LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, III

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

SKLOŇOVÁNÍ PODSTATNÝCH JMEN V ŠAKYNSKÉM NÁŘEČ͹

A. JONAITYTĖ

1. OBECNÉ POZNÁMKY

Rod. V nářečí se rozlišují tři rody podstatných jmen: mužský, ženský a společný. Podstatných jmen společného rodu není v nářečí mnoho.

Kromě podstatných jmen označujících názvy osob a činitelů, např.: grėbėjas, grėbėja; krėklis, krėklė „křikloun, -ka“; piemuo, piemenė; senis, senė; šaltmiris, šaltmirė „ten, kdo se velmi bojí chladu“; viligis, viligė..., a názvy některých zvířat a ptáků, např.: kalakuc, kalakutė; ožis, oška atd., kde gramatický rod odpovídá skutečnému mužskému či ženskému pohlaví, je gramatický rod všech ostatních podstatných jmen čistě formální gramatickou kategorií.

Mužského rodu jsou všechna podstatná jména s kmenem na a-, ia-, u-, iu- (dā’irc, birvis, lītus, sōdžus), kromě sesuva a dūktė; všechna podstatná jména se souhláskovým kmenem (rāumuo, taēšmuo), podstatná jména s kmenem na i dantis, vagis a ta podstatná jména s kmenem na o-, io-, ē, která označují osoby mužského pohlaví, např.: dėde, tėtė „tatínek“, viršila; příjmení: karpā’viče, lā’pe, maže’ika, pāuga, no’rutā’viče... Je třeba říci, že příjmení s příponou — avyčia || -ėžvyčia mohou mít v množném čísle vedle ženského rodu také rod mužský, např.: jeckē’vičes || jeckē’vičei, karpā’vičes || karpā’vičei... Častější jsou tvary mužského rodu. Kmeni na a mají sklon přecházet také příjmení s kmenem na o, např. vedle daugē’la, nō’reika, nō’r vaiša, rā’duila se říká také daugē’ls, nō’reiks, nō’r vaišas, raduīls.

Ženského rodu jsou podstatná jména s kmenem na o-, io-, ē (gē’rve, marī, ūoga, vāldže), kromě dāntis, vāgis; všechna podstatná jména s kmenem na i (ā’nkstis, nāktis) a podstatná jména se souhláskovým kmenem dūktė a sesuva.

Rod podstatných jmen v nářečí a v spisovném jazyce se ne vždy shoduje, např.: ābgama „mateřské znaménko“, blakstiens „řasa“, dē’na „dlaň“, ēketis „lední díra“, mō’rks „mrkev“, pō’ris „pár“, skālkei „vápno“, valnarē’žis „lopuch“.

Pokud se rod podstatného jména v nářečí neshoduje s rodem odpovídajícího podstatného jména ve spisovném jazyce, nejčastěji se shoduje s rodem v sousedních žemaitských (např. kuršėnském) nebo aukštaitských nářečích.

¹Článek je součástí rozsáhlejší práce o šakynském nářečí, která se připravuje. Používá se v něm stejná fonetická transkripce jako ve svazku II „Otázek litevské jazykovědy“, str. 109–130, v otištěném článku „Přízvuk a intonace v šakynském nářečí“. Pouze v klesavých dvojhláskách ui a iu a ve spojeních u + l, m, n, r se zde souhlásková intonace označuje nikoli (ˊ), nýbrž (ˋ). Příklady z nářečí se, až na výjimečné případy, nepřepisují do spisovného jazyka.

91

V nářečí se vyskytují také podstatná jména, která mají mužský i ženský rod, např.: cibìlis || cibùle „cibule“, grì:ba || grì:ps, lìepa || lìeps, rū:ta, ale v množném čísle vedle rū:tas také rū:tai, spìrga || spìrks, súodis ~ súodys || súodžei (častěji), žãba || žã:ps (častěji), žìlvitìs || žìlvite (vzácně).

Podstatná jména společného rodu jsou ta, která lze stejně užít pro osoby mužského i ženského pohlaví (někdy také pro různá zvířata). Většina podstatných jmen společného rodu patří k o-kmenům, ale jsou mezi nimi i slova jiných kmenů (a, ia, ē, iu), např.: avė:pìza „hlupák, -a“, drambìla „velký, neohrabaný člověk“, ìštiža, ìžarga ~ išžarga „člověk s otevřenými ústy, -ka“, klìuka „hlupák, -a“, làmata „troska, -a“, liežūnėša „drbna, -a“, lãrva „zanedbanec, -nice, vyhublý člověk“, nævalá, nævalėìka „zanedbanec, -nice“, nævalga, nuòspò:ga „chřadnoucí člověk“, pakarìla „rošťák“, pamì:va, pà:mpla „nešika, -ka“, pikčiūrna, plìkata „lehkomyslný člověk“, rūkata „zamračený člověk“, slòpsna „otrhanec“, snarglėda „spratek“, sprō:gena „otrhanec, chřadnoucí člověk“, sūkata „překroucený člověk, zamračený člověk“, taradėìka „má rád/a hodně a hlasitě mluvit“, và:lkata, galvãčas „chytrák, -a“, gargáras „vytáhlý člověk“, kànčas „lakomec a mrzout“, lū:žas „lenoch, -ka“, makã:rs „prohnaný člověk“, plūrpal̇s „ukecanec, -ka“, salì:klus „člověk, který se snadno urazí a je náladový“, snačas „roztržitý člověk“, stūlbis „neohrabaný, neotesaný člověk“.

Při srovnání příkladů se zdá, že podstatná jména o-kmenů jsou společného rodu odedávna, zatímco slova jiných kmenů přešla do společného rodu později. Částečně to potvrzuje i takový nářeční jev, že jakékoli podstatné jméno mužského či ženského rodu přechází do společného rodu, pokud se jím někdo charakterizuje, např.: tas biàurì:be tikras šùrbė:lė; nèma:te to: jaunìke, sà:ke, kó:ks pelė:da; ale gi, tas tai bēnt kàule; nùveik pas pèlkìsiene, àna gera iškalbò:čus „má rád/a mluvení“.

Všechna podstatná jména společného rodu mají jednu charakteristickou vlastnost — všechna mají hanlivý, pejorativní význam. Jako výjimku je však třeba zmínit i taková slova společného rodu, která záporný význam nemají, např.: ligó:nìs (sà:ka, ka, ligó:nìs jau į kà:muoli sutrãkta; ligó:nìs sà:kanti…; jau sa ré:jus jau šenei ligó:nìs), tūlmo:čus „překladatel, vykladač/ka“ (âns tė: bùva par tūlmo:ču; a jau tūlmo:čaus prìtrū: kai (o ženě)).

Pád. V nářečí je stejných 7 pádů jako ve spisovném jazyce. Staré postpoziční lokály zanikly. Adesiv i allativ zanikly beze stopy; zbytky singulárového illativu se vyskytují jen ve formách adverbializovaných a většinou zkrácených, např.: sà bū:da „žene psa“; tàu vis rèik ēit į kàndin „ty musíš pořád chodit za ním“; làuka || làuko || làukuton „ven“, srov. žemaitské nářečí v okolí Kuršėnů làuko, nářečí v okolí Klaipėdy làuko; slėta ~ sietan „tak žene krávy do chléva na jejich místo“; ėik šalin; mąsk žėme „do země“.

Tyto postpoziční lokály ustoupily předložkovým konstrukcím, např.: mìška pàukštis į mìška įžū:rį; ižėje į píevas; pas motìnąte viesa valà:te „u matky je dětem nejlépe“; vàžiūj pas bró:li.

Někdy, byť velmi zřídka, se vyskytují i případy, kdy se prostý lokál užívá ve významu illativu, např.: kàntminius nuvà:re vėrsius „do Kantminiai zahnali telata“. Tento příklad patrně nelze pokládat za pozůstatek starého illativu a srovnávat jej s konstrukcemi zkráceného plurálového illativu ve východoaukštaitských nářečích, jako např.: dar namùos atvežė (u Varėny); jūs atvažiavosit svečiuos (Lazūnai), neboť v nářečí nikde nejsou žádné zřetelnější stopy ani adverbializovaného plurálového illativu-

92

ů. Půjde nejspíše o zcela nový jev, totiž o rozšíření významu prostého lokálu².

Kdy v nářečí zanikly staré postpoziční lokály, lze jen těžko přesně určit. Zdá se však, že k tomu došlo už dávno, protože tyto lokály nemá nejen šakynské nářečí, ale ani všechna sousední žemaitská a aukštaitská nářečí.

Obecně koncovky pádů v nářečí téměř všude odpovídají koncovkám pádů příslušných kmenů ve spisovném jazyce a mají s nimi společný původ. Téměř všechny rozdíly v koncovkách pádů v nářečí vznikly fonetickým či morfologickým zkrácením koncovek³. Tak mají podstatná jména všech kmenů s výjimkou a-kmene zkrácenou koncovku lokálu singuláru, např.: gō’vi, miškē’li, gálvo, liepo, dáržinē, pálubē, pē’či, viduj, vándeni…

Koncovky dativu plurálu a — s výjimkou podstatných jmen a- a ia-kmenů — instrumentálu plurálu jsou rovněž zkrácené. Zkrácení těchto koncovek však není v celé oblasti nářečí stejné. Podél celé žemaitské hranice (Kruopiai, Dilbinai, Šakyna) se zejména u příslušníků starší generace mnohem častěji než v oblasti dále od žemaitského nářečí vyskytují tvary s -s, např. dat. pl.: akūms, bō’bums, pō’nā’ms, sē’nā’ms, žmo’nīms, žō’lūms „trávám“…; instr. pl.: d̄ienums „dny“, nāktims, pušē’lē’ms, žī’cūms „uličkami“. Avšak i na žemaitské hranici jsou tvary s -s již výrazně vzácnější než tvary bez -s, např. dat. pl.: arklām, bā’tām, lā’vē’m, mō’terim…, instr. pl.: māldum „modlitbami“, raudē’m, pūšim. Počátek tohoto odpadávání -s podle předpokladu⁴ způsobily tvary duálu.

