REGINA KOŽENIAUSKIENĖ

Vilniuská univerzita

JONAS JABLONSKIS A POZORNOST VĚNUJE STYLU

ÚVOD

V předmluvě ke Stylistice litevského jazyka píše Juozas Pikčilingis: „Při hledání odpovědi na otázku, od koho se učit stylu, se nejprve obracíme k týmž zdrojům, o které se opíral Jonas Jablonskis.“ (Pikčilingis 1971: 3). Zde je třeba dodat, že stylistův pohled se obrací nejen ke stejným zdrojům, ale především k samotným spisům Jonase Jablonského.

A skutečně, stylistické práce J. Pikčilingise jsou plné citátů, příkladů, oprav a redakčních zásahů J. Jablonského. Spisy J. Jablonského pro něj byly skutečnou školou praktické stylistiky: „Jako stylista se k němu musím neustále vracet a ověřovat si, zda jdu správnou cestou...“ (Marčiulionytė 1991: 23).

Přínos J. Jablonského stylistice J. Pikčilingis nejednou ocenil na konferencích, v televizních pořadech, rozhlasových pořadech a rozhovorech¹. Naposledy mu vzdal hold příležitostným článkem „Ať žije svědomí jazyka“ (Pikčilingis 1990: 5–6), věnovaným 130. výročí narození tvůrce spisovného jazyka.

Be J. Pikčilingio, apie J. Jablonskio pažiūras į stilių yra rašę Jonas Palionis (1959: 43–47), Arnoldas Piročkinas (1975: 4–11; 2000: 162–163), o apžvalginėje monografijos dalyje „Apie lingvistinės lietuvių stilistikos formavimąsi“ – Vaida Knabikaitė (2006: 50–63). Tačiau J. Jablonskio atliktų darbų mastas toks didelis, o stilistų tyrimai tokie fragmentiški ir epizodiški, kad jų laukia dar gana daug darbų. J. Jablonskio dėmesys stiliui atsiskleidžia įvairiais aspektais: 1) praktinės stilistikos, t. y. stiliaus kultūros; 2) minties logikos ir stiliaus santykio; 3) kalbos etikos, iš jos – ir etinės stilistikos. Kiekvienas iš jų galėtų būti medžiaga atskirai temai. Antra vertus, dėmesio nusipelno ir paties J. Jablonskio rašymo stilius, buvęs pavyzdžiu to meto rašytojams – ne tik literatams, bet ir laikraštininkams, vertėjams, recenzentams, vadovėlių autoriams. Iš minėtų aspektų straipsnyje paminėsiu tik vieną kitą ryškesnį kalbininko dėmesio stiliui ženklą. Pamė-

¹ Apie tai yra sakęs interviu pats J. Pikčilingis (žr. Marčiulionytė 1991: 23).

66

KALBOS KULTŪRA | 83

pokoušejí se charakterizovat i styl samotného J. Jablonského (o této otázce se, pokud je mi známo, dosud obecně nepsalo).

Logicky uvážené, stručné interpretace J. Jablonského týkající se toho či onoho vyjádření i pozorná polemika se spisovateli naznačují existenci nejen kritérií jazykové správnosti a logičnosti, ale také stylistické vhodnosti a obecných zásad stylistických požadavků. Normotvůrci spisovného jazyka záleželo na jazykové správnosti a čistotě, přesnosti a jasnosti, plynulosti, živosti i stručnosti. Všechny jazykové vlastnosti, které J. Jablonskis zmiňuje – plynulá, jasná, široce srozumitelná, náležitá, možná – jsou zároveň obecnými vlastnostmi stylového jazyka.

J. Jablonského pohled na stylistické opravy lze vyčíst z jednotlivých poznámek či obsáhlejšího komentáře: „Oprava vyňaté jednotlivé věty či slova z textu, bez samotného textu, má, zdá se, pro čtenáře jen malou hodnotu“ (JablR IV 1935: 222); „V jazykových příkladech, které jsem sepsal, je nemálo takových slov [...], která jsou zde, v daném písemném textu, použita jen na nesprávném místě. Tato slova se v jazyce užívají“ (JablR IV 1935: 328); „k tomu by bylo třeba co nejlépe znát i dialekty lidské řeči v jejich celku“ (JablR IV 1935: 114). „Autor, který chce být čtenáři srozumitelný, si při psaní svého textu musí uvědomit, komu jej píše. Lidem s malým vzděláním musí psát tak, aby to bylo co nejsrozumitelnější; píše-li člověku vzdělanějšímu, může pracovat i se složitějšími a vytříbenějšími výrazy...“ (JablR V 1936: 37). Tyto komentáře lze chápat jako výklad objektivních stylistických činitelů: při výběru, užívání či doporučování určitých jazykových a stylistických prostředků je důležité přihlížet k obsahu celého textu, jeho kontextu a komunikační situaci, k oblasti užívání jazyka i k adresátovi, jeho věku a vzdělání. Srov. „Recenzuje-li autor [Jonas Jablonskis] nějakou školní učebnici, samozřejmě často vyjadřuje svůj názor také na její vhodnost z pedagogického hlediska...“ (Balčikonis 1935: VII). J. Jablonskis navíc uznává, že redaktor musí dobře pochopit autorovu myšlenku a že při opravování textu je důležité ji nezkreslit. Tyto poznámky jsou aktuální i pro současnou lingvistickou stylistiku.

KRITIKA NEOLOGICKÉHO MYŠLENÍ

Jednu z nejrozsáhlejších kapitol Stylu litevského jazyka zahájil J. Pikčilingis oddílem „Jazyková kultura – kultura myšlení“, tedy logickým myšlením, srozumitelností a přesností jazyka jako základem dobrého stylu; v podstatě se přitom opíral o opravy J. Jablonského a citoval

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

67

jeho myšlenky založené na kritickém uvažování. Současníci, kteří J. Jablonského znali, zdůrazňují jeho železnou logiku: „U žáků věnoval zvláštní pozornost rozvoji logického uvažování.“ (Jokantas 1921: 541); „Je samozřejmé, že jeho pohled byl všude kritický, vždyť to byl člověk s velkou logikou, který mnoho viděl a přemýšlel.“ (Smetona 1930: 44).

Dokonce i v uměleckých dílech, jak říkával J. Jablonskis, pohádkách určených k vyprávění musí být zachována logika obsahu myšlenky a obrazy mají být přesvědčivé, neodchylující se od skutečnosti. Zde stojí za připomenutí, že vystudoval klasickou filologii a studoval antickou rétoriku, v níž se vyzdvihuje jeden z nejdůležitějších rysů jazykového projevu textu – pravda, pravdivost (lat. veritas), věrohodnost (lat. veri similis).

