This is a machine-generated translation of the original document and may contain errors, omissions, or changes in meaning. Do not rely on this translation for quotations, citations, or authoritative references. Please consult and cite the original document.
PŘEJATÁ SLOVA – JEDEN ZE ZDROJŮ OZNAČENÍ ODSTÍNŮ BAREV V LOTYŠTINĚ
Půjčené názvy barev – jeden ze způsobů označování odstínů v lotyšském jazyce
ANOTACE
Vedle příslovcí, která v lotyštině označují různé nuance té či oné barvy, například gaiši (světle-), tumši (tmavě-), koši (jasně-), bāli (bledě-) apod., se k pojmenování odstínů barev používá také celá řada přejatých označení barev.
Článek představuje tři skupiny přejatých označení barev a charakteristické rysy těchto skupin. Jednotlivá přejatá označení barev autorka podrobněji rozebírá: zohledňuje jejich sémantiku, užívání v jazyce a také jejich první registraci v lexikografických pramenech, v jednotlivých případech i v jiných zdrojích, především v periodikách.
KLÍČOVÁ SLOVA: lotyšský jazyk, lexikologie, sémantika, přejímky, označení barev.
ANOTACE
Kromě modifikace názvů barev takovými příslovci jako gaiši, tumši, koši, bāli apod., která vyjadřují intenzitu barvy, lotyšský jazyk používá také širokou škálu termínů přejatých z jiných jazyků k označení různých barevných odstínů a nuancí.
Článek pojednává o třech skupinách přejatých názvů barev v lotyštině. Jsou uvedeny charakteristické rysy každé skupiny i sémantika každého z těchto slov
216
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 2
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
a také jejich první výskyt v lexikografických publikacích či jiných pramenech (většinou v masmédiích).
K L Í Č O V Á S L O V A: lotyšský jazyk, lexikologie, sémantika, přejatá slova, názvy barev.
Barvy jsou jedním ze způsobů vnímání okolního světa, neoddělitelnou součástí našeho každodenního života. Jaká je však definice pojmu „barva“? Odpověď na tuto otázku lze najít ve výkladových slovnících lotyšského jazyka. „Slovník lotyšského spisovného jazyka“ definuje slovo barva jako: ‚Zrakový vjem, vnímání vyvolané vlnami viditelného světla; pocit vidění, vnímání tradičně spojované s podobou určitých předmětů a látek‘ (LLVV IV 398). Obdobná koncepce barvy je vyjádřena také ve „Slovníku současného lotyšského jazyka“ (MLVV).
Podstata barvy je nemateriální; Simona Sofija Valkeová to popisuje takto: „Bez světla není barvy a sama barva nemá v reálném světě materiální existenci, je plodem smyslové interpretace. Informaci o elektromagnetických frekvencích náš mozek převádí na barvu, objekt barvu nemá, struktura jeho povrchu umožňuje odrážet frekvence, čímž vytváří vnímání barvy“ (Valke 2012: 133). Nelze tedy popřít, že vnímání a interpretace barvy jsou založeny na značně subjektivních faktorech a závisí mimo jiné na věkové skupině, k níž jedinec patří, na jeho pohlaví, národnosti, kulturním prostředí i na nepředvídatelných psychologických a emocionálních rysech konkrétní osobnosti.
Mnohé oblasti výzkumu – fyzika, psychologie, estetika, umění a mnohé další – zaměřují pozornost na barvy jako na jeden z hlavních prostředků vnímání světa. Barvy lze zkoumat také z lingvistického hlediska – analýzou názvů barev, které jsou nedílnou součástí slovní zásoby a pomáhají nám vyjadřovat okolní svět. Proto se pozornost mnoha lingvistů, zejména badatelů lingvistické sémantiky, obrátila k označením barev a jejich sémantice, kterou často není snadné a někdy ani možné jednoduše vyjádřit.
Monika Mihališinová vyjadřuje myšlenku, že názvy barev označují konkrétní jev existující v mimojazykové realitě, který lze charakterizovat zákony fyziky. Pokus určovat barvy pomocí fyzikální terminologie však neumožňuje správně odhalit sémantiku barevných deskriptorů v určitém jazyce. Výzkum označení barev není pouhým popisem jejich fyzikálních charakteristik (Mihališina 2002: 75).
Straipsniai / Articles
217
Page 3
ANITRA ROZE
Pokud jde o sémantiku označení barev, fyzikální charakteristiky se fakticky stávají objektem druhotného významu. Užívání názvů barev a jejich odstínů v jazyce má větší význam. Do definice označení barvy musí být zahrnuta informace o tom, jak je barva vnímána v myslích uživatelů jazyka, a také o jejích specifických rysech v kulturním kontextu (Mihališina 2002, 75).
K výzkumu označení barev v lotyšském jazyce z lingvistického hlediska přistoupilo poměrně málo jazykovědců. Pēteris Šmits mimo jiné zkoumal barvy popisující starolotyšský oděv (Šmits 1923: 7–33); Daina Zemzareová zkoumala označení barev popisující zbarvení krav (Zemzare 1971: 189–200); Inese Ēdelmaneová psala o základních lotyšských barvách (Ēdelmane 1971: 73–85); Antonia Aheroová se zaměřila na složené názvy barev (Ahero 1965: 31–38); Gunta Leinieceová popsala označení barvy mēls (Leiniece 1979: 153–156); Rasma Grīsleová zkoumala barvy koňského zbarvení (Grīsle 1995: 40–43); a Laimute Balodeová psala o černé barvě v hydronymech (Balode 2001: 110–122). Autorka článku se v mnoha publikacích rovněž zabývala názvy barev z lingvistického hlediska (viz např. Roze 2010a: 57–67; Roze 2010b: 50–61; Roze 2012: 292–307).
Samostatné skupině označení barev je věnován i tento článek.
Z lingvistického hlediska lze názvy barev rozdělit na jednoduché a složené; podle principu tvorby na primární a sekundární a podle původu na zděděné a přejaté.
Mezi primárními označeními barev lotyšského jazyka označujícími základní barvu (dzeltens ‚žlutý‘, sarkans ‚červený‘, zaļš ‚zelený‘, zils ‚modrý‘ aj.) existují také primární označení barev označující barevné nuance. Většinu těchto názvů tvoří přejímky, například bēšs, tj. béžový ‚světle hnědý‘, palss ‚šedavě bledě žlutý; žlutý‘, šatens, tj. šatén ‚kaštanový‘, bordo, tj. bordó ‚tmavě červený‘, marengo, tj. marengo ‚tmavě šedý‘ a další.¹ Tato označení barev mají navíc velmi vysoký stupeň zobecnění, a proto je z lingvistického hlediska poměrně obtížné definovat názvy primárních barev. Dokládá to způsob zpracování výkladu takových označení barev ve výkladových slovnících, kde namísto definice barvy pozorujeme popis barvy pomocí:
1 Navíc sémantika přejatého názvu barvy ne vždy odpovídá sémantice názvu v jazyce dárci (nebo zprostředkujícím jazyce). To se týká zejména slova marengo, které má v lotyštině význam ‚tmavě šedý‘, zatímco ve francouzštině ‚nahnědle červený‘.
218
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 4
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
1) názvů skutečností, pro něž je daná barva nejcharakterističtější (tato metoda se používá při charakterizaci základních označení barev, např. zils ‚Takový, který má např. barvu jasného nebe, chrp, pomněnek‘² (MLVV)), 2) jiných označení barev (tato metoda se používá k popisu označení barev označujících barevné nuance, např. roza ‚světle růžový‘³).
Tento přístup se používá proto, že názvy barev jsou jednou z lexikálních skupin zkoumaných extralingvisticky (obdobné jsou skupiny lexémů popisujících smyslové dojmy (chuť, vůni, hmat, sluch) (k této otázce viz Büss 2014).
Hranice označení barvy vyjádřeného jedním slovem jsou někdy velmi široké a konkrétní odstín lze určit pouze z kontextu nebo na základě předchozí zkušenosti, případně na základě asociativního vztahu mezi barvou a skutečností. Pokud předchozí zkušenost chybí, je nutné zůstat v rámci rozsahu tónů a nuancí určité barvy, které odhalují výkladové slovníky.
V tomto článku jsou názvy označení barev zkoumány z lingvistického hlediska; autorka se zaměřuje na jednu ze skupin primárních označení barev – na jednoduchá přejatá označení barev.
Z celého rozsahu názvů barev v lotyšském jazyce autorka vybrala přejatá označení barev používaná k vyjádření barevných tónů a nuancí. Tato označení barev jsou zkoumána srovnáním stáří jejich přejímky a rozšíření těchto označení v současném lotyšském jazyce.
Označení barev probíraná v článku se v jazyce objevila v různých obdobích a také jejich rozšíření se značně liší. Cílem tohoto výzkumu je shromáždit výše uvedená označení barev, aby bylo možné zjistit, která z nich uživatelé jazyka lépe znají a častěji užívají – starší, nebo novější přejímky –, a také jaké jsou nejnovější způsoby označování barevných nuancí.
