LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Gertrūda NAKTINIENĖ

PŘÍČINNÁ SLOVESA JIŽNÍCH A VÝCHODNÍCH VYŠŠÍCH LITOVSKÝCH NÁŘEČÍ V LEXIKONECH

1. Potíže s uváděním kauzativních a faktitivních sloves v akademickém „Slovníku litevského jazyka“ (dále LKŽ) podnítily podrobnější zájem o jejich užívání v nářečích jižních vyšších Litevců a východních vyšších Litevců vilnišských. Zvláště problematické jsou deriváty těchto nářečí s příponami -(d)yti, -(d)inti. Některé z nich jsou bezdůvodně považovány za kauzativní, např.: užremdyti Pls (LKŽ XI 427), nebo dokonce za faktitivní, např.: apleisd yti Rod (LKŽ VII 243), atsakydyti Grv (LKŽ XII 22), nusėmyti Grv, Rod (LKŽ XII 356–357), priimdyti Dv, Rod, Knv, Arm (LKŽ IV 66). Je proto zajímavé prozkoumat, která kauzativní (a faktitivní?) slovesa jsou uvedena ve „Slovníku nářečí Lazūnů“ (dále LzŽ) a „Slovníku druskininkajského nářečí“ (dále DrskŽ), porovnat jejich údaje s údaji LKŽ a pracemi různých autorů. Byla vybrána všechna slovesa uvedená v LzŽ a DrskŽ, která mají formální a sémantické rysy kauzativních (faktitivních) sloves a základová slova doložená v těchto slovnících nebo ve „Slovníku litevského jazyka“.

2. Na rozdíl od LKŽ nejsou kauzativní slovesa v LzŽ a DrskŽ obvykle spojována se základovými slovy. Jak se uvádí v úvodu LzŽ, od gramatických značek u sloves se upustilo, „protože charakteristika mnoha z nich se neliší od spisovného jazyka“ (LzŽ 11), a -dyti i některé další přípony mohou mít více významů, které závisí na kontextu, proto „bez jejich podrobnějšího rozboru může taková charakteristika pouze mást“ (LzŽ 11).

V DrskŽ se vyskytuje jen několik ojedinělých případů, kdy jsou kauzativní slovesa spojována se základovými slovy: a) několik kauzativních sloves je označeno gramatickými zkratkami, např. migdyti caus. migti (DrskŽ 210), b) několikrát jsou použity parafráze „způsobit, aby…“, „nutit (koho co dělat)“, např.: šiūgždyti, -o, -ė „způsobit, aby šiugždėtų“ (DrskŽ 377), (DŽ₂ – kauz.), 2 pūdyti, pūdžia, -ė „nutit hnít“ (DrskŽ 285), plukdyti, plūkdo, plūkde 1. „učit, nutit plavat“ (DrskŽ 274).

Aby byl omezen rozsah slovníků, byly zvoleny způsoby uvádění, při nichž se slova porovnávají se spisovnými ekvivalenty uvedenými v DŽ₂; LzŽ vysvětluje „jako ve spisovném jazyce“ (u slov, jejichž význam a forma se shodují s DŽ₂) a „jako ve spisovném jazyce 1“ (u slov, jejichž forma se v něčem liší, ale první význam odpovídá významu uvedenému v DŽ₂).

Podobně se postupuje i v DrskŽ. Při spojování slov s ekvivalenty uvedenými v DŽ₂ se používají tyto způsoby odkazování: „jako ve spisovném jazyce“, „jako ve spisovném jazyce, význam“, „jako ve spisovném jazyce“

154

„významy“.

