LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996)

LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI

Gintautas AKELAITIS

POJETÍ VSUVKŮ V SYNTAXI LITEVŠTINY

Dějiny syntaxe litevštiny byly dosud sepsány pouze ve fragmentech. Jedním z takových fragmentů by měly být dějiny výzkumu vsuvek, v nichž má zvláštní význam vývoj pojetí vsuvek.

V bádání o litevštině lze až do konce 19. století nalézt syntaktické konstrukce a slova, které dnešní syntaktikové nazývají vsuvkami, avšak nejsou nijak pojmenovány ani pojednány. Například autor první vědecké gramatiky litevštiny A. Schleicher při výkladu předložky anot, užívané pouze ve vsuvkových konstrukcích, uvádí: ”anot má pro mne nejasný význam; je možná a užívá se v takových spojeních: anot tevo, anot jo žodzo <...>” (Schleicher 1856: 280); následoval jej i F. Kuršaitis (srov. Kurschat 1876: 389). Není na tom nic podivného: až do roku 1911, kdy vyšla J. Jablonského ”Lietuvių kalbos sintaksė”, neexistoval popis větné syntaxe — syntaktické jevy byly vykládány podle zásad syntaxe slovních druhů (srov. Būda 1987: 13 a další), a litevská syntax byla jako oblast jazykovědy vůbec málo rozvinutá (srov.: Sabaliauskas, 1979: 197, Zinkevičius 1992: 153).

Přesto se už před pracemi J. Jablonského v prvních litevských jazykovědných příručkách pokoušeli pojmenovat to, čemu se dnes říká vsuvky, ačkoli se tomu samostatně nevěnovali. První termíny označující vsuvky a první příklady vsuvek byly uvedeny ve výkladech interpunkce. Tak například v ”Kalbomokslyje lietuviszkos kalbos” A. Barauskase (1896: 59)¹ se při výkladu psaní čárky uvádí: ”Čárkami (kableliu — G. A.) se oddělují vložená slova, vložené věty...”; v ”Santaika (syntaxis)...” Petra Gražbylyse (P. Januševičiuse) (1905: 28) se užívají termíny ”vložená slova”, ”vsunuté věty”². Bohužel v těchto pracích nejsou uvedeny příklady, z nichž by bylo patrné, co tyto termíny znamenají. A. Stuobris ve svém ”Kalbamok slyje” (1906 64—65) při výkladu psaní závorek (apskribinio) užíval termíny ”vložená slova a věty” a uvedl příklady, které ukazují, že autor těmito termíny označoval konstrukce považované v současné syntaktické vědě za vsuvky, např.: Bratrství, rovnost — ty krásné svazky (lidstvu je Kristus dávno zvěstoval) jedině věky u Boha všechny smíří. O litevských dílech psal litevsky (přesněji řečeno žemaitsky) jen jeden

¹ Dėl ”Kalbomokslio” išleidimo istorijos ir datos žr.: Sabaliauskas 1979: 168; Zinkevičius 1992: 113 ir kt.

² V podrobné studii litevských jazykovědných termínů A. Balasaitis variantu posledního termínu neuvedl (viz Balasaitis 1961).

179

Daukantas a podobně.

Vsuvky jako syntaktický jev — určitá „zvláštnost“ či „rozmanitost“ vět — pojednal samostatně J. Jablonskis v roce 1911 v učebnici ”Lietuvių kalbos sintaksė”, vydané pod pseudonymem Rygiškių Jonas. Protože v této ”Sintaksė” nejsou kromě definic ani výklad syntaxe, a tedy ani teoretické pojednání o vsuvkách (ostatně není důvod to této učebnici vyčítat), největší cenu mají četné příklady; jejich výběr, třídění a způsob podání odrážejí autorův teoretický přístup.

Z četných příkladů je zřejmé, že J. Jablonskis řadí mezi vsuvky slova a výrazy typu matyti, sako, vadinasi, vienu žodžiu a podobné, které tvoří jádro vsuvek (co do inventáře) i v současné syntaxi.

J. Jablonskis však obecně definoval vsuvky jako věty: ”Nezávislá věta, která, vložena do jiné, s ní není gramaticky spojena a vnáší do celého výpovědního celku jakési objasnění, upřesnění či zúžení myšlenky, se nazývá vsuvná věta” (Jablonskis 1957: 519); věty s vsuvkami považoval J. Jablonskis za souvětí (viz Jablonskis 1957: 531). V tomto ohledu se jeho pojetí shoduje s tvrzeními tehdejších ruských syntaktiků, která shrnul badatel zabývající se vsuvkami A. Ostanin: ”problém vsuvek se zpočátku objevil jako problém další, fakultativní věty, která se nachází <...> ve větě” (Останин 1969: 4).

J. Jablonskis nemluvil pouze o vsuvných větách — hned po definici dodal: ”vsuvkami jsou také výpovědi a jednotlivá slova. To není žádné upřesnění definice — podle výkladů tehdejších autorů syntaktických učebnic D. Ovsyanika-Kulikovského, později také A. Peškovského a jejich předchůdců, jsou vsuvná slova úseky nedokončené věty, nebo naopak věty zkrácené⁴ (srov. Останин 1969: 11).

