Lietuvių ir rusų kalbų funkcionavimas Lietuvos TSR švietimo sferoje

Kazimieras Garšva; Jakovas Trifonovas

Go to original

Preparing document pages…

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988)

LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS

KAZIMIERAS GARŠVA, JAKOVAS TRIFONOVAS

FUNGOVÁNÍ LITEVŠTINY A RUŠTINY VE SFÉŘE ŠKOLSTVÍ LITEVSKÉ SSR

I. Úvod

1. Leninská jazyková politika. V životě národa má rodný jazyk velmi velký význam; je základem existence národa a národní kultury a nejdůležitějším prostředkem vzdělávání lidí a rozvíjení jejich myšlení. Ústava Svazu sovětských socialistických republik (1977, články 34, 36, 45, 116, 159, s. 17, 18, 21 atd.) zaručuje rovná práva „užívat rodný jazyk a jazyky ostatních národů SSSR“ a „vzdělávat se ve škole v rodném jazyce“. V novém znění „Programu Komunistické strany Sovětského svazu“, přijatém XXVII. sjezdem KSSS (1986, s. 38–39), se o dalším rozkvětu a sbližování socialistických národů a národností říká: „Zde je nepřípustné jakékoli umělé urychlování, stejně jako brzdění dozrálých objektivních tendencí vývoje [...]. I nadále bude zajištěn svobodný rozvoj rodných jazyků a rovné právo všech občanů SSSR je užívat. Znalost ruštiny, kterou sovětští lidé dobrovolně přijali jako prostředek dorozumívání mezi národy, vedle jazyka vlastní národnosti zároveň umožňuje širší využívání výdobytků vědy, techniky a kultury naší země i světa“.

Informace v rodném jazyce se snadněji a rychleji osvojují a nejdéle uchovávají. Jazyk jako nejdůležitější prostředek dorozumívání lidí může být dostatečně účinný pouze tehdy, je-li většině obyvatel blízký a plně srozumitelný. Proto V. Lenin a další představitelé sovětského státu přikládali vzdělávání v rodném jazyce prvořadý význam, rozhodně vystupovali proti privilegovanému „státnímu“ jazyku a porušování práv národnostních menšin a požadovali rozvíjení jejich jazyka a literatury (srov. Исаев, 1986, с. 124–128).

Možnost vzdělávat se v rodném jazyce a dobrovolně studovat druhý jazyk národů SSSR byla vždy zakotvena také v příslušných zákonech SSSR o vzdělávání. Na základě nového znění Základů zákonodárství SSSR a svazových republik o národním vzdělávání, které souviselo s reformou školství, byl v roce 1986 poněkud pozměněn a doplněn také zákon LTSR o národním vzdělávání z 18. července 1975. V jeho novém znění je vyučovacímu jazyku věnován článek 26 kapitoly III: „…žákům všeobecně vzdělávacích škol se poskytuje možnost vzdělávat se v rodném jazyce nebo v jazyce jiného národa SSSR. Rodiče nebo jejich zákonní zástupci mají právo podle vlastního uvážení zvolit dětem školu s příslušným vyučovacím jazykem. Vedle vyučovacího jazyka se žáci mohou podle svého přání učit také jazyku jiného národa SSSR.“

Ve školách, kde je vyučovacím jazykem jiný jazyk než ruština, se vytvářejí nezbytné podmínky, aby se žáci vedle rodného jazyka učili také ruštině, kterou sovětští lidé

150

dobrovolně přijali jako prostředek mezietnického dorozumívání¹. To zajišťuje svobodné ovládání těchto jazyků a stejnou úroveň všeobecného vzdělání s přihlédnutím ke zvláštnostem obyvatel LitSRS.

Aby se žáci mohli lépe seznámit s kulturou národů světa a měli širší možnosti prohlubovat odborné znalosti, vyučují se ve školách také cizí jazyky“ (Zákon Litovské sovětské socialistické republiky o národním vzdělávání, 1986, s. 2).

V politické zprávě ÚV KSSS XXVII. sjezdu KSSS se uvádí: „…naše úspěchy nesmějí vyvolávat dojem, že národní procesy nepřinášejí problémy. Rozpory jsou vlastní každému vývoji, jsou nevyhnutelné i v této oblasti. Nejdůležitější je všímat si jejich neustále se objevujících aspektů a hranic, hledat a včas poskytovat správné odpovědi na otázky, které klade život“ (1986, s. 5). K. Chanazarov a kol. v letech 1963, 1977 a 1982 propagovali vzdělávání v nerodném jazyce, ačkoli se tehdy druhý jazyk často stává „prvním“ (srov. Ханазаров, 1977, с. 137–143, 150 atd.). Tyto tendence kritizovali jazykovědci (srov. Пяль, 1968, с. 390–401; 1985, с. 10–11; Гаршва, 1982, с. 120 atd.) i spisovatelé (Č. Ajtmatov, R. Gamzatov, B. Oleinik, V. Belov). „Politicky a duchovně nepřijatelné tendence vytlačování některých národních jazyků z veřejného života – ze školy a divadla“ byly odsouzeny také na VIII. sjezdu spisovatelů SSSR (Bražėnas, 1986, s. 7; Выступления участников съезда, 1986, с. 3, 10).

2. Přehled sociolingvistických výzkumů. V naší společnosti se hledají účinné metody, jak zintenzivnit výuku jazyků. Proto je třeba vědět, jak mladá generace skutečně ovládá jazyky, co jí nejvíce chybí (správné vyjadřování, čtenářské či písemné dovednosti) a jaký má názor na zdokonalování vyučovacího procesu. Velmi mnoho závisí na zájmu žáků, jejich ochotě učit se a pozitivním postoji. Ne nadarmo V. Lenin (Spisy, 20, s. 55) řekl: „…ti, kteří se kvůli podmínkám svého života a práce potřebují naučit rusky, se to naučí i bez biče“.

Celosvazová sčítání obyvatel SSSR poskytují o znalosti jazyků pouze nejobecnější a subjektivní údaje (zjištěné samotnými obyvateli). Otázky týkající se druhého jazyka národů SSSR se blíže nerozlišují (například „umím plynně mluvit, číst a psát“, „ovládám průměrně“, „slabě“ atd.) a dotazovaný si musí vybrat pouze jednu ze dvou odpovědí – „ovládám plynně“ nebo „neovládám“. Pojem „ovládám plynně“ závisí na potřebě jednotlivce dorozumívat se; v oblastech aktivního a pasivního bilingvismu se jeho význam značně liší (srov. také Михальченко, 1984, с. 24). Nemusí nutně zahrnovat jazykovou kulturu.

V důsledku odlišných kritérií jazykové znalosti se při sčítání v roce 1979 v SSSR za osoby plynně ovládající ruštinu označilo o 2,3% více Litevců (52,1%) než Ukrajinců (49,8%), jejichž rodný jazyk se od ruštiny liší jen málo a čemuž lze do jisté míry porozumět i bez přípravy. Údaje ze sčítání nezachycují ani počet vícejazyčných lidí: eviduje se pouze jeden další osvojený jazyk, kromě rodného. Proto například z 18 313 a 28 993 „Poláků“ v LTSR, kteří za svůj rodný jazyk považovali jazyk jiné národnosti, nebyl v letech 1970 a 1979 zaznamenán ani jeden, kdo by uměl polsky.

¹ Geriau šį terminą versti TSRS tautų bendravimo priemonė, žr. Kalbos kultūra. 1979. Nr. 37. P. 46.

151

Nové potřebné údaje přinášejí sociologické výzkumy fungování jazyků, které byly prováděny v Estonsku (dotazováno bylo 1400 obyvatel Tallinnu a 2300 dalších obyvatel, srov. Пялль, 1968, с. 396–398 a další), Kazachstánu (dotazováno bylo 4517 obyvatel 5 oblastí, 43% obyvatel měst a 57% obyvatel venkova, viz Копыленко, Саина, 1982, с. 27), Ázerbájdžánu, Bělorusku a jinde. Tyto práce nabyly na intenzitě poté, co lingvistické ústavy AV SSSR začaly v roce 1977 zkoumat téma „Ruština jako prostředek spolupráce národů SSSR“.

V sovětské Litvě již bylo provedeno šest rozsáhlejších sociologických výzkumů jazyků. V roce 1967 zveřejnil S. Šimkus statistické údaje o obyvatelích okresů Alytus, Kapsukas a Kėdainiai. V letech 1978 a 1979 předložil V. Šernas údaje o 4000 žácích 4.–11. tříd republiky a 1029 dospělých. Z nich bylo 440 pracovníků v kultuře a národním hospodářství, 285 demobilizovaných vojáků a také 304 studentů 2.–4. ročníků různých oborů. J. Korsakas (1979) stručně popsal přibližně 2000 studentů Kaunaského polytechnického institutu A. Sněčkuse (o těchto statistických článcích viz Karaliūnas, 1983, s. 16–20).

V roce 1976 zařadil otázky týkající se užívání jazyků do etnosociologických dotazníků také Etnografický úsek Historického ústavu AV Litevské SSR. Při zkoumání úlohy rodiny v etnických procesech bylo v letech 1982–1983 dotázáno 648 pracovníků 19 institucí republiky (středních škol, knihoven a muzeí), kteří měli vlastní rodiny. Z nich 336 žilo ve Vilniusu a 312 v Kaunasu. Nejvíce údajů z tohoto šetření je zveřejněno v knížce P. Kalniuse „Současná městská rodina Litevské SSR“ (V., 1988). Dotazník obsahoval tyto otázky: mateřský jazyk respondenta, míra znalosti druhého jazyka národů SSSR a místo, kde se ho naučil; užívání jazyků ve vlastní rodině a v rodině rodičů, volba jazyka v práci, při komunikaci se sousedy a přáteli i na veřejných místech; jazyk hromadných sdělovacích prostředků.

V roce 1983 odpovídalo na podobné otázky (otázek týkajících se jazyků bylo 19) 2000 obyvatel republiky. Odpovědi v šetření, jehož výsledky byly vytištěny v Moskvě roku 1982 („Вопросник литовской этнографической экспедиции“), shromáždilo 6 vědeckých pracovníků Etnografického ústavu N. Miklucho-Maklaje AV SSSR a Historického ústavu AV Litevské SSR (vedla je M. Ustinova). Jde o jeden z nejzajímavějších sociologických výzkumů, které byly v republice dosud provedeny.

Vědečtí pracovníci Ústavu litevského jazyka a literatury AV Litevské SSR provedli v roce 1987 sociologický výzkum sfér fungování jazyků v republice (více než 2000 odpovědí); jeho výsledky mají být zveřejněny ve 4. svazku „Typologie bilingvismu a multilingvismu v SSSR“.

V jiných výzkumech byl dotazován menší počet obyvatel (srov. Трифоновас, 1978; Грумадене, 1984 a další).

II. Metodika sociologického výzkumu jazyků

Náš dotazník pro sociologický výzkum jazyků byl definitivně sestaven a projednán v roce 1983. Informantům byly předloženy čtyři skupiny otázek:

152

I. Jak ovládáte litevštinu, ruštinu a jazyky ostatních národů SSSR (dobře, průměrně, slabě, vůbec je neovládáte);

II. Jak byste chtěli ovládat druhý jazyk (ruštinu, litevštinu):

1. chci mluvit, číst a psát,

2. chci číst a psát,

3. stačí, když se dokážu domluvit.

III. Co by se podle vašeho názoru mělo dělat, aby se v Litvě lépe vyučovaly litevština, ruština a jazyky ostatních národů SSSR:

1. zlepšit kvalitu jazykových hodin (zvyšováním kvalifikace učitelů atd.),

2. zdokonalit pomůcky pro výuku jazyků (učebnice atd.),

3. zavést ve škole více vyučovacích hodin,

4. intenzivněji vyučovat v předškolních zařízeních,

5. vyučovat více předmětů v jazyce, kterému se chceme naučit,

6. organizovat kurzy daného jazyka pro dospělé,

7. jiná opatření (uveďte).

IV. Rok narození, pohlaví, národnost, mateřský jazyk, místo narození, bydliště, vzdělání a povolání respondenta.

Informanti měli v dotazníku označit pořadové číslo zvolené odpovědi nebo odpověď napsat sami.

Podle počtu respondentů, jejich charakteristik a způsobu zpracování odpovědí se výzkum rozdělil do tří částí. V první části bylo 1019 informantů, ve druhé 300 a ve třetí 56 (celkem 1375 informantů odpovídalo na 35 otázek; získáno bylo přibližně 48 000 odpovědí).

