JONO JABLONSKIO GYVENIMAS IR VEIKLA

EGLĖ LUKĖNAITĖ-GRICIUVIENĖ

Litevské národní muzeum

KONSTANCIJA A JONAS JABLONSKISOVI

Jonas Jablonskis se narodil 30. prosince 1860 (podle starého stylu 18. prosince). Otec Juozapas Jablonskis, vdovec se třemi nezletilými dětmi, se podruhé oženil s Agnieškou Šipailiūtė. Kromě nejstaršího Jonase měli Agnieška a Juozapas Jablonskisovi ještě tři děti: Antanase – v roce 1867, Jurgise – v roce 1870 a Marytė – v roce 1875. Jablonskisovi tehdy hospodařili v Kubilėliai*, nedaleko Naumiestisu; později se rodina se všemi sedmi dětmi odstěhovala do Rỹgiškiai v griškabūdžské farnosti.

Jonas Jablonskis začal navštěvovat základní školu v Naumiestisu v roce 1869 a od roku 1872 marijampolské gymnázium. Jeho studia na gymnáziu podporoval matčin strýc, kněz Juozapas Šipaila. Rodiče snili o tom, že se syn stane knězem, Jonas však ke kněžství vůbec netíhl. Čím dál zřetelněji se projevovalo jeho nadání pro filologii, zejména pro klasické jazyky. J. Jablonskis ukončil gymnázium v roce 1881 se zlatou medailí. Rozhodl se studovat klasickou filologii na Moskevské univerzitě, a tak přišel o podporu svého dobrodince, strýce Šipaily, a odjel do Moskvy sotva s penězi na cestu. V prvním ročníku si vydělával na živobytí doučováním, od druhého ročníku už dostával stipendium.

V Moskvě se odehrálo to, co doma bylo až příliš samozřejmé, běžné a blízké – láska, zájem o rodný litevský jazyk a národní uvědomění samotného Jonase Jablonskise. Velký vliv na něj měli profesoři filologové, kteří na univerzitě přednášeli: znalec klasických jazyků Fiodoras Koršas a baltista a slavista

* Encyklopedie litevského jazyka (2008) uvádí, že se Jonas Jablonskis narodil v Kubìliai. O tom, že rodištěm J. Jablonskise je vesnice Kubilėliai, píší lingvisté z Šiaulské univerzity Giedrė Čepaitienė a Algirdas Malakauskas v článku „Kde se Jonas Jablonskis skutečně narodil?“ – viz Mokslo Lietuva, č. 3, 3. 2. 2011. Poznámka redakce.

E. LUKĖNAITĖ-GRICIUVIENĖ. Konstancija ir Jonas Jablonskiai

9

Filipas Fortunatovas. V Litvě tehdy oficiální rusifikační politiku v některých školách vyvažovalo polonofilství a popolonšťování – údajně by se inteligent měl stydět mluvit „selsky“. Vědomí studentské mládeže potřebovalo zlom. Studenti, kteří se semkli mezi cizinci a vzájemně se povzbuzovali, se začali zbavovat svého „panského“ polství.

V roce 1885 Jonas Jablonskis dokončil studium klasické filologie na Moskevské univerzitě. Po návratu do Litvy ho čekalo zklamání – humanitní vzdělanec a nepravoslavný, tedy nevhodný. Nenašlo se pro něj místo ani ve vilenském, ani ve varšavském školském obvodu, dokonce ani na gymnáziích v Kazani, Charkově a Zakavkazsku. Absolventovi filologie nezbyla než práce domácího učitele. Když začal vyučovat děti statkáře Tomase Zana v Žemoji Panemunė, měl Jonas Jablonskis štěstí – Zan ho doporučil na místo písaře u marijampolského soudu. Osvědčil se jako velmi pracovitý, a tak ho doporučili kurátorovi rižského školského obvodu, který ho jmenoval pomocníkem kancelářského „vedoucího stolu“ v Mintauji (dnes Jelgava) a v listopadu 1889 učitelem klasických jazyků na mintaujském chlapeckém gymnáziu.