Ve čítance narazil jazykovědec na nesprávný popis včel a trpělivě vysvětluje, že včely „si neplní ‚své medné bříško‘, nic nelijí ‚svou trubičkou‘ a nic nerozdávají svým sestřičkám!... Mluvme i s dětmi přímo, jen v učebnici mluvme tak, aby nám děti rozuměly a aby jim bylo prospěšné to vědění, které jim předáváme“ (JablR II 1933: 224). Jak je z tohoto příkladu patrné, recenzentovu bdělost, logické myšlení a usilování o pravdu neuspávají jemná zdrobnělá slova (bříško, trubičku, sestřičkám). Když v téže knize našel větu „orel si staví hnízdo v dubech“, J. Jablonskis v ní upozorňuje hned na dvě odchylky a píše, že v žádném případě se to takto v učebnici pro školy říci nesmí: takoví ptáci hnízda nestaví, nýbrž je „snášejí nebo si je dělají nějak jinak; za druhé, orel si staví hnízdo jen kdesi daleko, na vysokých skalách, kde, jak se zdá, nejsou ani duby“ (JablR II 1933: 225).

J. Pikčilingis, který navazuje na tradice J. Jablonského, píše: „věta, než se začne stylisticky upravovat, musí být prověřena podle požadavků logického úsudku, jinak může celá stylistická ‚výzdoba‘ zůstat bez smyslu“ (Pikčilingis 1971: 36). Samozřejmě není vhodné „uměle natahovat každý výrok na logické kopyto [...]. Jazyk nemá vždy rád přílišnou logizaci. Zejména tam, kde plní funkci emocionálního působení“ (tamtéž, 42), tj. v uměleckých dílech.

REDAKCE UMĚLECKÝCH TEXTŮ

J. Jablonskis opravoval především jazykové chyby způsobené vlivem slovanských jazyků (ruštiny, polštiny). Jazykovědec v nejednom článku uvádí objektivní příčiny takových chyb. Tato slova adresoval Vincasi Krėvė-Mickevičiusovi, Juozasi Tumasi-Vaižgantasi, Faustasi Kiršovi a dalším spisovatelům: litevští spisovatelé

68

KALBOS KULTŪRA | 83

údajně se odcizili jazyku svého lidu proto, že studovali na ruských školách, mluvili a psali rusky nebo polsky a zvykli si vyjadřovat své myšlenky obraty z ruské literatury a místy také polskou frazeologií. Nejednomu z nich se stalo, že dlouho žil a pracoval v Rusku a „tam dostal také příležitost pořádně zapomenout na ty cizosti“ (JablR IV 1935: 335). Když jazykovědec opravoval množství pravopisných, interpunkčních, gramatických a lexikálních chyb (jednotlivé lexikální jednotky a slovní spojení), dotýkal se také otázek jazykové svébytnosti a stylu, zvlášť je však nevyčleňoval.

Svébytnost litevštiny, neoddělitelná od mateřského jazyka a jazykového citu, se zvlášť dobře ukazuje při překladu z cizího jazyka do vlastního: „Jazykovědec by zde mohl zaměřit pozornost na styl dvou našich spisovatelů a podívat se, nakolik je celý tento překlad vyjádřen pokud možno slovy a větami našeho jazyka“ (JablRR II 1959: 416), píše J. Jablonskis o překladu Petra Vaičiūnase, který redigoval Krėvė. V jiné recenzi, v níž píše o Skvorcovově publikaci přeložené B. Grigaitytė Nuostabūs skruzdės gyvenimo atsitikimai, postrádá J. Jablonskis živost jazyka – aby „čtenář, který má před sebou ‚překlad‘, měl pocit, že je jako doma a pracuje s textem určeným přímo litevským dětem, našim lidem“ (JablRR II 1959: 241–242). Chtěl, aby překladatelská práce byla taková, že „vychvaluje mistra“ (JablRR II 1959: 292), a proto sám trpělivě opravoval všechny nerovnosti v překladu a zlepšoval jeho styl. Neztrácel ze zřetele ani adresáta, jemuž byl překlad určen. Například mezinárodní ani nářeční slova nekáral, pouze říkal, že je třeba umět je správně užívat: „jen tam, kde se bez nich neobejdeme“ (JablR IV 1935: 144). „Překladatelka může mít ráda či užívat některá nářeční slovíčka, mnohým nesrozumitelná, ale přesto by je neměla do překladu určeného škole násilně vkládat: ztěžovala by porozumění textu.“ (JablRR II 1959: 243). V jiné recenzi psal z podobného stylistického hlediska také o užívání mezinárodních slov – že bez těchto „ošklivých bodláků“ by byly věty pro žáka mnohem jasnější, srozumitelnější, živější, lidštější…

J. Jablonskis kritizoval velkou vadu překladových textů – doslovný překlad. Jazykovědec učil překládat myšlenky, nikoli slova, a to platilo zvláště pro frazeologii. Sám překládal různá slovní spojení poměrně vynalézavě, stylově a pomocí litevských konstrukcí. Lze to posoudit podle jeho překladu ruské knížky M. Bogdanova z roku 1908 Visuomenės įnamiai. Zde je několik příkladů: zabrošennaja dereuška – nejmenší vesnička; kruglyj god – celý rok; mucha-babucha – muška bláznivá; durak-durakom – jako nějaký hlupák; važnoje lico – velká věc; suščij vzdor – samé tlachy a další. „Ve skutečnosti v těch překladech byla obsažena celá jazykovědná práce J. Jablonského [...], překlad frazeologismů a

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

69

specifických slovních spojení ukazuje, že překladatel dokáže pochopit ducha cizího i vlastního jazyka. Zde je třeba se nejvíce vyvarovat doslovného překladu…“ (Vasiliauskaitė 1970: 154–155).

J. Jablonskis považoval za vhodné opravit dokonce i některé dnes již ustálené frazeologismy: lámat si ruce: lámajíc ruce (= lomíc ruce) říká... (JablR IV 1935: 327), z blázince odejít (= z hlavy odejít) (JablL 1985: 28, 29). V Krėvově Skirgailoje mu vadil frazeologismus mít na mysli (= mít v hlavě, před očima): Máš na mysli toho Němce? (JablR IV 1935: 327). Frazeologismy lámat si ruce, zbláznit se, mít na mysli, ačkoli jsou ve skutečnosti kalkované, najdeme jak ve folkloru, tak v tvorbě nejlepších spisovatelů². Frazeologismy obvykle neopravujeme, ani když obsahují cizí prvky či slova, jimž není zcela rozumět; neupravujeme ani jejich nesprávnou syntax. J. Jablonskis však opravoval i takové věci. Například jak upozornil A. Piročkinas (2000: 153), při redigování Vaižgantase změnil J. Jablonskis spojení celéhosvětaobchodník na celéhosvětovéhoobchodníka.

