PRAEITIES AIDAI

Stasys KEINYS

NEZAPOMENUTELNÝ LÉKAŘ DUŠE I TĚLA

Nepřipouštět si myšlenku, že již bylo dosaženo dokonalosti, které vůbec ještě nemáš. (Z předsevzetí pátera J. Pabrėžy)

Uplynulo 225 let od onoho 15. ledna 1771, kdy se v rodině Jonase a Rozė Pabrėžových v osadě Vėčiai v Palatvė narodil syn, v knihách farnosti Lenkimai zapsaný latinským jménem Georgius (žemaitsky to bude Jurgis), který po 46 letech, když vstoupil do kretingaského františkánského (bernardinského) kláštera, přijal jméno svého otce Ambraziejus. Proto byl tento chovanec žemaitského kněžského semináře, který předtím dva roky studoval na nejstarší vysoké škole v Litvě, tehdy nazývané Hlavní litevská škola, právě v době, kdy se hroutil Litevský velkoknížecí stát, nejen dnes, ale někdy i tehdy nazýván, a sám se někdy podepisoval jako kněz Jurgis Ambraziejus Pabrėža. Tomuto člověku, který už téměř půldruhého století odpočívá v pokoji (zemřel 11. listopadu 1849), bylo souzeno získat si čest a stát se Nezapomenutelným.

J. A. Pabrėža bez nejmenších pochybností patří k největším mužům národa, k nejslavnějším Žemaitům. Přítel zesnulého, který zemřel teprve nedávno, správce žemaitského biskupství, kapitulní vikář Jonas Krizostomas Gintila (1788–1857), oznámil celému biskupství: „Zesnulý Ambraziejus Pabrėža, původně světský kněz, sloužil mnoho let Boží církvi, potom si v kretingaském klášteře oblékl hábit třetího řádu sv. Františka a byl ostatním vzorem všelikých ctností. <...> Zanechal mnoho rukopisů v žemaitštině, duchovního i světského obsahu“¹.

¹ Vaizganto Raštai. K., 1929. T. 11. P. 72. Iš lotynų kalbos šį vyskupystės kurijos pranešimą skelbdamas išvertė pats Vaižgantas. Kalbos dalykai čia netaisyti.

79

J. A. Pabrėža se však uznání dočkal ještě za svého života. V „Žemaitju Wiskupistė“, vydané roku 1848, zařadil kněz Motiejus Valančius (1801–1875), ještě předtím, než se stal žemaitským biskupem, do kapitoly „Učení muži litevského lidu“ po Petru Roiziovi, Motiejovi Strijkovském, Mikaloji Daukšovi, Pranciškusi Šrubauském, Konstantinu Sirvydovi, Mykolu Olševském a Stanislovu Čerském „dosud žijícího bohabojného písaře, kněze Jurgise Embraziejuse Pabrėžu“ (je uvedeno, že se narodil ve farnosti Skuodas) a věnoval mu více prostoru než kterémukoli jinému. Pabrėža je zde vysoce ceněn jako kazatel („Lidé poslouchají jeho kázání s největší pozorností jako kázání nějakého apoštola a získávají z nich nemalý užitek“)² i jako botanik („Kněz Pabrėža zná každou bylinku, která roste v našem kraji, zná její jméno i příjmení a také tuší, k čemu se která hodí“)³; je uvedena značná řada jeho děl a dalších zásluh. A závěr zní takto: „Ten řeholník má tolik práce, že ji nikdy nestíhá. Sotva se pomodlí modlitby a vykoná další potřebné úkony, den co den píše. Prodlouži mu, Bože, život a dopřej mu bohatého pána, který by knihy, jež napsal, vydal tiskem a rozšířil mezi lidi!“⁴ Bohužel se takový pán nenašel ani tehdy, ani během všech 146 let, které uplynuly od smrti J. A. Pabrėžy. Bylo tedy vydáno jen málo – především zásluhou samotného M. Valančiuse vyšla náboženská knížka „Parakratimą tan saužinės“ (1849; jde o kontrafaktní vydání, takže rok není skutečný) a v Americe v časopise „Dirva“ roku 1900 a jako samostatný výtisk vydaný z prostředků Literární společnosti S. Daukantase část botanického díla „Botanika arba taislius auguminis“. Drobnosti byly otištěny v různých publikacích.

