LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI

Simas KARALIŪNAS

PŮVOD NÁZVU LITVA

1. Dosavadní výzkumy a jejich hodnocení

Původ názvu Litva zajímá vědce již dlouho. Při zkoumání původu názvu vyvstává otázka: co tento název původně znamenal, jaký byl jeho prvotní význam? Máme několik hypotéz, ale větší část z nich jsou podle J. Gerulise „holé spekulace“ (blobe Vermutungen)¹. Už F. Kuršaitis poznamenal, že název naší země nemá přinejmenším v současné litevštině žádnou rozpoznatelnou etymologii (keine erkennbare Etymologie vorfindet)². A skutečně, ani současný jazyk se svými nářečími, ani staré písemné prameny nám neposkytují nic, co bychom mohli považovat za etymon názvu Lietuvà — tedy za skutečný význam, který vzniká jeho odvozením od jiného slova či kořene. F. Kuršaitis se dokonce domníval, že nám tento název dali sousedé! Ani v jazycích sousedů však nenašel nic, co by mohlo pomoci vysvětlit název naší země. F. Kuršaitis proto usuzoval, že snad Lietuvà pochází spíše z příčestí liėtas. Ani s tím však údajně nelze spojit žádný charakteristický význam, ledaže by Lietuvà označovala rovinu (eine Ebene)³.

Maďarský lingvista L. v. Patrubány souhlasil s odvozením názvu Litva od kořene *lei-„téci, proudit, valit se“ (liēti, liētas, lytùs), pochyboval však, zda Lietuvà označovala rovinu⁴. Podle jeho názoru má název Lietuvà tutéž příponu -tu- jako lytùs. Lietuvà tedy celkově odpovídá ide. *lė(i)tu-u-ā nebo přesněji *lḗtu-u-ā „zaplavená, vodou obklopená oblast (Stromgebiet)“, kde souhláska u údajně představuje souhláskovou realizaci samohlásky u. Lotyšské leitis je údajně utvořeno od téhož kořene *lei-„téci, proudit, valit se“ a znamenalo obyvatele zaplavované oblasti (Stromgebietanwohner).

Autor „Etymologického slovníku polského jazyka“ A. Brückner rovněž považoval název naší země za příbuzný se slovesem liēti a opatrně se ještě otázal, zda snad nepochází od slova „déšť“⁵.

S podstatným jménem liētùs spojují název Lietuvà i pozdější badatelé⁶.

¹ G e r u l l i s G. Baltische Völker. — E b e r t M. Reallexikon der Vorgeschichte, 1, Berlin, 1924, 339.

² K u r s c h a t F. Grammatik der Littauischen Sprache, Halle, 1876, 4.

³ K u r s c h a t F. Op. cit., 5.

⁴ P a t r u b á n y L.v. Lituanica. 2. Lietuvà „Littauen“. — Indogermanische Forschungen 32, 1913, 327 (dále IF).

⁵ B r ü c k n e r A. Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków, 1927, 301.

⁶ S t a s z e w s k i J. Mały słownik. Pochodzenie i znaczenie nazw geograficznych,

55

Byly činěny pokusy vysvětlit jméno Litva jeho srovnáním s podobnými názvy jiných zemí. W. Stokes například jako jeden z prvních srovnal jméno Lietuvà s keltským jménem Letavia a připojil také lat. litūs „mořský břeh, pobřeží, přímoří“, čímž stanovil původní význam starověké galské podoby Litavia jako „přímořská země (Uferland, Küste)“⁷. W. Stokes a A. Bezzenberger považovali tato litevská a keltská jména odedávna za příbuzná, A. Šachmatov však na základě své hypotézy, že kdysi žili Keltové ve východním Pobaltí, vyvodil závěr, že jména Litvy a Lotyšska pocházejí z keltského Letavia: „Domnívám se, že Keltové nazývali východní pobřeží Baltského moře Litavia, z něhož nářečně vzniklo Letavia, Letau. Když toto pobřeží obsadili Baltové — Litevci na jihu, Lotyši na severu — pojmenovali je podle země, kterou obsadili“⁸. Přejímkou A. Šachmatov vysvětloval také různé podoby jmen Litvy a Lotyšska v historických pramenech ze 13. století: lat-, let- (Lėtbbola, Lettī), liet-, lit- (Letthooia, Litthooia, Lithaoia, Littevini).

K. Būga⁹, M. Vasmer¹⁰ a J. Endzelīns¹¹ kriticky přezkoumali hypotézu A. Šachmatova i její argumentaci a zjistili, že neexistují žádné údaje svědčící o tom, že by ve východním Pobaltí žili Keltové. O původu názvu Litva napsal M. Vasmer toto: „... litev. Lietuvà, starorus. Litva nelze z fonetických důvodů považovat za výpůjčku z keltského Litavia ‚přímořská země‘. Nezbývá nám tedy nic jiného než považovat obě slova za odedávna příbuzná (urverwandt)¹².“ Jak upozornil M. Vasmer, z odlišné fonetické struktury těchto jmen je poměrně zřejmé, že Lietuvà nemůže být keltským dědictvím. V případě výpůjčky bychom očekávali mnohem přesnější hláskovou shodu. Především se neshoduje přípona: v litevském slově je přípona -uva, v keltském -av-. Vezmeme-li v úvahu příbuznou podobu Lietavà, kterou M. Vasmer nezmiňuje, předpokládejme, že rozdíl mezi příponami není podstatný. Přesto však zůstává neslučitelný vokalismus kořene.

Kořen slova Lietuvà měl dříve podobu *Leit-. Jednou z možností výkladu galského Litavia je, že toto jméno náleží ke kořeni *lei-/*li- „téci“, který se vyskytuje také v litevském lįeti¹³, a že galské Litavia obsahuje variant tohoto kořene se stupněm nulového ablautu, totiž *li-t-. Kdyby Lietuvà, Lietavà byly keltským dědictvím, měli bychom nyní podobu *Litavà.

Warszawa, 1968, 250.

⁷ Stokes W. Urkeltischer Sprachschatz. Übersetzt, überarbeitet und herausgegeben von A. Bezzenberger, Göttingen, 1894, 248—249 (= Fick A. Vergleichendes Wörterbuch der indogermanischen Sprachen 4 Aufl., 2. Teil, Wortschatz der Keltischen Spracheinheit von W. Stokes und A. Bezzenberger, Göttingen, 1894).

⁸ Schachmatov A. Zu den ältesten slavisch-keltischen Beziehungen. — Archiv für Slavische Philologie 33, 1912, 82.

⁹ Buga K. Kann man Keltenspuren auf baltischem Gebiet nachweisen? — Rocznik slawistyczny 6, Kraków, 1913, 1—38 (= Būga K. Rinktiniai raštai 1, Vilnius, 1958, 496—530 (toliau — Būga K. RR)).

¹⁰ Vasmer M. Kritisches und Antikritisches zur neueren slavischen Etymologie. — Rocznik slawistyczny 6, 1913, 172—213. Plg. Фасмер М. Этимологический словарь русского языка 2, Москва, 1986, 2, 502 (toliau — ЭСРЯ).

¹¹ Endzelins J. Darbu izlase 2, Rīga, 1974, 371—374.

¹² Vasmer M. Op. cit., 204—205.

¹³ Stokes W. Op. cit., 248.

56

Jak již bylo řečeno, M. Vasmer považoval za možné, že jména Lietuva a galské Litavia jsou odedávna příbuzná¹⁴. Tato jména jsou spojována s jedním kořenem (*lei- „té-ci”), — v případě Litavia ovšem s jistými pochybnostmi — také v „Latinském etymologickém slovníku“, počínaje jeho prvním vydáním z roku 1906¹⁵. Srovnávání těchto jmen se nevzdáváme ani dnes. Například W. Merlingen, vycházeje ze současných metodologických principů komparatistiky a přihlížeje k vnitřní — především sémantické — stránce srovnávaných jevů, řadí mezi slova s rekonstruovaným indoevropským kořenem *leit- „nížina, pobřeží“ vedle lat. lītus „pobřeží, mořské pobřeží“ také galské Letavia a Lietuvà, lotyš. Lietavà^¹⁶. Litevské a keltské jméno se tedy i nadále pokládají za příbuzná kořenem. Proto je třeba tuto hypotézu podrobněji prozkoumat.

Latinizovaným jménem Letavia (starogalské Litavia) označovali Keltové z Britských ostrovů v středověké památce „Vita sancti Mevenni“ protější pobřeží kontinentu. Dalším jeho názvem bylo Aremorica (z keltské předpony are-, ir. air-, galské ar- „proti” a keltského more, odpovídajícího litev. dial. mãrė). V Caesarových spisech a na římských mincích se objevuje osobní jméno Litavicos, Litavicus, Litaviccus, utvořené z Litavia příponou -ic- a znamenající „příchozí z Aremoriky“. Název Letha znají také irské středověké písemné památky, v nichž označuje nejen severní Francii, ale omylem i Latium. Glosa Latio je vysvětlena také starovelšským (kymerským) Litau, které odpovídá dnešnímu velšskému Llydaw^¹⁷.

Předpokládajíce, že tato keltská jména mají kořen *Li-t- s nulovým stupněm ablautu, srovnávají je W. Stokes, A. Bezzenberger a A. Walde s lat. lītus „břeh moře, oceánu, pobřeží; mořské pobřeží“ a přiřazují je k indoevropskému kořeni *lei- „téci, rozlévat se“. Keltologové však k takovému výkladu přistupují skepticky. Například G. Dottin píše: „Výklad jména Rīga keltským Rigo- i srovnání jména Litva s Letavia — keltským názvem Aremoriky — jsou velmi pochybná (sont très douteuses)“¹⁸. Tento názor je zcela oprávněný. To by byl jeden z navržených výkladů vzniku keltských místních jmen. Hláskové korespondence keltských jazyků však připouštějí i jinou možnost původu zkoumaných jmen, která se zdá být mnohem věrohodnější. Indoevropské slabičné sonanty l̥ a r̥ v keltských jazy-

¹⁴ Avšak v „Etymologickém slovníku ruského jazyka“ považuje M. Vasmer vztah mezi Lietuva a irským Letha „Aremorica, Latium“ již za pochybný, viz Фасмер М. ЭСРЯ 2, 502.

¹⁵ Walde A. Lateinisches etymologisches Wörterbuch 3. přepracované vydání J. B. Hofmanna 1, Heidelberg, 1938, 815.

¹⁶ Merlingen W. O významovém větvení v indoevropském lexiku. — IF 83, 1978, 61—62.

¹⁷ Stokes W. Urkeltischer Sprachschatz, 248—249; Dottin G. La langue gauloise. Grammaire, textes et glossaire, Paříž, 1920, 64, 109, 266—267.

¹⁸ Dottin G. Op. cit., 128. — Původ rižského jména, lat. Rīga, nelze odvozovat ani z keltského Rigo-, ani ze staroseverského rīga „nerovnost, prohlubeň“, jak se v poslední době snaží dokázat K. Karulis (viz Karulis K. Daugavas un Piedaugavas vietvārdi. — Daugavas raksti. No Aizkraukles līdz Rīgai, Rīgā, 1991, 148—156); takový původ vylučuje litevské žemaitské Ringà, stará baltská podoba jména Rigy. Neexistují žádné údaje, které by ukazovaly, že žemaitské Ringà je přepracováním domnělé původní podoby *Rīgā. Viz Buga K. Kann man Keltenspuren auf baltischem Gebiet nachweisen?, 18 (= Būga K. RR 1, 511). Srov. Būga K. RR 3, 515.

57

Před explozivami se změnily v li a ri, zatímco ide. p na začátku slova beze stopy zaniklo. Proto byla u těchto keltských místních jmen již dávno rekonstruována ide. kořenová forma *plt- a byla srovnána se s. ind. pr̥thivī fem. „země“. K tomu vedla formální totožnost s. ind. pr̥thivī a galského rodového jména (Gentilname), původně epitetu boha Marta, Lītavis¹⁹. Rekonstruuje se předpokládaná forma obou slov *pl̥tH-u-í(H)-, odvozenina od ide. adjektiva *pl̥tH-ú- (s. ind. pr̥thú- „široký, rozlehlý, velký“, řec. πλατύς „široký, plochý, rovný“)²⁰. Původní význam lat.-gals. Letavia, stř. ir. Letha a st. velš. Litau, velš. Llydaw se pokládá za „široká, plochá země, pevnina (breites Land, Festland)”²¹.

Z důvodů uvedených výše se v pozdějších indoevropeistických a baltistických pracích lat.-gals. Letavia již dále neuvádí²²; spokojí se se srovnáváním názvu Lietuvà s lat. lītus, gen. sing. lītoris „mořský, oceánský břeh, pobřeží“ (< *leitos-) a jejich přiřazením k ide. kořeni *lei-lēi- „lít, nalévat; téct, proudit“, k němuž patří také slova našeho jazyka lieti (lieja, lēja), lýti (lýja), lietūs, lytùs²³. Původní význam názvu Lietuvos se vykládá jako „zaplavená oblast, území (Stromgebiet)”²⁴.

Za blízký protějšek místního jména Lietuvà nebo jeho slovotvornou paralelu se v posledních letech pokládá také výraz ze slovanských jazyků. Jde o rus. диал литва „silný déšť, nečas, liják“ a srbochorv. lȉtva „rozvodnění; silný déšť trvající několik dní“ < slav. *litva, pokládané za starý útvar s příponou -tva od slovesa *liti „lít“²⁵.

Při této příležitosti je třeba dodat, že podle této hypotézy není latinské lītus etymonem názvu Lietuvos, nýbrž pouze slovem téhož kořene — jeho přípona je -os-.

¹⁹ Thurneysen R. Ind. pr̥thivī. — IF 4, 1894, 84—85; Pedersen H. Vergleichende Grammatik der keltischen Sprachen 1, Göttingen, 1909, 60; Dottin G. La langue gauloise, 266; Walde A., Hofmann J. B. Lateinisches etymologisches Wörterbuch 2, Heidelberg, 1954, 316; Льюис С. И. Недпецен X. Краткая сравнительная грамматика кельтских языков, Москва, 1954, 37.

²⁰ Mayrhofer M. Kurzgefaßtes etymologisches Wörterbuch des Altnindischen 2, Heidelberg, 1963, 334.

²¹ Thurneysen R. Op. cit., 85.

²² K takovému výkladu vzniku názvu Lietuvos se vrací „Dějiny Evropy“, vydané v Itálii, ačkoli se uvádí, že nejde o obecně uznávanou etymologii: název Lietuvos se zde srovnává s velš. Llydaw a názvem řeckého města Platea; předpokládá se, že díky typickému keltskému fonetismu (* zániku p) tento název připomíná Kelty, kteří žili v Litvě (rimanderebbe a un insediamento celtico in Lituania), — Bader F. Il problema indoeuropeo: lingue locali e non locali in Europa tra il 600 a.C. a il 500 d.C. — Storia d’Europa, II. Preistoria e antichità, Torino, 1994, 1014.

²³ Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern und München, 1959, 664—665 („galbūt čia ir Lietuva”); Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch 1, Heidelberg-Göttingen, 1962, 368—369 („Etimologiškai Lietuvà greičiausiai sietina su lot. lītus...”); Фасмер М. ЭСРЯ 2, 502.

²⁴ Fraenkel E. Op. cit., 369.

²⁵ Трубачев О. Н. Этимологический словарь славянских языков 15, Москва, 1988, 159 (toliau — ЭССЯ).

58

a litevského jména — -uva²⁶.

Existovala ještě jedna Litovia. V době Atilově, ve 4. století po Kr., a později se tak nazývala krajina u řeky Leity, která protéká Rakouskem a Maďarskem a vlévá se do Dunaje²⁷.

Podle J. Kabelky „se v poslední době za nejspolehlivější považuje hypotéza, že jméno Litvy má hydronymický původ“²⁸. Snad jako první vyslovil takovou myšlenku v tisku S. Tarvydas. Ve své knížce „Lietuvos vietovardžiai“ napsal: „Lietuva mohla vzniknout z hydronyma Leite. Jméno Lietuva mohlo vzniknout z názvu řeky Leite takto: Leit(e) + uva > Leituva > Lietuva“²⁹. Výklad původu jména Lietuva je zde podán tak — s použitím nepřímého způsobu —, jako by byl reprodukován názor někoho jiného. Takový výklad původu jména Lietuva začali publikovat litevští lingvisté z Kaunaské univerzity Vytautase Velikého a S. Tarvydas — posluchač těchto přednášek — jej ve své knížce uvedl. A. Salys a P. Jonikas zastávají v této věci shodný názor.

P. Jonikas považuje Lietuvu za útvar se sufixem -uva odvozený od kořene liet- < leit-; diftong ei srovnává s lotyšským leitis „Litev“. P. Jonikas dále tvrdí, že je možné, že stejně jako jména Lotyše a Lotyšska a Jatvinga, i leit- původně souviselo s hydronymem; srov. Leitą „přítok Graumėny“, Leité „přítok Rusnė“ (podle jiných Léita, která by svým přízvukem odpovídala Lietuvě, kde kořen je L iet- < *l eit-). P. Jonikas se opatrně ptá, zda tento kořen snad etymologicky nepatří ke kořeni slovesa lieti „lít“³⁰. A. Salys považuje Lietuvu za sufixální odvozeninu původního *L éita > *L ieta, nejspíše označující oblast na břehu Liety. Z *L éita (> *L ieta) vzniklo lotyšské leitis „Litev“, staré přivlastňovací adjektivum. *L éita > *L ieta A. Salys také srovnává s hydronymy Léita nebo Leité (s přítokem Leitále), Leitą nebo Leitỹs, Lėitupalis³¹. Sufix -uva se při tvoření místních jmen používá k označení místa³².

