LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA

LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA

O MORFOLOGICKÉ STRUKTUŘE LITEVŠTINY A JEJÍM VÝVOJI

(Namísto úvodu)

A. VALECKIENĖ

§ 1. Základ morfologické struktury jazyka tvoří slovní tvary. Většina slov má v jazyce nikoli jediný, nýbrž několik nebo i desítky tvarů. Slovní tvary sjednocuje lexikální význam slova. Slovům a jejich tvarům jsou rovněž vlastní gramatické významy, které jsou velmi abstraktní. Tentýž gramatický význam může mít nikoli jen některé slovo či tvar, nýbrž celá jejich skupina. Gramatické významy se rozpoznávají ze vztahu jedněch slov a tvarů k jiným slovům a tvarům v jazyce. Velmi úzce souvisejí také s lexikálními, tj. konkrétními významy slov. V. Vinogradov zdůrazňuje, že gramatický význam slova organicky vstupuje do významové struktury každého slova¹.

Na základě gramatických významů slov, jejich morfologických vlastností a syntaktických funkcí se v tradiční lingvistice rozlišují určité skupiny neboli typy slov, nazývané slovní druhy. Slovní druhy (podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka atd.) tvoří základní morfologické kategorie. Za morfologické kategorie se považují také obecné morfologické vlastnosti příznačné pro daný slovní druh a zahrnující jeho slova (např. rod, číslo, pád atd.). Vnějšími prostředky vyjádření těchto morfologických kategorií, které určují i morfologickou strukturu slovních typů, jsou slovní tvary. Gramatický význam tvarů tvořících určitou morfologickou kategorii je zároveň významem této morfologické kategorie. Obě stránky morfologických kategorií (formální a sémantická) tvoří nedělitelný celek.

§ 2. Slovní tvary mají nejčastěji vnější formální kategoriální ukazatele. Ve flektivních jazycích (k nimž patří i litevština) jsou takovými ukazateli obvykle různé afixy (koncovky, přípony, předpony). Někdy se slovní tvary tvoří pomocí střídání samohlásek (tzv. „vnitřní flexe“), přízvuku a intonace. Poslední uvedené prostředky tvoření tvarů se v litevštině obvykle kombinují s afixy. V litevštině, stejně jako v dalších příbuzných jazycích, se užívají také analytické

¹ В. В. Виноградов, Русский язык, Москва—Ленинград, 1947, p. 33.

5

tvary, utvořené z plnovýznamového a pomocného slova, které nemá vlastní nominální funkci. Gramatický význam analytických tvarů nevzniká z významu jejich složek, nýbrž ze sémantické syntézy celého spojení. Jde o zcela nové tvary s vlastním specifickým gramatickým významem. Pro litevštinu jsou příznačné analytické tvary sloves, nazývané složené, které vedle jednoduchých tvarů vytvářejí samostatný systém časování. (Struktura a základní funkce složených perfektivních tvarů litevských sloves ve srovnání s jednoduchými tvary jsou pojednány v článku tohoto sborníku „Složené perfektivní tvary slovesných časů a způsobů v litevském spisovném jazyce“.)

§ 3. Morfologické kategorie se nevyjadřují morfologickými vlastnostmi jednotlivého slova, nýbrž souhrnem funkčně se shodujících tvarů. Například v litevštině má kategorie rodu podstatných jmen několik formálních kategoriálních ukazatelů. Tvary mužského rodu charakterizují koncovky nominativu jednotného čísla -as, -is, -ys, -us, -uo; tvary ženského rodu koncovky -a, -ė, -i, -is, -uo. Tvary nominativu jednotného čísla mužského a ženského rodu se stejnými koncovkami se rozlišují podle dalších tvarů deklinačního systému slov téže skupiny. Například podstatná jména mužského rodu s koncovkou nominativu jednotného čísla -is mají koncovku dativu jednotného čísla -iui (dantis, dančiui), zatímco podstatná jména ženského rodu se stejnou koncovkou nominativu jednotného čísla mají koncovku dativu jednotného čísla -iai (akis, akiai) atd. Morfologické kategorie tedy v jazyce obvykle fungují jako určité systémy tvarů. V rámci systému je gramatický tvar dostatečně určen i bez samostatného kategoriálního ukazatele. Například vedle paradigmatu číslovky „10“: dešimtis, dešimties, dešimčiai, dešimtį, dešimtyje se v litevštině prosadilo také toto paradigma: dešimt, dešimties||dešimt, dešimčiai, dešimt, dešimtimi, dešimtyje. V tomto systému se tvar dešimt, který nemá formální ukazatel pádové kategorie, chápe jako tvar nominativu, akuzativu a někdy i genitivu jednotného čísla.