Gražiai J. A. Pabrėžą apibūdino ir kitas amžininkas Liudvikas Adomas Jucevičius (1813–1846), 1841 m. pažymėtame rankraštyje “Biografinės ir literatūrinės žinios apie mokytus žemaičius <...>” rašydamas: “Tai puikus žemaičių kalbos ir senovės žinovas, be to, talentingas pamokslininkas, tačiau ypatingai jis domisi botanika ir jau yra parašęs lietuvių kalba to dalyko knygą paprastiems žmonėms naudotis”⁵.

² Valančius M. Spisy. V.: Vaga, 1972. Sv. 2. S. 274.

³ Tamtéž. S. 275.

⁴ Tamtéž.

⁵ Jucevičius L. Mokyti žemaičiai / Reng. M. Lukšienė, V. Raudeliūnas. V.: Vaga, 1975. P. 112.

80

Všechny práce a všechny povinnosti vykonával kněz J. A. Pabrėža poctivě, svědomitě a, lze nepochybovat, tam, kde bylo třeba, i tvůrčím způsobem. Dokládá to množství rukopisů i velká láska a úcta lidí. Pabrėža pracoval mezi lidmi, s lidmi a pro lidi, a proto pro ně byl velmi potřebným a drahým člověkem i duchovním. Svědčí o tom bezpochyby nepřikrášlené zástupy před zpovědnicí, četní posluchači kázání, kteří přicházeli dokonce i ze vzdálenějších farností (a i on sám při kázáních hojně cestoval po kostelech), stejně jako neméně dlouhé řady nemocných či jen churavějících, kteří na něj čekali v čekárně. O jeho vážném přístupu k práci a smyslu pro odpovědnost přesvědčivě svědčí to, že se na každou práci svědomitě připravoval. Každé kázání si dobře promýšlel, zapisoval a mnohé se učil nazpaměť. Když začal učit ve škole kretingaského kláštera, připravoval pro žáky učební pomůcky a stal se snad prvním autorem litevské učebnice zeměpisu. V péči o tělesné zdraví lidí studoval botanickou a lékařskou literaturu a zkoumal rostliny. A co teprve četné povinnosti farního kněze a později řeholníka… Ach, jak málo je takových lidí a jak moc nám v Litvě chybějí!

Dnešní člověk si Nezapomenutelné minulých staletí často představuje jako sochy, vyzdvižené na podstavce či oltáře. Jako lidi bez každodenního života, jeho povinností a starostí, bez pozemských přání, tužeb a hříchů. A dokonce i bez citů a života. Život všech jako by byl stejný – narodili se, studovali, pracovali, psali a nakonec odešli na věčnost. Ale jací to byli lidé? Snad bychom alespoň něco z toho mohli spatřit či přinejmenším tušit, kdybychom pozorně četli a zkoumali jejich díla. Zkoumat však musí každý sám – takové studie, které by se snažily z děl a textů vypátrat projevy autorovy povahy a jeho psychologie, v podstatě neexistují. A lze vůbec z těch textů všechno vyčíst?

Jaký byl Jurgis Ambraziejus Pabrėža? „Postavou byl menší, tmavovlasý (=juodbruvys), vždy velmi veselý, měl rád písně“ – tak o něm svědčí Vaižgantas⁶. A dále: „O svátcích prý míval nesmírně krásná kázání“⁷. Obojí jsou patrně vzpomínky lidí,

⁶ Vaizganto Raštai. T. 11. P. 69.

⁷ Tamtéž.

81

vždyť sám spisovatel Pabrėžu neviděl, neslyšel a ani nemohl vidět či slyšet. A konečně krásný obrázek – obklopený hloučkem dětí chodí po polích, lesích a podél řek a sbírá rostliny. To jsou už starosti člověka vědy a lékaře lidí. Co nám ukazuje jeho poměrně početná sbírka „předsevzetí“? Že se stranil farníků, žil uzavřeným životem, ponořen do rozjímání a meditací (srov.: „Nenavštěvovat farníky a nepobývat u nich“⁸, „S každým mluvit jen tolik, kolik je nezbytně třeba“⁹, „Vyhýbat se světu“¹⁰, „Zemřít světu a pohrdat všemi jeho marnostmi, rozptýleními a nestálostmi“¹¹ a další)? Nebo si mladý kněz, který měl veselou povahu a měl rád lidi, předsevzal pouze omezit tato setkání, aby mu zbylo více času na přípravu a vykonávání velkých úkolů kněžského a vědeckého povolání? Vždyť z týchž předsevzetí je patrná i trvalá péče o lidi a úcta k nim: „Nezmiňovat jiné, zvláště chudé a služebnictvo <...>“¹², „V kázáních se vyhýbat hrubostem“¹³, „Ve zpovědnici nemumlat a nenapomínat lidi“¹⁴, „Kněz má být jasné mysli, vždy s klidnou tváří a příjemný v jednání s lidmi. <...> Být všem společně i každému jednotlivě nejlepším otcem a bratrem“¹⁵.

