LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI

Dovilė RIMANTAITĖ—SVETIKIENĖ

HŘIB (BOLETUS EDULIS FR.) A JEHO SYNONYMA

Dnes je v Litvě hřib považován za nejcennější houbu. Podle různých stanovišť jsou v Litvě známy nejméně čtyři hlavní formy Boletus edulis (Bull.) Fr.¹, které „se liší tvarem, barvou a velikost퓲. V poslední době mykologové mají sklon rozlišovat dokonce několik druhů hřibů. Například v publikaci „Litevské houby“³ jsou uvedeny hřib pravý (Boletus edulis Fr. = B. edulis f. edulis, včetně B. edulis f. betulicola Vassilk.) a hřib borový (Boletus pinicola Vitt. = B. edulis f. pinicola (Vitt.) Vassilk.), které jsou ze hřibů v Litvě zřejmě nejrozšířenější. Na různých místech Litvy obvykle rostou různé formy hřibu, podle toho, jaké lesy se nacházejí v okolí. Rozdíly mezi jednotlivými formami hřibu lidem většinou neunikají, avšak ani to, ani hodnota této houby nepodnítily vznik většího počtu lidových litevských názvů. Naopak, v nářečích i ve spisovném jazyce se ustálila výpůjčka a veškeré pokusy prosadit ve spisovném jazyce vlastní název zůstaly bezvýsledné. Tento článek se pokusí přehledně představit všechny známé názvy této houby a jejich motivaci.

Materiál byl shromážděn z „Litevského slovníku“⁴ (dále LKŽ), „Litevského jazykového atlasu“⁵ (dále LKA) a jejich kartoték; doplněn byl názvy z litevských slovníků a údaji z nářečí, které shromáždila sama autorka.

1. Názvy hřibu.

Tato „jedlá houba z čeledi hřibovitých, s hnědým vypouklým kloboukem a vysokým tlustým třeněm“ (Boletus edulis) se téměř v celé oblasti litevského jazyka nazývá slovanskou výpůjčkou baravykas; zaznamenáno je také barovykas v Želsvě, okres Marijampolė (LKA I 170). Slovanský původ názvu baravykas je nepochybný: odvozuje se od běloruského баравік⁶. Běloruský баравік, jak ukazují údaje běloruské dialektologie

1 M a z e l a i t i s J. ir M i n k e v i č i u s A. Valgomoji ir nuodingieji grybai, Vilnius, 1957, 99. 2 U r b o n a s V. Grybai, Vilnius, 1986, 54. 3 M a z e l a i t i s J., U r b o n a s V. Lietuvos grybai, Vilnius, 1980, 143. 4 Lietuvių kalbos žodynas 3—16, Vilnius, 1956—1995; II leid. 1—2, 1968—1969. 5 Lietuvių kalbos atlasas 1, Leksika, Vilnius, 1977. 6 B r ü c k n e r A. Die slavischen Fremdwörter im Litauischen. — Litu-slavische Studien, Weimar, 1877, 70; S k a r d ž i u s P. Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen, Kaunas, 1931, 39; F r a e n k e l E. Litauisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg etc., 1962, 35; žr. dar: S a b a l i a u s k a s A. Lietuvių kalbos leksika, Vilnius, 1990, 237.

92

údaje⁷ ukazují, že jde o hlavní název této houby a že je známý v celém Bělorusku; v příhraničních oblastech Litvy se v podstatě používá pouze on. Slovo borowik se pro tuto houbu široce užívá také v Polsku, zdá se však, že se zde vžilo poměrně nedávno; navíc je jako jediný název této houby známo pouze v severovýchodních okrajových oblastech Polska (v okolí Suvalk, Białystoku a Lublinu)⁸. Podle zeměpisného rozšíření a tvoření názvu se soudí, že polské borowik pochází z východoslovanských jazyků⁹, nejspíše z běloruštiny¹⁰. Je zajímavé, že jej v polské literatuře patrně jako první použil A. Mickiewicz¹¹, pocházející z Novogrudoku (dnešní Bělorusko), a to v básni „Pan Tadeáš“.

