LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

PREDIKATIVUM V LITEVŠTINĚ

P. TROST

I. Dosud nemáme uspokojivé vysvětlení zániku neutra v baltských jazycích. V návaznosti na Endzelina¹ učí např. Vaillant²: Zánik neutra musí souviset s rysem charakteristickým pro baltské jazyky, totiž s úplným splynutím třetí osoby singuláru a plurálu sloves; muselo k němu dojít v důsledku nominativu plurálu. Ve větě jako litevské vartā ar-siverē, nyní vartai atsiverē, nebylo možné poznat, zda vartā bylo neutrální plurál, nebo femininum v singuláru; neutrální plurál nabyl podoby singulárového femininového kolektiva, avšak se skloňováním maskulin v plurálu v nepřímých pádech. Z toho vyplynula dvojí normalizace: neutrální plurál byl převeden na femininum v singuláru, staroprušsky warto, wartin, anebo na maskulinum v plurálu, litevsky vartai. Tolik Vaillant. Jde jistě o normalizaci, ale proč k ní zde došlo právě v dané době? Zda nominativní tvar byl femininem v singuláru, nebo neutrem v plurálu, vyplývalo z deklinační třídy příslušného slova. Tvar byl neutrálním plurálem, jestliže toto slovo mělo neutrální singulár.

Zánik neutra nastal v historické době v několika indoevropských jazycích, mnoho dalších si neutrum zachovalo až dodnes³. Homonymii koncovek proto nelze považovat za uspokojivé vysvětlení zániku neutra, neboť v žádném případě nevedla k homonymii z hlediska slova.

II. Poté, co bylo neutrum u substantiv odstraněno, zůstal v litevštině singulárový neutrální tvar, kromě ukazovacího zájmena, zachován u adjektiv a všech participií, která lze užít predikativně. Tento tvar se nyní užívá výhradně v predikativní funkci, proto jej zde označujeme jako predikativum. Adjektivní

J. Rozwadowski, Symbolae grammaticae, 1, S. 11 f., Warszawa, 1928.¹

A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, 2, S. 15 f., Lyon, 1958.²

O zániku neutra v takzvané litevské jidiš lze říci pouze tolik, že vysvětlení litevským jazykovým vlivem je vzhledem ke kulturněhistorickým předpokladům a k absenci dalších doložených vlivů litevštiny na jidiš pochybné.³

219

A participiální predikativ se objevuje jak ve větách jednočlenných, tj. bez nominativního subjektu, tak ve větách dvojčlenných, tj. s nominativním subjektem.

V litevštině lze finitní slovesné věty v zásadě převést na věty participiální, přinejmenším všechny dvojčlenné. A to vždy jak na aktivní, tak na pasivní. Za pasivní se považují věty s m- a t-participiem, respektive samotná participia. Pasivní participia se tvoří jak od přechodných, tak od nepřechodných sloves a převod finitní slovesné věty na větu participiální probíhá obdobně. To znamená, že je-li sloveso přechodné, mění se při převodu nominativ v genitiv a akuzativ v nominativ; je-li sloveso nepřechodné, mění se rovněž nominativ v genitiv, zatímco akuzativ chybí. Aktivní participia se shodují, pasivní však mohou při přítomnosti nominativního subjektu vykazovat inkongruentní predikativní formu. Nabízí se otázka, jakému účelu slouží dvojí participiální věty a inkongruentní predikativní formy ve větách dvojčlenných.

Není pochyb o tom, že aktivní participia slouží jako modus relativus a m- a t-participia přechodných sloves jako pasivum. Problematická jsou naproti tomu m- a t-participia nepřechodných sloves, která nelze sémanticky považovat za pasivní, a také inkongruentní formy týchž participií od přechodných sloves, jež je třeba sémanticky považovat za pasivní. Jablonskis vykládal nesoulad m- a t-participií také jako prostředek k označení nepřímé řeči a dále jako vyjádření „nikoli pouhého faktu, nýbrž objevení faktu“⁴. Nebyl však příliš jasný a nakonec musel přiznat, že se nesoulad vyskytuje také v přímé řeči a vůbec tam, kde by se vyskytovat neměl.

Má-li jazyk aktivum a pasivum, nelze v každém jednotlivém případě zdůvodnit užití jednoho či druhého. Oblast užití pasiva je v litevštině širší než v jiných jazycích, protože pasivní participia tvoří také nepřechodná slovesa. Jejich sémantiku je třeba objasnit. Věty s m- a t-participiem nepřechodných sloves mají alespoň zčásti neosobní charakter. Jaký je vzájemný vztah neosobního a pasivního charakteru? Pasivum udává, že nominativní subjekt je v dané větě pasivním pólem (cílem, nikoli východiskem) děje. O pasivu lze sémanticky mluvit pouze při přítomnosti nominativního subjektu. Pasivní a neosobní charakter se projevují společně, není-li původce děje u pasiva uveden. Stejně jako v jiných jazycích však lze i v litevštině původce děje u pasiva uvést; uvádí se však v genitivu místo v nominativu, tj. nikoli v centru věty, nýbrž v okrajovém postavení. Vznikají tak věty relativně neosobního charakteru. Všechny věty s m- a t-participiem, ať už mají pasivní charakter, či nikoli, mají neosobní nebo relativně neosobní charakter.