S. Tarvydas zároveň položil otázku, v které oblasti mohlo vzniknout jméno Lietuva, a upozornil na důležitou okolnost. Jak známo, polský historik H. Lowmiański zjistil, že ještě ve 13. století byla Lietuva označována jako jedna ze „zemí“ (terra, Land), která ležela mezi Nerisem, Nemunasem a Merkisem³³. S. Tarvydas napsal: „Na tomto území se, zdá se, žádný potok jménem Leitė nenachází, ale ve starověku se tak nazývala

²⁶ Proto nelze místní jméno Lietuva vykládat jako „pobřežní kraj“ a samotnou hypotézu odmítat s tím, že prý Lietuva není a nikdy nebyla přímořskou oblastí — B r u c k n e r A. Słownik etymologiczny języka polskiego, 301; O t r ę b s k i J. Gramatyka języka litewskiego 1, Warszawa, 1958, 3; Ž i n k e v i č i u s Z. Lietuvių kalbos istorija 2, Vilnius, 1987, 12.

²⁷ O c h m a ń s k i J. Historia Litwy, wydanie drugie, Wrocław, Warszawa..., 1982, 13.

²⁸ K a b e l k a J. Baltų filologijos įvadas, Vilnius, 1982, 110.

²⁹ T a r v y d a s St. Lietuvos vietovardžiai, Vilnius, 1958, 21.

³⁰ J o n i k a s P. Lietuvių kalbos istorija. — Lietuvių enciklopedija 15, Lietuva, Boston, 1968, 543.

³¹ S a l y s A. Lietuvos vardo kilmė.—S a l y s A. Raštai 2, Tikriniai vardai, Roma, 1983, 695—696.

³² T a r v y d a s St. Op. cit., 21.

³³ L o w m i a ń s k i H. Studja nad początkami społeczeństwa i państwa litewskiego 2, Wilno, 1932, 110—111, 118—121.

59

potůček tam mohl být a jeho jméno lidé mohli zapomenout”³⁴

Ve stejné době jako knížka S. Tarvyda vyšly také články polského lituanisty J. Otrębského věnované problému původu jména Litva. J. Otrębského výklad původu názvu naší země je v zásadě blízký výkladu litevských jazykovědců, v některých ohledech se však také liší. Především J. Otrębski — stejně jako A. Salys — se domnívá, že vedle Lietuvà existovala také kratší varianta *Lietā s kmenovým zakončením -ā.

Podle J. Otrębského je však Lietuvà — stejně jako lotyšský název Latuva < *Latūs — starobylá forma kmene na ū *Lietū-s, jímž se původně označovala oblast u řeky *Leitā, jakož i lidé, kteří v ní žili. Postupem času se formální název řeky a z něj odvozené místní jméno, pokračuje J. Otrębski, již náležitě nechápaly — zejména jiné národy, takže označení Litevce bylo možné odvodit také přímo od názvu řeky *Leitā, *Lietā (odtud lot. leitis), nejen od názvu území *Lietūs.

Co je tedy onen název řeky *Leitā, *Lietā? J. Otrębski říká, že nelze vyloučit, že jde o staré pojmenování Němenu. Němen prý má dodnes jediné jméno této řeky — její dolní rameno se nazývá Rùsnė. J. Otrębski se proto domnívá, že název velmi starého města ležícího u Němenu, Alytùs, souvisí právě se starým názvem této řeky *Alyta, zachovaným v její slovanské podobě Olita, která se však používá jako název města. Za etymologicky příbuzné předpokládanému názvu Němenu *Leitā považuje J. Otrębski hydronyma Lėita (=Leitā) v Klaipėdském okrese a Lytis v Tauragėském okrese. Odvození názvu *Leitā nepůsobí potíže: s příponou -tā je utvořen od kořene slovesa lė́ti.

Starý název Němenu *Alyta = rus. Олума je podle J. Otrębského možná ruskou metatezí litevského *Alyta. Počáteční O- ve formě О-лума mohlo vzniknout nesprávným rozdělením spojení, např. *ko-Litē, *vo-Litē, *do-Lity. Takto vzniklá forma Олума se rozšířila mezi Litevci, kteří z ní vytvořili název města Alytùs³⁵.

Názor J. Otrębského na původ jména Litva se změnil, nikoli však proto, že by si všiml zcela nepodložených, ba dokonce fantastických tvrzení v této hypotéze. V později napsaném článku odvozoval J. Otrębski Lietuvà od *Leitā s příponou -(t)uvā. Původní význam tohoto rekonstruovaného slova byl „tok, proudění; řeka (Fliessen, Fluss)“ (: lieti). Slovem *Leitā se údajně označovaly nejen řeky, ale místy také osady ležící v jejich blízkosti. Tak se vysvětluje vznik lot. leitis „Litevci“ — s -io- z *Leitā. Řeky, které se tímto slovem nazývaly, jsou Lėita, přítok Rusnė, litevsky upravená německá podoba Leite, Lėciškių ežeras v okrese Marijampolė, Gudeliai (et namísto očekávaného že ukazuje, že jde o jotvingské pojmenování) a Lietáuka, přítok Neris u Upninků. Kvůli přízvuku a příponě -ka je tvoření názvu Lietáuka spíše slovanské než baltské (litevské). Lietáuka však podle něj skrývá *Lietava, což je údajně varianta Lietuvà „Litauen“, lišící se pouze příponou -(t)avā. Sousední-

³⁴ T a r v y d a s St. Op. cit., 22.

³⁵ O t r ę b s k i J. Gramatyka języka litewskiego 1, 3—5; t o p a t i e s, Lietuvà. — Beiträge zur Namenforschung 9, 1958, 116—118.

60

Existence podoby jména Litvy *Lietava je prý jistá — dokazuje to lotyšské Lietav-niek³⁶.

Když J. Otrębski nalezl byť jen předpokládanou souběžnou podobu jména Litvy — bohužel mu zůstal neznámý fakt, že Lietava „Lietuva“ skutečně existuje —, nemohl už odvozovat Lietuvą od podoby s kmenem na ū *Lietū-s, gen. *Lietuv-es. Navíc „v litevštině nejsou po Otrębského rekonstruovaném původním tvaru *Lietūs žádné stopy“³⁷. Neexistují ani žádné doklady, že by se Nemunas ve starověku nazýval *Leitā. „Jeho teorie o Alytu nemá žádný základ“³⁸. Že místní jméno Alytùs (akuz. Alýtų) J. Otrębski nesprávně morfematicky rozčleňuje, dokázal K. Kuzavinis³⁹. Alýtùs měl původně podobu Alyta a označovala se jí řeka: Oauma 1387, Oaumi⁴⁰, Olita a Olite 1503⁴¹. Později se od tohoto názvu utvořilo jméno městečka s kmenem na u, aby se odlišilo od názvu řeky (srov. např. Vilnia: Vilnius), zatímco samotný název řeky byl podle velmi hojného slovotvorného typu s -upis změněn na Alūt-upis. Z toho vyplývá, že Alyta ve skutečnosti obsahuje příponu -yta; srov. ji například v Apytà u Dieveniškės, přítoku Gauji: pr. ape „řeka“; Mikytà u Adutiškisu, přítoku Svyly: kořen mik- ve slovech lotyšsky miklãjs „bažina, mokřina“, mìklene „tamtéž“, mìkls „bažinatý, blátivý“, „ohebný“, litevsky mìklas, mìklūs „pružný, ohebný…“ < mik-l- (srov. lotyšské mìkāt „…stlačovat, svírat, hníst“). Kořen Al- je totožný s kořenem v názvech Alỹs, jezero u Širvintos, Al-ejà u Subačiusu, přítok Viešinty; jezero u Subačiusu, Al-ėja u Joniškisu, přítok Virčiuvia; u Raseiniai přítok Upė a další⁴². Jde o kořen slovesa alėti (ãli) „téci, kapat“. Z téhož slovesa, avšak v jeho jiném významu, totiž „běžet, uhánět“, vzniklo použitím téže přípony příjmení Alytà.

Je zajímavé, že kmen *Al-it- je doložen v lotyšských místních jménech, srov. Altēni „samota“ u Sauky, snad také Alīši „tamtéž“ u Odzieny⁴³, pokud pochází z *Alīt̄ai.

Z uvedeného je patrné, že v názvu Alytus nelze hledat starý název Nemunasu. Právě to J. Otrębskému velmi vyhovovalo: kmen nebo skupina kmenů žijící u středního a horního toku největší litevské řeky se přirozeně mohla nazvat podle této řeky — potvrzuje to typologie původu etnonym. Historik J. Ochmański upozornil na následující skutečnost⁴⁴, když hovořil o hypotéze J. Otrębského z roku 1958, tedy o době, kdy ještě nebyl znám název řeky Lietáuka: v dokumentu z roku 1255 (podezřelém z toho, že jde o falzum Řádu)

³⁶ O t r ę b s k i J. Balt. *lēitā. — Baltistica 3(2), 1967, 201—203.

³⁷ S a l y s A. Op. cit., 696.

³⁸ S a l y s A. ibid.

³⁹ K u z a v i n i s K. Lietuvos vardo kilmė. — Kalbotyra 10, 1964, 6.

⁴⁰ B ū g a K. RR 3, 401.

⁴¹ S a v u k y n a s B. Ežerų vardai. — Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 1960, 294(toliau — LKK).

⁴² S a v u k y n a s B. ibid.; K u z a v i n i s K. Op. cit., 6—7; t o p a-t i e s, Etymologica. II. Etimologinės pastabos dėl baltų el-/al- ”tekėti”. — Baltistica 1(2), 1966, 180—181.

⁴³ E n d z e l ī n s J. Latvijas PSR vietvārdi 1(1), Rīgā, 1956, 20.

⁴⁴ O c h m a ń s k i J. Noms des terres lituaniennes au XIIIᵉ siècle — Lituanie,

61

Mindaugas daroval Řádu mečových bratří Sēliji a podrobně vymezil hranici inter Zelones et Litvinos (Littovinos). Pro jazykovědu a dějiny je však v tomto dokumentu nejdůležitější to, že je na litevské straně zmíněna řeka Lettovia: hranice vede in ripam Lettoviae que dicitur de Lettavie (Lettovie). Protože autor dokumentu je dobře informován a správně uvádí několik názvů litevských řek⁴⁵, nebylo pro J. Ochmańského těžké ztotožnit Lettovii (Lettavii) s řekou – jde o Latavą, pravostranný přítok Šventoji u Andrioniškisu (existuje také varianta Latavą⁴⁶). Název řeky Lettovia se přesně shoduje s latinskou podobou litevského jména v Mindaugasových listinách Lettovia, Lethovia, například z roku 1253 in Lettovia in cura nostra. J. Ochmański dále píše: „Kdyby jazyková analýza dokázala určit, že se název řeky Latava vyskytoval také v podobě odpovídající latinskému Lettovia, mohl by být Otrębskiho výklad původu jména Litva správný. Potok Latava-Lettovia ovšem nemohl dát jméno celé litevské zemi už proto, že neprotéká územím staré Litvy, mohl by však potvrdit tezi, že podoba Lietuva byla utvořena z názvu této řeky“⁴⁷. Na tyto metodologické poznámky J. Ochmańského bychom při odvozování litevského jména od názvu řeky neměli zapomínat, přestože se ani jemu nepodařilo uspokojivě vysvětlit, odkud pochází pojmenování litevské země a státu. Současný geografický název Lietuva, jehož kořen Liet- snad odrážejí i uvedené latinské podoby litevského jména, jak správně upozornil K. Kuzavinis⁴⁸, nelze spojovat ani s názvem řeky Latavą, ani od něj odvozovat. Název řeky Lettovia (Lettavia) v uvedeném dokumentu totiž pouze ukazuje, že se v polovině 13. století Latavą (Latavą) stále ještě vyslovovalo Letava (Letuva) s e, patrně po velarizovaném l⁴⁹. Naproti tomu se v kořeni slova Lietuvā dříve vyslovovalo *Leit-. Nelze je tedy ztotožnit už z důvodů fonetické povahy.

V „Dějinách Litvy“ J. Ochmański tvrdí, že jedna z řek na území litevské země se kdysi jistě nazývala Leita. V „Litevské metrice“ je v soudních záznamech z roku 1542 zmíněna sporná louka určená k senoseči „u řeky Leytie“ v trakajském okrese. Protože nedaleko této louky protékala Samė (Onuškis, levý přítok Verknė), dochází J. Ochmański k překvapivému závěru, že zaniklá Leyta (=Leita) byla starým názvem řeky Verknė⁵⁰.

Původ litevského jména je v důležité publikaci „Indoevropské jazyky“, vydané v Polsku roku 1988, podán takto: „Lietuvà < balt. *Leit-uvā kolektivní útvar od názvu řeky *Leitā (srov. Léita a lotyš. leitìs)⁵¹.

Nalszczany et Dziawoltwa. — Lingua Posnaniensis 9, 1963, 170—171.

⁴⁵ Tento dokument a jeho překlad uvádí K. Būga, viz Būga K. RR 2, 109—110.

⁴⁶ Přesně řečeno, učinil tak již K. Būga, viz Būga K. RR 1, 132 (pozn. 2); 2, 110; 3, 530.

⁴⁷ Ochmański J. Op. cit., 171.

⁴⁸ Původ názvu Litva, 8.

⁴⁹ Zdá se, že název přítoku Šventoji, Latava, pochází z *Letuva: ripa Lettowiae“, — Būga K. RR 3, 530.

⁵⁰ Ochmański J. Historia Litwy, wydanie drugie, 12—13.

⁵¹ Smoczyński W. Baltské jazyky. — Języki indoeuropejskie, pod

62

Ze všech hypotéz o hydronymickém původu názvu Litva je nejvěrohodnější ta, která zohledňuje výše uvedenou metodologickou poznámku: jméno řeky mohla převzít kmen či skupina kmenů, pokud žily u řeky jménem * Lietuva, anebo jejich sídelním územím protékala řeka s takovým názvem. Značný zájem proto vzbudila hypotéza K. Kuzavinise, která zároveň potvrzovala i domněnku S. Tarvyda, že na území staré Litvy mohl existovat potok tohoto jména. Hypotézu K. Kuzavinise lze stručně vyjádřit jeho vlastními slovy: „... zeměpisný název Lietuva [správnější by bylo říci Lietavà — S.K.] je staré litevské slovo, odvozené od hydronyma Lietava. Jménem Lietava se nejprve označovala řeka (přítok Neris), později se týmž jménem začalo označovat i území u této řeky (Lietavos žemė), kde postupně vznikla známá centra: Kernavė, Trakai, Vilnius“⁵². Tato řeka je „Tai Letáuka, pravostranný přítok Neris, pramenící v bažině L i e t a u-k o s, protékající kolem vesnic Keižoniai, Karveliškės, Perelozos a Vyšnialaukis a vlévající se do Neris u Arnotiškiai“⁵³.

Samotnému K. Kuzavinisovi ani o něco později J. Otrębskému nelze nic vytknout na rekonstrukci podoby názvu dotyčné řeky Lietavà. Jednak, jak správně zdůraznil K. Kuzavinis, nářeční varianty názvu Le- je podle hláskoslovných zákonitostí místního nářečí třeba převést do spisovného jazyka jako Lie- (staré le- se zde přece mění na la-). Za druhé, na základě analogie Linkavà: Linkáuka, Samavà: Samáuka lze v názvu bažiny i řeky Lietáuka zcela dobře spatřovat starší podobu Lietavà — slovanská přípona -ka mohla být připojena později (jak se nezřídka stává i v jiných případech).

Hydronymum Lietavà podle K. Kuzavinise buď pochází z fyziografického termínu *lietava „rozlévající se (řeka)“, který byl sám utvořen ze slovesa lieti a je příbuzný s lat. litus⁵⁴. Anebo je říční název Lietavà složeným slovem utvořeným z příčestí minulého činného slovesa lieti *lieta a podstatného jména *ava, které ve starověku znamenalo „řeka, pramen“. Slovní spojení *lieta ava splynulo ve složené slovo *lietava, v němž se ava začalo chápat jako sufixoid a v současnosti již jako přípona -ava⁵⁵.

Pohled V. Mažiulise na původ Lietuvà je poněkud odlišný, přestože i on odvozuje Lietuvà od názvu řeky a spojuje jej se slovesem lieti. Z kořene tohoto slovesa lié- < *lẽi- se sufixem -tu-, užívaným k tvoření abstraktních deverbativ, bylo odvozeno *léi-tu- „lití (se)“. Lze zde poznamenat, že takový sufix v baltských jazycích skutečně existoval. Zachovaly jej například české ekvivalenty litevských účelových tvarů (eitų, nėštų), které vznikly ztuhlostí tvaru akuzativu singuláru slovesných abstraktů kmene tu (*ei-tu-n, *nẽs-tu-n). Sufix -tu-, který byl středního rodu a jehož u nebylo ablautové, dostal před koncovkami či samohláskou jiného sufixu vsunuté v: *-tu- (neutrum) > *-tu-o(n) (neutrum) > litev. -tuv-as (např. atùtùvas). Výskyt či absence vsunutého v byly podmíněny těmito okolnostmi: 1) syntaktika -K+v- (K označuje jakoukoli souhlásku či skupinu souhlásek), 2) u

redakcją L. Bednarczuka 2, Warszawa, 1988, 821.

⁵² Kuzavinis K. Původ názvu Litva, 10.

⁵³ Kuzavinis K. Cit. dílo, 8.

⁵⁴ Kuzavinis K. Cit. dílo, 14—15.

⁵⁵ Kuzavinis K. Litevská říční jména lie-(lei-). — Kalbotyra 17, 1967, 136.

63

vliv kmene (např. nom. plur. *sūnu-es > *sūnves: sūnùs) a 3) morfologické zobecnění -Kuv- + samohlásky⁵⁶. Je to poměrně složité a ne zcela jasné.