Tento slovanský název houby se spojuje s ruským a běloruským бор „borový les“, polským bór aj.¹²; motivací názvu je místo, kde houba roste.

Litevské baravykas je poměrně stará výpůjčka. V písemném jazyce se poprvé objevuje v rukopisném Lexicon Lithuanicum (Lex 84¹³) z poloviny 17. století a v takzvaných Krauseho slovnících (Q 505) z první poloviny 18. století. Později se objevuje ve slovníku P. Ruigyse, v „Ročních dobách“ K. Donelaitise (Letní práce 601), ve slovníku K. G. Milka a G. H. F. Nesselmanna, v rukopisném litevsko-polském slovníku (RtŽ), ve slovnících F. Kuršaitise a A. Jušky a v „Litevské jmenné zahrádce“ V. Kalvaitise (KlvK 83). V rukopisném slovníku J. Brodovskise z 18. století je doložena varianta téhož slova s kmenem na -ė: Barawikkes Steinpiltzke & Storkótes (B979)¹⁴. Název baravykas se nachází také ve všech litevských slovnících 20. století. Poté se dostal i do terminologie naší mykologie. Zpočátku se v „Žolynas“ P. Matulionise¹⁵ tímto názvem označovala hlavní houba rodu hřibovitých, Boletus edulis Fr.; později se však v „Litevském botanickém slovníku“ a dalších knihách¹⁶ ustálil jako název rodu Boletus.

Jak ukazují LKA I 170 a materiál, který jsme shromáždili, vedle názvu baravykas, rozšířeného po celé Litvě, existují v jižních litevských nářečích i jiné názvy této houby. Zaznamenány jsou složené názvy, jejichž druhou složkou je obecné označení houby nebo slovo baravykas, zatímco první složkou jsou přídavná jména tikras, tikrinis. Například označení tikras grybas bylo zaznamenáno v Rudnii, Marcinkonysech a Kabeliai,

⁷ Лексичны атлас беларускіх народных гаворак 1, Мінск, 1993, 114 ir žemėlapis 279; Сержанина Г. И., Яшкин И. Я. Грибы, Минск, 1986, 117.

⁸ Bartnicka — Dąbkowska B. Polskie ludowe nazwy grzybów, Wrocław etc., 1964, 45.

⁹ Tamtéž.

¹⁰ Sabaliauskas A. Tamtéž.

¹¹ Bartnicka — Dąbkowska B. Uvedené dílo, 46.

¹² Brückner A. Słownik etymologiczny języka polskiego, Warszawa, 1974, 36; Этн.магазины слоўнік беларускай мовы 1, Мінск, 1978, 370; žr. dar: Sabaliauskas A. Ten pat.

¹³ Zde i dále jsou zkratky stejné jako v LKŽ.

¹⁴ Tuto podobu převzal od J. Brodovského také G. H. F. Ness elmann, srov.: Barawikke, -es, f. daff. (Bd.).

¹⁵ Matulionis P. Žolynas 2, Slovník litevských rostlin a atlas rostlin, Vilnius, 1906, 12.

¹⁶ Litevský botanický slovník 1, Kaunas, 1938, 51; Mazelaitis J. a Minkev ičius A. cit. dílo, 97; Mazelaitis J., Urbonas V. cit. dílo, 143 aj.

93

V Azierkuose (oblast Grodno), pravý hřib – v Pivašiūnai, Kapčiamiestis, pravá houba – v Kabeliai, Ratnyčia. Nejrozšířenější je však substantivum pravý – v Marcinkonys, Seirijai, Lazdijai, Leipalingis, Ratnyčia, Liškiava, Kapčiamiestis, Druskininkai, Švendubrė, Kabeliai, Veisiejai. Všechna tato pojmenování, známá jen na samém jihovýchodě Litvy, je vzhledem k jejich zeměpisnému rozšíření zřejmě třeba považovat za překlady odpovídajících polských názvů¹⁷, srov. pol. grzyb prawdziwy, prawdziwy, prawdziwek „hřib“ apod., které se široce užívají v celém Polsku¹⁸. Jak ukazují údaje běloruské dialektologie, běloruské праўдзівы грыб, праўдзівы, праўдзівец „hřib“ apod. jsou rozšířeny v jihozápadním Bělorusku, blíže polské hranici¹⁹, a zeměpisné rozšíření těchto názvů ukazuje, že s největší pravděpodobností pocházejí z Polska. V Zieteloje (oblast Grodno) byly zaznamenány ščýras grýbas, spravedlìvas grýbas „hřib“ – jde o novější běloruské výpůjčky щуры грыб, справядлівы грыб.