Vaižgantasův text

Text opravený J. Jablonským

Necvrčeli ani cvrčci. Tepl aveno ten jediný velký černý motýl. Zvykli jsme si vídat, jak každá práce rozvlní vzduch a vydá zvuk; toto bebalsis plav enimas na velkých křídlech, jako když i muška letí vzduchem a bzučí, ještě víc umocňovalo hrůznost ticha a ještě víc podněcovalo dětskou představivost, obracející se ke světu duchů, který začíná zde kolem Valiuliova hradiště; skrze něj se vstupuje do onoho zakletého království, kde duchové leží nehybně: živí, či mrtví? I když pobíhají, nevíš, zda s cílem, či bez cíle, zda šlapou živýma či mrtvýma nohama; zda vygais nebo mrtvými křídly poletuje vzduchem jako ta smuteční můra.

Necvrčeli ani cvrčci. Jeden černý motýl tepleveno velkými křídly. Toto bebalsiškas jo plevenimas – když jsme zvyklí vídat a slyšet, jak každý čin rozvlní vzduch a vydá zvuk, jak i muška letí vzduchem a bzučí – ještě víc umocňovalo hrůznost ticha a ještě víc podněcovalo dětskou představivost, která se rozvíjela ve světě duchů začínajícím zde kolem Valiuliova hradiště: skrze něj se vstupuje do onoho zakletého království, kde duchové nehybně leží, živí či mrtví; kde, i když pobíhají, nevíš, zda s cílem, či bez cíle, dupou po zemi živýma či mrtvýma nohama; živými či mrtvými křídly poletují vzduchem jako ta smuteční můra. (JablRR II 1959: 403)

² Pavyzdžiui, Frazeologijos žodynas (FŽ 2001: 570) teikia tokius laužyti rankas (reikšme „labai sielvartauti“) pavyzdžius: Taip nelaužyk sau rankų, kaip beržo šakas kad laužo užrūstintas vėjas Mair. Tik Zubrys vienas netylėjo, baltas rankas laužė Krėv. Laužo baltas rankeles jau-nopi martelė ir gailias ašaras lieja Vien. Labiausiai verkė jauna mergelė po sodą vaikščiodama, rankeles laužydama Tvr. Motina rankas laužė, o vaiko jau nėr Grv.

70

KALBOS KULTŪRA | 83

Na tomto místě by bylo užitečné podívat se na pokus J. Jablonskise opravit text Vaižgantase. Několik vět Vaižgantase, které redigoval, rozebrali J. Palionis, A. Piročkinas a V. Knabikaitė, proto zde uvádím dosud neanalyzovaný úryvek z Vaižgantasova textu. Individualitu a originalitu tohoto spisovatele uznával i sám J. Jablonskis: „Od ostatních se liší i svým stylem“ (JablRR II 1959: 399).

Je vidět, že i po poměrně opatrných zásazích J. Jablonskise do textu zmizely anaforické paralelismy Vaižgantase: nečiRškė / teplav(en)o na začátku vět, nezůstala ani milá nářeční slova teplaveno, plavenimas³. Volba synonym rovněž vzbuzuje pochybnosti. Řekněme, že Vaižgantasovo slovo lakioja je jemnější, poetičtější (mluví-li se o světě lehkých, vzdušných přízraků vytvořených fantazií), nejspíš se hodí lépe než stylisticky neutrální skraido. Navíc trojslabičné lakioja rytmicky uzavírá konec celého odstavce lépe než dvojslabičné skraido. Výrazem oru skraido bychom asi nepsali o „motýlu smutku“, že bebalsis plavena, neboť po opravě je nyní slyšet hlučná aliterace zvuků r, r (oru skraido). I opravená interpunkce (jíž J. Jablonskis věnoval největší pozornost) mění intonaci fráze. Například změnou slovosledu (kur guli nejuda, gyvos ar negyvos, dv asios) a vypuštěním otazníku zaniká podmanivé dilema: kur dvasios guli nejuda: gyvos ar negyvos? To, co čtenáře nejvíce poutá, co mu bere dech (gyvos ar negyvos?), Vaižgantas zcela oprávněně odsouvá na konec věty, a tak čtenářovu zvědavost udržuje co nejdéle; otazník je zde velmi potřebný, je „symbolem vyjádření a zobrazení pochybností, různých mučivých úvah [...], záhadných myšlenek“ (Abaravičius 2002: 168). V redigovaném textu v tomto případě mizí tajemství Vaižgantasových dohadů i působivost estetického vyprávění.

Lexikum, syntax i morfologie, slovosled, pravopis i interpunkce byly upraveny bezpochyby nejen kvůli správnosti – J. Jablonskis zřejmě usiloval o větší jasnost, plynulost a živost myšlenky. Změn bylo málo a byly nesmělé, přesto však, jak ukazuje tento poměrně dlouhý úryvek Vaižgantasova textu, J. Jablonskis svou úpravou změnil způsob spisovatelova vyjadřování. „Styl je souhrn výrazových prostředků charakteristických pro autora a jejich opakování, je to způsob předávání myšlenek a pocitů, který vystupuje do popředí díky výběru slov, jejich užívání a zvláštnostem jejich spojování do vět.“ (Pikčilingis 1971a: 6).

J. Jablonskis sám přiznával, že nerad zasahoval do spisovatelova stylu: „otázku stylu bych raději ponechal samotným spisovatelům, – mně nejčastěji

³ Srov. s textem J. Balčikonise: Lidé si mysleli, že tam labuť mávala křídly (LKŽ X 118).