Odpovědi první části jsou v článku uvedeny nejpodrobněji. V první a rovněž ve třetí části byly zastoupeny tyto skupiny informantů² (čísla označují číslo skupiny a počet dotázaných):

1—71 učitelů ruského jazyka a literatury ze středních škol v různých okresech LTSR (kurzy v Institutu pro další vzdělávání učitelů): 88,7% Litevců, 69% se narodilo a 80,3% žije v okresních centrech.

2—54 obyvatel okresu Radviliškis různých profesí, kteří pracují ve městě Radviliškis (34) a ve vesnici Aukštelkai (20): Litevci, 55,6% narozených v Radviliškisu, 37% na venkově atd.; věk — 20—60 let.

3—35 studentů 2. ročníku oboru ruský jazyk a literatura Vilniuské univerzity, ve věku 20 let.

4—53 studentů 2. ročníku oborů německý a anglický jazyk a literatura Vilniuského pedagogického institutu: Litevci, 64,2% narozených v okresních centrech, 18,9% ve větších městech, 11,3% na venkově.

5—77 žáků 8. (63) a 10. (14) tříd Vilniuské internátní střední školy k 50. výročí VLKJS, fungující od 8. třídy (vyučovací jazyk — ruština), ve věku 15—18 let.

6—39 učitelů litevského jazyka a literatury ze středních škol v různých okresech LTSR: všichni Litevci, 74,4% narozených v okresních centrech, 15,4% na venkově, 7,7% mimo republiku, 2,6% ve městě.

² Odpovědi v letech 1985—1986 shromáždili K. Garšva (skupiny 1—3, 6—8, 26—27), R. Vensaitė (skupina 4), E. Romančiukas (skupina 5) a J. Trifonovas (skupina 9—25). Dotazníky první části informantů zpracovaly ve výpočetním středisku LTSR MA pracovnice oddělení sociologie mládeže Institutu filozofie, sociologie a práva E. Krukauskienė a A. Darėlaitė.

153

7—33 Žáci IX.–X. tříd Vilniuské střední školy č. 49 (vyučovací jazyk – ruština), ve věku 16–17 let.

8—48 Žáci IX. tříd Vilniuské střední školy č. 48 (vyučovací jazyk – litevština), 89,6% narozených ve městech (z toho 12,5% v okresních centrech).

9—62 Žáci X. (25) a XI. (37) tříd střední školy F. Žemaičio v Šiauliai (od IX. třídy rozšířená výuka ruského jazyka a literatury): Litevci, narození (s výjimkou 1) ve městě.

10—46 Žáci XI. tříd střední školy J. Janonise v Šiauliai. Škola má humanitní zaměření (rozšířená výuka litevského jazyka). Litevci, 71,7% narozených ve městě, ve věku 17–18 let.

11—40 Žáci XI. tříd V. střední školy v Šiauliai (rozšířená výuka anglického jazyka): Litevci, 77,5% narozených ve městě.

12—32 Žáci X.–XI. tříd I. střední školy v Kuršėnai, od počátku se vzdělávali ve městě ve škole s litevským vyučovacím jazykem (ve škole je také třída s ruským vyučovacím jazykem); 81,3% se narodilo v Kuršėnai.

13—14 Žáci X.–XI. tříd I. střední školy v Kuršėnai, Litevci, do VIII. třídy navštěvovali osmileté školy na venkově (proto byli dále zařazeni mezi žáky venkovských škol).

14—34 Žáci X. (16) a XI. (20) tříd střední školy v Meškuičiai, okres Šiauliai; 36,1% se narodilo a 97,2% žije na venkově.

15—50 Žáci IX. (16), X. (14) a XI. (20) tříd střední školy v Paduvis, okres Šiauliai, Litevci; 70% se narodilo a 92% žije na venkově.

16—70 Žáci X. tříd III. a IV. střední školy v Šiauliai a I. střední školy v Kuršėnai; 90% nejsou Litevci, vyučovacím jazykem je ruština.

17—48 Žáci závěrečných tříd PTM č. 43 v Šiauliai, budoucí pracovníci služeb (35 kadeřnic a 13 švadlen-krejčích), Litevci. 41,7% se narodilo na venkově (27,1% v okresním centru) a 16,7% absolvovalo osmileté venkovské školy.

18—57 Litevští žáci oborů rozhlasové techniky v závěrečných třídách PTM č. 13 v Šiauliai; 65% tvoří ženy, 42% se narodilo a žije na venkově; 42,1% absolvovalo osmileté venkovské školy.

19—36 Učitelé prvního stupně litevských škol v okrese Radviliškis. Všichni jsou Litevci, 89% má vysokoškolské vzdělání, 44,4% se narodilo a žije na venkově.

20—20 Učitelé ruštiny ze středních škol ve městě a okrese Šiauliai: 55% Litevců, 75% žen, všichni mají vysokoškolské vzdělání, 60% se narodilo a 95% žije ve městě. Někteří pocházejí z jiných republik (30%).

21—18 Vyučující ruštiny na ŠPI; 55,6% nejsou Litevci, 38,9% se narodilo ve městě, 22,2% na venkově a 33,3% mimo republiku.

22—10 Vyučující na ŠPI (obor – litevský a cizí jazyk), všichni Litevci, 90% žen, 60% ve věku do 50 let, 60% narozených na venkově.

23—26 učitelů různých předmětů z města Šiauliai a jeho okresu, všichni Litevci, 85% žen, všichni s vysokoškolským vzděláním, 53,8% se narodilo na venkově, 88,5% žije ve městě.

24—37 pracovnic předškolních zařízení ve městě Šiauliai (Litevky), 78% s vysokoškolským vzděláním, 37,8% narozených a 97,3% žijících ve městě.

25—7 odborníků různých specializací z města Šiauliai (posluchači šiauliaiské pobočky univerzity marxismu-leninismu), Litevci, 71% žen, 86% má vysokoškolské vzdělání, 57% je mladších 30 let, 71% se narodilo a všichni žijí ve městě.

26—36 studentů V. ročníku oboru litevský jazyk a literatura Vilniuské státní univerzity: Litevci ve věku 22–26 let.

27—20 učitelů litevského jazyka a literatury na středních školách v různých okresech LTSR, kteří vyučují nelitevské žáky.

Ve druhé části výzkumu byl dotazník ze sociologie jazyků připojen k dotazníku oddělení sociologie mládeže Institutu filozofie, sociologie a práva LTSR MA „Mé prostředí“ (V., 1983). Ze 7 000 žáků, kteří se zúčastnili předchozího šetření, bylo v roce 1983 vybráno a dotazováno 300 informantů, kteří dokončili 8. třídu střední školy. Žáci studovali 1) na všeobecně vzdělávacích středních školách (školy č. 33 v Kaunasu, č. 1 v Mažeikiai, v Merkinė a v Kupiškis), 2) na odborných technických školách (č. 7 v Kapsuku, č. 43 v Šiauliai a PTM v Pajūry v okrese Šilalė), 3) na speciálních

154

středních školách (elektrotechnické učiliště ve Vilniusu, zemědělské technikum v Alantě v okrese Molėtai a zdravotnické technikum A. Domaševičiuse v Panevėžys) a 4) ve specializovaných třídách (hudební třída umělecké školy M. K. Čiurlionise ve Vilniusu, třída školy č. 9 v Šiauliai s rozšířenou výukou matematiky).

III. Znalost a užívání jazyků

Podle údajů sčítání lidu z roku 1979 ovládalo druhý jazyk národů SSSR plynně 53,5% obyvatel republiky: 48,0% rusky, 4,7% litevsky, po 0,2% lotyšsky, bělorusky, ukrajinsky a 0,1% jiné jazyky. Stejně jako v ostatních republikách obyvatelé Litevské TSR nejlépe ovládají z jazyků 130 národů SSSR ruštinu. Mezi sčítáními v letech 1970 a 1979 v Sovětském svazu zvláště přibylo Uzbeků a Litevců (u posledně jmenovaných o 16,2%), kteří ovládají ruštinu. Litevci v SSSR se podle znalosti ruštiny (52,1%) mezi národnostmi, po nichž jsou pojmenovány svazové republiky, posunuli ze 6. na 4. místo (po Bělorusech, Lotyších a Kazazích; od prvních zaostávali jen o 4,9%). Podle znalosti jazyků ostatních národů SSSR klesli z 11. na 14. místo.

Obyvatelé měst Litevské TSR ovládají ruštinu, litevštinu i jiné druhé jazyky národů SSSR lépe (53,4; 6,4 a 0,8%) než obyvatelé venkova (39,9; 2,2 a 0,5%). Muži ovládají ruštinu lépe (52,6%) než ženy (44,0%) — odráží se v tom aktivnější způsob života a vojenská služba. Ruštinu lépe ovládají také národnostní menšiny (zejména Ukrajinci a Bělorusové) a mladí lidé.

Vypočítáme-li procento osob schopných hovořit druhým jazykem nikoli ze všech obyvatel republiky, ale pouze z těch, kteří tento jazyk nepovažují za mateřský, podíl těch, kdo plynně ovládají ruštinu jako druhý jazyk, by byl vyšší — 54,0%, těch, kdo ovládají litevštinu — 24%, a jiné jazyky — 0,8%. Podle údajů sčítání lidu z roku 1979 je těch, kteří si osvojili ruštinu, 3,7krát více (2,2%) a ve srovnání s těmi, kdo považují litevštinu za mateřskou (0,6%), tento počet v letech 1970–1979 rostl čtyřikrát rychleji. Počet těch, kdo ovládají ruštinu jako druhý jazyk, se mezi všemi obyvateli republiky za desetiletí zvýšil 28,4krát (14,2 a 0,5%), a mezi těmi, kdo tento jazyk nepovažují za mateřský (srov. tab. 1), rostl 9,6krát rychleji než počet těch, kdo ovládají litevštinu (1,7%). Celkově bylo těch, kdo ovládají ruštinu jako druhý jazyk, 10,4krát a 2,3krát více (47,9 a 53,9%) než těch, kdo ovládají litevštinu (46 a 23%). Ačkoli tedy v republice většina obyvatel mluví litevsky, jako druhý jazyk se ve větší míře ovládá ruština a její znalost se šíří výrazně rychleji. Je tomu tak proto, že ruština slouží jako dorozumívací prostředek mezi národy SSSR a 94,2% nelitevského obyvatelstva Litevské TSR tvoří slovanské národnosti (Rusové, Poláci, Bělorusové, Ukrajinci), kteří většinou studují v ruských školách a s Litevci stále častěji mohou hovořit rusky. Kromě toho je na školách s vyučovacím jazykem ruštinou třikrát méně hodin litevského jazyka než hodin ruštiny na litevských školách.

Litevsky se lze v republice volně dorozumět s 85% obyvatel; kromě Litevců ji ovládá 55,8% Lotyšů, 45,5% Romů, 36,0% Rusů a 32,5% Židů. Nejméně litevsky hovoří Poláci (pouze 11,6%), Bělorusové (12,9%) a Ukrajinci (15,5%). Ve srovnání s rokem 1970 se počet Poláků ovládajících litevštinu zvýšil jen nepatrně (o 0,7%), zatímco počet Židů a příslušníků málo početných (nevyčleněných) národnostních skupin poklesl (o 1,8 a 9,9%). Poslední údaje souvisejí s migrací obyvatelstva.

155

156

Tabulka 1. Obyvatelé Litevské SSR, kteří plynně ovládají druhý (mateřský) jazyk národů SSSR

(vypočítáno na základě údajů ze sčítání obyvatel SSSR) (%)

Ovládají druhý jazyk národů SSSR, přičemž za mateřský jazyk považují jiný jazyk | Národnosti: Rusové | Litevci | jiný jazyk | Z těch, kteří neovládají jazyk své národnosti jako mateřský, ovládají jej jako druhý jazyk | Rok: 1970 | 1979 | 1970 | 1979 | 1970 | 1979 | 1970 | 1979 | Litevci | 34,9 | 52,3 | – | – | 0,5 | 0,3 | 35,6 | 41,2 | Rusové | – | – | 31,4 | 36,0 | 1,5 | 1,4 | 66,6 | 74,6 | Poláci | 57,4 | 65,7 | 10,9 | 11,6 | 1,1 | 0,8 | – | – | Bělorusové | 78,6 | 81,2 | 9,7 | 12,9 | 0,3 | 0,3 | 16,3 | 14,1 | Ukrajinci | 81,8 | 84,0 | 12,3 | 15,5 | 0,5 | 0,3 | 23,9 | 20,8 | Židé | 57,9 | 65,3 | 34,3 | 32,5 | 3,2 | 3,9 | 2,9 | 3,4 | ostatní národnosti | 47,0 | 64,6 | 33,0 | 24,1 | 1,2 | 1,1 | 10,5 | 9,7 | všichni obyvatelé | 37,6 | 53,9 | 21,3 | 23,0 | 0,7 | 0,4 | 18,3 | 16,3

Počet těch, kteří ovládali jiné jazyky národů SSSR, se během desetiletí v republice snížil o 0,3% (stejný zůstal pouze u Bělorusů, zatímco u Židů se zvýšil o 0,7%). Zajímavé je, že po ruštině ovládají Litevci plynně nejčastěji nám příbuzný lotyšský jazyk (0,27%).