Jak vyplývá z definice, J. Jablonskis charakterizoval význam vsuvek pouze přibližně⁵: „vnášejí do celé výpovědi jakési objasnění, upřesnění či zúžení myšlenky“. Takto velmi obecně vymezená sémantická funkce vsuvek jednak nevystihovala význam nejtypičtějších vsuvek — anot, tėvo, matyti, rodos, sako, vadinas, vienu žodžiu a podobných, které vynikají i mezi příklady uvedenými J. Jablonskim; jednak důraz na objasňovací, upřesňující a zužovací funkci umožnil J. Jablonskému považovat za vsuvky konstrukce s be, srov.: Bylo sedm bratrů, kromě Petra. Kromě těchto důkazů bylo mnoho dalších, ještě významnějších (Jablonskis 1957: 521).

³ K vztahu J. Jablonského ”Lietuvių kalbos sintaksė” z roku 1911 k tehdejším ruským učebnicím viz: Palionis 1957: 47—48, Piročkinas 1978: 78—80; Sabaliauskas 1979: 197.

⁴ Takto, již pod vlivem A. Peškovského, tvrdil M. Durys: ”vsuvná slova (spojení) jsou <...> útržky plných vět” (Durys 1927: 79).

⁵ S prosazováním formálního gramatického směru (J. Jablonskis ovšem zůstal věrný logicko-gramatickému směru) se sémantice věnovala jen malá pozornost. Kromě toho J. Jablonskis zřejmě nepovažoval obsah vsuvek za důležitý: ”vsuvnou větu lze někdy snadno zcela vypustit a toto vypuštění nijak nemění úplnost syntaktického významu. Výpověď: Ty, sako, vakar mieste buvęs znamená totéž co věta: Ty vakar mieste buvęs” (Jablonskis 1957: 521).

180

Je pravda, že tyto konstrukce vyjadřující zúžení neodpovídaly nejdůležitějšímu znaku J. Jablonského definice — že vsuvky „nemají se větou gramatické spojení“. Takové a podobné konstrukce později J. Balkevičius omezil jako vsuvky „gramaticky spojené s větou“ (viz Balkevičius 1963: 270 a další).

Pojem „vsunutých vět“ J. Jablonského zahrnuje i ty konstrukce, které se v akademické „Litevské mluvnici“ (1976: 714—719) nazývají vsuvkami. Je zajímavé, že typické případy vsunutých vět (z dnešního pohledu) (např.: Jedną raz — mergaitė buvo jau dvylikos metų — ėmė šnekėtis dváriškai) J. Jablonskis uvedl nikoli spolu s „vsunutými větami“, nýbrž odděleně — při výkladu psaní pomlčky a závorek (viz Jablonskis 1957: 546—547, 548). Toto rozlišení, které nejspíš nebylo náhodné⁶, snad dovoluje opatrně se domnívat, že J. Jablonskis vnímal určitý rozdíl mezi vsuvkami a vsunutými konstrukcemi (dnešní termíny).

J. Jablonskis považoval za „vsunuté věty“ také autorova slova vložená do přímé řeči. J. Jablonskis měl dost důvodů, aby autorova slova považoval za vsuvky. Považoval-li věty přímé řeči s autorskými vsuvkami za syntaktická úplná sdělení⁷ (viz Jablonskis 1957: 521), musel zde J. Jablonskis vidět „připojení“, „spojení“, „splynutí“ nebo „vsunutí“ vět. Je pochopitelné, že vztah autorových slov k přímé řeči má nejblíže k „vsunutí“⁸. „Vsunutí“ zde pomáhala rozpoznat i další okolnost: J. Jablonskis nerozlišoval věty reprodukované řeči s vsuvkami a věty přímé řeči s autorovými slovy. Uváděl je pohromadě a užíval v nich stejná interpunkční znaménka, srov.: „Gulėjom”, sako, ”dviejau s (dviese) — aš ir mūsų vaikelės”. Šn. ”Tu, motyn, būk prie ligonio”, t a r ė t ė v a s, ”o aš važiuosiu daktaro parvežti”, Žt. ”Reikia pirmą nuplauti”, p r i d ė j o s e n i s. Žt. ”Dabar eik”, s a k o, ”namo”, ”paskui”, g i r d i, ”surasim, kas čia kaltas”; Nr. a další. Nejdůležitějším argumentem, který umožňuje vysvětlit, proč J. Jablonskis tyto věty nerozlišoval, je zřejmě to, že v hovorovém jazyce (z něj J. Jablonskis uváděl nejvíce příkladů) mají reprodukované věty často podobu „pamětních“ vět (srov. „<...>paskui”, g i r d i, ”surasim, kas čia kaltas”) a liší se od nepřímé řeči, která je „řečí participií“ (Jablonskis 1957: 527). Je zajímavé, že J. Balkevičius uvedl jako příklady vět s vsuvkami girdi, sako pouze věty nepřímé řeči s participii. Věty s vsuvkami, v nichž všechna slova pronáší mluvčí, lze stavět do protikladu k větám přímé řeči obsahujícím autorova slova — ty druhé jsou „větami dvou osob s odlišnými modálními kategoriemi, které v jedné větě vyjadřují autorův, a v druhé větě již

⁶ Při ilustraci psaní pomlčky J. Jablonskis zopakoval dříve uvedené věty s vsuvkami (viz Jablonskis 1957: 544).

⁷ Anot A. Piročkino (1957: 81), ”sintaksinė pilnatis” dubliavo sakinio (dažniausiai sudėtinio) terminą.

