GIEDRIUS TAMAŠEVIČIUS

Institut litevského jazyka

TENDENCE KE ZJEDNODUŠOVÁNÍ JAZYKA

VE VEŘEJNÉM PROSTORU

ÚVODNÍ POZNÁMKY

Veřejný prostor (něm. Öffentlichkeit, angl. public sphere) je pole veřejných diskusí, sociální, politická a komunikační aréna. V ní se utváří veřejné mínění, o které se opírají politická rozhodnutí demokratické společnosti (Pečiulis 2007: 72; Navickas 2007). Hlavními pěstovateli veřejného prostoru jsou politici a novináři. Jedni hledají nejlepší řešení otázek aktuálních pro společnost tím, že o nich veřejně diskutují, druzí takové diskuse podněcují a zprostředkovávají je (Taurinskaitė 2009). Právě se zhoršováním jazyka politiků a novinářů v Litvě bývají často spojovány i změny samotného veřejného prostoru (Navickas 2007).

V teoretické literatuře se zdůrazňuje, že významné osobnosti uznávané společností, například autority v politice a médiích, by měly při veřejném vystupování hovořit elitním jazykem. Zastáváme-li tento pohled, familiární vyjadřování ve veřejném prostoru, a tím spíše užití žargonu, by představovalo závažné porušení jazykových a stylistických norem (srov. Župerka 2005). Souhlasí s tím i Rita Miliūnaitė, která tvrdí, že „vulgarismy a žargonismy šířené na veřejnosti nejvyššími představiteli moci — išdurti („podvést, napálit“), važiuoti stogui („zblbnout“ apod.), kabinti makaronus („klamat, obelhávat“), perspjauti („předčit, překonat“) a podobně — svědčí o nedostatečné jazykové kompetenci těchto lidí, třebaže mezi vyššími vrstvami a prestižním spisovným jazykem na jedné straně a nižšími vrstvami a žargonem na straně druhé by měla být poměrně zřetelná hranice“ (Miliūnaitė 2005: 47–48). Leonidas Donskis vysvětluje příčiny zhoršování jazyka ve veřejném prostoru prostřednictvím obrazu chamouna: „Chamoun se na veřejnosti chová, jako by hovořil v soukromí se svými blízkými či přáteli nebo seděl ve společnosti napůl opilých mužů. Manýry a slovník se nemění…“ (Donskis 2007: 115). Takové jazykové chování, které kdysi bývalo vlastní pouze představitelům nižší-

138 KALBOS KULTŪRA | 82

společenské vrstvy, se dnes stává běžným jak u politických vůdců, tak u dalších aktérů, kteří ve společnosti získali moc a vliv. Jejich způsob vyjadřování se šíří, protože je považován za prestižní, a proto se stále častěji ozývá i na veřejnosti, zejména v televizi: „Je smutné, když si skutečně seriózní novináři dovolují používat výrazy jako ‚loserové‘ nebo ‚dostat se na konec cesty‘. Přispívá to jen k úplnému úpadku politického jazyka. Zdá se, že se pomalu stírá hranice mezi řečmi opilých mužů v hospodě a politickým jazykem“ (Donskis 2009).

Příklady potvrzující tato tvrzení není třeba hledat daleko. Každý expresivnější obrat či hovorové slovo použité politiky se okamžitě ocitne v novinových titulcích (např.: Brazauskas išsidūrė [Veidas 2003 05 29]; Politikė Tarybą pasiuntė „nafig“ [Panevėžio balsas 2009 03 30]). Novináři zmiňovaní Donskisem doufají, že užíváním nespisovné lexiky získají větší pozornost čtenářů (např. texty Rimvyda Valatky: Britų karalienė – ne lygis [2008 04 07]; A. Kubilius perspjaus B. Obama? [2008 11 27]; A. Kubiliaus pasipūtimas papjovė valdžią [2009 01 22] www.lrytas.lt; komentář Algimanta Šindeikise: Reformatoriai pradeda grybauti [Veidas 2008 11 17]; upoutávka týdeníku Atgimimas na téma: Psichologinės Seimo narių išpindėjimo priežastys [2009 09 25]).