Úkolem, jehož chceme dosáhnout, je shromáždit údaje získané během výzkumu a učinit příslušné závěry, abychom pochopili, zda lze lexikografické prameny považovat za spolehlivé kritérium pro určení doby přejímky slova, nebo zda ne vždy ukazují skutečnou dobu vzniku daného slova v lotyštině. Dalším úkolem je objasnit, zda se změnila sémantika slova, při srovnání starších
² Modrý ‚takový, který má barvu jasného nebe, chrp a pomněnek‘.
³ Růžový ‚světle šarlatový‘.
Straipsniai / Articles
219
Page 5
ANITRA ROZE
starších (XVII – počátku XX. století) a současných (konce XX. – počátku XXI. století) pramenů.
Ačkoli, jak již bylo uvedeno výše, byly publikovány některé články o různých označeních barev v lotyšském jazyce, přejatá označení barev označující barevné nuance dosud v takovém souhrnu nikde zkoumána nebyla. Proto je třeba tento výzkum chápat jako první pokus o analýzu uvedených označení tohoto druhu.
Tyto lexikografické prameny byly pro výzkum vybrány proto, že právě ony představují nejvýznamnější lexikografické zdroje lotyšského jazyka daného období. V těchto slovnících je navíc často uvedena i sémantika konkrétního označení barvy.
Pokud jde o definice používané v článku, je třeba vysvětlit, že neodvozenými slovy se rozumějí jednoduchá označení barev utvořená bez pomoci předpon a přípon. Jazyk dárce je definován jako jazyk, z něhož bylo konkrétní slovo převzato, zatímco zprostředkujícím jazykem se nazývá jazyk, jehož prostřednictvím bylo slovo převzato (viz VPSV 301, 373).
V lotyšském jazyce se vyskytuje poměrně značné množství označení barev nelotyšského původu. Vedle příslovcí, která v lotyštině označují různé nuance té či oné barvy, například gaiši (světle-), tumši (tmavě-), koši (jasně-), bāli (bledě-) apod., se k pojmenování odstínů barev používá také celá řada přejatých označení barev. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v nesporné kompaktnosti přejatých slov a v možnosti popsat jedním slovem barevnou nuanci, k jejímuž označení pomocí zděděných lexémů je třeba podrobnější popis (obdobný obraz vidíme i v ruštině, např. бордовый – tmavě červený, пурпурный – jasně červenofialový, хаки – zelenohnědý, оранжевый – jasně červenavě žlutý nebo žlutočervený apod.). Přejatá slova poskytují podrobnou charakteristiku barevné nuance a jasně umožňují charakterizovat vzhled prostředí či skutečnosti; některým z nich je navíc vlastní určitá exotičnost a neobvyklost.
Přídavná jména označující barevné nuance, která jsou předmětem tohoto článku, byla rozdělena do tří skupin:
– nejstarší a / nebo nejznámější a nejrozšířenější přejímky (lillā ‚lila‘, violets ‚fialový‘, oranžs ‚oranžový‘, rozā ‚růžový‘) byly zařazeny do první skupiny;
– pozdější a / nebo méně známé přejímky (bēšs ‚béžový‘, blonds ‚blond‘, brunets ‚brunet‘, šatens ‚šatén‘, palss, pāls,
220
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 6
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
pāts ‚bledý, nažloutlý, žlutošedý‘, karmīns ‚karmínový‘, purpurs ‚purpurový‘) byly zařazeny do druhé skupiny; a nejpozdější a nejméně známé přejímky (indigo ‚indigo‘, bordo ‚bordó, bordový‘, haki ‚khaki‘, marengo ‚marengo‘) – do třetí skupiny.
V tomto článku jsou zkoumány zaprvé s ohledem na první registraci v lingvistickém prameni, která (alespoň přibližně) pomáhá určit dobu přejímky, tj. objevení slova v lotyštině; zadruhé se uvádí původ slova (který někdy ukazuje sémantickou souvislost se slovem v jazyce dárci) a zohledňuje se také užívání slova ve starších i současných pramenech s cílem odhalit možné sémantické rozdíly.
První skupinu přejatých označení barev v lotyšském jazyce tvoří, jak již bylo zmíněno, poměrně staré přejímky, které jsou také často vnímány jako organická součást lotyštiny a pevně vstoupily do každodenního užívání; jen zřídka jsou vnímány jako „cizí“. Jde o označení barev oranžs ‚oranžový‘, rozā ‚růžový‘ a také lillā ‚lila‘ a violets ‚fialový‘ (která ve skutečnosti označují tutéž barvu).
Barevné označení lillā ‚lila‘ bylo do lotyštiny převzato z němčiny4. Poprvé se v lotyšském lexikografickém prameni objevuje ve druhé polovině XIX. století – roku 1880 v „Německo-lotyšském slovníku“ K. Ulmanna a G. Brascheho, kde je něm. lila přeloženo jako jarkani fils, lila (Ulmann, Brasche 1880: 490). O něco dříve je označení barvy lillā doloženo v periodikách, například [...] filgans lilla tibet mehtelis [...] ‚modrofialový tibetový kabát‘ (Latviešu Avīzes), [...] gabals pafčauftas drahnas, kleites teefa, pelleka un lilla [...] ‚kus doma tkaného sukna na šaty, šedý a lila‘ (Mājas Viesis).
V současné lotyštině se význam označení barvy lillā ‚lila‘ téměř nezměnil. Stejně jako dále probírané violets ‚fialový‘ označuje krasnovato-sinij (nebo sinevato-krasnyj) barvu a ve výkladových slovnících je dokonce vysvětlováno obdobným přejatým označením barvy violets ‚fialový‘ (LLVV IV 712). Tento způsob výkladu jako by naznačoval, že lillā ‚lila‘ je méně vhodné pro užívání ve spisovném jazyce. S takovým výkladem bychom však nesouhlasili, o čemž svědčí užívání lillā v jazyce, včetně literárních pramenů.
4 Srov. s německým lila ‚fliederblau‘, tj. barva šeříku (Kluge 1975: 441).
Straipsniai / Articles
221
Page 7
ANITRA ROZE
Pro označení barvy lillā je charakteristické jak užití v přímém významu (např. lillā virši ‚lilový vřes‘, lillā ceriņi ‚lilový šeřík‘), tak v přeneseném významu:
• ve významu ‚opilý‘ (v kontextu: „[...] biju gluži lillā.“ – „Kad tad tu neesi «lillā»?“ Līze rupji iesaucās. «Kauns gan ir, kad apdomā, ka tik jauns cilvēks jau tik liels dzērājs!» („[...] byl jsem úplně (dosl.) lilový.“ – „A kdy ty nejsi (dosl.) lilový!“ hrubě vykřikla Líze. „Je ostuda pomyslet, že tak mladý člověk je už takový opilec!““ (Blaumanis 1993: 377))5; • ve významu ‚žít snadno, bez překážek, bez problémů‘, např. dzīvot opā lillā! (žít lilově!).
Označení barvy violets ‚fialový‘ bylo do lotyštiny rovněž převzato z němčiny⁶. Poprvé se v lotyšském lexikografickém prameni objevuje na počátku XX. století – roku 1906 – ve slovníku cizích slov E. Dravniekse Svešu vārdu grāmata: violets, tj. fialový ‚ie zils, zils kā vijolīte‘ (‚namodralý, barvy fialky‘) (Dravnieks 1906: 289).
Užívá se pouze k charakterizaci barvy (např. violetas ēnas ‚fialové stíny‘, violeti īrisi ‚fialové kosatce‘, violeti saulrieta mākoņi ‚fialová oblaka západu slunce‘).
Etymonem následujícího označení barvy – oranžs ‚oranžový‘ – je francouzské orange ‚pomeranč‘ (SVV 1999: 538). Toto označení barvy, označující červenavě žlutou nebo žlutočervenou barvu a mající slovníkový výklad ‚červenavě žlutý, barvy pomeranče‘, vstoupilo do lotyštiny poměrně nedávno. V dvojjazyčných slovnících vydaných od XVII. do XIX. století se toto označení, pokud je známo, nevyskytuje; poprvé je doloženo až v první polovině XX. století. Ve slovníku K. Ductmanise „Politická a obecná kniha cizích slov“ nalézáme přídavné jméno oranžs ‚oranžový‘ s výkladem ‚žlutošarlatový‘ (Ductmanis 1921: 265), a ve slovníku Latviešu konversācijas vārdnīca je u slova oranžs dodána informace, že slovo je přejato z francouzštiny,
5 Podle autorky má tento přenos významu dvě předpokládaná vysvětlení: 1) souvislost založená na fonetické podobnosti se slovem pilns (také hovorově pillā), doslova ‚plný‘, ve významu ‚ve stavu silné opilosti‘; 2) metaforická souvislost s barvou obličeje (nosu) pijícího člověka (srov. slovo ziliķis (LLVV VIII 633 – zildegunis) ‚modrák‘ ve významu ‚alkoholik, opilec‘).
6 Německé violett rovněž označuje barvu mezi modrou a červenou (in der Färbung zwischen Blau und Rot liegend ‚veilchenfarben lila‘, tj. zbarvení mezi modrou a červenou – lilové, barvy fialky (EW 1517)).
222
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 8
Přejatá slova – jeden ze zdrojů označení barevných nuancí v lotyšském jazyce
a výklad ‚směs červené a žluté barvy podobná zlatu‘ (LKV XV 29914).