⁸ Při pojednání o místě vsuvek ve větě J. Jablonskis uvedl: „<...> přemístíme-li vsunutou větu a postavíme ji na začátek, získáme také prostou oznamovací větu. Například: Otec řekl: „Ty, matko, zůstaň u nemocného, a já pojedu přivést lékaře“, — vsunutá věta nebude“ (Jablonskis 1957: 521). Tato poznámka ukazuje, že se J. Jablonskis snažil vysvětlovat přímou řeč s autorovými slovy jako souvětí.

181

názor jiného mluvčího na vztah vyslovované myšlenky ke skutečné realitě (Balkevičius 1963: 390). J. Jablonskis tento protiklad nezdůrazňoval a kvůli zmíněné podobnosti se autorova slova dostala mezi vsuvky⁹.

Dlouhou dobu — od roku 1911, kdy vyšla „Litevská syntax“ Rygiškių Jonase, až do roku 1963, kdy byla vydána „Syntax současné litevštiny“ J. Balkevičiuse — neexistovaly souhrnné práce o syntaxi věty. O vývoji litevské syntaxe, a tedy i o pojetí vsuvek, lze usuzovat ze syntaktických učebnic určených školám. V učebnici syntaxe P. Klimo (1. vyd. 1919), připravené podle obsahu „Litevské syntaxe“ Rygiškių Jonase, ani v učebnicích litevské syntaxe M. Duria (1927), P. Meškauskase (1929), Z. Kuzmickise (1. vyd. 1930), J. Ambraškase a J. Žiugždy (1940), později J. Žiugždy (1. vyd. 1945) a A. Kalniause (1943) se autoři nepokusili pojednat o vsuvkách nějak originálněji a jejich pojetí nebylo ve srovnání s pojetím J. Jablonského ani podrobněji rozvedeno. Jak vyplývá z ilustračního materiálu těchto učebnic¹⁰, vsuvky (zejména vsunuté věty) jsou chápány téměř stejně široce jako v práci J. Jablonského.

Přesto se v těchto učebnicích leccos udělalo pro zpřesnění pojetí vsuvek. Zaprvé se při vymezování sémantického znaku vsuvek již nespoléhá na neurčité jablonskovské vymezení, nýbrž se zdůrazňují modální odstíny pochybnosti, přesvědčení aj. Zadruhé se rozšiřuje a zpřesňuje inventář vsuvek, zejména vsunutých slov, a to úměrně četnosti jejich užívání (srov. Kalnius 1943: 45–46); při širokém chápání vsouvání jsou uváděna vsunutá „syntaktická úplná sdělení“ (textové vsuvky) (viz Kuzmickis 1930: 104, 160–161). Vliv na to mělo utváření nového kritéria pro normování spisovného jazyka, při němž se již nelze spokojit pouze s lidovým hovorovým jazykem a pozornost se přesouvá k materiálu z písemných pramenů (srov. Palionis 1979: 277).

Zásadní změny v pojetí vsuvek přinesly vědecké popisy litevské syntaxe — „Syntax současné litevštiny“ J. Balkevičiuse (1963 267–181) a akademické litevské gramatiky (LKG: 698–719, ГЛЯ: 666–670)¹¹.

Vědecké výklady vsuvek ovlivňovaly dvě odlišné tendence. První tendence: usilovalo se o stanovení široké kategorie, která by zahrnovala vše, co není skutečnou větnou členovou (tedy i vsuvky). V syntaxi je známo několik variant takové kategorie: kategorie rozšiřujících větných prvků (осложнение — viz např. Руднев 1959), kategorie doprovodných větných členů (viz: Dumašiū-

⁹ Je pravda, že vsuvku sako je třeba spojovat s konstrukcí sako [někdo], která má syntaktickou funkci autorových slov.

¹⁰ Odstavce těchto učebnic věnované vsuvkám se množstvím příkladů zdaleka nevyrovnají práci J. Jablonského; někteří autoři (P. Klimas, M. Durys, P. Meškauskas) opakovali věty s vsuvkami, které uvedl J. Jablonskis.

¹¹ Kapitolu „Vsunutá slova a výrazy“ v akademické „Litevské mluvnici“ (1976, sv. 3) napsala Z. Dumašiūtė; ze všech litevských jazykovědců se vsuvkami zabývala nejvíce v samostatných článcích a napsala podrobnou kapitolu o vsuvkách v akademické publikaci „Pravopis a interpunkce litevštiny“ (1976: 299–323). Kapitolu o vsuvkách v ruské „Litevské mluvnici“ (1985) napsal A. Ružė.

182

tė 1963). Antroji tendencija – labiau diferencijuoti tuos reiškinius, kurie sintaksėje vadinami įterpiniais: nuo įterpinių buvo atskirti įspraudai (žr., pvz., Седун 1959: 186–194; taip pat žr. ГРЯ, 1960: 140–174; MLLVG: 566–681 ir kt.). J. Balkevičiaus ”Dabartinės lietuvių kalbos sintaksėje” įterpiniais laikoma maždaug tai, kas sudaro išplečiamuosius sakinio elementus, o abiejose akademinėse ”Lietuvių kalbos gramatikose” nuo įterpinių atribojami įspraudai.