Život lidí J. A. Pabrėža dobře znal. Jeho kázání obsahují mnoho podrobností o chování lidí, dokonce i o tom, jak se oblékali. Odkud je mohl znát? Kromě toho se lidé vyhýbají tomu, kdo se straní jich. K Pabrėžovi a za Pabrėžou se lidé jen hrnuli. Zřejmě je nezklamal. Společnost měl asi rád. Dokládají to i jeho poměrně široké styky s tehdejšími žemaitskými i dalšími vzdělanci a přátelské vztahy s lidmi vyššího postavení. Jinak by přece J. K. Gintilovi k oné zmínce nepřipsal poznámku v tak žertovném stylu: „Bõwa pri musõ hoc anno No-

⁸ Kun. J. Pabrėžos dienotvarkė ir ryžtai Raudėnuose // Gidžiūnas V. Jurgis Ambraziejus Pabrėža (1771 – 1849). Roma – Vilnius, 1994. P. 233.

⁹ Předsevzetí učiněná koncem roku 1800 // Tamtéž. S. 237.

¹⁰ Předsevzetí učiněná v Tverech roku 1801 // Tamtéž. S. 239.

¹¹ Předsevzetí učiněná v Kartenu roku 1809 // Tamtéž. S. 243.

¹² Další předsevzetí učiněná roku 1800 // Tamtéž. S. 236.

¹³ Předsevzetí učiněná v Tverech roku 1801 // Tamtéž. S. 238.

¹⁴ Předsevzetí učiněná v Plungė roku 1802 // Tamtéž. S. 239.

¹⁵ Předsevzetí učiněná v Plungė roku 1806 // Tamtéž. S. 242.

82

bilis Juvenis nazývá Jomiiesta Pons Symóns Dawkąts: hic atsytoolindams a nobis ku S. Pieters Burg mnogo spopondit, ut primum hanc urbem advienet, sieyczas pas mus paraszik. – Ale, si non laborat aliquo morbo, vel in via kas Jo ne nookawa, arba jec kokio in szwarckamera niezasiad rekollckeyi, o? quam valde hreszny. Bo jau ketwyrts tam ira mensis, a On ani pisnąl o swoim pobyciu. Quid hic de hocce Juvenę dumare? O? per multum mendax? Kad butu galemae apie Jį dasvynare, sprasįbym Was Ullum de crimino hoc pessimo admonere, et bene Jemu nakiware”¹⁶. Nejspíš není náhodou, že se zde mísí tři jazyky. Může jít o zachycení žargonu tehdejších vzdělanců, také duchovních. A jak krásný, hravý styl!

Stylista, kněz J. A. Pabrėža, byl velký. Jeho kázání jsou opravdu podivuhodná a stojí za přečtení i dnes. Dýchá v nich živá řeč přímořských Žemaitů z konce 18. a první poloviny 19. století. S osudem si už nelze zahrávat. Tato kázání napsaná před 150–200 lety, která se zachovala (letos uplyne přesně 200 let od chvíle, kdy byl J. Pabrėža ve Varniai vysvěcen na kněze), je třeba konečně shromáždit a vydat jako jeden z největších památníků žemaitského jazyka a nejcennější pramen poznání života a zvyků lidí oné doby. Pabrėža by se pak v naší kultuře brzy stal neméně významným než autoři či pořadatelé starých kázání (postil).