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

71

pati stiliaus kalba terūpi“ (JablR V 1936: 72), tačiau, kaip matėme, net mažiausias žodžių tvarkos pakeitimas keičia rašytojo stilių. Štai, rodos, be reikalo pataisytos net ir daugiskaitos įnagininko galūnės gyvomis ar negyvomis kojomis, nes nebelieka šnekamojo stiliaus intonacijų: plg. gyvom ar negyvom kojom. Nekeliantis abejonių dalykas čia yra J. Jablonskio pastebėta teksto rinkėjų klaida: vygais / gyvais, gal dar nekliūva redaktoriaus prirašytas žodis žemę [mina], nors ir be jo mintis visiškai aiški, todėl belieka pritarti J. Palioniui, kad „[...] savaip perdirbdamas, perstilizuodamas atskirus Vaižganto sakinius, vietomis kiek nublandkino originalų „vaižgantišką“ stilių [...], šitoks tų sakinių pertvarkymas (dalyvinių ar padalyvinių lyčių įvedimas, kai kurių žodžių pakeitimas ir kt.) kiek modifikavo ir patį Vaižganto stilių: perstilizuotieji sakiniai jau nebe tokie glausti ir išraiškingi, jau nebe tokie „vaižgantiški“ (Palionis 1959: 46–47). Panaši ir A. Piročkino nuomonė: „Jablonskis labai rūpestingai ieškojo stilistiškai adekvačių norimai išreikšti minčiai, piešiamam vaizdui pakaitalų. Tačiau ne visada jam tai pavyko padaryti [...]. Apskritai reikėtų pasakyti, kad kiekvienas redaktoriaus įsikišimas į tokio rašytojo kaip Vaižgantas kalbą yra įsikišimas ir į stilių.“ (Piročkinas 2000: 162).

To, že si J. Jablonskis nebyl vždy jistý při úpravách textů některých literátů (většinou ne původních, nýbrž překladových), dokládají i komentáře, které je doprovázejí podle mého názoru by se hodilo lépe a podobně. Uvědomoval si, jak obtížně se vymezuje hranice mezi vhodné / nevhodné; například ohledně úprav Krevės Skirgailose píše: „Pokud by autor nebo někdo jiný skutečně nesouhlasil s některými mými úpravami tohoto místa a chtěl se o nich se mnou veřejně přít, mohl bych ty úpravy také obhajovat, anebo od nich, bude-li třeba, upustit či tu a tam ustoupit a možná se se svým ‚protivníkem‘ i shodnout.“ (JablRR II 1959: 312).

Rozhodně bychom však nemohli tvrdit, že J. Jablonskis nepřispěl ke zdokonalování spisovatelského stylu. I když se spisovatelé urazili a s úpravami nesouhlasili, byli nuceni diskutovat, hledat přesnější, živější a jasnější litevské slovo i litevskou syntaktickou konstrukci, více se zamýšlet a pozorněji sledovat, co a jak píší.

J. Jablonskis spisovatelům zdvořile a taktně připomínal, aby přijali alespoň ty úpravy, s nimiž souhlasí, a svým správným jazykem a bezvadným stylem nepochybně umravňoval literáty, kteří měli rádi přílišnou volnost a psali „bez jakýchkoli omezení“. Slovy jazykovědce, licentia poetica (JablR IV 1935: 304) nemůže nahradit jazyková pravidla ani v poezii:

72

KALBOS KULTŪRA | 83

„Překladateli radím, aby se konečně začal vážně učit i svůj vlastní jazyk: bez jazyka není literatury...“ (JablR IV 1935: 305). Švietimo darbe (1924, č. 12), když J. Jablonskis hovořil o nepříliš zdařilém překladu Fausta od Kirši (J. I. Kraševského Vitolio raudą), rétorickou otázkou vyvozuje analogii hodnou pera stylisty: „Na závěr své recenze kladu překladateli otázku: jak by se díval na práci malíře, z níž je patrné, že se tento malíř nevyzná a ani se nesnaží vyznat ve významu barev v malířství, v materiálu obrazu a jeho podobě (formě)?“ (JablR IV 1935: 305).

ÚPRAVY NOVINÁŘSKÉHO STYLU

Jazyk tehdejších novin byl, jak se dá říci, zcela slabý, plný cizích slov, doslovně přejatých syntaktických konstrukcí a těžkopádných vyjádření. J. Jablonskému šlo především o nápravu logických, pravopisných, interpunkčních a gramatických chyb; zmiňuje také překlady frazeologismů převzatých z Ruska: To je faktdo tváře (JablR II 1933: 364); polož mu otázkuna žebra (tamtéž); Mlč, protože ty s tím nemáš nic společného (JablR V 1936: 63).

O jazyce deníku Lietuvos žinių lingvista napsal: „Myslím, že by se mělo dbát na to, aby všichni autoři jednoho listu měli jednotný jazyk a lišili se jeden od druhého pouze stylem.“ (JablR IV 1935: 181). Uznával tedy rozmanitost stylů nejen literátů, ale i novinářů, nedostatků stylu si však všímal, protože chtěl, aby jazyk novin byl „jednotnější, krásnější, správnější“ (JablR IV 1935: 187), aby „noviny a spisovatelé [...] těchto připomínek, p o k u d s n i m i s o u h l a s í, v budoucnu také využívali“ (JablR IV 1935: 182). Komentáře a poznámky J. Jablonského k nedostatkům novinářského stylu jsou velmi výstižné: „V deníku se mezitím občas vyskytují také [...] c) poměrně dlouhá vyjádření, která jsou mimo jiné podána příliš vzletným, ne zcela dobrým, ne zcela správným stylem (X, 1 a 2). Takové ‚chyby‘ nebudou prostému človíčkovi – a právě ten by měl být pro spisovatele nejdůležitější – zcela srozumitelné; není snadné je ani opravit.“ (JablR IV 1935: 181).

V krátkých větách se opravovaly především jazykové chyby a nejasná vyjádření. Například takové nelogické věty: Ačių politikos sąlygoms, daugelis mokytojų turėjo mesti mokytojaują; Mokytojų suvažiamas užsidengė J. Jablonskis opravoval, jak rád říkával, lidským jazykem: Dėl politikos

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

73

aplinkybių, sąlygų daugelis mokytojų turėjo mesti mokę; Mokytojų suvažiavimas užsidarė, pasibaigė (JablR IV 1935: 177). Zdá se, že se opravoval jen jazyk a ke stylistickým otázkám se ještě nepřistoupilo, avšak ke každému nevhodnému slovu J. Jablonskis navrhuje nejméně dva správné ekvivalenty (aplinkybių a sąlygų; užsidarė a pasibaigė), z nichž si autor může vybrat přesnější a vhodnější.

V delších větách nalezených v novinách se kromě jazykových prostředků upravuje i styl:

Věty z Lietuvos žinių

Opravené věty

1. Ko dnes vidíme? Což nevidíme příliš napřímení ramen, ohnutých pod tíhou práce? Což nevidíme boj za práva a pevné setrvávání u již dosažených pozic?

1. Ką dnes vidíme? Což nevidíme, jak se příliš unavená ohnutá ramena napřimují? Což nevidíme boj za práva a pevnou obranu vydobytých?

