VYTAUTAS KARDELIS

Vilniuská univerzita

Oblasti vědeckého výzkumu: dialektologie, dějiny jazyka, kognitivní sémantika, variantičnost v jazyce.

DOI: https://doi.org/10.35321/all82-13

Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė

SLOVNÍK NÁŘEČÍ JIŽNÍCH JIŽNÍCH AUKŠTAITŮ

Vilnius: Litevský jazykový institut, 2016, sv. I A–M, 682 s. ISBN 978-609-411-187–7 (celkové), ISBN 978-609-411-188-4 (svazek I) Vilnius: Litevský jazykový institut, 2019, sv. II N–Ž, 831 s. ISBN 978-609-411-187-7 (celkové), ISBN 978-609-411-238-6 (svazek II)

V roce 2016 vyšel první svazek „Slovníku nářečí jižních jižních aukštaitů“ (A–M). O tři roky později, v roce 2019, byl vydán i druhý svazek slovníku (N–Ž). Mezi nářečními slovníky jde již o čtrnáctý slovník (podrobnější přehled nářečních slovníků vydaných do roku 2014 viz Zubaitienė 2014: 142–147). Oba svazky „Slovníku nářečí jižních jižních aukštaitů“ připravily zkušené a profesionální dialektoložky, vynikající znalkyně jižního aukštaitského podnářečí, badatelky a odbornice dr. Asta Leskauskaitė a dr. Vilija Ragaišienė. Vědeckou redaktorkou slovníku je dr. Vilija Ragaišienė, redaktorkou dr. Vilija Sakalauskienė, autorkou mapy dr. Laura Geržotaitė. Slovník pečlivě graficky upravila Neda Kostkienė, výtvarně jej zpracoval výtvarník Rokas Gelažius. Přípravu slovníku podpořila Státní komise pro litevský jazyk (dále – VLKK) v rámci programu Zachování nářečí a etnických místních názvů na léta 2001–2010; vydání prvního svazku podpořila Rada pro vědu Litvy (dále – LMT) v rámci Státního programu litevských výzkumů a jejich šíření na léta 2016–2024. Na vydání druhého svazku prostředky uvedeného programu LMT zřejmě nestačily, je však potěšitelné a důležité zmínit, že vydání druhého svazku podpořili jak podnikatelé, tak samospráva okresu Varėna i jednotlivci – někteří z nich jsou uvedeni na předtitulním listu slovníku, někteří, kteří vydání štědře podpořili, si přáli zůstat v anonymitě. Zde je důležité upozornit na několik věcí: na to, že vydávání vědecké práce začínají podporovat nikoli LMT, ale podnikatelé, samospráva a občané,

Recenze / Reviews

207

VYTAUTAS KARDELIS

jasně ukazuje, že slovník již dosáhl svého adresáta. Je to krásný příklad patriotismu k vlastnímu kraji i podpory jeho kultury. Je také zřejmé, že autorky slovníku nejsou v životech „cik­rských dzūků“ náhodnými kolemjdoucími; svědčí o tom nejen získaná podpora vydání slovníku, upřímná a vřelá představení slovníku v Literárním salonu Domu učitelů ve Vilniusu a v Litevském jazykovém institutu, ale i kvalita samotného slov­níku.

První svazek slovníku začíná Předmluvou (s. VII–IX), po ní následuje Úvod. V něm jsou uvedeny všechny atributy potřebné pro terminologický slovník: zmiňují se nářečí jižních jižních aukštaitů (zde se hovoří i o sociolingvistické situaci – o bilingvních či trilingvních obyvatelích) a jejich oblast (s. XI–XIII), pojednává se o svébytnosti nářečí a charakterističtějších rysech hláskosloví, přízvuku, morfologie a syntaxe (s. XIII–XV). Stručně, strukturovaně a za využití názorných a vhodných příkladů je představena povaha a struktura slovníku (s. XXV–XXX). Dále následuje oddíl o transkripci, v němž jsou uvedeny znaky samohlásek, souhlásek, přízvuku a intonace, jakož i syntagmatického členění textu, a jejich vysvětlení. Připojeny jsou seznamy zkratek místních jmen, dalších zkratek a značek a literatury. Druhý svazek rovněž začíná Předmluvou (s. VII–VIII), obsahuje Úvod (s. IX–XI) – stručné shrnutí Úvodu I. svazku. V této části slovníku jsou zopakovány oddíly prvního svazku, v nichž je představena povaha a struktura slovníku (s. XI–XV), transkripce (s. XV–XVIII), seznamy místních jmen a dalších zkratek a značek.