Ilustrativní materiál ukazuje, že „vizuálních“ nuancí tohoto označení barvy je poměrně mnoho. Zahrnují tóny od barev blízkých červené až po barvy blízké žluté. Přídavné jméno oranžs ‚oranžový‘ se v lotyštině používá především k označení barvy okolních skutečností. Škálu oranžové barvy je třeba považovat za poměrně omezenou; omezený je i počet skutečností charakterizovaných označením barvy oranžs ‚oranžový‘. Je tomu tak proto, že jakmile je barva vlastní určité skutečnosti bližší žluté nebo červené, používají se namísto slova oranžs označení oranždzeltens ‚oranžově žlutý‘ nebo oranžsarkans ‚oranžově červený‘.
Mnohem méně často se oranžs ‚oranžový‘ používá v přeneseném významu; i v těchto případech však zůstává zachována souvislost s označením barvy. V lotyštině se jako oranžové a s oranžovou barvou spojené (oranžie, oranžisti) označují strany, organizace apod., které si jako barvu svého loga zvolily oranžovou. Nejběžnější případy užití označení oranžs, oranžie v lotyštině souvisejí s:
• označením demokratických sil Ukrajiny na počátku XXI. století (oranžová revoluce, oranžové strany, oranžové síly, na Ukrajině slaví vítězství oranžoví apod.);
• Lotyšskou lidovou stranou (Tautas partija) a jejími členy (oranžová vláda, oranžoví ministři, oranžoví poslanci, oranžové Lotyšsko apod.); po odchodu této strany z lotyšské politické scény se však toto označení stalo neaktuálním.
Další přejaté označení barvy – rozā ‚růžový‘, které tuto skupinu uzavírá – bylo převzato z německého rosa ‚růžový‘. Označení šarlatové nebo načervenalé barvy rozā je v lotyšských lexikografických pramenech poprvé doloženo ve druhé polovině XIX. století – v „Knize cizích slov“ (Svešu vārdu grāmata) (1878) F. Mekonse s výkladem rožūfēruigs ‚barvy růží‘, gaišisarkans ‚šarlatový‘ (Mēkons 1878: 33), kde je významově poměrně těsně spojeno s jednou konkrétní skutečností – růžemi. Tak těsné spojení v současné lotyštině neexistuje; s růžemi a barvou růží je těsněji spojeno jiné označení barvy – rožains ‚barvy růží, růžový‘.
„Výkladový slovník lotyšského spisovného jazyka“ a „Slovník současného lotyšského jazyka“ uvádějí u tohoto označení barvy výklad gaiši sārts ‚světle šarlatový‘ (LLVV VI2 699; MLVV).
Straipsniai / Articles
223
Page 9
ANITRA ROZE
Ve skutečnosti rožā označuje tentýž barevný tón jako označení barev sārts ‚šarlatový‘, gaiši sarkans ‚světle červený, šarlatový‘, iesarkans ‚načervenalý‘ apod.
Nelze nezmínit, že tato barva má poměrně širokou škálu, která rozšiřuje vnímání označení barvy, na což ukazují složená označení barev s komponentem rožā ‚růžový‘ v druhé části slova, např. gaišrožā ‚světle růžový‘, tumšrožā ‚tmavě růžový‘, vecrožā ‚růžová barva s našedlým nebo nafialovělým odstínem‘, bēbīšrožā ‚světle, jasně růžový, charakteristický pro dětské oblečení a dětské věci‘.
Označení barvy rožā se používá také v přeneseném významu:
• označuje něco světlého, duhového, možná neskutečného, např. skatīties caur rozā brillēm ‚dívat se přes růžové brýle‘, auklēt rozā cerības ‚pěstovat růžovou naději‘;
• ‚spojený s dívkami, děvčaty, ženami, s něčím dívčím či ženským‘, například růžová komuna ‚ženská kolej‘, příklad v kontextu: Nyní se obrátíme k ženštější části Ukrajiny, k sexuálnější části, k růžové části, k ukrajinským svatbám (LTV1);
• ‚spojený s ženskou homosexualitou‘ (např. růžové dívky, růžová láska).
Do druhé, největší skupiny přejatých označení barev v lotyšském jazyce byla zařazena označení barev, která nejsou v takové míře jako již zmíněná, ale přesto po dostatečně dlouhou dobu a stabilně tvoří součást lotyšské slovní zásoby. Navzdory svému pevnému místu v jazyce jsou psychologicky stále vnímána jako přejatá a poměrně cizí. Jde o názvy barev: bēšs ‚béž, béžový‘, blonds ‚blond‘, brunets ‚brunet‘, šatens ‚šatén‘, palss, pāls, pāts ‚bledý‘, ‚bledě šedý‘, ‚bledě žlutý‘, karmīns ‚karmínový‘, purpurs ‚purpurový‘.
V lexikografických pramenech lotyšského jazyka jsou tato označení barev poprvé doložena v období od roku 1638 (palss, pāts) do roku 1980 (šatens ‚šatén‘). Postavení těchto označení barev v lotyšském jazyce
7 Pokud jde o označení barvy rožains ‚šarlatový, růžový‘ (jehož analogem je slovní spojení rožū krāsa ‚barva růže‘), je třeba poznamenat, že podle autorky rožains ‚šarlatový, růžový‘ a rožū krāsa ‚barva růže‘ označují jednu z nuancí růžové barvy a nejsou identickými označeními této barvy. Lze předpokládat, že označení barvy rožains ‚šarlatový, růžový‘ (stejně jako odvozená forma rožīgs ‚narůžovělý‘) je lotyšským analogem přejatého označení barvy rožā ‚růžový‘. Podle autorky má obdobnou, ne-li totožnou sémantiku také označení barvy sārts ‚šarlatový‘ (viz Roze 2015: 215, 216, 229, 300, 301).
224
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 10
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
stabilní, ale méně aktuální než u označení barev první skupiny. Zároveň nejsou tak problematická jako přejímky, k nimž se obrátíme o něco později.
Frekvence užívání těchto slov je poměrně nízká; všechna se používají pouze k charakterizaci objektů okolního prostředí. U některých z nich existují omezení v užívání.
Podívejme se na ně podrobněji.
Označení barvy bēšs „béž, béžový“ pochází z francouzského beige „pískové barvy, světle hnědý“ (SVV 1999: 101). Do lotyšského jazyka se nejspíše dostalo prostřednictvím němčiny nebo ruštiny. V lotyšském lexikografickém prameni se poprvé objevuje poměrně pozdě – teprve roku 1973 ve „Slovníku lotyšského spisovného jazyka“, kde je vyloženo jako „pískové barvy“ (LLVV II 62); slovo bylo zaznamenáno i o několik let později v „Frekvenčním slovníku lotyšského jazyka“ (LBV). V žádném jiném slovníku – ani ve slovníku cizích slov, ani v pravopisném slovníku – toto slovo nalezeno nebylo. Kromě slovníku z roku 1976 se přídavné jméno bēšs objevuje ještě v několika lexikografických pramenech s obdobným vysvětlením: „světle hnědý, pískový“ (SVV 1978: 102), „pískový, světle hnědý“ (SVV 1999: 101), „barvy písku“ (LVV 2006: 165) a „barvy písku, nahnědlý“ (MLVV). Shrnutím slovníkových údajů lze dospět k závěru, že přejaté označení barvy bēšs odpovídá obdobnému složenému označení barvy lotyšského původu smilšu krāsa, smilškrāsa „barvy písku, pískový“, které je například ve „Slovníku lotyšského spisovného jazyka“ definováno jako „světle hnědý se žlutavým odstínem“ (LLVV VII² 51).
Skutečnost, že se slovo bēšs v lotyšském jazyce užívalo ještě před jeho prvním zaznamenáním v lexikografickém prameni roku 1973, potvrzuje poměrně široké užívání tohoto slova, například v periodikách z třicátých let minulého století, kde se bēšs používá k popisu mnoha reálií (obuvi, oděvů, doplňků, méně často k popisu zbarvení zvířat), například: Sensacionāla prāva Rīgas miertiesā par bēša krāsas rokas somiņu. (Rīts) „Senzační soudní spor u rižského smírčího soudu kvůli kabelce béžové barvy“ / Uzmanību! Kas būtu atradis vai pircis [...] no jaunekļa bēša krāsas sporta uzvalkā dāmu veczelta kabatas pulksteni [...], ļoti lūdzu paziņot pret atlīdzību. (Jaunākās Ziņas, 18. 06. 1938.) „Pozor! Kdo by našel nebo koupil [...] od mladíka v béžové sportovní soupravě dámské kapesní hodinky ze starého zlata [...], velmi prosím, aby to za odměnu oznámil.“
Strēipsniai / Articles
225
Page 11
ANITRA ROZE
V současném lotyšském jazyce se sémantika označení barvy bēš prakticky nezměnila. Používá se především k označení barvy různých reálií (hlavně oděvů a předmětů interiéru), jakož i zbarvení zvířat, např. Viņš iznā́k, mazliet saguris uz priekšu, bēšā vējaka ir daļēji aizvērta (jauns.lv/raksts/zinas) „Vychází, trochu shrbený dopředu, béžová bunda je částečně zapnutá.“ / Viesistabā, melodiski ņaudēdams, ieskrēja bēšs kaķis ar viegli rudiem rakstiem. (www.kurbijkurne.lv/daildarbi) „Do obývacího pokoje vběhla melodicky mňoukající béžová kočka se světle rezavými vzory.“
Jak tomu u názvů barev často bývá, přídavné jméno bēš má zcela abstraktní sémantiku. Z hlediska formy se v textech používá buď samostatně, tj. samo o sobě (např. bēš telefons „béžový telefon“, bēš krēsls „béžová židle“, bēši svārki „béžová sukně“), nebo ve spojení s příslovcem, které odstínuje intenzitu barevného tónu (např. gaiši bēšs, viegli bēšs „světle béžový“, tumši bēšs „tmavě béžový“), nebo ve spojení s podstatným jménem krāsa „barva“ (např. bēša krāsas kleita „šaty béžové barvy“, suns bēšā krāsā „pes béžové barvy“), nebo ve spojení s příslovcem, které odstínuje barvu základní složky (např. pelēki bēšs „šedobéžový“, dzelteni bēšs „žlutobéžový“).
