LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PO VYDÁNÍ AKADEMICKÉ GRAMATIKY SOUČASNÉHO LOTYŠSKÉHO SPISOVNÉHO JAZYKA

A. SABALIAUSKAS

Cesty vývoje gramatik litevského a lotyšského jazyka byly během tří staletí velmi podobné — stejné zákruty, stejný prach, navátý cizími kroky. Lotyši i Litevci, když hovoří o dějinách svých gramatik, někdy připomínají, že německý historik z Lotyšska O. Mirbach ve svých „Briefe aus und nach Kurland...“ píše, že již ve XIII. století přeložil modenský biskup Vilém po příchodu do Pobaltí Donátovu gramatiku „Ars Donati grammatici urbis Romae“. Někteří obvykle říkají, že gramatiku přeložil do lotyštiny (zemgalštiny), jiní pak do pruštiny. Samozřejmě ani Lotyši, ani Litevci těmto „dopisem“, napsaným sice velmi krásným stylem, ale plným fantazie, nevěří a počátek dějin svých gramatik kladou až do XVII. století. Roku 1644 vyšla v Rize „Manuductio ad linguam Lettonicam facilis et certa, monstrata à Joanne Georgo Rehehusen“ a roku 1653 vychází v Královci „Grammatica Litvanica...in lucem edita à M. Daniele Klein Pastore Tils. Litv.“. V XVII. století spatřilo světlo světa ještě několik gramatik v němčině: roku 1654 v Královci opět Kleinova „Kurtze und gantz deutliche Anführung zur Littauischen Sprache“, roku 1685 v Mitavě „Erster Versuch einer kurtz verfasseten Anleitung zur Lettischen Sprache“ Heinricha Adolfiho (Adolphiho) a téhož roku v Rize „Gantz kurtze Anleitung zur Lettischen Sprache“ Georga Dresela (Dressela) a další. Všechny tyto gramatiky, ať už na jejich titulní straně figuruje „Lettonica“ či „Litvanica“, „Littauische“ či „Lettische“, mají stejné rysy, výrazné otisky společenských a politických vztahů epochy, která je zrodila. Byly psány cizími jazyky cizími lidmi, převážně německými duchovními, a nikoli z lásky k lotyšskému či litevskému lidu — nebyly určeny jemu, nýbrž kolegům z řemesla, aby mohli svým ovečkám úspěšněji hlásat „slovo boží“ a poslušnost vrchnosti. Litevci byli v tomto ohledu snad jen o něco šťastnější, protože cizinci, kteří psali pro ně, uměli litevsky lépe. Svůj vliv měla i okolnost, že první litevské, byť náboženské, spisy napsali sami Litevci a vyznačovaly se mnohem lepším jazykem než první lotyšské knihy, psané Němci. Snad se nemýlíme, když tvrdíme, že až do dvacátého století byly naše gramatiky lepší než lotyšské. Vždyť gramatiky D. Kleina jsou mnohem dokonalejší, řekněme, než gramatiky J. G. Rehehūzena a G. Dresela, a díla Augusta Schleichera a Fridricha Kuršaitise předčí díla Augusta By-

325

lenšteina (Bielenstein) a dalších lotyšských gramatiků té doby¹. Situace se změnila v posledních desetiletích. Roku 1922 se v dějinách lotyšské gramatiky objevuje takový vrchol, pro nás dosud nedosažitelný, jako je „Lettische Grammatik“ Janise Endzelīna. Roku 1938 vychází „Latviešu valodas skaņas un formas“ téhož autora. Roku 1951 vydali Lotyši velkou gramatiku J. Endzelīna v lotyštině, doplněnou o dodatky, a nyní se jim dostal do rukou již první svazek akademické gramatiky současného spisovného jazyka².

Vydání tohoto svazku je výsledkem několikaleté intenzivní práce kolektivu Gramatického oddělení Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR. Autory díla jsou A. Ahero, A. Bergmanė, A. Blinkena, R. Grabis, M. Lepika, R. Melbiksė, A. Mikelsonė, T. Puorytė a M. Saulė-Sleinė. Redakční kolegium: A. Bergmanė, R. Grabis, M. Lepika a E. Sokolas (odpovědný redaktor). Největší díl práce při psaní této gramatiky připadl zasloužilému pracovníkovi kultury Lotyšské SSR R. Grabimu, který nejen napsal jednotlivé kapitoly a redigoval text, ale také řídil celý proces přípravy gramatiky. Rukopis gramatiky byl dokončen již roku 1956. Na podzim téhož roku proběhla diskuse o rukopisu, které se kromě pracovníků Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR zúčastnili vysokoškolští učitelé, učitelé škol, novináři a další zástupci veřejnosti. Do diskuse o rukopisu se přímo či nepřímo zapojili také někteří litevští a estonští jazykovědci. Při projednávání rukopisu gramatiky se otevřela řada sporných otázek a nevyřešených problémů. Mezi jinými byla velmi naléhavě vznesena také otázka reformy lotyšského pravopisu. Reforma pravopisu, náročná redakční práce a některé další překážky vydání gramatiky poněkud zdržely.