Formální ukazatele jednotlivých morfologických kategorií se mohou shodovat. Například koncovka -as v litevštině synkreticky označuje kategorie rodu, čísla a pádu substantiv a zájmen, tj. slova s koncovkou -as se gramaticky charakterizují jako tvary nominativu jednotného čísla mužského rodu.

Některá nesklonná slova nemusí mít ani vnější formální kategoriální ukazatele. Například vlastnosti předložek jako morfologické kategorie a jejich gramatický význam se projevují podle toho, s jakými slovy se daná předložka pojí (proto se rozlišují předložky s genitivem, akuzativem a jiné předložky).

§ 4. Při zkoumání slovních tvarů v morfologii nelze odhlížet od morfologické struktury celého slova a slovních typů. Morfologie tedy zahrnuje nauku nejen o slovních tvarech a jejich systémech, ale také o morfologických slovních typech a morfologických znacích slov — o morfologické povaze celého slova, i toho, které je morfologicky nerozčlenitelné.

6

Morfologií se obvykle zkoumají také způsoby tvoření slov. Vyčleníme-li skládání slov jako specifický způsob tvoření slov, ostatní základní prostředky tvoření slov a slovních tvarů se shodují (sufixy, koncovky, předpony). V litevštině může být táž koncovka prostředkem tvoření nového slova i ukazatelem tvaru, např.: jaunis (bratr) je odvozenina s koncovkou -is od jaunas; koncovka -tis charakterizuje tuto odvozeninu zároveň jako nominativ jednotného čísla mužského rodu. (Oblasti tvoření slov se v této publikaci věnují články „O zkoumání tvoření hydronym“ a „Složené částice v litevštině“.)

Předmět morfologie velmi úzce souvisí s předmětem syntaxe — se syntagmaty a větami. Syntaktická funkce slov je jedním z kritérií pro rozlišování slovních druhů. Ze syntaktické funkce slov a jejich vztahu k ostatním slovům ve větě vyplývá také gramatický význam slov. Gramatický význam některých morfologických kategorií lze objasnit jedině jejich syntaktickým rozborem. Například gramatický význam předložky je patrný ve spojeních slov, jejichž syntaktické vztahy vyjadřuje (nejčastěji slovesa a podstatného jména). (Viz článek „Významy a užívání předložky į v současné litevštině“ v této publikaci.) Na druhé straně zákonitosti spojování slov ve větě někdy také částečně závisí na zvláštnostech jejich morfologické struktury. Výrazným příkladem jsou v tomto ohledu participia. Participia mají morfologické vlastnosti slovesa i přídavného jména. Proto mohou plnit atributivní i predikativní funkci (druhou z nich mají v narativním stylu). Některá participia navíc plní jakousi přechodnou funkci mezi predikativní a atributivní funkcí. V takových případech vyjadřují ve větě vedlejší děj nebo stav a mají dvojí syntaktické vztahy k ostatním slovům; z hlediska funkce jsou taková participia spojena se slovem vyjadřujícím hlavní děj (obvykle slovesem) i se slovem vyjadřujícím původce děje (obvykle podstatným jménem), srov.: Vaikas pavargęs liovėsi bėgioti. Tato funkce participií je pojednána v článku „Atributivně-predikativní užití litevských participií“ v této publikaci. Zde se plně projevují také zvláštnosti morfologické struktury samotné kategorie participií.