2. Máme organismus, který jedním obřím křídlem přes Atlantický oceán převisl, druhé – na Východě neustále bičovaný (JablR IV 1935: 177).

2. Máme organismus, který se jedním obřím křídlem přes Atlantický oceán převisl, druhým – na Východě neustále, bez ustání, nepřetržitě zvedaný, smýkaný (?).

Věty autora novin jsou nesprávné, a proto je nejasná i jejich myšlenka. První věta upravená J. Jablonskim je plynulejší díky opravenému slovosledu a díky souznění gramatických tvarů na konci rétorických otázek: napřimování / obranu. Ve druhé větě místo nesiliaujančiai nabídl několik správných synonym – neustále, bez ustání, nepřetržitě, a místo zcela nejasného slova „bėginamą“ – zvedaný, smýkaný (?). Otazník ukazuje, že i J. Jablonskis o této opravě poněkud pochyboval; za druhé možná ponechal prostor pro autorovu volbu. Lingvista obvykle pouze navrhoval podle svého názoru správnější či lepší slovo, nabízel jich několik a tolerantně přiznával, že ještě nevyčerpal veškeré bohatství jazyka a stylu: „Tyto myšlenky lze samozřejmě vyjádřit i jinak; je jen třeba dbát vždy na to, aby byly formulovány podle pravidel lidské řeči.“ (JablRR II 1959: 210).

Opravy Jona Jablonského byly pro tehdejší pracovníky tisku velkou oporou; neméně působil i jeho osobní příklad: byl nejen redaktorem novin, ale také aktivním autorem článků a recenzí s osobitým, vybroušeným stylem. „Jak se budou spolupracovníci učit psát pro noviny lidsky, jestliže jim noviny svým jazykem a celým uspořádáním své práce nedávají dobrý příklad?“ (JablR IV 1935: 186).

74

KALBOS KULTŪRA | 83

O ZVLÁŠTNÍM STYLU JONA JABLONSKÉHO

J. Balčikonis píše, že při shromažďování všech spisů Jona Jablonského, které vznikaly „téměř půl století“, někdy pod pseudonymy a často zcela bez podpisu, nebylo nijak obtížné určit, co pochází z jeho pera: „[č]ia didelių apsirikimų būti negalėjo, nes jeho jazyk se od jazyka jiných spisovatelů liší nejen svou správností, ale i zvláštním stylem (zvýraznil jsem já. – R. K.) (Balčikonis 1932: VII). Přesto se dosud v litevské jazykovědě, zdá se, neprojednalo, v čem konkrétně spočívá zvláštnost jeho stylu.

Při hodnocení textů J. Jablonského z hlediska stylu skutečně upoutá nejen správnost, logičnost a jasnost jeho jazyka, ale také plynulost, časté rétorické otázky, které nutí k zamyšlení, a zejména oblíbená periodická souvětí. Jazykovědcův současník Motiejus Gustaitis označoval periodu za „plnost, či úplnost stylu“.

Poslechněme si stylové plnosti – rytmické periody – J. Jablonského formulované jako rétorické otázky. Vždyť „chceme-li ověřit, zda je věta eurytmická, musíme ji přečíst nahlas“ (Pikčilingis 1971: 255). V klasické rétorice byla perioda z hlediska významu, rytmu i intonace žádoucím modelem tvorby vět. Umění konstruovat periody si J. Jablonskis osvojil při studiu klasické filologie na Moskevské univerzitě, jak lze usuzovat a zřetelně vnímat, z Ciceronových řečí a dopisů. Periody J. Jablonského mají zvuk mluveného jazyka⁴, slyšíme rytmické vlnění věty, vyjádřené „zaokrouhlenými, umně seřazenými větami“ (Gustaitis 1923: 77). A skutečně – živý řetězec logické myšlenky se jakoby uzavírá do kruhu; stává se zcela jasným teprve tehdy, když se začátek myšlenky periody nakonec spojí s jejím koncem a jakoby jediným tahem vyjádří složitý komplex myšlenek:

Sám sice užívám slovo „válka“, ale užívám je jen proto, že jsem je – tu „válku“ – poznal z lidské řeči, z Juškových písní a slovníku i z řeči lidí v Prusku. (JablRR II 1959: 111)

Podrobněji proberme jednu delší periodu:

Zbývá odpovědět ještě na jednu otázku: hodí se zde probíraná učebnice pro potřeby našich počátečních škol – pro druhý školní rok? Místo abych nyní odpověděl na tuto naléhavou otázku, poznamenám, že naši učitelé by se už měli začít skutečně starat o to, aby svobodná škola našeho národa

⁴ Felicija Bortkevičienė v Lietuvos žinių (1930 02 25) napsala, že „v Jablonského ústech zněla litevština jako ta nejkrásnější hudba“.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

75

opravdu dobrých učebnic jazykovědy pro výchovu dětí by se mělo brzy dostat: naléhavě je potřebujeme, chceme-li vážně mluvit o budoucnosti své školy, svého národa, záleží-li nám na škole, na naší mladé generaci, na životě a štěstí země našich otců... (JablR II 1933: 91)

Věta je rytmická, živá, má začátek – řečnickou otázku – a konec – jasnou odpověď formulovanou pomocí několikanásobných větných členů. Věta je periodická, s bohatým výčtem intonačních celků, opakováním a stupňováním větných členů podobné délky. První část periody je klidnější, zdrženlivější, konstatující (už je čas [...] starat se). Jediným nedostatkem této části periody je snad poněkud nevhodný slovosled v příliš dlouhém vedlejším větném členu (aby svobodná škola našeho národa brzy získala opravdu dobré učebnice jazykovědy pro své potřeby...). Druhá část periody následující po dvojtečce (naléhavě je potřebujeme) zdůvodňuje, argumentuje, proč potřebujeme dobré učebnice; emocionálně se zvedá a stupňuje, je velmi rytmická, členěná smysluplnými pauzami a tvořená vedlejšími větnými členy podobné délky:

naléhavě je potřebujeme, chceme-li vážně mluvit o budoucnosti své školy, svého národa, záleží-li nám na škole, na naší mladé generaci, na životě a štěstí země našich otců...