„Slovník nářečí jižních jižních aukštaitů“ je podle slov autorů „připraven podle principů nejúplnějších nářečních slovníků: jsou do něj zařazena všechna shromážděná slova z nářečí jižních jižních aukštaitů z živého jazyka a písemných pramenů (z rukopisů a zvukových nahrávek uložených v Nářečním archivu Centra geolingvistiky Litevského jazykového institutu a z kartotéky doplňků ‚Slovníku litevského jazyka‘ shromážděné v Centru výzkumu spisovného jazyka)“ (s. XXVI). V Předmluvě se dále uvádí, že „během pěti let bylo nahráno téměř tři sta hodin zvukových záznamů <...>. Právě z nahrávek z tohoto období byly vybrány nářeční příklady a ty tvoří základ slovníku“ (s. VIII). Kromě toho byl materiál čerpán i z dalších zvukových nahrávek pořízených kolegy na počátku XXI. století. Je třeba zdůraznit, že „slovník byl obohacen také nářečními příklady ze zvukových nahrávek a rukopisných textů z již zmíněných 60.–90. let XX. století, z let 2002–2003 a z kartotéky doplňků ‚Slovníku litevského jazyka‘“ (s. VIII–IX).

Při čtení těchto tvrzení bychom se mohli zarazit a zeptat se – jak je to s principy a kritérii výběru materiálu? Je zřejmé, že mezi písemnými prameny a původními zvukovými nahrávkami existuje rozdíl. Stejně tak je zřejmé, že nářeční příklady ze zvukových nahrávek z 60.–90. let XX. století, rukopisných textů a kartotéky doplňků „Slovníku litevského jazyka“ byly nejen shromažďovány, ale zejména zpracovávány podle jiných teoretických a metodologických principů, než je obvyklé v současné litevské dialektologii. Může tedy vyvstat otázka, zda bylo vhodné dát do jednoho slovníku

208

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė.

Slovník nářečí jižních jižních aukštaitů

materiál shromážděný a prezentovaný staršími metodami spolu s „novým“ materiálem označeným novým teoretickým přístupem. Mimochodem, tento způsob komponování empirického materiálu mohl být ovlivněn myšlenkami autorů slovníku uvedenými v Předmluvě, v nichž je poměrně zřetelně cítit poněkud nostalgický tón, chvějící se starostí o osud nářečí: „Světový názor, zvyky a každodennost lidí těchto míst odráží jejich rodné nářečí – melodické, bohaté na slova, archaické, ačkoli již poněkud rozředěné novými výpůjčkami. Bohužel vesnických společenství jižních Dzūků, která pečují o tradiční řemesla, způsob života převzatý od předků a jeho podstatu, každoročně ubývá v důsledku nepříznivého demografického vývoje a ekonomických a sociálních procesů, takže jejich existence čelí skutečné hrozbě. S úbytkem lidí ubývá i těch, kteří ovládají místní nářečí…“ (s. VII). Jak lze z této poměrně dlouhé citace pochopit, cílem slovníku bylo shromáždit v něm co nejvíce a nejrozmanitějšího materiálu. Je třeba uznat, že autorky právě vyslovenou pochybnost o spojení materiálu různého charakteru rozptýlily tím, že zvolily racionální a vhodný způsob: „Věty starých rukopisných textů byly přepsány v souladu s původním systémem zapsaných znaků a uvedeny v původní transkripci s odkazem na místo bydliště a rukopisné texty.“ (s. XXX). Tato reference (RT) jasně identifikuje starší materiál. V takovém případě jsou nepřesnosti a nuance transkripce starých příkladů méně aktuální; navíc je v případě potřeby snadné porovnávat materiál různých chronologických vrstev.