Dnes se v Dzūkiji někdy místo pravého, skutečného hřibu, pravého hřibu, pravé houby nebo vedle těchto názvů užívá také baravykas, který začíná pomalu vytlačovat z užívání tradiční názvy této houby v daném kraji. Přesto jsou zatím staré názvy považovány za domácí, odedávna zděděná pojmenování a užívají se mnohem živěji, zatímco baravykas je vnímán jako výpůjčka, nově naučený název²⁰. Například ve „Slovníku druskininkajského nářečí“ je zaznamenána tato výmluvná věta: Baravykai – to je asi z polštiny, nebo z ruštiny, ale u nás jsou to tikriniai²¹. Tam lze nalézt také sloveso tikriniauti „sbírat hřiby“: Jdeme na tikriniai – je jich hodně. Svým zněním a tvořením jsou tikrinis (grýbas), tikras grýbas (tikras baravykas nejnovější) domácí pojmenování. Jejich motivace, stejně jako motivace polských protějšků, je zcela jasná: díky svým vlastnostem (netmavnou, hodí se k sušení, mají dobrou chuť) jsou považovány za nejlepší houby, tj. ty nejpravější²².

Ačkoli se tikrinis (grýbas, baravykas) užívá na poměrně malém území (v jihovýchodní části Litvy), ve 20. století se objevil ve slovnících a pronikl i do spisovného jazyka. Stalo se tak zřejmě ve snaze najít a zařadit do spisovného jazyka litevské synonymum k názvu baravykas; navíc se na něj vzpomnělo při tvorbě mykologické terminologie. Například J. Baronas ve „Rusko-litevském slovníku“²³ zaznamenal (vedle výrazů šilabudė, baravykas) patrně poprvé ve slovnících výraz tikrinis grýbas ve významu „baravykas“. Později nacházíme tikrinis, tikrinis baravykas i v dalších slovnících a písemných pramenech²⁴.

17 LKA I 170.

18 Bartnicka – Dąbkowska B. Min. veik., 44.

19 Leksičny atlas... Min. dílo, mapa 279; Сержанина Г. И., Яшкин И. Я. Min. dílo. Tamtéž.

20 LKA. Ten pat.

21 Naktinienė G., Paulauskienė A., Vitkauskas V. Druskininkų tarmės žodynas, Vilnius, 1988, 407.

22 Bartnicka – Dąbkowska B. Min. veik., 44.

23 Baronas J. Rusko-litevský slovník. 2. vyd., Kaunas, 1933, 32.

24 Litevská encyklopedie 2, Kaunas, 1934, 1208; Litevský botanický slovník. Tamtéž; Slovník současné litevštiny, Vilnius, 1954, 856; Mazelaitis J.

94

Vlastní název hřib se ustálil také v odborné mykologické terminologii. Poté, co byl hřib zvolen jako název hub rodu Boletus, byla nejvýznamnější druhová skupina hřibovitých hub Boletus edulis Fr. pojmenována pravý hřib.

Kromě již zmíněných názvů používaných v odborné terminologii existují v litevštině také jiné názvy hřibu, užívané či užívané v užším rozsahu. V Dzūkiji (Dauguse, Varėně, Rudnioje, Marcinkonyse, Perloji, Merkinė, Kabeliuose) a v Zietele se hřib méně často označuje také obecným slovem pro houbu. Poměrně omezené užívání slova pro houbu ve významu „hřib“ vede k domněnce, že Litevci si toto slovo vypůjčili od Slovanů poměrně dávno (je doloženo v písemných pramenech ze 17. století)²⁵, ale jeho význam si od nejbližších sousedů patrně osvojili teprve nedávno. Například v nářečích severních a západních slovanských jazyků bylo a je běžné označovat obecným slovem pro houbu pouze, nebo především, hřib²⁶. Zejména v severovýchodní části Polska je rozšířeno pol. grzyb ve významu Boletus edulis Fr.²⁷ Běloruské гриб je ve stejném významu známo v jižním Bělorusku²⁸. Hřib se nazývá prostě grybù, protože je považován za nejcennější houbu²⁹.

