RECENZE

O JIHOVÝCHODNÍ HRANICI ÚZEMÍ STARÝCH BALTŮ

B. V. Sedov, Balto-íránský kontakt na levém břehu Dněpru, „Sovětská archeologie“, 1965, č. 4, s. 52—62.

Monografie V. Toporova a O. Trubačova „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“, vydaná v roce 1962¹, vzbudila u nás i v zahraničí široký ohlas. Tento ohlas se neomezuje pouze na četné recenze a anotace, nýbrž má mnohem větší význam. Uvedená monografie se stala předmětem věcných úvah a diskusí a také podnětným základem, který stimuluje další hledání a výzkum². Dnes je ještě příliš brzy usuzovat, zda budoucí výzkum potvrdí všechny myšlenky a hypotézy předložené v monografii, avšak její nejdůležitější závěry (přítomnost baltských hydronym až po povodí Sejmu, relativní chronologie baltských a slovanských hydronym Horního Podněpří) zůstávají nezpochybnitelné.

Jedním z nejdůležitějších a nejnovějších závěrů monografie V. Toporova a O. Trubačova bylo stanovení jihovýchodní hranice rozšíření baltských hydronym a konstatování přímých jazykových kontaktů Baltů a Íránců. Tento odvážný závěr značně korigoval tvrzení M. Fasmera, že Balty a Íránce již v posledních staletích 1. tisíciletí př. n. l. oddělovaly slovanské kmeny. Materiální kulturu, která oddělovala severní Íránce od jižních Baltů, archeologové obvykle nazývají juchnovskou kulturou (podle názvu sídliště). Až do posledních let byla juchnovská kultura jednomyslně připisována

¹ V. N. Toporov, O. N. Trubačov, Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří, Moskva, 1962.

² Například po vydání monografie „Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří“ se na dvou rozsáhlých toponomastických konferencích, které se konaly, alespoň několik autorů příspěvků zabývajících se problémem substrátu baltských místních názvů opíralo také o zmíněnou monografii, srov. Ф. И. Гордеев, К вопросу о происхождении гидронима Москва, kn.: Всесоюзная конференция по топонимике СССР (Тезисы докладов и сообщений), Ленинград, 1965, р. 100; А. С. Стрыжак, Основные гидронимические ареалы Средне-поднепровского левобережья, tamtéž, р. 131; В. А. Жучкевич, Гидронимические исследования и историко-географическая реконструкция топонимического ландшафта, kn.: III республиканська ономастична (гідронімічна) конференція (тези), Київ, 1965, р. 31; В. П. Петров, Балтика і славіка в гідронімії України, tamtéž, р. 115.

239

Slovanům. Jako snad první zapochyboval o slovanském původu této kultury H. Mora a vyslovil domněnku, že by mohla být baltská. Jeden z nejvýznamnějších archeologů naší země P. Tretiakov, který považoval juchnovskou kulturu za slovanskou, později (v roce 1963) svůj názor změnil. Problém etnické příslušnosti juchnovské kultury tím však ještě nebyl vyřešen. Tento problém řeší archeolog V. Sedov ve svém článku „O balto-íránských kontaktech na levém břehu Dněpru“³ s využitím lingvistických, zejména toponomastických údajů. Aniž bychom se zabývali podrobnostmi argumentace, můžeme uvést nejdůležitější závěry, které budou velmi užitečné lingvistům zajímajícím se o balto-íránské a balto-slovanské jazykové vztahy. Především autor tvrdí, že juchnovská kultura je nepochybně baltská. Autor píše: „Podrobné srovnání archeologické a toponymické mapy starší doby železné ukazuje správnost závěru, že většina íránismů v Posjemí je pozůstatkem jiných kmenů... a dovoluje se domnívat, že velká část hydronym baltského původu v povodí Sejmu se zachovala z dob, kdy zde žily kmeny juchnovské kultury“ (s. 57).

Tento závěr, opřený o pečlivou srovnávací analýzu pozůstatků materiální kultury v povodí Sejmu, plně potvrzuje hypotézu V. Toporova a O. Trubačova o přímých kontaktech baltských a íránských jazyků v povodí Sejmu. Lingvisty však nejspíše nejvíce zaujme datování balto-íránských kontaktů, které stanovil V. Sedov ve svém článku. Jak známo, pouze na základě jazykových údajů nebylo možné toto datum určit (lingvistická analýza hydronym může přinejlepším ukázat pouze relativní chronologii těchto kontaktů). Podle V. Sedova přinášejí Baltové juchnovskou kulturu do Posjemí kolem V—IV. století př. n. l. Pohyb Baltů do Posjemí pravděpodobně probíhal ze severu, snad z povodí Desny. Balto-íránské jazykové kontakty tedy musely začít kolem V—IV. století př. n. l. V. Sedov se navíc pokouší určit, jak dlouho mohly balto-íránské kontakty trvat. Podle jeho názoru mohly balto-íránské kontakty, které začaly kolem V—IV. století př. n. l., pokračovat přibližně čtyři až pět století, tedy až do počátku našeho letopočtu. Íránské (skytské) kmeny v Posjemí se po příchodu Baltů ze severu nejspíše neodstěhovaly, nýbrž byly před počátkem našeho letopočtu asimilovány příchozími Balty.