Změny veřejného prostoru v Litvě již opakovaně probírali filozofové, politologové a výzkumníci komunikace (srov. Bielinis 2002; Nevinskaitė 2006; Donskis 2007; Pečiulis 2007; Baločkaitė 2009). Dosud však nebyly provedeny podrobnější výzkumy, které by mohly vysvětlit pronikání jazykového projevu typického pro soukromou, neformální sféru do veřejného prostoru. Tento článek na základě odborné literatury a příkladů z veřejného mluveného diskurzu v Litvě usiluje o popsání hlavních tendencí ke (z)jednodušování jazyka ve veřejném prostoru, přičemž věnuje největší pozornost užívání slovní zásoby typické pro hovorový jazyk v projevech novinářů a politiků.

Od dob Aristotela je hlavním cílem veřejných řečníků přesvědčit, pokusit se působit prostřednictvím jazyka. Pathos je jedním z prostředků přesvědčování, které Aristoteles pojmenoval. Jde o znalost partnera v rozhovoru a publika, „jeho postojů a přesvědčení, jakož i vědomost, jak na něj působit, jak v něm vyvolat určité emoce a pocity“ (Keršytė 2005: 383–384). Snaha o dosažení účinku je společná všem teoretickým přístupům představeným v tomto článku: teorie akomodace pojednává o přizpůsobování se způsobu řeči partnera v rozhovoru za účelem dosažení komunikačních cílů; nárůst slovní zásoby hovorového stylu ve veřejném prostoru, spojovaný se změnami ve společnosti, je označován termíny žargonizace a kolokvializace.

G. TAMAŠEVIČIUS. Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje

139

AKOMODACE

Teorie akomodace v sociolingvistice označuje základní jazykové a komunikační strategie, jejichž cílem je přizpůsobit se komunikačnímu partnerovi nebo publiku. V takových případech se mluvčí snaží podobně vyslovovat, používat stejnou slovní zásobu a přizpůsobit se tématu rozhovoru, které je pro komunikačního partnera přijatelnější, i jeho pocitům. Tak mluvčí působí zdvořile a dává najevo vzájemné porozumění s komunikačním partnerem (srov. Holmes 2008: 242).

Příkladem může být blahopřejný projev ministra školství a vědy Gintarase Steponavičiuse, pronesený v pořadu LTV Lietuvos tūkstantmečio vaikai [2009 06 26] (slova příznačná pro hovorový jazyk jsou v článku zvýrazněna autorem. – G. T.).

Obzvlášť mě těší, když vidím, že učení a získávání vědomostí se může stát v životě háčkem, něčím, co vás nakopne, a skutečně vás i vaše přátele povzbudit k tomu, abyste dosahovali výšin, nejen vás – těch nejlepších.¹

Ministr se přizpůsobuje mladému publiku a používá slova běžná v jazyce mládeže, třebaže jsou spojována také s narkomanským slangem. Konotovaná slovní zásoba posluchače jakoby „probouzí“ a posiluje hravost myšlenky, např.: Nejlepší studenti si vypěstují závislost na učení a to jim neustále přináší radost. Tak se vytváří obraz tolerantního, liberálního politika blízkého mladým lidem, vyjadřuje se solidarita a empatie vůči komunikačním partnerům. Projev solidarity jako by potvrzoval podobnost komunikačních partnerů a stíral sociální rozdíly (srov. Tannen 1990): jsem jako vy, protože vás znám a umím mluvit jako vy.

