J. KARACIEJUS

A. MEILLET O „AISTIŠKÝCH STUDIÍCH“

První část „Aistiškų studijų“ K. Būgy, která vyšla tiskem roku 1908 a v níž autor předložil hlavní tvrzení svého učitele K. Jauniuse, se dočkala nejen jedné pochvalné recenze podepsané kryptonymem N (viz „Draugija“, 1908, č. 17, s. 83—85), ale také dvou poměrně negativních recenzí: J. Endzelīna (otištěné v „Anzeiger der Finnisch-ugrischen Forschungen“, Helsingfors—Leipzig, IX, H. 1, s. 28—32; tato recenze měla pro K. Būgu rozhodující význam při odmítnutí učení K. Jauniuse) a jednoho z nejvýznamnějších francouzských lingvistů A. Meilleta (viz “Bulletin de la Société linguistique de Paris”, LVII, s. CLXXIII—CLXXIV). To ukazuje, že A. Meillet už tehdy sledoval a četl poměrně skromnou litevskou lingvistickou literaturu.

Nyní je těžké říci, jaký vliv měla Meilletova recenze na K. Būgu při rozhodování nevydat druhou část „Aistiškų studijų“ a při odhodlání napsat a zveřejnit autokritiku první části, její obsah však K. Būga bezpochyby znal. V rukopisném oddělení Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd LSSR se nachází otisk Meilletovy recenze (signatura F 2—770) s razítkem Pařížské lingvistické společnosti. Ačkoli Meilletova recenze, jak jsme již zmínili, není kladná, domníváme se, že přísné hodnocení „Aistiškų studijų“ ze strany velkého francouzského lingvisty nijak nesnižuje zásluhy K. Būgy o jazykovědu, uvědomíme-li si, jak K. Būga po celý život ctil vědeckou pravdu (srov. autokritiku „Aistiškų studijų“ a také jeho dopis J. Endzelīnovi z 14. ledna 1911, v němž K. Būga děkuje lotyšskému lingvistovi za kritiku jednoho ze svých článků – K. Būga RR, sv. 3, s. 837). Protože recenze napsaná francouzsky je litevskému čtenáři méně známá a v Litvě je, dá se říci, bibliografickou raritou, otiskujeme její překlad do litevštiny (přeložil J. Karaciejus).

Kazimierovy Aistiški studijai, I. část. (Kasimir Buga, Aistische Studien. Beiträge zur vergleichenden Grammatik der preussischen, lettischen und litauischen Sprache. [er Theil). Pétersbourg, 1908, in-8º; XVI—216 p. (prix: 3 roubles).

S výjimkou paralelního názvu a paralelního obsahu v němčině je celá kniha napsána litevsky. Autor je žákem zesnulého Jauniuse, jehož památce je práce věnována. Nemá sklon držet se tradičních termínů a poté, co si vypůjčil název národa užívaný Tacitem a Ptolemaiem, bez váhání se rozhodl nazývat indoevropské baltské národy – Prusy, Litevce a Lotyše – Aisty; vyhýbaje se tedy dvojsmyslu, začíná užívat název, kterému nikdo nebude rozumět. [Autor] cituje poměrně rozsáhlou bibliografii, ale jméno F. de Saussura v ní chybí.

Tato první část po několika obecných poznámkách o baltských jazycích obsahuje studii baltské vokalické soustavy s jasným, avšak nepřesným názvem Ablautas. Autor litevštinu výborně ovládá

50

a jeho práce by mohla být velmi užitečná. Nechce se však podřídit žádné fonetické pravidelnosti a jeho učení bude mezi jeho krajany šířit svébytné omyly. Kniha obsahuje mnoho etymologií, většina z nich je však zjevně chybná jak formou, tak významem; uděláme si o tom představu, když budeme vědět, že B[ūga] bez váhání srovnává litevské krūmas „buisson“ (s ū, dlouhým u) s řeckým πρύμνη, staroslověnským krūma „poupe“ (s. 188). Tvrdí, že ve staropruském [slově] gelanynan se vyvinulo [spojení] elta a v litevském [slově] geltas [spojení] el; zdá se mu, že existence staroslověnského žliti je bezpochyby dostatečným důkazem jeho tvrzení, což jsou zde pouze dva příklady z mnoha případů, které B[ūga] přijímá na základě důkazů této síly či ještě slabších. Z již předložených srovnání jsou nejspornější ta, která [Būga] používá s velkou oblibou; rozložení χ a x ve slově χαλκός činí srovnání χαλκός se staroslověnským železa, litevským geležis, gelžis a staropruským gelso „fer“ značně nepravděpodobným. Nejpravděpodobnější je, že slovanské pojmenování na jedné straně a baltské na straně druhé, jejichž podoby se výrazně liší, byly převzaty z nějakého neznámého jazyka, jako slovanské pojmenování stříbra sirebro, jemuž v baltských a germánských [jazycích] nacházíme přibližné, nezkrácené protějšky slovanské formy. Na s. 16, s. 129 a jinde se B[ūga] pokouší spojit χαλκός a geležis; Bezzenberger, který se takového srovnání neodvažuje vzdát, je nedávno označil za „unmodern“ (K. Z., XLII, s. 387). A skutečně není žádný důvod hledat indoevropské pojmenování kovu, který národy hovořící indoevropským prajazykem zjevně neznaly.

Kdyby B[ūga] podal stručný přehled litevské dialektologie, byl by prokázal velkou službu. Je třeba litovat, že dával přednost psaní díla o litevské srovnávací gramatice, aniž měl znalosti přísné metody, která je nezbytná.

A. Meillet