Když učitel gymnázia Jonas Jablonskis zmínil svému příteli Gabrieliu Landsbergisovi-Žemkalnisovi, že hledá ženu, která by doma mluvila litevsky, připomněl mu ten sestru známého z moskevských dob Adomase Sketerise z Joniškėliai. Gabrielius prý řekl, že Konstancija Sketerytė je litevštější než pravá Litevka a velmi vzdělaná. Byl tu jen jeden problém – ženich byl katolík, zatímco nevěsta evangelická reformovaná. V té době to byla vážná překážka pro založení rodiny. Konstancija Sketerytė se provdala za Jonase Jablonskise téhož léta, kdy se seznámili. Svatba se konala na straně nevěsty, v evangelickém reformovaném kostele ve Švobiškisu, 24. července 1890, po získání všech kanonických a občanských povolení.

Společná životní pouť Konstancije a Jonase Jablonskisových začala v Mintauji, kde mladá rodina prožila patrně nejkrásnější a nejšťastnějších šest let. Tam se narodily i nejstarší děti Jablonskisových: syn Konstantinas – v roce 1892, dcery Ona – v roce 1894 a Julija – v roce 1896.

V Mintauji J. Jablonskis vyučoval klasické jazyky na chlapeckém gymnáziu. V té době tvořili Litevci třetinu jeho žáků, později dokonce polovinu. „My, žáci nižších tříd, jsme cítili, že se J. Jablonskis liší od ostatních učitelů gymnázia. Zve k sobě žáky vyšších tříd. Ti se vracejí plni jakéhosi vážného tajemství, častěji se scházejí a za zavřenými dveřmi se o něčem radí. [...] Z dálky jsme Jablonskise všichni milovali a byli na něj hrdí.“ (Mironas 1921: 536–537).

10

KALBOS KULTŪRA | 83

Z Mintauje J. Jablonskis intenzivně psal Varpui, zabýval se jazykovými otázkami, opravoval články jiných autorů, protože zdaleka ne všichni uměli dobře psát litevsky. V létě roku 1894 se v bytě Jablonskiových pod záminkou křtin novorozené Onytė (kmotry byli Vincas Kudirka a Gabrielė Petkevičaitė-Bitė) konalo shromáždění varpininků.

V těchto jediných pohostinných domovech se mohli scházet a bavit litevští studenti. Společně slavili svatby, křtiny a jmeniny a připomínali si další události. Konaly se tam večery s divadelními představeními a písněmi, přednášely se referáty. Antanas Smetona, J. Jablonského žák v Mintauje, napsal: „O svátcích jsme chodívali do domu Jablonskiových [...]. Všechny nás prostoupil citlivý litevský duch, rodinné teplo [...]“ (Smetona 1921: 534). V domě Jablonskiových se scházeli aktivní litevští intelektuálové, které spojoval jediný ideál – vlast. „V Mintauji pořádali tajná shromáždění, využívali k tomu církevní slavnosti, kdy bývá všude mnoho lidí, aby si jich policie nevšimla; pro jistotu měli na stole pivo a občerstvení. Scházeli se Kriščiukaitis, Bulota, Mašiotas, Liandsbergis-Žemkalnis, kněz Tumas a další. Schůzovali během mše, neboť jindy by to nebylo bezpečné. Rukopisy, dopisy a balíčky nosili na poštu Janův bratr Jurgis a sestra Marijona, které oba vyučoval.“ (Strimaitis 1921: 522).

Zejména za let zákazu tisku bylo třeba nemlčet. Jonas Jablonskis zapojil do své osvětové činnosti i manželku Konstanciju. K. Jablonskienė sama psala a přepisovala texty, které její muž redigoval. Při pronásledování litevského národního hnutí, tisku a jeho spolupracovníků upoutala pozornost úřadů činnost gymnaziálního učitele J. Jablonského. Roku 1896 museli Jablonskiovi Mintauji opustit; učitel byl přeložen na jiné místo, z hlediska litevského národního života mnohem odlehlejší – do Revelu (dnešního Tallinnu). Nálady J. Jablonského v Revelu lze lépe pochopit ze vzpomínek současníků. Jeho bývalý žák z Mintauje Kazimieras Jokantas napsal: „Když jsem ho začal navštěvovat častěji, obvykle jsme si chvíli povídali o tom či onom. Jedna věc mě bila do očí: jeho neustálý smutek. Postaví se ke kamnům, zamyslí se a dlouhou hodinu mlčí, nic neříká, nic nevidí z toho, co se děje kolem. Bylo zřejmé, že je mu tu všechno cizí, že se mu nic nelíbí a nic ho nepřitahuje. Přeložení z Mintauje vnímal jako vyhnanství.“ (Jokantas 1921: 542).