Litevské grybo, doložené ve významu hřibu, se v písemných pramenech nepodařilo nalézt. Bylo by zajímavé zmínit, že například odpovídající slovanské výpůjčky v lotyštině (g)rības, grība jsou ve starých lotyšských památkách zapsány patrně ve významu hřibu; srov. Steinpültzen, Rīhbas ve německo-lotyšském slovníku K. Elverse (1748), grihbas, Steinpülzen v lotyšsko-německém slovníku G. F. Stendera (1761), přičemž autor slovo označuje za výraz z dialektu augšzemnieků³⁰ (v témže slovníku je také název houby baravīkḍ³¹), Grihbas (rīhbas) Steinpilz v seznamu názvů hub v Kuronsku (1866)³² a grība, der Steinpilz v lotyšsko-německém slovníku C. C. Ulmanna (1872)³³.

Další, méně známý název hřibu je storkōtis (stōrkōtis). V živém jazyce však není doložen. Poprvé se objevuje ve slovníku z první poloviny 18. století, dochovaném v rukopise v bývalém königsberském archivu (Q¹ 399)³⁴. Později je spolu s názvem baravykù zaznamenán, dá se říci, ve všech východních

a M i n k e v i č i u s A. Cit. dílo, 143.

²⁵ Z i n k e v i č i u s Z. Dějiny litevského jazyka 3, jazyk starých písem, Vilnius, 1988, 137.

²⁶ Г а й д а м о в и ч — М а з у р е к А. Названия грибов в славянских языках. — Filologia rosyjska 13, Seria A, 1976, 106.

²⁷ B a r t n i c k a — D ą b k o w s k a B. Cit. dílo, 44.

²⁸ Лексичны атлас. Cit. dílo. Tamtéž; C е р ж а н и н а Г. И., Я ш к и н И. Я. … Cit. dílo. Tamtéž.

²⁹ B a r t n i c k a — D ą b k o w s k a B. Tamtéž.

³⁰ Citováno z knihy: Z e m z a r e D. Latviešu vārdnīcas, Rīgā, 1961, 115.

³¹ Tamtéž, 127.

³² K a w a l l H. Pilze in Kurland nach ihren lettischen Benennungen und mit ver[s]uchter Deutung einiger derselben. — Magazin, herausgegeben von Lettisch-Literär[ischen] Gesellschaft 13, 1866, 78.

³³ M ü l e n b a c h s K. Slovník lotyšského jazyka 1. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns, Riga, 1923, 656.

³⁴ Informace převzaty z knihy: S k a r d ž i u s P. Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius,

95

V lexikografických dílech pruských Litevců: ve slovníku P. Ruigia, v „Metuose“ K. Donelaitise (Vasaros darbai 601), ve slovnících K. G. Milka a G. H. F. Nesselmanna. F. Kuršaitis uvádí storkotį v hranatých závorkách, čímž ukazuje, že toto označení nezná z živé řeči (slyšel pouze baravykas); jeho užívání (vedle baravyko) však v Pruské Litvě ještě na konci 19. století doložil V. Kalvaitis³⁵. Rukopisný slovník J. Brodovského z 18. století uvádí variantu téhož slova s kmenem na ė: Storkōtes (B 979). Jako možné synonymum baravyko uvádějí ve 20. století storkotį DŽ (1954, 1972, 1993) a NdŽ, zatímco storkotį uvádí KŽ; zdá se však, že zůstalo pouze lexikálním dialektismem³⁶. Dostupný materiál ukazuje, že storkōtis „baravykas“ byl znám pouze v Pruské Litvě. Přihlédneme-li ke konvencím uměleckého díla, lze zde přesto citovat větu z „Metų“ K. Donelaitise: „Plempe, ryzců, storkočių i baravyků, jautakiů i baltikiů, gruzdů a také bobausiů, běžíc do lesů, nasbírala si jich tolik...“ (Vasaros darbai 601—603). Použití slov storkotis a baravykas vedle sebe jako by naznačovalo, že jde o názvy různých hub. Je docela možné, že storkočiais byl nazýván určitý druh hřibu. Výrazná motivace tohoto názvu ukazuje, že zdůrazňuje tlustý třeň této houby; hřiby s velmi tlustými třeni lidé považují za nejlepší, srov. větu z Pėžaičů (okres Klaipėda): Hřiby na tlustém třeni — to jsou ty pravé³⁷. Zajímavé je, že název hřibu s podobnou motivací se v jiných jazycích nevyskytuje. Jde skutečně o vlastní, v jediném regionu vzniklé označení této houby, které zůstalo v širší Litvě neznámé a neujalo se.