Druhé označení barvy v této skupině – blonds – je přejato z francouzského blond „světlý (o vlasech), světlovlasý“ (SVV 1999: 110). Do lotyšského jazyka se nejspíše dostalo prostřednictvím němčiny nebo ruštiny.
První registrace názvu barvy blonds v lotyšské lexikografii byla nalezena ve slovníku cizích slov Svešu vārdu grāmata: grāmatniekiem un laikrakstu lasītājiem Jēkabse Dravniekse s uvedením, že je přejato z francouzštiny, s výkladem „světlý (se světlou pletí a nažloutlými vlasy)“ (Dravnieks 1906: 39; Dravnieks 1914: 49).
Označení barvy blonds se používá pouze k popisu barvy vlasů (méně často kníru a vousů), jakož i k označení člověka, který má takovou barvu vlasů.
V současných lexikografických pramenech se toto označení barvy vykládá takto: „světlý (o vlasech); světlovlasý“ (SVV 1978: 110; SVV 1999: 110); „světlý (o vlasech)“ (LLVV II 104); „světlý, nažloutlý (o vlasech); takový, který má světlé, nažloutlé vlasy; světlovlasý“ (LVV 2006: 176) a „světlý (o vlasech); světlovlasý“ (MLVV).
Protože slovo blonds označuje pouze barvu lidských vlasů, nelze sémanticky rozlišit intenzitu barevného tónu ani přesně určit samotnou barvu, není-li známo, jak vypadá skutečný objekt.
226
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 12
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
Na rozdíl od výkladů v jiných slovnících, kde přídavné jméno blonds označuje pouze světlou barvu lidských vlasů (kníru, vousů), je jediné upřesnění, že tato barva je pravděpodobně jedním z odstínů žluté, uvedeno v LVV 1987 a LVV 2006 – „světlý, nažloutlý (o vlasech); takový, který má světlé, nažloutlé vlasy; světlovlasý“.
V praxi se přídavným jménem blonds označuje barva od světle hnědé po platinově bílou. Následující příklady ilustrují užití přídavného jména v jazyce a zároveň odkazují na jeho sémantiku: Lipsts pameta ar īkšķi uz krauju un domīgs nopurināja blondo bārdu. (Zeberiņš: 8) „Lipsts ukázal palcem na sráz a zamyšleně potřásl světlými vousy.“ / Jaunais cilvēks bija blonds, gaiši blonds, tā kā sudrabainiem matiem; seja šķita kaila, skropstas tik tikko atšķiramas no baltās sejas […] (www.atena.lv) „Mladý muž byl blondýn, světlý blondýn, jako by měl stříbřité vlasy; obličej působil holý, řasy byly sotva rozeznatelné od bílého obličeje […]“ / Blonds tu pats ar gaišiem linu matiem. Tad tev labi piestāv zilas acis. Manam mīļam gan, tam tumši mati. (Rainis 1948: 464) „Ty sám jsi blondýn se světlými lněnými vlasy. Pak ti sluší modré oči. Můj milý má naopak tmavé vlasy.“
Kromě toho existuje v hovorové řeči frazém blondais grēks „světlovlasý hřích“, který označuje sexuálně přitažlivého člověka se světlými vlasy, tj. takového, jehož vzhled vyvolává hříšné myšlenky a touhu hřešit (cizoložit) (viz LVSV 2006: 175). Setkáváme se také s přeneseným užitím blonds ve významu „takový, kdo má poměrně nízkou úroveň inteligence, nechápavý (obvykle o ženě)“.
Následující přídavné jméno první skupiny – brunets „brunet“ – je přejato z francouzského brunet „člověk s hnědými, tmavými vlasy; tmavovlasý“ (SVV 1999: 116); do lotyšského jazyka se dostalo prostřednictvím němčiny nebo ruštiny.
První registrace označení barvy brunets v lexikografickém prameni lotyšského jazyka byla nalezena ve slovníku cizích slov sestaveném Jēkabsem Dravnieksem (Jēkabs Dravnieks) Svešu vārdu grāmata: grāmatniekiem un laikrakstu lasītājiem, kde je označení barvy brunets s variantem brinets uvedeno s poznámkou, že je přejato z francouzštiny, a s výkladem „s tmavou pletí a tmavými vlasy“ (Dravnieks 1906: 42; Dravnieks 1914: 52).
Toto označení barvy se používá pouze k označení barvy lidských vlasů (kníru, vousů): „takový (člověk), který má hnědé, tmavé vlasy“ (LLVV II 132), „s hnědými, tmavými vlasy (o člověku)“ (MLVV).
Straipsniai / Articles
227
Page 13
ANITRA ROZE
V praktickém užití v textu se přídavné jméno brunets rovněž používá pouze k označení barvy lidských vlasů (kníru, vousů), např.: Šarlotes iela joprojām stāv sardzē [...] brunets vīrietis [...] (www.google.lv) „Na Šarlotesově ulici stále drží stráž [...] brunetní muž [...]“ / Sēdeju kādu vakaru dāmu garderobes istabā aiz kulisēm, un man blakām, skatos, sēd bruneta jaunkundze ar melnām, dzirkstelīgām acīm [...] (www.tvnet.lv/apollo/arhivs/327979-par_pirmo_latviesu_sabiedribas_elku) „Jednoho večera jsem seděl v dámské šatně za kulisami a vedle mě, dívám se, sedí brunetní slečna s černýma, jiskrnýma očima [...]“.
Přídavné jméno brunets se používá poměrně zřídka. Možným důvodem může být skutečnost, že většině uživatelů jazyka je slovo brunets neznámé; pokud je někdo slyšel, pak i přes fonetickou podobnost brunets – brūns převládá známější označení brūniem matiem, tumšmatains „s hnědými vlasy, tmavovlasý“.
Další označení barvy šatens je přejato z francouzského châtain „kaštanový (pouze o barvě lidských vlasů)“ (SVV 1999: 767).
První registrace šatens v lexikografickém prameni v lotyšském jazyce byla nalezena roku 1991 ve „Slovníku lotyšského spisovného jazyka“, kde je vyloženo jako „kaštanový (o lidských vlasech, o barvě lidských vlasů)“ (LLVV VII2 338; MLVV). Ani v tomto případě však první registrace neznamená totéž co první užití. Skutečnost, že název barvy šatens byl v lotyšském jazyce znám mnohem dříve, potvrzuje jeho užití v periodikách z třicátých let 20. století, např.: Esmu 21 g[adu]. v[eca]., šatena, sl[aida]. aug[uma]., dzīves priecīga. jaunava [...] (Jaunākās Ziņas, 31.03.1938) „Je mi 21 let, jsem štíhlá, životem se radující kaštanovlasá dívka [...]“ / Latgales apgabaltiesas 1. kriminālnodaļa [...] meklē [...] apsūdzēto [...], kura sevišķas pazīmes: vidēja auguma, šatens. (Valdības Vēstnesis) „1. trestní oddělení Latgalského oblastního soudu [...] hledá [...] obžalovaného [...], jehož zvláštní znaky jsou: střední postava, kaštanové vlasy.“
Jako přídavné jméno označující barvu vlasů se šatens používá také v současném lotyšském jazyce, jak dokládají příklady: Ņem nost tankistu cepures, bet zem tām šateni cekuli [...] (Rīgas Laiks) „Sundávají tankistické čepice, ale pod nimi jsou kaštanové kadeře [...]“ / [...] Merlina nebija dabiska blondīne. Viņas dabiskā matu krāsa ir šatena [...] (spoki.tvnet.lv) „Merilyn nebyla přirozená blondýna. Její přirozená barva vlasů je kaštanová [...]“
Označení barvy palss, následující v této skupině, je přejato z německé nářeční podoby falch (ME III 63). Spolu s níže uvedeným
228
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 14
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
Slovem pāts se v lotyšském jazyce objevilo velmi záhy. První registrace palss v lexikografickém prameni je doložena již v XVII. století: ve slovníku G. Mancelia Lettus (1638), kde je německé slovní spojení fahl Pferd přeloženo jako pallp Sirrx (Mancelius 1638: 273). V XVIII. století je ve slovníku G. F. Stendera (1789) v německo-lotyšské části název barvy fahl přeložen jako bahls, palfs (Stender 1789: 227), zatímco v lotyšsko-německé části je barevné označení palfs přeloženo jako fahl, falb, gelblich (Stender 1789: 186). V XIX. století nacházíme ve slovníku G. Brasche (1875) barevné označení palfs s překladem do němčiny fahl, gelblich (Brasche 1875: 121); palfs se rovněž objevuje ve slovníku K. K. Ulmanna a G. Brascheho (1880).