Že je sloveso v těchto slovnících považováno za kauzativní, lze obvykle poznat jen nepřímo. Např.: lipdyti, lipdo, lipdė „jako ve spisovném jazyce“ (DrskŽ 193) – srov. lipdyti, lipdo, lipdė 1. kauz. lipti 1 (DŽ₂ 372); skandyti, skanḋo, skandė „jako ve spisovném jazyce, významy“ (DrskŽ 327) – srov. skandinti, -a, -o 1. kauz. skęsti 1. (DŽ₂ 704). Totéž platí také pro vysvětlení synonymy, např. mirkdyti, -ina, -ino „smáčet“ (DrskŽ 212) – srov. šlapinti, -a, -o „učinit mokrým“ (DŽ₂ 817), tj. „učinit jakým“ je obvyklá parafráze kauzativních sloves odvozených od přídavných jmen.

Takové nepřesné popisy významů a vynechávání dokladů z důvodu stručnosti činí obraz nářeční slovní zásoby nejasným a výzkum sémantiky a užívání často dokonce nemožným. Ne vždy se podaří zjistit, zda významy kauzativních sloves a jejich základových slov odpovídají; základové slovo někdy není uvedeno vůbec.

3. Od spisovného jazyka se nejméně liší primární slovesa s jiným stupněm vokalického střídání, která jsou sice ve slovnících (DŽ, DŽ₂, DŽ₃, LKŽ) i v odborné literatuře považována za kauzativní nepravidelně (Jablonskis 1957: 289; LKG II 25; Paulauskienė 1994: 286–287).

Že jsou za ně považována i v těchto nářečních slovnících, lze pouze usuzovat ze způsobu uvádění, např. plėšti, -ia, -ė „jako ve spisovném jazyce 1“ (LzŽ 200) – srov. plėšti, -ia, -ė kauz. plyšti. 1. „trhat, odlupovat z povrchu“ (DŽ₂ 573).

Odlišná forma oproti spisovným ekvivalentům se vyskytuje jen ojediněle. Za zmínku stojí sloveso gráuti, -na, gróvė „porážet“ (LzŽ 84) vedle griūti, griūna, griūvo (LzŽ 87), varianta 3. osoby jednotného čísla prézentu I. třídy kėla vedle kėlia (DrskŽ 146).

V LzŽ nejsou doloženy významy, které by umožňovaly přímo spojit slovesa džiáuti (LzŽ 68), tráukti (LzŽ 269), veisti (LzŽ 284) se slovesy džiūti (LzŽ 68), trūkti (LzŽ 271), viršti (LzŽ 288). Není jasné, zda se tyto významy v daném nářečí nevyskytují, nebo zda je sběratelé lexikálních údajů nezaznamenali.

4. V LzŽ je poměrně hojně zastoupen slovotvorný typ kauzativních sloves -inti, -ina, -ino. Většina z nich se shoduje s odpovídajícími slovesy spisovného jazyka, např.: báltinti, -ina, -ino „jako ve spisovném jazyce“ (LzŽ 31): báltas (LzŽ 31), báltį (LzŽ 31); rūginti, -ina, -ino „jako ve spisovném jazyce“ (LzŽ 225): rūgti (LzŽ 226) atd.

Obdobné deriváty s příponou -inti se vyskytují v Dieveniškės, např.: reik’a pa-val’ginc’ (dát dětem najíst) (Lipskienė, Vidugiris 1967: 207).

Mezi kauzativními slovesy uvedenými v DrskŽ vyniká mimořádným počtem podtyp tohoto typu -yti, -ina, -ino.

V druskininkském nářečí, stejně jako v jiných jihoaukštaitských nářečích, přešla slovesa s příponou -inti ke slovesům s příponou -yti. Kolísání těchto přípon, ačkoli není dostatečně prozkoumáno, je známo i v širším měřítku, např. šlapinti || šlapyti Ukmergė (LD 198).

Infinitivní přípona -yti se pravděpodobně vytvořila analogicky podle nových tvarů budoucího času bez n, vzniklých působením fonetického zákona in/s>y

155

(Endzelynas 1957: 181; LKG II 265).