J. Balkevičius ve své „Současné syntaxe litevského jazyka“ předkládá velmi široké a svébytné pojetí vsuvek. Šíře tohoto pojetí vyplývá z volného základního kritéria pro určování vsuvek — jejich vložení do věty, které je poněkud upřesněno ze sémantického hlediska: vsuvky nerozvíjejí myšlenku věty¹². Nepřítomnost gramatického vztahu k větě, která byla tradičně považována za nejdůležitější znak vsuvek, má v „Současné syntaxi litevského jazyka“ pouze klasifikační význam: podle přítomnosti/nepřítomnosti gramatického vztahu k větě se všechny takto široce chápané vsuvky dělí na dva typy: 1) „vsuvky gramaticky spojené s větou“ a 2) „vsuvky gramaticky nespojené s větou“.

Vsuvky gramaticky spojené s větou představovaly v litevské syntaxi novinku a zároveň byly významným příspěvkem: na základě společného znaku vložení byla seskupena řada syntaktických prvků, které dosud nebyly v pracích o litevské syntaxi náležitě pojednány ani nijak klasifikovány. Jak bude patrné dále, v akademických syntaktických pracích nebyly tyto prvky po opuštění kategorie vsuvek gramaticky spojených s větou náležitě vysvětleny ani z jiných hledisek.

Co jsou vlastně vsuvky gramaticky spojené s větou, ukazuje jejich rozdělení: jde o 1) vložené větné členy a 2) vysvětlující vsuvky větných členů. Vložené větné členy mají dvě podoby: a) srovnávací vložené větné členy (Mėkatis, jako žir jo lievas, mokėjo visiems įtikti), b) vložené větné členy vyjadřující výjimku z negace (Niekas tenai neauga, kaip tik grikiai). Vysvětlující vsuvky větných členů: Naminiai gyvuliai, kaip antai: arkl ys, karvė, kiaulė ir kiti, labai naudingi žmogui; Pusiasalis, arba ekvatorius, dalija žemę į du lygius pusrutuliulius; Pamiškėj, siaurame pūdymų ruože, arė berniokas. Všechny mají stejný gramatický vztah: do věty vstupují prostřednictvím zprostředkujícího slova, jehož syntaktickou funkci opakují. Jejich role ve větě i logicko-sémantický vztah ke zprostředkujícímu slovu jsou však různé — a právě to bylo základem jejich podrobnějšího členění¹³.

To, co se v „Současné syntaxi litevského jazyka“ považuje za vsuvky gramaticky spojené s větou, jsou syntaktické prvky, které spojuje nikoli

¹² To jasně vyplývá z definice vsuvek: „Vsuvkami se nazývají všechna ta slova a slovní spojení, která se do věty vkládají, aby rozšířila sdělovanou myšlenku, vysvětlila jednotlivé větné členy i celou větu nebo označila poznámky a vznikající emoce mluvící osoby“ (Balkevičius 1963: 268).

¹³ Srov.: „Vysvětlující vsuvky větných členů se od vložených větných členů liší tím, že nevynášejí do popředí nové, sousedící jevy <...>, nýbrž vysvětlují jev již vyjádřený větným členem <...>“ (Balkevičius 1963: 271).

183

pouze zmíněný způsob užití jako vsuvky, ale také intonační vyčlenění, zvláštní gramatický vztah a syntaktická funkce, svébytnost logického a sémantického vztahu ke zprostředkujícímu slovu. Každému z těchto znaků lze přikládat prvenství při seskupování těchto syntaktických prvků s jinými a při určování jejich syntaktického statusu. To, co se tedy v „Současné syntaxi litevského jazyka“ považuje za vsuvky gramaticky spojené s větou, lze z různých hledisek hodnotit několika způsoby.

V jiných pracích o litevské syntaxi se pojem vsuvek gramaticky spojených s větou dlouho nerozvíjel ani neprohluboval. Prvky odpovídající vysvětlujícím vsuvkám větných členů se interpretují dvojím způsobem: 1) jako vyčleněné větné členy (vyčleněný přívlastek, vyčleněné upřesňující větné členy) a jako vsunuté výrazy (v akademických pracích), 2) jako vysvětlující a upřesňující větné členy (Kareckaitė 1965: 5—18; Statkevičienė 1983: 182—198). Prvky odpovídající vloženým větným členům se naproti tomu téměř nezkoumají¹⁴.

V syntaxi litevského jazyka, vydané roku 1994, V. Labutis uvádí, že pojetí vsuvek mohou mít různý rozsah, a přiklání se k širokému pojetí vsuvek vytvořenému J. Balkevičiusem (viz Labutis 1994: 101—106).

Akademické popisy syntaxe se gramatickým vztahem vsuvek k větě nezabývají nikoli proto, že by tato otázka již nebyla aktuální — problém vztahu se spíše obchází. Tak například v definicích vsuvek chápaných úzce (LKG: 701; ГЛЯ: 666; DLKG: 641), ačkoli se gramatický vztah nezmiňuje, se za vsuvky nadále považují i konstrukce, které takový vztah mají¹⁵. A což teprve vsunuté výrazy — mnohé z nich jsou s větou gramaticky spojeny.