Podobně se chovají i někteří političtí komentátoři, kteří obohacují svůj slovník četnými hovorovými vsuvkami, a vytvářejí tak s adresátem osobnější, důvěrnější vztah (srov. Koženiauskienė 2009: 13). Zde je ukázka z projevu komentátora deníku Lietuvos rytas Rimvyda Valatky v pořadu LTV Savaitė [2009 08 23]:

Obecně je to dnes [...] problém koalice, protože Valinskas je jako politik už mrtvý. Jestli Kubiliusovi, Masiulisovi, Zuokasovi a ostatním vyhovuje být v koalici se zombíkem, no tak... problém s Valinskasem si budou mezi sebou dělit. V zásadě by bylo všechno v pořádku, ale před dvacátým výročím Pobaltské cesty je vidět, že předseda Seimasu

¹ Háček – nutkání něco dělat; obvykle jde o drogy či omamné látky, kdy člověk po začátku nedokáže přestat (Zaikauskas 2007: 70); nakopnout – stimulovat (o omamných látkách a drogách) (Zaikauskas 2007: 174).

140 KALBOS KULTŪRA | 82

veřejně kšeftuje se zástupci doktorského gangu, no, to je plivnutí do tváře všem těm lidem, kteří stáli na Pobaltské cestě. Vůdci vládní většiny by to měli pochopit a už to neprotahovat... Je tedy vidět, že současní politici jsou tak slabí, že jsou ochotni být v koalici dokonce i s bandity nebo jejich lidmi, jen aby se nic nezměnilo, jen aby zůstali u moci...

V tomto případě se slangová lexika užívá především k negativnímu emocionálnímu hodnocení politiků u moci a k vyjádření jazykové agrese. Komentátor se přizpůsobuje názorům a způsobu vyjadřování masového publika, lidí se středním či nižším vzděláním, a tak vytváří fenomén sdíleného pocitu: „Jsem stejně jako vy všichni přesvědčen, že ve vládě jsou samí bandité“ (srov. Pečiulis 2007: 187). Komunikační úspěch je v tomto případě téměř jistý.

SLANGIZACE

Sklon užívat ve veřejných projevech novinářů a politiků slova hovorového stylu či slangu nazývají ruští autoři slangizací (srov. Kostomarov 2005: 235; Krysin 2009). Při hledání příčin změněného jazykového chování ve veřejném prostoru poukazují především na demokratizaci společnosti po osvobození od totalitního režimu. Pocit svobody podnítil část společnosti, aby se „osvobodila“ také od některých norem chování a etiky. Jedním z důsledků této proměny je užívání nespisovné lexiky ve veřejném prostoru. V nedemokratických státech se jak ve veřejném prostoru, tak v literatuře omezuje možnost volit prostředky z okrajových oblastí spisovného jazyka; často převládá suchý, věcný nebo uměle vznešený, patetický styl (srov. Mečkovskaja 2006: 133). Po pádu totalitních států a zániku platnosti mnoha jejich norem se liberalizace společnosti projevila také v hodnocení nestandardního jazykového projevu, tvořivosti ve vyjadřování a individuálního stylu. Dnešní řečníci proto usilují o popularitu tím, že veřejně využívají svobodu slova a odvážným bořením stereotypů se snaží vyjádřit svou individualitu. Zvlášť užitečná je k tomu hovorová lexika, která vyniká mimořádným funkčním potenciálem a schopností působit na adresáta. Expresivní hovorová slova se používají také k žertování a slovním hříčkám; v případě potřeby pomáhají zmírnit napětí (Chimik 2004).

Na druhé straně v postsovětských zemích získávají moc a vliv lidé z nejnižších společenských vrstev a s nízkou kulturou, kteří pronikají do společenské a politické elity. Spolu s nimi nabývá ve veřejném prostoru „občanských práv“ i jejich slang (Mečkovskaja 2006; Krysin 2009). Právě takový vývoj v Litvě analyzuje také již

G. TAMAŠEVIČIUS. Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje

141

citovaný Leonidas Donskis, když hovoří o nástupu hulvátů a degradaci politického jazyka (Donskis 2007: 115; 2009).