Na základě spisovného jazyka a starých písemných památek (Vilentův katechismus a evangelia) lze předpokládat, že v nářečí se nejprve a již dávno zkrátila stará koncovka dativu plurálu, zatímco koncovka instrumentálu plurálu, která se ve spisovném jazyce zachovala dodnes, se zkrátila podstatně později, např.: akimis, rankomis. Z týchž pramenů se zdá, že koncovka instrumentálu singuláru se zkrátila současně s instrumentálem plurálu.

Při pojednání o pádech dativu a instrumentálu plurálu nelze opomenout koncovku -um(s) v dativu a instrumentálu plurálu slov ženského rodu ze všech ohebných slovních druhů, např.: to’kūm(s) susivē’lusum(s) žīlum(s) galvūm(s) (dat. pl.); sū’cīso’kūm(s) sēnum(s) kūlamum(s) mašīnum(s) (instr. pl.). (Viz také paradigmata jednotlivých kmenů.)

Tato koncovka je známa téměř všem severozápadním Aukštaitům a značné části Žemaitů. Na základě materiálu shromážděného dosud pro Atlas litevského jazyka dosahuje koncovka -ums směrem na západ k této hranici: Papilė, Tryškiai, Kuršėnai, Kelmė, Adomaičiai, Pagramantis, Žygaičiai, Lauksargiai, Rugaliai, Eičiai; dále se posouvá na východ a u Jurbarkasu dosahuje Němenu. Ještě dále na západ za touto hrani-

² Srov. Б. А. Серебренников, О некоторых возможных причинах происхождения иллативного значения у латышского локатива, Rakstu krājums veltījums akadēmiķim profesoram dr. Jānim Endzelīnam viņa 85 dzīves un 65 darba gadu atcerei, 243, Rīgā, 1960.

³ O morfologickém zkracování koncovek podrobněji viz Vl. Grinaveckis, Galūnių trumpėjimas lietuvių kalbos tarmėse. — Vilniaus valstybinio pedagoginio instituto Mokslo darbai, 8, 97—98, Vilnius, 1959; J. Kazlauskas, Daiktavardžių (i) u linksniavimo nykimas. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 26, Vilnius, 1959.

⁴ Podrobněji viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 405, Rīgā, 1951 a tam uvedenou literaturu.

93

Koncovka dativu plurálu -ums byla zaznamenána ve Veiviržėnech, např.: šakoms, vėsoms atd.

V Pakapurnys (okres Raseiniai), Joniškė (okres Tauragė), Viduklė (okres Raseiniai), Nemakščiai (okres Skaudvilė) a Didvėjye (okres Raseiniai) byla koncovka -ums zaznamenána pouze v instrumentálu plurálu. V dativu plurálu si podstatná jména ženského rodu všech kmenových typů zachovala své staré koncovky. Ze srovnání starších pramenů vyplývá, že výskyt koncovky -ums pouze v instrumentálu plurálu je buď zcela novým jevem, nebo chybou zapisovatelů, neboť v písemnostech S. Stanevičiuse⁵, který pocházel z Nemakščiai a Viduklė, se koncovka -ums vyskytuje jak v dativu plurálu, tak v instrumentálu plurálu, např.: Padyrbdynsnu laywele, plauksiu jurirms marelums (s. 26)⁶; …munes graudey w erky graudžiums aszarelums (s. 34); Mes pasysamdisme Rigos sliesorely, mes prydyrbdynsme skriniums jurinėles (92); Asz pasērsu savo žyrgūžely ney rugēleys, ney mižēleys, grinumus awyžēlums (122); …kurys tum layku būdamas Wylniuje, mun yr muna daynams išrašdy tą teyksma jog daināžimes parašy (132).

Ani písně Stanevičiuse vydané roku 1829, ani rozsáhlá oblast výskytu -ums nedovolují považovat tuto koncovku za velmi nový jev. Jak ukazují uvedené příklady, v písemnostech Stanevičiuse se koncovka -ums vyskytuje u podstatných jmen kmenů o-, io- a ē-, takže ani tam nemůže být zcela nová, neboť se nejprve musela objevit pouze v některém kmenovém typu, nejspíše v typu (i)o, a teprve poté proniknout i do dalších kmenových typů. Nejdříve musela proniknout do typu e, protože koncovky pádů podstatných jmen kořenového přízvuku kmenů ē- a io- jsou v žemaitských a severozápadních aukštaitských nářečích stejné, s výjimkou lokálů singuláru a plurálu a dativu a instrumentálu plurálu. Přesné stáří koncovky -ums zatím nelze určit. Je pravda, že v evangeliích Vilenta, severozápadního aukštaitského autora z Pruské Litvy, nacházíme: priewaisdum̄is (Ev. 25) a paslapūmis (Ev. 30). V celém Vilentově díle však žádné další podobné případy nejsou a není známo, jak tyto příklady vykládat: zda jde o instrumentál s -umis, nebo o tiskové chyby. Kromě toho může být první slovo nesprávně užito jako slovo kmene u-, zatímco druhé může být prostě žemaitské nářeční slovo, jichž se ve Vilentových písemnostech vyskytuje poměrně často.

Z toho, že v současných litevských nářečích ani ve starších pramenech (Stanevičius) nebyl nikde doložen instrumentál plurálu s koncovkou -*umis, je třeba usuzovat, že koncovka -ums vznikla v době, kdy se staré koncovky dativu a instrumentálu plurálu zkrátily a sjednotily, a nová koncovka -ums byla ihned zobecněna pro oba pády.

Koncovka -ums byla dříve považována za výpůjčku z nářečí veliuonského. Tomuto názoru však odporuje mimořádně rozsáhlá oblast výskytu -ums, která zahrnuje nejen téměř všechny severozápadní Aukštajty, ale i značnou část Žemaitů a táhne se od hranice Litevské SSR až k Nemunu.

-ums nelze považovat ani za pravidelný případ prostého krácení a zániku nepřízvučné koncovky -om(s), neboť tomu odporuje skutečnost, že již dávno v těchto

⁵ Viz S. Stanevyčia, Pasakėčios, 5, Kaunas, 1948.

⁶ Pavyzdžiai imami iš S. Stanevičiaus, Dainos Žemaičių, Vilnius, 1954. Perrašant Stanevičiaus tekstą, pakeistas raides ž rašymas.

Některé z těchto příkladů uvádí také E. Grinaveckienė. Viz E. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmė, disertace k získání kandidátského titulu ve filologických vědách, 305, Vilnius, 1955, strojopis.

94

V nářečích, v nichž se vyskytuje koncovka -um(s), vzniklá z koncovky 1. osoby množného čísla -om (< -ome) u sloves, např.: darom, sakom, kirtom nikde nepřechází v -um, ačkoli už odedávna jsou koncovka dativu — instrumentálu množného čísla a koncovka 1. osoby množného čísla sloves foneticky podobné. Výjimku tvoří pouze dva příklady: prašum „prosíme“ (Šakyna, Kuršėnai) a žinum „samozřejmě“ (Šakyna, Kuršėnai). Jak je vidět, tyto tvary se již oddělily od obecného systému sloves.

V některých severozápadních aukštaitských nářečích však měl při vzniku -um(s) určitý význam také přízvuk. Například v nářečí povodí řeky Mituvy (okolí Jurbarkasu) mají v dativu a instrumentálu množného čísla koncovku -um(s) pouze slova s přízvukem na kořeni, např.: rankum(s), ūgum(s)⁷…

Stejně tak nelze -um(s) považovat za koncovku převzatou od podstatných jmen kmene na u, protože všude, kde se vyskytuje, se koncovka -um(s) užívá pouze u podstatných jmen ženského rodu, zatímco v litevštině nejsou podstatná jména ženského rodu kmene na u, která by později přešla k jinému ženskému kmeni a zároveň s sebou přenesla i koncovku -um(s). Navíc se u samotných podstatných jmen kmene na u, s výjimkou genitivu množného čísla, koncovka žádného pádu neshodovala s koncovkou pádu některého ženského kmene, takže nemohlo dojít ani k prosté analogii.

Adverbializované tvary instrumentálu množného čísla s -umis nacházíme v lotyštině, např.: retumis „zřídka“, mazum(is) „po troškách“, milzumis „velmi mnoho“, vietumis „na různých místech“ aj.⁸ K. Mühlenbach tyto tvary vykládá jako instrumentál množného čísla odvozenin s příponou -uma⁹. Tím však nelze vysvětlit litevské tvary s -um(s).