Práce J. Balkevičiuse je pro utváření pojetí vsuvek důležitá nejen proto, že rozšířila pojem vsuvky, ale také díky novým tvrzením, která umožnila přesnější vymezení tohoto pojmu. 1. Poprvé se v litevské syntaxi obecně poukazuje na specifický obsah vsuvek gramaticky nespojených s větou: „nehovoří o předmětech a jevech skutečného světa, jako vložené větné členy nebo vysvětlující vsuvky větných členů <...>, nýbrž vyzdvihují názory, poznámky a emoce mluvící osoby či jiných osob ve vztahu k vyslovované myšlence nebo jednotlivým větným členům“ (Balkevičius 1963: 275). Dnes se podle tohoto znaku vsuvky odlišují od vsunutých výrazů. A co je nejdůležitější — tento znak předjímá myšlenku, že všechny syntaktické prvky užívané jako vsuvky jsou z hlediska komunikace ve větě vedlejší. 2. Bylo přesně vysvětleno, že vsuvky (samozřejmě ty skutečné) nemají s ostatními slovy věty gramatický vztah typický pro úroveň slovního spojení: „netvoří <...> slovní spojení s ostatními slovy věty

¹⁴ S výjimkou několika ojedinělých příkladů se o nich nepojednává ani v souhrnných akademických pracích (LKG; ГЛЯ).

¹⁵ Jde především o řízené předložkové konstrukce s be (be manęs, be gabumų ir pan.), a také s greta, šalia (viz LKG: 708), které odpovídají vloženým větným členům vyjadřujícím výjimku. Za vsuvky se považují patrně kvůli zavádějící analogii se skutečnými vsuvkami (srov. takové vsuvky: be abejo, be to, be kita ko apod.) — skutečné vsuvky jsou ustálené konstrukce se specializovaným významem.

184

netvoří — nejsou s nimi sjednoceny, nejsou jimi řízeny ani k nim připojeny“ (Balkevičius 1963: 275). 3. Ačkoli se v „Syntaxi současné litevštiny“ s ohledem na tradici předchozích syntaxí řadí mezi vložené výrazy, které nejsou gramaticky spojeny s větou, oslovení, na druhé straně se však vymezují, pravda bez nějakého jednotného základu, takové skupinky větných prvků užívaných jako vsuvky, které lze považovat za zárodek klasifikace vlastních parentetických prvků. Nejprve jsou zmíněna (pravda, mezi vloženými slovy) výplňková slova ¹⁶ (takříkajíc, tedy...), která se v mluveném jazyce „neustále opakují ze zlozvyku“ (Balkevičius 1963: 279). Samostatně jsou vymezena závěrová slova (a dost, a dost, a tak dále...), jimiž „mluvčí ukončuje větu a zdůrazňuje vyslovenou myšlenku jako svůj konečný a nezměnitelný závěr“ (Balkevičius 1963: 281).

Vložené výrazy se v tradiční syntaxi popisují jako samostatné, izolované prvky, protože nemají obvyklý gramatický vztah k ostatním slovům věty, a tím se od nich liší. Proto se zdánlivě už nemusí vysvětlovat, jakého jsou řádu a jaké místo zaujímají mezi ostatními syntaktickými prvky. To značně omezuje možnost charakterizovat samotné vložené výrazy tím, že se lokalizují v systému jiných syntaktických jevů.

Tuto tradici se v syntaxi litevštiny jako první pokusila změnit Z. Dumašiūtė v článku „O větných členech a jejich vzájemných vztazích“ (1963). S tvrzením, že ve větě „nejsou a nemohou být slova bez jakékoli syntaktické funkce“, rozdělila Z. Dumašiūtė všechna možná větná slova do čtyř skupin: 1) slova, která vystupují jako takzvané významové větné členy, 2) slova, která nemají významové funkce a užívají se jako povinná složka významových větných členů, 3) spojky a slova s funkcí spojovací, 4) slova, jimiž se něco sděluje z hlediska samotného mluvčího. Protože slova druhé skupiny nejsou větnými členy, existují tři typy větných členů: 1) významové, 2) spojovací, 3) doprovodné. Vložené výrazy patří do čtvrté skupiny slov a třetího typu větných členů. Ve třídě doprovodných větných členů se stalo odůvodněným dosud v syntaktických pracích obvyklé neztotožňování oslovení ani kladného slova taip a záporného ne s vloženými výrazy; ukázalo se, že citoslovce, ukazovací částice (například, hle, tu a podobně), vyslovované expresivně, už není třeba zařazovat mezi vložené výrazy (jak se to, bohužel, stále děje i v současných popisech syntaxe) — to vše jsou doprovodné větné členy.

Ačkoli doprovodné větné členy nejsou vymezeny bez nedostatků (s ostatními větnými členy netvoří klasifikaci, protože všechny jsou vymezeny jen z jednoho hlediska; samotné doprovodné větné členy jsou velmi různorodé; největší pochybnosti vzbuzuje vedle predikace, determinace a koordinace „objevený“ nový vztah k ostatním slovům věty — syntaktické doprovázení¹⁷), přestože se nestaly litev-

¹⁶ J. Balkevičius (1963: 279) juos dar vadino požodžiais.