Další společenské faktory slangizace, které uvádějí ruští autoři, jsou zřejmě společné zemím východní i západní Evropy. Za zmínku stojí migrace: obyvatelé venkova se stěhují do velkých měst, v důsledku čehož se vzdalují od nářečí (v běžném styku se užívá hovorová městská řeč), ve městech intenzivně komunikují příslušníci různých společenských skupin, přejímají od sebe určité jazykové rysy a urychlují šíření novinek (Krysin 2009). Sotva však lze tento faktor srovnávat s vlivem masové populární kultury. Jazykovým vzorem se stává veřejný mluvený jazyk médií – multifunkční, dynamický, většinou dialogický, spontánní, nereglementovaný a téměř vždy expresivní živý jazyk, v němž se vedle slov a výrazů obvyklých v publicistice aktivně užívají také expresivní hovorové výrazy, slangismy, nová anglická přejatá slova a dokonce vulgarismy (srov. Chimik 2004). Takovou lexiku v obecném užívání nejvíce šíří právě celebrity vytvářené médii – televizní „hvězdy“ a populární politici. Pak „slovo nebo výraz, který dříve nebyl z hlediska jazykových normativců zcela vhodný, ale užívá jej známá, autoritativní osobnost, získává občanská práva a může se stát normou“ (Koženiauskienė 2001: 78). Podle běloruské lingvistky Niny Mečkovské jde o proces „shora dolů“ – jazyk veřejného života ztrácí svou elitnost a získává stále více rysů typických pro hovorový jazyk. Výzkumy provedené v různých evropských zemích však na druhé straně ukazují, že probíhá i opačný jev – „zdola nahoru“. Tvrdí se, že v důsledku téhož vlivu telekomunikací a masové kultury se nižší společenské vrstvy stále více přibližují vyšším a dříve výrazný rozdíl mezi nimi se zmenšuje (Mečkovskaja 2006: 34).

V litevské politice se již mnoho let proslavuje svým „lidovým“ řečnickým stylem poslanec Seimasu Julius Veselka. Takto hovořil v Seimasu, když se obracel na Arūnase Valinskase (kandidáta na předsedu Seimasu):

Vážený kandidáte, když odpovídáte na ekonomické otázky, velmi dobře to tam odsouváte, tam to odsouváte, ale mohu říci, že jste se při účasti na jednáních asi dobře nepochopil, o čem se mluví, takže vám mohu říci, že vás pořádně „napálí“ <...> Když vážený Arūnas Valinskas pronesl svůj první projev, říkal jsem si: no, Arūnas je ale chytrý. Sám jako levičák vykoupe pravici. Pak se dívám – „napálí“ ho pravice, vážený Arūnasi. Proto chci, aby ruce byly přesto svázané, protože i Stalin pracoval v noci a potom se rozhodnutí přijímala jednomyslně; proto vás chci požádat, nenechte si kroutit ruce a pamatujte, že vy i protikrizový program jste programem prohlubování a zhoršování krize. (Ze stenogramu schůze Seimasu z 17. 11. 2008)

142

KALBOS KULTŪRA | 82

Mluvčí vytváří obraz člověka, který dobře zná zákulisní politické hry v Seimasu. „Ochranným“ způsobem varuje politického nováčka – kandidáta na předsedu Seimasu –, že mu hrozí nejen obyčejný podvod, ale přímo „podraz“. Toto slovo, převzaté z kriminálního slangu, se vztahuje na pravicové politiky: je lepší se s nimi nezaplést, protože jsou přinejmenším stejně prohnaní jako zločinci. Na konci promluvy potvrzuje „ochranitelský“ postoj familiární forma druhé osoby jednotného čísla („nesvěřuj se“, „pamatuj“). Tím se vytváří obraz zkušeného politika, který je jedním z nich a jednoduše a bez okolků varuje před nebezpečím.

