Endzelīna Darbu izlasē“, s. 38—39).

Z článků na jiné téma otištěných v publikaci bychom chtěli především upozornit na článek P. Vanagase „Původ textu lotyšského katechismu z roku 1586“ („1586. gada latviešu katehisma teksta izcelsme“, s. 52—62), který přináší pečlivou analýzu pramenů této památky lotyšského jazyka.

Pro badatele litevského jazyka mohou být zajímavé i další zde publikované články: M. Rudzytės „O braslavské slovní zásobě“ („Par braslaviešu leksiku“, s. 40—43), V. Rūkes-Dravinijos „Staré ploty v severní Vidzeme u Valmiery“ („Senie žogi Ziemeļvidzemē ap Valmieru“, s. 44—51), A. Rekenos „Zvláštnosti slovesných tvarů v překladu J. V. Goethova Fausta“ („Verba formu īpatnības J. V. Gētes „Fausta“ atdzejojumā“, s. 63—71), A. Kalnačos „Kategorie času v lotyšských gramatikách“ („Laika kategorija latviešu gramatikās“, s. 72—80), J. Grigorjeva „Akustická charakteristika samohlásek spisovného lotyšského jazyka“ („Latviešu literārās valodas patskaņu akustisks raksturojums“, s. 81—83).

P. Vanagas recenzuje nové vydání lotyšské gramatiky Adolphija (1685), které připravil australský lingvista T. G. Fennell. Podává také velmi podrobný přehled litevské jazykovědné literatury z let 1993—1994. L. Baluodė píše o mezinárodním semináři „Lituanistika na světových univerzitách“, který se konal roku 1994 na Vilniuské univerzitě, a o konferenci „Litva-Lotyšsko: minulost, současnost, budoucnost“, jež se téhož roku uskutečnila v Kaunasu na Univerzitě Vytautase Velikého. A. Stikanė informuje o činnosti Lotyšské filologické společnosti, T. Karma o konferenci věnované problémům psaných jazyků národů baltské oblasti, která se konala na Tartuské univerzitě, S. Kliavinia o semináři „Jazyk a technologie v Evropě po roce 2000. Baltská perspektiva“, který se konal v Rize.

Připomíná se památka významné lotyšské lingvistky Alysė Lauos (1914—1994).

Algirdas Sabaliauskas

SYNTAX LOTYŠSKÝCH LIDOVÝCH PÍSNÍ

Konečně jsme se dočkali monografie „Lettische Syntax: die Dainas“¹ (Lotyšská syntax: (lidové) písně), kterou již před několika desetiletími napsal významný lotyšský lingvista Alfred Gateris. Na základě velmi rozsáhlého materiálu lidových písní je v ní podrobně analyzována morfosyntax jazyka lotyšských lidových písní. A. Gateris je jediným badatelem, který věnoval syntaxi lotyšských lidových písní samostatnou, rozsáhlou práci (analytická a syntetická část knihy mají dohromady 648 stran).

Několik slov o autorovi tohoto díla. A. Gateris se narodil 24. dubna 1921 v Spyvuli, v obci Kalnciempji na severovýchodě Lotyšska. Po maturitě na gymnáziu v Madoně v roce 1941 studoval v roce 1942 germánskou filologii a indoevropskou jazykově-

¹ Gāters A. Lettische Syntax: die Dainas. Herausgegeben von Hildegard Radtke. Frankfurt am Main; Berlin; Bern; New York; Paris; Wien: Lang, 1993. 679 p.

220

Studium zahájil na Litevské univerzitě. Mezi jinými byl jeho učitelem také J. Endzelynas (Endzelīns). V roce 1943 byl Gateris povolán do Lotyšské legie. Ve studiu germánské filologie, klasických jazyků a srovnávací indoevropské jazykovědy pokračoval pod vedením profesora E. Frenkela (Fraenkel) na Hamburské univerzitě. Zde v roce 1949 obhájil také doktorskou disertaci „Beiträge zur Bedeutungsgeschichte der ins Lettische entlehnten mitteldeutschen Nomina“ (Z dějin významu středoněmeckých podstatných jmen přejatých do lotyštiny). V letech 1957–1963 tamtéž, v Hamburku, úspěšně dokončil ještě studium medicíny a až do své smrti — 2. července 1986 — pracoval jako lékař. A. Gateris pokračoval ve výzkumu i v oblasti filologie — v časopisech a encyklopedických publikacích různých zemí uveřejnil mnoho článků o baltistice a lotyšské literatuře. V roce 1977 vydal monografii „Die lettische Sprache und ihre Dialekte“² (Lotyšský jazyk a jeho nářečí). Bohužel své poslední dílo „Lettische Literatur“ (Lotyšská literatura) již nedokončil.