Je třeba poznamenat, že činnost úředníků, a zvláště pedagogů, byla za carského režimu velmi přísně sledována. Jeho nejbližší přítel v Revelu Jonas Bulota napsal: „Jablonského činnost v Revelu se ostře dělila na dvě části: jako učitele ruské vlády a jako litevského aktivistu. [...] Byl tím magnetem, který k sobě přitahoval veškerou tehdejší litevskou inteligenci. Všichni, kdo tak či onak utrpěli nebo byli poškozeni, u něj hledali a nacházeli obzvlášť srdečnou soustrast a užitečné rady, a velmi často také materiální pomoc, zejména studenti, jimž dával lekce: když přijeli, většinou se u něj rovnou i ubytovali.“

E. LUKĖNAITĖ-GRICIŪVIENĖ. Konstancija ir Jonas Jablonskiai

11

(Bulota 1921: 544–546). Petras Avižonis, který studoval medicínu na univerzitě v Dorpatu, Jablonskiovy často navštěvoval. „Nebyl svátek, aby k němu z Dorpatu [Tartu] nepřijelo několik studentů, jeho bývalých žáků z Mintauje [...] byli jsme šťastní, že jsme si mezi studiem mohli užít společnosti v tak srdečné atmosféře. A Jablonskis, když nás týden či déle hostil, nám ještě ‚na cestu‘ vtiskl do ruky nějaké peníze a omlouval se, že víc nemá.“ (Avižonis 1921: 532–533).

Jablonskiovi trávili léto vždy v Litvě, nejčastěji u příbuzných nebo přátel. Sám J. Jablonskis jezdíval do Litvy zkoumat nářečí a brával s sebou rodinu, „aby si děti, jak říkával, Litvu zamilovaly a až vyrostou, cítily se všude Litevci“. (Bulota 1921: 554). Dne 16. února 1899 se Jablonskiovým v Revelu narodil další syn – Vytautas.

Roku 1900 připravil J. Jablonskis jedno ze svých nejvýznamnějších děl – Lietuviškos kalbos gramatiką, které vyšlo v Tylži roku 1901 pod pseudonymem Petras Kriaušaitis. Roku 1900 byli nedaleko Palangy dopadeni pašeráci litevského tisku a později i jeho šiřitelé; byla odhalena dlouhá řada podezřelých a proběhly domovní prohlídky, které dosáhly až do Revelu. Prohledán byl samozřejmě i J. Jablonskis a byly nalezeny „důkazy“. Bylo tam plno litevských knih, slov nasbíraných pro slovník a lidové slovesnosti; navíc se zjistilo, kdo se skrývá pod pseudonymem Obelaitis, pod nímž se psalo do Varpui. J. Jablonskis zůstal celý rok bez stálého zaměstnání a rodina byla bez jakýchkoli příjmů. Po roce přišla ještě nepříjemnější zpráva – J. Jablonskis byl vyhoštěn do Pskova. Roku 1902 byla rodina poprvé rozdělena; s otcem odjel nejstarší syn, desetiletý Kastukas. Když bylo žádosti o milost vyhověno, J. Jablonskis se po roce vrátil z vyhnanství, aniž měl právo pobývat v hlavním městě.