Z toho, co zde bylo řečeno (i kdyby některá z těchto tvrzení byla v budoucnu korigována), vyplývá, že povodí Sejmu skutečně bylo místem přímých kontaktů baltských a íránských jazyků. Kromě toho již není pochyb o tom, že Baltové v Posjemí — dědicové juchnovské kultury — představují okrajovou skupinu jižních Baltů, která sem přišla ze severu později a zřejmě zanikla dříve než ostatní Baltové na Dněpru.

Článek V. Sedova „O balto-íránských kontaktech na levém břehu Dněpru“, jehož vydání mohlo být částečně podníceno dříve uvedeným závěrem monografie V. Toporova a O. Trubačova o přímých jazykových kontaktech Baltů a Íránců v povodí Sejmu, tak nejen potvrdil tento závěr analýzou archeologických údajů, ale také stanovil baltsko-

³ V. Sedov napsal také další práce související s minulostí Baltů: В. В. Седов, Следы восточнобалтийского погребального обряда в курганах древней Руси, «Советская археология», 1961, № 2, р. 103—121; В. В. Седов, Курганы летягов, tamtéž, 1964, № 4, р. 36—51, a další.

240

přibližné datum íránských kontaktů. Z metodologického hlediska je to velmi důležité, protože toponomastika a archeologie, postupují-li společně, mohou přinést velmi významné poznatky o nejstarším období dějin národů. V tomto případě je zajímavé, že toponomastika sehrála úlohu průzkumníka, po jehož stopách se badatelé z jiných oborů nejen nevydali špatným směrem, ale také potvrdili předběžné závěry toponomastiky.

A. Vanagas

RYSY DĚJIN MORFOLOGIE SLOVANSKÝCH JAZYKŮ

П. С. Кузнецов, Очерки по морфологии праславянского языка, Москва, 1961, 144 p.

P. Kuzněcov, významný odborník na slovanské jazyky, ve své knize zkoumá otázky utváření praslovanských systémů skloňování jmen a časování sloves a zabývá se některými momenty vývoje těchto systémů v době praslovanštiny. Autor analyzuje jazykové jevy tak, že je vzájemně propojuje. To mu umožňuje poměrně úspěšně vysledovat příčiny, které analyzované jevy vyvolaly.

Vznik a vývoj praslovanského morfologického systému nelze pochopit bez baltských jazyků. V knize P. Kuzněcova zaujímá analýza údajů baltských jazyků velmi důležité místo. Prabaltský morfologický systém je ze všech indoevropských jazyků nejbližší slovanskému morfologickému systému. Z tohoto důvodu P. Kuzněcov, možná tuto blízkost poněkud přeceňuje, používá termín „společný baltsko-slovanský jazyk“ (общеславянобалтийский язык). „Společný baltsko-slovanský jazyk“ (neboli prajazyk) nebyl zrekonstruován ani v oblasti fonetiky, ani morfologie. Jeho rekonstrukce se nepodařila ani autorovi posuzované knihy. Morfologické systémy baltských a slovanských jazyků jsou podobné, nikoli však totožné. Například v systémech jmenného skloňování je mnoho koncovek, které P. Kuzněcov nepovažuje za odvozené z téhož zdroje: gen. sg. lit. rank-os (kde -os pochází z *-as) a stsl. žen-y (kde -y P. Kuzněcov odvozuje z *-om+-s); instr. sg. lit. sūnu-mi (kde -mi nejspíše pochází z *-mī; tomu by nasvědčovalo žemaitské -mi) a stsl. rabo-mъ (kde -mъ pochází z *-mi); gen. pl. lit. vilk-ų (kde -ų pochází z *-ōn) a stsl. rab-ъ (kde -ъ pochází z *-on, protože *-ōn by ve slovanských jazycích dalo -ą), instr. pl. lit. vilk-ais (kde -ais pochází z *-ōis) a stsl. rab-y (-y nemohlo z *-ōis vzniknout hláskově). Zde uvedené rozdíly ve flexi mohou být velmi staré, zděděné z indoevropského jazykového společenství. Obecně je jmenná flexe baltských a slovanských jazyků velmi podobná, tato podobnost však nevznikla v důsledku společných inovačních změn baltských a slovanských jazyků, nýbrž proto, že ji baltské a slovanské jazyky zdědily z indoevropského jazykového společenství. Vezmeme-li to v úvahu, termín „společný baltsko-slovanský jazyk“ se jeví jako neopodstatněný.

Při četbě knihy je zřejmé, že autor chce najít společný základ pro nejedno, byť odlišné, morfologické fakta a jevy baltských a slovanských jazyků. P. Kuzněcov například tvrdí (pravda, velmi opatrně), že „společný

¹ K. Būga, Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1958, p. 566 (išnaša).

16. Lietuvių kalbos gramatinė sandara

241