RECENZE

Maciejauskienė V. Lietuvių pavardžių susidarymas. „Mokslas“, 1991. 320 p.

Vitalija Maciejauskienė je jednou z věrných badatelek litevské historické antroponymie; již téměř dvě desetiletí soustavně a pečlivě zkoumá vedle živého litevského jmenného fondu také litevská osobní jména zaznamenaná v různých dokumentech. Je potěšující, že se nám dostává do rukou zdařilá monografie shrnující mnoho jejích dřívějších prací i nové výzkumy.

Litevská historická antroponymie, která přitahuje pozornost nejen lingvistů (dialektologů, etymologů, lexikologů, badatelů dějin jazyka a slovotvorby!), ale také odborníků z jiných oborů (historiků, etnografů, archeologů aj.), nemá mnoho rozsáhlých syntetických prací, a proto je vydání recenzované knihy velmi aktuální a vítané.

Autorka monografie, která se již řadu let zabývá složitým a nesmírně širokým problémem vývoje litevského pojmenovávání osob a vzniku příjmení, shrnuje své výzkumy. Hlavními tématy práce jsou: dvoučlenné pojmenovávání osob, utváření a konečné ustálení litevských příjmení, zvláštnosti jejich stabilizace, zdroje jejich původu a vývoj pojmenovávání žen.

Kniha nejprve pojednává o nejvýznamnějších pracích z oblasti litevské historické antroponymie a o chápání nejčastějších termínů a pojmů, popisuje prameny a materiál.

Všechna tvrzení a závěry práce se opírají o obrovské množství materiálu – kartotéku přibližně 110 tisíc antroponymních dokladů z několika staletí. Materiál byl shromážděn z různých publikovaných i rukopisných dokumentů z 13.–18. století. Kniha všude uvádí autentické podoby osobních jmen zachycené v dokumentech, včetně přesných údajů o jejich původu. Publikace je cenná také tím, že údaje z publikovaných archivních pramenů budou moci využít mnozí badatelé. Práci s tímto jedinečným materiálem by samozřejmě velmi usnadnil rejstřík osobních jmen. Na druhou stranu by registr tolika tisíc položek rozsah knihy přinejmenším zdvojnásobil. Tento úkol navíc lze splnit i nyní – mohl by být velmi cenným dodatkem ke stávající knize.

Systém současné antroponymické nomenklatury (se všemi morfologickými zvláštnostmi) pevně reprezentuje dvoučlenné litevské pojmenovávání jménem a příjmením (zde je vhodné dodat, že lotyšská a litevská antroponymická pojmenovací formule se shodují – také lotyšská podoba pojmenování osob je dvoučlenná, např. Jānis Rugainis). Ne vždy tomu tak ale bylo. Cesta od pojmenování osoby jedním jménem (historický univerzální jev, který znala téměř všechna etnika) k pojmenování jménem a příjmením je právě tou složitou cestou, kterou urazilo naše současné příjmení a jejíž hlavní etapy jsou rozebrány v pěti kapitolách monografie.

První kapitola se zabývá ustálením dvoučlenného pojmenovávání. Pojednává o čtyřech nejvýznamnějších způsobech pojmenovávání osob (jedním osobním jménem; osobním jménem a apelativní nebo popisnou přezdívkou; dvěma osobními jmény; třemi osobními jmény), které měly v různých obdobích různou produktivitu. Analýza dokumentů z několika staletí odhaluje důležité

240

…důležité etapy vývoje litevského antroponymického systému. V. Maciejauskienė je jedinou badatelkou naší antroponymie, která soustavně zmapovala tak dlouhé období fungování osobních jmen; samostatně pojednala o způsobech pojmenovávání osob v obdobích před 16. stoletím i v 16., 17. a 18. století a jasně ukázala, jak se od zapisování jediným národním osobním jménem přešlo k dvoučlennému systému pojmenovávání osob.

Druhá kapitola monografie analyzuje proces utváření litevských příjmení. Po vymezení pojmu příjmení autorka zkoumá specifika složitého procesu jejich vzniku v jednotlivých obdobích: v 15., 16., 17. a 18. století. Osvětluje rysy vývoje antroponymického systému charakteristické pro každé období, vznik příjmení jednotlivých společenských vrstev (šlechty a rolníků) a někdy porovnává osobní jména z konkrétních historických pramenů se současnými příjmeními téhož regionu. Výsledky pečlivého výzkumu ukazují, že se litevská příjmení začala utvářet již v 15. století. Nejdynamičtějším obdobím vzniku našich příjmení bylo 17. století, zatímco v 18. století byl tento proces v zásadě již ukončen. Na závěr kapitoly jsou výsledky výzkumu porovnány se vznikem příjmení u některých jiných národů, našich sousedů.