Mladou litevskou generaci J. Jablonskis metaforicky nazývá životem a štěstím země otců... Metaforický i alegorický způsob vyjadřování (ovšem vždy jasný, logický a nezastřený) mu není cizí. Takto J. Jablonskis píše v Lietuvos žinios (1914, č. 111) o mateřském jazyce (myšlenku, že mateřský jazyk je „poslední pevností Litvy“, četl v týchž novinách a nezůstal vůči ní ⁵lhostejný). Souhlasil s autorem a krásně ji rozvinul v periodě:

Skvělá, krásná myšlenka! Nepostaráme-li se o to nyní, neuvědomíme-li si sami hned, že konáme špatně, když tuto pevnost boříme – později, po nějaké době, bude velmi těžké škody způsobené bouráním této velké pevnosti napravit. (JablR IV 1935: 182)

⁵ J. Pikčilingis taip pat šią mintį yra plėtojęs (žr. Marčiulionytė 1991: 24), kalbėdamas apie gimtojo žodžio bičiulių draugiją „Aidija“: „Mano mintis buvo, kad reikia traukti pavyzdžiu, reikia žodžio, kalbos švenčių. Juk, anot V. Hamilttono, „žodis – tai pilis gimtojoji žemė“, tad kiekvienas turim būti atsakingas už tos pilies tvirtumą.“

76 KALBOS KULTŪRA | 83

M. Gustaitis píše ve své Stilistikoje: „Kromě gramatických a syntaktických pravidel potřebuje perioda nutně ještě dvě podmínky: v n i t ř n í neboli logickou, projevující se přísnou jednotou myšlenky, a v n ě j š í – stylistickou, vyžadující úplné a plynulé rozvinutí myšlenky.“ (Gustaitis 1923: 78). J. Jablonskis, odborník na gramatiku, zejména syntaxi, dokonale splňuje obě podmínky, které stanovil M. Gustaitis.

J. Jablonskis neustále zdůrazňoval, že „spisovatelé se musejí sami začít starat o to, aby náš spisovný jazyk byl a) lehký, krásný, jasný, široce srozumitelný a b) správný (musí se řídit pravidly jazyka lidu, čtenářů)“ (JablR IV 1935: 144). Svým správným jazykem a lehkým, plynulým stylem dal všem píšícím litevským intelektuálům dobrý příklad:

Jestliže kritikovi k tomuto účelu nic neříká několik mých syntaktických poznámek [...], neřekne mu snad alespoň to, že tento jazyk „nevolnictví“ velmi široce používají i Lotyši, kteří se vymanili z „nevolnického kvasu“, i jejich němečtí utlačovatelé, že jej používali také velcí římští hrdinové a válečníci (C. J. Caesar...), utlačovatelé, trýznitelé a učitelé jiných národů?

Vážený pane Pileti! „Vypravovací jazyk“ není pozůstatkem nevolnictví. Nevolnictví za to nemůže! Za to, že tomuto jazyku nerozumíme a že jej tam, kde je třeba, nepoužíváme, může jen naše vlastní neznalost vlastního jazyka a pohrdání zákonitostmi jazyka lidu... Buďme alespoň upřímní. (JablRR II 1959: 100)

Uznáváme-li, že J. Jablonskis psal mimořádně správným, jasným a čistým jazykem, a vycházíme-li z M. Gustaitisova rozdělení stylů⁶, musíme říci (dokládají to i citované příklady), že jazykovědec dobře znal požadavky „vážného“, „periodického“, „uměleckého“, „prostého“, „vznešeného“, „žertovného“ i dalších stylů. J. Jablonskis velmi dobře cítil, kdy psát kterým stylem: kdy se hodí prostý, klidný, zdrženlivý styl (tak psal o otázkách jazykovědy), a kdy slavnostní, vznešený (například takto uvítal vydání Vilniaus žinios v článku „Náš svátek a naše starost“ (JablR I 1932: 73)). Opravdu, někdy, zvláště v odpovědích oponentům, se J. Jablonskisova myšlenka rozzářila jemnou vynalézavostí, M. Gustaitisovými slovy, žertovným

⁶ M. Gustaičio Stilistikoje (1923) skiriamos devynios stiliaus rūšys: I. Atskilasis, periodingasis ir mišrasis; II. Paprastasis, dailusis ir vidutinis; III. Liaudies ir meningi liaudiškas; IV. Lietuviškasis ir nelietuviškasis; V. Plast ingasis ir abstraktinis; VI. Rimtasis, juokaujamasis ir aukštasis; VII. Bendrinis ir individinis; VIII. Laiškinis; IX. Nau joviškieji. Toks alogiškas stilių skirstymas ne vienu pagrindu šiandien, be abejo, kelia tam tikrų abejonių, bet J. Jablonskio amžininkas M. Gustaitis nurodo ir lietuviškojo stiliaus pavyzdį: „Idėm lietuviškajam kalbos stiliui pakraipą davė Jablonskis“ (Gustaitis 1923: 201).

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

77

...stylem. Jak vypráví lékař Viktoras Vaičiūnas, J. Jablonskis dokázal žertovat i těžce nemocný, napůl ochrnutý a vždy býval dobře naladěn. „Svou otevřeností a zdravým humorem [...] si záhy podmaňoval všechny lidi.“ (Lukėnaitė-Griciuvienė 2009: 39).

Příkladů žertovného stylu je v J. Jablonského spisech mnoho. Při rozboru učebnice Kazise Bizauskase, v níž se pojednává o vysokých literárních a stylistických otázkách, a při kritice autorova přespříliš složitého vyjadřování a zmatků ve stylistické terminologii píše s trochou ironie: „Nám, prostým človíčkům, je velmi těžké pochopit tyto nepochopitelné rozdíly.“ (JablR II 1933: 181).

Když J. Jablonskis v jazyce básní zařazených do učebnice J. Palukaičio Žiburėlis nalezl řadu nedostatků, nesprávných syntaktických konstrukcí a doslovných překladů z ruštiny, napsal velmi jemně: „Výrazy označené v řeči ‚neinspirovaných‘ lidí by snad mohly nahradit i taková slova...“ (JablR IV 1935: 219). Po opravách nicméně dodává, že „[n]eměli bychom přece dovolovat, aby se i básně příliš vzdalovaly od jazyka lidí!“ (JablR IV 1935: 220).

Když přísný oponent jazykovědce Druskius⁷ v jednom článku rozhořčeně a nervózně zvolal: „Zemřu – a nezapomenu na vědou proklínané články Rygiškių Jonase, [...] tak se mi vryly do paměti!“, J. Jablonskis mu se svým příznačným klidem, žertovně a jako obvykle plynulým, periodicky členěným stylem odpověděl: „Prosil bych autora článku, aby se přece jen ‚v hodině smrti‘ slitoval nad ‚váženým jazykovědcem‘; zapomněl na jeho hřích či jen ‚vynález‘ a odpustil mu za něj: tehdy přece budou důležitější věci, které nebude od věci mít při umírání v hlavě a před očima.“ (JablR IV 1935: 172). Tak „bleší hříšník“ pokorně prosí o odpuštění smrtelně uraženého Druskia stylem připomínajícím intonaci modliteb.