Odvozených podob bylo podle V. Mažiulise ve všech typech jmenných slov více než podob kořenových, proto byly ty druhé, a tedy i -tu- s neapofonickým u, začleněny do typu s apofonickým u, jinými slovy do u-kmenu se střídáním kmenových samohlásek -eu-/-ou- (srov. adjektivum stsl. synovъ: synъ, stsl. vdova: pr. widdewū „vdova“). Tímto způsobem podle V. Mažiulise vznikly dubletní podoby s -t-uv- a -t-av-, například lotyš. liētuva-ains laiks „deštivé počasí“ vedle liētavas „(trvající několik dní) deštivé počasí“, tedy také Lietuvà vedle Lietavà⁵⁷.

Podle této koncepce prošlo Lietuvà tímto derivačním a morfologickým vývojem: liē-ti < *lēi- → *lēi-tu- „lití“ → hydronymum *Lietva/*Lietuva/*Lietava → název kraje *Lietva/Lietuvà/Lietavà. Podoba Lietuvà (= starorus. Лумъва) odráží pozdější vývojovou etapu a popsaným způsobem se vyvinula z původní podoby *Lietva (Lei-tu-ā „lití; oblast při řece“)⁵⁸.

Odvozujeme-li název naší země a státu od jména řeky — byť malé, dlouhé pouhých 11 km — Lietava, je přesto třeba mít na paměti několik okolností.

1. Hydronymum *Lietava je rekonstruováno. Ve skutečnosti je doloženo Lietáuka (Letáuka). Ve skutečnosti zde může jít o příponu -auka, jejíž deriváty se v litevském místním názvosloví vyskytují nejednou, srov. Babr- áuka, Rud-áuka, Bar-auka⁵⁹. Jinými slovy, hydronymum *Lietava zde vůbec nemusí existovat.

2. Slovy A. Salia: „Toto hydronymum by bylo důležité pro objasnění vývoje názvu Lietuva, kdyby se je podařilo doložit až do 16. století“⁶⁰.

3. Původní Lietuvà/Lietavà — určitá administrativně-územní jednotka nazývaná ž e m e — ležela mezi řekami Neris, Nemunas a Merkys. Je pravděpodobnější, že kmen nebo skupina kmenů žijící v této oblasti by se pojmenovala podle jedné z těchto větších řek. Předpokládejme, že naše země a stát skutečně získaly svůj název, jak tvrdí zastánci dané hypotézy, od jména potoka Lietauka *Lietava. Pak musely existovat určité důvody, proč se tak stalo. Úkolem je tyto důvody uvést. Dokud nenajdeme prvotní příčiny, nemáme pevné poznání, a tedy ani adekvátní, vnitřně bezrozpornou hypotézu.

Je pravda, že se uvádí obecná vývojová tendence baltské (a odpovídajícím způsobem indoevropské) etnonymiky a toponymiky: hydronymum — název kraje → etnonymum⁶¹. Z typologického hlediska jí nelze nic vytknout: existují případy, kdy se kmeny nebo jejich svazy pojmenovávají podle řek, jezer a zálivů (moří), u nichž žijí. Největším pokušením spojovat název Lietuva s nějakým hydronymem je samozřejmě tvrzení, které se téměř stalo axiomem, že Lotyšům dal jméno hydronymum Lat(u)va (a Lata(u)à), u Anykščiai, pravý přítok řeky Šventoji.

⁵⁶ Мажюлис В. К балтийскому и индоевропейскому дативу ед. ч. — Baltistica 3, 1967, 39, pozn. 102.

⁵⁷ Мажюлис В. Op. cit., 39—40.

⁵⁸ Мажюлис В. Op. cit., 41, pozn. 107.

⁵⁹ Vanagas A. Lietuvos TRS hidronimų daryba, Vilnius, 1970, 98—99.

⁶⁰ Salys A. Původ názvu Litvy, 696.

⁶¹ Kuzavinis K. Původ názvu Litvy, 8.

64

Při řešení problému původu názvu Litva je třeba nezapomínat také na zcela opačnou tendenci vývoje etnonymiky a toponymiky, totiž že oblastní-teritoriální útvary, takzvané „země“, jinými slovy oblastní-teritoriální skupiny obyvatel, vznikaly z kmenových skupin a v mnoha případech zdědily jejich názvy; jinými slovy, názvy kmenů, etnonyma, se mění v názvy „zemí“, toponyma. Například jeden z mnoha východoslovanských kmenů — Rusínů — byli деревляне (etnonymum). „Повесть временных лет“ však dále zmiňuje деревлянин, tj. obyvatele oblasti Dereva, země Derevos (Деревская земля) (toponymum)⁶².

Historikové se domnívají, že L i t v s k á z e m ě — to je pozůstatek kmene, který měl zvláštní kmenové jméno (Lietuva/Lietava) a zorganizoval se v oblastně-teritoriální útvar poté, co se oddělili Žemaité a „země“ Aukštaitů⁶³.

Jsou známy tyto hydronymy s kořenem Leit-: Leità (acc. sing. Leĩtą), přítok Svėksny, Graumena. Vedlejší podoba tohoto názvu je Leitupalis⁶⁴ a K. Kuzavinis nalezl také Leitỹs (gen. sing. Leĩčio⁶⁵). Kromě nich je tu Leitė, pravý přítok Rusnė (Němenu) v okrese Šilutė, a její pravý přítok Leitàlė⁶⁶.

Z hydronyma Leitė vznikly názvy vesnic: Leitgiriai (acc. plur. Leitgir(i)us), okres Šilutė, Juknaičiai⁶⁷; Leitvariai (acc. plur. Leitvarius) (tamtéž)⁶⁸, Ántleičiai, okres Šilutė, Usėnai, Pãleičiai, okres Šilutė, Juknaičiai⁶⁷.

Přízvuk kořene v názvech bažiny a potoků Lietáuka/ Letáuka není znám — kořen je totiž nepřízvučný. Je-li místo přízvuku a intonace vedlejší podoby Liẽtauka ve „Vardynas Lietuvos TRS upių ir ežerų“ (s. 92) uvedeno správně, pak je intonace kořene hydronym Lietáuka/Letáuka a rekonstruované podoby *Lietava rovněž cirkumflexní.

Hydronyma Leità (Leitỹs, Leitupalis), Leitė, Leitálė a Lietáuka/Letáuka jsou jednak považována za vzájemně příbuzná a jednak oddělována od kořene slovesa lė́ti (-ja, lė́ja, -jo, lė́jo)⁶⁹. Rozdílné intonace jejich kořene, související s odlišnou strukturou kořene, však nejsou vysvětleny. Kořen balto-slovanského slovesa *lēi-t(e)i „sypat, lít“ byl laryngální (*leh₃-i-)⁷⁰, řečeno tradičním termínem indických gramatiků, kořenem set-. Naproti tomu tato hydronyma

⁶² Никонов В. Н. Этнонимы. — Этнонимы, Москва, 1970, 8—9.

⁶³ L o w m i a ń s k i H. Studia nad początkami społeczeństwa i państwa litewskiego 2, 153—154.

⁶⁴ Názvosloví řek a jezer Litevské SSR, Vilnius, 1963, 89.

⁶⁵ K u z a v i n i s K. Litevská hydronyma lie- (lei-), 135.

⁶⁶ Názvosloví řek a jezer Litevské TRS, 89 — K tvoření názvů Leitupalis a Leitalė viz V a n a g a s A. Op. cit., 86, 89.

⁶⁷ Příručka administrativně-teritoriálního členění Litevské TRS 2, Vilnius, 1976, 12, 157, 220.

⁶⁸ K u z a v i n i s K. Litevská hydronyma lie- (lei-), 135.

⁶⁹ K u z a v i n i s K. Původ názvu Litva, 14—16; týž, Litevská hydronyma lie- (lei-), 135—137; O t r ę b s k i J. Balt. *lēitā, 201; V a n a g a s A. Etymologický slovník litevských hydronym, Vilnius, 1981, 185, 190; Z i n k e v i č i u s Z. Dějiny litevského jazyka 2, 12—13, 15—16.

⁷⁰ K a r a l i ū n a s S. Protoindoevropský kořen *leh₃u- „lít se, téci...“ v baltských jazycích (lit. liūtis ir lietùs). — Baltistica 27(1), 1992, 41—42.

65

Cirkumflexní (tvirtagalė) přízvuk by ukazoval na jejich kořen anit, tj. bez laryngály. To svědčí o různých kořenech. Samotné sloveso pro stavění hráze, lití i jeho odvozeniny mají v baltských jazycích pouze akutový přízvuk (v litevštině tvirtrapradė): lieti, lot. liēt, liētus, litev. lietūs (liētų), lýti, lot. līt, lytùs (lýtų), lot. līts „déšť“. Pokud připustíme, že tyto názvy řek přesto náležejí ke kořeni slovesa lieti, vyvstává otázka, jakým způsobem vznikl jejich cirkumflexní přízvuk. Příčiny metatonie nejsou patrné.

V Kuronsku jsou doložena pouze vlastní jména Lētža, řeka, Embūte, Lētžu-upe, jinak Leītža (ústí do Venty), Nigranda, Lētži „samota“ Briņķī⁷¹. Jde o jména kuršského původu; tím se vysvětlují také zvláštnosti samohlásek jejich kořene: při přechodu do lotyštiny (latgalštiny) se jejich ei zřejmě přiblížilo dvojhlásce ē⁷². Střídání ei: ē se vyskytuje nejen v kořenech a nejen v kuronských místních názvech⁷³. Je zajímavé, že přesnou obdobu tohoto názvu řeky nacházíme v povodí Horního Dněpru: Литиж, pravý přítok Usože, levého přítoku Nerusy, levého přítoku Desny⁷⁴, který má v kořeni ei a zřejmě tutéž příponu (-иж- z baltského *-īž- nebo *-ēj-) jako kuršské Leītža (z *Lēit-īž-ā; srov. příponu v litev. Gum-yža a vzhledem k jejímu přízvuku lot. Lētži⁷⁵). Názvy vodních toků bývají zpravidla útvary starobylého původu, proto sotva lze tyto baltské názvy řek zkoumat izolovaně od jiných názvů s podobným kořenem, jako jsou například Лит (s variantami Лить, Литка), pravý přítok řeky Gorskij Tikič, pravý přítok Sinušy a levý přítok Jižního Bugu, které se nacházejí jižně od Pripjati. Лит (Лить, Литка) se srovnává s Leithou panonského (ilyrského?) původu, řekou na hranici Dolního Rakouska a Maďarska, a se starohornoněmeckým Līt-aha, a proto se pokládá za indoevropský relikt na slovanském území. Předpokládá se, že původní význam byl „bahnitá, jílovitá (řeka)“ (srov. maďarský název Leithy Sárvíz, tj. „bahnitá řeka“); tyto hydronymy se etymologicky spojují s pruským laydis „jíl“ a albánským leth „mokrá hlína“. K útvarům hydronymie staré Evropy, avšak indoevropského původu, se řadí také litev. Leitā⁷⁶. Je zřejmé, že sem patří nejen Leitūs, Leītupalis, Leītė, Leītālė, Leīta 1542, ale také lot. Lētža, Leītža a rus. Литиж. Toto vysvětlení, byť podložené, je však třeba poněkud upřesnit.

Z pruského laydis „jíl“ jako etymonu vznikly pruské Layde a litevské Lai̇dė, řeka Pampėnai, pravý přítok Istro⁷⁷. Litev. *liesas „jíl“ < *leisas, střídání samohlásek v kořeni souvisí s pruským layso „jílovitá půda, jílovisko“⁷⁸, může odrážet Liesūkas,

⁷¹ E n d z e l ī n s J. Latvijas PSR vietvārdi 1(2), Rīgā, 1961, 304.

⁷² E n d z e l ī n s J. Poznámky o místních názvech Lotyšska. — Filologu biedrības raksti 6, 1926, 7—8 (dále — FBR) (= E n d z e l ī n s J. Výbor z díla 3(1), Rīgā, 1979, 431).

⁷³ H a u z e n b e r g a E. Ko vietu vārdi dod latviešu valodas fonētikai? — FBR 12, 1932, 126.

⁷⁴ T o p o r o v B. H. и Т р у б а ч е в О. H. Лингвистический анализ гидронимов Верхнего Поднепровья, Москва, 1962, 192.

⁷⁵ H a u z e n b e r g a E. Op. cit., 126.

⁷⁶ Т р у б а ч е в О.Н. Названия рек правобережной Украины, Москва, 1968, 219, 256 (su literatūra).

⁷⁷ V a n a g a s A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, 177.

⁷⁸ T o p o r o v B.H. Друсский язык. Словарь L, Москва, 1990, 41.

66

řeka, Šilalė. Podobným způsobem by právě zmíněné hydronymy se základem Liet- ukazovaly na existenci balt. *leita- „jíl“, příbuzného s litevským laitas, jehož význam je dnes „kus hlíny, těsta, pryskyřice či něčeho jiného, kterým se něco polévá nebo potírá“ LKŽ VII 72, dříve však znamenal „kus hlíny (jímž se ucpávají díry v podlaze stodoly a v peci)“ Būga RR, 2, 263, tedy totéž co pr. laydis „jíl“. Základ těchto názvů jílu tvoří sloveso lėti (-ja, lėja, -jo) „lepit něčím, mazat...“ Jak je vidět, sloveso má dva přízvuky; stejně se chovají i názvy řek — litevské mají cirkumflex, lotyšské akut.

Uvedené hydronymy se základem *Leit- se od svého apelativa (litevského laitas) liší samohláskami v kořeni. Jde však o pravidelnou apofonii vokalismu kořene u slov se společným kořenem, srov. např. daigšlus: deigšlus „který dobře klíčí“, gaidas: geidas „přání, rozmar“, gainys „hůl na mlácení ripkami“: geinys „zahnutá hůl na mlácení ripkou“, klaišas „kulhavý“: kleišas „s křivýma nohama“, šeivà: šaivà, šeimà: lotyšské sàime.

K. Kuzavinis později změnil svůj názor na strukturu a původ *Lietava, jak už bylo zmíněno — přestal ji pokládat za odvozenou od apelativa *lietava „rozlévající se (řeka)“, ale soudil, že jde o složené slovo utvořené z příčestí *lieta a podstatného jména *ava, které ve starověku znamenalo „řeka, pramen“ (viz výše).

Rekonstrukce K. Kuzavinise *lieta ava je bohužel anemická — není uvedeno, jakého rodu bylo *ava „řeka, pramen“. To však lze sotva zjistit. V indoevropských jazycích jsou doložena slova tohoto kořene a významu: staroind. avāni- fem. „říční koryto, řeka, proud“, avatá- masc. „pramen“ (< *au̯n-tó- s), lotyšské avùots „pramen“ (= balt.*avántas Būga RR III 889). O tom, že ekvivalent mělo i litevština, svědčí starobylý název východolitevské řeky a městečka Avantà, rus. Ованта (dnes Aluntà z *Avuntà)⁷⁹. Není však doloženo *ava „řeka, pramen“. Proto je velmi riskantní rekonstruovat *Lieta ava nebo v takových názvech řek, jako jsou např. Artavà, Asavà, Bikavà, hledat apelativum *ava „řeka, pramen“⁸⁰. To dokládá i tato rekonstrukce K. Kuzavinise. O co jde — o spojení slov středního rodu (neutrum), nebo ženského rodu (femininum)? To, že něco není doloženo, vůbec neznamená, že určitá forma nebo lexém nemohly existovat dříve. Je docela možné, že tato slova mají společný kořen s naším hydronymem Ovà (akuz. Ōvą), Lekėčiai, levostranným přítokem Nemunu (< *Avā), jak se domnívají⁸¹, avšak vzniklým nikoli z *ava vlivem slovanských jazyků, nýbrž jako alomorf s prodlouženým stupněm ablautu kořene *au- (av-) (*aų-ā). Je-li takový etymologický výklad Ovà správný, baltické údaje by ukazovaly spíše na existenci apelativa ženského rodu *avā/*āvā „řeka, pramen“ (nikoli však neutra *avo/*āvo) (k rodu srov. také lotyšské Āvas „statek rolníka“ v Babīte). V takovém případě musela existovat konstrukce *lietā avā; spojením obou složek se měla změnit v *lietāvā, dnes by byla *lietova (s o

79 B ū g a K. RR 3, 511, 845, 889.

80 „Nedomníval bych se, že názvy řek — Daũgava, Ābava, Bārtava atd. — jsou složené a že jejich -ava znamená ‚řeka‘,“ — B ū g a K. RR 3, 845.

81 K r a h e H. Unsere ältesten Flußnamen, Wiesbaden, 1964, 43; V a n a g a s A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas, 235.

67

z ã).

Z toho plyne, že odvozování *Lietava (z Lietáu-ka/Letaú-ka) ze spojení slov není možné.

V mezilehlém povodí Neris a Šventoji pramení v bažině Lietauka (podle ruských map z konce 19. století) dva potůčky téhož jména. Větší, dlouhý 11 km, protéká vesnicemi Keižionys, Karveliškės, Pereložai a Vyšniālaukis a u Aŕnotiškiai (nad ústím Šventoji) se zprava vlévá do Neris. „Katastr litevských řek“ uvádí jeho jméno jako Letavą⁸², „Soupis názvů litevských řek a jezer“ jej nazývá Lietáuka a uvádí také variantní podobu Liėtauką⁸³. Menší potůček, dlouhý asi 3 km, vytéká z téže bažiny severně od Pereložai a zprava se vlévá do Lietauky. Nazývá se Lietāvóčka⁸⁴.

Pro náležité objasnění vzniku tohoto mikrotoponyma — názvu bažiny i potůčků — mají velký význam autentické informace, které shromáždil K. Kuzavinis. K. Kuzavinis píše: „Po procestování okolí této řeky a osobním dotazování mnoha obyvatel podél jejího toku jsem zjistil, že se této řece nyní v hovorovém jazyce lidově říká: L e t á u k a nebo L e t ā v k a (podél celého toku) a L i t ā v k a (někteří staří ruští obyvatelé vesnice Pereložai).“ A hned dodává: „Všechny tři varianty názvu řeky jsou dialektní hybridy, které je nejprve třeba lingvisticky zpracovat“⁸⁵. Je třeba říci, že tyto tři lingvisticky zpracovatelné varianty názvu řeky jsou hybridy nejen dialektů, ale i jazyků, tedy důsledkem bilingvismu.