¹⁷ Takzvané vztahy na úrovni větných členů jsou vykonstruovány s cílem uměle oddělit vztahy slov ve spojení a vztahy větných členů ve větě. Ve skutečnosti jsou takzvané vztahy větných členů týmiž vztahy (týchž slov) na úrovni spojení: podřazování, souřadnost a v současné terminologii vzájemná závislost (souvislost). Z. Dumašiūtė nazývá syntaktickým doprovázením takový vztah mezi dvěma větnými prvky, kdy „jeden z nich (doprovázející) je s druhým (doprovázeným, „významovým“) spojen pouze svou

185

vské syntaxe, je třeba uznat, že pokus rozdělit větné členy a pojednat o syntaktickém doprovázení pomohl Z. Dumašiūtė zpřesnit pojem a pojetí vložených výrazů a ve srovnání s pojetím J. Balkevičiuse se odůvodněně vydat opačným směrem¹⁸.

Z. Dumašiūtė si všimla, že ne všechny větné prvky, které se tehdy považovaly za vložené výrazy, se vyznačují takovým vztahem, který nazývá syntaktickým doprovázením. Uvedla příklady tohoto typu vložených výrazů ve větách Odolal jsem základním a kněžským (domnělým) povinnostem a neprovinil jsem se proti nim. Když si vzpomněla, otřásl jsem se hrůzou i já — p o n ě k o l i k á t é! — — a poznamenala: „Tyto posledně uvedené vložené výrazy jsou s jinými jazykovými prvky spojeny syntaktickými vztahy příznačnými pro základní jazykový plán. Tímto způsobem jako by vstupovaly do rozšířeného souboru základních (významových) jazykových prvků. Avšak vyslovují-li se intonací příznačnou pro vedlejší poznámky, jsou taková slova a jejich spojení přesto pouze vloženými výrazy pronesenými jakoby mimochodem; na rozdíl od dříve uvedených vložených výrazů se však nazývají nepravými vloženými výrazy“ (Dumašiūtė 1963: 245).

To je počátek zužování pojmu vložených výrazů. Později, když Z. Dumašiūtė psala kapitolu akademické „Gramatiky litevského jazyka“ o vložených slovech a výrazech, oddělila tyto „nepravé“ vložené výrazy od pravých a vymezila je jako vsuvky, samozřejmě s přihlédnutím k příkladům z gramatik lotyštiny, ruštiny a dalších jazyků. Je jen škoda, že zůstala nerozvinuta myšlenka, že některé z těchto „nepravých“ vložených výrazů podle svého vztahu k větě „jako by vstupují do <...> souboru základních (významových) jazykových prvků“, a jsou tedy pouze určitými syntaktickými konstrukcemi.

V akademické „Gramatice litevského jazyka“ tvořily většinu vsuvek takzvané volné vložené výrazy (převážně vložené věty), které „nemají specifické významové funkce ani ustálené lexikální vyjádření“ a „vzhledem ke své připojené povaze <...> se vyskytují pouze uvnitř věty nebo na jejím konci, zpravidla za těmi větnými členy, s nimiž jsou spojeny svým významem“ (LKG: 714). Vsuvky netvořily pouze volné vložené výrazy odlišené od pravých — jde o částečně nově vymezený syntaktický jev, protože jako vsuvky byly charakterizovány i ty větné prvky, které byly v dřívějších syntaktických pracích opomíjeny, například různé vsuvky „technického“ rázu (Jeho žák Vytautas (fotografie vpravo) — jeden z nejnadanějších mladých astronomů); různé větné členy, části souvětí a dokonce několik vět textu, které jsou pro svou vedlejší povahu intonačně odděleny (v písmu vyznačeny závorkami nebo pomlčkami).

významovými funkcemi, ale navzájem se nerozvíjejí <...>. Doprovázení se vyjadřuje nezbytným umístěním doprovázejícího a doprovázeného prvku v téže jednotce souvislé řeči a určitou intonací této jednotky, která zahrnuje oba tyto prvky. Forma doprovázejícího prvku nezávisí na doprovázeném“ (Dumašiūtė 1963: 246). Jak je vidět, takzvané znaky doprovázení také nejsou ničím novým — přibližně odpovídají tomu, co se uvádí při vysvětlování tvrzení, že vložené výrazy nemají gramatický vztah k větě.

¹⁸ Z. Dumašiūtė nevyvrátila pojem vložených výrazů, jak jej vymezuje J. Balkevičius ve své „Syntaxi současné litevštiny“, nýbrž jej považovala za „široce pojímaný pojem vložených výrazů“ (Dumašiūtė 1963: 245).

186

V „Gramatice litevštiny“ se nejprve společně pojednává o všech vložených slovech a výrazech a uvádějí se jejich společné (pravda, velmi neurčité) rysy: 1) vyjadřují dodatečné poznámky související s obsahem věty nebo jejích částí, a jsou tedy spojeny buď s celou větou, nebo s jednotlivými větnými členy; 2) zastupují je ohebná i neohebná slova, jejich spojení i konstrukce; 3) svou stavbou některá vložená slova a výrazy odpovídají větným členům, jiná součástem souvětí; 4) jejich vztah k celé větě nebo k jejím částem se vyjadřuje jejich umístěním ve větě a určitou intonací (obvykle se vyslovují nižším tónem a rychlejším tempem než slova vyjadřující hlavní myšlenku; někdy jsou vložená slova a výrazy oddělena pauzami¹⁹ (viz LKG: 698–700).