Původ koncovky -um(s) tedy zůstává nejasný. Lze se snad domnívat, že zde rozhodující úlohu sehrál instrumentál zájmena kas. V nářečích této oblasti má instrumentál zájmena kas téměř všude podobu kum < kuom < kuomi, stejně jako aštuntas < aštuontas. Toto zájmeno se užívá také spolu s instrumentálem podstatných jmen ženského rodu v množném čísle, např.: su kum? — su rankom(s). Později se to mohlo analogií změnit na su-kum? — su rankum(s).

V samotné oblasti šakynského nářečí se koncovka -um(s) neužívá všude stejně. Nejživější je blíže k žemaitské hranici (Kruopiai, Šakyna, Dargaičiai, Dilbimai, Žagarė), ale například v okolí Skaistgirys je již vzácnější, zejména u kmenů na ė, i. Tam jsou již častější staré koncovky jednotlivých kmenů. Dále na východ (Daunorava, Joniškis) již nebyla vůbec zaznamenána¹⁰.

Koncovka lokálu množného čísla se v nářečí rovněž zkracuje, např.: aūžio's, laukuos, namuos. Lokál množného čísla se však zkracuje méně pravidelně než lokál jednotného čísla a vedle zkrácených tvarů se často užívají i tvary plné, např.: laukuose, miestuose, trō·bo·se… Toto zkracování se navíc u podstatných jmen jednotlivých kmenů liší. Nejvíce se zkracují podstatná jména kmenů na a-, iā- v množném čísle.

⁷ El. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmė, filologijos mokslų kandidato laipsnio disertacija, 294–295, Vilnius, 1955, mašinraštis.

⁸ J. Endzelins, Latviesu valodas gramatika, 602–603, Rīgā, 1951.

⁹ K. Mühlenbach, Das Suffix -uma- im Lettischen, Indogermanische Forschungen, XVII, 412–413, Strassburg, 1905.

¹⁰ Materiál pro Daunoravu a Joniškis byl převzat z kartotéky Atlasu litevského jazyka Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd LTSR.

95

Lokál, méně u kmenů na -o, -io, -ė a nejméně u kmenů na -i a u souhláskových kmenů této nářeční oblasti se vyskytují plurálové lokály — plurálové lokály těchto kmenů se téměř vůbec nezkracují.

Zkracování plurálových lokálových koncovek podstatných jmen kmenů na -a a -ia je nejvýraznější nejen v šakynském nářečí a dalších severozápadních aukštaitských nářečích (např. v povodí Mituvy)¹¹, nýbrž, jak ukazuje materiál Dialektologického atlasu, také v nářečích kapsů a zanaviků (kteří plurálové lokály jiných kmenů vůbec nezkracují)¹² i v nářečí jejich sousedů z Veliuony.

Číslo. Podstatná jména v nářečí mají pouze dvě čísla: jednotné a množné. Duál obecně zanikl. Některé jeho zbytky se ještě vyskytují v akuzativu plurálu podstatných jmen mužského rodu kmenů na -a a -ia i jiných kmenů, jsou-li užita se „dvě“ nebo „obě (dvě)“, např.: valà˙kuos būvau pasisėjęs dù centneriu, dù pareiškimu raštu, su spràgilu kūlė par maišą abu galu. Bet tokiais atvejais lygiagrečiai vartojamos ir daugiskaitos formos, pvz.: atėin pralė̇ides dù mė̇nesus;...kurė̇nãl dù pė̇čius diena į nȧkti; dù šimtus atė̇me. Visur kitur dviskaita išnykusi, jos vietą užėmė daugiskaita, pvz.: nebeduod piena tie dù spė̇ne; ṧe tuoj į sk̇lė̇pa, dvi bačkas aukščių išdžina...;...dvi bačkas tūrem į ḋã˙ maiša; nežina, kas če bus pasiżnamas to's dvi. Zbytky duálu v akuzativu plurálu podstatných jmen kmenů na -a a -ia lze vysvětlit analogií číslovek „dvě“, „obě“. Potvrzuje to i skutečnost, že zcela stejné stopy duálu jsou příznačné také pro mnohá jiná nářečí, v nichž duál podstatných jmen rovněž téměř zanikl, např. v nářečí kapsů a zanaviků¹³, samotných jižních severozápadních aukštaitů (Jurbarkas)¹⁴ a východních aukštaitů (Linkmenys)¹⁵.

Duál zanechal stopy také v dativu plurálu všech kmenů a, s výjimkou kmenů -a, -ia, i v instrumentálu plurálu¹⁶, kde se vlivem duálu začalo vypouštět koncové -s, např.: jau dviem vaikam atė̇me karīnus dukūmentus; amėrika prįṡume prancūżãm; piena dāve vėršā˙m.

Kdy nářečí duál ztratilo, lze jen těžko říci.

Číslo nejen udává počet věcí, ale s jeho gramatickými tvary se někdy pojí i různé lexikální významy, např.: dviratis „jízdní kolo“ a dviracei „přední osa vozu s koly a ojí“, gražìbe „krása“ a gražìbes „ozdoby; krásné předměty“, leḋc a ledai „kroupy“, mė̇dis a mė̇džei „palivové dříví“, nò˙sis a nò˙sis „nozdry“, rìc a rìtai „světová strana“ atd.

Stejně jako v Ik a v jiných litevských nářečích mají některá podstatná jména šakynského nářečí někdy pouze jedno číslo: buď jen množné, nebo jen jednot-

¹¹ Srov. El. Grinaveckienė, Mituvos upyno tarmė, 292, 299, 307, 311—312, Vilnius, 1955, strojopis.

¹² Srov. zkušební mapy Jižní Litvy k otázce 290 „Programu“ sběru materiálu do Atlasu, Vilnius, Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, rukopis.

¹³ J. Senkus, Rysy skloňování podstatných jmen v kapských a zanavských nářečích.— Lietuvos TSR MA Darbai, Serija A 2 (9), 157, Vilnius, 1959.

¹⁴ El. Grinaveckienė, Výraznější tvary rodu, čísla a pádu v nářečí povodí řeky Mituvy. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 181, Vilnius, 1959.

¹⁵ J. Kardelytė, Skloňování podstatného jména v nářečí Linkmenů. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 166, Vilnius, 1959.

¹⁶ Viz J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, 405, Rīgā, 1951 ir ten nurodytą literatūrą.

96

skloňování. Např. singulativa: balti̇·be, dė·jims, kareivije, krėida, piens, švi̇ns atd.; plurálie: bȧltinei, ekė·čes, lȧšinei, miėles, mi̇ltai, mi̇t·bas, mušči̇·nes, niu̇obaigas, pakaši̇·nas, pru̇šnas „čenich“, smȧ·genas, ni̇ežai, rȧudes „růže“, niu̇okulstas „otruby“, pȧ·biras, pȧmazgas || sȧmazgas, bȧrkštei, vė·darai atd.

Kmen. Kmeny podstatných jmen v nářečí jsou stejné jako v lk (a, ia, o, io, ė, i, u, iu a souhláskové), ale:

1. Kmen jednotlivých nářečních podstatných jmen se ne vždy shoduje s kmenem odpovídajícího podstatného jména v lk, např.: ȧbgama, bi̇tis, blakstiens, dȧine, dėbeši·s, dė·na, kišė·nis, nȯ·sini·s, ȯ·baela, pȯ·ris „pár“, smȧ·genas, ši̇rša, viėšnė, žu̇·ri·s… Některá slova mají dva kmeny, např.: gri̇·ba || gri̇·ps, su̇odžei || su̇odis ~ su̇odys, ži̇lvitis || ži̇lvite, ėketi·s || ėketė, žȧba || žȧ·ps atd.

2. Ne všechny kmeny nářečních podstatných jmen se zachovaly stejně dobře. Nejlépe se zachovaly kmeny a, ia, o, io a částečně ė; kmeny i, u, iu a zejména souhláskové kmeny se zachovaly mnohem hůře a i nyní stále slábnou, protože z nich stále nová slova přecházejí do jiných kmenů: podstatná jména mužského rodu do kmenů a, ia, ženského rodu do kmenů o, io a někdy také do kmenů ė. Do těchto zanikajících kmenů navíc pronikají jednotlivé pády, nebo dokonce celé řady, z početnějších kmenů; například podstatná jména kmenů u-, iu- se v množném čísle skloňují v celé řadě podle kmenů a-, ia-. Do instrumentálu jednotného čísla kmenů u, iu- proniká v jednotném čísle tvar kmenů a-, ia-, např.: su alėju, su cukru, su trākto·ru. Do dativu a instrumentálu množného čísla podstatných jmen ženského rodu kmenů ė, i a souhláskových pronikly tvary s -um(s), např.: dat. mn. č. akūm(s), ka·r’um, mo·taerum „ženám“; instr. mn. č. dilgī·num „kopřivami“, du̇ktaerum „dcerami“, ši̇rdžum „srdci“… Tvar instrumentálu jednotného čísla podstatných jmen kmenů io- pronikl také do podstatných jmen ženského rodu kmene i-, např.: su ake, no·se, ža·se atd. Souhláskové kmeny se zachovaly ze všech nejméně: skloňování podstatných jmen těchto kmenů je zcela promíšené (viz paradigma):

Ačkoli kmeny i, u, iu zanikají, jednotlivé jejich pády někdy pronikají do slov některých kmenů ia, ė, např.: nom. j. č. kȧtis „kočka“, kū·tis „kutė“, mo·ki·tojus „učitel“, raš·tojus „spisovatel“, ūpis „řeka“ atd.