Za vlastní lidové označení hřibu je třeba považovat také žemaitské juodviršis, známé z nepublikovaných spisů J. Pabrėži, S. Daukantase a M. Akelaitise, ačkoli nebylo zaznamenáno v živé řeči. J. Pabrėža ve svém „Taisliuje“³⁸, ve snaze očistit litevštinu a hledaje litevskou náhradu za výpůjčku, uvádí jako název hřibu juodviršį a zároveň poznamenává, že jde o žemaitské označení. Výpůjčce baravykas, která byla v Žemaitsku nepochybně dobře známá, se vyhýbal i S. Daukantas a místo ní prosazoval juodviršį. V rukopisném Daukantasově litevsko-latinském slovníku je zaznamenáno toto: Barawikas vide joudwirszis (s. 85)³⁹, zatímco heslo baravyko v jeho polsko-litevském slovníku vypadá takto: Borowik, jūdwiŕszis⁴⁰. Juodviršis je zaznamenán také v rukopisech M. Akelaitise⁴¹, je však známo, že přejímal jazyk písemných děl svých žemaitských současníků a pořizoval z nich výpisky⁴² a,

1943, 426.

³⁵ K a l v a i t i s W. Lietuwiszku Wardu Klėtele, Tilžė, 1910, 83.

³⁶ Takto je název této houby popsán v knize: K a b e l k a J. Kristijono Donelaičio raštų leksika, Vilnius, 1964, 21.

³⁷ Kartotéka LKA.

³⁸ P a b r ė ž a J. Tayslės augumynis... (rukopis uložený v Národní knihovně M. Mažvyda), 1843, 850.

³⁹ Citováno z článku: K r u o p a s J. S. Daukanto leksikografiniai darbai. — Lietuvių kalbotyros klausimai 4, 1961, 309.

⁴⁰ D a u k a n t a s S. Didysis lenkų-lietuvių kalbų žodynas (a-m), Vilnius, 1993, 94.

⁴¹ LKŽ IV 412.

⁴² K r u o p a s J. M. Akelaitis, lexikograf. — Otázky litevské lingvistiky

96

možná dospěl k litevsko-polskému slovníku S. Daukantase⁴³. J. Pabrėža i S. Daukantas, oba jakožto žemaitští zemědělci, psali podle svého nářečí, takže výraz juodviršis se zřejmě z jejich nářečí dostal do rukopisů, dál se však nerozšířil. J. Pabrėža, první, kdo se pokusil vytvořit botanickou terminologii a nomenklaturu v litevštině, se ostatně snažil užívat juodviršį i ve vědeckém názvosloví, když houbě Boletus edulis Fr. dal název skylelių grybas juodviršis (odpovídajícím způsobem rod Boletus pojmenoval skylelių grybais)⁴⁴, tento název se však později neujal.