Začalo nekonečné rodinné putování; na jednom místě se usazovali vždy jen na několik let. V letech 1903–1904 žili Jablonskiovi v Šiauliai. J. Jablonskis neměl státní zaměstnání a získával jen příležitostné práce. Na podzim roku 1904 se celá rodina přestěhovala do Vilniusu. J. Jablonskis začal pracovat v redakcích prvního litevského deníku Vilniaus žinios a také Lietuvos ūkininko, v nakladatelském družstvu „Aušra“, opravoval jazyk různých vydávaných knížek a redigoval překlady. Obnovení litevského tisku přineslo nekonečnou radost, ale zároveň i zklamání, že nic není tak, jak by si člověk přál. Ve Vilniusu kypěl politický a společenský život. J. Jablonskis byl demokratem, projevoval občanskou odvahu a zásadovost svými články i podpisem kolektivních protestních prohlášení. Když bylo ve školách povoleno vyučovat litevštinu, z podnětu G. Landsbergise-Žemkalnise byl založen Výbor pro výuku litevského jazyka,

12

KALBOS KULTŪRA | 83

který se začal touto záležitostí zabývat. Po velkém úsilí začal J. Jablonskis vyučovat litevštinu jako nepovinný předmět na několika vilniuských školách, avšak s vyplácením odměny za hodiny byly potíže. V létě 1906 se Jablonským narodilo další dítě – syn Jonukas.

Na podzim roku 1906 získal J. Jablonskis místo mimořádného učitele v učitelském semináři v Panevėžys a s rodinou se tam přestěhoval. Jazykovědec a pedagog, znepokojený nedostatkem literatury v rodném jazyce, sdružil mladé lidi k překladatelské činnosti. Zapojil do ní nejen manželku a děti, ale také své žáky. Kamkoli se J. Jablonskis přestěhoval, všude ho provázela práce a manželka mu byla nejbližší pomocnicí. V Panevėžys postihlo rodinu nové neštěstí – J. Jablonskis onemocněl ledvinovou chorobou. Nemoc se protáhla a její zákeřné následky zřejmě určily další vývoj jeho zdravotního stavu.

V roce 1908 se rodina znovu rozpadla. Po velkém úsilí získal J. Jablonskis místo řádného učitele v Brestu. Manželka s pěti dětmi zůstala v Panevėžys. Takto žili odděleně dva roky. Setkávali se v létě, ačkoli otec věnoval volný čas litevskému jazyku nebo jezdil za léčbou.

Nejstarší syn Konstantinas dokončil na jaře 1909 gymnázium v Panevėžys a odjel studovat do Petrohradu. Koncem léta 1910 se Konstancija s dětmi vydala za manželem do Brestu. Život na novém místě přinesl i nové starosti. Ani pro děti nebylo snadné přivyknout cizímu prostředí. Z matčiných dopisů synovi vyvstává obraz stále se zhoršujícího zdraví J. Jablonského: „Tatínek stále stejně hodně pracuje, teď připravuje článek o jazykových otázkách. Nohy má, zdá se, slabé, letos je to mnohem horší než touto dobou loni.“ (Lukėnaitė-Griciuvienė 2009: 91).

V roce 1911 vydal J. Jablonskis pod pseudonymem Rygiškių Jonas své druhé významné dílo Lietuvių kalbos sintaksė a o rok později ještě jednu knížku – Rašomosios kalbos dalykai. Když J. Jablonskis v roce 1912 získal místo učitele na chlapeckém gymnáziu v Grodně, rodina se přestěhovala blíže k Litvě. Jablonské v Grodně často navštěvovala Julija Žymantienė-Žemaitė. Právě v té době vycházely Žemaitės spisy a J. Jablonskis je redigoval. Jazykovědec se vyjádřil: „Ze spisů Žemaitė jsem se sám učil nejživějšímu a nejkrásnějšímu jazyku prostých lidí.“ (Rimantas 1956: 127).

Největší obavy vyvolávalo zřetelné zhoršování zdravotního stavu J. Jablonského: „[...] Tatínek by měl začít něco užívat na posílení, protože je, jak se zdá, už velmi vyčerpaný, ani mu moc nechutná jíst a špatně spí [...]. Když nepíše ani žádný článeček, ještě to nějak jde, ale jakmile začne něco psát, pak už sbohem jídlo i spánek.“ (Lukėnaitė-Griciuvienė 2009: 97).