Některá podstatná jména kmene io- přešla ke kmeni ė, např.: gū·nė, jȧ·uje (lok. jȧ·ujė ~ jāujėje), skri·ne (lok. skri·nė ~ skrẏnėje), viėšnė ~ viešnė, u̇ž·sne ~ vẏšnė (lok. u̇ž·snė ~ vẏšnėje). K přechodu došlo proto, že většina koncovek pádů v nářečí splynula s odpovídajícími pády kmene ė- (liší se pouze lokál jednotného čísla, lokál množného čísla a částečně dativ a instrumentál, tedy pokud do nich nepronikne koncovka -ums).

Na závěr je třeba ještě zdůraznit, že tam, kde se kmen nářečního podstatného jména neshoduje s kmenem v lk, se zpravidla shoduje s kmenem odpovídajícím v sousedních žemaitských a aukštaitských nářečích (Kuršėnai aj.), někdy také v sousedních nářečích lotyštiny (Bukaiši, Mežamuiza) (srov. lotyšská slova akmins, kalki, pāris aj.).

Přízvukování. Dvojslabičná podstatná jména v nářečí mají stejné čtyři přízvukové vzory jako v lk, jen lokál jednotného čísla podstatných jmen III. přízvukového vzoru s kmenem a- nemá přízvuk na koncovce, jako v lk (např.: beržė, darbė), nýbrž na kořeni, např.: be·ržė, da·rbe atd., stejně jako v dalších severozápadních aukštaitských a žemaitských nářečích.

Víceslabičná podstatná jména se od lk liší tím, že mají pouze tři přízvukové vzory: I (např.: akūoc, pavȧ·saris), II (např.: kȯ·pu·sc, paklȯ·de) a III (např.: kȧmuo-

7. Kalbotyros klausimai

97

li·s, riešuc, sprā·gils). Kromě toho se u víceslabičných podstatných jmen a-kmenového typu s třetím přízvukovým paradigmatem vyskytuje vsg. lokál s přízvukem na kmeni, stejně jako u dvojslabičných podstatných jmen téhož kmene s III. přízvukovým paradigmatem, např.: a·žuole, riešute a další.

Přízvuk některých podstatných jmen se neshoduje s přízvukem odpovídajících litevských podstatných jmen. Podrobněji viz paradigmatické vzory jednotlivých kmenů.

2. SKLOŇOVÁNÍ

kmen a

Jednotné číslo

I II III IV V. kā·uls, pirš·, kae·lms, lāuks K. kā·ula, piršta, kae·lma, lāuka N. kā·ului, pirštui, kae·lmui, lāukui G. kā·ula, piršta, kae·lma, lāuka Įn. kā·ulu, pirštu, kae·lmu, lāuku Vt. kā·ule, piršte, kae·lme, lāuke Š. kā·ule, piršte, kae·lme, lāuke

Množné číslo

V. kosti, prsty, stébla, pole; K. kostí, prstů, stébel, polí; N. kostem¹⁷, prstům, stéblům, polím; kostem, prstům, stéblům, polím; G. kosti, prsty, stébla, pole; I. kostmi, prsty, stébly, poli; L. kostech, prstech, stéblech, polích; kostech, prstech, stéblech, polích; Š. kosti, prsty, stébla, pole; stébla, pole

Poznámky. Skloňování. Singulárový lokál. V nářečí se občas vyskytuje poměrně zvláštní forma singulárového lokálu, např.: bl·džūkuo, daždžūkuo, laukūkuo (Šakyna) kalnūko (Dilbinai). Tato forma se vyskytuje pouze u podstatných jmen s deminutivní příponou -ukas. Tato lokálová forma je přejata ze sousedních žemaitských nářečí (srov. kuršėnské kalnūkuo, suodžūkuo, svižnūkuo… V tomto nářečí je poměrně živá). Zajímavé však je, že v šakynském nářečí se žemaitské fonetické rysy již ne vždy odstraňují. U žemaitů má tato koncovka původ v singulárovém lokálu podstatných jmen o-kmenového typu¹⁸. Singulárový vokativ. Singulárový vokativ víceslabičných podstatných jmen a-kmenového typu má velmi často zkrácenou koncovku, např.: ā·vin, kā·tin, pā·tin, vā·buol „broučku“, žā·sin a další. Forma singulárového vokativu vlastních podstatných jmen ne-

¹⁷ U pádů, které mají souběžné tvary, se nejprve uvádí častěji užívaný tvar a poté méně častý.

¹⁸ Srov. singulárový lokál lotyšských podstatných jmen a-kmenového typu mežā, tevā. O původu viz J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 106, Vilnius, 1957.

98

vocativy nemají koncovku -e, nýbrž pouze formant -ai, např.: bǐčužai (příjmení), janká'uskai (příjmení), jō'nai, mā'rti'nai, pẽ'trai atd. Z apelativ má tento formant v sg. vokativu vždy pouze slovo „otec“ – tē'vai. U ostatních apelativ se tento formant vyskytuje jen velmi zřídka, např.: žō'gai, žō'goi, dúok degūta (Dargaičiai). Tvary sg. vokativu vlastních pomnožných jmen (osobních jmen) se velmi často také zkracují, např.: jō'kim, lẽ'vo'n „Leonai“, stanislau, vā'cilau¹⁰.

Pl. vokativ. Nářečí už častěji užívá u dvojslabičných substantiv s přízvukovým paradigmatem III a IV místo pl. vokativu pl. nominativ (srov. paradigmata).

Přízvuk. Některá a-kmenová nářeční substantiva se přízvukují jinak než v lk²⁰.

V nářečí se přízvukovým paradigmatem I přízvukují: àmarninks, ameríkō'ns, dvārininks, kelà'minks, pabī'klas „přístroj, nástroj“, prō'c, pūrsłas, skō'lininks, sā'vininks, stebū'klas, ū'ps, žvī'rs, gīntars, kā'rininks, krā'uklas „nějaká stará věc“. Prvním přízvukovým paradigmatem se přízvukuje také téměř všechna substantiva s příponou -ūnas, např.: alei'ns (příjmení), bijū'ns, keikū'ns, lakū'ns, pasalū'ns, perkū'ns, ratū'naī (vesnice), sargū'ns (příjmení), taučū'nai (vesnice), vijū'ns atd., avšak alū'ns, kāltū'ns, mā'lu·ns, pālatru'ns „kořeninová rostlina pěstovaná na zahrádkách“.

V nářečí se přízvukovým paradigmatem II přízvukují: drīžas, gāurai, jūnks, līeknas, līūkšča, māldai „rákos“, rīkmas, rī'mai, rūnks ~ rūngas, rōžas, vāistai.

V nářečí se přízvukovým paradigmatem III přízvukují: kūoc ~ kūodas, māigai „hrábě“, mūškuls, pūocs, smā'iks, žā'ips, žā'gnc.

V nářečí se přízvukovým paradigmatem IV přízvukují: kānc ~ kāitas, mūils, nērus, vērks ~ vērgas.

Některá a-kmenová substantiva se přízvukují dvěma, nebo dokonce třemi způsoby, např.: akuōc I a III, àtklastai I a III b, jezmīns a jē'mins I, II a IIIb, pavālkai II a pā'valkai I, māurai II a mā'urāi I.

kmen ia

Vienaskaita

I II III IV V. stūobris, mē'dis, rū'pesti's, kē'ls K. stūobre, mē'dže, rū'pešče, kē'le N. stūobru, mē'džui, rū'peščui, kē'lui G. stūobri, mē'di, rū'pesti, kē'li Įn. stūobru, mēdžū, rū'peščū, kē'lu Vt. stūobri·, mē'di·, rū'pesti·, kē'li· Š. stūobri, mē'di, rū·pesti·, kē'ls kē'li·

¹⁰ K původu forem vokativu jednotného čísla viz J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, 3, 15, Warszawa, 1956. J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 106, Vilnius, 1957.

²⁰ Za normu přízvukování se bere „Dabartinės lietuvių kalbos žodynas“, Vilnius, 1954.

99

Množné číslo

I II III IV

V. Š. stúobrei, mēdžei, rūpeščei, kēlei

K. stúobru, mēdžu, rūpešču, kēlu

N. stúobram, mēdžām, rupeščām, kelām

stúobrāms, mēdžāms, rupeščāms, kelāms

G. stúobrus, mēdžus, rūpeščus, kēlus

Įn. stúobreis, mēdžeis, rūpeščeis, kēleis

Vt. stúobruos, mēdžuos, rūpeščuos, kēluos

stúobruose, mēdžuose, rūpeščuose, kēluose

Poznámky. Skloňování. Akuzativ j. č. Podstatná jména kē‘ls, vē‘jes, vē‘lns mají v nářečí v akuzativu j. č. koncovku -i: kē‘li, vē‘ji || vē‘je, vē‘lni. Tato koncovka se vyskytuje také v sousedních žemaitských nářečích (např. kuršėnské vē‘Ini, kē‘li, u̯ēni). Vznikla analogií podle akuzativu j. č. těch podstatných jmen s kmenem iā, která mají pravidelně v akuzativu j. č. koncovku -i (viz paradigmata).