Hodnotíme-li styl J. Jablonského z hlediska funkčních stylů současnosti, lze souhrnně říci, že jeho články o jazykových otázkách jsou psány populárně vědeckým stylem, jasně, objektivně a taktně. A. Piročkin také píše: „Zdá se, že podobné byly i další opravy. Všechno bylo řečeno velmi taktně, jemně a přátelsky.“ (Piročkinas 1978: 75). I na nejpřísnější hodnocení a urážky, kterých bylo mnoho a které byly dokonce velmi kategorické, například: „Nevyžádaní stylističtí opraváři jsou dnešním spisovatelům a básníkům zcela zbyteční“ (JablR V 1936: 66); „sami nemají o stylu ani nejmenší ponětí“ (JablR V 1936: 62); „na dlouhou dobu zabili litevskou knihu“ (JablR V 1936:

⁷ Druskius – Adomas Jakštas (vlastním jménem Aleksandras Dambrauskas).

78

KALBOS KULTŪRA | 83

61) aj., J. Jablonskis dokázal reagovat zdrženlivě, střízlivě a zásadově, vždy odpovídat na obvinění logicky, argumentovaně a souhrnně.

Články o společenských, kulturních a vzdělávacích otázkách, většinou určené novinám, psal J. Jablonskis publicistickým stylem, v němž se jeho příznačný intelektuální jazyk snoubí se střídmými expresivními prostředky (jak ukazují citované jazykové příklady, dokázal mluvit nejen správně a logicky, ale také emotivně, obrazně a výmluvně).

Tím, že J. Jablonskis občas odpovídal oponentům žertovným stylem, definitivně vyvrátil charakteristiku, kterou mu přisuzovali někteří spisovatelé: že byl jen suchopárný gramatik, suvalkský dogmatik, který vůbec nerozuměl jemnostem stylu.

POČÁTKY ETICKÉ STYLISTIKY

Výzkum etické stylistiky v Litvě teprve začíná. Stylista K. Župerka píše: „Bylo by třeba přehledně zpracovat práce našich jazykovědců, v nichž se pojednává o otázkách jazykové etiky; vznikl by tak obraz litevské etické lingvistiky a z ní by pak bylo možné jasněji vymezit etickou stylistiku.“ (Župerka 2005: 28)⁸.

Také z J. Jablonského spisů vzešlo tolik příkladů jazykové etiky, že by vydaly na samostatný příspěvek⁹. Vyberu z nich alespoň několik případů souvisejících s tématem tohoto článku, kdy jazykovědec upozorňuje na stylové vyjádření a posuzuje jazyk autora textu (překladatele, oponenta) z hlediska etické stylistiky.

Jazykovědec kritizoval následující formulaci: V bulharské Thrákii žije téměř 500 tisíc hlav (JablR IV 1935: 131). Ve stylistice se taková figura, při níž je celý člověk nahrazen některou částí jeho těla (v tomto případě hlavou), nazývá synekdocha neboli pars pro toto. V hovorovém jazyce či uměleckých dílech jsou takové synekdochy zcela namístě: Kouká z okna – samé hlavy (ve významu – mnoho lidí). J. Jablonskému však uvedená věta vadila proto,

⁸O etické stylistice viz také Koženiauskienė R. Funkce hovorového jazyka a žargonové slovní zásoby ve veřejném diskurzu novináře. – Kalbos kultūra, 2009, 82, 126–137.

⁹J. Jablonského jazykovou etiku autorka článku podrobněji probírá v příspěvku „Rétorická kultura: význam kontinuity tradice (základy jazykové etiky J. Jablonského)“, který přednesla 3. prosince 2010 na mezinárodní vědecké konferenci „Výzvy dynamiky současného světa pro humanitní vědy“, pořádané Fakultou humanitních věd Univerzity Mykolase Romerise; o etické stylistice se zde píše poprvé.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

79

zřejmě mu vadilo také to, že se lidé počítají na hlavy jako dobytek (příklady z hovorového jazyka: Přes zimu bude třeba vyčistit osm krav s jalovicemi Sml; Vyměňujeme krávu za krávu Ml)¹⁰. Ačkoli byla kritizovaná věta, stejně jako ostatní, vytržena z kontextu, z několika vět lze usuzovat, že jde o článek deníku Viltis o sčítání obyvatel, tedy o text věcného, nikoli uměleckého stylu, a proto jazykovědec navrhoval nahradit ji neutrální formulací: V bulharské Thrákii žije téměř 500 tisíc lidí, neboli téměř 500 tisíc obyvatel.

J. Jablonskis citlivě vnímal etické a stylistické odstíny slov. Veřejně kritizoval neetické vyjádření Litevce Povila Žaldokase, syna Apolinarase, obsahující slovo rioglinti: Bratři Litevci, nedřímejme a nedovolme Polákům rioglinti (!) polský podpis ve Vilniusu, hlavním městě Litvy, na „Bráně úsvitu“ u obrazu Matky Boží! I bez kontextu je rioglinti zjevně hanlivé slovo ve významu „ošklivě pokládat či stavět, nemotorně chodit, vláčet se“. V tomto textu je patrné, jak neuctivé je vůči polsky mluvícím obyvatelům Litvy. J. Jablonskis píše: „Kdyby se mluvilo o litevském podpisu, Apolinaras syn by se bez slova ‚rioglinti‘ jistě obešel.“ (JablR I 1933: 102).

Projednané příklady ukazují, že Patriarcha jazyka¹¹ byl osobností vysoké kulturní úrovně a dobře rozuměl otázkám stylistiky, včetně etické stylistiky.

ZÁVĚREČNÉ ZÁVĚRY

Jonas Jablonskis při opravování jazykových chyb zároveň utvářel také kritéria stylistické normalizace spisovného jazyka. To jen potvrzuje myšlenku, že jazyk a styl jsou neoddělitelné, že kultura stylu neexistuje bez kultury myšlení a jazyka a že bez jazyka není literatury.

Při hodnocení jazyka a stylu díla J. Jablonskis nejprve obracel pozornost k logice myšlenkového obsahu a kritizoval smyšlené obrazy, příliš vzdálené skutečnosti. Jeho logická mysl nepřijímala takové stylistické „ozdoby“, které odporují logice myšlení.