Na základě svých pozorování a pozorování dalších badatelů (např. M. Vasmera) H. Lowmiański zjistil, že větší řeky zpravidla nedostávají jména odvozená od etnických skupin. Větší etnické skupiny nepojmenovávají podle sebe topografické objekty nacházející se na území, které obývají. Menší řeky se však často pojmenovávají jmény etnického původu.⁸⁶ Co se tím myslí, objasňují zajímavé příklady, které uvádí H. Lowmiański. Potok (rivulus) Szwed, zmíněný v dokumentu z roku 1724 u Slugocina, vznikl po severní válce a může tak či onak souviset se švédskou invazí. Nedaleko Kuznice se do Sidry (Siderky, Sidranky), levostranného přítoku Bebry, vlévá potok Litwinka, pojmenovaný podle Litvy nebo Litevce (Litevky)⁸⁷.

Názvy bažiny v mezilehlém povodí Neris a Šventoji i bezejmenných potůčků, které z ní vytékají, dali zřejmě ruští přistěhovalci, z nichž většina utíkala do Litvy a Livonska z Vitebské gubernie od počátku 17. století, zejména pak po církevní reformě z roku 1667, kdy začalo pronásledování pravoslavných starověrců⁸⁸.

⁸² Lasinskas M., Macevičius J. ir Jablonskis J. Katastr litevských řek 1, Vilnius, 1959, 179.

⁸³Soupis názvů litevských řek a jezer, 92.

⁸⁴ Kudaba Č. Jak najít litevský potok? — Věda a život 8, 1978, 36; V. Vanagas A. Slovník litevských hydronymů, 185.

⁸⁵ Kuzavinis K. Původ názvu Litva, 9.

⁸⁶ Lowmiański H. Początki Polski 1, Warszawa, 1963, 253, 255.

⁸⁷ Lowmiański H. Op. cit., 254. Srov. Słownik Geograficzny 10, Warszawa, 1889, 482.

⁸⁸ Podrobněji viz Karaliūnas S. Lingvosociální situace republiky

68

V běloruštině se Litevka označuje dvěma slovy — limbinka a limoyka. Stejně jako limbinka je ženským tvarem podstatného jména limbin, liubin, tak limoyka je ženským rodem etnonyma limovec⁸⁹. V našem případě však vzbuzují větší zájem obecná slova, která podle badatelů vznikla deetnonymizací označení Litevce a Litevky. Zde je několik zřetelnějších případů. V západních běloruských nářečích (Hrodenská oblast) se dlouhá hromada sena nazývá limoyka. Že jde nejspíš o metaforické přenesení limoyka „Litevka“, naznačuje skutečnost, že se v ruských nářečích v okolí Tveru a Novgorodu užívá pro dlouhou úzkou kupku ovsa (na rozdíl od kulatého kužele) slovo лимбин (srov. rus. nář. лимбин „Litevec“)⁹⁰. Takový výklad podporuje běloruské poleské ляшок „kupka o délce 10 stop“, odvozované od etnonyma лях „Polák“⁹¹. Podobně vzniklým se považuje také ukr. nář. лимовка „pokrm ze sušené ryby upečené v těstě s masem a cibulí“⁹². Odpovídá mu лимовка užívané v západní části Brjanské oblasti ve významu „pokrm z pšeničné nebo hrachové mouky rozmíchané ve vodě, plněný kysaným zelím, šproty nebo švestkami a pečený na pánvi v peci“⁹³. Méně jasné jsou bělor. лимойка „druh kosy“, rus. nář. лимовка „kosa s dlouhým (rovným) topůrkem“, ačkoli badatelé i tato slova podezírají z litevského původu⁹⁴. Jednak se takové kosy používají daleko od běloruské oblasti — na ruském severu a na Sibiři; jednak se předpokládá, že uvedené kosy byly vyrobeny z lité oceli⁹⁵; srov. rus. nář. лимка//лумка „plochý kus olova nebo litého kovu...“, лумаше „otvor, kterým se lije roztavený kov“, ямая изба „chata postavená z řídké hlíny lité do dřevěných forem“⁹⁶.

Tyto údaje ukazují, že v západních (a nejen tamních) běloruských a ruských nářečích, částečně i v ukrajinských, se dříve běžně užívalo slovo лимовка, odvozené od označení Litevky, respektive Litevce. V tomto ohledu přináší zajímavé skutečnosti z dějin ukrajinštiny A. Nepokupnyj. V historických dokumentech ze 17. století se mu podařilo najít několikrát doložené příjmení Лимовка, které jednou dokonce vytlačilo příjmení Лимовенко. Protože jde o mužské příjmení, autor oprávněně vyvozuje, že v ukrajinštině 17. století existovalo obecné podstatné jméno лимовка. Bylo utvořeno příponou -ka

charakteristika. — LKK 23, 23 (s bibliografií).

⁸⁹ Слоўнік беларускай гаворкі паўночна-заходняй Беларусі яе пагранічча 2 (Д—Л), Мінск, 1980, 661—662 (toliau — СБГ).

⁹⁰ Словарь русских народных говоров 17, Ленинград, 1981, 71 (toliau — СРНГ).

⁹¹ Этымалагічны слоўнік беларускай мовы 6, Мінск, 1990, 12 (toliau — ЭСБМ).

⁹² Непокупный А. П. Балто-севернославянские языковые связи, Киев, 1976, 115.

⁹³ СРНГ 17, 73.

⁹⁴ Фасмер М. ЭСРЯ 2, 502; Непокупный А. Указ. соч., 155—6; ЭСБМ 6, 12.

⁹⁵ Popova N. V. Areály a etymologie dvou slov s transparentní vnitřní formou. — Areálový výzkum v lingvistice a etnografii, Leningrad, 1975, 81.

⁹⁶ СРНГ 17, 72—73.

69

z kmene лито́во- (srov. лито́вец, лито́вский) stejným způsobem jako například příjmení Краковка od Краков⁹⁷.

Místní označení лито́вка dali močálu i bezejmenným potůčkům, které z něj vytékají v povodí mezi Nerisem a Šventoji, také Rusové, kteří se sem přistěhovali v 17. století. Že tomu tak nejspíše skutečně bylo, ukazuje ještě jedna okolnost. Sociolingvistický výzkum zjistil, že slavizace vilniuského kraje, například užívání polštiny, probíhala prostřednictvím běloruštiny; jinými slovy, litevští rolníci a obyvatelé městeček nejprve přejímali běloruštinu⁹⁸. Je proto pravděpodobné, že některým drobným topografickým objektům dala jména rovněž běloruština. Například potok Letówka ve vilniuském okrese, 75 verst od Vilniusu⁹⁹, mohl dostat jméno od Bělorusů jako označení Litevky (Litevce). Je zajímavé, že vedle Litávka má Lietauka také variantu názvu Letávka. Protože tato říční jména a jejich varianty jsou nejspíše důsledkem vlivu slovanských — běloruského a ruského — jazyků, lze předpokládat, že v běloruských nářečích vedle označení Litevce лімвя́к, ліўя́к existuje také varianta леўя́к (s vokálem e)¹⁰⁰.

V ústech bilingvních osob — a obyvatelé tohoto kraje jsou téměř všichni bilingvní — se Лито́вка, Лето́вка vlivem litevštiny změnilo na Litávka/Letávka (slovanský vokál o se v litevštině přenáší krátkým vokálem a) a poté na podobu s pravidelným litevským dvojhláskovým spojením Lietáuka. V mluvě litevských monolingvních mluvčích mohl být kořen těchto říčních jmen, kteří v nich přece jen rozpoznávali jméno Litvy a Litevky (Litevce), přizpůsoben etnonymu — tak mohly vzniknout podoby s kořenovým dvojhláskovým spojením Lietáuka, Liėtauka, Lietávočka, jestliže jde o skutečné doklady živého jazyka (nikoli o podoby, které zapisovatelé nebo sestavovatelé slovníků rekonstruovali do spisovného jazyka, jako se to například stalo u Letava). To, že došlo k politevštění, je patrné z toho, že se Lietávočka v nářečí vyslovuje Letaukėlė¹⁰¹. Odtud je také zřejmé, že v místní mluvě existuje Letavočka s kořenovým vokálem e (zatímco Lietávočka je již převedeno do spisovného jazyka).

Došlo ještě k jednomu pokusu odvodit jméno Litvy ze slovanských forem. Na základě historických dokumentů — privilegia Zikmunda Augusta z roku 1569, aktu soudu hradu Ukmergė z roku 1597 aj. — A. Dubonis zjistil, že ve druhé polovině 16. století existovalo vaitija Leičių, náležející k anykščiajské starostenství, které je v těchto aktech označeno jednou jako воитовство Летувьское, jindy jako wójtowstwo Lijietowskie. Z toho nesprávně vyvodil, že se tato vaitija litevsky nazývala Lietuvos, neboli Lietuvos, vaitija, neboť prý leitis/laitis je staré označení Litevce a mezi výrazy leitis/laitis a Lietuva není rozdíl¹⁰². Aktu-

⁹⁷ Nepokupnyj A. P. Baltsko-severoslovanské jazykové vztahy, 158—159.

Vidugiris A. Kalbų sąveikos klausimu. — Dubingiai, Vilnius, 1971, 235—253; to paties, Dėl kalbų kontaktavimo pietryčių Lietuvoje. — LKK 23, 1983, 46—58.

⁹⁹ Słownik Geograficzny 4, 1883, 846. Srov. Būga K. RR 1, 457; 3, 629.

¹⁰⁰ СБГ 2, 647, 662; ЭСБМ 6, 12.

¹⁰¹ Kuzavinis K. Litevská hydronyma lie- (lei-), 136.

¹⁰² Dubonis A. Lietuvos vaitystė. — Lituanistica 2, 1990, 97—102; týž, Lietuvos didžiojo kunigaikščio dvarų leičiai. — Lituanistica 1(9), 1992, 8.

70

Lze doložit následující varianty názvu vaitije: у воитовъстве Летувьском (akt z roku 1569)¹⁰³, we wójtowstwie Liejtowskim (akt z roku 1597)¹⁰⁴, у воитовстве Левътевскомъ (akt z roku 1569), въ воитовстве Лоитевскомъ (akt z roku 1599)¹⁰⁵. Odtud je patrné, že zaprvé je Летувьском v aktu z roku 1569 napsáno chybně a je třeba je opravit na Ле[и]тувьском. Zadruhé měl název dvě slovanské přípony; jinými slovy, -овьское, -owskie je stejná přípona jako -евское, -ewskie. Kromě toho se Летувьском v aktu z roku 1569 objevuje v nářeční podobě, protože v běloruských nářečích se přízvučné o na mnoha místech vyslovuje jako y (např. вуз, вул, двур)¹⁰⁶. Přípona -овьское v přídavném jménu Ле[и]товьское je táž jako ve výrazu земли пустовьские, který se vyskytuje v mnoha soudních aktech. Není ani těžké odpovědět na otázku, proč slovanský jazyk aktů užívaný v Litvě potřeboval při tvoření přídavných jmen z názvu lečů (lajčů) dvě přípony: jejich výběr závisel na tom, zda koncová souhláska slova byla tvrdá, či měkká; srov. лейтъ, лейть „dělník na dvoře“ (počátek 15. století)¹⁰⁷. Z toho vyplývá, že ze slovanských podob názvu vaitije Lečů nelze v žádném případě rekonstruovat *Leitava, tím méně Lietuva. Přes nevydařenou a v mnoha případech chybnou argumentaci může být správná myšlenka mladého historika, že název Litvy a označení institutu rolníků, kteří pečovali o panovníkovy koně, leitis/laitis, mají společný původ. Úkolem historiků je určit, kdo byli tito lečové (lajčové) a čím se lišili od jiných kategorií rolníků, které akty nazývají конюхи (srov. název mnoha litevských vesnic Kaniūkai) a конокормцы.

2. Jméno Litva a jeho významy ve východoslovanských jazycích a kultuře. Otázky chronologie

Nové chápání původu názvu Litvy a další obrysy jeho vývoje se začínají rýsovat, když zkoumáme a pokoušíme se vysvětlit ty na pohled záhadné skutečnosti, které tak či onak souvisejí s Litvou a jejím názvem. Lze tvrdit, že žádná hypotéza o původu názvu Litvy není opodstatněná, pokud tyto skutečnosti přiměřeně nevysvětluje, nebo je dokonce jednoduše ignoruje. Tyto skutečnosti jsou dvojího druhu — z oblasti kultury a z oblasti historické vědy. Nejpodivnější však je, že oba druhy skutečností pocházejí od našich východních sousedů — Slovanů.

Z takových záhadných skutečností východoslovanské kultury, které souvisejí s názvem Litvy, je třeba především zmínit, že v ukrajinských lidových písních označuje Литва skupinu mladých mužů, kteří útočí na dívky a unášejí je. Jednu z takových písní, začínající veršem Гайхала Литва „Zaútočila Litva“, zaznamenali v rovenské oblasti, ve Vladi-

¹⁰³ Dubonis A. Lietuvos valstybė, 100 (išn.1).

¹⁰⁴ Dubonis A. Op. cit., 101.

¹⁰⁵ Dubonis A. Lietuvos didžiojo kunigaikščio dvarų leičiai, 10, 18 (išn. 56).

¹⁰⁶ Блінава Э., Мяцельская Е. Беларуская дыялекталогія, Мінск, 1969, 31.

¹⁰⁷ ЭСБМ 5, Мінск, 1989, 280.

71

V obci Stara Rafalovka v Mirgorodském rajonu, jejíž jedna část se nazývá Литва, zaznamenal Anatolij Nepokupnyj v roce 1969¹⁰⁸. Písně s tímto motivem jsou známy v oblasti severních ukrajinských nářečí — na ukrajinském Polesí, ale také tu a tam jižně od Polesí — na Volyni a v Podolí. Ukrajinští folkloristé věděli už před sto lety, že písně, v nichž vystupuje Литва, jsou svatební. Existují svatební písně, v nichž se Литва nazývá družinou ženicha. V písních tohoto druhu se zřejmě odráží archaická forma sňatku — svatba únosem, při níž únos nevěsty doprovázel boj mezi dvěma stranami, například dvěma rody¹⁰⁹. V tomto kontextu náhodou nezní rým Литва — битва, například v uvedené písni: Наїхала Литва/Буде між нами битва — „Napadla nás Литва/Bude tu mezi námi boj“. Z ukrajinských svatebních lidových písní tedy poměrně výrazně vystupují bojové hry jako prvek svatebních zvyků a Литва jako by kódovala дружина, družinu ženicha coby skupinu bojovníků¹¹⁰. Značný zájem vzbuzuje i skutečnost, že rým Литва — битва se objevuje také v dumách — lidových písních ze života kozáků, v nichž se Литва představuje jako země „sta koníků“¹¹¹, odedávna proslulá svými koňmi.

Zapamatujme si obraz Lietuvos, jak jej líčí ukrajinské lidové písně — ještě se k němu budeme muset vrátit! Ruské byliny — historické písně — uchovaly vzpomínku na kyjevského Vladimíra po dobu 800 nebo 900 let. Přibližně stejně starý může být i obraz Lietuvos v ukrajinských svatebních písních¹¹². Proč se stalo, že název naší země začal označovat kulturní prvky a stal se termínem pro svatební zvyky? Za jakých historických a společenských okolností k tomu došlo?

Odpověď na tyto otázky je třeba zřejmě začít hledat u týchž východních sousedů — Bělorusů a Rusů. V rovině státní, všeobecné komunikace a interakce Литва samozřejmě znamená stát, zemi, kraj. V živém jazyce se však naše etnonymum užívá zvláštním způsobem. V nářečním areálu východních Slovanů se etnonymem литвины (литвяки, литва, литовцы) označují místní obyvatelé určitých oblastí — Bělorusové, Rusové, Ukrajinci. Například obyvatelé Moskevské oblasti nazývají литва Rusy žijící na západě. Ukrajinci žijící jižněji nazývají литвины Bělorusy a také část severních Ukrajinců. Obyvatelé severovýchodní části Volyňské oblasti (Ukrajina) a sousedních okresů Brestské oblasti (Bělorusko) považují za Litviny Bělorusy žijící na severu — mluvčí hlavních běloruských nářečí Brest–Pinsk. Ti pak přezdívají Litviny mluvčím severních jazyldských a brestských nářečí, stejně tak

¹⁰⁸ Nepokupnas A. Baltai slavų giminaičiai, Vilnius, 1983, 38.

¹⁰⁹ O svatbách únosem v litevské kultuře viz Baldauskas J. Pirktinės vestuvės. — Mūsų tautosaka 10, Kaunas, 1935, 3—123.

¹¹⁰ Непокупный А. П. — Общая лексика германских и балто-славянских языков, Киев, 1989, 67.

¹¹¹ Nepokupnas A. Příbuzní Baltů a Slovanů, 39—41.

¹¹² Pro zachování historické tradice v paměti prostých (venkovských) lidí je nesmírně zajímavé vyprávění, které M. Davainis-Silvestravičius zaznamenal roku 1887 ve vesnici Pabebirviai (okres Raseiniai, farnost Girkalnis) od rolníka Kiklikise; odráží osoby a události, jak se zdá, z 11. nebo 12. století, viz Giedro iš M. The Rulers of Thirteenth Century Lithuania: the Theory of Anglo-Saxon Origins. — Lituanistica 2(18), 1994, 3—20.