J. A. Pabrėža působil jako učitel, léčil lidi, sbíral, zkoumal a popisoval rostliny a zároveň vykonal i velké jazykové dílo. Byl velkým milovníkem svého rodného kraje. Proto při pečlivém studiu všeho, k čemu se dostal, včetně nejnovějších poznatků, usiloval o to, aby je spolu se svými pozorováními a závěry výzkumu předkládal v rodném jazyce. Za tím účelem vytvořil pravopis vyjadřující žemaitskou prozodii¹⁷. V jiném dopise J. K. Gintilovi (20. března 1835), v němž hájí názvy rostlin, které vytvořil, svůj pravopis i právo a potřebu činit to samostatně,

¹⁶ Dopisy J. A. Pabrėži knězi J. K. Gintilovi // Tamtéž. S. 263.

¹⁷ V dopise z 19. října 1834 J. K. Gintilovi o tom Pabrėža napsal: “<…> ten žmudzkį Pólglowek przyjął do swojej Pisowni podwóywnę samogłoski, a to dla pokazania w wyrazach žmudzkich prozodyi tego języka nie tylko dla człodowiezmów niezbędnie potrzebney, lecz i dla samych rodaków wielce pożytecznej <…>” (Tamtéž. S. 263).

83

d.) zvolal: “Niech sobie Grecy będą ze swojemi literami i ich brzmieniem Grekami: a Žmudžini Žmudžinami” (Ať jsou Řekové se svými písmeny a jejich výslovností Řeky, a Žemaité Žemaity)¹⁸. O tři roky později, 9. října 1838, napsal témuž adresátovi, že kněží děkanátů žemaitského biskupství blízkých Litvě se domnívají, že Žemaité mají nejen psát a mluvit litevsky, ale také litevsky dýchat, a hned dodal: “Niech będzie Litwa Litwą: mieszanyć mieszańcami: a Žmudžini Žmudžinami” (Ať je Litva Litvou, míšenci míšenci a Žemaité Žemaiti)¹⁹. J. A. Pabrėža celý život pracoval mezi Žemaity, se Žemaity a pro Žemaity. Byl to velký člověk, skutečný žemaitský hrdina, jeden z velkých vlastenců této země.

J. A. Pabrėža pracoval velmi mnoho a s opravdovým nasazením jako kněz, mnich i vědec. „V žemaitštině toho napsal více než všichni ostatní spisovatelé první poloviny 19. století dohromady – snad s výjimkou jediného S. Daukantase,“ – tato myšlenka jeho životopisce V. Gidžiūna²⁰ bude bezpochyby přehnaná. Pravdou však je, že i dnes je Pabrėžův rukopisný odkaz, již značně poznamenaný časem a zchátralý, stále působivý. Roku 1939, devadesát let po jeho smrti, se psalo: „Naši vědci by se od něj mohli naučit plánovitosti, pečlivosti a lásce k práci; dělníka i literáta by přitáhly jeho zaujetí a starost o žemaitský jazyk a pravopis, zatímco duchovní by se po přečtení alespoň jednoho jeho kázání měli rdít nad prázdnotou a neaktuálností dnešních kázán퓲¹.

V bibliografii J. A. Pabrėži sestavené Nijolė Kišūnienė²² jsou shromážděna všechna dochovaná díla tohoto muže, o nichž se někde ví nebo se o nich někdo zmínil. Je zde uvedeno 107 Pabrėžových prací, z nichž 8 bylo publikováno (za života pouze čtyři básně!). Rukopisy zahrnují geografii (1), botaniku (19), medicínu (17) a náboženství (18). „Lie-

¹⁸Tamtéž. S. 265.

¹⁹Tamtéž. S. 270.

²⁰Tamtéž. S. 214.

²¹ Povilionis J. K. Ambraziejaus Pabrėžos pamokslų stilius // Dienovidis. 1939. Nr. 3. P. 122.

²² Kišūnienė N. J. Pabrėžos bibliografija // Jurgis Pabrėža (1771 – 1849). V.: Mintis, 1972. P. 95 – 107.

84

V encyklopedii Litevců se píše, že Pabrėža zanechal 250 textů kázání o rozsahu 3104 stran²³. Zbývajících 44 položek rukopisné pozůstalosti (107–8–55) tvoří různé písemnosti, výpisy, zlomky rukopisů a dopisy (mnohé z nich byly napsány polsky). Bohužel se značná část Pabrėžových rukopisů ztratila, možná dokonce navždy zanikla. Osud i lidé byli a stále jsou k pozůstalosti tohoto pracovitého Žemaita velmi nemilosrdní.