§ 5. Jazyk se neustále mění. „Každé období vývoje jazyka vytváří něco nového, a to při pozvolných změnách jazyka tvoří základ jeho dalšího vývoje“². V jazyce se mění jak slovní zásoba, tak gramatická struktura, avšak ne stejně rychle. Změny slovní zásoby jsou poněkud zřetelnější. S každou novou změnou společenského uspořádání se jazyk obohacuje o nová slova, zatímco některá slova přestávají být užívána. Gramatická, a zvláště morfologická struktura jazyka se mění velmi pozvolna a nenápadně. V delším časovém období lze však i zde zaznamenat určité změny: mění se slovní tvary a jejich systémy, mění se gramatický význam slov a tvarů i povaha morfologických kategorií a vznikají dokonce nové morfologické kategorie.

² И. А. Бодуэн де Куртенэ, Избранные труды по общему языкознанию, т. 1, Москва, 1963, р. 67.

7

V litevštině patří k nejcharakterističtějším zanikajícím tvarům tvary dvojného čísla, které se stále vyskytují v beletrii a v některých nářečích. Jako systém se tvary dvojného čísla užívají pouze v západní části žemaitského nářečí. V ostatních nářečích se tvary dvojného čísla zachovaly už jen u některých slov (nejčastěji u některých starších slov, která svým významem souvisejí se samotným člověkem nebo jeho domácností). Užívají se také již jen tvary dvojného čísla některých pádů (životnější je nominativ-akuzativ mužského rodu, např.: dù výru). Tvary dvojného čísla podstatných jmen se obvykle pojí s tvary číslovek dù, dvi, abù, abi. (Viz článek „Dvojné číslo litevských podstatných jmen“ v této publikaci.) Je zřejmé, že normativně ustálené tvary dvojného čísla těchto číslovek díky principu shody ve větě po určitou dobu pomáhají zachovat i odpovídající tvary dvojného čísla podstatných jmen.

Archaičtí jsou v litevštině také postpoziční lokály, tvořené z různých pádů s postpozicemi, zejména adesiv a alativ. Z posledních dvou pádů se v současné litevštině vyskytují jen ojedinělé ztuhlé tvary (např.: velniõp, vakarõp, namiẽpi aj.). Širší známost těchto pádů pochází ze starých písemných památek. Iliativ je dosud živý ve východoaukštaitských nářečích a užívá se po slovesech pohybu (išėjo miškañ). Někde už tento pád vykazuje známky zániku: zaměňuje se za vnitřní inessiv (miškė). (Tato publikace přináší článek o historii plurálových tvarů vnitřního inessivu.)

Zanikající slovní tvary se v jazyce izolují a po určitou dobu přetrvávají jako jisté relikty. Někdy se velmi dlouho zachovávají také ve frazeologických spojeních. Zatímco však některé tvary zanikají, objevují se jiné tvary se stejnou funkcí. Gramatický systém jazyka proto zůstává nenarušen a jazyk bez jakýchkoli překážek plní komunikativní funkci. Například v litevském spisovném jazyce se namísto postpozičních lokálů ustálily předložkové konstrukce (važiuoja į miestą, eina į namus||link namų, gyvena pas mus aj.). Funkci zanikajících tvarů mohou přebírat také jiné tvary existující v jazyce. Například funkci tvarů dvojného čísla přebírají tvary množného čísla³. Tím se poněkud mění gramatický význam tvarů množného čísla i povaha samotné kategorie čísla.