V roce 1979 se 3,1% obyvatel republiky asimilovalo a za mateřský jazyk považovalo jazyk jiné než vlastní národnosti: 2,2% ruštinu, 0,6% litevštinu a 0,3% jiné jazyky. Z nich ovládalo jazyk své národnosti jako druhý jazyk plynně 74,6% Rusů, 41,2% Litevců, 20,8% Ukrajinců, 14,1% Bělorusů, 3,4% Židů a 9,7% osob jiných národností, celkem 16,3% obyvatel. Během desetiletí se počet Rusů ovládajících jazyk své národnosti jako druhý jazyk zvýšil o 8%, Litevců o 5,6%, Židů o 0,5%; u ostatních národností se snížil o 2,1%, zatímco u Poláků nebyl zaznamenán vůbec.

V našem výzkumu bylo z hlediska národnostního složení pestřejších šest skupin respondentů, v nichž bylo zkoumáno celkem 253 osob: 45% Litevců, 33% Rusů a 22% osob jiných národností. Národnost se nejvíce změnila u osob, z nichž jeden rodič byl Litevec a druhý Rus. Z osob pocházejících z takových rodin si 8% zvolilo ruskou národnost, 5% litevskou a 4% jinou národnost. Na rozdíl od svých rodičů přijalo 17% informantů žijících ve Vilniusu litevskou národnost, 9% ruskou a 8% jiné národnosti; v okrese Šiauliai to bylo 36% ruskou, 17% jiné národnosti a pouze 9% litevskou. V okrese Šiauliai byla litevská národnost zvolena přibližně třikrát méně často než ve Vilniusu, protože v okolí Šiauliai bylo šestkrát více osob narozených v jiných republikách SSSR. Čím více lidí se přistěhovalo odjinud (skupiny 16, 18), tím častěji se zapisovala ruská národnost.

Ve všech zmíněných šesti skupinách se ve škole vyučovalo v ruštině. Ve srovnání s národností přibylo celkem 13% těch, kteří považovali ruštinu za mateřský jazyk, zatímco počet těch, kteří za něj považovali litevštinu, klesl o 4%. V závislosti na počtu smíšených rodin a délce vzdělávání v ruštině považovalo po 9–10 letech ruštinu za mateřský jazyk 34% (skupina 7), respektive 25% (skupina 16) žáků; litevštinu přestalo považovat za mateřský jazyk 15, respektive 4% žáků. Z 59 dotázaných rodičů, kteří uzavřeli smíšená manželství, považovalo ruštinu za mateřský jazyk 63,9% a litevštinu 27,8%.

V poválečných letech začala většina žáků škol v Breslauji, Varanavu a dalších místech Běloruské SSR, pocházejících z čistě litevských rodin (Apso, Rūdūnia a také okolí Balčiškės), považovat jazyk školy za mateřský (rodiče i prarodiče se také začali snažit mluvit na děti jazykem školy, kterému rozuměly, a na mateřský jazyk většinou zapomněli). Pro další generace ztrácí národnost, která se již neshoduje s mateřským jazykem, svůj význam a nejčastěji se mění, přizpůsobuje novému (druhému) mateřskému jazyku.

Ve srovnání s rodiči považovalo ze 993 příslušníků početnějších národností za mateřský jazyk jazyk své národnosti méně Litevců (o 0,9%), Rusů (o 3%), Bělorusů (o 5%), Ukrajinců (o 8,8%) a Poláků (o 10,4%) (tab. 3). Sčítání obyvatel z let 1959 a 1979 naproti tomu ukazují, že počet Rusů a Litevců, kteří považovali jazyk své národnosti za mateřský, se v republice za 20 let zvýšil o 1,4 a 0,5%, zatímco počet Ukrajinců, Bělorusů a Poláků klesl o 0,8, 6,2 a 8,5% (srov. Гапшва, 1982, с. 123).

Počet Poláků, kteří považovali ruštinu za mateřský jazyk, se zvýšil o 0,5%, Litevců o 0,6%, Ukrajinců o 1,5% a Bělorusů o 15%. Podle sčítání obyvatel republiky z let 1970 a 1979 se tento počet u Litevců nezměnil, u Ukrajinců se snížil o 0,5% a u Poláků a Bělorusů vzrostl o 3,3 a 4%.

157

158

Tabulka 2. Charakteristika skupin smíšených z hlediska národnosti

Skupina | počet | Informanti: národnost (%) — Litevci, Rusové, ostatní | Národnost rodičů informantů (%) — Litevci, Rusové, Litevci, Rusové, ostatní | Informanti: mateřský jazyk (%) — Litevci, Rusové, město, okresní centrum, vesnice, ostatní, republika | 3 | 35 | 54 | 9 | 37 | 49 | 6 | 11 | 34 | 51 | 17 | 26 | 37 | 6 | – | 5 | 77 | 88 | 3 | 7 | 87 | 1 | 1 | 11 | 88 | 7 | 29 | 40 | 7 | 10 | 7 | 33 | 18 | 45 | 36 | 6 | 39 | 24 | 31 | 3 | 79 | 70 | 9 | – | 21 | 16 | 70 | 10 | 61 | 29 | 1 | 41 | 41 | 17 | 6 | 86 | 36 | 6 | – | 58 | 20 | 20 | 55 | 30 | 15 | 55 | 25 | 10 | 10 | 60 | 30 | 30 | 30 | 5 | 30 | 21 | 18 | 44 | 50 | 6 | 44 | 39 | 11 | 6 | 39 | 56 | 33 | 6 | 22 | 33 | celkem | 45 | 33 | 22 | 40 | 25 | 16 | 18 | 41 | 46 | 37 | 21 | 7 | 25

Zkratky: k – vesnice, kt – ostatní národnosti, liet. – Litevci, mst. – město, raj. c. – okresní centrum, resp. – republika, rus. – Rusové. Chybějící počet do 100% udává počet informantů, kteří na danou otázku neodpověděli.

Podíl Rusů, kteří považovali litevštinu za svůj mateřský jazyk, se mezi dotázanými zvýšil o 3%, u Poláků o 12,8%. V celé republice byl jejich podíl vyšší pouze o 0,2 a 0,7%.

Z 1375 dotázaných uvedlo, že litevštinu ovládá dobře, 1104 (80,3%), středně 217 (15,8%) a slabě 27 (2%, viz tab. 4). Jelikož 90% informantů bylo litevské národnosti a přibližně stejný podíl považoval litevštinu za svůj mateřský jazyk, 10% osob, které dokončily nebo právě dokončovaly střední školu, se domnívalo, že svůj mateřský jazyk neovládají dobře. Pokud bychom měli na mysli správnou výslovnost, slovní zásobu, syntax a morfologii spisovného jazyka, těch, kteří by mluvili velmi dobře, by nebylo tolik.

Podobně jako při sčítání lidu (o něž se jazyková politika opírá především ve školství, masových médiích a dalších oblastech) byly odpovědi dotázaných ohledně úrovně znalosti jazyků značně subjektivní. Za nejlepší znalce litevštiny (100%) se označili nejen jazykovědci vyučující na ŠPI, ale také učitelé prvního stupně základních škol v okrese Radviliškis (tab. 5). Tito učitelé zřejmě už necítí větší potřebu dále rozvíjet ani kulturu mateřského jazyka.

Tabulka 3. Národnost informantů a jejich rodičů a mateřský jazyk

Absolventi škol v Kuršėnai a Šiauliai, stejně jako žáci závěrečných ročníků v obci Padubysys v okrese Šiauliai uvedli, že se naučili litevsky stejně dobře nebo téměř stejně dobře (94–92%) jako litevští učitelé různých předmětů v okrese Šiauliai (92%); ti zase lépe než studenti pátého ročníku litevštiny na VVU (92%) a učitelé litevského jazyka a literatury na různých školách v republice (90%)*. Nejméně těch, kteří litevštinu ovládali dobře, bylo mezi žáky téže střední školy I v Kuršėnai, kteří absolvovali osmileté školy na venkově (64%), a mezi učiteli ruského jazyka a literatury na středních školách v okrese Šiauliai (65%) a rusisty vyučujícími na ŠPI (67%). Tuto skutečnost lze částečně pochopit (podíl Litevců mezi rusisty činil 55 a 44,4%, ačkoli 70 a 66,7% se narodilo v Litvě), ale jak pak ve školách dodržovat jednotný přístup k jazykovému vzdělávání? Když učitel (vyučující) mluví hůře než žák (student), trpí jazyk žáka i autorita učitele. Rusové

* Připočteme-li k těm, kteří uvedli, že jazyk ovládají „dobře“, ještě ty, kteří jej ovládají „středně“.

159

Učitelé jazyka a literatury působící na různých školách republiky uvedli, že litevsky umějí dobře (85%) nebo průměrně (9%).

Pro většinu dotázaných byla ruština nemateřským jazykem, druhým jazykem naučeným ve škole. Existuje názor, že 99% lidí se nenaučí žádný druhý jazyk tak dobře a správně jako mateřský jazyk. I z žáků vilniuských a šiauliaiských škol (skupiny 7 a 16), pro něž byla ruština mateřským jazykem (79 a 96%) a kteří se od začátku učili ve školách, kde se vyučovalo rusky, umělo tento jazyk dobře 81,8 a 91,4% (ostatní uvedli, že jej umějí „průměrně“).

Tabulka 4. Hodnocení jazykových znalostí (souhrnné údaje)

Informanti | Hodnocení jazykových znalostí Podíl | počet | Typ odpovědi | dobře: litevština | ruština | průměrně: litevština | ruština | slabě: litevština | ruština I | 1019 | počet | 818 | 482 | 154 | 474 | 23 | 52 | | |% | 80,3 | 47,3 | 15,1 | 46,5 | 2,3 | 5,1 II | 300 | počet | 239 | 74 | 57 | 188 | 2 | 36 | | |% | 79,7 | 24,6 | 19,2 | 62,6 | 0,7 | 12,1 III | 56 | počet | 47 | 21 | 6 | 26 | 2 | 5 | | |% | 83,9 | 37,5 | 10,7 | 46,4 | 3,6 | 8,9 I—III | 1375 | počet | 1104 | 577 | 217 | 688 | 27 | 93 | | |% | 80,3 | 42,0 | 15,8 | 50,0 | 2,0 | 6,8

Z 1375 informantů se 577 domnívalo, že umějí rusky dobře (42%), 688 (50%) průměrně a 93 (6,8%) slabě. Nejméně se dobře (většinou však alespoň průměrně) naučili jak mateřský, tak druhý jazyk žáci ze skupiny informantů II.

Učitelé ruského jazyka a literatury v šiauliaiském okrese se domnívali, že svůj vyučovací předmět ovládají lépe (100%) než vyučující rusistiky na ŠPI, kteří takové učitele připravují (89%). Osmdesát procent studentů druhého ročníku rusistiky na Vilniuské univerzitě již ovládalo předmět své specializace. Ostatní učitelé rusistiky v republice (skupina 1), kteří si zvyšovali kvalifikaci v kurzech dalšího vzdělávání, naopak uvedli, že vyučovací předmět ovládají dobře (68%) a průměrně (28%; další 4% neodpověděla).

V rámci plnění pokynů dále zdokonalovat výuku ruštiny byla v roce 1983 ve Vilniusu zřízena republiková specializovaná internátní škola s vojenským zaměřením, pojmenovaná po 50. výročí VLKJS, s vyučovacím jazykem ruským a rozšířenou výukou ruštiny. Sedmdesát sedm dotázaných žáků VIII. a X. tříd této školy (89% Litevců) uvedlo, že 43% z nich umí dobře rusky. Mezi litevskými žáky městských středních škol ze šesti skupin (I. kategorie dotázaných) by se tedy tito žáci (stejně jako ostatní, kteří své znalosti hodnotili subjektivně) umístili na čtvrtém místě, za šiauliaiskými maturanty s rozšířenou výukou angličtiny (73%), bývalými žáky desátých a jedenáctých tříd z Kuršėnů (44%) a Šiauliai (43%) (v poslední skupině byla rozšířena výuka ruského jazyka a literatury: v IX.–X. třídách o dvě a v XI. třídě o jednu týdenní vyučovací hodinu). Za těmito žáky příliš nezaostávají ani deváťáci (40%), kteří studovali na běžné vilniuské škole s litevštinou jako vyučovacím jazykem.