E. LUKĖNAITĖ-GRICIUVIENĖ. Konstancija ir Jonas Jablonskiai

13

Na podzim 1914 byl J. Jablonskis přeložen do Veliže. Rodina se stěhovala do odlehlého kouta vitebské gubernie, daleko od železnice i od svých blízkých. Ať už Jablonské sužovala jakákoli nouze, vždy se našly peníze na dobročinnost nebo na nějakou ušlechtilou národní věc. V tom J. Jablonskis nebyl skoupý. V otcových dopisech synovi Konstantinovi čteme: „Děťátko! Posílám ti 25 rb., 5 rb. na hladový den a 10 rb. na potřeby vašeho spolku.“ (Lukėnaitė–Griciuvienė 2009: 122). Ve Veliži pobyli jen rok.

Po vypuknutí první světové války a po německé okupaci Litvy odešlo mnoho Litevců do vnitrozemí Ruska. Výbor Litevské společnosti pro pomoc obětem války vyslal do Voroněže mnoho mladých Litevců. Z iniciativy Martynase Yčase a za podpory carovy dcery Tatjany byly na podzim 1915 ve Voroněži otevřeny dokonce dva litevské gymnázia, chlapecké a dívčí; ředitelem byl jmenován Pranas Mašiotas. J. Jablonskis byl oficiálně pozván, aby vyučoval litevštinu. Činnost J. Jablonského ve Voroněži, ačkoli byl vážně nemocný, měla velký význam a byla velmi potřebná. „Jeho práce mezi vlastními lidmi, při vyučování žáků a učitelů rodnému jazyku, v prostředí, kde se soustředilo tolik mladých lidí, byla přímo neocenitelně plodná. Kolem něj se začali sdružovat učitelé, literáti, jazykovědci i skupiny žáků. Stanovovaly se termíny, připravovaly učebnice pro školy a vydávaly knihy. Každá významnější věc se projednávala za Jablonského účasti, každý větší spis či kniha vyšly teprve po jeho redakční úpravě. Na samotném gymnáziu, mezi žáky i učiteli, stála jeho autorita jako zkušeného pedagoga velmi vysoko...“ (Yčas 1921: 570).

V roce 1917 musel J. Jablonskis ze zdravotních důvodů rezignovat na místo učitele na gymnáziu, zůstal však členem správní rady chlapeckého gymnázia, redigoval učebnice a opravoval jazyk. V létě byly uspořádány první kurzy „Saulė“ pro litevské učitele a J. Jablonskis byl pozván jako lektor. Ve Voroněži připravil a vydal čítanku v litevštině Vargo mokyklai (1916), učebnici Aritmetika. Mokslo pradžia ir terminai (1917), Mūsų žodynėlį (1918).

Jablonskové se spolu s celou litevskou komunitou v červnu 1918 vrátili do Litvy. Celé voroněžské gymnázium se vměstnalo do nákladních nebo osobních vagonů třetí třídy (kvůli manželově nemoci cestovala rodina Jablonských druhou třídou). Cesta byla dlouhá a únavná. Do Vilniusu dorazili za dva týdny. J. Jablonskis už ze svého vozíku nevstal.

Grįžęs į Vilnių, jis išleido Lietuvių kalbos gramatiką (1919). Tų pačių metų balandį Vilnių užėmus lenkams, dalis lietuvių inteligentų pasitraukė

14

KALBOS KULTŪRA | 83

do Kaunasu. Teprve po několika měsících získal J. Jablonskis s rodinou povolení přestěhovat se do prozatímního hlavního města.

Život Jablonskiových v Kaunasu byl skromný, i nadále se museli stěhovat z jednoho bytu do druhého. Zdravotní stav J. Jablonského se již natolik zhoršil, že nejenže už nechodil, ale ne vždy dokázal psát vlastní rukou. Na podzim roku 1919 byl pozván, aby vedl vyšší kurzy litevského jazyka pro učitele pořádané spolkem „Saulė“ a zároveň v nich vyučoval. Po založení Litevské univerzity v Kaunasu v roce 1922 byl J. Jablonskis zvolen jejím čestným členem a profesorem. Přednášky pořádal ve svém bytě (dnešní Jablonskio g.), kde byla větší místnost přeměněna na posluchárnu. Na univerzitě tak působil až do podzimu roku 1926. V této domácí posluchárně se konala dokonce zasedání fakultní rady, porady i schůze komisí pro pravopis a terminologii.

