VYTAUTAS KARDELIS

Vilniuská univerzita

Směry vědeckého výzkumu: dialektologie, dějiny jazyka, kognitivní sémantika, variabilita v jazyce

DOI: https://doi.org/10.35321/all82-12

Danguolė Mikulėnienė

LITEVSKÁ DIALEKTOLOGIE: GENEZE, VÝVOJ A PARADIGMATICKÉ ZLOMY.

I. ČÁST. OBDOBÍ PŘED DIALEKTOLOGICKÝM VÝZKUMEM. POČÁTKY LITEVSKÉ DIALEKTOLOGIE: ČLENĚNÍ NÁŘEČÍ, ZÁRODKY VÝZKUMNÝCH PERSPEKTIV A JEJICH TYPY

Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras, 2018, 319 p. ISBN 978-5-420-01809-5 (bendras), ISBN 978-5-420-01810-1 (I tomas)

Dlouhou dobu dominovala v oblasti dějin výzkumu litevského jazyka výrazná a význačná osobnost – profesor Algirdas Sabaliauskas a řada jeho klasických děl o dějinách litevské lingvistiky – „Dějiny výzkumu litevského jazyka“ (Sabaliauskas 1979; 1982; 2012). Při vzdání veškeré úcty prof. A. Sabaliauskasovi a jeho dílu je třeba také říci a zároveň ocenit, že prof. Danguolė Mikulėnienė otevřela novou stránku dějin litevské lingvistiky, věnovanou dějinám litevské dialektologie.

D. Mikulėnienė zamýšlí vydat trilogii monografií, jejíž „název ‚Litevská dialektologie: geneze, vývoj a paradigmatické zlomy‘ ukazuje, že ve třech deskriptivních a kritických diskursech (D. 1: ‚Období před dialektologickým výzkumem. Počátky litevské dialektologie: členění nářečí, zárodky výzkumných perspektiv a jejich typy‘. D. 2: ‚Předgeolingvistické a geolingvistické období litevské dialektologie. Jednorozměrná dialektologie 20. století: typy a směry výzkumu‘. D. 3: ‚Neogeolingvistické období. Litevská dialektologie 21. století: multifunkční

202

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Danguolė Mikulėnienė. Litevská dialektologie: geneze, vývoj a paradigmatické zlomy. I. část

model dialektologického výzkumu“) si klade za cíl odhalit vznik a vývoj litevského dialektologického výzkumu jako vědeckého paradigmatu jazykové variability v litevské lingvistice“ (s. 9). Slovy samotné autorky: „Tato monografická trilogie je tedy prvním pokusem systematičtěji popsat počátky a vznik litevského dialektologického výzkumu; vybízí k hledání zapomenutých údajů a starého archivního materiálu pro nové stránky litevské lingvistiky, tedy k objasnění toho, jak se utváralo vědecké poznávání regionální variability, které má pokračování i v současné lingvistice“ (s. 10).

Názvy monografické trilogie i právě citovaný cíl trilogie jasně ukazují, že D. Mikulėnienė se vydala jinou cestou psaní dějin lingvistiky než klasik A. Sabaliauskas. Abych zdůraznil zásadní rozdíl mezi těmito dvěma přístupy a strategiemi vyprávění dějin, nebudu originální. Na zadní obálce monografie kolegy historika Aurelijuse Giedy „Manifestující Klió“, vydané v roce 2017, je otištěna tato myšlenka prof. Alfreda Bumblauskase: „Dějiny historiografie se dlouho zabývaly tím, kdo, kdy a co napsal. Aurelijus Gieda si zvolil jinou cestu: napsal knihu o tom, kdo, co a jak si myslel. Dokázal objevit litevskou historiografii a vyprávět o věcech, které jsme dosud neviděli.“ Tuto výstižnou charakteristiku prof. A. Bumblauskase lze téměř doslova vztáhnout i na knihu prof. D. Mikulėnienė „Litevská dialektologie: geneze, vývoj a paradigmatické zlomy. I. část. Období před vznikem dialektologického výzkumu. Počátky litevského dialektologického výzkumu: vymezování dialektů, zárodky výzkumných perspektiv a jejich typy“ – sotva by se podařilo podstatu knihy vystihnout a popsat přesněji. Proto mohu, parafrázuji-li prof. A. Bumblauskase, říci: „Dějiny litevské dialektologie (a lingvistiky obecně) se dlouho zabývaly tím, kdo, kdy a co napsal. Prof. Danguolė Mikulėnienė si zvolila jinou cestu: napsala knihu o tom, kdo, co a jak si myslel. Dokázala objevit litevskou dialektologii a vyprávět o věcech, které jsme dosud neviděli.“ O aktuálnosti a novosti první části monografické trilogie tedy nelze pochybovat: podstatu těchto aspektů vystihuje právě parafrázovaná citace.