Singulár lokálu. V nářečí, zejména při hranici se žemaitskými nářečími, se příležitostně vyskytují podoby singuláru lokálu převzaté ze sousedních žemaitských nářečí, např.: grō‘vie, kēlie, lō‘vie, mē‘die, tī‘relie „v Tyrelis“ aj. (Srov. kuršėnské luō‘psie, muo-lie, viejie … Zde byl ve všech případech pravidelně nahrazen singulár lokálu podstatných jmen s kmenem iā singulárem lokálu podstatných jmen s kmenem ē.) V těchto výpůjčkách, stejně jako v převzatých podobách singuláru lokálu podstatných jmen s kmenem a, nářečí neobnovuje fonetické žemaitismy (v šakynském nářečí by mělo být * grō‘vie, *lō‘vie atd.).

Přízvukování. Na rozdíl od podstatných jmen s kmenem iā, přízvukovaných podle 1. přízvukového paradigmatu, lze uvést následující.

V nářečí se podle I. přízvukového paradigmatu přízvukují: bēprō‘tis, bēsō‘tis, džē‘snis, jaunā‘vedis, kaminšluostis, kē‘imaris, lē‘lis „pták Caprimulgus europaeus“, naujā‘kuris, ni‘kštis, stúobris, tvink­snis, vijō‘klis, virvagalys, žvīlksnis. Kromě toho se podle I. přízvukového paradigmatu přízvukují i všechna podstatná jména s přízvučnou příponou -uoklis, např.: girtuōklis, sapniuok-lis „snílek, roztržitý člověk“, svī‘riuoklis.

V nářečí se podle II. přízvukového paradigmatu přízvukují: āklis, kūžlis, spīglis, spī‘ris „opěrka“, žemkēntis. Stejně tak všechna podstatná jména s příponou -ē‘jis, např.: dirbē‘jis, ge‘rē‘jis, metē‘jis, pjō‘vējis.

V nářečí se podle III. přízvukového paradigmatu přízvukují: bō‘tkō‘tis, kō‘šūvis, rū‘pestis, užvalktis, vō‘kietis.

kmen o

Singulár

I II III IV

N. pieva, rānka, gālva, šāka

G. pievas, rānkas, gālvo’s, šāko’s

D. pievai, rānkai, gā‘lvai, šā‘kai

G. louka, rānka, gā‘lua, šā‘ka

I. louka, rānka, gā‘lua, šāka

L. pievo‘, rānko‘, gāluo‘, šāko‘

Š. louka, rānka, gālva, šāka

100

Množné číslo

I II III IV V. Š. louky, ruce, hlavy, větve K. luk, rukou, hlav, větví N. lukám ²¹, rukám, hlavám, větvím loukám, rukám, hlavám, větvím G. louky, ruce, hlavy, větve Instr. lukami, rukami, hlavami, větvemi loukami, rukami, hlavami, větvemi Lok. loukách, rukách, hlavách, větvích loukách, rukách, hlavách, větvích

Poznámky. Skloňování. Jedn. č. vokativ. V nářečí splynul s nominativem jednotného čísla. Kdyby se zachoval starý tvar vokativu se starým přízvukem v kmeni, muselo by v nářečí odpadnout staré nepřízvučné krátké koncové a²².

O lokálu jednotného čísla, dativu a instrumentálu množného čísla viz oddíl „Povšechné poznámky“ s názvem „Pád.“

Lokál množného čísla. Tvary lokálu množného čísla substantiv o-kmenů v nářečí s koncovkou -uos(e), např. pievuos(e), rãnkuos(e) atd., lze vysvětlit dvojím způsobem:

1. Mohly vzniknout přímo v nářečí analogií podle substantiv, která mají v nářečí kmen a i o, např. nom. mn.: grìbas || grìbai, krūopas || krūopai, lìepas || lìepai, rū˙tas || rū˙tai, slì˙vas || slì˙vai atd.

Je pravda, že tato koncovka se kromě o-kmenů vyskytuje také u substantiv ženského rodu kmenů io, ē, i a souhláskových kmenů, např.: ãkuos „v očích“ (Šakyna), jã˙ujuos „v stodole“ (Dargaičiai), pū˙suos „po stranách“ (Dilbinai). Ale i zde mohla vzniknout analogií podle dvoukmenových nářečních substantiv, např.: cibãlis || cibùle „cibule“, èketìs || èketė, siõdžei || siõdis ~ siõdys (nom. mn.), žìlvitìs || žìlvite aj. Kromě toho zde může zároveň působit také analogie nových tvarů o-kmenu.

2. Stejně jako v nářečí Šakyny pronikla koncovka lokálu množného čísla substantiv a-, ia-kmenů do lokálu množného čísla substantiv o-, io-, ē-kmenů, pronikla i do mnoha žemaitských nářečí (Kuršėnai, Kaunatava, Šaukėnai aj.), např.: runkuosi || runku˙si (vzác.), vestùvės (vzác.) (Kuršėnai).

Tvar rãnkuos(e) v nářečí Šakyny tedy mohl vzniknout buď vlivem smíšených tvarů lokálu množného čísla v sousedních žemaitských nářečích, anebo je jednoduše převzat ze žemaitského runkuosi (srov. převzaté žemaitské tvary lokálu jednotného čísla substantiv a-, ia-kmenů, které nebyly přizpůsobeny nářečí).

Přízvukování. V nářečí se přízvukuje podle akcentuačního typu I také ã˙traiža, džõ˙va „tuberkulóza“, lèčpìra „bílá káně“, lì˙guma, pãkaba, sló˙gas, žã˙rna.

V nářečí se podle akcentuačního typu II přízvukuje také ieva, jūra, krãunas, lã˙stas, lùbas, lū˙šna, plūta, stì˙ga, šẽiva.

²¹Koncovka uvedená v závorkách je méně častá. Viz také poznámku 17. ²²K vokativu jednotného čísla v litevštině viz J. Endzelynas, Baltų kalbų garsai ir formos, 114, Vilnius, 1957.

101

V nářečí se ve III. přízvukové třídě zdůrazňují také gãinava, lètėna, nùgara. Ve IV. přízvukové třídě se v nářečí zdůrazňuje slovo próga. Z podstatných jmen o-kmenů, která mají dvojí přízvuk, lze uvést: brùna v II. a IV. třídě, sàmanas v I. a III. třídě.

kmen io

Vienaskaita

I II III IV V.Š. kó·je, telì·če, àpače, vãldže K. kó·jes, telì·čes, àpačõ·s, vãldžõ·s N. kó·jei, telì·čei, ã·pačei, vãldžei G. kó·je, telì·če, ã·pače, vãldže Įn. kó·je, telì·če²³, ã·pače, vãldže Vt. kó·jo, telì·čo, àpačò, vãldžõ

Daugiskaita

V.Š. kó·jes, telì·čes, ã·pačes, vãldžes K. kó·ju, telì·ču, àpačù, vãldžù N. kó·jum(s), telì·čum(s), apačùm(s), valdžùm(s) kó·jo·m(s), telì·čo·m(s), apačõ·m(s), valdžõ·m(s) G. kó·jes, telì·čes, ã·pačes, vãldžes Įn. kó·jum(s), telì·čum(s), apačùm(s), valdžùm(s) kó·jo·m(s), telì·čo·m(s), apačõ·m(s), valdžõ·m(s) Vt. kó·jos(e), telì·čo·s(e), apačõ·s(e), valdžõ·s(e) kó·juos(e), telì·čuos(e), apačuõs(e), valdžùos(e)

Poznámky. Pádové koncovky podstatných jmen io-kmenů jsou s výjimkou fonetických změn stejné jako u o-kmenů. V nářečí má kromě màrti, pàti koncovku -i v nominativu jednotného čísla také výpůjčka põni „paní“. Zřejmě bylo toto slovo v nářečí od počátku přizpůsobeno výrazům „marči“ a „pači“, a tak si zachovalo svou starou formu nominativu jednotného čísla (srov. polské pani).

kmen ė

Jednotné číslo

V. Š. kã·uge, piẽne, gíesmė, žõ·lė K. kã·uges, piẽnes, gíesmės, žõ·lės N. kã·ugei, piẽnei, gíesmei, žõ·lei G. kã·uge, piẽne, gíesme, žõ·le Įn. kã·uge, piẽne, gíesme, žõ·le Vt. kã·ugė, piẽnė, gíesmė, žõ·lė

²³K přízvukování víceslabičných slov s přízvukovým paradigmatem II viz A. Jonaitytė, Přízvuk a přízvukový tón v šakynské nářečí. — Otázky litevské jazykovědy, 2, 113, Vilnius, 1959.

102

Množné číslo

V. Š. ká·uges, pīenes, giēsmes, žō·les K. ká·ugų·, pīenų·, giēsmų·, žō·lu· N. ká·ugum(s), pīenum(s), giēsmūm(s), žō·lūm(s) ká·ugē·m(s), pīenē·m(s), giēsmē·m(s), žō·lē·m(s) G. ká·uges, pīenes, giēsmes, žō·les Įn. ká·ugum(s), pīenum(s), giēsmum(s), žō·lūm(s) ká·ugē·m(s), pīenē·m(s), giēsmē·m(s), žō·lē·m(s) Vt. ká·ugē·s(e), pīenē·s(e), giēsmē·s(e), žō·lē·s(e) ká·ugųos(e), pīenųos(e), giēsmųos(e), žō·luos(e)

Poznámky. Skloňování. V j. č. vokativ. Vokativ jednotného čísla v nářečí splynul s nominativem jednotného čísla.