160

Tabulka 5. Znalost litevštiny a ruštiny (hodnocení informantů)

Poř. č. | Skupina | Kategorie* | Poč. inf. | Hodnocení jazykových znalostí% | litevština dobře | litevština průměrně | ruština dobře | ruština průměrně | ruština slabě 1 | 5 | I | 77 | 70 | 26 | 43 | 53 | 4 2 | 8 | | 48 | 87 | 13 | 40 | 60 | — 3 | 9 | | 62 | 90 | 10 | 44 | 53 | 3 4 | 10 | | 46 | 74 | 26 | 26 | 61 | 13 5 | 11 | | 40 | 93 | 5 | 73 | 25 | 2 6 | 12 | | 32 | 94 | 3 | 50 | 44 | 3 7 | 13 | II | 14 | 64 | 36 | „„ | 50 | — 8 | 14 | | 36 | 78 | 19 | 39 | 47 | 11 9 | 15 | | 50 | 92 | 8 | 54 | 46 | — 10 | 17 | III | 48 | 85 | 14 | 40 | 48 | 12 11 | 18 | | 57 | 89 | 9 | 26 | 68 | 5 12 | 26 | IV | 36 | 92 | 5 | 36 | 53 | 11 13 | 3 | | 35 | 77 | 17 | 80 | 20 | — 14 | 4 | | 53 | 87 | 9 | 36 | 53 | 7 15 | 6 | V | 39 | 90 | 10 | 3 | 77 | 20 16 | 27 | | 20 | 70 | 20 | 45 | 35 | 5 17 | 1 | | 71 | 85 | 9 | 68 | 28 | — 18 | 20 | | 20 | 65 | 25 | 100 | — | — 19 | 23 | | 26 | 92 | 8 | 27 | 69 | 4 20 | 19 | | 36 | 100 | — | 25 | 72 | 3 21 | 22 | VI | 10 | „„ | — | 40 | 60 | — 22 | 21 | | 18 | 67 | 6 | 89 | 11 | — 23 | 24 | VII | 37 | 95 | 5 | 13 | 76 | 11 24 | 25 | | 7 | 86 | 14 | 29 | 71 | — 25 | 2 | | 54 | 81 | 19 | 26 | 52 | 17

* Vysvětlivka: kategorie dotázaných v tabulkách 5, 8 a 12: I — 305 žáků městských středních škol z Vilniusu (skupiny 5 a 8), Šiauliai (skupiny 9–11) a Kuršėnů (12); II — 100 žáků venkovských středních škol z okolí Kuršėnů (13), Meškuičių (14) a P.Ūadubysia v šiauliaiském okrese (15); III — 105 žáků městských (šiauliaiských) odborných učilišť; IV — 124 studentů vysokých škol: studenti litevštiny V. ročníku VVU (26), rusistiky II. ročníku (3), germanisté a anglisté VPI (4); V — 212 učitelů středních škol republiky: 59 učitelů litevštiny (6, 27), 91 učitelů ruštiny (1, 20), 26 učitelů různých předmětů (23) a 36 učitelů prvních tříd (19); VI — 28 vyučujících litevštiny (22) a ruštiny (21) na ŠPI; VII — 98 pracovníků různých profesí z města Šiauliai a radviliskiského okresu: 37 vychovatelek dětských jeslí a mateřských škol (24), 7 různých odborníků (25) a 54 dělníků atd. (2).

11. 1880

161

Mezitím se žáci jedenáctého ročníku střední školy J. Janonise v Šiauliai, kde byla posílena výuka litevského jazyka a literatury (s přidáním latiny), vyjádřili o znalosti jazyků nejhůře ze všech litevských škol: nejen ruštinu se naučili nejhůře (26% ji ovládalo dobře, 61% průměrně a dokonce 13% slabě), ale také litevštinu (74% dobře, 26% průměrně). Ještě hůře se litevsky naučili ve škole-internátu k 50. výročí VLKJS s vyučovacím jazykem ruským. Z 54 žáků uvedlo 70%, že litevštinu ovládají dobře, 26 (20%) průměrně, 1% slabě a 2 (3%) ji neovládali vůbec. Experiment s výukou v ruštině pro Litevce se tedy v tomto případě zřejmě neosvědčil, a to ani z hlediska ruštiny, natož pak litevštiny. Pro tyto žáky bylo mnohem obtížnější studovat i všechny ostatní předměty, protože většina z nich rozuměla vyučovací ruštině pouze průměrně (53%) nebo dokonce slabě (3%).

Nejpodrobněji byly analyzovány odpovědi I. skupiny informantů (1019 osob). Litevštinu ovládalo nejlépe 87,1% Litevců, 61,9% Poláků, 40,6% Rusů, 37,5% Ukrajinců a 25% Bělorusů. Sečteme-li ty, kteří jazyk ovládali dobře a průměrně, činily by podíly představitelů těchto národností 99,1; 95,2; 73,1; 75 a 62,5%.

Dobrou znalost ruštiny uvedlo 93,7% Ukrajinců (více než Rusů), 93% Rusů, 87,5% Bělorusů, 71,4% Poláků a 40,2% Litevců. Podíl těch, kteří ji ovládali dobře a průměrně, by činil 99,9% (Rusů a Ukrajinců), 100%, 95,2% a 93,2%. Z dotázaných ovládali litevštinu nejlépe (dobře a průměrně) Litevci, Poláci, Ukrajinci, Rusové a Bělorusové, zatímco ruštinu Bělorusové, Ukrajinci, Rusové, Poláci a Litevci.

Jazyky ostatních národů SSSR ovládalo dobře 12,5–0,5% příslušníků různých národností a průměrně 25,0–1,5%: celkem 37,5% Bělorusů, 25% Ukrajinců, 8,1% Rusů, 4,7% Poláků a 2% Litevců. Jiné jazyky ovládalo slabě 4,6–23,8% lidí.

Pro informanty bylo tedy nejtypičtějších pět typů dvojjazyčnosti (mnohojazyčnosti): ruština-litevština-polština, ruština-litevština-ukrajinština, ruština-litevština-běloruština (třetina Bělorusů mluvila pouze rusky), litevština-ruština a ruština-litevština. Pětina Rusů a Litevců se naučila také další jazyky národů SSSR.

V první skupině informantů vyplnilo dotazníky úplně 987 osob, z toho 289 mužů a 698 žen, kteří tvořili 29 a 72% respondentů této skupiny. Stejně jako většina obyvatel republiky ovládali muži lépe ruštinu, zatímco ženy litevštinu.

Litevštinu ovládalo dobře, průměrně, slabě nebo vůbec neovládalo 71,7; 21,7; 2,7; 3,4% mužů a 84,4; 12,3; 1,9 a 0,4% žen; ruštinu pak 48,9; 47,5; 3,4% mužů (nikdo ji neovládal vůbec) a 45,9; 47; 5,9 a 0,4% žen. Ženy se od mužů lišily lepší znalostí litevštiny (0,9%) a slabší znalostí ruštiny (2,5%). Muži ovládali ruštinu dobře a průměrně o 3 a 0,5% častěji, zatímco litevštinu průměrně a slabě o 0,6 a 0,8% častěji. Počet mužů a žen, kteří dobře mluvili litevsky, byl o 22,8 a 38,5% vyšší než počet těch, kteří dobře mluvili rusky; těch, kteří mluvili rusky průměrně a slabě, bylo o 25,8 a 34,7% více než těch, kteří mluvili litevsky průměrně.

Druhý jazyk národů SSSR ovládalo dobře 47,3% osob, průměrně 46,5% (téměř stejně), slabě 5,1% a vůbec jej neovládalo pouze 0,2%. Z toho vyplývá, že většina lidí — 93,8% — ovládala druhý jazyk SSSR dobře nebo průměrně. Většinou šlo o Litevce, kteří se naučili rusky.

162

Tabulka 6. Národnost a hodnocení jazykových znalostí (%)

Hodnocení jazykových znalostí Národnost | dobře: litevština, ruština, jazyky ostatních národů SSSR | průměrně: litevština, ruština, jazyky ostatních národů SSSR | slabě: litevština, ruština, jazyky ostatních národů SSSR | neovládá litevsky | 87,1 | 40,2 | 0,5 | 12,0 | 53,0 | 1,5 | 0,1 | 5,9 | 8,0 | 0,1 | 0,3 | 79,3 Rusové | 40,6 | 93,0 | 2,3 | 32,5 | 6,9 | 5,8 | 17,4 | – | 4,6 | 8,1 | – | 79,0 Poláci | 61,9 | 71,4 | – | 33,3 | 23,8 | 4,7 | – | 4,7 | 23,8 | 4,7 | – | 42,8 Ukrajinci | 37,5 | 93,7 | 12,5 | 37,5 | 6,2 | 12,5 | 18,7 | – | 18,7 | 6,2 | – | 37,5 Bělorusové | 25,0 | 87,5 | ” | ” | 12,5 | 25,0 | – | – | – | 25,0 | – | 62,5

11°

163

Při rozdělení informantů podle věku ovládala druhý jazyk dobře větší část (od 100 do 57%) osob ve věku 48, 63, 75, 49, 52, 16–17, 30–31, 20–24, 57, 27 a 44 let, zatímco průměrně jej ovládaly osoby ve věku 25, 41, 38, 57–59, 26, 34, 45–47 a 36 let. Vztah mezi věkem a znalostí druhého jazyka není příliš patrný, protože počet informantů pro tento účel byl poměrně malý a byli do něj zahrnuti i příslušníci ruské národnosti, kteří druhý jazyk příliš neovládali. Proto vyšlo, že z mladých ve věku 16–17 let jej dobře ovládá 73–60%, ve věku 18–19 let už méně, 46–33%, ve věku 20–24 let 67–37% atd. Vyskytlo se 17 a 11% osob ve věku 23 a 47 let, které se nenaučily žádný druhý jazyk.

V našem výzkumu byl počet Litevců a Ukrajinců o něco vyšší než jejich podíl v republice, zatímco počet Poláků, Bělorusů, Rusů a Židů byl nižší. Podíl těch, kteří dobře ovládali ruštinu, se výrazně lišil mezi obyvateli velkých měst (až 46%) a okresního centra (Radviliškis, 15%). Mezi městskými žáky se toto číslo pohybovalo od 40 do 72,5%, zatímco na odborném učilišti (18. skupina), jehož žáci pocházeli z okresů, činilo pouze 26,3%. Ve srovnání s údaji sčítání lidu z roku 1979 ovládali Poláci, Ukrajinci a Bělorusové v roce 1986 litevštinu lépe v 50,3, 22,0 a 12,1% případů a ruštinu v 5,7, 9,7 a 6,3% případů.

Informanti (s výjimkou Litevců) o 3,2% častěji uvedli národnost otce a o 16% častěji (s výjimkou Rusů z vojenských rodin) považovali za mateřský jazyk jazyk matky.

IV. Potřeba ovládat litevštinu a ruštinu

Hlavním prostředkem dorozumívání v Litevské SSR je litevština, jazyk většiny místních obyvatel. Má dlouhou písemnou tradici, v republice nejlépe plní nejdůležitější společenské funkce a uspokojuje všechny potřeby vzájemné komunikace mezi příslušníky litevského socialistického národa. Kromě toho je litevština vedle ruštiny prostředkem dorozumívání pro značný počet lidí různých národností v naší republice, a plní tedy také funkci regionální komunikace (srov. Karaliūnas, 1983, s. 7–8; Михальченко, 1984, s. 28–106, 213, 222 atd.).

Ruština, druhý jazyk z hlediska současného rozšíření a funkcí, litevštinu v určitých případech doplňuje. Jako národní jazyk Rusů se často používá při komunikaci se zástupci Litevské SSR, jiných republik SSSR i zahraničních států, kteří litevsky neumějí. Litevci používají ruštinu spíše pasivně, čtou v ní přibližně třetinu literatury (srov. Korsakas, 1979, s. 51) atd.

Litevština se používá ve všech oblastech hospodářského, společenského a kulturního života republiky. Bez znalosti litevštiny nelze komunikovat s některými obyvateli (zejména s dětmi do 7–9 let, ale také s některými staršími lidmi) ani porozumět všem informacím určeným pro celou republiku.

Ze 103 žáků IX.–X. tříd, kteří navštěvují školy s ruštinou jako vyučovacím jazykem, 77 (74,7%, přesněji 84,8% obyvatel Vilniusu a 70% obyvatel Šiauliai) uvedlo, že se chtějí naučit mluvit, číst a psát litevsky, 20,4% se chce domluvit a 4,9% číst a psát.