V posledním desetiletí svého života pracoval J. Jablonskis velmi intenzivně. V roce 1922 vyšla jeho Gramatika litevského jazyka (nové, doplněné vydání), roku 1925 – Učebnice litevského jazyka a roku 1928 – Pády a předložky. V té době napsal dokonce 234 článků o jazykových otázkách. Své články už sám nepsal, diktoval je manželce, synovi nebo studentům. Takových dobrovolných zapisovatelů nebylo málo. „Jablonskis obvykle pracoval od rána do poledne. Obědval ve vedlejší místnosti, kam ho ke stolu přivezla manželka nebo student (studentský zapisovatel býval často zván k obědu). Po odpočinku profesor znovu intenzivně pracoval až do večera, někdy až do pozdních hodin.“ (Masiliūnas 1974: 21–22).

Poslední desetiletí s napůl ochrnutým manželem bylo pro Konstanciju Jablonskienė obzvlášť těžké. Nějakou dobu žili v ulici A. Mickevičiuse a v roce 1928 se přestěhovali k dceři, oční lékařce Oně Landsbergienė, do Kęstučio gatvė. Přestože mu zůstal jasný rozum a nezlomný duch, tělesně J. Jablonskis zcela zeslábl. Každé léto K. Jablonskienė odvážela manžela do Palangy. Cesta byla složitá: jeli sanitním vlakem do Klaipėdy a odtud autem. Byla zapotřebí intenzivní péče, najímali služebnou a později také ošetřovatelku.

V únoru 1930 onemocněl Jonas Jablonskis chřipkou. Dne 23. února v nemocnici „klidně a navždy usnul, obklopen členy své rodiny“ (Vaičiūnas 1930: 67).

O tři roky později, po pohřbu jednoho z druhů Jona Jablonského, Juozase Tuma-Vaižgantase, zapsal skladatel Jonas Nabažas do svého deníku: „všemi milovaný člověk přilákal největší davy i všechny organizace, ale přesto Jablonskisův pohřeb v Nezávislé Litvě dosud nikdo ani

E. LUKĖNAITĖ-GRICIUVIENĖ. Konstancija ir Jonas Jablonskiai

15

vienas dar neaplenkė, nes, be Kauno, ir provincija jose dalyvavo“ (Nabažas 2007: 118).

Konstancija Jablonskienė zemřela 19. dubna 1948 a byla pohřbena vedle manžela na městském hřbitově v Kaunasu. Mimochodem, o deset let později bylo třeba ostatky Jablonskiových přemístit na hřbitov v Petrašiūnai. Dcera Jablonskiových Julija napsala bratrovi Vytautasovi do Clevelandu: „Myslím, že bys měl vědět, že jsme museli své prarodiče přemístit z městského hřbitova do Petrašiūnai. Na starém hřbitově udělají park.“ (Lukėnaitė-Griciuvienė 2009: 42).

LITERATŪRA

Avižonis P. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvos mokykla 12, 530–533.

Bulota J. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvos mokykla 12, 544–547, 554.

Yčas M. 1921: Vėl už Lietuvos sienų: Breste, Gardine, Veliže, Voroneže. – Lietuvos mokykla 12, 565–573.

Jokantas K. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvos mokykla 12, 540–543.

Lukėnaitė-Griciuvienė E. 2009: Konstancijos ir Jono Jablonskių šeima, Vilnius: Lietuvos nacionalinis muziejus.

Masiliūnas K. 1974: Atsiminimai. – Mūsų kalba 7, 21–22.

Mironas V. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvos mokykla 12, 536–537.

Nabažas J. 2007: Dienoraščiai 1922–1945, Vilnius: Typoart.

Rimantas J. 1956: Žemaitė gyvenime ir kūryboje, Vilnius: Valst. grožinės lit. 1-kla.

Smetona A. 1921: Jablonskis Mintaujoj, Revely, Pskove. – Lietuvos mokykla 12, 533–536.

Strिमaitis J. 1921: Iš jaunystės laikų, mokslo ir pirmųjų darbo metų. – Lietuvos mokykla 12, 516–522.