Mluva mladých lidí je označována za další významný faktor žargonizace současné společnosti. Vliv kultury mládeže na dnešní společnost bývá často spojován s tím, že zástupci společensky a profesně aktivní části společnosti jsou stále mladší a na veřejnosti bez rozpaků používají expresivní výrazy, které jsou jim vlastní (Chimik 2004). Podle dánského lingvisty Bento Preislera „styl vyjadřování a slovník mládeže ovlivňují jazyk celé společnosti – zejména jazyk médií a reklamy“ (Preisler 1999b: 50). Na druhou stranu právě reklama a média nejvíce přispívají k vytváření takového modelu kultu mládí, který je předkládán jako ideál pro celou společnost – „buď, nebo alespoň vypadej co nejmladší, protože za něco stojí jen mladí lidé“ (srov. Vasiliauskaitė 2007). Proto se současná společnost orientuje na mladistvost jako nikdy předtím: společenské věkové hranice překračuje nejen styl oblékání a životní styl typický pro dnešní mládež, ale také jazykové prvky (srov. Chun 2007: 3–4)². Mluva mladých lidí je považována za hlavní zdroj obnovy obecně užívané slangové slovní zásoby a za možný faktor změn spisovného jazyka (srov. Gordienko 2006; Chun 2007: 4–5).

KOLOKVIALIZACE

Autoři, kteří se zabývají zdroji žargonizace, považují za hlavní z nich historický společenský zlom, k němuž došlo v postsovětské východní Evropě. Společenské změny společné celému západnímu světu popsal před více než čtyřmi desetiletími německý filozof Jurgen Habermas. Jde o mizící hranici mezi veřejným a soukromým prostorem. Tento proces pokračuje dodnes a rozhodující vliv na něj mají nové komunikační technologie a podmínky diktované trhem, které půso-

² Sociolingvistický výzkum lexika typického pro hovorový jazyk, provedený před rokem ve Vilniusu, potvrdil, že slovní zásobu mladých lidí znají a někdy používají lidé různých věkových skupin (viz Tamaševičius 2008).

G. TAMAŠEVIČIUS. Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje

143

média. To je obzvlášť zřejmé v nejvýraznějším projevu veřejného prostoru – v televizi, která se vzdává poučného, ochranitelského způsobu vyjadřování a uvolňuje místo neformální komunikaci typické pro soukromou sféru (angl. conversationalisation) (Fairclough 1992: 204). Současný divák očekává od televize zábavu (model baviče–spotřebitele) (srov. Marcinkevičienė 2008: 61, 2009a), a proto jsou v ní upřednostňovány pořady zábavní před pořady podporujícími občanskou diskusi – reality show překračující veškeré hranice soukromí, časopisy o životním stylu zaměřené na osobnost veřejně známých lidí a jejich tajemství, talentové show apod. (Pečiulis 2007: 198). Jazyk těchto pořadů se vyznačuje kolokvializací (angl. colloquialisation) – hojností prvků hovorového jazyka: slovní zásobou, strukturou vět typickou pro hovorový styl, citáty z mluveného jazyka, převyprávěním apod. (Marcinkevičienė 2009a, 2009b: 96). Tlak tržních zákonitostí nutí média usilovat o co největší publikum; musí posilovat vztahy se svými diváky, tedy dělat to, co je populární. Je pravděpodobné, že média budou v budoucnu ještě častěji mluvit „jazykem obyčejných lidí“ (srov. Schrøder, Philips 1999: 67).

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o demokratizaci veřejného prostoru a předání moci do rukou obyčejných lidí. Normann Fairclough, který podrobně zkoumal mediální diskurz, však pochybuje, zda veřejný diskurz, jenž se stále více podobá hovorovému jazyku, odráží skutečnou změnu mocenských vztahů ve prospěch obyčejných lidí. Klade otázku, zda nejde pouze o součást mocenské strategie, jejímž cílem je manipulovat společností v sociální i politické oblasti a přilákat co největší publikum (Fairclough 1995: 13). Odpověď se obvykle hledá zkoumáním chování politiků ve veřejném prostoru, a zejména v médiích – hlavní oblasti jejich komunikace s veřejností.