Ani herbář J. A. Pabrėži, který shromáždil a uspořádal, nepotkal lepší osud; do dnešních dnů se v Litvě dochovala snad jen jeho šestina (asi 150 listů). Dokládají to údaje zveřejněné R. Jankevičienė a Ž. Lazdauskaitė²⁴. Největší část této jedinečné sbírky rostlin z první poloviny minulého století, bezohledně rozdělená, převážená a nevrácená, je pohřbena.

Dvě stě dvacáté páté výročí narození J. A. Pabrėži přivítal jeho rodný kraj konečně s monografií, která mu byla věnována – knihou Viktora Gidžiūnase „Jurgis Ambraziejus Pabrėža (1771 – 1849)“, vydanou roku 1993 v Římě z podnětu Litevské katolické akademie věd²⁵. Sto stran této knihy je věnováno Pabrėžovu životu (první část „Pabrėžova osobnost a jeho apoštolát“), dalších sto rozboru jeho kázání (druhá část „Žemaitské farnosti v Pabrėžových kázáních“). Velmi cenné jsou přílohy knihy, v nichž je otištěno jedno kázání, knězovy úmysly, dvě básně, závěti, svazeček dopisů, seznam kázání a několik dalších dokumentů. Bohužel ani tentokrát se našemu velkému Nezapomenutelnému nedařilo – sám autor knihy toho stihl udělat jen tolik. Několik stran třetí části („Pabrėža – vědec, lékař a pietista“), které I. Vaišvilaitė sepsala z materiálů, poznámek a náčrtů shromážděných V. Gidžiūnasem, je jen nesmělým pohledem na oblast Pabrėžovy činnosti a část jeho pozůstalosti, které mají největší význam pro dějiny litevské vědy. Této oblasti se přitom důkladně věnovala už dříve kniha „Jurgis Pabrėža (1771 – 1849)“, kterou roku 1972 vydal Botanický ústav.

²³ Litevská encyklopedie. [Boston, 1960]. Sv. 21. S. 303 – 304.

²⁴ Jankevičienė R., Lazdauskaitė Ž. Dochovaný herbář vyšších rostlin J. Pabrėži // Jurgis Pabrėža (1771 – 1849). S. 26 – 27.

²⁵ Bohužel je v této zajímavé knize poměrně mnoho různých jazykových nedostatků.

85

V knize je J. A. Pabrėža obšírně představen jako člověk a zejména jako kněz a mnich. Byl to velmi čestný, poctivý a svědomitý člověk. Nestarával se o sebe, o vyšší postavení ani o lepší vlastní život, nýbrž o duchovní a tělesné zdraví poutníků této země, s nimiž mu bylo souzeno kráčet po cestách života. Celý svůj život, celé své já věnoval druhým. Po takovém představení nepřekvapí, že autor zmíněné knihy V. Gidžiūnas v „Litevské encyklopedii“ napsal, že J. A. Pabrėža „má všechny vlastnosti, které církev vyžaduje od těch, jež prohlašuje za blahoslaven铲⁶.

Je nesmírně politováníhodné, že se stále nenachází nikdo, kdo by se podrobně zabýval J. A. Pabrėžou a popsal jej jako vědce, tvůrce litevského odborného jazyka a lékaře. I dnes, stejně jako před desítkami let, lze směle zopakovat, že jeho díla jsou stále významným zdrojem pro vědu, terminologii a jazyk vůbec, protože jako první vědomě a systematicky tvořil litevské termíny a sám si to uvědomoval. Jako první formuloval zásady tvorby litevské vědecké terminologie a zdůraznil především význam živého jazyka pro tento účel. Konečně jako první začal psát litevské terminologické slovníky. Pabrėža to ovšem dělal žemaitsky, přičemž si své žemaitství jasně uvědomoval a zdůrazňoval. V „Poznámkách k sestavení skutečné flóry Žemaitije“ („Uwagį tyczące się ułożenia doskonałey Flory Żmudzkiey. Miłośnikom Flory Żmudzkiey i znawcom języka żmudzkiego, poświęcone“) důkladně vysvětloval, že skutečný žemaitský botanik musí sám sbírat názvy rostlin, zejména od starých žen, bylinářek; sbírat je nejen ve své farnosti či okolí, ale po celé Žemaitiji a celé Litvě, zjišťovat, jak se jednotlivé rostliny nazývají v různých místech, a na základě důkladného výzkumu vybírat nejvhodnější názvy²⁷.