§ 6. Jedním z nejnápadnějších procesů vývoje gramatické struktury jazyka je lexikalizace jednotlivých pádových tvarů neboli adverbializace. Pádové tvary některých slov se při pozvolných změnách jazyka oddělují od svého paradigmatu, ztrácejí jakoukoli gramatickou vazbu na tvary ostatních pádů (a tím i svůj dřívější gramatický význam) a osamostatňují se — lexikalizují. Začínají plnit nové, příslovečné funkce. Společný formální ukazatel pádu (ztuhlá koncovka) po přerušení dřívějších vazeb tvaru s celým paradigmatem ztrácí kategoriální význam. Z hlediska současného jazyka se tak příslovečně zpodstatnělé-

³ Pravděpodobně právě proto začaly tvary dvojného čísla zanikat, že svým gramatickým významem stály v jazyce v opozici vůči tvarům jednotného čísla společně s tvary množného čísla.

8

zaniklých pádových tvarů již nelze srovnávat s jinými tvary, které zachovaly tutéž koncovku a mají pádový význam. Ne všechny pádové tvary, které plní funkci příslovce, jsou stejně vzdálené od svého systému skloňování. Za příslovečně zpodstatnělé se obvykle považují pádové tvary, k nimž již nelze připojit přívlastek. Podle izolovaných pádových tvarů lze tvořit nové příslovce pomocí téhož formantu. Tímto způsobem se izolovaný pádový tvar může v jiné soustavě gramatických jevů (v kategorii příslovcí) znovu stát produktivním. (Viz článek v tomto sborníku „Adverbializace genitivu jednotného čísla a příslovce s formanty -(i)os, -ės v současné litevštině“. Z kategorie příslovcí se v tomto sborníku tiskne také další článek „Příslovce s formantem -(i)ai v severozápadních aukštaitských nářečích“.)

§ 7. Morfologická stavba jazyka je složitý systém. Všechny morfologické jevy spolu souvisejí. Změní-li se jeden jev, poněkud se mění i ostatní. Někdy může být malá, nepatrná změna v morfologickém systému příčinou i velmi velkých změn. Pro vývoj morfologického systému jazyka má zákon analogie velmi velký význam. Tvary tvořící systémy se navzájem ovlivňují. Podle tvaru některého pádu v jedné paradigmatu se vyrovnávají tvary odpovídajících pádů v jiných paradigmatech, anebo podle paradigmat jednoho typu celé paradigma jiného typu. Za určitých okolností se mění dokonce i lexikální morfém. Například v litevštině, stejně jako v jiných indoevropských jazycích, se paradigmata zájmen 1. a 2. osoby skládají ze supletivních tvarů, tj. jednotlivé pády těchto paradigmat mají různé kořeny, srov. litev. àš, manẽs, màn atd., mēs, mūsų, mùms, mùs atd. V paradigmatu jednotného čísla zájmena 1. osoby se kořen nominativu àš liší od kořene ostatních pádů man-; paradigma množného čísla je ve spisovném jazyce ještě rozmanitější. Lze v něm rozpoznat dokonce čtyři kořeny (mės, mūs-, mum-, mùs). V nářečích se paradigma množného čísla zájmen 1. osoby vyrovnává analogicky. Podle tvarů dativu a instrumentálu množného čísla s kořenem mum- se tvoří i tvary ostatních nepřímých pádů se stejným kořenem, např.: gen. mumį, mùmi, mum̃, mumės, ak. mumùs, mumìs, mùms a mumì, mùmi, mùm (jako genitivy), lok. mumysè, mumisè, mumẽs, mumỹ (vedle mùsyje); ill. mumỹsna. Podobná analogie probíhá i v paradigmatu množného čísla zájmen 2. osoby. Paradigmata jednotného a množného čísla zájmen 1. a 2. osoby jsou kvůli odlišným kořenům navzájem méně propojena než odpovídající paradigmata jiných zájmen či jmenných slov. Z hlediska významu lze tvary zájmen àš ir mēs, tù ir jūs chápat také jako samostatná slova. Proto mezi paradigmaty zájmen àš ir mēs, tù ir jūs probíhá analogie při tvoření tvarů. Tvary jednotného čísla ovlivňují tvary množného čísla. Například mnoho výše zmíněných i dalších tvarů pádů množného čísla má koncovky odpovídajících pádů jednotného čísla, srov.: gen. pl. mumį (podle gen. sg. manį, s nosovkou podle vzoru akuzativu jednotného čísla podstatných jmen), mumės (podle gen. sg. manẽs s koncovkou podstatných jmen s kmenem na ė), mùm (snad