Monografii, kterou redigovala dr. Audra Ivanauskienė, vydalo Centrum vědeckého a encyklopedického nakladatelství; grafickou úpravu připravil výtvarník Alfonsas Žvilis a profesionálně a pečlivě ji vysázel Darius Šimkūnas. Text monografie doplňuje 86 obrázků (blok ilustrací a map), na jejichž přípravě se podílely kartografky Vigilija Krikščiūnienė, Neringa Matulevičiūtė-Turlienė, Rima Svilienė a Loreta Šutinienė; ilustrace k tisku připravila Laima Gelčiūtė. Shrnutí monografie do angličtiny přeložila dr. Anna Ruskan.

Monografii tvoří Předmluva, která obsahuje nejen atributy typické pro tento žánr, ale představuje také originální autorčin pohled na vývoj dialektologického výzkumu, lze říci páteř budoucího textu monografie a jeho analýzy. Základními opěrnými body tohoto pohledu jsou tři etapy litevské dialektologie, které autorka vymezuje: 1) počátky dialektologického výzkumu a období před geolingvistikou, 2) geolingvistické období, 3) neogeolingvistické období (s. 11), a tři podmínky, které jsou podle autorky nezbytné pro litevskou dialektologii jako

Recenze / Reviews

203

VYTAUTAS KARDELIS

samostatnou lingvistickou disciplínu: „byla sestavena mapa zkoumané oblasti jazykových variant s jasně vyznačenými hranicemi <…>“, „byl připraven dotazník vhodný ke sběru nářečního materiálu <…>“ a „byla vytvořena klasifikace nářečí určité jazykové oblasti <…>“ (s. 12). Následuje Úvod, v němž jsou uvedeny cíl a úkoly monografie (klíčová slova této kapitoly jsou kriticky zhodnotit, vyzdvihnout a aktualizovat, systematicky zkoumat a hodnotit, zhodnotit z hlediska internacionalizace), představeny metody a zdůrazněna novost, aktuálnost a význam monografie. Úvod končí stručným představením struktury monografie.

Monografie o 319 stranách se skládá ze 4 kapitol, které se dále člení na podkapitoly a oddíly. První kapitola pojednává o členění litevské jazykové oblasti a věnuje pozornost předvědecké nomenklatuře nářečí a scénářům jazykové normativizace ve starých gramatikách. Druhá kapitola se zabývá perspektivami výzkumu jazykové variability v 19. století (analyzuje zde cesty A. Schleichera, A. Bezzenbergera a F. de Saussura do Litvy; terénní činnost S. Mikuckise, J. Kuznecova, E. Voltera a L. Geitlera; postřehy o nářečních rysech u A. Schleichera, F. Kuršaitise, A. Bezzenbergera, S. Mikuckise, J. Jušky a J. Karłowicze; první pokusy o klasifikaci nářečí v dílech S. Mikuckise, A. Schleichera, F. Kuršaitise, J. Jušky, V. Porzezińského a M. Akelaitise; za zásadní autorka považuje klasifikace A. Baranauskase a K. Jauniuse). Třetí kapitola se zabývá programovými projekty litevského dialektologického výzkumu z konce 19. a počátku 20. století (monografické popisy nářečí F. Fortunatova, A. Leskiena a K. Brugmanna, R. Gauthiota, K. Jurgelionise a K. Jauniuse; první dotazník pro výzkum litevského jazyka; chrestomatická vydání, mimo jiné „Anykščių šilelis“ A. Baranauskase). Čtvrtá kapitola pojednává o diskurzu internacionalizace litevského dialektologického výzkumu na konci 19. a počátku 20. století a hodnotí jej; zkoumá pokračování výzkumu litevského jazyka mladogramatiky. Monografie končí závěry; připojeny jsou seznamy tabulek a obrázků, literatura (317 položek), prameny a seznam zkratek. Na konci je již zmíněné shrnutí v angličtině. Lze shrnout, že monografie bezpochyby splňuje všechny formální požadavky kladené na publikaci tohoto žánru.

Za zásadní rysy a aspekty této první části monografické trilogie považuji tyto: jak již bylo zmíněno – jde o knihu o tom, co dialektologové mysleli, jinými slovy o vyprávění o idejích; nejde pouze o výčet vykonané práce, nýbrž o kritickou analýzu této práce, vyzdvižení etap a paradigmat dialektologie, jak je vymezuje autorka, a analytický a kritický přehled činnosti jednotlivých badatelů.

Nelze přehlédnout ještě jednu důležitou strukturální a obsahovou složku monografie – autorčinu snahu analýzu nerozdělovat, ale začlenit ji do chronologického, historického a kulturního kontextu dějin vědy a její pokusy zasáhnout také evropské lingvistické paradigma, totiž mladogramatiky.

204

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII

Danguolė Mikulėnienė. Litevská dialektologie: geneze, vývoj a paradigmatické zlomy. I. část

Již zmíněná periodizace litevské dialektologie je originální a opírá se o motivy a argumenty navržené autorkou.

Zajímavé je, že se v monografii objevuje pojem variability, který v poslední době získává v litevské lingvistice na popularitě.

Nepochybně jsou velmi důležité archivní údaje: mnohé z nich dosud nebyly publikovány ani se o nich nezmiňovalo – výrazně obohacují dějiny litevské dialektologie i kontext výzkumu. Využití archivních údajů je další předností monografie. Lze také dodat, že monografie obsahuje řádně zpracovaný ilustrační materiál; zvláště zajímavé jsou ty ukázky, které dosud nejsou snadno dostupné v publikovaných vydáních.