K zakončení dativu a instrumentálu mn. č. -um(s) viz oddíl „Obecné poznámky“, „Pád“.

K zakončení lokálu mn. č. - uos(e) viz poznámku k lokálu mn. č. podstatných jmen o-kmenů.

Přízvukování. V nářečí se podle přízvukového paradigmatu I přízvukují také ã·dgires „rostlina Lycopodium Selago“, gūote „houba Hygrophorus“, šli·kšti·ne „odporná osoba“, tá·rški·ne. V nářečí se podle přízvukového paradigmatu II přízvukují také ãikšte || ēikšte, glēives, kē·de, lāime, lāisve, mēnte, srāige, tūlpe.

Podle přízvukového paradigmatu III se přízvukuje drō·bulē.

Slovo žūrke se ve všech ostatních pádech přízvukuje podle přízvukového paradigmatu I, s výjimkou nominativu a genitivu jednotného čísla (žūrke·s).

kmen i

Ženský rod

Jednotné číslo

I II III IV V. Š. á·nkštis, ãnglis, širdis, ãusis K. á·nkšties, ãnglies, širdies, ãusies N. á·nkšči, ãnglei, širdžēi, ãusei G. á·nkšti, ãngli, širdi, ãusi Įn. á·nkšče, ãngle, širdže, ãuse á·nkštim (1. ret.), ãnglim (1. ret.), širdim (1. ret.), ãusim (1. ret.) Vt. á·nkšti·, ãngli·, širdi·, ãusi· á·nkštie (ret.), ãnglie (ret.), širdie (ret.), ãusie (ret.)

Množné číslo

V. Š. á·nkštis~á·nkštys, ãnglis~ãnglys, širdis~širdys, ãusis~ãusys á·nkštės, ãngles, širdes, ãuses K. á·nkščių·, ãnglių·, širdžių·, ãusų· N. á·nkštim(s), ãnglim(s), širdim(s), ãusim(s) á·nkščūm(s), ãnglūm(s), širdžūm(s), ãusām(s) ãusīm(s)

103

G. áṅkštis, ánglis, širdis, ausis áṅkštės, ánglės, širdės, ausės Įn. áṅkštim(s), ánglim(s), širdim(s), ausim(s) áṅkštum(s), ánglum(s), širdžum(s), ausum(s), áušum(s) Vt. áṅkšti·s, ángli·se, širdi·se, ausi·se áṅkščuos(e), ángluos(e), širdžuos(e), ausuos(e) áṅkšties(e), ánglies(e), širdies(e), ausuos(e), ausies(e)

Mužský rod

Jednotné číslo Množné číslo

V. dántis V. váǵis V.Š. dántis~dantys, vá·gis~vagys dánti·s K. váǵies váǵei K. danties N. vá·ǵui K. dántu·, váǵu· dánče G. vá·ǵi N. dántim(s), váǵim(s) N. dánčiu Įn. váǵu váǵá·m(s) G. dánti váǵim (1.ret.) G. dántis, váǵis Įn. dánčiu Vt. váǵi· váǵus dántim (1.ret.) váǵie Įn. dántim(s), váǵim(s) Vt. dánti· Š. váǵi váǵeis dántie váǵie (1.ret.) Vt. dánti·se, váǵi·se Š. dánti dántuos(e), váǵuos(e) dánti· dánties(e), váǵies(e) dántie (1.ret.)

Poznámky. Skloňování. S výjimkou dantį a vagį jsou v nářečí všechna podstatná jména kmene i ženského rodu. Dříve bývalo mužského rodu také pėti·s, nyní však, s výjimkou tvaru genitivu singuláru pėties, přešlo ke kmeni ia. Jak je patrné z mužského paradigmatu, také dantis a vagiu již přecházejí ke kmeni ia: do skloňování těchto slov proniklo mnoho tvarů pádů kmene ia.

Hlavním důvodem přechodu podstatných jmen mužského rodu kmene i ke kmeni ia je zjednodušování skloňovacího systému nářečí. Podstatných jmen mužského rodu kmene i je v nářečí velmi málo, zatímco kmen ia je velmi početný. Kromě toho koncovky některých pádů kmenů ia a į již odedávna v nářečí splynuly (např. nominativ a akuzativ singuláru, genitiv a akuzativ plurálu); podle jejich analogie tvary dalších pádů kmene ia velmi snadno pronikly do skloňování podstatných jmen mužského rodu kmene i.

Koncovky jednotlivých pádů. Dativ singuláru. Již odedávna má nářečí, stejně jako spisovný jazyk, tvar dativu singuláru podstatných jmen ženského rodu kmene i přejatý od kmene io, zatímco u mužského rodu je přejat od kmene ia. Není jasné, jaká koncovka se v nářečí užívala dříve. Také sousední žemaitské nářečí má nyní v dativu singuláru tvary kmenů ia a io (á·ke·, žóuse·, Papilė; duńču·, auše·, á·ve·, Kuršėnai).

104

Singulár instrumentálu. V nářečí, stejně jako v mnoha jiných litevských nářečích, pronikly do instrumentálu singuláru i-kmenových podstatných jmen tvary pádů ja-kmenů a io-kmenů. Tvar instrumentálu io-kmenů pronikl také do i-kmenových podstatných jmen ženského rodu, patrně již dávno, neboť jeho zárodek nacházíme už v písemnostech Vilenta, severozápadního aukštaitského písaře z Pruské Litvy, kde se vedle starého tvaru instrumentálu singuláru ženského rodu i-kmenů, např.: ugnimi (Ev. 84), již, byť vzácně, vyskytuje také tvar io-kmenů, např.: akie (Ev. 183), Ischmincße (Ev. 168). Kdy začaly tvary ja-kmenů pronikat do dativu singuláru i-kmenů mužského rodu, nelze určit.

Singulár lokálu. Vedle starých tvarů i-kmenů se podél celého žemaitského pohraničí občas vyskytují také tvary ė-kmenů ženského rodu převzaté ze žemaitských nářečí, např.: ākie, pirtie aj. Zde, stejně jako u lokálů jiných kmenů, je typické zachování fonetických žemaitismů.

Singulár vokativu. V nářečí byl vokativ singuláru ženského rodu nahrazen nominativem singuláru. U mužského rodu se vedle velmi zřídka užívaných starých vokativních tvarů i-kmenů užívá vokativ ja-kmenů.

Plurál nominativu a akuzativu. Vedle starých rodových forem se u podstatných jmen ženského rodu podél celého žemaitského pohraničí občas vyskytují také tvary ė-kmenů převzaté ze žemaitských nářečí [srov. úntes, širdes (nom. ak.), Kuršėnai].

Plurál genitivu. V nářečí, stejně jako v 1k a dalších nářečích, slova, která přešla z konsonantických kmenů k i-kmenům, zachovávají v genitivu plurálu před koncovkou -u tvrdou souhlásku²⁴, např.: āusu, dāntu, dūru, nōsu, šāknu, žāsu aj. Tato vlastnost se však již nezachovala u všech slov, která dříve patřila ke konsonantickým kmenům, srov. žūvu, nākču || nāktu.

Plurál dativu a instrumentálu. Podstatná jména ženského rodu i-kmenů mají v těchto pádech vedle staré koncovky také koncovku -um(s). Slova, která přešla z konsonantických kmenů k i-kmenům, mají stejně jako v genitivu plurálu před koncovkou těchto pádů -um(s) tvrdou souhlásku, např.: plur. dat. ausūms(s), dūrum(s), šaknum(s), ža:sūm(s); plur. instr. āusum(s), durum(s), šāknum(s) atd. Někdy se však již vyskytuje i měkká souhláska, např.: āusūm(s) (dat.), dūrum(s) (instr.).

Plurál lokálu. Vedle staré koncovky i-kmenů se u podstatných jmen ženského rodu užívají také tvary s -uos(e) (o jejich původu viz poznámky ke kmenům o). Stejně jako v genitivu, dativu a instrumentálu plurálu si podstatná jména přešlá z konsonantických kmenů před touto koncovkou obvykle zachovávají tvrdou souhlásku, např.: āusuos(e), dūruos(e) atd. Stejný jev se vyskytuje také u podstatných jmen mužského rodu, např. dāntuos(e). Vedle těchto dvou koncovek lokálu plurálu -i’s(e) a -uos(e) se podél celého žemaitského pohraničí občas vyskytují také tvary ė-kmenů převzaté ze sousedních žemaitských nářečí, např.: ākies(e), ā’nkšties(e) atd. Zde se stejně jako v jiných převzatých lokálech zachovávají nepřeložitelné fonetické žemaitismy.

Přízvukování. V nářečí téměř zcela vymizela i-kmenová podstatná jména s akcentuací II. typu. Zachovalo se ještě slovo „dūris ~ dūrys“. „ānglis ~ ānglis“ se již začíná přízvukovat také podle IV. typu, ušnis — podle II. a IV.

²⁴ K přechodu slov s kořenovými konsonantickými kmeny k i-kmenům viz J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos daiktavardžių linksniavimo sistemos paprastėjimas, disertace kandidáta filologických věd, 48–59, Vilnius, 1958, strojopis.