Vložená slova a výrazy této „Gramatiky“ však nelze považovat za syntaktickou kategorii zahrnující vložky a vsuvky. Společné pojednání o všech prvcích užívaných jako vložené je zpočátku zřejmě stále podloženo tradicí nediferencovaného zkoumání těchto prvků. Že pojem „vložená slova a výrazy“ je třeba chápat právě takto, dokládá několik skutečností. Za prvé, v době, kdy vyšel třetí svazek „Gramatiky litevštiny“, se v akademickém díle „Pravopis a interpunkce litevštiny“ hovoří pouze o vložkách, přičemž některé případy jejich interpunkčního vyznačování jsou odůvodňovány takovými rysy, jako je vedlejší charakter, specifická intonace aj., které se shodují se společnými rysy vložených slov a výrazů²⁰. Za druhé, pokud by vložená slova a výrazy měly status kategoriálního pojmu, lze se domnívat, že by tato kategorie byla zakotvena v akademické „Gramatice litevštiny“ z roku 1985. V této gramatice se však větné prvky užívané jako vložené již společně neprobírají, a proto se zdá, že zde jsou vsuvky ve srovnání s „Gramatikou litevštiny“ z roku 1976 důsledněji odděleny od vložek. A konečně, kdyby vložená slova a výrazy byly kategoriálním pojmem, lze se domnívat, že by byl zvolen také termín odpovídající jeho statusu.

V pracích o litevské syntaxi se tedy pojetí vložek rozvíjelo dvěma směry: rozšiřovalo se, zejména v „Syntaxi současné litevštiny“ J. Balkevičiuse a v „Syntaxi litevštiny“ V. Labutise (část II), a zužovalo se v akademických gramatikách litevštiny. Analýza vedená jedním i druhým směrem svým způsobem zpřesnila, co jsou vložky. Rozšiřováním pojmu vložek se usilovalo o spojení co největšího počtu větných prvků, které mají nějaké znaky vloženosti, a o jejich nepřímé odlišení,

¹⁹ Taková intonace a pauzy, určené introspekcí, se více hodí pro vsuvky.

²⁰ Příklad nediferencovaného výkladu větných prvků užívaných jako vložené v díle „Pravopis a interpunkce litevštiny“ zřejmě způsobil, že se v pracích o jazykové praxi a výuce jazyka (např.: LKKN: 15–16; Kniūkšta, Lyberis: 54–56; Gedvilas, Kadžytė, Kuzavinis: 198–200; Dobrovolskis: 122–129) udrželo tradiční (široké) pojetí vložek. V současnosti se tedy souběžně užívají dvě pojetí vložek: široké – v pracích o jazykové praxi a výuce jazyka, úzké – ve vědeckých pracích o syntaxi. Ačkoli je široké pojetí vložek v jazykové praxi někdy výhodnější, dvojznačnost pojmu vložek brání lepšímu pochopení samotného jevu; navíc by interpunkci prospělo odlišení vsuvek od vložek, neboť vložky se obvykle oddělují čárkami, zatímco vsuvky také závorkami či pomlčkami.

187

od nevložených větných prvků. Oddělení vsuvek umožnilo přesněji analyzovat samotné vložky: ještě více je diferencovat, vytvořit obecný systém prvků užívaných jako vložené a určit, kterými specifickými znaky se v tomto systému vyznačují vložky.

LITERATŪRA

A m b r a š k a J., Ž i u g ž d a J. 1940: Trumpa lietuvių kalbos gramatika 2. Sintaksė. Kaunas: Sakalas.

B a l a š a i t i s A. 1961: Lietuvių kalbotyros terminų istorija: Filol. m. kand. disert. Vilnius.

B a l k e v i č i u s J. 1963: Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. Vilnius: Valst. polit. ir moksl. lit. l-kla.

B a r a n a u s k a s A. 1896: [Baranauskas A.] Kalbomokslis lietuviszkos kalbos. Išzdūtas per LL. Tilžė: Jagomasto sp.

B ū d a V. 1987: Lietuvių kalbos prijungiamieji sakiniai: Tyrimo istorija. Vilnius: Mokslas.

DLKG: Dabartinės lietuvių kalbos gramatika / Red. V. Ambrazas. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų l-kla, 1994.

D o b r o v o l s k i s B. 1988: Lietuvių kalba: Vadovėlis VIII—IX klasei. Kaunas: Šviesa.

D u m a š i ū t ė Z. 1963: Dėl sakinio dalių ir jų tarpusavio santykių. — Lietuvos TSR MA darbai. Serija A, 2(15). Vilnius: Valst. polit. ir moksl. lit. l-kla, 237—248.

D u r y s M. 1927: Lietuvių kalbos sintaksė. Kaunas: Švyturys.

G e d v i l a s L., K a d ž y t ė L., K u z a v i n i s L. 1982: Lietuvių kalbos vadovėlis. Vilnius: Mokslas.

J a b l o n s k i s J. 1957: Rinktiniai raštai 1. Sud. J. Palionis. Vilnius: Valst. polit. ir moksl. lit. l-kla.

J a n u š e v i č i u s P. 1905: [Januševičius P.] Petras Gražbylys. Santaika (Syntaxis) Lietuviškoje Kalboje. Kaunas: Sakalauskjo sp.

K a l n i u s A. 1943: Lietuvių kalbos sintaksė. Kaunas: Valst. l-kla.

K a r e c k a i t ė J. 1965: Apie apibendrinančiuosius, paaiškinančiuosius ir patikslinančiuosius žodžius sakinyje — Kalbotyra 11, 5—18.