Shrneme-li, lze dospět k závěru, že sémantika slova palss v lexikografických pramenech XVII.–XIX. století souvisí s bledě žlutou barvou používanou k popisu zbarvení koní.
Jediným důvodem pro zařazení přídavného jména do druhé skupiny je skutečnost, že samotné slovo i jeho sémantika nejsou nositelům jazyka dostatečně dobře známé.
V současných výkladových slovnících lotyšského jazyka je sémantika palss téměř obdobná: 1. „matný, také šedý“, 2. „matně žlutý, nažloutlý, s našedlým odstínem (o zbarvení koně)“ (LLVV VI¹ 219); „matný, bledý, našedlý“ (LVV 1987: 568); „bělavá barva, bělavý, našedlý, nahnědlý“ (LVV 1993: 536).
Příklady užití slova palss ve většině případů sémantiku slova zcela neodhalují: Uz ezermales teciņas stāv zirgs – plats, lēnīgs un palss. (Jaunā Gaita Nr. 144, 1983) „Na cestičce u jezera stojí kůň – široký, klidný a bělavý.“ / Asu priekšā joņoja zirgi – palsas krēpes plandot. (Repše 1990: 187) „Přímo před očima probíhali koně s bělavými hřívami.“
Část příkladů naznačuje, že se tato barva může vztahovat také ke zbarvení jiných zvířat: Atālam pārlido Svētelis palss […] (www.dzeja.info) „Přes posečenou louku přeletí bělavý čáp […]“ / Palss kaķitis pavīdeja aiz ceriņiem, piesaistīdams bērna uzmanību. (Bels 1987: 234) „Bělavé koťátko se mihlo za šeříkovým keřem a upoutalo pozornost dítěte.“
Přídavné jméno pāls bylo poprvé zaregistrováno v lexikografickém prameni roku 1927 – ve „Slovníku lotyšského jazyka“ K. Mīlenbacha, kde nacházíme dva významy: něm. bleich „bledý“ a něm. isabelfarben „šedavě bělavý“ (ME III 147).
Ve slovnících současného lotyšského jazyka se sémantika slova liší: již nenacházíme význam „bledý“, místo něj se objevil význam „světlý se žlutavým odstínem (o zbarvení koně)“ (LLVV VI¹ 218) a „světlý šedavě žlutý“ (LVV 1987: 568; LVV 2006: 767).
Straipsniai / Articles
229
Page 15
ANITRA ROZE
Název barvy pāls se používá především k označení zbarvení koně, např.: Lielais pālais Ksars [zirgs] nāca pa priekšu. Pirmajā acu uzmetienā viņš nemaz nelikās tik liels, vajadzēja ieskatīties viņa garajās kājās, muskuļos un kustībās. (Хемингуэй 1971: 104) „Velký bělavý Ksars [kůň] šel vpředu. Na první pohled se vůbec nezdál tak velký; bylo třeba pozorněji se podívat na jeho dlouhé nohy, svaly a pohyby.“
Základem následujícího přídavného jména této skupiny pāts je livonské, estonské pāt „bledý, matný“ (ME III 191). První registrace v lotyšském lexikografickém prameni se objevuje ve druhé polovině XVIII. století – ve slovníku J. Langeho, kde nacházíme slovní spojení Pahtajs firgs se zajímavým překladem do němčiny „ein Rehhaar, al. Eiergelb“, tj. „žlutavého zbarvení (lot. ar pātu spalvu), barvy vaječného žloutku“ (Lange 1773: 225), a ve slovníku G. F. Stendera, kde se označení barvy objevuje ve slovním spojení pahtajs firgs s překladem do němčiny Rehhaar Pferd „kůň barvy srnčí srsti“ (Stender 1789: 185).
Ve „Slovníku lotyšského jazyka“ K. Mīlenbacha je označení barvy pāts přeloženo do němčiny jako „isabellfarben“ s uvedením, že se název barvy používá k popisu zbarvení koně nebo krávy, která je svou barvou podobná barvě jelena (lot. briezā spalvā) (ME III 191).
Ve slovnících současného lotyšského jazyka je označení barvy pāts charakterizováno poměrně podrobně: „nahnědle žlutý, žlutohnědý s černým, hnědým nebo šedavě žlutým ocasem a hřívou (o zbarvení zvířat)“ (LLVV VI1 527). Sémantika označení barvy je tedy téměř stejná jako ve slovnících XVIII. století.
Užití tohoto slova v krásné literatuře a příručkách ukazují, že pāts se používá především k popisu zbarvení koní: Visu Zirgu Pilnsapulcē melnie, baltie, bērie un dūkanie, sirmie, pātie un ābolainie teica: «Var gadīties, ka mašīnas visu uzvar un mums būs jāiet bojā.» (Ziedonis 1997: 25) „Na shromáždění koní všichni – černí, bílí, ryzáci, tmavě hnědí, světle šedí, žlutaví a grošovaní – řekli: ‚Může se stát, že stroje všechno porazí a my zahyneme.‘“ / […] kad Teitoņa ordenis iekaroja Austrumprūsiju, šīs zemes milzīgajos mežos bijis daudz losa, pāta un pelēka apmatojuma savuļas zirgu. (Baltakmens, Stukuls 1978, 8) „[…] když Řád německých rytířů dobyl Východní Prusko, v rozlehlých lesích této země bylo mnoho koní losího, žlutavého a šedého zbarvení.“
Další označení barvy druhé skupiny – karmins „karminový“. Slovo pochází z francouzského carmin (SVV 1999: 343), které se vrací ke středověké latině carminium, jež zase pochází z arabského qirmiz „tmavě červený“; podobu slova ovlivnilo latinské slovo minium „rumělka“ (OED).
230
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 16
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
Při zkoumání lotyšských lexikografických pramenů nacházíme slovo karmīns ve slovníku Svēšu vārdu grāmata Friedricha Mēkona, kde je karmīns (rovněž karmetīns; srov. německé das Karmesin „karmín“) uvedeno jako označení barvy a vyloženo jako „světle červený“ (Mēkons 1878: 16). Tento výklad zcela neodpovídá barvě, kterou slovo karmīns označuje v současném lotyšském jazyce, tj. tmavě červené barvě.
V rusko-lotyšsko-německém slovníku K. Valdemārse nacházíme slovo карминъ, lot. karmins (ļoti sarkana krahsa, tj. „jasně červená barva“), něm. carmin (Valdemārs 1872: 199). Vysvětlení v závorkách ļoti sarkana krahsa poukazuje na sytost barvy, ale neposkytuje úplnou jistotu, že se míní právě barva, a nikoli barvicí látka.
Pokud jde o slovo карминъ (stejně jako o následující пурпуръ), je třeba poznamenat, že přinejmenším v ruštině se v konkrétním případě míní barvicí látka, nikoli barva, protože k označení barvy se obvykle používají přídavná jména карминовый a карминный, jejichž základem je podstatné jméno кармин (Садыкова 2008).
Ze všech slovníků současného lotyšského jazyka pouze MLVV definuje karmīns jako název barvy: „tmavě červená barvicí látka získávaná ze samic několika druhů červce; odpovídající barva, odstín“ (MLVV). LLVV a LVV 2006 naproti tomu vykládají slovo karmīns pouze jako barvicí látku (LLVV IV 166; LVV 2006: 487).
Ve významu barvy se karmīns nejčastěji vyskytuje jako součást složeného slova – karmīnsarkans „karminově červený“. Mnohem méně často se používá samostatně jako označení barvy; takové užití nacházíme například v názvu houby karmina bērzlape [Russula carminea] „holubinka karmínová“. Kromě toho se autonomní užití označení barvy karmīns občas objevuje v krásné literatuře, periodikách a katalozích: Kvėl rozes karmīnā – es dzeru smaržas kāri – Aiz loga kokos karmīns, oranžs, zelts […] (Dаrbs) „Planou karmínové růže – dychtivě piji jejich vůni – ve stromech za oknem karmínová, oranžová, zlatá […]“ / Ziedi vienkrāsi – purpura, violeti, karmīna. (www.vidzemescerini.lv/lv/cerinu-katalogs) „Květy jsou jednobarevné – purpurové, fialové, karmínové.“
Označení barvy karmīns je oficiálně stanoveno jako barva vlajky Lotyšské republiky, např.: Valsts karoga sarkanajai krāsai (karmīns) […] jāatbilst […] likumā pielikumā dotajam paraugam „Červená barva státní vlajky (karmínová) […] musí odpovídat […] vzoru uvedenému v příloze zákona“.
Straipsniai / Articles
231
Page 17
ANITRA ROZE
Přejaté označení barvy purpurs pochází z latinského purpura „ostroretka (lat. purpurglīemetis); červená barva“, jehož základem je řecké porphyra „tmavě červená barva“ (SVV 1999: 648). V lotyšském jazyce se purpurs objevuje již v překladu Bible E. Glücka (XVII.–XVIII. století), z textů však není jasné, zda se používá k označení barvy, nebo látky.