Monografii „Lettische Syntax“ dopsal A. Gateris před více než třiceti lety, dosud však nebyla vydána. Proč se to stalo? Tehdy — na konci padesátých let — se nepodařilo najít potřebné finanční prostředky ani nakladatelství, které by souhlasilo knihu vydat. Později se autor, který odmítl rukopis výrazně zkrátit, zklamaný už o něm nechtěl ani mluvit, jako by vůbec neexistoval. Přátelé A. Gaterise proto téměř třicet let věřili, že rukopis „Lettische Syntax“ autor nejspíš spálil. Po smrti A. Gaterise se však ukázalo, že tomu tak není. O velmi dlouhé a složité cestě této monografie ke čtenářům napsal A. Gaterisův přítel A. Dzenis v článku „Kāda manuskripta neparastais liktenis“ (Neobvyklý osud jednoho rukopisu. — Týdeník „Brīvā Latvija“, 10.–17. ledna 1994). Monografie nyní vyšla, jak píše A. Dzenis, díky třem optimistickým a energickým ženám: sestra A. Gaterise J. Bergholce zajistila potřebné finanční prostředky, filoložka R. Gryslė rukopis redigovala a doktorka medicíny H. Radtke našla nakladatelství a řídila technické práce.

Ačkoli se podle A. Dzenise A. Gateris odmítl podílet na zkracování rukopisu „Lettische Syntax“, někdo (snad přece jen sám autor) něco vyškrtl³. Nejvíce bylo redukováno množství příkladů, místy však byl zkrácen i vlastní autorův text (někde byly vyškrtnuty dokonce celé odstavce), zejména tam, kde se hovoří o paradigmatických vztazích mezi pády substantiv, tedy o případech jejich paralelního užívání, např. na s. 123–124, 132, 157, 175, nebo o některých jejich vedlejších významech a funkcích ve větě, např. na s. 77, 157, 187. Místy byly také odstraněny poznámky o rozšíření některých tvarů a konstrukcí v lotyšských nářečích (takových poznámek je v monografii celkově velmi málo), např. na s. 131, 303, nebo o jejich ekvivalentech v jiných indoevropských jazycích (latině, staré řečtině, gótském jazyce), např. na s. 78, 120, a také o původních významech jednotlivých slov či rekonstrukci kořenů, např. na s. 120, 224. Je těžké pochopit, proč byla uvedená i další místa v rukopisu monografie vyškrtnuta. Možná se autorovi zdálo, že pro výzkum syntaxe lotyšských lidových písní nejsou tak důležitá a že takové drobné detaily mohou odvádět pozornost od podstaty. Anebo časem zapochyboval o přesnosti některých tvrzení a domníval se, že to či ono by ještě měl

² K a b e l k a J. (Rec.) — Baltistica. T. 14(2), 1978. P. 159—161.

³ Ve vydané monografii je ponechán úplný text rukopisu, místa zkrácení jsou však vyznačena hranatými závorkami [].

221

ověřit. Kromě toho je možné, že zkrácení byla provedena pouze proto, aby se zmenšil rozsah knihy — vyškrtnuty byly jen ty věty a odstavce, bez nichž se lze obejít.

Bohužel jsou to nyní jen dohady. Celkově vzato zmíněná zkrácení a skutečnost, že sám autor téměř třicet let o této práci nechtěl ani mluvit, ani slyšet, vedou k úvaze, že syntaxi lotyšských písní je třeba pokládat za nedokončený výzkum (to však v žádném případě nesnižuje význam publikace). Protože byla přesto vytištěna úplná verze rukopisu, lze tuto knihu považovat za jednotné dílo a jako takové ji hodnotit.

Výzkum A. Gaterise „Lettische Syntax: die Dainas“ se celkově značně liší od tradičních/současných syntaktických výzkumů jak svou strukturou (zejména v první části), tak v některých případech i obsahem (například nevěnuje pozornost jednomu z hlavních předmětů syntaxe — textu, nehovoří o slovosledu ve větě, o případech asimilace a kontaminace jednotlivých větných členů atd.). Ve větší míře se zde zkoumají (tj. podrobně a pečlivě inventarizují) morfosyntaktické jevy. Dokládá to i členění monografie: první — analytická — část (rozbor užívání slovních druhů) má přibližně pět set stran, zatímco druhá — syntetická část (klasifikace vět a vedlejších vět, rozbor slovních spojení) čítá jen asi sto padesát stran.

Zdá se, že A. Gateris zde následoval příklad prof. J. Endzelyna a jeho „Gramatiky lotyšského jazyka“, neboť i v ní se zkoumá především syntax slovních tvarů — užívání pádů substantiv a slovesných tvarů (ačkoli je zařazena do nauky o slovech, tj. morfologie). Také větší polovinu první části monografie A. Gaterise tvoří právě popis různých slovních tvarů a jejich užívání, výklad paradigmatických vzájemných vztahů mezi těmito tvary a funkčními slovy (který tvar nebo které slovo může zastoupit jiný tvar nebo slovo) a také výčet funkcí, které může plnit každý slovní druh či jeho jednotlivá podskupina. To vše dokládá množství zajímavých a poměrně složitých příkladů z lotyšských lidových písní s překlady do němčiny (monografie je napsána německy)⁴.