105

kmen u, iu

Jednotné číslo

I II IV V. á·mžus, tūrgus, sō·džus, lī·tus K. á·mžaus, tūrg aus, sō·džaus, lī·ta us N. á·mžui, tūrgui, sō·džui, lī·tui G. á·mžu, tūrg u, sō·džu, lī·tu Įn. á·mžum, tūrgum, sō·džum, lī·tum á·mžu, tūrg u, sō·džu, lī·tu Vt. á·mžui, tūrgui, sō·džui, lī·tui Š. á·mžau, tūrgau, sō·džau, lī·tau

Množné číslo

V.Š. á·mžei, tūrgai, sō·džei, lī·tai K. á·mžų', tūrgų', sō·džų', lī·tu· N. á·mžd·m(s), tūrgd·m(s), sō·džā·m(s), lī·tām(s) G. á·mžus, tūrgus, sō·džus, lī·tus Įn. á·mžeis, tūrgais, sō·džeis, lī·tais Vt. á·mžuos(e), tūrg uos(e), sō·džuos(e), lī·tuos(e)

Poznámky. Skloňování. Kmen u v nářečí je velmi málo zastoupen, kmen iu je mnohem početnější než u, přesto však není příliš hojný. V množném čísle přešly kmeny u i iu do kmenů a, ia.

Podstatné jméno žm·gus, pocházející ze souhláskového kmene, přešlo v nářečí v množném čísle, stejně jako v ostatních sousedních aukštaitských a žemaitských nářečích, ke kmeni i: žmō·ni·s (mn. č. nom.), žmō·nim(s) (mn. č. dat.) atd.

Ze zbytků množného čísla kmene u lze v nářečí uvést příslovce pietuse, odvozené od místního pádu množného čísla. Po množném čísle kmene iu nezůstaly žádné stopy. Předpokládá se, že podstatná jména kmenů u-, iu- přešla v množném čísle ke kmenům a, ia v důsledku analogie genitivů a akuzativů množného čísla kmenů a, ia a u, iu, jejichž tvary se shodovaly²⁵.

U kmenů u, iu jsou v jednotném čísle rovněž patrné stopy přechodu ke kmenům a, ia. Jde o instrumentál jednotného čísla, který má kromě své starší podoby již také poměrně často se vyskytující podobu kmene a, ia (viz paradigmata). Tato podoba je dnes rozšířena nejen v šakynském nářečí, ale i v mnoha dalších litevských nářečích²⁶. V jednotlivých případech ji znal již Vilentas, např.: sunu (Kat. 27).

Přízvukování. V nářečí vůbec nejsou podstatná jména kmene u s přízvukovými paradigmaty I a III. Slova lītus a sū·nus se přízvukují podle paradigmatu IV; jednotné číslo žmō·gaus se přízvukuje podle IV, zatímco množné číslo podle paradigmatu III.

V kmeni iu nejsou podstatná jména s přízvukovým paradigmatem III ani IV.

²⁵ Viz J. Kazlauskas, Zánik skloňování podstatných jmen (i) u. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 20—21, Vilnius, 1959.

²⁶ Podrobněji viz J. Kazlauskas, citovaný článek, Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 22—30, Vilnius, 1959.

106

Souhláskové kmeny

Souhláskové kmeny jsou v nářečí, stejně jako v mnoha jiných nářečích litevštiny²⁷, nejvíce smíšené.²⁸ S výjimkou slov diktė a sesuva jsou všechna podstatná jména se souhláskovým kmenem v nářečí mužského rodu. Slova ženského rodu přešla ke kmeni o, např.: āˑšmenas, pūtmenas „putmenys, otok“, sēˑmenas, skūtmenas „skutmenys, slupky“ atd.

Podstatná jména mužského rodu se souhláskovým kmenem také již nemají jednotný systém skloňování. Všechna, s jedinou výjimkou slova āˑkmenis || āˑkmuo, vykazují zřetelnou tendenci přecházet ke kmeni ia, skloňují se však téměř všechna po svém, protože jedno má více a jiné méně tvarů kmene ia. Zcela samostatné paradigma má slovo šuva.

Podstatná jména āˑkmuo, vāˑnduo, gen. sg. āˑkmens, vāˑndens || vāˑndene... atd. mají ve všech pádech paralelní podoby: nom. sg. āˑkminis, gen. sg. āˑkmina, vāˑndine, dat. sg. āˑkminui, vāˑndinui atd. Stejný jev lze pozorovat také v sousedních žemaitských a lotyšských nářečích, např.: v žemaitštině z okolí Kuršėnai gen. sg. tēšmens, dat. sg. tēˑšminu „vemenu“, acc. sg. tēšmini, ūndini „vodu“; v lotyštině: akmins „kámen“, dibins „dno“, tesmens „vemeno“ (Bukaiši, Mežamuiza)²⁹.

Toto střídání in, en se vysvětluje dvojím způsobem: K. Būga je považuje za čistě fonetický jev³⁰, zatímco J. Kazlauskas ve své disertaci, opíraje se o údaje z litevských nářečí a starých písemných památek, jakož i z lotyštiny a staré slovanské jazykové oblasti, je vykládá jako pozůstatky podstatných jmen n-kmenů, která zobecnila slabý stupeň sufixu³¹. V jednotlivých případech se však v nářečí může i, e před n, m střídat také v kmenech, které nejsou souhláskové, např. rēibinei || rēibene „Reibiniai, vesnice“, gimbūˑčei || gembūˑčei „Gimbūčiai, vesnice“, pāgimbūte || pāgembūte „Pagimbūtė, pole v katastru vesnice Reibiniai“ (příklady byly zaznamenány v okolí Skaistgirys).

Skloňování podstatných jmen mužského rodu se souhláskovým kmenem

Jednotné číslo Množné číslo Nom. tēšmuo Nom. tēšmenei Gen. tēˑšmenē Gen. tēšmenų tēšmens tēšmenų Dat. tēˑšmenui Dat. tēšmenāˑm(s) tēšmenim(s) Acc. tēˑšmeni Acc. tēšmenus Instr. tēˑšmenu Instr. tēšmeneis tēšmenim(s) Loc. tēšmeniˑ Loc. tēšmeniuos(e) tēšmenie

²⁷ J. Senkus, Daiktavardžių priebalsinio kamieno linksniavimas kapsų ir zanavykų tarmėse. — Lietuvos TSR MA Darbai, Serija A 2 (7), Vilnius, 1959; J. Kardelytė, Daiktavardžių kait ymas Linkmenų tarmėje. — Lietuvių kalbotyros klausimai, 2, 172—176, Vilnius, 1959.

²⁸ O příčinách zániku starého souhláskového skloňování v litevštině viz podrobněji J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos daiktavardžių linksniavimo sistemos paprastėjimas, 4—10, Vilnius, 1958, strojopis; J. Senkus, tamtéž, s. 167—168.

²⁹ Žr. L. Bičolė, Mežamuizas izloksne. — Filologu biedrības raksti, XII, 12, 17, Rīga, 1932.

³⁰ K. Būga, Lietuvių kalbos žodynas, 1, 42, Kaunas, 1924.

³¹ J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos daiktavardžių linksniavimo sistemos paprastėjimas, 61—63, Vilnius, 1958, mašinraštis.

107

Poznámky. Podle vzoru tašmuo se skloňují: juosmuo, rāumuo, rīduo, stūomuo, ž̃elmuo. Podstatné jméno ā̃šmenas || ā̃šmenei se na území nářečí vyskytuje v mužském i ženském rodě. Je-li mužského rodu, skloňuje se stejně jako tašmuo. Stejně se skloňuje i slovo vānduo, jen v genitivu sg. má přízvuk na kořeni vā́ndens, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích (Kuršėnai, Papilė). Podstatné jméno lĩemuo si v nominativu a akuzativu pl. zachovalo také staré tvary: liemenis ~ liemenys || lĩemenei, liemenis || liemenįs, zatímco v dativu a instrumentálu pl. jsou častější staré tvary souhláskového kmene: liemenim(s), lĩmenim(s); vzácnější jsou tvary kmene ia: liemenā́m(s), lĩmeneis. P̃iemuo, skĩemuo mají v nominativu pl. pouze staré tvary piemenis ~ piemenys, skiemenis ~ skiemenys; v dativu a instrumentálu pl. má pĩemuo vedle častějších starých tvarů souhláskového kmene také vzácnější tvary kmene a: piemenim(s) || piemenā́m(s), pĩemeni̇m(s) || pĩemėnais. V akuzativu pl. se vedle častějšího piemenįs říká také piemenis.

Skĩemuo si v dativu pl. zachovává starý souhláskový tvar ski̇emenim(s); v instrumentálu pl. se vedle starého tvaru skĩemenim(s) vyskytuje také tvar kmene ia skĩemeneis. V akuzativu pl. se užívají jak souhláskové, tak tvary kmene ia: skiemenis || skieme-ni̇s. V lokálu pl. se užívá tvar kmene ia skĩemėnuos(e).

Ākmeno přešlo ve všech pádech kromě nominativu a genitivu sg., které mají vedlejší podoby ā̀kmuo || ā́kmins, ā́kmens || ā́kmina, zcela ke kmeni a, např. dat. sg. ā́kminui, nom. pl. ā́kminai atd.

Mė́nuo přešlo, s výjimkou nominativu sg., stejně jako v lk, ke kmeni ia.