Zajímavý je oddíl 3.2 třetí kapitoly „Upevňování (se) konceptů mladogramatiků v litevské dialektologii“ (s. 222–239): rozvíjí se zde téma „rehabilitace“ A. Baranauskase jako lingvisty a dialektologa.

Podle mého názoru jsou pro text monografie a samozřejmě i její obsah nejcharakterističtější chronologické uspořádání a analytický přístup. Jinými slovy, text tvoří ucelený, logický a analytický celek, nezřídka obohacený detektivními prvky a novými, dosud neznámými fakty z biografií a děl badatelů. Důležité je také to, že autorka, která často vyjadřuje svůj názor, jenž se nemusí shodovat s ustálenými či rozšířenými tvrzeními, se neomezuje na roli kategorického hodnotitele či soudce. Monografie ponechává značný prostor budoucím diskusím a úvahám, a dokonce i utváření odlišných názorů. Hodnotu každé nové práce lze patrně posuzovat nejen podle vztahu mezi zkoumaným objektem a teoretickými a metodologickými paradigmaty ani podle váhy a významu empirického materiálu, ale také podle myšlenek, dekonstrukcí a interpretací, jež nabízí k diskusi. Diskuse v žádném případě nejsou něčím negativním; umožňují nahlížet na objekt z jiného úhlu, z jiné perspektivy a z jiného hlediska. Takové věci jen obohacují poznání samotného objektu.

V monografii D. Mikulėnienėové, o níž pojednáváme, jsou podrobněji rozebrány také další zajímavé otázky. Sám jsem například navrhoval poněkud jiné rozdělení vývojových etap litevské dialektologie (dialektologických paradigmat) (viz Kardelis 2019: 53–54), souhlasím však, že model D. Mikulėnienėové lze podrobit diskusi a opírá se o odpovídající argumenty. Lze například uvažovat o vztahu mezi moderní terminologií použitou v monografii a lingvistickým myšlením pojednávaného období. Zajímavé jsou například pojmy variabilita, jejich vztah k období (19. století) a k pojmu perspektivy, vezmeme-li v úvahu teoretické základy tehdejší jazykovědy. Jak lze vyrozumět z II. kapitoly „Perspektivy výzkumu variability litevského jazyka v 19. století“, jde o to, co bychom dnes nazvali diatopickou variabilitou, která tehdy stěží mohla mít nějaké zřetelnější alternativy. Lze se tedy ptát, jak chápali autoři zmínění v II. kapitole variabilitu, nebo šlo o inventarizaci a klasifikaci znaků?

Recenze / Reviews

205

VYTAUTAS KARDELIS

S ohledem na záměr D. Mikulėnienė zmíněný na začátku této recenze, totiž připravit trilogii monografií, by však nyní bylo poněkud předčasné a ne zcela racionální podrobně rozebírat a diskutovat o první části budoucí trilogie. Jak praví stále oblíbené rčení, višiškus skaičiuoja rudeni, takže podrobná diskuse by měla počkat na další dvě části trilogie a na celkový, ucelený obraz analýzy litevské dialektologie. Teprve pak bude patrný celý kontext výzkumu, vykrystalizují se myšlenky a závěry a propojí se vzájemnými souvislostmi. Diskutovat o celku proto bude mnohem snazší a smysluplnější.

Shrnout lze stručně: takové dějiny litevské dialektologie, jaké začala psát D. Mikulėnienė, byly už dlouho zapotřebí. Jsou již nyní a budou i v budoucnu důležité nejen pro dialektology, ale obecně jak pro poznání dějin litevské lingvistiky, tak pro utváření perspektiv výzkumu a rozvíjení diskusí. Nezbývá než autorce popřát co největší úspěch a těšit se na další části trilogie monografií.

LITERATŪRA

Gieda Aurelijus 2017: Manifestuojanti Klėja. Istorikai ir istorika Lietuvoje 1883–1940 metais, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Kardelis Vytautas 2018: Arealinis tipologinis lietuvių tarmių kompleksiškumas. Aukštaičiai, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Mikulėnienė Danguolė 2018: Lietuvių tarmėtyra: genezė, raida ir paradigminiai lūžiai 1: Ikitarmėtyrinis laikotarpis. Lietuvių tarmėtyros pradžia: tarmių skyrimas, tyrimų perspektyvų užuomazgos ir jų tipai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos centras.

Sabaliauskas Algirdas 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: iki 1940, Vilnius: Mokslas.

Sabaliauskas Algirdas 1982: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1940–1980, Vilnius: Mokslas.

Sabaliauskas Algirdas 2012: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija: 1980–2010, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Įteikta 2020 m. balandžio 24 d.

VYTAUTAS KARDELIS Vilniaus universitetas Filologijos fakultetas Taikomosios kalbotyros instituto Lietuvių kalbos katedra Universiteto g. 5, LT-01131 Vilnius, Lietuva [email protected]

206

Acta Linguistica Lithuanica LXXXII