V politickém diskurzu sahali k hovorovému, každodennímu stylu ještě poměrně nedávno pouze populisté³. První změny se objevily na samém konci 20. století, když se v USA a Velké Británii dostali k moci noví lídři. Zvláštní je v tomto ohledu model vytvořený bývalým britským premiérem Tonym Blairem. Fairclough, který zkoumal jazyk politiky nové labouristické strany, na základě Blairova vlastního vyjádření tvrdí, že základem jeho politického obrazu je působit jako obyčejný člověk (angl. normal person) (Talbot, Atkinson, Atkinson 2008: 63). Je proto přirozené, že začal mluvit jazykem obyčejných lidí, byť to mnohé překvapilo. Podle názoru mnoha badatelů, Di

³ V Dánsku byla úspěšnost populistických stran ve volbách již před několika desetiletími spojována s jejich snahou „být blíže lidem“, a to i prostřednictvím každodenní hovorové mluvy (srov. Orla Vigsø 1996).

144

KALBOS KULTŪRA | 82

Blízkost politické rétoriky britského premiéra hovorovému jazyku z velké části předurčila jeho politický úspěch (srov. Tolson 2005: 82). K posilování své i blízké vůdcovské image se dnes nevyhýbají způsobu vyjadřování typickému pro běžné občany ani představitelé jiných států: ruský premiér Vladimir Putin, běloruský prezident Aleksandr Lukašenko, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, italský premiér Silvio Berlusconi, australský premiér Kevin Rudd. Dávají tak najevo, že jsou svobodní a dokážou komunikovat neformálně (srov. Repečkaitė 2006).

K takovým způsobům vytváření image politiky nutí především podmínky diktované samotnými současnými médii, a zejména televizí. V boji o pozornost voličů je „politik nucen mediatizovat se“ (Pečiulis 2007: 206), stát se atraktivním pro média, která usilují o vysokou sledovanost. Proto se s lidmi začíná komunikovat především jako se spotřebiteli médií, nikoli jako s občany (Fairclough 1995: 13). Ze stejného důvodu přibývá v politickém diskurzu projevů kolokvializace typické pro média. Politik, který mluví slovy charakteristickými pro všední, neformální komunikaci nebo se na veřejnosti chová neobvykle, si totiž může být téměř jistý, že nezůstane bez povšimnutí médií – jeho jméno se objeví v titulcích deníků a zazní v televizních zpravodajských pořadech.

Takovým příkladem je žertovná poznámka bývalého předsedy Seimasu Arūnase Valinskase z řečnického pultu Seimasu při blahopřání nově potvrzenému předsedovi vlády:

Při přání úspěšné práce bych se nejprve rád obrátil k projevu vážené poslankyně Ingridos Valinskienės. Drahá, tím, že takto podporuješ premiéra, možná zachráníš, stát, ale můžeš zničit rodinu. (Z přepisu jednání Seimasu ze dne 16. 7. 2009)

V první větě řečník zdůrazňuje, že Ingridos Valinskienės oslovuje oficiálně, jako předseda Seimasu poslankyni. Oficiálnost posiluje jak oslovení „vážená poslankyně [...]“, tak jméno Ingrida uvedené v dokumentech, nikoli Inga, jak se obvykle představuje sama. Druhá věta je skokem do soukromého rozhovoru mezi manželem a manželkou: důvěrné oslovení „drahá“ a familiární jednotné číslo slovesa „zachráníš“ prozrazují přechod od vztahu předseda Seimasu—poslankyně ke vztahu manžel—manželka. Takovým vložením soukromého diskurzu Valinskas dosáhl toho, že při projednávání potvrzení kandidatury premiéra tisk i televizní pořady nezapomněly pozitivně se vyjádřit také o samotném předsedovi Seimasu. Podobné pozornosti se dostalo i hovorovému slovíčku „atia“, které Arūnas Valinskas použil ve svém posledním oficiálním projevu k obyvatelům Litvy jako předseda Seimasu.