Jak je patrné z paradigmatu a poznámek, skloňování podstatných jmen mužského rodu se souhláskovými kmeny je značně smíšené se skloňováním kmenů ia a zčásti a. Tvary kmene ia pronikly, dalo by se říci, pravidelně: nejprve pronikly do souhláskových kmenů tvary kmene i, a když podstatná jména mužského rodu s kmenem i začala přecházet ke kmeni ia, pronikly tvary tohoto kmene analogicky také do souhláskových kmenů.

Pronikání tvarů kmene a lze vysvětlit analogií genitivu pl., srov. kmen a bā́lnu- a souhláskový kmen pĩemenu-; podle toho vznikají i další tvary pl. s tvrdou souhláskou: dat. pl. piemenā́m(s), instr. pl. pĩemenais atd.³²

Tvary lokálu sg. tęšmenie, vā́ndenie jsou, stejně jako u kmenů i a ia, přejaty ze žemaitštiny.

Zcela svérázně se v nářečí skloňuje ši̇va.

Jednotné číslo

Množné číslo

V.Š. ši̇va K. šūnies N. šūnei (Šakyna, Dilbinai, Dameliai, Skaistgirys a další) šūnui (Skaistgirys) G. šūni I. šūnim (Šakyna, Dilbinai, Dameliai, Skaistgirys a další) šūnu (Skaistgirys) L. šūni šūnie

V.Š. šūnis ~ šūnys K. šūni- N. šūnim(s) G. šūnis I. šūnim(s) šūneis (zř. Skaistgirys) L. šūnuos(e)

³² Srov. J. Kazlauskas, Lietuvių kalbos daiktavardžių linksniavimo sistemos paprastėjimas, 31, Vilnius, 1958, strojopis.

108

Takže šuva³³ se téměř po celý čas skloňuje podle kmene na -i. Tvar dativu jednotného čísla se vysvětluje obtížně, nejspíše je však převzat ze žemaitštiny (srov. papilėnišské dounininské šånei ~ šūnie), pouze v nářečí zůstaly neopravené fonetické žemaitské rysy (srov. také převzaté žemaitské lokály). Potvrzovala by to i skutečnost, že se tento tvar užívá pouze u žemaitské hranice, zatímco dále na východ (Skaistgirys) začíná mizet. Považovat šūnei za dativ ženského rodu jednotného čísla *šuniai patrně nelze, protože s výjimkou lokálů převzatých ze žemaitštiny a užívaných méně často se v samotném nářečí nikdy nemísí pádové tvary podstatných jmen mužského a ženského rodu.

Skloňování podstatných jmen ženského rodu s konsonantickými kmeny

Jednotné číslo Množné číslo N. Š. duktė, sesuva N. Š. dukteris~dukterys, šešeris~šešerys G. dukters, sesers dukteres, šešeres duktės, seseries G. dukterų, šešerų D. dukterei, šešerei D. dukterim(s), seserim(s) dukterum(s), seserum(s) A. dukterį, šešerį A. dukteris, šešeris dukteres, šešeres I. duktere, šešere I. dukterim(s), seserim(s) dukterim(1.ret.) dukterum(s), seserum(s) L. dukteri, seseri L. dukteruos(e), seseruos(e) dukterie, seserie dukterie, seserie dukteries(e), seseries(e)

Poznámky. Tvar sesuva v nominativu jednotného čísla nejspíše vznikl podle analogie s nominativem jednotného čísla o-kmenu, protože „sesuo“ bylo v nářečí jediným podstatným jménem ženského rodu s koncovkou -uo. V genitivu jednotného čísla u slova duktė se již začíná prosazovat tvar ė-kmenu podle analogie s nominativem jednotného čísla. V lokálu jednotného čísla a v nominativu, akuzativu a lokálu množného čísla se podél celé žemaitské hranice vyskytují také žemaitské koncovky ė-kmenu (srov. kuršėnské šešeres, papilské dukteres, šešeres). K tvarům lokálu množného čísla dukteruos(e), seseruos(e) viz poznámku k lokálu množného čísla o-kmenu.

Zvratná podstatná jména

Reflexivní podstatná jména nejsou příliš častá. V nářečí mají dvě koncovky, -is a -ies, např.: drà·skimd·sis || drà·skimd·sies, šà·udimd·sis || šà·udimd·sies. Původ koncovky -ies není jasný. Někdy, zejména u žemaitské hranice, se vyskytují i ryze žemaitské tvary, např.: ãrdimo·s „hněv, drásání“ aj. Pro nářečí je příznačné, že se reflexivní podstatná jména neskloňují: pro všechny pády se užívá

K původu tohoto tvaru viz J. Kazlauskas, cit. dílo, s. 64.³³

109

tvar nominativu, např.: čė ša'udimā'sies nebūva girdēti „zde nebylo slyšet žádné vzájemné střílení“; ōi tù kada, nòns usidārpsi us, ta. lō'jo'imā'sis „ach, ty jednou utrpíš za to vzájemné štěkání“; ka, tù pasistum su sava daužimā'sies „kdybys se strkal se svým vzájemným boucháním“

Reflexivní podstatná jména se neskloňují nejen v šakynském, ale i v sousedních nářečích, např. v kuršėnském aj.

PODSTATNÉ JMÉNO V ŠAKYNĚSKÉM NÁŘEČÍ

А. П. ИОНАЙТИТЕ

Resumé

Článek zkoumá zvláštnosti skloňování podstatných jmen v šakynském nářečí. Jsou stanoveny následující charakteristické rysy změn podstatných jmen:

1. Zánik dvojného čísla. Místo starého dvojného čísla se v nářečí užívá množné číslo, např.: dù ā'rklei ‚dvě klisny‘, dù sù'nai ‚dva synové‘, dvǫ gā'lvas ‚dvě hlavy‘ atd. Zbytky dvojného čísla se zachovaly v akuzativu podstatných jmen kmenů na a, ia, stojí-li tato podstatná jména spolu s číslovkami dù ‚dva‘, àbu ‚oba‘, àbùdu ‚oba‘, např.: dù a'ǝRklu ‚dvě klisny‘, àbu gàlu ‚oba konce‘.

2. Pádové koncovky podstatných jmen v nářečí jsou v zásadě stejné jako koncovky pádů odpovídajících kmenů spisovného jazyka, pouze v nářečí prošly fonetickým nebo morfologickým zkrácením. Některé pádové tvary jsou totožné s tvary sousedních žemaitských nářečí, např.: lokál jednotného čísla zdrobnělých podstatných jmen s příponou —ukas: da'fàikuo ‚v zahrádce‘, ǫuodėžiuo ‚v hrnečku‘; lokál jednotného čísla podstatných jmen kmenů na ia, i a na souhlásku: gėr'ioie ‚v příkopu‘, dántie ‚v zubu‘, vǫndenie ‚ve vodě‘; lokál množného čísla podstatných jmen kmene i: àkies(e) ‚v očích‘, dánties(e) ‚v zubech‘; nominativ a akuzativ množného čísla podstatných jmen ženského rodu kmene i: nom. ā'kes, akuz. àkes ‚oči‘, àuses ‚uši‘. Žemaitský vliv je nejspíše třeba spatřovat také v pronikání tvarů lokálu podstatných jmen mužského rodu do lokálu množného čísla podstatných jmen ženského rodu: àusios(e) ‚v uších‘, šàkuos(e) ‚ve větvích‘, žō'lios(e) ‚v trávách‘.

Nářečí se rovněž vyznačuje tvary dativu a instrumentálu množného čísla všech kmenů ženského rodu s koncovkou —um(s): bǫ'bum(s) ‚bábám a bábami‘, gė'rum(s) ‚jeřábům a jeřáby‘, ā'nkšćum(s) ‚luskům a lusky‘ atd. Původ těchto tvarů není jasný. Podle autorky se tyto tvary mohly vytvořit analogicky

110

s instrumentálovým tvarem zájmena kas ’kdo, co’, kum? ’kým, čím’, který se může užívat s instrumentálem množného čísla podstatných jmen ženského rodu, např. sù, kum? su mĕrgom(s) ’s kým? s dívkami’> sù kum?—su mergum(s).

3. Kmeny podstatných jmen v nářečí jsou stejné jako ve spisovném jazyce, je však třeba uvést, že ne všechny kmeny se v nářečí zachovaly stejně dobře. Nejlépe se zachovaly kmeny a, ia, o, io, ē a podstatná jména ženského rodu kmene i, např.: ākis ’oko’. Podstatná jména mužského rodu kmene i téměř zcela přešla ke kmeni ia. Podstatná jména kmene u (iu) v množném čísle přešla ke kmenům a, ia, např.: sū’nai ’synové’, sō’džei ’vesnice’. Nejhůře se v nářečí zachovala podstatná jména se souhláskovým kmenem. Téměř každé slovo se souhláskovým kmenem se v nářečí skloňuje jinak, protože do skloňovacího systému každého slova pronikl nestejný počet tvarů podstatných jmen kmene ia (někdy také a).

Pokud se kmen některého jednotlivého podstatného jména neshoduje s kmenem odpovídajícího podstatného jména spisovného jazyka, téměř vždy se shoduje s kmenem odpovídajícího podstatného jména v žemaitských nářečích, a často i s podstatným jménem lotyšského jazyka.

4. Zvratná podstatná jména se v šakynském nářečí, stejně jako v sousedních žemaitských nářečích (např. v Kuršėnai), neskloňují.

5. V nářečí mají podstatná jména, až na některé výjimky uvedené v článku, stejné přízvukové paradigmaty jako ve spisovném jazyce.