K l i m a s P. 1915: Lietuvių kalbos sintaksė. Kaunas-Vilnius: Švyturys.

K n i ū k š t a P., L y b e r i s A. 1986: Mokomasis lietuvių kalbos rašybos ir kirčiavimo žodynas. Sud. P. Kniūkšta ir A. Lyberis. Kaunas: Šviesa.

K u r s c h a t F. 1876: Grammatik der littauischen Sprache von dr. Friedrich Kurschat. Halle: Buch. des Weisenhauses.

K u z m i c k i s Z. 1930: Lietuvių kalbos sintaksė. Kaunas: Sakalas.

L a b u t i s V. 1994: Lietuvių kalbos sintaksė 2. Vilnius: VU l-kla.

LKG: Lietuvių kalbos gramatika. T. 3. Sintaksė. Vyr. red. K. Ulvydas. Vilnius: Mokslas, 1976.

LKRS: Lietuvių kalbos rašyba ir skyryba / Ats. red. A. Valeckienė. Vilnius: Mokslas, 1976.

LKKN: Lietuvių kalbos komisijos nutarimai. Vilnius: Mokslas, 1987.

M e š k a u s k a s P. 1929: Lietuvių kalbos sintaksė. Kaunas: Šviesa.

MLLVG 2: Mūsdienu latviešu literatūras valodas gramatika. 2. Sintakse. Rīgā: Latv. PSR zinātņu akad. izdevniecība, 1962.

P a l i o n i s J. 1957: J. Jablonskis ir jo lietuvių kalbos vadovėliai. — Jablonskis J. Rinktiniai raštai 1. Sud. J. Palionis. Vilnius: Valst. polit. ir moksl. lit. l-kla, 7—56.

P a l i o n i s J. 1979: Lietuvių literatūrinės kalbos istorija. Vilnius: Mokslas.

P i r o č k i n a s A. 1978: J. Jablonskis — bendrinės lietuvių kalbos puoselėtojas. Vilnius: Mokslas.

188

Sabaliauskas A. 1979: Lietuvių kalbos tyrinėjimo istorija (iki 1940 m.). Vilnius: Mokslas.

Schleicher A. 1856: Handbuch der litauischen Sprache von August Schleicher. Bd. 1. Grammatik. Prag: Clave.

Sirtautas V., Grenda Č. 1988: Lietuvių kalbos sintaksė. Vilnius: Mokslas.

Statkevičienė J. 1983: Apibendrinimas, aiškinimas ir tikslinimas vientisiniame sakinyje. — Lietuvių kalba mokykloje. Sud. V. Drotvinas. Kaunas: Šviesa, 182—198.

Stuobris A. 1906: Kalbamokslis. Lietuviškos kalbos. Parašė Adomas Stuobris. Ryga: Jakavičiaus kn.

Zinkevičius Z. 1992: Lietuvių kalbos istorija 5. Bendrinės kalbos iškilimas. Vilnius: Mokslo ir encikl. 1-kla.

Žiugžda J. 1945: Lietuvių kalbos gramatika 2. Sintaksė. Kaunas: Valst. ped. lit. 1-kla.

ГЛЯ: Грамматика литовского языка. Гл. ред. В. Амбразас. Вильнюс: Мокслас, 1985.

ГРЯ: Грамматика русского языка 2. Синтаксис 2. Ред. коллегия: В. Виноградов и др. Москва: Изд-во АН СССР, 1960.

Останин А. И. 1969: Вводные слова и словосочетания в современном русском языке. Дис.... канд. филол. наук. Саратов.

Руднев А. Г. 1959: Синтаксис осложненного предложения. Москва: Учпедгиз.

Седун Е. П. 1959: О так называемых ”вводных” и ”вставных” конструкциях. — Славянское языкознание. Отв. ред. В. В. Виноградов. Москва: Изд-во АН СССР. Ц. 186—194.

AUFFASSUNG DER EINSCHALTUNGEN IN DER LITAUISCHEN SYNTAX

Zusammenfassung

In der litauischen Syntax treten deutlich zwei Tendenzen der Auffassung der Einschaltungen zutage. 1. Es wird eine breite Auffassung der Einschaltungen geschaffen: man verbindet möglichst viele syntaktische Elemente zusammen, die irgendwelche parenthetischen Merkmale aufweisen (s. Rygiškių Jonas (Jonas Jablonskis) ”Syntax litauischen Sprache”, 1911; frühere und gegenwärtige Handbücher der Syntax, Werke der Sprachpraxis; eine eigenartige breite Auffassung der Einschaltungen bietet J. Balkevičius in ”Syntax der gegenwärtigen litauischen Sprache”, 1963). 2. Die Auffassung der Einschaltungen wird verengert: parenthetische Elemente werden differenziert — als Einschaltungen werden nur konstante, mehr oder weniger standardisierte Elemente genannt, die spezifische Funktionen im Satz und im Text erfüllen; die anderen nennt man Einfügungen (s. ”Grammatik der litauischen Sprache”, Bd. 3, 1976 — Autor des Kapitels Z. Dumašiūtė, ”Grammatik der litauischen Sprache”, 1985 — Autor des Kapitels A. Ruže; auch ”Syntax der litauischen Sprache” von V. Sirtautas und Č. Grenda).

189