72

stejně jako mluvčí grodněsko-baranovičských nářečí atd. Orientace užívání etnonym литвйны (литвя́ки, литва́, лито́вцы) tedy směřuje na sever a severozápad¹¹³, jinými slovy směrem k Litevskému velkoknížectví, jeho slovanským zemím a etnografické Litvě. Již dlouho je známo, že uvedená etnonyma v 16.–17. století označovala nejen skutečné Litevce, obyvatele etnografické Litvy, ale také slovanské obyvatele Litevského velkoknížectví. Etnonyma литвйны (литвя́ки, литва́, лито́вцы) i Литва jako název kraje či území se však přesto nejčastěji spojují se severozápadním Běloruskem¹¹⁴.

Při této příležitosti je třeba připomenout také případ, kdy bylo německé slovo Pole „Polák“ přeloženo jako Leitte v estonské gramatice J. Gutslaffa vydané v Tartu roku 1648. Ve skutečnosti je Leitte estonské označení Litevce, přejaté z lotyštiny (leitis „Litevce“). Jižní Estonsko bylo totiž v letech 1561–1625 (oficiálně do roku 1629) pod polskou nadvládou a polské oblasti Livonska byly tehdy administrativně i kulturně úzce spojeny s Litvou, především s Vilniusem. Je pochopitelné, proč Estonci mohli Litevce i Poláky nazývat stejným slovem¹¹⁵.

Za pozornost stojí závěr badatelů, že s nepatrnými výjimkami nejsou etnonyma литвйны (литвя́ки, литва́, лито́вцы) pro východoslovanské obyvatele autonymy, tedy etnonymy, jimiž by sami sebe označovali¹¹⁶. Tento závěr potvrzují zvláštní významy slova литва́, které má v ruských nářečích. V ruských nářečích okolí Oněžského jezera se литва́ užívá v jedinečném významu „národ, národnost“. V nářečích Tomska znamená литва́ místní neruské obyvatele, například Чудь называли остяками и литвой — „Čuďové se nazývali Ostjaky a Litevci“. V okolí Tuly se hanlivým výrazem литва́ označují také rolníci, kteří přijeli kosit z vedlejší vesnice: „Obvykle jde o rolníky ze sousední vesnice Voskresenskoje, místní Rusy; vesnice leží 3 km na témže západním břehu řeky Upy jako vesnice Selino. Děti ze Selina volají na sekáče přes řeku: Эй, литва́ поганая! Ve všech ostatních případech jsou vztahy s obyvateli Voskresenskoje přátelsk铹¹⁷.

Při interpretaci tohoto svědectví ruských etnografů je třeba mít na paměti, že hydronymum Упа je litevského (baltského) původu a že výraz литва поганая v ruských kronikách znamenal „Pohanská Litva“ a vedle литва безбожная patřil k oblíbeným hanlivým označením Litvy. Dalším hanlivým výrazem z okolí Tuly je литовские люди¹¹⁸. Archeologické, lingvistické a historické údaje ukazují, že v povodí horní Volhy a Oky mohli Baltové

¹¹³ Nepokupnyj A.P. Baltsko-severovýchodoslovanské jazykové vztahy, 154; СБГ 2, 661—662; Klimčuk F.D. Východoslovanské etnonymum „Литвины“. — Тартаутине балтистикос конференција 1985 м. спалио 9—12 д. Пранešimų тезės, Vilnius, 1985, 168—169.

¹¹⁴ Klimčuk F.D. Citované dílo, 169.

¹¹⁵ Ariste P. Wie der Este Litauen und Litauer nennt. — Baltistica 3, 1967, 205.

¹¹⁶ Klimčuk F.D. Citované dílo, 169.

¹¹⁷ СРНГ 17, 71.

¹¹⁸ СРНГ 17, 73.

73

uchovat si svou kulturu, místy snad i jazyk až do 12. století a že podle názoru V. Toporova nelze období baltsko-ruského bilingvismu zcela vyloučit¹¹⁹.

V oblasti Oněžského jezera литва navíc označuje Poláky a kozáky, kteří v dobách nepokojů a povstání napadali severní oblasti Ruska. V novgorodských nářečích se říkalo литва была, když se mluvilo o občanských válkách na počátku 17. století a švédské intervenci¹²⁰.

Z přehledu zvláštností užívání litevských etnonym v živých východoslovanských jazycích a jejich významů vyplývá, že zaprvé tato etnonyma nejsou pro východoslovanské obyvatelstvo autonomní, zadruhé литва má kolektivní, nikoli krajový či územní význam, tedy označuje skupinu, tlupu lidí, a zatřetí литва je synonymem etnonym литвины, литвяки, литовцы, která mají tvar množného čísla, a je obecným (nikoli vlastním) podstatným jménem. Vzniklo apelativum литва deetnonymizací etnonyma Литва, nebo se zde zachovala stará, předetnonymická podoba — to je otázka, na niž je ještě třeba odpovědět.

V aktech litevského státu z 15. a 16. století se výrazem литва označovali rolníci, kteří se z Litvy odstěhovali do ruských oblastí¹²¹.

Obraz Litvy, jak jej vykreslují ruské letopisy, se málo liší od obrazu, který podává živý východoslovanský jazyk. Abychom se přesvědčili, že Литва v ruských letopisech znamená nejen kraj, zemi (страна), ale také lidi, Litevce (народ, литовцы), stačí nahlédnout do rejstříků svazků „Полного русу метраў rinkinio“. Pro jistotu uveďme několik letopisných záznamů z „Новгородская первая летопись младшего извода“ (první polovina 13. století), z nichž je jasně patrné, že se mluví o lidech (nikoli však o kraji či území): 1183: На ту же зиму бишася плесковици с Литвою, и много ся пакости изьдья плесковицемъ¹²². — „Tu zimu bojovali Pskované s Litevci a ti napáchali Pskovanům mnoho škod.“ 1204: В то же лѣто побѣдиша Олговици Литву и избиша их 7 сот да тысячу¹²³. — „Toho roku Olgoviči porazili Litevce a zabili jich 1700.“ 1213: В Петрово говѣние изъиха[?] Литва безбожная... и много створиша зла и отъидоша¹²⁴. — „Za Petrova půstu vtrhli bezbožní Litevci... napáchali mnoho zlého a odešli.“ „Новгородская первая летопись старшего извода“ (13.–14. století) uvádí, že po Mindaugově smrti, v době zmatků, uprchlo roku 1265 do Pskova 300 Litevců s ženami a dětmi: Тогда же вѣтъгоша Литвы въ Плесковъ съ 300 с женами и с дѣтьми, и крестил я князь Святъслав¹²⁵.

¹¹⁹ Топоров В.Н. Древняя Москва в балтийской перспективе. — Балто-славянские исследования, Москва, 1982, 3—27.

¹²⁰ СРНГ 17, 71.

¹²¹ Леонтович Ф. Акты литовской метрики 1, вып. 2, Варшава, 1897, XIII (rodyklės).

¹²² Новгородская первая летопись старшего и младшего изводов, Москва-Ленинград, 1950, 227.

¹²³ Op. cit., 246.

¹²⁴ Op. cit., 250.

¹²⁵ Op. cit., 85, 314.

74

V jednom z nejkrásnějších děl ruské krásné literatury 13. století, „Слово о погибели Русской земли“, kde se k vyzdvižení velikosti a světového věhlasu kyjevského knížete Vladimíra Monomacha nešetří hyperbolami, se mimo jiné vypráví, že při jménu Vladimíra Monomacha Половьци дети своя полошаху в колыбели, а Литва из болота на светлъе выникываху, а Угры твердяху каменьи городы железными вороты, абы на них Володимеръ великий тамо не взъехал¹²⁶ — „Polovci strašili své děti v kolébkách, Litevci nevycházeli z bažin a Uhři opevňovali kamenná města železnými branami, aby do nich velký Vladimír nevjel.“ Z bažin, to je pochopitelné, mohli nevycházet jen lidé!

Představa, že Литва znamená lidi, Litevce jako určitý celek, je v povědomí autorů a sestavovatelů ruských letopisů tak silná, že se projevuje i jazykově; srov. Литва взяли Одуевъ¹²⁷ — „Litevci dobyli Odujev.“ ТоежезимыЛитваволостиТфѣрьскииимали¹²⁸ — „Té zimy Litevci obsadili tverské volosti.“ Того же лѣта Литва взяли Коршевъ¹²⁹ — „Téhož roku Litevci dobyli Koršev.“ Se subjektem Литва se užívá sloveso v množném čísle!

„Pověst dávných časů“ („Повесть временных лет“), takzvaný Nestorův letopis, je podle slov V. Kiparského „hlavním pramenem k nejstarším dějinám východní Evropy“¹³⁰. „Pověst dávných časů“ se dochovala v několika opisech ze 14. století, vypráví však o událostech 10. a 9. století. Základem všech opisů je hlavní redakce neboli protograf, který připravil mnich Nestor (1056—1116) v kyjevskopečerském klášteře. Je v něm zahrnut také takzvaný katalog národů, sestavený na konci 11. století (v letech 1093—1095). Mezi různými dalšími národy jsou zde v ruských letopisech poprvé zmíněni také Litevci, respektive jméno Litvy:

Въ Афетовѣже части съдятъ Русь, Чюдь и вси языци: Меря, Мурома, Весь, Мърдва, Заволочская Чюдь, Пърмь, Печера, Ямь, Угра, Литъва, Зимъгола, Кърсь, Лѣтъгола, Либь. Ляхове же и Пруси и Чюдь присѣдять къ морю Варяжьскому¹³¹. — „V Jafetově části žijí Rusové, Čudové a všechny národy: Merja, Muromci, Vesové, Mordva, Zavoločská Čud, Perm, Pečora, Jam, Ugra, Litva, Žiemgala, Kurs, Latgala, Libi. Poláci, Prusové a Čudové pak přiléhají k Varjažskému moři.“

O několik stran dále Nestorův letopis katalog národů opakuje, kontext je však poněkud jiný:

126 Б е г у н о в Ю. К. Памятник русской литературы XIII века ”Слово о погибели Русской земли”, Moskva–Leningrad, 1956, 183—184.

127 Полное собрание русских летописей 4 (Новгородская четвертая летопись), Petrohrad, 1915, sl. 405 (dále jen — ПСРЛ).

128 ПСРЛ 15 (Рогожский лѣтописецъ), Petrohrad, 1922, sl. 72.

129 ПСРЛ 15, sl. 75.

130 K i p a r s k y V. Finové a Slované na počátku historické doby. — Ural-Altaische Jahrbücher 42, Wiesbaden, 1970, 1.

131 Ш а х м а т о в ъ А. А. Повѣсть временныхъ лѣтъ, Petrohrad, 1916, 3—4.

75

А се суть инии языци, иже дань дают Руси: Чюдь, Меря, Весь, Мурома, Черемись, Мърдва, Пърмь, Печера, Ямь, Литъва, Зимьгола, Кърсь, Норома, Либь; си суть свои языкъ имуще, отъ колѣна Афетова, иже живуть на сѣтранѣхъ полунощныхъ¹³². — „A zde jsou jiné národy, které platí Rusům daň: Čudové, Merjané, Vesové, Muromané, Čeremisové, Mordvané, Permové, Pečerové, Jamové, Litevci, Žemgalové, Kursové, Noromové, Libové; ti mají vlastní jazyky, pocházejí z Jafetova pokolení a žijí v severních krajích.“

Tato svědectví hlavního pramene nejstarších dějin východní Evropy působí útržkovitě a skoupě, jejich vědecký historický význam je však tak velký, že bylo nezbytné uvést je zde v úplnosti. A to i k otázce, která nás zajímá: v citovaném opisu, filologicky zpracovaném s klenotnickou pečlivostí A. Šachmatova, je zaznamenána jedinečná podoba názvu naší země Литъва, shodující se s dnes užívanou podobou Lietuva. Jiné opisy „Pověsti dávných let“ uvádějí Литва¹³³, tedy podobu bez т, respektive bez jeru ь. Jaký je však historický vztah a chronologie těchto podob?

V nejstarších církevněslovanských písemných památkách, dochovaných v opisech z druhé poloviny 10. století, se jery ъ a ь často zaměňují, ještě častěji se v určitých pozicích vynechávají, a pokud se vůbec zapisují, pak, jak se zdá, jen podle starších textů. Jde o počátek zániku redukovaných samohlásek — nikoli o všeslovanský jev, nýbrž o začátek jednotného procesu charakteristického pro východní Slovany¹³⁴. U západních a jižních Slovanů tento proces začal o století dříve. Již roku 828 se v análech Sancti Canuti objevuje západoslovanská podoba chneze místo sl.* knędzъ „kníže“¹³⁵. Koncem 11. a počátkem 12. století, kdy Nestor v Kyjevskopečerském klášteře sestavoval a redigoval protograf „Pověsti dávných let“, byla vlna zániku jerů natolik rozběhnutá, že je již nebylo možné zapisovat v nepřízvučné pozici. A co teprve opisy ze 14. století a pozdější! Přesto Nestor podle vzoru starých textů zapsal jména v katalogu národů s jery. Je známo, že Nestor vycházel ze starší kroniky, kterou A. Šachmatov nazývá Původní soubor (Начальный свод)¹³⁶, a z letopisných záznamů počínajících rokem 852 (6360). Nejinak než nahlížením do starších písemností je zřejmě třeba vysvětlit i skutečnost, že mezi zápisy názvu Litvy v ukrajinských historických dokumentech z let 1352—1389 se vyskytují také podoby s jerem ъ: Литва, Литвы, Литъвы, Litwy, Литву, Литвою, в Литве¹³⁷. Z toho vyplývá, že podoba Литва se vyvinula z podoby Литъва

¹³² Шахматовъ А. А. Повѣсть временныхъ лѣтъ. 10.

¹³³ ПСРЛ 1 (Лаврентьевская летопись), Москва, 1926, col. 4,11; 2 (Ипатьевская летопись), Москва, 1962, col. 4,8; 38 (Радзивиловская летопись), Ленинград, 1989, col.11, 13, 66; Pomniki dziejowe Polski 1, Warszawa, 1960, 551, 557, 702.

¹³⁴ Kiparsky V. Russische historische Grammatik 1, Heidelberg, 1963. 93; Горшкова К. В., Хабургаев Г. А. Историческая грамматика русского языка, Москва, 1981, 65—67.

¹³⁵ Kiparsky V. Loc. cit.; Бирнбаум Х. Праславянский язык. Достижения и проблемы в его реконструкции, Москва, 1987, 189.

¹³⁶ Шахматов А. А. Указ. соч., XXII.

¹³⁷ Словник староукраїнської мови XIV—XV ст. 1, Київ, 1977, 549.

76

v nepřízvučné pozici po vypadnutí jeru. Z toho plyne, že Литва v Kyjevské Rusi a dalších východoslovanských historických pramenech v žádném případě nemůže odrážet litevskou podobu * Lietuva, jak se někdy bez rozmyslu tvrdí v naší odborné literatuře věnované této otázce. Protože byly v silné pozici, tedy nesly přízvuk, vyvinuly se krátké jerové samohlásky ь a ъ v plnohodnotné samohlásky e a o. Proto rus. лито́вец „Litevec“ a лито́вский „litevský“ pravidelně hláskově vznikly z předpokládaných podob *литъ-вък- a *литъ-вьск-, vytvořených z původní podoby Литъва. Rus. лито́вец tedy nedokládá existenci variantní formy Lietavà, jak by si někteří naši badatelé přáli. Původní podoba Литъва se opírá nejen o ukr. Литва́, лито́вский a bělorus. Літва́, літов́скі, ale také o pol. Litwa, litewski. Hláskový vývoj je zde téhož typu jako např. rus. лоб, gen. лба „čelo“, pol. łeb, gen. łba „hlava“ vedle st. rus. лъбъ „lebka“, st. sl. лъбъ „lebky“ nebo rus. сон, gen. сна „spánek“, pol. sen, gen. snu vedle st. sl. сънъ. Je zajímavé, že slovanské jméno Litva se z hlediska hláskových korespondencí chová, jako by šlo o domácí slovo, srov. st. sl. zima: lit. žiemà, st. sl. iti: lit. eiti. Ve skutečnosti je však přejaté z litevštiny. Pravidelná hlásková korespondence, kterou se vyznačují společná slova zděděná odedávna ve slovanských a baltských jazycích, by naznačovala, že Lietuva pronikla do slovanských jazyků již dávno.

Podle nejnovějších výzkumů se v 9. století v celém prostoru slovanských jazyků již pravděpodobně vyskytovaly krátké jerové samohlásky ь a ъ na místě indoevropských krátkých i a u (= lit. i a u). Předpokládá se, že se změnily v ь a ъ kolem 8. století.¹³⁸ Z toho plyne, že Lietuva musela do slovanských jazyků proniknout před 8. stoletím. Monoftongizace diftongů se ve slovanských jazycích klade do 5.—6. století.¹³⁹. O tom, kdy k ní došlo u východních Slovanů, svědčí názvy řek: rus. Лучеса (v povodí horního Dněpru) a bělor. Гуя (v povodí Nemunu). Vznikly z litevských názvů Laukesà a Gaujà. Předpokládá se, že Slované mohli tato jména převzít již v 5. století, když se při postupu z jihu rozšířili na baltské území. Pravděpodobně nedlouho poté se diftong au v těchto hydronymech změnil ve slovanské ū. Dataci tohoto jevu však zjišťujeme zcela z jiného, jižního okraje slovanského území. Slované měli diftongy ei, ai, eu, au dosud neporušené, když ve 3.—4. století přejali mnoho slov od Gótů, srov. gótská kaupon, kausjan, kaisar, leihwa, gabeins a slovanská kupiti „kupovat“, kusiti „pokoušet“, cěsarъ „císař“, lichva „úrok“, gobino „majetek“. Z toho je patrné, že ve slovanských jazycích byly diftongy monoftongizovány v 5.—6. století. Bylo by logické předpokládat, že Lietuva pronikla do slovanských jazyků spolu s názvy řek Laukesà a Gaujà. Slované tedy převzali Lietuva=Литъва v 5. století nebo o něco dříve. Není pochyb, že v té době mělo jméno Litvy podobu * Lietuva. To, že kořen obsahoval diftong ei, dokládá lotyšské leitīs.