²⁶ Litevská encyklopedie. Sv. 21. S. 304. Mimochodem, podle slov V. Biržišky se myšlenka začít usilovat o to, aby byl Pabrėža prohlášen za blahoslaveného, zrodila ještě před druhou světovou válkou (viz: Biržiška V. Aleksandrynas. Chicago, 1963. Sv. 2. S. 311). Zdá se však, že se věří nebo chce vzbuzovat a udržovat přesvědčení, že místo u Božích nohou získávají snáze urození a vyšší duchovní než řadoví kněží, či dokonce zpovědníci.

²⁷ Iš Pabrėžos nespausdintų botanikos raštų // Kosmos. K., 1923. Sąs. 2. P. 183 – 184.

86

Pečlivých a důkladných studií si zaslouží také jazyk samotného J. A. Pabrėži, který poměrně dobře odráží živou řeč přímořských Žemaitů z konce 18. a první poloviny 19. století, a zároveň je pečlivě vybroušený, půvabný a harmonicky rytmicky se vlnící jako nedaleké Žemaitské moře, které tu klidně šumí, tu divoce burácí. Pabrėžovy kázně jsou úžasným spojením řečnického umění a živého jazyka, díly skutečného mistra slova. Výborným jazykem se vyznačují i jeho další spisy. Pabrėža chtěl živý tok řeči zachytit také svým pravopisem. V dopisech J. K. Gintilovi nejednou probíral různé starosti s pravopisem a zdůrazňoval, že „nejlepší je psát tak, jak mluvíme“²⁸.

Svým přístupem k psanému jazyku se J. A. Pabrėža zřejmě výrazně lišil od svého mladšího přítele S. Daukantase. Ten se časem začal přizpůsobovat všem Litevcům, snad někdy v naději, že se jeho přímořský žemaitský dialekt snáze prosadí jako spisovná litevština, ale spíše ustupoval tradici písemností vytvářených na základě jiných dialektů. Pabrėža naproti tomu ve svých četných spisech zřejmě usiloval o zachování co nejryzejšího jazyka těchto svých přímořských Žemaitů (oba, on i Daukantas, pocházeli z téže farnosti Lenkiemai). Pabrėžovy spisy jsou proto jako spolehlivá jazyková památka oné doby nesmírně cenné, bohužel však dosud nedoceněné a náležitě nezhodnocené.

J. A. Pabrėža měl nepochybně mnohem lepší podmínky k zachování živého rodného dialektu než S. Daukantas. Vždyť téměř celý život strávil v Žemaitsku (s výjimkou několika školních let ve Vilniusu) a většinu času v prostředí svého rodného dialektu, za nejrůznějších okolností se neustále stýkal s lidmi, kteří jinak ani mluvit neuměli. Jenže lidé si podmínky obvykle vytvářejí sami. Pabrėža si zařídil život tak, aby byl stále mezi Žemaiťany, nikoli jako nějaký úředník či člověk odtržený od lidí, nýbrž jako prostý, srdečný a starostlivý lékař jejich duší i těl. Rozuměl lidem a lidé rozuměli jemu.

Lidé rozuměli Jurgisi Ambraziejusi Pabrėžovi a nezapomněli na něj. Květy nevadnou a stezka k jeho hrobu nezarůstá. Lidé dokonce obcházejí hrob po kolenou a prosí o pomoc ve svých nemocech a pozemských starostech-

²⁸ Dopisy J. A. Pabrėži knězi J. K. Gintilovi // Gidžiūnas V. Min. veik. S. 264.

87

protože „od nepaměti je otec Ambraziejus lidem v okolí Kretingy považován za světce“²⁹. Takovým chtěl být i on sám: uprostřed života, když v roce 1806 působil jako vikář v Plungė, se rozhodl být svatý a bezúhonný, svatý duší i tělem, životem, příkladným chováním, učeností a chvályhodnými skutky³⁰. Čest svatého muže J. A. Pabrėžovi přiznaly a už druhé století uznávají srdce jeho milovaných Žemaitů, jejich dětí a vnuků.

Dokonalost se nejzřetelněji ukázala až po smrti.

²⁹ Otec Placidas Barius, OFM. Vysvětlení provinciála // Tamtéž. S. XIII.

³⁰ Rozhodnutí učiněná v Plungė roku 1806 // Tamtéž. S. 241.

88