G. TAMAŠEVIČIUS. Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje

145

SHRNUTÍ

Jazyk ve veřejném prostoru dnešní doby se zjednodušuje a získává více rysů hovorového každodenního stylu nikoli tolik v důsledku toho, že mluvčí neznají jazykové normy nebo mají nízkou kulturu, jako spíše ve snaze působit přesvědčivě a účinně (akomodace).

Takové jazykové chování ovlivňuje nejen liberalizace samotné společnosti (žargonizace), ale ještě více média. Když začala zveřejňovat soukromé a „privatizovat“ veřejné, televize jako první začala mluvit každodenním hovorovým jazykem (kolokvializace). Tento způsob vyjadřování převzali i politici, protože přímo závisí na schopnosti médií oslovit a ovlivňovat společnost.

Jazyk veřejného prostoru v Litvě je dosud málo prozkoumán, proto by bylo třeba provést podrobnější výzkum veřejného ústního jazyka novinářů a politiků.

LITERATŪRA

B a l o č k a i t ė R. 2009: Politikos pornografizacija: ar viešumo gali būti per daug? – Kultūros barai 9, 14–19.

B i e l i n i s L. 2002: Šou principų dėsningumai Lietuvos politiniame gyvenime. – Politologija 1 (25), 21–39.

C h i m i k V. 2004: В. В. Химик. Большой словарь русской разговорной речи. – Prieiga per internetą: www.philology.ru/linguistics2/khimik-04.htm

C h u n M. 2007: Jugendsprache in den Medien. [Disertacija]. Universität Duisburg-Essen. – Prieiga per internetą: www.deposit.ddb.de/cgi-bin/dokserv?idn=984967419&dok

D o n s k i s L. 2007: Taip, bet... Vilnius: Versus aureus.

D o n s k i s L. 2009: Apie „ketvirtąją“ valdžią. – Prieiga per internetą: www.bernardinai.lt

F a i r c l o u g h N. 1992: Discourse and social change, Cambridge: Polity Press.

F a i r c l o u g h N. 1995: Media discourse, London: Edward Arnold.

F a i r c l o u g h N. 2000: New labour, new language? London: Routledge.

G o r d i e n k o V. 2006: В. А. Гордиенко. Формирование общего сленга в современном русском языке. [Daktaro disertacijos santrauka]. – Prieiga per internetą: www.lib.ua-ru.net/diss/cont/266603.html

H o l m e s J. 2008: An Introduction To Sociolinguistics, Harlow: Pearson Education.

K e r š y t ė N. 2005: Rektorių retorika. – Naujasis židinys 9, 363–391.

K o s t o m a r o v V. 2005: В. Г. Костомаров. Наш язык в действии: Очерки современной русской стилистики, Москва.

146

KALBOS KULTŪRA | 82

K o ž e n i a u s k i e n ė R. 2001: Žiniasklaidos retorika ir elitinė kalba. – Kalbos kultūra 74, 74–81.

K o ž e n i a u s k i e n ė R. 2009: Žargoninės leksikos paskirtis viešajame žurnalisto diskurse. Jono Jablonskio konferencijos tezės. – Prieiga per internetą: www.lki.lt

K r y s i n L. 2009: Л. П. Крысин. Надежда на самоочищение. – Prieiga per internetą: www.russkiymir.ru

M a r c i n k e v i č i e n ė R. 2008: Žanro ribos ir paribiai. Spaudos patirtys, Vilnius: Versus aureus.

M a r c i n k e v i č i e n ė R. 2009a: Nuo Habermaso iki Valinsko. Viešosios erdvės privatėjimas. – Akiračiai 3. – Prieiga per internetą: www.akiraciai.lt/Akiraciai/Tema/Nuo-Habermaso-iki-Valinsko.-Viesosios-erdves-privatejimas

M a r c i n k e v i č i e n ė R. 2009b: Colloquialization of the Public Sphere. – The Baltics as an Intersection of Civilizational Identities [8th Conference on Baltic Studies in Europe]. Kaunas, 96.