Etnonymie zaznamenaná v „Pověsti dávných let“ se z hlediska strukturálně-gramatického významu dělí do dvou skupin: kolektivní označení a etnonyma vyjádřená obvyklým tvarem množného čísla. Skupinu kolektivních označení tvoří: 1) názvy s koncovkou -а (někdy po měkké souhlásce), např. зимъгола/зимигола, лѣтъгола, литъва, меря, мърдва/мордъва,

138 Stieber Z. Zarys gramatyki porównawczej języków słowiańskich, Warszawa, 1979, 28—29; Бирнбаум Х. Праславянский язык. Достижения и проблемы в его реконструкции, 84.

139 Stieber Z. Op. cit., 23—24; Бирнбаум Х. Указ соч., 49.

77

морома/норома/нерома, пещера, угра/югра a 2) názvy s koncovkou -ь (< *-i), např. весь, корсь, либь, пермь, людь, ямь (v novgorodských letopisech také водь, сумь). K této skupině se řadí i hlavní etnonymum Nestorovy kroniky русь, užívané pouze v této podobě. Snadno si lze všimnout, že všechna kolektivní etnonyma kromě русь jsou názvy ugrofinských a baltských kmenů a skupin. Jsou stavěna do protikladu ke slovanským etnonymům, která mají tvar množného čísla, například: деревляне, поляне, вятичи, кривичи, дулъби, хървате a další.¹⁴⁰ Z toho badatelé vyvozují, že kolektivní označení jsou slovanským ztvárněním vlastních etnonym, jimiž se ugrofinské a baltské kmeny a skupiny samy označovaly¹⁴¹. Jinými slovy, ze jazyků těchto kmenů a skupin Slované převzali jak podobu etnonym, tak i jejich kolektivní význam, srov. např. весь < vepsā, сумь < suomi, ямь < hāme, zřejmě také русь < finské ruotsi „Švédové“.

Totéž platí také o etnonymech s koncovkou -a, mezi nimi o Литъ- ва/Литва. Z toho plyne, že jak samotná původní podoba *Leituvā, tak její kolektivní význam, výrazně doložený v nejstarší památce dějin východní Evropy „Pověst dávných let“, a význam „народ, lidé (Litevci)“ v dalších ruských kronikách vznikly zřejmě nikoli ve slovanské, nýbrž ve starověké litevské kultuře a jazyce. Když Slované kolem 5. století n. l. vstoupili do styku s litevskými kmeny, během dlouhých staletí soužití pravděpodobně převzali to, co již bylo ustaveno. Takový byl zřejmě kolektivní význam *Leituvā zaznamenaný v Nestorově kronice, kde se název našeho národa skutečně objevuje nejen jako etnonymum, ale také jako kolektivní obecné podstatné jméno: st. rus. литъва „Litevci“¹⁴².

Nyní se přirozeně nabízí otázka, nakolik takový kolektivní význam *Lietuvā podporují údaje samotné litevštiny, případně zda jej podporují vůbec. Připomeňme, že, jak už bylo nejednou uvedeno při přehledu dosavadních výzkumů, vedle Lietuvā existovala také variantní podoba Lietavā. Na položenou otázku můžeme odpovědět kladně: v současné litevštině a jejích nářečích je značné množství substantiv se sufixy -uva/-ava, která mají kolektivní význam, srov.:

bernavà „skupina mladých mužů, mládenců“ Ck, Dgls (LKŽ I 769);

brolavà „bratrstvo, bratři a sestry“ Užp, Str, Ds, Dgl, srov. Sešla se celá brolava (bratři, děti bratrů, dcery bratrů s manžely...) Ds (LKŽ I 1069);

broliavà „bratrstvo, bratři a sestry“ Dglš (LKŽ I 1069);

broluvà, bról(u)va „bratrstvo, bratři a sestry“ Trgn, Ktk (LKŽ I 1072);

kėltuva, keltuvà „stádo dobytka, čeleď; dobytek“ Mž, BB, Dsn, Ad, Tvr (LKŽ V 551);

poniavà „panstvo, mnoho pánů“ Dglš (LKŽ X 428);

sesiuvà „všechny sestry“ Dglš (LKŽ XII 438);

sesuvà „děti sester“ Trgn, srov. Sester jsme jen čtyři, ale neteří už je celý houf Trgn (LKŽ XII 457);

140 Хабургаев Г. А. Этнонимия ”Повести временных лет”, Москва, 1979, 167—169.

141 Хабургаев Г. А. Указ. соч., 218.

142 Фасмер М. ЭСРЯ 2, 502.

78

šašavà „skupina malých dětí“ Ml (LKŽ XIV 537);

šimtavà „desáté desetiletí života“, Lb, srov. Ana nukaršus, gal jau šimtavõji Lb (LKŽ XIV 822);

šišavà „skupina, houf (dětí)“ Vdš, Ml, Prng (LKŽ XIV 915);

šunavà „smečka psů; banda výtržníků, ničemů a darebáků“ Švnč, Dv, Tvr, Lbv, Slk, Str (LKŽ XV 354);

šuniavà „smečka psů; banda výtržníků, ničemů a darebáků“ Lp, Rtn, Pv, Vv (LKŽ XV 360).

* Lietuvà=литъва „Litevci“ svým významem dobře zapadá do této třídy kolektivních obecných podstatných jmen. Toto zařazení zase vyvolává otázku, co byla ona skupina, ten houf lidí, tedy ona původní sociální skupina, která byla označována obecným podstatným jménem * lietuvà = литъва.

3. Jméno Litvy, jeho varianty a odvozeniny

Jak vyplývá z dosavadního výkladu, ruské, běloruské a ukrajinské Литва a polské Litwa se pravidelně vyvinuly z nejstarší podoby doložené jako литъва v Nestopově letopise („Pověst dávných let“). Zvukově se shoduje s autentickým, dnes užívaným litevským názvem Lietuvà < *Leituva a Slované si jej vypůjčili kolem 5. století n. l. Podoba Litva (bez jeru ъ), doložená v Nestopově letopise a dalších nejstarších památkách východoslovanského písemnictví, rovněž pochází z литъва a nesvědčí o domnělé litevské podobě *Lietva. První zápisy jména Litvy v historických pramenech západní a střední Evropy — v quedlinburských análech z roku 1009 (in confinio Rusciae et L i t u a e)¹⁴³ a v uhersko-polské kronice z 11. století (contra L i t u u a m acies movit)¹⁴⁴ — mají, ať se nám to líbí, nebo ne, slovanskou podobu názvu¹⁴⁵, a tedy také nesvědčí o někdejší litevské podobě *Lietva. Obyvatelé střední a západní Evropy zpočátku, dokud se kontakty s Litvou ještě nerozšířily, získávali informace o Litvě převážně prostřednictvím Slovanů.

Estonci nyní nazývají Litvu Leedu nebo Leedumaa (maa „země“). Ačkoli kmen Leedu „Litva“ a leedu „litevský, litevská“ je v lexikografických pramenech doložen pozdě, teprve v 18. století, v estonštině existoval již dříve — dokládá to například skutečnost, že zajíc (Lepus europaeus), kterému se v baltské němčině říkalo Litauerhase, se ve středoestonských nářečích nazývá lietujänes (s nářeční diftongizací ē na ie). Proto se kmen Leedu, leedu odvozuje od lētu nebo lētu (+ samohláska) a přesně odpovídá Lietuvà nebo její přechodné podobě *Lẹ̄tuvā, které si Estonci vypůjčili na počátku 13. století¹⁴⁶.

Scriptores rerum Prussicarum 1, Leipzig, 1861, 237.

Pomniki dziejowe Polski, wydal A. B i e l o w s k i, Warszawa, 1960, 495.

K a b e l k a J. Úvod do baltské filologie, 111. Srov. S a l y s A. Původ jména Litva, 696.

A r i s t e P. Jak Estonec nazývá Litvu a Litevce. — Baltistica 3, 1967, 205—207.

79

Forma Lietuvą byla našim severním příbuzným Lotyšům dobře známa. Nachází se ve slovníku K. Mülenbacha a J. Endzelīna (EH I 757), vyskytuje se v lidových písních, kde má zvláštní, nikde jinde nedoloženou podobu loc. sing.: Saki, saki, sakulyte/Kuo redzēji Lietuvėj? — „Řekni, řekni, sakulyte, co jsi viděla v Litvě?) BW 2617.5. Od kmene Lietuv- je utvořeno několik označení místa bydliště: Lietuvietis² Krimuldą, Lietuvieši Vecgulbene. Dvojice Lietuvietis²/Lietvietis² Krimuldą¹⁴⁷ ukazuje, že Lietuvietis² vzniklo z Lietuvietis² synkopou samohlásky u a Lietvieši² Vējavą z *Lietuvieši. Z toho vyplývá, že *Lietuva ani zde není.

Vedle Lietuvą se dříve užívala také příbuzná forma Lietavą. Lietavą se ještě podařilo zachytit v živém litevském jazyce, v mluvě Litevců ze Zietely (Grodenská oblast v Bělorusku). Pomocí přípony -iškis se zde utvořilo také označení Litevce lietaviškis (jako Sasnavą: sasnaviškis). Lietava s odvozeninou lietavnieks se, jak se zdá, užívala častěji ve východním Lotyšsku, např. v Drusti (ME II 506, EH I 757), a v lotyšských lidových písních je zmíněna osmkrát. V nejednom případě jsou doložena místní jména, například Lietavas² Graši, Lietavietis Ranka (srov. Elgerův slovník lietavietis „Litevec“), Lietavieši² Vecgulbene, Lietavnieki² (několik samot ve východním Lotyšsku)¹⁴⁸. Lotyšské lietavnieki „Litevci“ lze snad srovnat s novgorodských a pskovských kronik litovniki „dt.“, zde tedy vidíme kmen Litov- < litev. *Lietav-. Toto vysvětlení však vychází spíše z areálových než z fonetických hledisek (foneticky může litov- pocházet také z *litúv-).

Existovala ještě jedna varianta názvu Litvy.

Při výkladu původu názvu Litvy se přikládá velký význam — a právem — lotyšskému označení Litevce leitis, pl. leiši. Názory badatelů na to, jak toto označení vzniklo, se liší. Aby vysvětlil vznik lotyšského leitis, předpokládal J. Otrębski existenci zvláštní podoby názvu Litvy *Leitā. Z ní odvozoval leitis, pl. leiši, pomocí přípony -io- vyjadřující příslušnost < *leitiai¹⁴⁹. Podobný názor zastával také A. Salys: z *Leitā (> *Lietā) vzniklo lotyšské leitis „Litevec“, staré přivlastňovací adjektivum¹⁵⁰. J. Otrębski ještě dodal, že vztah samohlásek v kořenných podobách litev. leit- a lotyš. leit- je údajně stejný jako například mezi dėvas a dēvē. Jinými slovy, leitis má místo dvojhlásky ie dvojhlásku ei proto, že je odvozené (ve vztahu k *Leitā)¹⁵¹. Lotyšské leitis odvozoval z *Leitā také A. Bezzenberger, avšak *Leitā mylně považoval za dialektální (hornolotyšskou) podobu, vzniklou ze sl. Litva (s nářeční diftongizací i)¹⁵².

K. Kuzavinis se domníval, že leitis se vyvinulo ze starší podoby *leitūs (živ-

¹⁴⁷ Būga K. RR 3, 613; Endzelīns J. Latvijas PSR vietvārdi 1(2), 340.

¹⁴⁸ Būga K. RR 3, 613; Endzelīns J. Op. cit., 340; to paties, Darbu izlase 4(2), Rīgā, 1982, 389.

¹⁴⁹ Otrębskis J. Gramatyka języka litewskiego 1, 3; to paties, Balt. *leitā, 201.

¹⁵⁰ Salys A. Lietuvos vardo kilmė, 695.

¹⁵¹ Otrębskis J. Loc. cit.

¹⁵² Bezzenberger A. Lettische Dialektstudien, Göttingen, 1885, 134 (išn).

80

vyskytující se vedle *leituvis > lietuvis) jako jih — z jihu¹⁵³. V. Mažiulis odvozoval leitis rovněž z *leituvis, opíraje se o rekonstruovaný tvar *Lietuva a jako paralelu uváděje lat. Sudi, něm. Suder „Súdové“ < *sūdu-¹⁵⁴.

Z hlediska samotné fonetiky nelze říci, zda původním tvarem leitis bylo *leitįa- nebo *leituvi a- (ale v žádném případě ne *leituįa-, protože varianta litevského jména *Lietuvā > *Lietuā nikdy neexistovala). Neboť jak ukazuje změna litevského pietūys v pietųs, je fonetický vývoj *leituįa- v leitis přes mezistupeň *leitųia- zcela možný; přesně takovým vývojem prošlo lotyšské etnonymum, srov. nář. latuvis, latuvisks ME II 425, EH I 722 > latvis, latvisks > latiskis Nīgranda, Saldus. Synkopu samohlásky u a eliminaci souhlásky v by usnadnil přízvuk na kmeni: *léituvi a-). Z toho vyplývá, že k vyřešení otázky jsou třeba další údaje.

Mezi četnými lotyšskými jmény a mikrotoponymy s kořenem Leit-, Leiš-¹⁵⁵ není ani jedno, které by mělo -o- nebo -u-. Stejně se chovají i obecná slova, srov. leitis „Litev“ (fem. leitiete) Jaunseseve, „prase dovezené z Litvy“ Džūkste, „velké máslo (v němž se neoddělilo podmáslí)“ Gramzda, Priekule, Saldus, Leiši nom. pl. „Litva“ Nīca, leitene „Litevka“ (v lidových písních), leitīne „tamtéž“ Dunika, Leitiēne „tamtéž“ Aknīste, leitiēns „malý, mladý Litevec; člověk, který se chová nebo obléká jako Litevec“ Alūksne, Pļaviņas, „prase dovezené z Litvy“ Džūkste (ME II 446—447, EH I 731—732). V historických dokumentech o Kuronsku se vyskytuje příjmení Leitis: Merttin Leitte 1582, Jurgen Leytte¹⁵⁶.

Jak ukazuje zeměpisné rozložení, označení Litevce (Litevky) s leit- se soustřeďují v západním Lotyšsku, v Kuronsku, jsou však známa i ve východním Lotyšsku, kde se nachází mnoho místních jmen s tímto kořenem. Proto se předpokládá, že leitis, pl. leiši vzniklo v Kuronsku a odtud se šířilo směrem na východ. Ve východním Lotyšsku se, jak již bylo uvedeno, vyskytují Lietuva, Lietava a jejich odvozeniny s očekávaným dvojhláskovým ie v kořeni. Dvojhláska ei ve jménu leitis se považuje za kuronskou přeměnu pravidelné dvojhlásky ie¹⁵⁷.

Lotyšské označení Litevce a místní jména i mikrotoponyma z něj odvozená se vyznačují zvláštní vokalizací kořene a absencí -u-/-ū-. Tyto rysy je třeba vysvětlovat společně. Lze z nich usuzovat, že existovala ještě další, samostatná varianta jména Litvy, charakteristická pro severozápadní část litevského areálu, odkud si ji převzali Kuronci, a následně také Lotyši. Podle analogie, že lietùvis s příponou -io- vzniklo z kolektivního podstatného jména *lietuvā = литъва „Litevci“, lze předpokládat, že lotyšské leitis, pl. leiši < *leitiai s toutéž příponou vyjadřující příslušnost je odvozeno od kolektivního obecného podstatného jména *leitā „Litevci“. Jak *leituvi a- (> lietuvis), tak *leiti a- (> leitis) označovalo původně jednoho člena tohoto kolektivu, skupiny lidí

¹⁵³ Kuzavinис K. — Lietuvos vardo kilmė, 14.

¹⁵⁴ Мажюлис В. К балтийскому и индоевропейскому дативу ед. ч., 41, išn. 111.

¹⁵⁵ Būga K. RR 3, 613; Endzelīns J. Latvijas PSR vietvārdi 1(2), 291—292.

¹⁵⁶ Kiparsky V. Die Kurenfrage, Helsinki, 1939, 302.

¹⁵⁷ Endzelīns J. Rec.: Die Kurenfrage von V. Kiparsky. Helsinki, 1939. — FBR 20, 1940, 251 (= Endzelīns J. Darbu izlase 3(2), Rīgā, 1980, 557).

81

názvy a znamenaly „náležející Litvě, *leitům“. *Lėta (> lėti̇s) si snad mohla zachovat původní zdravý dvojhláskový ei proto, že byl přízvučný. U variant Lietuvà, Lietavà byly některé tvary paradigmatu přízvučné na konci (Lietuvà, Lietuvõs, Lietuvojè). Zde, v nepřízvučné pozici, se dvojhláska ei nepochybně monoftongizovala (> *ē), později se změnila v ie a zobecnila se v celém paradigmatu¹⁵⁸. Tyto odvozeniny a fonetické procesy se nejspíše odehrály na litevské jazykové půdě. Že je toto vysvětlení vzniku lotyšského pojmenování Litevců správné, ukazuje jedna okolnost.

Soudní akty Litevského velkoknížectví z 15.–16. století stačily zaznamenat kategorii rolníků, kteří hlídali panovníkovy koně a nazývali se l e i- č i a i — ve slovanském jazyce aktů леити, леити, леитеве. Máme jejich autentické pojmenování doložené v živém jazyce — jde o názvy devíti litevských vesnic Laĩčiai, v okresech Anykščiai, Kupiškis, Molėtai, Pakruojis, Trakai, Ukmergė a Varėna, dále Laitėlai (dvě vesnice) a samot Laitìškis v okresech Anykščiai, Ukmergė a Rokiškis¹⁵⁹. Laĩčiai, Laitėlai, Laitìškis mají La-, vzniklé z Le- vlivem ztvrdnutí l; kořen má navíc přízvuk. Laĩčiai < Leiči̇ai (= леити) mohou pocházet jedině z *leiṫai. Z toho je patrné, že pojmenování rolníků, kteří hlídali panovníkovy koně, se přesně shoduje s lotyšským označením Litevců leiši < *lėti̇ai. Obě tato slova jsou příbuzná, a náležejí tedy ke stejnému kořeni (viz níže).