S ohledem na mateřský jazyk, národnost a životní potřeby obyvatel se v systému středního a vysokého školství republiky používá především litevština. Mateřský jazyk umožňuje v nejkratším čase a s nejmenším úsilím osvojit si dlouhodobé zkušenosti lidstva. Ve školním roce 1985/86 fungovalo v republice 2070 všeobecně vzdělávacích

164

škol, z nichž 1997 (96%) bylo z jazykového hlediska jednojazyčných: v 1846 školách (92,4%) se vyučovalo pouze litevsky, ve 103 (5,2%) rusky a ve 48 (2,4%) polsky. Navštěvovalo je postupně 402.727, 52.450 a 3.753 žáků litevské, ruské a polské národnosti, kteří tvořili 87,8%, 11,4% a 0,8% žáků jednojazyčných škol a 96,2%, 71,5% a 34,6% všech žáků příslušné národnosti.

Bylo zjištěno, že ve srovnání s literaturou v mateřském jazyce čtou litevští žáci rusky přibližně dvakrát pomaleji a v cizím jazyce nejméně třikrát pomaleji. To ovlivňuje množství přečtené literatury a vůbec ochotu číst a učit se (Шярнас, 1978, c. 13). Proto se v republice většina literatury tiskne v litevštině. V letech 1940–1985 vyšlo litevsky 74,9% knih a brožur, zatímco rusky 17,8% knih. V roce 1985 vyšlo v republice v litevštině 70,3% knih, 78,4% novin, 73,5% časopisů a bulletinů, v ruštině 17,8% knih, 18,7% novin a 22,3% časopisů (srov. Lietuvos TSR spaudos statistika 1981–1985, p. 28–29, 75–76).

V sociologickém výzkumu se předpokládalo, že potřeba mateřského jazyka je samozřejmá. Proto se zjišťovalo, kolik osob chce ovládat druhý jazyk. Z 1375 informantů si 1075 (78,2%) přálo druhým jazykem mluvit, číst a psát, 82 (6%) číst a psát a 162 (11,8%) se domluvit (tab. 7). Ukázaly se čtyři tendence týkající se potřeby druhého jazyka. Zaprvé, čím méně lidí ve skupině druhý jazyk dobře ovládá, tím více těch, kteří se chtějí naučit všechny jeho podoby. Zadruhé, většina informantů si přeje aktivně komunikovat (nejprve se naučit mluvit). Zatřetí, ti, kdo jazyk dobře ovládají, se snaží zvládnout všechny jeho podoby (mluvení, psaní, čtení). Začtvrté, čím hůře je druhý jazyk ovládán, tím častěji se má za to, že bude stačit naučit se jen domluvit.

Ve II. části informantů bylo těch, kteří dobře ovládali ruštinu, 1,9krát a 1,5krát méně (24,6%) než v I. a III. části. Počet těch, kteří chtěli mluvit, číst a psát (72%), však v II. části informantů 2,9krát převyšoval počet těch, kteří jazyk dobře ovládali, zatímco v I. a III. části pouze 1,7krát. Nejvíce těch, kteří si přáli zvládnout všechny tři podoby druhého jazyka (72–

Tabulka 7. Potřeba ovládat druhý jazyk národů SSSR* (souhrnné údaje)

Část informantů | počet Typ odpovědi Potřeba druhého jazyka národů SSSR; chtějí: mluvit, číst a psát | číst a psát | domluvit se I | 1019 | počet | 824 | 47 | 101% | 80,9 | 4,6 | 9,9 II | 300 | počet | 216 | 29 | 55% | 72 | 9,6 | 18,5 III | 56 | počet | 35 | 6 | 6% | 62,5 | 10,7 | 10,7 I–III | 1375 | počet | 1075 | 82 | 162% | 78,2 | 6,0 | 11,8

*93,7% dotázaných (zástupců neruských národností) považovalo za druhý jazyk národů SSSR ruštinu a 6,3% dotázaných (Rusů) litevštinu.

165

100%) se vyskytlo mezi žáky venkovských středních škol, městských odborných a středních škol a studenty vysokých škol (tab. 8), z nichž pouze 26—80% tento jazyk dobře ovládalo. Je zcela přirozené, že 36—62% žáků, kteří druhý jazyk dobře neovládají, očekává, že se jej naučí lépe.

Potřeby starších pracovníků týkající se druhého jazyka se výrazněji odlišují. Mnozí (100—78%) učitelů okresu Šiauliai chtěli své znalosti všestranně zdokonalovat (rovněž

Tabulka 8. Potřeba ovládat druhý (ruský) jazyk (%)

Poř. č. | Skupina | Kategorie | Počet informantů | Mluvit, číst a psát | Číst a psát | Domluvit se | Neodpověděli 1 | 5 | I | 77 | 82 | 8 | 10 | — 2 | 8 | | 48 | 73 | 17 | „ | — 3 | 9 | | 62 | 76 | 3 | 21 | — 4 | 10 | | 46 | 72 | 6 | 22 | — 5 | 11 | | 40 | 87 | 5 | 5 | 3 6 | 12 | | 32 | 94 | — | 3 | „ 7 | 13 | II | 14 | 100 | — | — | — 8 | 14 | | 36 | 94 | 3 | — | 3 9 | 15 | | 50 | 98 | 2 | — | — 10 | 17 | III | 48 | 92 | 2 | 6 | — 11 | 18 | | 57 | 88 | 7 | 5 | — 12 | 26 | | 36 | 72 | 17 | 8 | 3 13 | 3 | IV | 35 | 94 | — | 3 | „ 14 | 4 | | 53 | 89 | 6 | — | 5 15 | 6 | V | 39 | 87 | 5 | 8 | — 16 | 27 | | 20 | 45 | — | 15 | 40 17 | 1 | | 71 | 64 | — | 1 | 35 18 | 20 | | 20 | 100 | — | — | — 19 | 23 | | 26 | 92 | 8 | — | — 20 | 19 | | 36 | 81 | 5 | — | — 21 | 22 | VI | 10 | 50 | — | 30 | 20 22 | 21 | | 18 | 78 | — | 5 | 17 23 | 24 | VII | 37 | 68 | 8 | 13 | 11 24 | 25 | | 7 | 86 | — | 14 | — 25 | 2 | | 54 | 57 | 2 | 41 | —

166

Tabulka 9. Úroveň znalosti a potřeba druhého (ruského) jazyka

Úroveň znalosti; ovládá:

Informanti

Druhy potřeb; chce (%):

mluvit, číst a psát

číst a psát

domluvit se

dobře

počet

407 | 12 | 36

% | 84,4 | 2,4 | 7,4

středně

počet | 386 | 31 | 45

% | 81,4 | 6,5 | 9,4

slabě

počet | 31 | 4 | 17

% | 59,6 | 7,6 | 32,6

neovládá

počet | — | — | 3

% | — | — | 100

celkem

počet | 824 | 47 | 101

% | 80,8 | 4,6 | 9,9

vyučující ruštiny), učitelé a odborníci na litevský jazyk a literaturu i na další předměty. Naproti tomu část učitelů a vyučujících litevského jazyka a literatury (30 osob, skupiny 27 a 22) a dělníci z okresu Radviliškis, z nichž druhý jazyk ovládalo 26–45% lidí, pociťovali menší potřebu zlepšovat všechny jeho jazykové dovednosti (45–57%; toto číslo je nižší také proto, že 27% litevských filologů neodpovědělo).

Většina informantů (94%) dávala přednost aktivnějším formám komunikace. Především se chtěli domluvit. O něco lepší znalost jazyka — číst a psát — si přáli někteří informanti třetí části (10,7%), učitelé a studenti litevského jazyka a literatury, kteří mají méně příležitostí komunikovat s nelitevsky mluvícími.

Druhé jazyk chce plně ovládat — mluvit, číst a psát — 59,6% těch, kdo jej ovládají slabě, 81,4% těch, kdo jej ovládají průměrně, a 84,4% těch, kdo jej ovládají dobře (tab. 9). Druhy potřeb jsou tedy přímo úměrné úrovni znalosti jazyka. Pouze číst a psát se snaží 2,4, 6,5 a 7,6% těch, kdo jej ovládají dobře, průměrně a slabě; pouze se domluvit chce 7,4, 9,4 a 32,6% (a 100% těch, kdo jej neovládají). Ti, kdo jazyk ovládají lépe, se chtějí naučit ještě více, zatímco ti, kdo jej ovládají hůře, se spokojí s tím, že se mohou domluvit nebo

Tabulka 10. Národnost a potřeba druhého jazyka národů SSSR* (%)

Národnost

Mluvit, číst a psát

Číst a psát

Domluvit se

Neodpověděli

Litevcové | 82,0 | 4,9 | 9,1 | 3,8

Rusové | 73,2 | 3,4 | 18,6 | 4,6

Poláci | 85,7 | — | 4,7 | 9,5

Ukrajinci | 75,0 | — | 18,7 | 6,2

Bělorusové | „ | 12,5 | — | 12,5

*Druhým jazykem byla pro všechny národnosti kromě Rusů v tomto případě ruština, zatímco pro Rusy litevština.

167

číst a psát. Částečně to lze vysvětlit jak „úsporou sil“, tak praktičností. Tato tendence již nyní působí pedagogům starosti. Pouze domluvit se chtělo 18,5% žáků části II (55 osob), ve skupinách 9, 10, 22 a 2 pak 21–40% dotázaných.

V. Zdokonalování výuky litevského a ruského jazyka

V Sovětském svazu se litevský i ruský jazyk (a literatura) vyučovaly ve třech typech škol. Litevština se jako mateřský jazyk vyučovala Litevcům v litevských školách Litevské SSR a v několika ruských školách Běloruské SSR; jako druhý jazyk národů SSSR se vyučovala ve všech ostatních školách republiky, kde se vyučovalo rusky a polsky. Ruština se jako mateřský jazyk vyučovala Rusům a příslušníkům nejmenších národů či jejich částí, jako druhý jazyk pak žákům hlavních národností svazových a některých autonomních republik.

Z 1 375 dotázaných ovládalo litevštinu pouze průměrně 15,8% a 2% ji ovládala špatně. Po 26% žáků hodnotilo své znalosti mateřského jazyka jako „průměrné“ na středních školách J. Janonise v Šiauliai a k 50. výročí VLKJS ve Vilniusu, na I. střední škole v Kuršėnai to bylo dokonce 36%.

V předchozím sociologickém výzkumu 43,8% žáků V.–XI. tříd v republice uvedlo, že je obtížné studovat litevštinu, 34% mělo potíže s učením ruštiny a 26,4% cizích jazyků. Kdyby učení jazyků nebylo povinné, mateřský (litevský) jazyk by se z nich učilo 83,9% (dalších 11,3% v případě, že by je to zajímalo), ruštinu 68,3% a cizí jazyk 56,3% (Шярнас, 1976, с. 62, 74). Z těch, které jsme zkoumali, se chtělo naučit správně mluvit, číst a psát litevsky 82% Litevců a 73,2% Rusů, rusky pak 85,7% Poláků, 78% Litevců a 75% Ukrajinců a Bělorusů (srov. tab. 10).

V letech 1979–1986 vydalo ministerstvo školství Litevské SSR dvě usnesení ke zlepšení výuky litevštiny a sedm významnějších usnesení ke zdokonalení výuky ruštiny: „O výuce mateřského jazyka v prvních třídách všeobecně vzdělávacích škol okresu Šilalė“ (28. 5. 1980, č. 58), „O zdokonalení výuky litevského jazyka ve všeobecně vzdělávacích školách republiky s vyučovacím jazykem ruským a polským“ (14. 4. 1986, č. 42); „O zavedení výuky ruštiny pro děti v přípravných třídách a předškolních zařízeních“ (3. 8. 1979, č. 81), „O výuce ruského jazyka a literatury ve třídách s rozšířenou výukou ruštiny“ (28. 5. 1980, č. 59), „O dodatečných opatřeních ke zlepšení výuky ruštiny ve všeobecně vzdělávacích školách a předškolních zařízeních“ (13. 9. 1983, č. 83), „O plnění osnov výuky ruštiny v předškolních zařízeních okresu Skuodas“ (13. 12. 1983, č. 88), „O odměnách učitelům za hodiny ruštiny v přípravných a I.–XI. třídách“ (instrukční dopis ze dne 25. 12. 1984, č. 16-5288; srov. také příkaz ze dne 13. 9. 1983, č. 86, usnesení ze dne 25. 6. 1985 atd. (Viz Sbírka usnesení, příkazů a instrukcí, č. 49, s. 16–20, 64, s. 21–29, 72, s. 17–21, 49, s. 21–24, 69, s. 18–21, 70, s. 48, 72, s. 13–16, 74, s. 56).

Pro výuku litevštiny má určitý význam také usnesení „O výuce litevské literatury a posílení jejího vlivu na komunistickou výchovu žáků ve všeobecně vzdělávacích školách města Vilnius a okresů Ignalina a Prienai“ (6. 6. 1984, č. 43), jakož i „O urychlení sběru litevského jazykového materiálu“

168

(3. 2. 1983, č. 15) a další usnesení týkající se zdokonalování výuky humanitních předmětů.