Gramatika současného lotyšského spisovného jazyka tohoto rozsahu vychází poprvé. Je to nejen první gramatika lotyštiny tohoto druhu, ale také vůbec první gramatika baltských jazyků. Pojem současného jazyka v této gramatice zahrnuje nejen lotyšský spisovný jazyk posledních desetiletí, nýbrž celé období vývoje spisovného jazyka od posledních desetiletí XIX. století (při projednávání rukopisu gramatiky někteří, například prof. J. Loja, navrhovali začít toto období polovinou XIX. století) až po dnešek. Gramatika vychází z mimořádně bohatého jazykového materiálu — z děl nejlepších lotyšských spisovatelů, počínaje bratry R. a M. Kaudzītisovými, Apsīšu Jēkabsem a Rudolfem Blaumanisem a konče mistry sovětské lotyšské literatury. Ve velké míře se využívá také folklór, odborná próza a periodický tisk.

Protože má gramatika normativní povahu, je diachronním jevům věnována jen malá pozornost, většinou pouze v případech, kdy přímo souvisejí s jednotlivými

¹ K charakteristice lotyšských gramatik srov. R. Grābis, Pārskats par 17. gadsimta latviešu valodas gramatikām. — Valodas un literatūras instituta Raksti, 5, 205—266, Rīgā, 1955; R. Grīsle, 17. gadsimta gramatikas kā latviešu valodas vēstures avots. — Valodas un literatūras instituta Raksti, 7, 245—255, Rīgā, 1958; R. Grīsle, Rēhehūzena gramatika un pret to vērstais Einhorna raksts. — Rakstu krājums, veltījums akadēmiķim profesoram dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darbu gadu atcerei, 479—526, Rīgā, 1959; J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 22—23, Rīgā, 1951; J. Endzelīns, Ievads baltu filoloģijā, 67—68, Rīgā, 1945; A. Bielenstein, Die lettische Sprache, 1, 20—28, Berlin, 1863; J. Niedre, Latviešu literatura, 1, 76—78, Rīgā, 1952.

² Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika, 1, fonētika un morfoloģija, Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas Izdevniecība, Rīgā, 1959, 830 psl.

326

fakty spisovného jazyka. Pro autory gramatiky bylo poměrně složitým úkolem historické pojednání o jazykových jevech. Bez prvků historismu lze sotva, patrně, napsat obsáhlejší gramatiku současné lotyštiny. Historismu se nevyhnuli ani autoři této gramatiky. Historismus však není jakýmsi nesouladem s jevy současného jazyka, nýbrž naopak pomáhá těmto jevům lépe porozumět. S tímto historismem neoddělitelně souvisejí také prvky litevštiny, které pomáhají osvětlit jednotlivá fakta lotyštiny. Při této příležitosti je třeba poznamenat, že prvky litevštiny a otázky vztahu lotyštiny a litevštiny lze nalézt v mnoha starších gramatikách lotyštiny a úvahy některých autorů starších lotyšských gramatik o příbuznosti litevštiny a lotyštiny jsou nesmírně zajímavé a je těžké odolat tomu, abychom je zde necitovali. Již v 18. století psal Gothard Fridrich Stender ve své gramatice: „Die Lettische Sprache ist eine Schwester der Litthauischen. Ich berufe mich nicht bloß auf die Aehnlichkeit ihrer Benennung, indem Litwa, wie die Litthauer ihr Land nennen, und Latwi, wie sich die Letten nennen, ziemlich ähnlich lauten, sondern hauptsächlich auf die Uebereinstimmung beyder Sprachen… Beyde Sprachen, sowohl die Lettische als die Litthauische, sind Abstämmlinge von der Slavonischen“³. Christof Harder, který doplnil gramatiku G. F. Stendera, tuto otázku „vysvětluje“ ještě zajímavěji: „Nach dieser Hypothese ließe sich nun auch wohl erklären, wie die littauische Sprache eine Schwester der lettischen seyn kann. So wie die Letten ursprünglich ein russischer Stamm waren, so waren die Littauer ein pohlnisches Volk. Noch jetzt ist die russische und pohlnische Sprache sehr verwandt: wahrscheinlich in jenen Zeiten noch mehr. Nimmt man nun an, daß irgend ein Stamm des deutschen Volks sich hier als Kolonie niederließ, so ist es ja ein geringes, auch noch weiter anzunehmen, daß diese Kolonie nicht blos längs dem Ufer der Ostsee, wo die Letten wohnen, geblieben, sondern auch tiefer ins Land zu den Littauern gegangen sey. Wo sie nun ihre Sprache mit der russischen vermischten, da entstand die lettische Sprache; wo sie solche aber mit der pohlnischen vermischten, da entstand die littauische“⁴. A. Bylenšteinas ve své gramatice podává přehled lotyšských gramatik a jako jejich nedostatek uvádí, že jejich autoři nesrovnávali fakta lotyštiny s fakty litevštiny a slovanských jazyků („…die fruchtbare Vergleichung mit dem Litthauischen und Slavischen meist ganz unterlässt“⁵). Gramatice samotného A. Bylenšteina tento