První registrace v lotyšském lexikografickém prameni je rovněž doložena v XVII. století ve slovníku G. Mancelia (Mancelius 1638: 138), zde však nemá význam barvy: německé Purpur je přeloženo (vyloženo) jako dahrgha Drehbe / sweșcha Drehbe, tj. „drahá cizozemská tkanina“.
Jako označení barvy se poprvé objevuje ve slovníku K. Valdemārse (1872), jako součást složeného slova: rus. багрь, lot. purpurēhrwe, něm. Purpurfarbe; rus. багряный, lot. purpursarkans, turnșči sarkans, něm. purpurroth (Valdemārs 1872: 6).
O několik let později je ve slovníku F. Mēkonsa Svēșu vārdu grāmata slovo purpurs definováno jako ‘skaists sarkanuмs’, tj. ‘krásná červená barva’ (Mēkons 1878: 31), zatímco ve slovníku K. K. Ulmanna a G. Brascheho jsou německé výrazy purpurn a purpurroth přeloženy do lotyštiny jako șarkans kā purpurs, purpur̦sarkans, tj. ‘purpurově červený’ (Ulmann, Brasche 1880: 583).
Rozdíl mezi označením barvy, barviva a látky při užívání slova purpurs je dodnes někdy obtížné určit.
Výklady, které zahrnují pojem látky určité barvy, barviva, jímž byla daná látka barvena, i samotné barvy, můžeme vidět například ve „Slovníku lotyšského spisovného jazyka“ (LLVV), ve „Slovníku lotyšského jazyka“ (LVV 2006) a ve „Slovníku současného lotyšského jazyka“ (MLVV). Jako příklad se podívejme na výklad slova purpurs v LLVV: 1) „tmavě červené barvivo s lehkým fialovým odstínem (ve starověkém Řecku a Římě), získávané z ostroretky a používané k barvení látek; určitá barva, odstín“, 2) „tmavě červená látka s lehkým fialovým odstínem; oděv vyrobený z takové látky“ (LLVV VII2 445).
Podobné užití vidíme i v příkladech z krásné literatury: Mila Mel̦ka […] g̦ērbusies līdz zemei gaisī purpurā […] (Repše 1998: 142) „Mila Melka […] oblečená až k zemi ve světlém purpuru […]“ / Caur šauro logu līja iekšā sarkana rīta blāzma, tērpdama jaunek̦a plecus purpurā […] (Grīns 30) „Úzkým oknem dovnitř pronikala rudá jitřní záře a zahalovala ramena mladíka do purpuru […]“.
Tento dvojí (nebo trojí) význam slova, který můžeme pozorovat ve slovnících XVIII. století, se zachoval i v současném lotyšském jazyce.
232
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 18
Přejatá slova – jeden ze zdrojů označení barevných odstínů v lotyšském jazyce
Do poslední – třetí – skupiny přejatých označení barev byla zařazena přejatá slova, která se v lexiku lotyšského jazyka objevila poměrně nedávno a nadále jsou vnímána jako do jisté míry cizí a ne zcela osvojená jazykovým systémem; jde o označení barev haki „khaki“, indigo „indigo“, marengo „marengo“ a v poněkud menší míře bordo „bordó“. Tato označení barev vstoupila do jazyka v úzké souvislosti s reálií, která měla tu či onu barvu; ne vždy jsou od této reálie ihned jasně oddělitelná a nadále si zachovávají původní úzkou souvislost s ní, a to jak v běžném životě, tak v jazyce.
Název haki „khaki“ pochází z anglického khaki, které zase pochází z urdského khāki „barvy prachu“ (SVV 1999: 264). V lotyšském lexikografickém prameni bylo slovo poprvé zaregistrováno roku 1975 – ve „Slovníku lotyšského spisovného jazyka“: v prvním významu „zelenohnědá barva; látka této barvy“ a ve druhém významu, obvykle ve spojení se slovem „barva“, ve funkci přídavného jména – „zelenohnědý“ (LLVV III 188). Ve „Slovníku současného lotyšského jazyka“ je výklad přesnější a obsáhlejší: „hnědožlutá, hnědozelená barva; látka této barvy“ a ve funkci přídavného jména „ve spojení se slovem ‚barva‘: hnědožlutý, hnědozelený“ (MLVV).
Pojem označení barvy haki je ve vědomí nositelů jazyka především vizuálně spojen s představou vzhledu konkrétní látky nebo oděvu z této látky, což se zase asociativně spojuje s rozpoznatelností barvy, a proto jsou variace v odstínu nepodstatné8. Tento předpoklad podporují i výkladové slovníky, v nichž je haki popsáno jako: zaļganbrūna krāsa; audums šādā krāsā ‚zelenavě hnědá barva; látka této barvy‘.
Ve stejné době – v roce 1975 – bylo v lexikografickém prameni lotyšského jazyka poprvé uvedeno i označení barvy indigo ‚indigo‘ ve významu ‚tmavě modrá krystalická látka; příslušné barvivo, příslušná barva, odstín‘ (LLVV III 455), výpůjčka ze španělštiny indigo, jejímž základem je latinské indicŭm ‚indický (barva)‘ (SVV 1999: 302). Do lotyšského jazyka se dostalo prostřednictvím
8 Tato asociativní souvislost se jeví jako haki ‚khaki‘ → vojenská uniforma nebo oděv příslušné barvy.
Straipsniai / Articles
233
Page 19
ANITRA ROZE
zprostředkování němčiny nebo ruštiny⁹. Ve významu barvy se nejčastěji používá ve slovních spojeních indigo zils ‚modrý jako indigo‘ a indigo krāsa ‚barva indigo‘. Bez přídavného jména označujícího barvu zils ‚modrý‘ se označení barvy indigo ‚indigo‘ vyskytuje poměrně zřídka, především ve významu barviva nebo když se hovoří o barvách duhy. V poslední době se indigo často používá ve slovním spojení indigo bērns, tj. indigové dítě – ‚zvláště citlivé dítě, které vnímá svět po svém‘ (MLVV).
Otázka původu následujícího označení barvy z této skupiny – marengo ‚marengo‘ – je v jeho původní, stejně jako v nynější sémantice poměrně problematická. Název vychází z toponyma Marengo v Itálii, názvu místa, kde se odehrála krutá bitva s Napoleonovou armádou. Podle legendy bylo v této bitvě prolito tolik krve, že celá země zčervenala dohněda. Od té doby například ve francouzštině slovo marengo označuje hnědočervenou barvu. Později toto slovo získalo i další významy, např. pestrý (bez uvedení konkrétních barev). V lotyšském jazyce (stejně jako např. odpovídající slovo v ruštině) marengo označuje tmavě šedou barvu. Později se barvou marengo ‚marengo‘ začala označovat černá barva s drobnými bílými nebo šedými skvrnkami a v XVIII. století se v Rusku slovem marengo označovala kaštanová barva, která byla příslušně synonymem hnědé barvy, obdobou francouzského marengo ou brun (viz ИСГРЯ 2010).
Poprvé bylo toto označení barvy v lexikografickém prameni lotyšského jazyka uvedeno v roce 1978 ve „Slovníku cizích slov“, kde je označení barvy маренго s uvedením etymologie (tj. že pochází z toponyma Маренго v Itálii) vyloženo jako ‚tmavě šedá barva‘ (SVV 1978: 449). Souvislost tohoto označení barvy s realitou je vyjádřena zvlášť výrazně. S ohledem na původ slova a jeho těsnou souvislost s
⁹ V němčině Indigo označuje modré barvivo, které se získávalo z rostliny indigo (ve Východní Indii); prostřednictvím řečtiny se dostalo do Evropy a svůj název získalo podle místa původu – z řeckého Indikón (Ἰνδικόν) ‚indický, z Indie‘. V latině přejatá forma Indicum dále vede k pozdně středoněmeckému indich, raně novohornoněmeckému endich, endit. Od XVII. století se dominantní forma Indigo nevyvinula (jak se běžně soudí) ze španělského índigo, nýbrž z hornoněmeckého indigo, indaco, protože obchod s Východem probíhal přes italské přístavy (EW 1989–1995). Do ruštiny se индиго dostalo buď z německého Indich (ИСГРЯ 2010), nebo, jak uvádí jiný pramen, ze španělského indico, latinského indicum (СИС). Jiný pramen uvádí, že ruské индиго ‚modré barvivo a příslušná rostlina‘ je s největší pravděpodobností přejato z latinského indicum, řeckého ἰνδικόν prostřednictvím německého Indigo nebo španělského indigo (ЭСРЯ 1964–1973).
234
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 20
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
realitou, pro niž je tato barva charakteristická, tj. s látkou marengo, je v lotyšském jazyce nepravděpodobné používat označení barvy marengo samostatně, bez názvu konkrétní látky. Svědčí o tom i popis marengo v „Výkladovém slovníku lotyšského jazyka“ – ‚tmavě šedá barva; vlněná látka této barvy (obvykle na oblek nebo kabát)‘ (LLVV V 93). V „Slovníku současného lotyšského jazyka“ jsou oba významy spojeny v jednom: ‚tmavě šedá barva; vlněná látka této barvy‘ (MLVV), možná proto, že podle příkladů je obtížné určit, zda jde o látku, nebo o název barvy.
