallhöfen, jehož základní částí je německé Hof a určující část je třeba odvozovat od pruského osobního jména Gayle (Blažienė 2000: 37); místní jméno v okrese Fischhausen ᵡLinkenmühle, utvořené z německého Mühle a možná z pruského osobního jména Lynce (Blažienė 2000: 85).

2.2. Místní jméno Potollen¹⁵

Existuje ještě jeden zajímavý a pozoruhodný případ místního jména z území Pruska západně od Visly, zaznamenaný v OF 105 v listině, kterou 7. června 1357 podepsal velmistr Řádu německých rytířů Winrich von Kniprode. Na základě privilegia bylo dvěma Prusům, bratrům Nikel a Stanike, uděleno 30 lánů a část jezera v okrese Karthaus, Dirsow (později Dirschau, polsky Tczew, litevsky Tčevas), v lokalitě Potollen: 1357 Wir bruder Winrich von Knyprode homeyster [...] mit rate [...] verlyen Nikel und Staniken den brudern und erin rechtin erben und nachkomelingen drisik huben gelegen zu potollen¹⁶ binne den greniczen... teil des sees pyrtscho genant... (OF 105, 254ᵛ; PUB V 306–307). Vydavatelé PUB ztotožňují jezero Pyrtscho-See s jezerem Patull-See: 1357...Teil des Sees Pyrtscho [Patull-See] (PUB V 307).

OBR. 2. Fragment pergamenu z OF 105, s. 254ᵛ

Gerullis (s. 132) zaznamenal místní jméno 1351/82 Potollen (OF 105, 5ʳ), vesnice se však nacházela v okrese Wehlau. Místním jménem se zabývala také Blažienė ve svém sešitu Die baltischen Ortsnamen in Samland (2000: 114).

bylo prosazeno v poněmčených podobách, a to jak z hlediska výslovnosti, tak z hlediska tvarového inventáře (Blažienė 2000: 8).

¹⁴ Značkou ᵡ umístěnou před heslovým slovem se označují nově nalezená a opravená jména (Blažienė 2000: 8).

¹⁵ Za původní a dosud nejstarší podobu místního jména Potollen by případně mohla být považována podoba Patelow doložená v roce 1277:...dominum Leuoldum plebanum de Patelow... (PUB I 239).

¹⁶ V rukopisu se zdá být zapsáno místní jméno potollen, viz obr. 2.

Straipsniai / Articles

221

DARIUS IVOŠKA

Název polního pozemku Patulen, nacházejícího se v Dirsawě v okrese Karthaus, byl zmíněn roku 1437/38 při udělení služeb místním obyvatelům: 1437/38 Umbe den Bern. Polnische [dinste]. [...] Pyrczyw, Patulen (OF 131, 295). Brauer zmínil vodní název Potullen (1983: 23). Osobní jméno z roku 1397 Patulle zaznamenal Trautmann (1925: 75).

Patulskie Jezioro zpracoval také polský onomastik Hubert Górnowicz v 1. svazku edice Hydronymia Europea, přičemž zaznamenal nejstarší doklad vodního názvu z roku 1350: 1350...in unserem sehe Patulen... (PUB IV 570). Autor spojuje vodní název s polským osobním jménem Potula (srov. polské potulić ‚objímat‘), neodmítá však Brauerův výklad¹⁷, že název jezera může být také pruského původu, odvozený od osobního jména Patulle. Dosud se tomuto místnímu názvu Potollen, kterým se zde zabýváme a který je roku 1357 zapsán v OF 105 na s. 254^v (dnes Potuly), věnoval pouze Brauer.

Místní název Potollen lze možná odvodit také od Patols. Podle Vytautase Mažiulise je pr. *Patəl̑s třeba spojovat s pr. podstatným jménem *pàtalas („ten, kdo uklidňuje, činí mlčenlivým“) a může jít o přívlastek božského jména *Pikūlas (pruský bůh podsvětí, resp. smrti)¹⁸.

ZÁVĚRY

1. Varianta místního názvu Pippingisee zapsaná v OF 105 roku 1352 dosud nebyla zaznamenána ani zpracována. Jde o nejstarší dosud známý název vesnice Pigža, který byl nalezen v rukopisném historickém prameni. Tímto se berou v úvahu nový vodní název a místní název, který z něj byl později utvořen. Hybridní způsob tvoření místního názvu je pozoruhodný, protože takové staropruské místní názvy dosud nebyly dostatečně zpracovány.