¹⁰ V hovorové řeči je takové vyjádření možné i o lidech: Sedm hlav rodiny (sedm lidí) – všichni se potřebují najíst a obléknout Sml. Šlechtici měli pod sebou zapsané hlavy (měli poddané) Grśl. (LKŽ III 79).

¹¹ Taip savo interviu Joną Jablonskį pavadino J. Pikčilingis (žr. Marčiulionytė 1991: 24).

80

KALBOS KULTŪRA | 83

Při redigování původní i překladové literární tvorby se J. Jablonskis obzvlášť citlivě věnoval otázkám stylistiky a říkal, že mu samému nejsou zcela jasné; uznával přitom právo spisovatelů na rozmanitost stylu. I když s některými opravami nesouhlasili, spisovatelé měli diskutovat, polemizovat, hledat pravdu a lépe promýšlet, co a jak psát. Trvalá pozornost J. Jablonského věnovaná jazyku a stylu spisovatelů (literátů, novinářů a autorů učebnic) přinesla dobré výsledky: litevština se stávala jednotnější, správnější, živější a lehčí.

Posuzujeme-li styl samotného J. Jablonského z hlediska současných funkčních stylů, lze říci, že jeho články o jazykových otázkách jsou napsány populárně-naučným stylem, jasně, objektivně a taktně. Na obvinění oponentů dokázal jazykovědec reagovat zdrženlivě, střízlivě, logicky a věcně. Články o společenských, kulturních a vzdělávacích otázkách, určené nejčastěji novinám, psal J. Jablonskis publicistickým stylem, který spojuje jeho charakteristický intelektuální jazyk se zdrženlivými expresivními stylistickými prostředky.

Probrané příklady ukazují, že Jonas Jablonskis dobře rozuměl nejen jazykovým otázkám, ale i stylistice. Jazykovými a stylistickými opravami a vysvětlivkami, schopností psát správně, logicky a jasně, plynulým, lehkým a působivým stylem přitahoval jazykovědec ostatní svým živým příkladem.

Souhrnně lze říci, že pozornost Jona Jablonského věnovaná stylu, projevující se v různých ohledech, ovlivňovala spisovatele i badatele v oblasti stylistiky a přinášela mnoho užitku zejména praktické stylistice.

ŠALTINIAI

FŽ 2001: Frazeologijos žodynas, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

JablR I 1932: Jablonskio raštai 1, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JablR II 1933: Jablonskio raštai 2, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JablR IV 1935: Jablonskio raštai 4, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JablR V 1936: Jablonskio raštai 5, Kaunas: Švietimo ministerijos leidinys.

JablRR II 1959: J. Jablonskis. Rinktiniai raštai 2, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

JablL 1985: Jono Jablonskio laiškai, Vilnius: Mokslas.

LITERATŪRA

Abaravičius J. 2002: Skyrybos stilistika, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

Balčikonis J. 1932: Prakalba. – Jablonskio raštai 1, VII–XXVIII.

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

81

Balčikonis J. 1935: Prakalba. – Jablonskio raštai 4, VII–VIII.

Gustaitis M. 1923: Stilistika. Vadovėlis literatūros teorijai, Marijampolė.

Jokantas K. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvos mokykla 12, 540–543.

Knabikaitė V. 2006: Lingvistinės lietuvių stilistikos raida XX amžiuje, Vilnius: Mintis.

Lukėnaitė-Griciuvienė E. 2009: Konstancijos ir Jono Jablonskių šeima, Lietuvos nacionalinis muziejus.

Marčiulionytė I. 1991: „Žodis – tai pilis gimtojoj žemėj“ (interviu su J. Pikčilingiu). – Gimtoji kalba 3, 23–25.

Palionis J. 1959: J. Jablonskio kalbiniai taisymai. – J. Jablonskis. Rinktiniai raštai 2, 43–47.

Pikčilingis J. 1971: Lietuvių kalbos stilistika 1, Vilnius: Mintis.

Pikčilingis J. 1971a: Kas yra stilius, Vilnius: Mintis.

Pikčilingis J. 1975: Lietuvių kalbos stilistika 2, Vilnius: Mintis.

Pikčilingis J. 1990: Teatgyja ji, kalbos sąžinė. – Mūsų žodis 2, 5–6.

Piročkinas A. 1975: Jablonskis ir kalbos stiliai. – Mūsų kalba 6, 4–11.

Piročkinas A. 1978: J. Jablonskis – bendrinės kalbos puoselėtojas, Vilnius: Mokslas.

Piročkinas A. 1986: Jono Jablonskio kalbos taisymai, Kaunas: Šviesa.

Piročkinas A. 2000: Jonas Jablonskis redaguoja Vaižgantą. – Archivum Lithuanicum 2, 162–163.

Smetona A. 1930: Atsiminimų bruožai. – Kalba 1(2), 37–44.

Vasiliauskaitė S. 1970: J. Jablonskis – frazeologinių junginių vertėjas. – Pergalė 3, 154–157.

Župerka K. 2005: Tekstas etinės stilistikos požiūriu. – Žmogus ir žodis 7(1), 28.

Gauta 2010 10 29

82

KALBOS KULTŪRA | 83

JONAS JABLONSKIS’ CONCERN ABOUT THE LANGUAGE STYLE

Summary

When editing literary texts of other writers, Jonas Jablonskis gave a particular attention to stylistics matters. Although he admitted that certain stylistic issues remained unclear to him, he did recognize the writers’ right to stylistic variation. J. Jablonskis’ constant attention to the written word of writers, newspaper reporters, textbook authors yielded good results: the Lithuanian language was becoming more standardized, correct and expressive.

From the modern perspective of functional styles, the style of J. Jablonskis could be described as popular science writing—his articles on language are written in clear, objective and non-biased language. His responses to opponents are moderate, sensible, logical and argumentative. J. Jablonskis’ articles on social, cultural and educational issues (mostly for the newspapers) are written in the publicistic style which combines the intellectual discourse with moderately expressive stylistic means. Some of his texts are written in witty humourous style which denies the opinion that he was a conservative and dogmatic grammarian insensitive to stylistic subtlety.

It is possible to conclude that the distinctive features of Jonas Jablonskis’ style are an exceptionally correct usage of Lithuanian, transparent and logical expression of ideas as well as easiness in writing and ability to formulate ideas in fluently flowing syntactical periods, showing his fondness for rhetorical questions that focus the reader’s attention and encourage him to think.

REGINA KOŽENIAUSKIENĖ

Vilniaus universitetas

Universiteto g. 3, LT-01513 Vilnius

[email protected]

R. KOŽENIAUSKIENĖ. Jono Jablonskio dėmesys stiliui

83