Příklady, které by jednoznačně potvrzovaly používání маренго pouze jako názvu barvy, autor nenašel. Teoreticky lze samozřejmě předpokládat existenci slovních spojení marengo māja ‚dům barvy marengo‘ nebo marengo automobilis ‚automobil barvy marengo‘, takové užití je však přesto pouze hypotetické a mohlo by být považováno jen za okazionální. V každém případě takové užití podle jazykových údajů není aktuální, což zase vede k předpokladu, že tak specifické užívání označení barvy, tak úzce spojené s konkrétní realitou, je v jazyce značně omezené.
Posledním v této skupině je označení barvy bordo ‚bordó‘. Pochází z francouzského bordeaux10, a to zase z toponyma Bordeaux (lotyš. Bordo) ve Francii (SVV 1999: 112).
Označení barvy bordo ‚bordó‘ není zaznamenáno v žádném lexikografickém prameni XVII.–XIX. století. Poprvé bylo toto slovo zaregistrováno v lexikografickém prameni v „Výkladovém slovníku lotyšského spisovného jazyka“ v roce 1973, kde je bordo ‚bordó‘ vyloženo pouze jako označení barvy tumši sarkans ‚tmavě červený‘ (LLVV II 109–110). Později slovo získalo i další význam ‚druh červeného vína; víno tohoto druhu‘ a teprve na druhém místě se uvádí označení barvy ‚tmavě červený‘ (SVV 1999: 112), čímž se nepřímo naznačuje, že bordo ‚bordó‘ označuje právě takový odstín tmavě červené barvy, který je charakteristický pro víno tohoto druhu.
V lotyšském jazyce bylo označení barvy bordo ‚bordó‘ známo přinejmenším od počátku XX. století; často se objevuje v tehdejších periodikách – ve 20. a 30. letech, stejně jako ve 40. a 50. letech, např. Lietošanas gaitaibā ogām jābūt […] tumši bordo sārtām […] ‚Zralé bobule mají být […] tmavě bordó […]‘ (Darba Zemnieks) / Tēģi ir
10 Fr. bordeaux ‚D’une couleur proche de celle des vins rouges de Bordeaux (rouge france)‘, tj. barvy vína, které se získává z červených hroznů odrůdy bordó (Hachette 1999: 221).
Straipsniai / Articles
235
Page 21
ANITRA ROZE
dažādās krāsās – bordo, brūnā, bešā. ‚Oděv různých barev – bordó, hnědý, béžový‘ (Cīņa).
Jako označení barvy se bordo ‚bordó‘ používá jak jako součást slovního spojení bordosarkans ‚bordó-červený‘, tak jako přídavné jméno, např. bordo kleita ‚bordó šaty‘, bordo žakete ‚bordó sako‘.
Závěrem bychom chtěli upozornit ještě na jeden zajímavý trend ve vzniku nových označení barev v lotyšském jazyce. Nesouvisí přímo s přejatými slovy, podle autora však představuje další stupeň ve vývoji označení barev. Jde o vznik označení barev, v nichž se název barvy vůbec neuvádí a která navíc nejsou přídavnými jmény. K označení barvy se v takových případech používají pouze názvy reálií (přičemž je třeba poznamenat, že často nemají konkrétní barvu nebo jsou poetické), například saullēts ‚východ slunce‘, vaņila ‚vanilka‘, dzelzs ‚železo‘, rudens ‚podzim‘, ceriņu dūmakā ‚šeřík v mlze‘ atd.
O perspektivě tohoto trendu je zatím obtížné soudit, subjektivně se však zdá, že uvedený způsob označování barev zaujímá v jazykovém prostoru stále větší a významnější místo. Charakteristické je, že tato podmíněná označení barev se vyskytují pouze v literárních textech a různých katalozích, nikoli v mluveném jazyce. Autor předpokládá, že se jazyk tímto způsobem prostřednictvím svých mluvčích pokouší vyřešit problém zmíněný na začátku tohoto článku – když je označení barvy použito jakoby samo o sobě, pak se ani z kontextu bez velmi podrobného vysvětlení nezasvěcenému čtenáři nebo posluchači neodhalí odstíny barvy. Způsob, při němž se k označení barvy používají názvy reálií bez názvu barvy, se opírá o asociativní vnímání nositelů jazyka a možná dosahuje žádoucího výsledku účinněji. Kdyby totiž žádoucího výsledku dosaženo nebylo, sotva by uvedený způsob označování barev získal tolik stoupenců.
ZÁVĚRY
Po shrnutí materiálu pojednaného v tomto článku lze učinit tyto závěry:
1) část přejatých označení barev, která vstoupila do slovní zásoby lotyšského jazyka nejdříve, je nositelům jazyka dobře známá; specifická označení barev (po
236
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 22
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
většinou označení zbarvení koní, přejatá v XVII.–XVIII. století palss, pāls, pāts) jsou však mimo okruh odborníků daného odvětví (např. chovatelství koní, jezdecký sport) málo známá a používají se poměrně zřídka;
2) pozdější výpůjčky se používají méně často; zčásti proto, že není rozšířena ani reálie, k jejímuž charakterizování se dané označení barvy používá (např. marен-го), a zčásti proto, že místo výpůjčky se častěji používá složené nepřejaté označení barvy (např. místo šatens se používá kastaņbrūns ‚kaštanový‘, místo brunets – tumši brūns ‚tmavě hnědý‘);
3) první registrace označení barvy v lexikografickém prameni ne vždy ukazuje dobu vzniku tohoto označení v lotyšském jazyce; v jednotlivých případech je první užití slova zaznamenáno nikoli v lexikografickém prameni, ale v periodiku;
4) při zkoumání užívání označení barev ve starších a novějších pramenech nebyly mezi nimi prakticky zjištěny sémantické rozdíly (s výjimkou přídavného jména karmins); v současných pramenech se některá označení barev (např. oranžs, rozā) častěji používají v přeneseném smyslu, avšak užití jednotlivých označení barev (např. lillā) v přeneseném smyslu se objevuje již v textech z počátku XX. století;
5) část současných pramenů ukazuje tendenci používat místo přejatých označení barev název samotné reálie, pro niž je daná barva charakterističtější; tento jev však není ve všech projevech jazyka jednotný – pozorujeme jej především v textech s konkrétní specifikou – v obchodních katalozích, v popisech zboží (např. oděvů, domácích spotřebičů) na etiketách, obalech, v obchodech apod.
ZKRATKY
lotyš. – lotyšský něm. – německý fr. – francouzský rus. – ruský
Straipsniai / Articles
237
Page 23
ANITRA ROZE
ИСТОЧНИКИ
Baltakmens Raimonds, Stukuls Vilis 1978: Latvijas zirgi. Rīga: Liesma.
Brasche G. 1875: Allererste Anleitung zum Gebrauche der lettische Sprache für Deutsche von G. Brasche. Libau: Verlag von G. L. Zimmermann.
Ciņa 09.10.1956.
Darba Zemnieks 27. 09.1940
Darbs 15.09.1927
Dravnieks J. 1906: Svešu vārdu grāmata. Jelgava.
Dravnieks J. 1914: Svešu vārdu grāmata. Jelgava.
Ducmanis K. (K. D.) 1921: Politiska un vispārēja svešvārdu grāmata. Pārlaboj uši un papildinājuši K. Dēķens un V. Dermanis. Rīga: Komandītsabiedrības «Daile un Darbs» apgādībā.
EW 1989–1995: Etymologisches Wörterbuch (nach Pfeifer). Доступно: www.dwds.de.
EW – Etymologisches Wörterbuch des Deutschen. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1997.
Grīns Aleksandrs: Nameja gredzens. Rīga: Zvaigzne ABC [год не указан].
Hemingveijs Ernests 1971: Kopoti raksti 1. No angļu valodas tulkojusi Vizma Belševica. Rīga: Liesma.
Jaunākās Ziņas 31.03.1938.
Jaunākās Ziņas 18.06.1938.
jauns.lv/raksts/zinas
Kluge F. 1975: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Berlin, New York: Walter de Gruyter.
Lange J. 1773: Lettisch Deutscher Theil des vollständigen Lettischen Lexici. Schloß Ober=Pahlen.
Latviešu Avīzes 27.06.1857.
LBV – Latviešu valodas biežuma vārdnīca 4. Rīga: Zinātne, 1976.
238
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 24
Заимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
LKV XV – Latviešu konversācijas vārdnīca 15. Rīga: A. Gulbja apgādība, 1937.
LLVV I–VIII – Latviešu literārās valodas vārdnīca 1–8. Rīga: Zinātne, 1972–1996.
LTV1 – ТВ передача «Культовая еда. Украина», 27.11.2014.
LVSV 2006 – Latviešu valodas slenga vārdnīca. Rīga: Norden AB.
LVV 1987 – Latviešu valodas vārdnīca. Rīga: Avots.
LVV 1993 – Latviešu valodas vārdnīca. Amerikas Latviešu apvienība.
LVV 2006 – Latviešu valodas vārdnīca. Rīga: Avots.
Mājas Viesis 05.09.1860.