M e č k o v s k a j a N. 2006: Н. Б. Мечковская. Демократизация языков: факторы, коллизии и альтернативы. – Acta Neophilologica 8, 129–138.

M i l i ū n a i t ė R. 2005: Kalba kaip žmogaus įvaizdžio dalis. – Kalbos kultūra 78, 32–55.

N a v i c k a s A. 2007: Viešosios erdvės pasisavinimas Lietuvoje. – Prieiga per internetą: www.bernardinai.lt

N e v i n s k a i t ė L. 2006: Viešosios erdvės transformacija Lietuvoje 1988–2000 m.: laikraščių atvejis. [Daktaro disertacijos santrauka]. Vilnius.

P e č i u l i s Ž. 2007: Iki ir po televizijos, Vilnius: Versus aureus.

P r e i s l e r B. 1999: Engelsk ovenfra og nedenfra: sprogf orandring og kulturel identitet. Engelsk eller ikke engelsk? Thats the question (Dansk Sprognævns skrifter 28), København-Gyldendal, 39–64.

R e p e č k a i t ė D. 2006: „Aštrus“ tautos tėvo įvaizdis. – Atgimimas, lapkričio 3.

S c h r ø d e r K., P h i l i p s L. 1999: Mediatised Politics: Political Discourses and the Media in Contemporary Danish Democracy. – Prieiga per internetą: www. nordicom.gu.se/common/publ_pdf/37_schroder.pdf

T a l b o t M., A t k i n s o n K., A t k i n s o n D. 2008: Language and Power in the Modern World, Edinburgh: Edinburgh University Press.

T a m a š e v i č i u s G. 2008: Sociolingvistinis šnekamajai kalbai būdingos leksikos tyrimas. – Kalbos kultūra 81, 206–217.

T a n n e n D. 1990: Rethinking Power and Solidarity in Gender and Dominance. – Prieiga per internetą: https://www9.georgetown.edu/faculty/tannen/pdfs/rethinking_power_and_dominance.pdf

T a u r i n s k a i t ė A. 2009: Viešoji erdvė internete? – Prieiga: www.miestoiq.lt

T o l s o n A. 2005: Media talk – spoken discourse on TV and radio, Edinburgh.

G. TAMAŠEVIČIUS. Kalbos paprastėjimo polinkiai viešojoje erdvėje

147

Vasiliauskaitė N. 2007: Laida „Jeigu“: apie vyrus, moteris ir jaunystės kultūrą. – Prieiga per internetą: www.gap.lt/get.php?f.3819

Zaikauskas E. 2007: Kalbos paribiai ir užribiai: lietuvių žargono žodynėlis, Vilnius: Alma littera.

Župerka K. 2005: Elitinė kalba ir jos atstovai. – Parlamento studijos 4. – Prieiga per internetą: www.parlamentostudijos.lt/Nr4/4_kalba_Zuperka.htm

Gauta 2009 11 05

LANGUAGE SIMPLIFICATION TENDENCIES IN PUBLIC SPACE

Summary

During the last years on numerous occasions it has been claimed that language used in public space in Lithuania undergoes simplification. Journalists and politicians make numerous language and style errors, since they lack language competence and understanding of language norms. However, so far language specialists have failed to discuss reasons, why politicians and political analysts, who generally have a good command of the Lithuanian language, suddenly turn to spoken and colloquial style whenever exposed to public view. In linguistic literature this is explained by the theory of sociolinguistic accommodation, investigating ways of adjusting to the audience, and the term of jargonisation, defining the impact of social transformation on the language. The privatisation of public space exerts influence on the language of mass-media and politicians; a tendency towards colloquialisation has been noticed.

The language of public life has been very little researched so far; thus the above claims could only be proved or disproved after a thorough investigation into the public spoken language of journalists and politicians.

GIEDRIUS TAMAŠEVIČIUS

Lietuvių kalbos institutas

P. Vileišio g. 5, LT–10308 Vilnius

[email protected]

148

KALBOS KULTŪRA | 82