³ Lettische Grammatik, verfasset von Gotthard Friedrich Stender..., Zweyte Auflage... 9—10, Mitau, 1783. (Lotyština je sestrou litevštiny. Neopírám se pouze o podobnost jejich názvů, tedy o to, že Litwa, jak Litevci nazývají svou zemi, a Latwi, jak se nazývají Lotyši, znějí dosti podobně, nýbrž především o shodu obou jazyků... Oba jazyky, lotyština i litevština, jsou potomky slovanských jazyků.)

⁴ Poznámky a dodatky ke gramatice lotyšské od pana probošta Stendera, od Christopha Hardera, druhé, rozšířené vydání, 10—11, Mitau, 1809.

(Jak lze podle této hypotézy vysvětlit, že litevština může být sestrou lotyštiny. Stejně jako Lotyši byli původně ruským kmenem, byli Litevci polským národem. Ještě dnes jsou ruština a polština velmi příbuzné; tehdy byly pravděpodobně ještě příbuznější. Připustíme-li, že se zde nějaký kmen německého národa usadil jako kolonie, není těžké se domnívat, že tato kolonie nezůstala pouze podél pobřeží Baltského moře, kde žijí Lotyši, nýbrž pronikla také hlouběji do litevské země. Tam, kde svůj jazyk smísili s ruštinou, vznikla lotyština, a tam, kde jej smísili s polštinou, vznikla litevština.)

⁵ A. Bielenstein, Die lettische Sprache, 1, 28, Berlin, 1863.

327

tento nedostatek vytýkat nelze, neboť jak výstižně poznamenal lotyšský filolog Krišjanis Ancytis, svou gramatiku psal s gramatikou litevštiny A. Schleichera položenou na psacím stole⁶. Mnoho prvků litevštiny najdeme ve třináctkrát vydané učebnici lotyštiny J. Endzelīna a K. Mīlenbacha („Latviešu valodas mācība“), nemluvě o velké gramatice lotyštiny J. Endzelīna, z níž K. Būga nabádal „bratry svého národa“, aby se učili svému mateřskému litevskému jazyku⁷. Bez příkladů z litevštiny se neobešla ani akademická gramatika současného lotyšského spisovného jazyka. Tyto příklady zvýrazňují zvláštnosti lotyštiny a některé lotyšské jazykové jevy, například rozdělení sloves třetí skupiny první třídy časování, by bez litevských příkladů nebylo vůbec možné pochopit. Příklady jsou vybrány velmi vhodně a přízvuky jsou vyznačeny („ochuzeno“ je pouze několik slov: missingis (s. 120), brīnas (s. 249), antaras (s. 460), daugiau (s. 709).

Kapitola fonetiky gramatiky je poměrně krátká — má pouhých padesát pět stran (s. 17—71). Jsou v ní však velmi stručně a jasně, s ohledem na širší okruh čtenářů a bez nadměrného zatěžování schématy a diagramy, přehledně popsány fonetické zvláštnosti současné lotyšštiny. Při popisu artikulace hlásek se autoři opírali o experimentální práci doc. A. Lauy „Foneticko-fonologický systém současného lotyšského spisovného jazyka“ („Mūsdienu latviešu literārās valodas fonētiski fonoloģiskā sistēma“).

Morfologie začíná rozsáhlou kapitolou o tvoření slov. V této kapitole (s. 75—374) se vedle úvodních poznámek pojednává o příponách podstatných jmen, přičemž se zvlášť vyčleňují sufixální koncovky (-a, -e, -is) a přípony přejatých slov. Probírá se tvoření podstatných jmen pomocí předpon a polopředpon (puspriedēkļiem) i složená podstatná jména. Dále se samostatně pojednává o tvoření přídavných jmen a sloves. Tvoření jiných slovních druhů nemá vlastní kapitoly; otázky jejich tvoření se probírají v přehledu příslušných slovních druhů. V kapitole o slovních druzích (vārdu šķiras) (s. 375—815) se postupně probírají podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno, sloveso, příslovce, předložka, spojka, částice (partikulas) a citoslovce (izsauksmes vārds).