Při provádění usnesení vyšších orgánů³ věnují školské orgány od roku 1977 ještě větší pozornost výuce ruštiny pro Litevce a Poláky. Usiluje se o to, aby každý žák při získání středoškolského vzdělání ovládal také ruštinu plynně. V letech 1986–1990 se v republice plánuje vydat přibližně 100 publikací pro výuku ruského jazyka a literatury. V roce 1987 byl do programů litevského rozhlasu zařazen týdenní pořad „Ruský jazyk“. Od roku 1984 jsou učitelé ruštiny povinni každé tři roky zvyšovat svou kvalifikaci (učitelé litevštiny v nelitevských školách každých pět let). V republikovém institutu pro další vzdělávání učitelů byla zřízena katedra ruského jazyka a literatury a odborný kabinet; na VVPI byla založena fakulta dalšího vzdělávání, kde studují také učitelé prvních tříd. Na fakulty ruského jazyka a literatury pedagogických institutů RSFSR je nyní každoročně bez přijímacího řízení vysíláno 20 litevských maturantů ke studiu a 30 studentů na roční stáž (viz Спурга, 1986, с. 1–4). Ke zlepšení výuky ruského jazyka a literatury v republice se vynakládá velmi mnoho úsilí; k jeho přehledu a zhodnocení by byla zapotřebí samostatná monografie.

Nejvíce dotázaných navrhovalo zdokonalit učební pomůcky pro výuku litevštiny a ruštiny, zvýšit kvalitu vyučovacích hodin a rozvíjet jazykové dovednosti již v předškolním věku (v názorech na jiné způsoby se více rozcházeli). Zvláště mnoho návrhů týkajících se výuky vlastního předmětu předložili učitelé litevštiny a ruštiny. Pokud jde o první tři způsoby výuky ruštiny, učitelé ruštiny zastávali stejný názor jako většina dotázaných. Největší význam učebnicím přikládali také žáci městských středních a odborných učilišť (viz tab. 11–14).

Ženy se více než muži zajímaly o výuku obou jazyků a uvedly o 9,4% více odpovědí (tab. 15). Muži přikládali poněkud menší význam kvalitě vyučovacích hodin obou jazyků.

Jen málo respondentů si přálo kurzy litevštiny pro dospělé Litevce a zvýšení počtu hodin ruštiny. Počet týdenních hodin ruského jazyka a literatury ve školách s vyučovacím jazykem litevským se v letech 1979–1987 již zvýšil ze 42 na 47.

Další způsoby, jak zdokonalit výuku litevštiny, ruštiny a jiných jazyků, samostatně navrhlo 2,3–0,1% dotázaných: lépe využívat volitelné předměty, televizi, rozhlas a filmy, pořádat setkání žáků s vrstevníky hovořícími jiným jazykem, soutěže, vědomostní kvízy a jazykové kroužky. Navrhovali vydávat více studijní literatury, tabulek, souborů obrazového materiálu atd., lépe zásobovat učitele metodickými a didaktickými publikacemi a názornými pomůckami a umožnit jim nakupovat v knihkupectvích knihy potřebné k práci.

Hlavním cílem jazykových hodin na střední škole je naučit žáky prakticky správně mluvit a psát v mateřském i druhém jazyce. To by se mělo týkat především hodin litevštiny (zejména u žáků, pro něž není mateřským jazykem). Praktický směr hodin ruštiny—

³Srov. O dalším zdokonalování výuky ruštiny ve všeobecně vzdělávacích školách s litevským (polským) vyučovacím jazykem (usnesení ÚV LKP ze dne 31. 1. 1977); O dodatečných opatřeních ke zdokonalení výuky ruštiny ve všeobecně vzdělávacích školách a jiných vzdělávacích zařízeních svazových republik (usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů SSSR ze dne 26. 5. 1983): Liaudies švietimas, 1979, s. 99–103, 207–209; Tiesa, 28. května 1983, s. 1; Шепетис, 1981, с. 151–156, 230–295 a т. д.; Губогло, 1984, с. 5–9, 67–71.

169

**Tabulka 11. Způsoby zdokonalování výuky druhého jazyka národů SSSR* (souhrnné údaje)**

Podíl informantů | Jazyk | Typ odpovědi: počet | způsoby zdokonalování výuky: procenta Litevci | I | 323 | 386 | 285 | 349 | 173 | 120 | 31,7 | 37,9 | 28,0 | 34,2 | 17,0 | 11,8 Litevci | II | 130 | 79 | 86 | 95 | 62 | 45 | 43,4 | 26,3 | 28,8 | 31,7 | 20,6 | 15,0 Litevci | III | 51 | 44 | 48 | 26 | 17 | 10 | 91,1 | 78,5 | 85,7 | 46,4 | 30,3 | 17,8 Litevci | I–III | 504 | 509 | 419 | 470 | 252 | 175 | 36,7 | 37,0 | 30,4 | 34,2 | 18,3 | 12,7 Rusové | I | 304 | 478 | 173 | 351 | 225 | 188 | 29,8 | 46,9 | 17,0 | 34,4 | 22,1 | 18,4 Rusové | II | 103 | 96 | 63 | 82 | 77 | 67 | 34,2 | 32,0 | 21,0 | 27,4 | 25,6 | 22,4 Rusové | III | 19 | 20 | 1 | 1 | 8 | 9 | 33,9 | 35,7 | 1,8 | 1,8 | 14,3 | 16,1 Rusové | I–III | 426 | 594 | 237 | 434 | 310 | 264 | 31,0 | 43,2 | 17,2 | 31,6 | 22,5 | 19,2

* Ve sloupcích 1, 2, 3, 4, 5 a 6 tabulek 11–15 jsou uvedeny tyto způsoby zdokonalování výuky: 1 – zlepšit kvalitu jazykových hodin (zvyšováním kvalifikace učitelů atd.), 2 – zdokonalit učební pomůcky (učebnice atd.), 3 – zavést ve škole více hodin, 4 – intenzivněji vyučovat v předškolních zařízeních, 5 – vyučovat více předmětů v jazyce, kterému se chceme naučit, 6 – pořádat kurzy pro dospělé.

170

Tabulka 12. Způsoby zdokonalování výuky mateřského (litevského) jazyka (%)

Poř. č. | Skupina | Kategorie | Počet informantů | Způsoby zdokonalování výuky: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 1 | 5 | I | 77 | 16 | 26 | 19 | 32 | 25 | 4 2 | 8 | | 48 | 19 | 65 | 35 | 73 | 37 | 25 3 | 9 | | 62 | 26 | 37 | 43 | 31 | 26 | 2 4 | 10 | | 46 | 35 | 48 | 28 | 33 | 24 | 15 5 | 11 | | 40 | 37 | 27 | 7 | 17 | 5 | 2 6 | 12 | | 32 | 31 | 19 | 12 | 22 | 6 | 9 7 | 13 | II | 14 | 14 | 14 | 7 | 7 | 14 | 7 8 | 14 | | 36 | „ | 25 | 19 | 36 | 19 | 6 9 | 15 | | 50 | 4 | 98 | 4 | 68 | 4 | 4 10 | 17 | III | 48 | 60 | 10 | 2 | 23 | 2 | 4 11 | 18 | | 57 | 37 | 26 | 28 | 13 | 16 | 10 12 | 26 | IV | 36 | 86 | 80 | 92 | 42 | 19 | 14 13 | 3 | | 35 | 60 | 49 | 23 | 46 | 14 | 6 14 | 4 | | 53 | 58 | 45 | 45 | 43 | 32 | 13 15 | 6 | V | 39 | 91 | 78 | 86 | 46 | 30 | 18 16 | 27 | | 20 | 100 | 75 | 75 | 55 | 50 | 25 17 | 1 | | 71 | 14 | 27 | 18 | 7 | 6 | 10 18 | 20 | | 20 | 25 | 30 | 20 | 20 | 5 | „ 19 | 23 | | 26 | 54 | 54 | 65 | 31 | 31 | 19 20 | 19 | | 36 | 39 | 22 | 50 | 25 | 19 | 11 21 | 22 | VI | 10 | 50 | 40 | 70 | 30 | 20 | 20 22 | 21 | | 18 | 72 | 61 | 28 | 33 | 22 | 50 23 | 24 | VII | 37 | 59 | 43 | 16 | 30 | 13 | 27 24 | 25 | | 7 | 29 | 14 | 57 | 28 | — | — 25 | 2 | | 54 | 33 | 33 | 54 | 36 | 36 | 7 Celkem | | | | 32 | 38 | 28 | 34 | 17 | 12

již začíná ubývat. Podle názoru mnoha jazykovědců je v zásadě třeba přezkoumat všechny učební osnovy a učebnice mateřského jazyka a odstranit z nich některé zastaralé, protichůdné a běžnému uživateli jazyka nepotřebné věci (srov. Garšva, 1984, s. 26–28). Pak by vzniklo mnohem více prostoru také pro jazykovou kulturu.

171

Tabulka 13. Způsoby zdokonalování výuky ruštiny jako druhého jazyka národů SSSR

Poř. č. | Skupina | Kategorie | Počet informantů | Způsoby zdokonalování výuky (%) | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 61 | 5 | I | 77 | 13 | 25 | 8 | 45 | 32 | 92 | 8 | | 48 | 25 | 37 | 4 | 35 | 17 | 103 | 9 | | 62 | 14 | 35 | 16 | 29 | 21 | 114 | 10 | | 46 | 22 | 59 | 9 | 13 | 4 | 45 | 11 | | 40 | 20 | 72 | 2 | 17 | 10 | 276 | 12 | | 32 | 37 | 53 | 16 | 44 | 31 | 197 | 13 | II | 14 | 7 | 29 | 21 | 57 | 43 | 368 | 14 | | 36 | 8 | 25 | 36 | 53 | 50 | 179 | 15 | | 50 | 14 | 4 | 4 | 86 | 4 | 410 | 17 | III | 48 | 2 | 54 | 12 | 12 | 17 | 411 | 18 | | 57 | 28 | 25 | 19 | 22 | 35 | 1912 | 26 | IV | 36 | 50 | 28 | 92 | 42 | 19 | 1413 | 3 | | 35 | 51 | 63 | 31 | 40 | 20 | 2014 | 4 | | 53 | 41 | 43 | 21 | 41 | 53 | 3015 | 6 | V | 39 | 41 | 15 | 3 | 13 | 3 | 1816 | 1 | | 71 | 48 | 93 | 38 | 51 | 22 | 2717 | 20 | | 20 | 65 | 80 | 5 | 45 | 25 | 3518 | 23 | | 26 | 65 | 58 | 4 | 15 | 15 | 1919 | 19 | | 36 | 39 | 78 | 14 | 28 | 11 | 3320 | 22 | VI | 10 | 30 | 50 | — | 10 | — | —21 | 21 | | 18 | 89 | 89 | 22 | 22 | 44 | 3922 | 24 | VII | 37 | 59 | 46 | 11 | 22 | 13 | 4323 | 25 | | 7 | 43 | 57 | — | 29 | — | 1424 | 2 | | 54 | 18 | 18 | 11 | 22 | 33 | 24Celkem | | | | 30 | 47 | 17 | 34 | 22 | 18

Od roku 1977 vychází v republice časopis „Ruština ve škole“, určený školám s litevštinou (polštinou) jako vyučovacím jazykem. Samostatnou publikaci potřebuje i hlavní předmět většiny škol — litevština. Té se (spolu s literaturou) nyní vyučuje 75 hodin týdně.

Základy jazyka se v zásadě utvářejí již před nástupem do školy. V mateřských školách republiky se vzdělává více než 50 000 dětí ve věku 5–6 let. Pětileté děti mají týdně po dvou hodinách mateřského-

172

Tabulka 14. Způsoby zlepšení výuky ruského jazyka navrhované respondenty z některých kategorií v oblasti vzdělávání (%)

Způsoby zlepšení | Učitelé: ruštináři, neruštináři | Žáci litevských škol: městské školy, venkovské školy, odborné technické školy | Žáci ruských škol

1 | 58,7 | 48,0 | 20,0 | 11 | 16,2 | 26,2

2 | 89,9 | 34,7 | 42,6 | 13 | 38,1 | 16,5

3 | 29,4 | 2,7 | 9,2 | 18 | 16,2 | 38,0

4 | 45,0 | 13,3 | 31,8 | 70 | 20,0 | 35,0

5 | 26,6 | 6,7 | 19,7 | 26 | 26,7 | 14,6

6 | 30,3 | 16,0 | 12,5 | 13 | 12,4 | 13,6

1–6 | 46,5 | 20,2 | 22,6 | 25,2 | 21,6 | 24,0

Vysvětlení: tabulka uvádí názory 1) učitelů působících na republikových všeobecně vzdělávacích středních školách, převážně ve městech (zejména učitelů ruského jazyka a literatury); 2) žáků městských a venkovských všeobecně vzdělávacích středních škol a městských odborných technických škol, v nichž se vyučuje litevsky, a 3) žáků městských středních škol, v nichž se vyučuje rusky.