Ve druhé, jak již bylo řečeno, mnohem menší části monografie A. Gaterise jsou analyzovány věty a slovní spojení. Věty jsou zkoumány podle své sémantiky, slovních druhů, které je tvoří, a povahy syntaktických vztahů mezi jejich jednotlivými složkami (asyndetické nebo syndetické spojení). Některá nejběžnější slovní spojení jsou zde prozkoumána také z diachronního hlediska; například na s. 558 se vysvětluje, že spojení tēvs māmīna „rodiče“ (doslova „otec matka“), velmi často užívané v lotyšských lidových písních, má obdobu nejen v litevštině, ale i ve staré indičtině a tochárštině A. Míst, kde se hovoří o shodách tvarů tak vzdálených jazyků (staré indičtiny, tochárštiny, albánštiny) a o kořenech indoevropského prajazyka, není v monografii mnoho, a proto se od hlavního textu odlišují (např. při pojednání o zájmenech na s. 206–207, 231,

⁴ A. Dzenis píše, že na otázku, proč na sebe bere takové starosti, když by bylo mnohem snazší psát lotyšsky, A. Gateris odpověděl velmi prostě a logicky: „Dainy jsou jedním z největších kulturních pokladů našeho malého národa, ale ve světě je neznají, protože o nich neexistuje literatura. Jestliže sami nic neuděláme, zůstane to tak.“ (Přeloženo z uvedeného článku A. Dzenise.) A protože všichni, kdo se pokusili překládat lotyšské lidové písně, vědí, jak je to složité, neměli bychom vytýkat, že překlady nejsou vždy zdařilé, ale měli bychom ocenit, kolik toho A. Gateris udělal, aby s lotyšskými písněmi seznámil i příslušníky jiných národů.

222

235, 238, o spojkách — s. 579). Nejčastěji jsou v celé knize zkoumané texty lotyšských lidových písní porovnávány s odpovídajícími texty lidových písní v nejbližším jazyce — litevštině — a s příklady ze současného jazyka⁵, méně často s protějšky v germánských, latinském a starořeckém jazyce. Z lotyšských lingvistů se nejvíce opíral o výzkumy J. Endzelīnse, A. Uozuolse (Ozols)⁶, K. Draviniše (Draviņš), V. Rūke-Draviniové (Rūķe—Draviņa) a dalších autorů a o „Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika“ (Gramatika současného lotyšského spisovného jazyka. Riga, 1959—1962. Sv. 1—2).

Ačkoli od napsání monografie do jejího vydání uplynula dlouhá doba, vzhledem k širokému rozhledu jejího autora, důkladnosti rozboru i trvalé aktuálnosti samotného materiálu nezastarala. Doufejme, že tato studie A. Gaterise, která položila dobré základy, podnítí další výzkum jednoho z největších pokladů lotyšské kultury — lidových písní. Samotné monografii (jak si A. Dzenis přál ve zmíněném článku) se podle všeho dostane zasloužené pozornosti a odborných recenzí.

Evija LIPARTĖ

NOVÍ DOKTOŘI FILOLOGIE V LOTYŠSKU

Protože baltistika zahrnuje nejen lituanistiku, ale také lotyštinu, informujeme i o některých nejdůležitějších událostech v lotyšské jazykovědě posledních let.

Po obnovení nezávislosti (1990) se lotyšská jazykověda výrazně rozvinula, a to kvalitativně i kvantitativně. Dne 13. listopadu 1990 obhájil na Vilniuské univerzitě disertaci k získání titulu doktora filologických věd (dnes je tento titul rovnocenný titulu habilitovaného doktora) s názvem ”Latviešu valodas latgalisko izloksņu fonētika: diahronija un sinhronija” (”Fonetika latgalských nářečí lotyšského jazyka: diachronie a synchronie”) významný lotyšský lingvista Antonas Breidakas. O několik let později, když byly v Lotyšské republice přijaty nové předpisy pro udělování titulů doktora věd a habilitovaného doktora, připojil se k němu také poměrně početný zástup nových doktorů obou stupňů.

Obzvláště úrodné bylo období od jara 1993 do podzimu 1994. Tehdy získalo 11 významných lotyšských lingvistů za svůj výzkum tituly habilitovaných doktorů filologických věd a 9 badatelů jazyka obhájilo disertace z filologických věd

⁵K tomuto účelu byly ve velké míře využity sbírky folkloru (lidové písně shromážděné J. Baliem, J. Dovydaitisem a A. Juškou), gramatiky M. D. Kleina, A. Schleichera, K. Jauniuse, Rygiškių Jonase, J. Otrębského (Otrębski) a dalších autorů, litevské slovníky, výzkumy litevského jazyka od K. Būgy, J. Jablonskise, S. Daukantase, E. Fraenkela, E. Hermanna (Hermann), Z. Zinkevičiuse a dalších lingvistů a různé publikace v litevštině.

⁶Protože až do vydání zde pojednávané monografie byla kniha A. Uozuolse ”Latviešu tautasdziesmu valoda” (Jazyk lotyšských lidových písní. R., 1961) nejdůkladnější systematickou studií lexika a gramatiky lotyšských lidových písní (zejména syntaxe), je pochopitelné, že se A. Gateris v mnoha ohledech opíral především o zmíněné dílo A. Uozuolse a o další práce tohoto badatele lotyšských lidových písní, v nichž jsou zase uváděny také výzkumy A. Gaterise.

223