Ačkoli se v těchto kapitolách pojednává o jevech současné lotyštiny, mnoho zajímavých faktů zde najdou také badatelé jiných jazyků. Zvláště mnoho cenného materiálu v této knize objeví lingvista-lituanista, neboť velká část jevů je zcela analogická faktům litevštiny; velmi zajímavé jsou také jevy, které jsou litevštině naprosto cizí. Obojí názorně ukazuje samostatný vývoj dvou blízce příbuzných jazyků a hlavní tendence tohoto vývoje.

Člověk, který není odborníkem na lotyštinu, může jen stěží autorům něco konkrétního vytknout, pokud jde o strukturu díla či uspořádání látky, natož pak o jednotlivá jazyková fakta. Uvedeme zde pouze několik drobností, které nás při čtení stránek tohoto díla zaujaly.

⁶ K. Ancytis, Ke stému výročí některých jazykovědných polemik,—Sborník věnovaný akademikovi, profesorovi dr. Jānisu Endzelīnsovi k připomenutí jeho 85 let života a 65 let činnosti, 303, Riga, 1959.

⁷ K. Būga, Národ a slovo, 1, 423—424, Kaunas, 1923.

328

Na s. 44 není formulace týkající se užívání úzkého e, ė zcela přesná: „...vedu (no senāka vežu), metu (no senāka mešu) u. c.“ Čtenář může pochopit, že lotyšské vedu znamená < vežu, tedy du < žu atd.

Na s. 106 se při pojednání o podstatných jménech s příponou -enis uvádí také slovo ķermenis a vysvětluje se, že jde o výpůjčku ze staré pruštiny (ķermens). Čtenář, který není dobře obeznámen s dějinami lotyšského jazyka, si může pomyslet, že Lotyši toto slovo převzali od Prusů, ačkoli je do lotyštiny zavedl Atis Kronvalds (1837–1875), tedy několik století po zániku pruštiny.

Na s. 424 se uvádí, že slovo (základní jméno), od něhož je odvozeno přídavné jméno pilns, zaniklo, zatímco na s. 155 se píše: „piltuvis (vedle slovesa pilt ve významu ‚stát se plným‘). Vztah mezi slovy pilns a pilt je tedy zcela nejasný.

Litevské visas je třeba přízvukovat jako visas, nikoli jako visas (s. 531), a staropruštinu vissa (s. 531) je správnější psát vissa.

Je třeba psát visų geriausias, nikoli visų—geriausias (s. 465).

Lot. jā-, jehož pomocí se tvoří potřebovací způsob (vaizdžibas izteiksme), je podle názoru J. Endzelīna⁸ nejspíše (snad!) stará společná forma genitivu a ablativu zájmena io-kmenového, nikoli genitivu a dativu, jak se uvádí v gramatice (str. 615).

Na s. 704 se snad poněkud příliš odvážně tvrdí, že příslovce vakar pochází z lokálu jednotného čísla⁹.

Také vůbec není jasné, proč se v textu gramatiky u některých literárních památek cituje několik vydání, například: Kaudz. 1 — Mērnieku laiki, Rīgā, 1913; Kaudz. 2 — Mērnieku laiki, Rīgā, 1949; Kaudz. 3 — Mērnieku laiki, Rīgā, 1954, nebo V. L. 3 — Zvejnieka dēls, Rīgā, 1947; V. L. 12 — Zvejnieka dēls, Rīgā, 1956 atd. Z těchto vydání by se mělo citovat vždy to, které je nejautentičtější.

Lotyšští jazykovědci, kteří novou gramatiku uvítali s velkým zájmem, ji bezpochyby důkladně prozkoumají, vyzdvihnou její přednosti, poukážou na nedostatky a odhalí nepřesnosti; už nyní však lze říci, že zmíněné dílo představuje velmi významnou kapitolu v dějinách lotyšských gramatik a že skromní autoři této gramatiky, kteří se podepsali pouze petitem, a to nikoli na titulní straně, si zaslouží velmi kladné hodnocení.

⁸ J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 886, Rīgā, 1951.

⁹ Srov. K. Būga, Rinktiniai raštai, uspořádal Z. Zinkevičius, 2, 183, Vilnius, 1959; K. Ulvydas, Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 82, Vilnius, 1959.