Dalším bodem, který může vyvolávat diskuse, je přejatá lexika a „novější či nová slova“ (s. XXVI). Ta jsou označena zkratkou nj. U slov cizího původu (slavismů, germanismů) se uvádí označení sv., které se používá i k označení významových výpůjček. Mohlo by se zdát, že jde o odsouzeníhodnou dvojznačnost, ale autorky i zde nalezly vhodné řešení: „Významové výpůjčky se před výkladem významu uvádějí v závorkách zkratkou sv.“ (s. XXVI). V jednom případě tedy zkratka sv. stojí za heslovým slovem, v jiném před výkladem významu.

Ještě poznámka k výpůjčkám: podle autorů „se v rámci možností usilovalo o uvedení původu slov“, avšak „u starých výpůjček <...> se původové údaje neuvádějí“ (s. XXVI). Domnívám se, že zvyk neoznačovat „staré výpůjčky“ není příliš vhodný a zasluhuje kritiku (argumenty viz Kardelis 2016: 8–9). Lze však chápat, že tuto volbu ovlivnily jednak podle samotných autorů tradice tvorby nářečních slovníků, jednak obecné požadavky na tvorbu nářečních (podnářečních) slovníků schválené VLKК. Mimochodem, těchto požadavků, byť jsou doporučující, se autorky držely správně a tvůrčím způsobem.

Jeden z takových příkladů: je výborné, že „ve slovníku nejsou slovesná hnízda, a tedy ani slova ‚nebuveliai‘, která jsou uměle vytvářena při sestavování slovesných hnízd, např.: bōsti, milti, mōkti, žinti. Ve slovníku nejsou uváděna ani základová slovesa, u nichž v nářečích nebyly zapsány příklady užití“ (s. XXVIII).

Krátká poznámka k transkripci: na první pohled je zřejmé, že slovník připravovaly a redigovaly profesionální a zkušené dialektoložky, jejichž jednou z pracovních oblastí je také

Recenze / Reviews

209

VYTAUTAS KARDELIS

příprava nářečních textů. Transkripce je například promyšlená, nepřetížená, konzistentní, popisuje jak systematickou kostru zvukového systému, tak ukazuje důležitější i jemnější nuance.

Oddíl Svébytnost nářečí a charakterističtější rysy je poměrně tradiční, používá terminologii běžnou v pracích tradiční litevské dialektologie, zejména při pojednání o hláskosloví (zmiňují se starobylé akútní koncovky, tvrdé souhlásky, „záměna“ souhlásek). Takové tradiční podání pravděpodobně není třeba zvlášť kritizovat: na jedné straně by si každý, kdo by se pustil do lingvistických výzkumů založených na materiálu slovníku, terminologii upravil podle potřeby, na druhé straně nebude slovník číst jen lingvisté a odborní lexikografové. Jednodušší prezentace empirických faktů a vysvětlení tedy v tomto případě mají své motivy i logiku.

Při čtení výše probíraného oddílu okamžitě upoutá jedna výrazná vlastnost, kterou lze popsat jediným slovem – varianty. To, že se slovník nevyhýbá zobrazení variantičnosti – skutečné zvukové, morfologické a syntaktické rozmanitosti – je potěšitelné a vítané. Variantičnost je náležitě popsána jak v Úvodu, tak je jasně patrná v ilustračních příkladech. Lze tvrdit, že materiál uvedený ve slovníku je skutečně originální a autentický (samozřejmě pokud bychom jej porovnali s původními zvukovými nahrávkami, mohly by vzniknout diskuse o tom či onom konkrétním případu, ale každý, kdo transkriboval nářeční texty, dobře ví, že různí transkriptoři někdy slyší stejné věci odlišně – jde o rozsáhlý a složitý kognitivní proces závislý na mnoha faktorech).