2. V případě pruského místního názvu Potollen přichází v úvahu oikonymum i hydronymum. Nejstarší varianta vodního názvu, Patulen z roku 1350, byla Górnowiczem převzata z tištěného pramene (PUB); ostatní známé varianty jsou mnohem pozdějšími doklady než podoba Potollen z roku 1357, pocházející z OF 105. Místní název je naproti tomu považován za nejstarší doklad.

3. Uvedená fakta znovu potvrzují, že analýza primárních a nejspolehlivějších pramenů – rukopisů – může přinést mnoho cenných údajů. Patří k nim jak fakta doplňující již známé poznatky

¹⁷ V knize Pruská sídla západně od Visly. Pokus o etymologický výklad místních názvů z domoviny (s. 26).

¹⁸ http://www.prusistika.flf.vu.lt/zodynas/paieska/

222

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Bemerkungen zur Problematik der baltischen Ortsnamen westlich der Weichsel

Informace, jakož i zcela nové, dosud nenalezené a nezpracované doklady, jejichž podrobný rozbor by mohl vést ke stanovení západní hranice Baltů, pokud je to vůbec možné.

Autor této studie si nekladl za cíl předložit něco zásadního a nezpochybnitelného pro výzkum baltského jmenného fondu či baltské etnogeneze. Předložení nového materiálu je spíše pokusem upozornit badatele na to, že stále existuje mnoho důležitých a cenných, avšak skrytých informací, které je třeba nalézt, odhalit a prozkoumat, aby bylo možné důležité hypotézy potvrdit, nebo vyvrátit.

PRAMENY A LITERATURA

Babik Zbigniew 2001: Najstarsza warstwa nazewnicza na ziemiach polskich. Kraków: Universitas.

Blažienė Grasilda 2000: Die Baltischen Ortsnamen im Samland (Hydronymia Europea. Sonderband 2). Stuttgart: Franz Steiner Verlag.

Brauer Wilhelm Reinhold 1983: Preußische Siedlungen westlich der Weichsel. Versuch einer etymologischen Deutung heimaltlicher Flurnamen. Siegen: J. G. Herder-Bibliothek Siegerland e. V.

Brauer Wilhelm Reinhold 1988: Baltisch-preussische Siedlungen westlich der Weichsel. Münster: Nicolaus-Copernicus-Verlag.

Casemir Kirstin, Udolph Jürgen 2006: Die Bedeutung des Baltischen für die niedersächsische Ortsnamenforschung. – Baltų onomastikos tyrimai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Dusburgietis Petras 1985: Prūsijos žemės kronika. Vilnius: Vaga.

Gerullis Georg 1922: Die altpreußischen Ortsnamen. Berlin und Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger Walter de Gruyter & Co.

Górnowicz Hubert 1980: Toponimia Powiśla Gdańskiego. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

Hinze Friedhelm 1989: Rezension. W. Brauer „Preußische Siedlungen westlich der Weichsel. Versuch einer etymologischer Deutung heimaltlicher Flurnamen“. – Zeszyty naukowe wydziału humanistycznego uniwersytetu Gdańskiego. Prace Językoznawcze 15, 129–140.

Straipsniai / Articles

223

DARIUS IVOŠKA

http://1b-goobi-pr2.1b.uni-greifswald.de/viewer/fulltext/PPN559838239_NF_75/151/

http://www.prusistika.flf.vu.lt/zodynas/paieska/

https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Lorentz

Ivoška Darius 2015: Thesen des Vortrags des 12. internationalen Baltisten-Kongresses, den 30. Oktober 2015.

Janulaitis Augustinas 1998: Lietuvos Didysis Kunigaikštis Kęstutis. Vilnius: Kardas.

Kilian Lothar 1939: Baltische Ortsnamen westlich der Weichsel? – Altpreussen. 4. Jahrgang, Heft 3, 67–68.

Kilian Lothar 1960: Zum Aussagewert von Fund- und Kulturprovinzen. – Światowit 23, 41–85.