Třetí kapitola se věnuje zvláštnostem ustalování příjmení. Jelikož litevská příjmení a jejich konečnou podobu ovlivňovaly různé lingvistické i extralingvistické faktory, jejichž vliv na naše příjmení nelze pominout, autorka monografie může porovnávat osobní jména téže oblasti z různých období a podrobně pojednává o rozmanitých variantách příjmení, jejich strukturálních, fonetických a grafických rozdílech a uvádí konkrétní příklady variant. Samostatně se probírají důležité zvláštnosti utváření litevských příjmení: odpadávání patronymických přípon a slavizace litevských příjmení. Výzkum V. Maciejauskienė v zásadě potvrzuje způsoby slavizace litevských příjmení a její specifika v jednotlivých historických obdobích, jichž si všimli již předchozí badatelé; od této kapitoly však bylo možné očekávat i něco víc. Ačkoli slavizace osobních jmen nebyla hlavním předmětem autorčina zájmu, povaha zkoumaného materiálu a možnost porovnávat osobní jména konkrétního regionu z různých období v mnoha případech mimořádně nahrávaly podrobnějšímu zkoumání průběhu slavizace, případně i jejích příčin. Jak ostatně uvádí sama autorka, dlouhý a složitý proces slavizace litevských osobních jmen by měl být předmětem dalšího výzkumu.

Čtvrtá kapitola se zabývá původem litevských příjmení a četností osobních jmen různého původu v různých obdobích. Jsou představeny tři hlavní skupiny příjmení různého původu — příjmení vzniklá: 1) z křestních jmen, 2) z různých jednosložkových (méně často složených) litevských osobních jmen přezdívkového původu, 3) ze starých dvousložkových litevských osobních jmen.

Autorka monografie se věrně drží stanoviska svého i ostatních autorů „Slovníku litevských příjmení“ — přehlíží další vrstvu osobních jmen, z nichž vznikla naše příjmení: zkrácené podoby starých předkřesťanských litevských dvousložkových jmen a jejich odvozeniny s příponami, které mnozí badatelé antroponymie vyčleňují jako samostatnou skupinu (K. Būga, A. Salys, Z. Zinkevičius, B. Savukynas aj.). Je pochopitelné, že právě tato vrstva působí badatelům nejvíce problémů, a to nejen proto, že mnohá osobní jména tohoto typu mají kmenové

241

ekvivalenty v různých apelativech. Zdá se však, že není důvod řadit příjmení Biwevną, Boreyszą, Butą, Bulko, Butkus, Daugis, Daugnis, Gaylenis, Gaylus a další mezi příjmení přezdívkového původu nebo mezi příjmení vzniklá z označení povolání, řemesla či národnosti (s. 225, 237, 238), tím spíše, že autorka zde odporuje i svému vlastnímu názoru (viz „Slovník litevských příjmení“).

Pochybnosti vyvolala také slovotvorná analýza příjmení. Mezi odvozeninami s příponami nejsou z nějakého důvodu zmíněny ani odvozeniny s afixy -enis, -eika, -eikis aj., přestože konkrétní příklady ukazují, že byly přinejmenším stejně rozšířené jako odvozeniny s některými dalšími probíranými příponami (např. -iškis).

Pátá kapitola knihy se věnuje vývoji pojmenovávání žen. Jde o velmi aktuální a dosud jen málo zkoumaný problém naší antroponomastiky. Ačkoli se uvedený výzkum opírá o podstatně menší množství zkoumaného materiálu než v případě mužských osobních jmen a autorka kategoricky neformuluje konečné závěry, lze si přesto vytvořit celkovou představu o pojmenovávání žen od 16. do 18. století, o utváření ženských příjmení a jejich struktuře. Je škoda, že poměrně malý počet záznamů ženských jmen nemůže ukázat plnou rozmanitost ženského pojmenovávání, zejména zvláštnosti struktury ženských osobních jmen charakteristické pro jednotlivé oblasti Litvy, neboť je zachycena pouze malá část území východní Litvy. Možná proto autorka považuje za výjimečné připojování přípon -aičia, -yčia, -ūčia ke kmenům různých mužských příjmení (s. 285, 297 aj.), ačkoli jiné prameny i současné užívání ženských osobních jmen v nářečích ukazují, že jde o zcela běžný jev. Výzkum pojmenovávání litevských žen na badatele teprve čeká, práce V. Maciejauskienė je však v tomto směru významným začátkem.

Monografie „Vznik litevských příjmení“ si neklade za cíl řešit složitější teoretické problémy litevské antroponomastiky, jde však o rozsáhlou práci empirického charakteru. Díky množství a autentičnosti údajů a jejich převážně bezchybnému výkladu si tato kniha získá pozornost nejen odborníků na onomastiku a dalších litevských a baltských filologů, ale i indoevropeistů.

Mildo Norkaitienė, Meilutė Ramonienė

242