Protože lotyšské leiši < *lėti̇ai ukazuje na původní *Lėita, je možné, že, jak se domníval A. Salys, Lietuvà, Lietavà dostaly přípony -uva/-ava až později — kolektivní význam totiž nenese sama přípona, nýbrž koncovka *-ā (< ide. *-aH). Je to patrné z případů, kdy jsou příponové odvozeniny a tvary s koncovkou *-ā funkčně rovnocenné, např. šyšà „skupina, oddíl, množství“: šišavà „tamtéž“.

Vznik množného čísla (lietuvìs: lietùviai jako brólis: brólai) zřejmě sehrál rozhodující úlohu ve vývoji našeho etnonyma. Tvar množného čísla utvořený podle singulárového kmene a přízvuku (lietùvis < *lietuvìa-: lietùviai < *lietuvìai) označoval jednotlivé příslušníky kmene (rodu) — to vyplývalo z jeho samotné povahy. Tato okolnost umožnila, aby se užívání kolektivního tvaru *lietuva = литъва „Litevci“ zužovalo — zpočátku označoval Litevce jako nedělitelný celek, jako kmen (rod), později už jen zemi a stát. Fázi soupeření prostého množného čísla, vytvořeného od singuláru, s kolektivním plurálem ještě stačily zaznamenat ruské kroniky a nářečí východoslovanských jazyků: литвины, литвяки, литовцы // литва, литъва. Potřeba rozlišovat jednotlivé členy kmene či národa od kmene či národa jako nedělitelného celku zřejmě existovala po celou dobu. Ještě dnes se v některých nářečích rozlišuje lietùviai (sing. lietùvis) a lietuviai „litevský národ“ (např. v Gervėčiai)¹⁶⁰.

158 K takovému chápání původu ie viz K a r a l i ū n a s S. Baltų kalbų struktūrų bendrybės ir jų kilmė. Vilnius, 1987, s. 165 a násl.

159 J a b l o n s k i s J. Lietuviški žodžiai Senosios Lietuvos raštinių kalboje, Kaunas, 1941, s. 114–115.

160 S t u n d ž i a B. Osobní oikonyma v množném čísle a jejich význam pro rekonstrukci skloňovacích a přízvukových systémů. — LKK 21, 1981, 193.

82

4. Litva – vojsko

Při četbě ruských kronik se setkáváme, jak už bylo zmíněno, se zdánlivě nesrozumitelnými, záhadnými věcmi týkajícími se Litvy a jejího jména. Někdy je přímo těžké uvěřit, že něco takového může být… Takovou věcí jsou například litevské bojové oddíly — přesněji řečeno ani ne oddíly samy, jako spíše to, jak je kronikáři nazývají.

V ruských kronikách se velmi často zmiňuje Литовская сила nebo Литовская рать. Co je to za věc, postupně objasňují širší souvislosti a podrobnější vyprávění. Jedním z takových vyprávění je popis tažení do Litvy roku 1266 pod vedením pskovského knížete Daumanta — Litevce! —. Bojovalo se, plenilo, do zajetí byla vzata kněžna Gerdenienė a dva její synové, knížata. Novgorodská první kronika píše: Князь же Гердень совокупи около себе силу Литовскую, и погонится по нихъ. — „Kníže Gerdenis shromáždil kolem sebe litevskou sílu a pustil se za nimi.“ Když Pskované spatřili pronásledovatele (погоню), stáli pevně na této straně Daugavy (samozřejmě při pohledu od Pskova). Литва же начаша бродитися на сю сторону. — „Litevci začali přebroďovat na tuto stranu.“ Bůh Daumantovi pomohl: mnoho Litevců v boji padlo, jiní se utopili v řece. …толко убьжа одинъ князь Гердень в мальдружинѣ — „… utekl jen kníže Gerdenis s malým vojskem“¹⁶¹. Především z toho vyplývá, že Литовская сила, případně jinde v kronice Литовская рать, není nic jiného než vojsko (дружина); tyto tři výrazy jsou tedy synonyma. Nejpodivnější však je, že vedle těchto výrazů stojí i etnonymum Lietuva: přes řeku se přesouval oddíl vojáků, které shromáždil kníže, tedy jeho vojsko. Nazývá se slovem Литва. Je to možné!? Zdá se, že ano… Vždyť i v dříve citovaných případech, kde Litva zjevně označuje lidi, Litevce (nikoli však zemi) — a takových případů jsou v ruských kronikách stovky — se ve skutečnosti nemluví o Litevcích obecně, nýbrž o oddílu bojovníků vyrážejícím na válečné tažení.

Podívejme se dále do ruských kronik. Jedna z nich, zvaná Rogožský rukopis, vypráví o událostech v Litvě v polovině 14. století, je tedy poměrně pozdní. Kronika píše: „… крестилъ князя Литовскаго именемъ Евнутия и его дружину Литву¹⁶². — „… pokřtil litevského knížete Jaunutise a jeho vojsko, Litvu“. Dále se píše: „И пришедъ посолъ Тотуи и выдалъ Корьяда и его дружину Литву князю великому Семену Иванович[ю]¹⁶³. — „Přišel vyslanec Totui a vydal Karijotase [Algirdasova bratra — S.K.] i jeho vojsko, Litvu, velkoknížeti Semjonu Ivanoviči.“ V dalším sloupci:...отпусти Корьяда и его дружину Литву¹⁶⁴. — „… propustil Karijotase a jeho vojsko, Litvu.“ Litva jako vojsko?! Co to má být?

¹⁶¹ Новгородская первая летопись старшего и младшего изводов, 85, 314–315.

¹⁶² ПСРЛ 15 (Рогожский лѣтописецъ), col. 56.

¹⁶³ Op. cit., col. 58.

¹⁶⁴ Op. cit., col. 59.

83

Ozbrojená družina knížete se nazývá Litva! O omylu nemůže být řeč — je to jasně a jednoznačně napsáno několikrát.

(Zde je právě čas připomenout si ukrajinské lidové písně, v nichž Litva označuje skupinu mladých mužů, kteří přepadají a unášejí dívky, a zejména skutečnost, že v některých svatebních písních je Litva doprovodem ženicha. Analogie s vojenskou družinou je zřejmá a vnitřní strukturu obou jevů lze vyjádřit formulí První mezi rovnými (kníže, ženich — jejich družina). Předpokládejme, že Litva (Litva) byla původně skutečně označením vojenské družiny a že samo slovo bylo vojenským termínem. Bylo zaznamenáno, že vojenská terminologie, která v důsledku změněných historických, společenských a kulturních podmínek pozbyla aktuálního významu, přechází do oblasti zvyků — především svatebních. Князь byl ve feudální Rusi vojenským velitelem a správcem oblasti, zatímco v běloruské lidové kultuře князь označuje někdy ženicha, jindy družbu či mládence, княгиня — nevěstu, mladou ženuⁱ⁶⁵. Ve staré ruštině byl тысяцкий vojenským velitelem; nyní se tak v ruských nářečích označuje jak ženichův kmotr, tak hlavní organizátor svatbyⁱ⁶⁶. Jestliže Litva (Litva) byla původně skupinou ozbrojených mužů, družinou kmene nebo vojenského velitele, pak si někdy v oblasti Dněpru v kontaktu s Balty východoslovanské kmeny, předkové dnešních Ukrajinců, kolem 5. století n. l. vypůjčily Litva jako označení skupiny bojovníků; později se v jejich jazyce a kultuře stalo svatebním termínem, zachovalo si však svůj původní význam. Tak by bylo možné vysvětlit vznik termínu Litva v ukrajinských svatebních písních a jeho specifického významu.

Abychom řekli pravdu, skutečnost, že Litva v kronikách Kyjevské Rusi a dalších východoslovanských kronikách znamená mimo jiné také družinu (дружина), není ničím novým. Ve své proslulé dvousvazkové studii o počátcích litevské společnosti a státu cituje H. Lowmiański dvě zprávy ruských kronikářů. První se týká událostí roku 1238: По том же лѣть Даниль же возведе на Кондрата Литвою Минъдога¹⁶⁷. — „Danilo pozvedl Mindaugovu Litvu proti Konrádovi.“ Druhá pochází z roku 1244: Придоша Литва и воеваша около Пересопницѣ Аишивно Роушькович¹⁶⁸. — „Přišla Litva a u Peresopnice bojoval Aišvinas Ruškavičius.“

H. Lowmiański tyto zprávy interpretuje takto: „V obou případech, stejně jako v mnoha jiných, Litva neznamená litevský národ ani zemi, nýbrž oddíly vojáků, družiny; v prvním případě Mindaugovu, ve druhém Ruškavičiusovu“ⁱ⁶⁹. Historikům je tedy již dlouho známo, že Lietuva byla mimo jiné také názvem družiny. Zprávy z ruských kronik, kterých jsme si všimli a v nichž je jasně patrné, že Litva znamená oddíl vojáků, pocházejí z poloviny 14. století; zprávy, jimiž se zabývá H. Lowmiański, se týkají událostí v Litvě v první polovině 13. století; ukrajinské lido-

¹⁶⁵ ЭСБМ 5, 87.

¹⁶⁶ Общая лексика германских и балто-славянских языков, 67; Даль В. Толковый словарь живого великорусского языка 4, Москва, 1982, 448.

¹⁶⁷ ПСРЛ 2, col. 776.

¹⁶⁸ ПСРЛ 2, col. 797.

¹⁶⁹ Lowmiański H. Studja nad początkami społeczeństwa i państwa litewskiego 2, 331.

84

Tyto písně, v nichž je zmiňována Litva, mohou sahat přibližně do 10. století. To znamená, že ve 10.–14. století Lietuva (Litva) označovala také oddíl bojovníků, vojsko. Zároveň se rýsuje i povaha bojových oddílů — tvořila je ozbrojená družina jednotlivých knížat či vojevůdců, která jim během válečného tažení sloužila jako doprovod. Samotný bojový oddíl byl nazýván také jménem knížete či vojevůdce: *lietuvà Karijotase, *lietuvà Jaunutise, *lietuvà Gerdenise, *lietuvà Ruškavičiuse, *lietuvà Mindaugase... Tyto zvláštnosti struktury základních bojových jednotek staré litevské společnosti — vojenských družin nazývaných *lietuvà — je třeba mít na paměti, neboť jsou nezbytné pro pochopení dalšího výkladu.

Ve 12.–14. století jsou tedy v ruských letopisech doloženy tyto významy názvu Litvy (Litva): 1) území (země, kraj), 2) Litevci jako celek, kmen a 3) bojový oddíl, vojsko. Je třeba zdůraznit, že když se v ruských letopisech mluví o Litvě jako vojsku, slovo litva ve skutečnosti funguje jako obecné podstatné jméno s kolektivním významem. Jako obecné podstatné jméno kolektivního významu je označení litva ve významu Litevců jako celku, jako kmene, zaznamenáno také v nejstarším východoevropském dokumentu „Pověst dávných let“. Takové je i v současných běloruských a ruských nářečích, kde se litvà funkčně rovná litevským označením v množném čísle litóvcy, litóvki, litóvcy. Proto při hledání odpovědi na otázku, který ze tří významů názvu Litva je nejstarší, původní, má nejmenší šanci na toto prvenství význam označující území (kraj, zemi). Zdá se, že je nejpozdější a že vznikl z názvu kmene — území obývané Litevci bylo zřejmě pojmenováno podle názvu litevského kmene.

Neméně důležité jsou v tomto ohledu i údaje ze samotné litevštiny. Jak již bylo uvedeno, z hlediska struktury patří Lietuvà/Lietavà do skupiny podstatných jmen s příponou -uva/ava, která se vyznačují kolektivním významem. Z toho vyplývá, že ani litva = *lietuvà původně nemohlo označovat místo (území). Strukturálně-sémantické vlastnosti litevštiny předpokládají, že *lietuvà mělo význam skupiny lidí, oddílu, jinými slovy bojového oddílu, vojska. Zda je však tento význam Lietuva/Lietavà starší než význam Litevců jako celku, kmene, či zda jde o význam původní, nelze na základě dosud dostupných údajů říci. Je třeba více faktů a dalších argumentů.

Ve starověké Skandinávii se ozbrojený doprovod, vojsko označovaly slovem, které velmi připomíná název našeho národa: staroislandské lið středního rodu „doprovod, družina; bojovníci, vojsko“¹⁷⁰, islandské lið středního rodu „oddíl, houf, dav; ti, kdo někoho doprovázejí, průvodci; vojsko; pomoc, podpora“¹⁷¹, norské lid (le, li) „tamtéž“¹⁷², starošvédské lið středního rodu „ti, kdo někoho doprovázejí, průvodci; vojsko“¹⁷³. Vojsko s takovým označením měly také některé kontinentální germánské kmeny, například Frísové, srov.

¹⁷⁰ B a e t k e W. Wörterbuch zur altnordischen Prosaliteratur 1, Berlin, 1965, 380.

¹⁷¹ B ö ð v a r s s o n Á. Íslensk orðabók, Reykjavík, 1992, 580.

¹⁷² A a s e n I. Norsk ordbog med dansk forklaring, Kristiania, 1918, 443; topaties, Norsk riksmålsordbok 2, Bærum, 1991, 2972.

¹⁷³ D e V r i e s J. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, Leiden, 1962, 354.

85

Starofríské lið „oddíl, doprovod“¹⁷⁴. Jde o staré podstatné jméno středního rodu (neutrum) v germánských jazycích, odvozené z indoevropského *litóm (-om je koncovka nom. -acc. sing.). Poměr souhlásek na konci germánského slova *lid-am¹⁷⁵ a indoevropského *litóm lze vysvětlit Wernerovým zákonem: tento poměr je zcela stejný jako například u slov islandského faðir „otec“, norského a švédského fader, starofríského feder a indoevropského *potér (lat. pater, řec. πατήρ, staroind. pitár „otec“).

Označení vojska u dalších kontinentálních Germánů, například u Němců, má stejný kořen, ale jiný stupeň jeho vokalického střídání; srov. středodolnoněmecké leide středního rodu „doprovod, který uznal nadřazenost cestujícího“, dnešní německé Ge-leite „doprovázení, ozbrojená ochrana, konvoj“¹⁷⁶. Dánské leide „souhlas, závazek chránit“, norské leide a švédské leid „záruka bezpečnosti (pro loď, náklad nebo člověka za války)“ se považují za výpůjčky ze střední dolní němčiny¹⁷⁷.

Historickosrovnávací hledisko nečiní ztotožnění těchto germánských slov a etnonyma *Leitā (Lietuvà, Lietavà) nijak obtížným. Formálně se liší pouze stupněm vokalického střídání v kořeni: staroislandské lið < *lit-om: středodolnoněmecké leide < *lait-: litevské *Leitā, Lietuvà, Lietavà < *Leit-. Takové vokalické střídání kořene je běžné dokonce i u slov jednoho jazyka; srov. například litevské žãibas, nářeční žãibti (- sta) „mžít se (o očích)“: nářeční žiẽbas „blesk“, žiẽbti (- ia) „zapálit, rozdělat oheň“: žibėti (žiba) „zářit, třpytit se“. Zkoumaná slova germánských jazyků označují ozbrojenou ochranu na cestě či při tažení. Význam názvu našeho národa „ozbrojený doprovod, oddíl bojovníků, vojsko“ je dobře doložen v ruských letopisech a zčásti také v ukrajinských svatebních písních. Význam těchto germánských a baltských slov je tedy totožný. Z historicko-etymologického hlediska jde tudíž o příbuzná slova, která vyrostla z téhož základu, slovesného kořene s významem „jít, cestovat společně, doprovázet“, jenž se dobře zachoval v germánských jazycích: starohornoněmecké līdan, středodolnoněmecké līden „(pro)jít“, starosaské līthan „tamtéž“, staroanglické līþan „tamtéž“, staroislandské liða „jít, cestovat, jet“, gótské leiþan „jít“ (< indoevropské *leita-). Významovou konfiguraci dokreslují kauzativa tohoto slovesa: dnešní německé leiten „vést, řídit“, anglické lead „tamtéž“, norské leie „vést za ruku nebo na vodítku“ (z lede), dánské lede „vést, řídit“, staroislandské leiða „uvést do pohybu, dát do práce; vést, řídit, spravovat; doprovodit“ < germánské *laideja¹⁷⁸. Za příbuzné lexémy z dalších indoevropských jazyků se považují tocharské A lit-, let-, B lit-, lait- „vzdalovat se, odcházet, ustupovat; padat“¹⁷⁹, jejichž lit- může ukazovat na indoevropské *leit- nebo

¹⁷⁴ Seebold E. Vergleichendes und etymologisches Wörterbuch der germanischen starken Verben, The Hague-Paris, 1970, 329.

¹⁷⁵ Seebold E. Op. cit., 329.

¹⁷⁶ Kluge F. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache 21 Auflage, Berlin-New York, 1975, 433, 435.

¹⁷⁷ Nielsen N. Å. Dansk etymologisk ordbog 3. reviderede udgave, København, 1976, 227; Jóhannesson Å. Islandisches etymologisches Wörterbuch, Bern, 1956, 736.

¹⁷⁸ De Vries J. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, 350, 354; Seebold E. Op. cit., 328—330.

¹⁷⁹ De Vries J. Op. cit., 354; Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, 672 (bet plg. 309); Magnússon Á. B. Islensk orðsiðjabók, Reykjavík, 1989, 560.