9

podle strukturálně podobného (s jediným lexikálním morfémem) gen. sg. mán, který se foneticky zkrátil z manė), mūsų (podle mano); dat. pl. mūmienai (podle dat. sg. mānienai se starou koncovkou -ie <ei, srov. pr. mennei), ak. pl. mūmi (podle ak. sg. mànį) a mumį, mūm jako genitivy množného čísla, lok. pl. mùmy, mùsyje (podle lok. sg. manỹ(ję)), mumės (podle lok. sg. munė (žem.) se starou koncovkou podstatných jmen s kmenem na i -ė, k níž se připojilo -s, charakteristické pro množné číslo), ad. pl. mùsip (podle ad. sg. manip) atd.

Svérázné skloňování zájmen 1. a 2. osoby v litevštině výrazně ovlivnilo skloňování podstatných jmen a zájmen rodových; srov. tvary zájmen 1. osoby utvořené podle odpovídajících pádových tvarů podstatných jmen s kmenem na i: gen. sg. munės (žem.), instr. sg. manim(i), lok. sg. manyje, munė (žem.), lok. pl. mumys(ė); podle odpovídajících pádových tvarů rodových zájmen: instr. pl. m umais (podle jais), lok. pl. mūsuose (podle juose), dat. pl. mūmiem (snad podle jiem) atd. Ve skloňování zájmen nerodových se vyskytuje mnoho rozmanitých, vzájemně se křížících analogií; jejich prozkoumání je úkolem samostatného článku.

Je třeba říci, že změny v jedné jazykové oblasti často přecházejí do jiné, například z fonetiky do morfologie. Kvůli fonetickému splynutí některých pádových koncovek v jednotlivých paradigmatech v litevštině zaniká skloňování podstatných a přídavných jmen s kmenem na u, stejně jako souhláskové skloňování podstatných jmen; značně utrpělo také skloňování podstatných jmen s kmenem na i. Proto se stále více prosazuje a rozšiřuje skloňování kmenů na a a ia.

§ 8. S rozvojem morfologické stavby jazyka se v průběhu času některé tvary či jejich systémy vyhraní jako produktivní, jiné zůstávají vedle produktivních jako sekundární variantní tvary nebo jako výjimky. V morfologickém systému jazyka se tedy neustále vyskytují takzvané dublety některých tvarů. Produktivní a nejčastěji užívané tvary se obvykle v gramatikách zaznamenávají jako normativní. Produktivita tvarů, a spolu s ní i některé gramatické normy, se však rovněž mění. V každém období vývoje jazyka jsou morfologické jevy, které jsou více ustálené, i ty, které se mění více. V oblasti, kde dochází ke změnám, se gramatické normy mohou měnit i během poměrně krátkého období vývoje jazyka. Například ve srovnání s gramatikou J. Jablonského z roku 1901 se nyní za normativní považují jiné tvary některých pádů podstatných jmen s u-kmenovým, i-kmenovým a souhláskovým skloňováním; srov. v gramatice J. Jablonského nom. pl. ãkmenės, šėsers, dùkteres, ale mėnesiai (dnes ãkmenys, šėserys, dùkte-rys), lok. sg. sūnūje, žmogūje, vaisiūje, puōdžiūje (dnes sūnuje, žmoguje, vaisiuje, puōdžiuje), instr. sg. patimi (dnes pačiu), lok. sg. patimė (dnes pačiame) atd.

Při zkoumání morfologické stavby jazyka a jejího vývoje je důležité v každém období jazykového vývoje vymezit produktivní a neproduktivní tvary a určit směr vývoje určitých morfologických jevů i celého morfologického systému.

10