... a hodinám ruského jazyka, šestileté děti pak mají celkem 7 hodin mateřského jazyka a 2 hodiny ruštiny. Dosud většina litevských dětí zpočátku mluví pouze nářečím a spisovnou litevštinu se fakticky učí jako druhý jazyk, proto není vhodné věnovat u pětiletých dětí mateřskému a ruskému jazyku stejný čas. Sovětští psychologové si všimli, že pětileté až šestileté děti ovládají mateřský jazyk velmi rozdílně a mohou si jej začít plést s druhým jazykem.

Tabulka 15 Závislost navrhovaných způsobů zlepšení výuky jazyků na pohlaví (%)

Způsoby zlepšení | Litevský jazyk: muži, ženy | Ruský jazyk: muži, ženy | Jazyky ostatních národů SSSR: muži, ženy

1 | 24,1 | 34,8 | 19,6 | 33,7 | 4,4 | 3,9

2 | 41,7 | 36,2 | 42,7 | 48,9 | 8,6 | 6,5

3 | 23,1 | 30,0 | 16,5 | 16,9 | 2,0 | 5,5

4 | 38,6 | 33,2 | 34,4 | 34,5 | 2,4 | 1,7

5 | 17,9 | 16,9 | 21,7 | 22,3 | 4,8 | 6,1

6 | 12,4 | 11,8 | 15,5 | 19,9 | 15,8 | 20,3

Dovednosti dítěte v mateřském jazyce se dotvářejí v prvních ročnících školy. Mnozí naši psychologové, pedagogové a lingvisté zdůrazňovali, že s výukou druhého jazyka je třeba začít tehdy, když se první (mateřský) jazyk upevní v psychice dítěte a dítě si osvojí základy psaní v mateřském jazyce (Jacevičius, 1970, s. 27, 51, 80, 250, 255; Русский

173

язык в национальной школе, 1977, с. 21; Вайнрайх, 1979, с. 129—131, 139—142; Balčikonis, 1978, p. 106; Daukšytė, 1980, p. 77—78; Bendrosios psichologijos paskaitos, 1980, p. 141 ir t. t.)⁴. Mažesnių gabumų vaikams ankstyvosios dvikalbystės atvejais ikimokyklinėse įstaigose ir net pradinėse vidurinės mokyklos klasėse pastebima neigiama dvikalbystės įtaka: jų ne tik gimtoji, bet ir antroji kalba yra ne tokia gryna ir aiški, jie blogiau dėsto savo mintis, lėčiau išmoksta taisyklingai šnekėti ir rašyti, kartais sulėtėja protinis vystymasis. 732 Kauno ir Šiaulių miestų vaikų darželių dvikalbiai vaikai buvo suskirstyti taip: 647 (88%) bendrasis protinis išsivystymas normalus, 74 (10%) žemesnis ir 11 (2%) silpnas (Jacikevičius, 1970, p. 74, 77).

Je nesmírně důležité, aby vychovatelé v předškolních zařízeních a učitelé prvních tříd mluvili správně. V republice „nastal čas jasně a otevřeně hovořit především o ochraně jazyka dětí v mateřských školách před jazykovým znečištěním z ulice i od samotných pracovníků mateřských škol a rychleji přepracovat jazykovou výchovu při omlazování vědeckého personálu na všech úrovních“ (Pupkis, 1987, s. 3).

V republice existují objektivní podmínky pro výběr optimálního věku pro výuku druhého jazyka, počtu vyučovacích hodin a způsobu výuky i pro regulaci praxe ve výuce cizího jazyka tak, aby se co nejlépe osvojoval mateřský jazyk. Ve srovnání se středoasijskými republikami je v Litvě učení druhého jazyka snazší, protože je zde méně dětí školního věku a litevština se geneticky tolik neliší od ruštiny. Ještě v roce 1979, kdy se ruština vyučovala od 8,5, nikoli od 5 let, ovládalo do věku 7 let ruštinu pouze 2,1% Litevců (8. místo mezi hlavními národnostmi svazových republik). Při ukončení střední školy (ve věkové skupině 16–19 let) již tehdy uvádělo, že umí rusky plynně, 81,5% Litevců (ruština jako druhý jazyk byla hůře osvojena u devíti národností; nejlépe u Moldavanů (76,4%) a nejhůře u Estonců (26,8%)). Ve srovnání s rokem 1970 se během desetiletí podíl Litevců v uvedené věkové skupině, kteří uměli plynně rusky, zvýšil o 20,5% (tempem růstu druhé místo v Sovětském svazu po Uzbekách). Proto se má za to, že ještě před školskou reformou patřila Litva podle úrovně výuky ruštiny k předním republikám (Пяль, 1985, с. 24—30).

Ve školním roce 1985/86 bylo v republice také 83 jazykově smíšených škol: 30 litevsko-ruských škol (21 509 žáků), 31 rusko-polských (12 136 žáků), 7 litevsko-polských (1 967 žáků) a 15 litevsko-rusko-polských škol (8 351 žáků). Poměr žáků uvedených národností v těchto školách činil 65,3 a 34,7%, 73,2 a 26,8%, 13,9 a 86,1%, 19,4, 54,9 a 25,7%. Mezi 43 963 žáky smíšených škol bylo 20 934 Rusů (47,6%), 15 937 Litevců (36,3%) a 7 092 Poláků (16,1%).

Od školního roku 1979/80 se počet žáků ve všeobecně vzdělávacích školách s litevským vyučovacím jazykem každoročně snižuje v průměru o 0,27%, ve školách s polským vyučovacím jazykem o 0,08%, zatímco ve školách s ruským vyučovacím jazykem se zvyšuje o 0,35% (celkově se za 6 let podíl žáků v těchto školách změnil takto: −1,6, −0,5 a +2,1%). Vysvětluje se to především tím, že část dětí litevského a polského původu (zejména z bilingvních rodin) začíná studovat ve třídách s ruštinou jako vyučovacím jazykem.

⁴ To tvrdili i prof. J. Laužikas a K. Ulvydas.

174

Dále bylo navrženo připojit k učebnicím matematiky, fyziky, chemie, dějepisu a společenských věd pro vyšší ročníky škol s vyučovacím jazykem litevským litevsko-ruské slovníčky odborné terminologie a aktivně vyučovat ruské termíny ve všech hodinách. Protože se tímto způsobem chce lépe vyučovat nikoli matematika a další zmíněné předměty, nýbrž ruština, bylo by účelnější, metodicky vhodnější a hospodárnější uvádět její termíny v učebnicích ruského jazyka a vyučovat je v hodinách ruštiny.

Užívání druhého jazyka namísto mateřského (úplná či částečná výuka v druhém jazyce, stejně jako jeho užívání při ranních setkáních v mateřských školách, na shromážděních, ve nástěnných novinách pionýrů a komsomolců atd.) zužuje sféry užívání mateřského jazyka a napomáhá rozvíjet nikoli harmonický bilingvismus, ale jednojazyčnost. Taková činnost nesměřuje k tématu „Ruština jako prostředek spolupráce národů SSSR“, nýbrž k tématu „Ruština jako národní (mateřský) jazyk“. Když se v roce 1979 v Estonsku projednávala doporučení začít na školách s vyučovacím jazykem estonským vyučovat některé předměty v ruštině (později od toho bylo upuštěno kvůli nedostatečné znalosti druhého jazyka), bylo celkem o 4,5% méně Estonců, kteří plynně ovládali ruštinu (mezi mladými lidmi ve věku 16–19 let o 14,2% méně), než v roce 1970 (Пялль, 1985, с. 27).

Bilingvismus bude možné rozvíjet harmonicky tehdy, budou-li se na této práci vedle znalců ruštiny, učitelů a vychovatelů mateřských škol aktivněji podílet také odborníci na mateřský jazyk, psychologové a veřejnost. Bylo zjištěno, že Litevci si informace v druhém jazyce zapamatují dokonce i na vysokých školách o 22–24,5% hůře než v mateřském jazyce a hůře si je uchovají (Яникиявичюс, 1965, с. 24).

Nezmiňujeme-li popularizovanou mimoškolní a mim školní činnost v druhém jazyce (volitelné kurzy ruštiny, tematické týdny, olympiády, amatérské soubory, sportovní oddíly, kroužky ruského jazyka, turistiky a vlastivědy, školní muzea, kluby mezinárodního přátelství, korespondenci s jinými republikami atd.), vyučuje se na všeobecně vzdělávacích školách v ruštině ruský jazyk a literatura a základní vojenská příprava. Jak učitelé ruského jazyka a literatury, tak žáci, kteří otázce porozuměli, a zejména dospělí s dětmi (ve skupinách 6, 10, 11, 15, 19 a dalších) považovali při průzkumu za nevhodné vyučovat v druhém jazyce ještě více předmětů. Školy a jejich skupiny s vyučovacím jazykem ruským přijímají všechny zájemce a vytvářejí jim dobré podmínky. Pro ty, kteří si přejí ruštinu osvojit ještě lépe, studovat ruský jazyk a literaturu a studovat na vysokých školách v jiných republikách, byly ve školním roce 1976/77 zřízeny třídy s rozšířenou výukou ruštiny v 9 středních školách LTSR. Ve školním roce 1982/83 bylo takových škol v republice 12, v roce 1986/87 pak 29.

Na celosvazové vědecko-praktické konferenci o rozvoji národnostních vztahů, která se konala v roce 1982, bylo zdůrazněno, že k dobrému osvojení ruštiny jako prostředku dorozumívání národů SSSR je také třeba zajistit, aby „Rusové a příslušníci jiných národností, kteří dokončují školy v republice, dobře ovládali jazyk hlavní národnosti republiky. Pak se budou moci aktivněji zapojit do národního hospodářství republiky i do stranické, státní a kulturní práce“ (Воспитывать убежденных патриотов-интернационалистов, 1982, с. 52). Jazyk, jímž hovoří většina obyvatel republiky, je pro příslušníky nepůvodních národností druhým či třetím jazykem národů SSSR; je důležitým prostředkem internacionalistické a vlastenecké výchovy, pomáhá posilovat přátelství mezi národy, a dokonce i šířit ruštinu, protože oboustranný bilingvismus nepřipravuje o vlastní jazyk žádnou z obou řečí (Пялль,

175

1968, c. 391—398). Problematika výuky litevštiny a národních jazyků dalších svazových republik jako druhých jazyků se v tisku objevila nejednou (přehled viz Garšva, 1984, p. 29; srov. také Костенецкая, Берзиньш, 1986, с. 2).

Pokud výuku nepodporují dovednosti získané živou komunikací, rusky mluvící obyvatelé LTSR se nestávají bilingvními (Михальченко, 1984, с. 192—193), nedokážou používat druhý jazyk jako prostředek dorozumívání, a požadavky kladené na školy s vyučovacím jazykem ruským a polským tak zůstávají nesplněny. Žáci nerozlišují nebo rozlišují špatně dlouhé a krátké samohlásky spisovné litevštiny, nevyslovují hlásky ė, o ani cirkumflexový přízvuk a neshodují správně slovní druhy. Slabou znalost litevštiny uvedlo 13—19% Poláků, Ukrajinců, Rusů a Bělorusů, kteří navštěvovali závěrečné ročníky škol v republice s jiným vyučovacím jazykem než litevštinou; 5—8% (25) ji neovládalo vůbec (přesto postupovali do vyššího ročníku).

Pro výuku litevštiny u žáků jiných národností je velmi nedostatek kvalitních učebnic, metodické literatury a odborníků. S těmito problémy se potýkají i litevští filologové na vysokých školách, kteří vyučují studenty jiných národností, a proto by se jedna katedra měla na tuto oblast specializovat. Pak by bylo možné připravovat také učitele litevského jazyka a literatury pro školy s jiným vyučovacím jazykem než litevštinou: nyní 30% těchto učitelů uvedlo, že litevsky ani neumějí dobře, a mezi neodborníky vyučujícími ve II—IV. třídě je jich většina. Dopouštějí se hrubých chyb ve výslovnosti, gramatice, slovní zásobě a syntaxi a od samého počátku kazí jazyk žáků (později navíc nesprávné jazykové návyky často přejímají i Litevci).