Skromný soubor litevských synonym baravyko se ve 20. století rozšířil o nově vytvořená jména této houby zaznamenaná ve slovnících. V první polovině tohoto století, kdy se zvláště usilovalo o očištění jazyka a odstranění slovanských výpůjček, se výrazně projevovala snaha politevštit i baravyką a najít za něj náhradu (o to usilovali už J. Pabrėža a S. Daukantas). Tak se v litevských písemných textech⁴⁵ objevil částečný kalk šilavykas: přeložen byl základ výpůjčky (motivace tedy zůstala stejná), zatímco slovotvorný afix byl převzat. Na počátku 20. století se ve významu „hřib“ objevilo také šilabudė⁴⁶, šilabudė (NdŽ, KŽ) — rovněž výtvor slovníků. Tento název, utvořený zřejmě ne bez vlivu baravyko a se stejnou motivací, se přesto za hranice těchto slovníků nerozšířil. Bylo od něj upuštěno i v nejnovějším vydání DŽ (1993), mimo jiné s ohledem na to, že druhá část složeniny šilabudės není při tvoření názvů hub s rourkami obvyklá. Mezi lidovými názvy hub s druhou částí -budė se vyskytují pouze názvy hub z čeledi ryzcovitých nebo obecně nekvalitních, nejedlých hub, srov. kiauliabudė „Lactarius trivialis Fr.“, storabudė „Lactarius vellereus Fr.“, kelmabudė „Armillariella mellea Karst.?“, brėdžiabudė „Hydnum imbricatum Fr.“, panabudė „Phallus impudicus (L.) Pers.“ a další. Srov. také būdė, v Marcinkonyse zaznamenaný význam „všechny houby kromě hřibů“. Zdá se, že tento význam podporují i příklady z LKŽ I 1120 a J. Pabrėžovo būdė „Agaricus“⁴⁷.

Ve slovnících J. Rytera, B. Sereiskise a A. Kuršaitise je ve významu „hřib“ zaznamenáno šilbaravykis, u J. Šlapelise (1940) šilabaravykis; výraz šilagrybis (LL10), který se vyskytuje v „Polsko-litevském slovníku“ A. Lalia (1912), vznikl zřejmě náhodou, protože těmito názvy se jinak označují jiné houby z čeledi hřibovitých (Boletus luridus Fr., Gyroporus castaneus (Fr.) Quél., Gyroporus cyanescens (Fr.) Quél., Suillus variegatus (Fr.) O. Kuntze, Tylopilus felleus (Fr.) Karst.).

12, 1970, 157.

⁴³ Tamtéž, 159.

⁴⁴ P a b r ė ž a J. Min. rukopis, 849.

⁴⁵ Litevská encyklopedie. Tamtéž.; S e r e i s k i s B. Litevsko-ruský slovník, Kaunas, 1933, 955; S l a p e l i s J. Polsko-litevský slovník, Vilnius, 1940, 509.

⁴⁶ B a r o n a s J. Rusko-litevský slovník, Kaunas, 1924, 24; Litevsko-lotyšský slovník. Sestavil J. R y t e r i s, Riga, 1929, 1164; B a r o n a s J. Rusko-litevský slovník. 2. vyd., Kaunas, 1933, 32, 104; Š l a p e l i s J. cit. dílo, 509; později DŽ (1954, 1972), NdŽ.

⁴⁷ P a b r ė ž a J. Min. rukopis, 831.

97

2. Názvy odrůd hřibu.

V litevských nářečích lze najít názvy hřibu, jimiž se označuje některá z odrůd této houby. Většina takových názvů byla zaznamenána v Dzūkiji — nejhoubařštější části Litvy. Zdá se, že právě zde se nejlépe rozlišují dvě hlavní odrůdy hřibu: borový (Boletus pinicola Vitt. = B. edulis f. pinicola (Vitt.) Vassilk.) a březový (Boletus edulis Fr. = B. edulis f. edulis, včetně B. edulis f. betulicola Vassilk.). Liší se nejen místem růstu, ale také barvou a velikostí klobouku. Například hřib borový s černým kloboukem se nazývá složeným názvem juodagalvis tikrinis (Druskininkai, Kapčiamiestis), juodagalvis grybas (Kabeliai), juodagalvis baravykas (Labanoras, Tauragnai), anebo častěji dokonce substantivizovaně juodagalvis (Varėna, Marcinkonys, Rudnia, Pivašiūnai, Valkininkai, Saldutiškis), juodaviršis (Gervėčiai, Rūdiškės). Naproti tomu se hřib březový se světlejším kloboukem nazývá baltagalviu tikriniu (Kapčiamiestis), baltagalviu baravyku (Tauragnai), nebo baltagalviu (Varėna, Marcinkonys, Valkininkai, Druskininkai, Saldutiškis), baltaviršiu (Rūdiškės). S poukazem na místo růstu se těmto světlým hřibům rostoucím v březových hájích říká také paberžiniais baravykais (Labanoras), beržiniais (Varėna, Rudnia) nebo trakiniais (Druskininkai, Marcinkonys, Pivašiūnai), trakiniais baravykais (Dubi čiai), trakiniais grybais (Ratnyčia); srov. trākas „vyvýšená, suchá louka porostlá řídkými keři a stromy, lesní mýtina · || louka, na níž rostou břízy“ (LKŽ XVI 538).