Mancelius G. 1638: Lettus / das ist Wortbuch / Sampt angehengtem täglichem Gebrauch der Lettischen Sprache; Allen und jeden Außheimischen / die in Churland / Semgallen und Lettischem Liefflande bleiben / und sich redlich nehren wollen / zu Nutze verfertigt / Durch Georgium Mancelium Semgall der H. Schrifft Licentiatum &c. Erster Theil. Cum Grat. & Priv. S. R. M. Svec. Gedruckt unnd verlegt zu Riga durch Gerhard Schröder Anno M. DC. XXXVIII.
ME I–IV – Mīlenbahs (Mülenbachs) Kārlis. Latviešu valodas vārdnīca 1–4. (Lettisch-deutsches Wörterbuch). Rediģējis, papildinājis, turpinājis J. Endzelīns. 1. Rīga: Kultūras fonds, 1923–1925; 2. Rīga: Kultūras fonds, 1925–1927; 3. Rīga: Kultūras fonds, 1927–1929; 4. Rīga, 1929–1932.
Mēkons F. 1878: Svešu vārdu grāmata. Rīga.
MLVV – Mūsdienu latviešu valodas vārdnīca. Pieejams: www.tezaurs.lv/mlvv/.
OED – Online Etymology Dictionary. Douglas Harper, 2001–2014. Pieejams: www. etymonline.com.
Rainis Jānis 1948: Kopoti raksti 3. Rīga: Latvijas valsts izdevniecība.
Repše Gundega 1998: Sarkans. Rīga: Preses Nams.
Rīgas Laiks Nr. 1, 2002.
Rīts 19.05.1936.
spoki.tvnet.lv.
Stender G. F. 1789: Lettisches Lexikon. Mitau: J. F. Steffenhagen.
SVV 1978 – Svešvārdu vārdnīca. Rīga: Liesma.
SVV 1999 – Svešvārdu vārdnīca. Rīga: Jumava.
Straipsniai / Articles
239
Page 25
ANITRA ROZE
U l m a n n C. C.; B r a c h e G. 1880: Lettisches Wörterbuch von Ulmann und Brasche. Zweiter Theil. Deutsch=lettisches Wörterbuch [...]. Riga u. Leipzig: Brutzer.
Waldemars K. 1872: Kreeuwu-latweeschu-wahzu wardnize isdota no Tautas Apgaism(oschanas?) Ministrijas. Moskva.
Valdības Vēstnesis 06.11.1930.
VPSV – Valodniecības pamatterminu skaidrojošā vārdnīca. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 2007.
ИСТРЯ 2010 – Исторический словарь галлицизмов русского языка. Москва: Словарное издательство ЭТС. Доступно: http://gallicismes.academic.ru, http://dic.academic.ru/.
СИС – Чудинов А. Н.: Словарь иностранных слов, вошедших в состав русского языка, 1910. Доступно: http://dic.academic.ru/.
ЭСРЯ 1964–1973 – Фасмер М. Р. Этимологический словарь русского языка. Москва: Прогресс. Доступно: http://dic.academic.ru/.
ЭСРЯ 2004 – Крылов Г. А. Этимологический словарь русского языка. Санкт-Петербург: ООО «Виктория плюс». Доступно: http://dic.academic.ru/.
Л И Т Е Р А Т У Р А
Ahero Antonija 1965: Salikteni ar norobežotu nozīmi. Latviešu valodas kultūras jautājumi. 1. laidiens. Rīga: Liesma, 31–38.
Balode Laimute 2001: ķirsn-/juod-/melnbaltu hidronīmijā. – Linguistica Lettica 9. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 110–122.
240
Acta Linguistica Lithuanica LXXVIII
Page 26
Зaимствованные слова – один из источников обозначений нюансов цвета в латышском языке
Bušs Ojārs 2014: Pārdomas par vārda nozīmi. Referāts A. Ozola dienas konferencē 2014. gada 21. martā [Rokraksts.].
Ēdelmane Inese 1971: Krāsu nosaukumi latviešu valodā. – Latviešu valodas kultūras jautājumi. 7. laidiens. Rīga: Liesma, 73–85.
Grīsle R. 1995: Par zirgu no filologa viedokļa. – Latvijas Zirgi 4/5, 40–43.
Lejniece G. 1979: Mēļš. Latviešu valodas kultūras jautājumi. 15. laidiens. Rīga: Liesma, 153–156.
Mihališina Monika 2002: Melnās krāsas semantika poļu un latviešu valodā. – Valoda un literatūra kultūras apritē. Zinātniskie raksti 650. Rīga: Latvijas Universitāte, 75–83.
Roze Anitra 2010a: Adjektīvi ruds, rūsgans, rusls: semantika un lietojums latviešu valodā. – Res Humanitariae 7. Klaipėda: Klaipėdos universitetas, 57–67.
Roze Anitra 2010b: Adjektīvu violets un lillā semantika un lietojums latviešu valodā. – Linguistica Lettica 19. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 50–61.
Roze Anitra 2012: Mājdzīvnieku krāsu apzīmējumi latviešu valodā. – Apvienotais Pasaules latviešu zinātnieku III kongress un Letonikas IV kongress „Zinātne, sabiedrība un nacionālā identitāte“. Valodniecības raksti. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 292–307.
Roze Anitra 2015: Caur krāsu loku. Par krāsu nosaukumiem latviešu valodā. Rīga: LU Latviešu valodas institūts, 496.
Šmits Pēteris 1923: Par seno latviešu apģērba krāsu. – Filologu Biedrības Raksti 3. Rīga, 7–33.
Valke Simona Sofija 2012: Hromatiskā semantika Morisa Māterlinka «Zilajā putnā»: oriģināla un latvisko tulkojumu analītisks sastatījums. – Kultūras studijas. Krāsa literatūrā un kultūrā. Zinātnisko rakstu krājums 4. Daugavpils: Daugavpils Universitātes Akadēmiskais apgāds «Saule», 129–141.
Zemzare Daina 1971: Par govju vārdiem latviešu valodā. – Baltistica 7(2). Vilnius: Mintis, 189–200.
Садыкова 2008 – Садыкова, И. В. Русские цветообозначения латинского происхождения. – Вестник Томского государственного университета. Филология 1(2). Томск, 28–36 (Доступно: http:// www.philology.ru/linguistics2/sadykova-08.htm).
Straipsniai / Articles
241
Page 27
ANITRA ROZE
Skolinti spalvų pavadinimai – vienas iš atspalvių žymėjimo būdų latvių kalboje
SANTRAUKA
Greta spalvos intensyvumą apibūdinančių prieveiksminių komponentų gaiši ‘šviesiai’, tumši ‘tamsiai’, koši ‘ryškiai’, bāli ‘blankiai’ ir pan. latvių kalboje gausu skolintų spalvų pavadinimų įvairiems atspalviams žymėti.
Straipsnyje nagrinėjamos skolintų spalvų pavadinimų grupės, šių grupių būdingosios savybės detaliau aptariant ir kiekvieno konkretaus skolinio – spalvos pavadinimo – semantiką, vartoseną, taip pat pirmuosius fiksavimus leksikografijos šaltiniuose, kai kuriais atvejais – kituose šaltiniuose (dažniausiai periodikoje).
Į pirmąją skolintų spalvų pavadinimų grupę patenka skoliniai, suvokiami kaip pastovi latvių kalbos leksikos dalis, kurie dažnai vartojami kasdieniame bendravime ir retai asocijuojasi su sąvoka „skolinis“. Tai spalvų pavadinimai oranžs ‘oranžinis’, rozā ‘rožinis’, lillā ‘violetinis’ ir violets ‘violetinis’. Tiek pirmosios, tiek antrosios grupės spalvų pavadinimų skoliniams kalboje būdingos įsitvirtinusios perkeltinės reikšmės.
Antrąją, didžiausią skolinių grupę sudaro naujesni skoliniai. Jie jau rečiau nei anksčiau minėti spalvų pavadinimai vertinami kaip „savi“, neretai vartotojams yra mažiau žinomi ir vartojami. Be to, dauguma jų glaudžiai susiję su konkrečių realijų grupe (pavyzdžiui, žmogaus ar gyvūno plaukų (paukščių plunksnų) danga). Tai spalvų pavadinimai – būdvardžiai bēšs ‘smėlinis’, blonds ‘šviesiaplaukis’, brunets ‘tamsiaplaukis’, šatens ‘šatenas’, palss ‘balkšvas; sartis (apie arklių)’, pāls ‘blyškus; šviesiais sartas (apie arklį)’, pāts ‘sartas (apie arklį)’, taip pat daiktavardžiai karmīns ‘karminas’ ir purpurs ‘purpuras’ (dažniausiai tai sudėtinių spalvų pavadinimų dalys).
Į trečiąją grupę patenka skolinti spalvų pavadinimai, tapę latvių leksikos dalimi palyginti neseniai (dažniausiai XX a. pirmojoje pusėje) – haki ‘chaki’, indigo ‘indigas’, marengo ‘marengas’, bordo ‘bordinis’. Esama tam tikrų problemų, susijusių tiek su šių skolinių semantika, tiek su jų įtraukimu į kalbos sistemą, nes šie pavadinimai pateko į kalbą glaudžiai susiję su tam tikra realija ir ne visada gali būti nuo jos atskiriami – jie išlaiko ryšį su ja ir buityje, ir kalboje.