Na prvním stupni by měli litevštinu místo neodborníků, kteří daný předmět sami dobře neovládají, vyučovat litevští filologové. Je třeba zvýšit kvalifikaci učitelů (uvedli to všichni dotázaní) a sjednotit odměňování učitelů všech jazyků národů SSSR, které se vyučují jako druhé jazyky.

Do roku 1985 bylo na školách s vyučovacím jazykem ruským 17 týdenních hodin litevského jazyka a literatury, zatímco na polských školách 23 hodin. V časopise ÚV LKP „Komunistas“ bylo navrženo počet těchto hodin zvýšit (Šermas, 1983, p. 28). Ve školním roce 1985/86 byla školám s vyučovacím jazykem polským odebrána 1 týdenní hodina litevského jazyka a literatury (v IX. třídě), ve školním roce 1986/87 pak další 2 hodiny (výuka litevštiny ve II. třídě byla zrušena a ve III. třídě zůstala 1 hodina). Nový systém rozvržení hodin není dokonalý: litevština by se měla vyučovat i zde již od I. třídy. Pokud se tak neučiní, je zatím lepší přesunout zbývající 3 hodiny ve III—IV. třídě do vyšších ročníků, aby je vyučoval odborník.

Ve srovnání se školami v republice s vyučovacím jazykem ruským mají polské školy o 3—1 hodinu týdně více v 8 předmětech (hudební výchově, cizím jazyce, zeměpisu, tělesné výchově a dalších). Na školách LTSR s vyučovacím jazykem polským je nyní 44 týdenních hodin ruštiny a 20 hodin litevštiny, přestože je litevština Polákům geneticky vzdálenější, a proto podstatně obtížnější. Při reformě školství bylo v polských školách přidáno po 1—0,5 hodině v 7 předmětech; snižování počtu hodin litevského jazyka a literatury proto není nijak opodstatněné.

Třídy s více než 25 žáky se dělí do skupin při výuce ruštiny a cizího jazyka, pracovního vyučování a tělesné výchovy. Navrhuje se postupovat tak i při výuce litevštiny, a to jak u Litevců, tak u žáků jiných národností. Na mnoha všeobecně vzdělávacích školách s jiným vyučovacím jazykem než litevštinou jsou pouze společné kabinety polštiny a litevštiny, ruštiny a litevštiny. Bylo by třeba

176

zřídit samostatné takové učebny a vybavit je odbornou literaturou a technickými učebními pomůckami.

Je třeba objasnit přínos studia jazyka regionální komunikace v republice. Jazykové dovednosti by bylo možné rozvíjet prostřednictvím nepovinných kurzů litevštiny, kroužků, olympiád atd. – mnoho podnětů lze čerpat ze zdokonalování výuky ruštiny i ze zkušeností jiných republik. V Estonsku, Lotyšsku a Litvě se jazyk hlavní národnosti vyučuje také v televizi; v Lotyšsku se od roku 1980 každoročně úspěšně konají olympiády z lotyštiny pro žáky ruských škol a v roce 1985 se v ruských mateřských školách začalo experimentálně vyučovat lotyšštině (viz Костенецкая, Берзиньш, 1986, с. 2). Jestliže se výuka druhého jazyka před zahájením školní docházky považuje za užitečnou a ruština se vyučuje v litevských a polských mateřských školách, proč se litevština, kterou je obtížnější si osvojit, nevyučuje v ruských předškolních zařízeních republiky?

Ve svazových republikách (Gruzie, Uzbekistán, Kazachstán, Tádžikistán, Ukrajina, Ázerbájdžán, Kyrgyzstán, Turkmenistán) fungují školy dokonce v sedmi až čtyřech jazycích: kromě jazyka hlavní národnosti a ruštiny se vyučuje také v dalších místních jazycích (většina příslušníků těchto národností obvykle žije v sousedních republikách). V roce 1980 bylo přijato usnesení ÚV KSSS a Rady ministrů o hospodářském a sociálním rozvoji oblastí obývaných národy Severu, které počítalo s vydáváním programů, učebnic a dalších učebních pomůcek pro školy a předškolní zařízení v jejich jazycích. Někteří příslušníci malých národů Sibiře, Severu a Dálného východu si přáli, aby se v počátečních ročnících škol vyučovalo v jejich mateřském jazyce, nebo aby se tento jazyk vyučoval jako předmět v ruských školách (viz Губогло, 1984, с. 137, 139—142, 153).

V sousedním Bělorusku se z osmi pohraničních škol, v nichž se v roce 1957 začala dvakrát týdně vyučovat litevština jako předmět (po válce se tam ještě většinou mluvilo litevsky), zachovaly dodnes tři: střední škola ve vesnici Gervėčiai v okrese Astravas, osmiletá škola v Girių a osmiletá škola v Pelesa v okrese Varenavas. Těmto školám velmi chybějí učitelé litevštiny, podpora, pedagogická i krásná litevská literatura atd.

Také ve školách Litevské SSR s výukou v ruštině, kde přibližně polovinu žáků tvoří Poláci, Bělorusové a Ukrajinci (srov. Gaučas, Karalienė, 1981, p. 14), je třeba zvyšovat úroveň mateřského jazyka, protože se utvářejí místní varianty ruštiny (srov. Трифоновас, 1978; Гаршва, 1986).

К. ГАРШВА, Я. ТРИФОНОВАС

FUNGOVÁNÍ LITEVŠTINY A RUŠTINY V OBLASTI VZDĚLÁVÁNÍ V LITEVSKÉ SSR

Resumé

V letech 1983 a 1985–1986 bylo dotázáno 1375 obyvatel Litevské SSR (90% tvořili Litevci). Šlo o žáky vyšších tříd městských i venkovských všeobecně vzdělávacích škol a městských odborných učilišť, studenty, učitele, vyučující a také dělníky a zaměstnance. Pomocí dotazníku se zkoumala míra znalosti litevštiny, ruštiny a dalších jazyků národů SSSR, potřeba těchto jazyků, způsoby zdokonalování jejich výuky atd. (celkem 35 otázek).

12. 1880

177

Litevsky a rusky dobře umělo 80,3%, respektive 42% dotázaných, uspokojivě 15,8 a 50%, slabě 2 a 6,8%; 78,2% informantů si přálo ve druhém jazyce mluvit, číst a psát (převážně ti, kteří jej dobře ovládali), 11,8% pouze mluvit, 6% číst a psát. Dotázaní navrhovali zdokonalit výukové prostředky (učebnice atd.) litevského a ruského jazyka, zvýšit kvalitu vyučovacích hodin, zlepšit práci v předškolních zařízeních atd. Většina žáků a učitelů považovala další zvyšování počtu hodin ruštiny a převedení některých dalších předmětů na druhý vyučovací jazyk za neúčelné.

K. GARŠVA, J. TRIFONOVAS

FUNGOVÁNÍ LITEVSKÉHO A RUSKÉHO JAZYKA VE VZDĚLÁVACÍM SYSTÉMU LITEVSKÉ SSR

Shrnutí

V letech 1983 a 1985—1986 bylo testováno 1375 žáků, studentů, učitelů atd., žijících v Litevské SSR (90% z nich byli Litevci). Litevsky a rusky dobře umělo 80,3% a 42% z nich, uspokojivě 15,8% a 50%, špatně — 2% a 6,8%. 78,2% informantů si přálo ve druhém jazyce mluvit, číst a psát, 11,8% pouze mluvit, 6% číst a psát. Velký počet informantů navrhoval zdokonalit učebnice, kvalitu vyučovacích hodin, předškolní výuku atd.

LITERATŪRA

I

Leninas V. Ar reikalinga privaloma valstybinė kalba? // Raštai. V., 1953. T. 20. P. 54—56.

Gorbačiovas M. TSKP Centro Komiteto Politinis pranešimas Tarybų Sąjungos Komunistų partijos XXVII suvažiavimui // Tiesa. 1986. Vasario 26. P. 2—8.

Tarybų Sąjungos Komunistų partijos Programa. V., 1986.

Tarybų Socialistinių Respublikų Sąjungos Konstitucija (Pagrindinis Įstatymas). V., 1977.

II

Adlys P. Antroji kalba // Mokslas ir gyvenimas. 1983. Nr. 4. P. 32—33.

Balčikonis J. Rinktiniai raštai. V., 1978. T. 1.

Bendrosios psichologijos paskaitos. V., 1980.

Bražėnas P. Penkios dienos — penkeriems metams // Pergalė. 1986. Nr. 9.

Daukšytė J. Lietuvių ir rusų kalbų mokėjimo lygio, kaip ankstyvosios ir vėlyvosios dvikalbystės formavimosi rezultato, palyginimas // Mokymo ir auklėjimo klausimai. V., 1980. P. 77—78.

Garšva K. Antrosios kalbos funkcionavimas ir mokymas // Mūsų kalba. 1982. Nr. 5. P. 10—14.

Garšva K. Tobulinkime kalbų mokymą // Mūsų kalba. 1984. Nr. 4. P. 25—29.

Jacikevičius A. Daugiakalbystės psichologija. V., 1970.

Karaliūnas S. Respublikos lingvosocialinės situacijos charakteristika // Kalbų kontaktai Lietuvos TSR. V., 1983. P. 4—45.

Liaudies švietimas. K., 1979.

Lietuvos Tarybų Socialistinės Respublikos liaudies švietimo įstatymas // Tiesa, 1986. Liepos 16.

Nut arimų, įsakymų ir instrukcijų rinkinys / LTSR švietimo ministerija. V., 1979—1986. Nr. 49—74.

Pupkis A. Ir kalboje reikia persitvarkyti // Vakarinės naujienos. 1987. Sausio 12. P. 3.

Šernas V. Kai kurie pedagoginiai ir sociologiniai kalbų mokymo aspektai daugiakalbystės sąlygomis // Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979. P. 35—40.

Šernas V. Brolybės ir draugystės kalba // Komunistas. 1983. Nr. 10. P. 25—28.

178

Вайнрайх У. Языковые контакты. Киев, 1979.

Выступления участников съезда писателей // Литературная газета. 1986. 21 июля.

Исаев М. И. Марксистско-ленинские принципы национально-языковой политики КПСС// Изв. АН СССР. Сер. лит-ры и яз. 1986. Т. 45. № 2. С. 120–129.

Гаршва К. К. Развитие двуязычия в Литовской ССР // Тр. АН ЛитССР. Сер. А. 1982. Т. 3(80). С. 120–130.

Гаршва К. К. Акустические особенности вокализма русского языка в сопоставлении с литовским языком//Тр. АН ЛитССР. Сер. А. 1986. Т. 1(94). С. 111–116.

Грумадене Л. Социолингвистическое исследование литовской речи коренных вильнюсцев // Kalbu kontaktai Lietuvos TSR. V., 1983. P. 62–101.

Губогло М. Н. Современные этноязыковые процессы в СССР. М., 1984.

Копыленко М. М., Саина С. Т. Функционирование русского языка в различных слоях казахского населения. Алма-Ата, 1982.

Корсакас Ю. Функционирование родного и русского языков в школах Советской Литвы// Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979. P. 41–56.

Костенецкая М., Берзиньш У. Язык есть исповедь народа… // Лит. газ. 1986. 26 ноября. С. 2.

Михальченко В. Ю. Проблемы функционирования и взаимодействия литовского и русского языков. Вильнюс, 1984.

Пялль Э. О некоторых вопросах развития наций и национальных языков Советского Союза // Изв. АН ЭстССР. Общественные науки, 1968. Т. 17. № 4. С. 386–401.

Пялль Э. Н. Развитие национальных языков в СССР и современные проблемы двуязычия // Проблемы эстонско-русского и русско-эстонского двуязычия. Таллин, 1985. С. 5–39.

Русский язык в национальной школе. М., 1977.

Спурга В. На качественно высшем уровне // Русский язык в школе. 1986. № 4. С. 1–4.

Трифонас Я. С. Функционирование и взаимодействие русского и литовского языков в Литовской ССР: Дис. … канд. филол. наук. М., 1978. Машинопись.

Ханазаров К. Х. Решение национально-языковой проблемы в СССР. М., 1977.

Шепетис Л. К. Забота партии о духовном потенциале советского народа // Русский язык – язык дружбы и сотрудничества народов СССР. М., 1981.

Шимкус С. Интернациональное воспитание трудящихся села // Интернациональное воспитание трудящихся. Рига, 1967.

Шярнас В. Очерки по лингвистике. Вильнюс, 1976.

Шярнас В. И. Теоретические основы обучения нескольким языкам в школе (на материале Литовской ССР): Автореф. дис. … д-ра пед. наук. М., 1978.

Яцкявичюс А. О продуктивности вербальной памяти в системе двух языков // Науч. тр. вузов ЛитССР. Педагогика и психология. Вильнюс. 1965. Т. 7.

12⁶