Samostatně je třeba zmínit také takové ojediněle vzniklé složené názvy hřibu, jimiž se označují pouze úplně první, nejčasněji se objevující hřiby. Obvykle se růst hřibu spojuje s metáním žita, srov. věty: Pirmieji baravykai pradeda dygt plaukiant rugiam Kamajai; Kai rugiai krasuoja, baravykai auga Lazūnai; Tada ir baravykaitis kokis išplaukia su rugiais Pelesa. Takto vznikly názvy ruginis baravykas (: Ruginis baravykas tas y[ra] tikrasis baravykas) Gardamas a baravykas rugiažiedis Kaltanėnai; z hlediska motivace je srovnejme s pol. żytni „Boletus edulis Fr.“⁴⁸ a bělorus. каласасвікі „баравікі, што растуць у час каласавання жыта“⁴⁹. Kromě toho se první hřiby nazývají gegužiniais baravykais Labanoras; z hlediska motivace srov. pol. grzyb majowy „Boletus edulis Fr.“⁵⁰, hryb majowy „Boletus edulis Fr.“⁵¹.

3. Závěry.

Po přehledu všech známých názvů hřibu je zřejmé, že v písemných pramenech i v nářečích se od nejstarších dob ustálilo poměrně staré slovanské

48 B a r t n i c k a — D ą b k o w s k a B. cit. dílo, 130.

49 Слоўнік Беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 2, Мінск, 1980, 367.

50 B a r t n i c k a — D ą b k o w s k a B. cit. dílo, 91; M a j e w s k i E. Słownik nazwiskologicznych i botanicznych polskich 2, Warszawa, 1894, 121.

51 B a r t n i c k a — D ą b k o w s k a B. cit. dílo, 93.

98

výpůjčka baravykas, dnes již zdomácnělé slovo. Jiné synonymní názvy baravykas, které se vyskytovaly nebo vyskytují v písemných pramenech a nářečích, sice rovněž představují domácí slova, avšak snad kvůli své velmi výrazné motivaci, která zdůrazňuje jeden znak houby, zůstaly úzce nářečními výrazy (storkūtis, juodviršis), anebo byly prostě nevhodně utvořeny a neujaly se. Při vytváření odborné mykologické terminologie byl terminologizován nejen baravykas, ale také tikrinis. Ve 20. století se tedy ustálilo pořadí všech názvů houby baravykas v řadě synonym: baravykas, tikrinis, storkūtis, juodviršis.

BARAVYKAS (BOLETUS EDULIS FR.) A JEHO SYNONYMA

Shrnutí

Po přezkoumání všech známých názvů houby Boletus edulis lze konstatovat, že ve starší literatuře i nářečích převažuje stará výpůjčka z běloruštiny baravykas. Lze tam nalézt také některé litevské názvy této houby, jinde se však příliš nevžily, s výjimkou jednoho nářečí. Důvodem může být jejich specifická, byť jasná motivace: základem pojmenování byl vždy pouze jeden znak označovaného objektu, například storkūtis, juodviršis, nebo byly jednoduše špatně utvořeny, a proto se v litevštině neujaly (šįlaogkas, šįlabudė). Při vytváření mykologické terminologie se přihlíželo nejen k názvu baravykas, ale také k názvu tikrinis, používanému v jižní části Litvy. Ve 20. století tak lze všechna synonyma názvu baravykas seřadit podle míry rozšířenosti: tikrinis, storkūtis, juodviršis.

99