86

*lit-, o let-, lait- zjevně pokračuje ie. *loit-¹⁸⁰. Zdá se, že reflexy tohoto kořene mají také baltské jazyky. Pozornost přitahuje sloveso z žemaitských nářečí (Als, Šts) litinti (-ina) „dupat nohama, našlapovat“, srov. Žąsus sulitino mano javus (stlačil, rozdupal, přimáčkl k zemi) J.Jabl(Als) LKŽ VII 593. Minti také znamená „jít, putovat“, srov. např. minti (mina, myné) „šlapat, dupat…; jít, kráčet“; něm. treten „jít, vykročit; (za)šlápnout“; angl. tread „jít, vykročit; (za)šlápnout, šlapat, dupat“. Zvlášť důležité je, že jeho frekventativní podoba liténti (-éna) se užívá v souvislosti s cestou: Aš litenù keli, t.g. praminu J.; Kelis liténtas J. Prefixální podoba pra-liténti má pouze tento význam — „udělat pěšinu, vyšlapat cestu“ LKŽ VII 588. Ve skandinávských jazycích se totiž z kořene *leit- „jít, putovat společně, doprovázet“ vyvinul význam „cesta“, srov. staroislandské leið fem. „(námořní) cesta, směr cesty; cesta, plavba“ < *loitā. Že litinti a liténti nejsou nějakou přetvořenou podobou synonyma leténti (-éna) „dupat nohama, našlapovat, šlapat“, je zřejmé z jejich příbuzných v lotyštině: lītut „jít opatrně, vykročit“ ME II 475, àiz-lituôt „rychle, svižně odběhnout, odletět“ EH I 36.¹⁸¹

Jak je vidět, tyto pokračování ie. kořene *leit- „jít, putovat společně, doprovázet“ v baltských jazycích již odstín společného putování, doprovázení nemají. V živé litevštině však nacházíme lexémy, které tento původní význam přesně zachovaly, obnovily jej a znovu vytvořily i další významy v historickém lingvo-etnokulturním kontextu, zřejmě mnohem pozdějším, a přesvědčivě ukazují, že ozbrojená ochrana, skupina bojovníků, vojsko není nic jiného než ozbrojení muži, kteří při tažení jdou a putují společně, doprovázejí, tedy jsou průvodci, doprovodem. Jde o slova paralelního kořene s jinou závěrečnou souhláskou, totiž *lei-d- (*lei-dh-); především o jedno ze základních sloves našeho jazyka lydėti (lydi, -ėjo) „jít či jet spolu s odjíždějící osobou až na určité místo“, dále o mnohem řidší, avšak v nářečích dobře známá slovesa lyduoti (-uoja, -avo) „doprovázet“ LKŽ VII 411 (s. v. 2 lyduoti), paléidėti (-ėja) „doprovodit“ LKŽ VII 233 a léisti (-džia, -do) „doprovázet (odcházejícího)“ LKŽ VII 250; přesněji řečeno, jde o tu část mnohovýznamového slovesa léisti (-džia), která se vyvinula z *lei-d- (*lei-dh-) „jít, putovat společně, doprovázet“. V básnickém litevském jazyce se hojně užívají jejich odvozeniny (pa)lydėjas, (pa)lydovas, lyd uonėlis, lydūnėlis „ten, kdo doprovází, průvodce“, palýdas (palýdas) „doprovod“, palydninkas, palydūonis „tamtéž“ LKŽ VII 402, 410, IX 258–259. Že se terminologie válečných a svatebních zvyků v mnoha případech pojí a překrývá, znovu potvrzují odvozeniny od pa-lydėti palýdas (palýdas) „svatebčan doprovázející ženicha či nevěstu, průvodce“, palydà „doprovod nevěsty či ženicha na svatbě“, palydijà „tamtéž“ LKŽ VII 257–258¹⁸². Zvláště významné je kolektivní…

180 Van Windekens A.J. Tocharština ve srovnání s ostatními indoevropskými jazyky 1, Louvain, 1976, 263.

181 Jak se někdy neoprávněně domníváme, Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch, 360. O sémantickém sbližování slov s podobnou fonetickou podobou viz LKK 14, 1973, 147.

182 Palydis „ozbrojený doprovod, eskorta“ LKŽ VII 258 je doloženo pouze v textech L. Ivinskise a nebylo by vhodné se o ně pevně opírat.

87

Odvozenina s koncovkou kolektivního významu *-ā, paludā, přesně opakuje derivační proces, který probíhal v tak vzdálené epoše, jakou lze dosáhnout pouze lingvistickou analýzou, kdy se ze slovesného kořene *leit- „jít, putovat společně, doprovázet“ tvořilo označení vojska *leitā s touž koncovkou kolektivního významu *-ā (< ie. *-aH).

Paralelismus alomorfů pojednávaného kořene *lei-t- a *lei-d- zahrnuje i přízvuk kořene: léit-, srov. Lietuvà, akuz. Liẽtuvą, lotyš. leitis „Litev“, ale existuje také cirkumflexní podoba, srov. Lietuvā, akuz. Liẽtuvą, lotyš. Lietava; léid-, srov. léisti (-džia) „doprovázet“, lotyš. laīsties „rychle jet, jet na koni, putovat, letět“. Původně dlouhá vokalizace kořene se v baltských jazycích odráží akutovým přízvukem, ale nijak nebránila vzniku lexémů s krátkou vokalizací: litev. pralītėnti (-ēna) „udělat pěšinu, vyšlapat cestu“, litinti (-ina) „dupat nohama, našlapovat“, lotyš. litūot „jít opatrně, vykročit“, aiz-litūot „rychle, svižně odběhnout, odletět“ mají k léit- „jít, putovat společně, doprovázet“ stejný vztah jako lotyš. lidēt (-u, -ēju) „letět, létat“, liduôt „poletovat“, lidināt (-āju) „poletovat (zejména o jestřábu)“ k laīsties (-žuôs) „rychle jet, jet na koni, putovat, letět“.¹⁸³.

Rozdíl mezi lexémy vytvořenými z těchto alomorfů se zřejmě týkal spíše oblasti užití; lexémy náležely k různým stylům řeči (vyjadřování). Zdá se, že lexémy s leit- nepatřily k běžné slovní zásobě; byly to válečné termíny. Vyšší, prestižní konotace válečné terminologie a jistá sakrálnost zřejmě způsobily, že většina obecných slov s leit- se do dnešních dnů nezachovala.

Podrobná lingvistická analýza ukazuje, že etymon *Léitā (Lietuvà, Lietuvā), tedy skutečný význam založený na odvození slova od kořene, byl „skupina vojáků, oddíl“. To, že *Léitā (Lietuvà, Lietavā) bylo původně označením vojenského oddílu, vojska, dokládají nejen etymologické protějšky v germánských jazycích, ale také samotná litevská slova. Nyní můžeme odpovědět na otázku, který význam jména Litva — litevský, jakožto název etnického původu, tedy etnický, nebo název určité sociální skupiny — je původní. Litevcům jako etniku dala jméno označení vojska. Existence vojska nazývaného *léitā, *lietuvā (= slov. litva), *lietavā ve staré litevské společnosti je skutečnost doložená kulturními, historickými a jazykovými údaji.

Je možné, že, jak usuzoval A. Salys, byly přípony -uvā/- avā přidány později, když při přechodu slova *léitā do ženského rodu začal jeho kolektivní význam slábnout, a proto bylo třeba jej zdůraznit. Původní podoba tedy byla *léitā „bojovníci, doprovod, vojsko“. Na základě údajů staroindického, řeckého a částečně i germánských jazyků se má za to, že v indoevropském prajazyce se kolektivní formy s koncovkou *-ā (< *-aH) užívaly jako tvary množného čísla o-kmenových podstatných jmen středního rodu (neutra). Kolektivní formy se navíc od singulárových forem odlišovaly také místem přízvuku¹⁸⁴. Proto

183 K. Mūlenbacha Slovník lotyšského jazyka. Redigoval, doplnil a pokračoval v něm J. Endzelīns, Riga, 1925—1927, 413, 466.

184 И л л и ч—С в и т ы ч В. М. Именная акцентуация в балтийском и славянском, Москва, 1963, 53—55.

88

*leitä“ vojsko, družina, válečná družina” lze chápat jako množné číslo germ. *litóm“ družina, vojáci, vojsko” (> st. slov. lĭd neut.). Jejich vzájemný vztah přízvuku by byl stejný jako například u st. ind. cakrám neut. „kolo vozu“ a xúxla pl. „kola“. Stupně vokalické alternace kořene závisely na místě přízvuku, a proto se pravidelně rozdělily: přízvučná kořenová morféma měla plný stupeň vokalické alternace (leit-), nepřízvučná stupeň nulový (lit-).

Jinými slovy, staří Litevci a Germáni označovali válečnou družinu týmž slovem. Navíc se v obou společnostech družina nazývala jménem svého vůdce. Již jsme zmínili, že ve 13.–14. století se v Litvě jménem knížete nebo vojenského velitele označoval i samotný bojový oddíl: Karijotas *lietuva (=litva), tj. družina, Jaunutis *lietuva, Gerdenis *lietuva, Mindaugas *lietuva... Podobný obraz vidíme i ve staré Skandinávii. Družin bylo mnoho, a proto se k jejich rozlišení k označení lĭð připojovalo jméno vůdce, např. v runových nápisech i liÞi kuÞuis „v Guðvéro­vě družině“ i liÞi frekis „v družině Frøygæira“ (smysl nápisů je „padl při službě v družině toho a toho velitele“)¹⁸⁵.

Kromě družiny či oddílu bojovníků označovalo staroskandinávské lĭð také lidi z panovníkova dvora, služebnictvo a členy domácnosti. Ságy mají i slovo pro označení jednotlivého člena družiny: lĭða masc. „ten, kdo patří k družině, muž z družiny”¹⁸⁶. Podobné poměry panovaly i ve staré litevské společnosti. *Léitä a jeho odvozenina *leitįai označovaly ozbrojenou družinu, její členy, bojovníky. Týmž slovem *leitįai (> leičiai) se však označovali také muži pečující o koně a další pomocníci či služebníci. Dobře to odrážejí litevská slova přejatá do běloruštiny, srov. лейть, лейть „člověk z dvora vykonávající těžkou práci“. Odtud je také zřejmé, že označení panovníkových stájníků leičiai (лейти, лейтеове), doložené v soudních aktech z 15.–16. století, náleží z hlediska původu do rodiny slov s kořenem *leit- „jít, putovat společně, doprovázet“, kterou zde zkoumáme.

Liet. *léitä ”palyda, karių būrys, kariuomenė”, *leituvā ”t.p.” = s. rus. литва ”kariauna”, *leitavā ”palyda, kariai, kariuomenė” su vėliau pridėtomis priesagomis -uvā/- avā ir s. isl. lĭð ”palydovai, palyda; kariai, kariuomenė”, s. fryzų līd ”būrys, palyda” < ide. *litóm, vid. vok. žem. leide ”palyda, pripažinusi keliaujančiojo viršenybę”, dab. vok. Ge-leite ”lydėjimas, ginkluota apsauga, konvojus” < ide. *lait-, istoriškai žiūrint, yra giminiški, bendrasakniai žodžiai ir sudaro ekskliuzyvinę baltų ir germanų kalbų leksikos izoglosą. Tai karo terminijos žodžiai. Čia reikia pažymėti, kad baltų ir germanų kalbas sieja ir kiti karo dalykus reiškiantys žodžiai, tiksliai sutampantys ne tik reikšme, bet ir kamienu. Tokie, pavyzdžiui, yra karo ir kariuomenės pavadinimai: liet. kārias ”karas; kariuomenė; būrys, pulkas”, kāris ”kariuomenė, kariuomenės pulkas, įgula, stovykla; karas” (vartojami senuosiuose lietuvių raštuose), lat. karš ”karas; kariuomenė”, pr. kargis ”kariuomenė” (paliudyta kragis Elb. 410; raidė g, matyt, žymi prie balsį j) < *karja- (plg. caria-woytis ”kariuomenės apžiūra”) ir s. vok. aukšt. heri (dabar Heer ”kariuomenė”), s.

¹⁸⁵ R u p r e c h t A. Die ausgehende Wikingerzeit im Lichte der Runenin- schriften, Göttingen, 1958, 62—66.

¹⁸⁶ B a e t k e W. Wörterbuch zur altnordischen Pros literatura 1, 380, 382.

89

saksų heri, s. isl. herr masc. ”kariuomenė; būrys, liaudis”, runų danų harja, runų švedų harija, got. harjis ”kariuomenė” < germ. *harja- < ide. *korio-. Baltų ir germanų kalbų sutapimas ir šiuo atveju stebinantis, nors tai ir nėra išskliuzhyvinė izoglosa. Mat jo kamieno žodis paliudytas taip pat keltų ir graikų kalbose: vid. airių cuire masc. ”būrys, pulkas”, galų corio- ”karys; kariuomenė, gr. χοίρανος ”karo vadas” < *χορία-. O kamieno liet. kāras ”ginkluotas susidūrimas, mūšis, mūšio laukas; kariuomenė (F. Nesselmanno ir F. Kuršaičio žodynuose)” ir s. persų kāra- ”kariuomenė” su pailgintu šaknies vokalizmu, be to, baltų kalbas jungia su iranėnų kalbomis¹⁸⁷. Šių ide. žodžių grupės etimonas nežinomas. V. Mažiulis iškėlė dėmesio vertą mintį, kad balt. *kaȓia- pirminė reikšmė buvo ”karių būrio žygis”¹⁸⁸. Pirmiausia tai rodytų dideliu archaiškumu pasižymintys prūsų kalbos duomenys, būtent karyago ”karo žygis (reise)”, priesagos -aga vadinys iš balt. *kaȓia-. Jeigu taip, etimoną nagrinėjamų žodžių grupei nesunku rasti pačioje lietuvių kalboje — tai veiksmažodis kárti (kãria, kórė) ”keliauti ten ir atgal, pakartotinai eiti, važiuoti” LKŽ V 338, plačiai vartojamas aukštaičių tarmėse, bet nesvetimas nė žemaičiams. Tik šiame kontekste paaiškėja lat. karš ”karas; kariuomenė” loc. sing. formos karā prasme mišlingame pasakyme Kurt (= kur tad) kaŋā tik ātri atnāca! nustebimą reiškiančiame ”Kaip anksti atėjote!” EH I 590. Tad ir šių karo terminų atsiradimas taip pat būtų pagrįstas tuo pačiu semiotiniu onomasiologiniu procesu (ide. šaknis *kor(H)- ”(pakartotinai) eiti, vykti, keliauti”), ir semantinis paralelizmas tarp *leit- žodžių ir *kor(H)- žodžių baltų ir germanų kalbose būtų akivaizdus. Tas paralelizmas — ir tai be galo svarbu! — pasirodo, siekia gilesnius šiaurės vakarų indoeuropiečių mentaliteto ir kalbos klodus.

Z germ. *harja- „bojovníci, vojsko“ si odvodil své jméno jeden germánský kmen (či kmenové společenství), Tacitovi Harii, Pliniovi Charini¹⁸⁹. Keltské *korjo- „oddíl bojovníků, vojsko“ je rovněž součástí názvů dvou keltských kmenů: Tricorii, Petrucorii, tj. tři a čtyři pluky bojovníků¹⁹⁰. Ve skutečnosti nejde o názvy vojenských organizací, nýbrž kmenů jako etnik, protože tehdejší společnost (v prvních stoletích po Kristu) ještě vojenskou moc neoddělila od kmenového uspořádání¹⁹¹; je proto pochopitelné, že označení oddílu bojovníků bylo zároveň i názvem celého kmene nebo skupiny blízce příbuzných kmenů — kmenového svazu. Procesy tohoto druhu a jejich dynamika byly příznačné také pro severozápadní Indoevropany žijící dále na východ, tedy Balty; zde byl pouze rozdíl v tom, že tyto etnoonomaziologické procesy se kódovaly jiným, avšak synonymním kořenem-

¹⁸⁷ Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, 615—616; De Vries J. Altnordisches etymologisches Wörterbuch, 224—225; Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch, 220; Mažiulis V. Prūsų kalbos etimologijos žodynas 2, Vilnius, 1993, 119—121; Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь (I—K), Москва, 1980, 221.

¹⁸⁸ Mažiulis V., Op. cit., 120.

¹⁸⁹ Much R. Harii. — Reallexicon der germanischen Altertumskunde, hrsg. von J. Hoops 2, Strassburg, 1913—1915, 450.

¹⁹⁰ De Vries J. Op. cit., 224.

¹⁹¹ Łowmiański H. Początki Polski 1, 236.

90

mi *leit- „jít, putovat společně, doprovázet“ a jako jejich výsledek kolektivní obecná podstatná jména *lėita (*leituva, *leitavā) „doprovod, oddíl bojovníků, vojsko“ přešla ve jméno kmene *léita (*leituva, *leitavā) „Litevci“, srov. литъва „Litevci“ v Nestorově kronice.

PŮVOD NÁZVU LITVY

Summary

Při hledání původu a původního významu Lietuvà „Litva“ je třeba zohlednit dvě zásadní skutečnosti. Zaprvé, ve staroruských kronikách označuje Litva (= Lietuvà, srov. Litòva v Nestorově kronice) často družinu knížete či vojenského vůdce, jeho vojenský doprovod (družinu). Zadruhé, podobná slova s podobnými významy se vyskytují ve skandinávských a některých dalších germánských jazycích: islandské lið „služebnictvo, družina; vojsko“, starofríské lid „oddíl, družina“, středodolnoněmecké leide „služebnictvo, družina, doprovod“. Z jazykovědného hlediska se tato germánská slova a litevské Lietuvà jeví jako příbuzná.

Původně mohlo *leituva/*leitavā/*léita „(knížecí, šlechtický či vojenský vůdcův) doprovod, družina, osobní stráž“ představovat třídu kolektivních podstatných jmen s příponou -uva/-ava, dobře doloženou v současné litevštině; srov. bernavà „skupina mladých mužů“, brolavà, brólūvà „všichni bratři a sestry, jejich manželky a manželé, jakož i jejich děti“ atd.

91