⁴ J. Jablonskis, Rinktiniai raštai, 1, S. 465 f., Vilnius, 1957.

220

Pasivum nepřechodných sloves užívá litevština stejně jako jiné jazyky, např. lat. ivur jako agitur, něm. es wird aufgestanden jako die Sache wird gemacht, zvláštní je však zobecnění větného typu s relativně neosobním charakterem bez pasivního významu, stejně jako nesoulad ve větách s pasivním charakterem. Zatímco v prvním případě je zvláštnost věty dána okrajovým postavením původce děje, v druhém je dána formální nezávislostí predikátu. Oba typy stojí v protikladu k „normálnímu“ větnému modelu, který se vyznačuje spoludominancí nominativního subjektu a predikátu⁵. Nesoulad zajišťuje výrazu dějový charakter, na rozdíl od charakteru vlastnosti a stavu. Tomu odpovídá, že se nesoulad většinou vyskytuje společně s uvedením původce děje.

III. Ne všechna adjektiva se užívají v predikativní formě, nýbrž pouze poměrně málo z nich, a to s formálními i sémantickými omezeními. Jde o adjektiva, která nevyjadřují vlastnosti předmětů, nýbrž stanovisko; jsou to taková adjektiva, která připouštějí tzv. dativní subjekt. Adjektiva v predikativní formě se objevují ve větách jednočlenných i dvojčlenných; vyskytují se samostatně s infinitivem i společně s nominativem, který se připojuje k infinitivu. Např. sunku pasakyti a šienas sunku piauti. — Zde se projevuje týž nesoulad jako u m- a t-participií ve větách sémanticky pasivních. Tímto způsobem se pocity a hodnocení odlišují od konstatování vlastností.

IV. Lze vznik zvláštních větných typů litevštiny přičítat přítomnosti predikativní formy? Anebo je naopak predikativní forma přítomna kvůli těmto větným typům? Jsou tyto větné typy zděděny ze starší doby, nebo jsou vázány na zvláštní typ litevštiny?

Zvláštnost litevštiny spočívá nejen v rozvinutosti jednočlenných vět, ale také v přítomnosti typu stojícího mezi větou jednočlennou a dvojčlennou. Jednotlivě i jako celek jde o tyto typy: 1. Alus gardu. 2. Šienas sunku piauti. 3. Mūsų šalyje žmonių dirbama ir norima dirbti. 4. Kieno čia būtų? 5. Senų miškai mylėta.

Některé z těchto typů se vyskytují také v jiných jazycích, přičemž litevské predikativní formě odpovídá singulární neutrální forma, z níž predikativum vzniklo: 1. řec. (hom.) οὐκ ἀγαθὸν πολυκοιρανίη; rus. (17. stol.) ерѣхъ сладко и человѣкъ падко. 2. staroir. uisse in boill do ass on chiunn „je správné, že údy rostou na hlavě“; ⁶ pol. poloneza czas zaczac. 3. starohornoněm. iz ist geschrieben fona thir. Typy 4 a 5 lze v jiných indoevropských jazycích doložit jen stěží; navazují na typ 3. Typy 3 až 5 jsou společně založeny na neosobní slovesné formě, která se tvoří od všech sloves a lze ji užívat jak pasivně, tak nepasivně. Jde o neosobní formu v tom smyslu, že původce děje se ve větě, je-li vůbec uveden, objevuje v okrajovém postavení. V centru stojí pouze děj.

⁵ Vgl. A. Ozols, Zinātniskie raksti, Latvijas Valsts Universitāte, XVI sēj., scr. II, S. 17 f., 1957.

⁶ H. Lewis – H. Pedersen, A Concise Comparative Celtic Grammar, § 457,2, Göttingen, 1957.

221

Typy 1 až 3 byly předpokladem pro vytvoření ostatních. Predikativní forma zbavená kongruence a nominálního charakteru byla přehodnocena na paradigmatickou neosobní slovesnou formu. Neosobní způsob vyjadřování byl sloučen s pasivním. Jiný než stylistický rozdíl mezi osobním a neosobním způsobem vyjadřování neexistuje; použití jednoho či druhého nelze zdůvodnit v každém jednotlivém případě. Je zřejmé, že rozvoj neosobního způsobu vyjadřování nebyl vyvolán vývojem myšlení na určitém stupni.