Obecně nelze ke konstrukci a struktuře samotného slovníku, k materiálu a jeho prezentaci, k již zmíněné transkripci ani k výkladům významů vznést žádné zásadní kritické připomínky. Je třeba uznat, že autorky slovníku dodržují systém a lexikografickou konzistentnost jak při prezentaci materiálu, tak při výkladu významů a uvádění gramatických a dalších údajů. Tvůrčí a analytický přístup k práci na slovníku dobře ukazuje i způsob uvádění výkladů významů. Alespoň pro mě je učebnicovým příkladem toho, jak se proplétají výklady některých významů a příklady, které je ilustrují, slova kalba, kalbėti ve „Slovníku současného litevského jazyka“ a ve „Slovníku litevského jazyka“ (dále – LKŽ). Stačí je porovnat s výklady ve „Slovníku nářečí jižních jižních aukštaitů“ a s jejich vztahem k příkladům a okamžitě je patrný mnohem lepší stav. Autorky slovníku sice obecně využívají výklady z LKŽ (samozřejmě v případech, kdy jsou zcela vhodné a nejsou v rozporu s empirickým materiálem slovníku), často však uvádějí i vlastní výklady, které bývají elegantnější, lépe motivované a dobře se shodují s příklady.

Je potěšitelné, že svazky „Slovníku nářečí jižních jižních aukštaitů“ rozšiřují řadu již existujících nářečních slovníků. Je důležité, že je a nadále bude užitečný nejen pro tradiční lingvistické obory (litevskou dialektologii, baltistiku, indoevropeistiku), ale má i vynikající, svébytný, mnohostranný materiální a duchovní,

210

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Asta Leskauskaitė, Vilija Ragaišienė. Slovník nářečí jižních jižních aukštaitů

celkově – kulturní vrstvu. Bezpochyby jej budou moci využívat nejen profesionální humanitní vědci. Autorky v Předmluvě krásně a výstižně uvedly: „Tento slovník je tedy malým holdem strážcům rozsáhlého nářečí jižních jižních aukštaitů neboli Dzūků.“ Je to práce, která přispívá k pěstování pospolitosti, podporuje uvědomění si hodnoty vlastní identity a koneckonců připomíná to, co jsme již ztratili.

Z lingvistického hlediska jde o velký a významný přínos ke studiu tohoto podnářečí, které autorky „Slovníku nářečí jižních jižních aukštaitů“, dr. Asta Leskauskaitė a dr. Vilija Ragaišienė, v poslední době nejen výrazně, ale především profesionálně rozvíjejí a prohlubují.

Nezbývá než kolegyním popřát slovy profesora Alberta Rosi-na, jehož památku si světlo zachovává, tvůrčí úspěchy a další významné výzkumy.

LITERATŪRA

Leskauskaitė Asta, Ragaišienė Vilija 2016: Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodynas (A–M) I, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Leskauskaitė Asta, Ragaišienė Vilija 2019: Pietinių pietų aukštaičių šnektų žodynas (N–Ž) II, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kardelis Vytautas 2016: Lietuvių kalbos slavizmai: tyrimo istorija ir perspektyvos. – Lietuvos lenkų tarmės. Prieiga internete: http://www.lenkutarmes.lfl.vu.lt/apie/straipsniai.

Zubaitienė Vilma 2014: Lietuvių leksikografija: istorija ir dabartis: mokomoji knyga, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Įteikta 2020 m. balandžio 21 d.

VYTAUTAS KARDELIS Vilniaus universitetas Filologijos fakultetas Taikomosios kalbotyros instituto Lietuvių kalbos katedra Universiteto g. 5, LT–01131 Vilnius, Lietuva [email protected]

Recenzijos / Reviews

211