Vaičiūnas V. 1930: A. a. Jablonskį atsimінus. – Kalba 1 (2), 67.

Gauta 2010 11 05

16

KALBOS KULTŪRA | 83

THE FAMILY OF KONSTANCIJA AND JONAS JABLONSKIAI

Summary

Jonas Jablonskis was born on 30 December 1860 in Kubilėliai near Naumiestis. Besides their eldest son Jonas, Agnieška and Juozapas Jablonskiai had another three children: Antanas, Jurgis and Marytė. Soon after Jonas’ birth, the family moved to Rygiškiai.

Jonas Jablonskis attended the Naumiestis elementary school, then continued his schooling in the Marijampolė gymnasium which he finished in 1881 with distinction and was awarded a gold medal. His interest in languages encouraged him to choose Classical Philology for studies at the University of Moscow. Professors Fiodor Korsh and Filip Fortunatov had a major influence on Jablonskis’ growing interest in his native Lithuanian language. In 1885, J. Jablonskis graduated from the university but it took him another four years to get a teacher’s position in the Mintauja boys’ gymnasium where he started teaching ancient languages.

In 1890 Jonas Jablonskis, a Catholic, married a very well-educated Konstancija Sketerytė who belonged to the Reformed Church. Their first children were born in Mintauja: son Konstantinas (1892) and two daughters, Ona (1894) and Julija (1896). The other two sons, Vytautas (1899) and Jonas (1906), were born in other places to which the family moved from Mintauja.

J. Jablonskis was extensively writing on language. His articles were published in the Varpas and the liberal Russian press. The Jablonskis’ family home was frequented by the activists of the Lithuanian intelligentsia who shared a common future vision of their motherland. In 1896, teacher J. Jablonskis was transferred to Revel (currently Tallinn) which was far away from Lithuania and the ideas of freedom. The Jablonskis family could only visit their homeland during summers.

In 1900, J. Jablonskis completed one of his most significant works, Lietuviškos kalbos gramatika (Grammar of the Lithuanian Language), which came out in 1901. Yet soon after this he was trialed and charged in a notorious case related to the violation of the Lithuanian press ban. As a consequence, in 1902 Jablonskis was deported to Pskov in Russia. Upon his return, Jablonskis lived in Šiauliai (1903–1904), Vilnius (1904–1906), taught part-time in the Panevėžys teachers’ seminary (1906–1908). His second major work, Lietuvių kalbos sintaksė (Syntax of the Lithuanian Language), came out in 1911 and a year later Rašomosios kalbos dalykai (On the Written Language) appeared.

When two Lithuanian gymnasia in Voronezh for war immigrants were opened in 1915, J. Jablonskis was officially invited to teach Lithuanian. It was during this period that he prepared and published a reader in Lithuanian titled Vargo mokyklai

E. LUKĖNAITĖ-GRICIUVIENĖ. Konstancija ir Jonas Jablonskiai

17

(1916), a textbook in mathematics Aritmetika. Mokslo pradžia ir terminai (1917) and a dictionary titled Mūsų žodynėlis (1918). 1918 saw the return of the whole Lithuanian colony, the Jablonskis family included, from Russia to Lithuania. In Vilnius, J. Jablonskis published Lietuvių kalbos gramatika (The Grammar of Lithuanian) (1919). When Vilnius was occupied by Poland, the family moved to Kaunas.

J. Jablonskis’ health was getting weaker, he could hardly walk and sometimes could not even write. As a sign of recognition, the linguist was awarded the title of professor and honorary member of the University of Kaunas, which was established in 1922. During the last ten years of his life he intensely worked and published the following books: Lietuvių kalbos gramatika (1922), Lietuvių kalbos vadovėlis (A Textbook of Lithuanian) (1925), Linksniai ir prielinksniai (Cases and Prepositions) (1928). He also prepared 234 articles on language which were dictated to his wife, son or students.

In February 1930, Jonas Jablonskis got the flu and died in hospital on 23 February.

EGLĖ LUKĖNAITĖ-GRICIUVIENĖ

Lietuvos nacionalinis muziejus Arsenalo g. 1, LT-01100 Vilnius

[email protected]

18

KALBOS KULTŪRA | 83