Krahe Hans1943: Baltické místní názvy západně od Visly. – Altpreussen 8(3).

Kučinskas Antanas 1988: Lietuvos historiografija. – Kęstutis. Vilnius: Mokslas.

LKSK – Autorenkollektiv: Lietuvių karai su kryžiuočiais. Vilnius: Mintis, 1964.

Lorentz Friedrich 1933: Preußen in Pommerellen. – Mitteilungen des Westpreußischen Geschichtsvereins. Der 32. Jahrgang, Heft 3. Hrg. Reysner. Druck: A.W. Rasemann GmbH, Danzig, 50–59.

LPŽe – Lietuvių pavardžių žodynas, elektronická verze. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2012–2015.

NMP VII, VIII – Nazwy miejscowe Polski 7, 8. Wydawnictwo Pandit. Kraków, 2007–2009.

Ordensfoliant Nr. 105. Geheimes Staatsarchiv Preußischer Kulturbesitz. Berlin.

PUB I, IV, V – Preussisches Urkundenbuch 1, 4, 5. Královec: Gräfe und Unzer, Marburg: Elwert, 1882–1986.

Schmid Wolfgang P. 1987: Beiträge zur Bestimmung der baltischen Westgrenze. – Baltistica 33(1), 4–12.

Schmid Wolfgang P. 1994: Linguisticae Scientiae Collectanea. Ausgewählte Schriften von Wolfgang P. Schmid anläßlich des 65. Geburtstages. Hrsg. Joachim Becker, Eckhard Eggers, Jürgen Udolph und Dieter Weber. Berlin. New York: Walter de Gruyter.

SRP I – Scriptores Rerum Prussicarum 1. Leipzig: Verlag von S. Hirzel, 1861.

SRP V – Scriptores Rerum Prussicarum 5. Frankfurt nad Mohanem: Minerva GmbH, 1874.

224

Acta Linguistica Lithuanica LXXIV

Poznámky k problematice baltských místních názvů západně od Visly

Toporov Vladimir Nikolaevic 1966: K voprosu o toponimičeskich sootvetstvijach na baltijskich territorijach i k zapadu ot Vistly. – Baltistica 1(2), 103–111.

Trautmann Reinhold 1925: Die altpreußischen Personennamen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.

Udolph Jürgen 1990: Die Stellung der Gewässernamen Polens innerhalb der alteuropäischer Hydronymie. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag.

Voigt Johannes 1832: Geschichte Preußens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens 5. Königsberg: Verlag der Gebrüder Bornträger.

Zinkevičius Zigmas 2008: Lietuvių asmenvardžiai. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Několik poznámek k problematice baltských místních názvů západně od Visly

SHRNUTÍ

Problematika území obývaného národy je vědci široce analyzována a význam tohoto výzkumu není zpochybňován. Pátrání po hranicích území obývaných Balty je stále předmětem výzkumu historiků, archeologů, geografů a lingvistů. Jak autor již dříve zmínil, nejspolehlivějšími a nejdůležitějšími prameny místních názvů v mrtvých jazycích jsou rukopisné dokumenty. Autor opět obrací svou pozornost k foliantu č. 105 Německého řádu (OF 105). Cílem tohoto článku není předložit nové hydronymy a místní názvy, nýbrž pojednat o nových historických údajích vztahujících se k dříve zaznamenaným a opakovaně analyzovaným hydronymům a oikonymům, které mohou poskytnout cenné informace tolik potřebné k určení západní hranice území obývaného baltskými národy.

OF 105 obsahuje množství materiálu velmi významného pro baltskou onomastiku, který svědčí o územích obývaných Prusy a jejich hranicích, jež nadále vyvolávají četné diskuse a jsou široce analyzovány lingvisty, historiky a archeology. Článek pojednává o nejvýznamnějších výzkumech historického baltského areálu ve 20. století a uvádí dvě oikonyma z dokumentů OF 105, které zaznamenávají události ze 14. století na západním okraji území obývaného Balty.

Přijato 21. května 2016.

DARIUS IVOŠKA

Institut litevského jazyka

ulice Petro Vileišio 5, LT–2055 Vilnius, Litva

[email protected]

Straipsniai / Articles

225