Přípona -inti se v druskininkském nářečí vůbec nevyskytuje, proto jsou v heslech DrskŽ tato slovesa uváděna v infinitivu s -yti. Postupuje se opačně než v LKŽ, kde jsou společně uváděny doklady z mnoha dialektů a nářečí. V tomto slovníku jsou infinitivní varianty se stejným kořenem, jejichž tvary přítomného a minulého jednorázového času se shodují, zahrnuty do jednoho hesla. Infinitivní přípona -yti je v LKŽ uváděna jako varianta přípony -inti, např.: saušinti(-yti), -ina, -ino Drsk, Grv (LKŽ XII 217–218).

Mezi slovesy tohoto podtypu se vyčleňují: a) přízvukové varianty, např.: džiovyti, -ina, -ino (DrskŽ 82), ilsyti, -ina, -ino „trápit“ (DrskŽ 119), juokyti, -ina, -ino „jako význam ve spisovném jazyce“ (DrskŽ 129); b) významové varianty, např.: nugeibyti, -ina, -ino „usmrtit“ (DrskŽ 97), gyvyti, -ina, -ino „oživit“ (DrskŽ 104), grýnyti, -ina, -ino „učinit chudým“ (DrskŽ 113): srov. grýninti, -a, -o „učinit čistým“ (DŽ 187).

5. Ve srovnání se spisovným jazykem je slovotvorný typ kauzativních sloves -yti, -o, -ė v jihoaukštaitských a východoaukštaitských vilniuských nářečích vzácný. V LžŽ a DrskŽ se najde jen několik málo příkladů, např.: jūnkyti, -o, -ė 1. „odnaučit sát“, 2. „učit“ (DrskŽ 127): jūnkti (DrskŽ 128), gesyti, gėso, gėsė viz gesinti (LžŽ 79).

6. Velmi produktivní je slovotvorný podtyp -dyti, varianty přípony -dyti u přípony -dyti, -o, -ė. Mnohá slovesa z tohoto podtypu jsou stejná jako ve spisovném jazyce, např.: 1) gýdyti, -o, -ė „jako ve spisovném jazyce“ (LžŽ 79): 1 gýti (LžŽ 81), migdýti, migdo, migdė „jako ve spisovném jazyce“ (LžŽ 163): migti (LžŽ 163), tildyti, -o, -ė „jako ve spisovném jazyce“ (LžŽ 267): tilti (LžŽ 267) atd.; 2) klupdyti, klūpdo, klūpdė „jako ve spisovném jazyce“ (DrskŽ 159): klūpti (DrskŽ 159), tupdyti, tūpdo, tūpdė 1. „způsobit, aby seděl“ (DrskŽ 422): tupėti (DrskŽ 422); želdyti, -o, -ė 1. „způsobit, aby rostl“ (DrskŽ 474): želti (DrskŽ 474) atd.

V druskininkském nářečí byly zaznamenány případy přechodu sloves o-kmene do kmene įa, např.: girdžia (DrskŽ 102) „napájel“, migždžia (DrskŽ 210) „uspává“, pūdžia (DrskŽ 285) „ničí“ atd. Přechod tvarů o-kmene této přípony do kmene įa v nářečí Gervėčiai popsala J. Kardelytė, např.: girdz’a~ girdžia „napájel“, ródz’a~ rodžia „ukazuje“, unšildz’a ~ anšildžia „zahřívá“ (GrvT 82–83).

Podle údajů Z. Zinkevičiuse byly tvary kmene įa u kauzativních sloves s příponou -d- zaznamenány v mnoha východoaukštaitských nářečích. „Počátek kolísání dala patrně stejná minulá doba, srov. gýdo, gýdė ir snaudžia, snaudė“ (LD 344).

7. Bylo nalezeno málo kauzativních sloves slovotvorného podtypu -dyti, -dina, -dino (jejich tvary přítomného a minulého jednorázového času se ve slovnících obvykle uvádějí bez -d-), např.: šokdýti, -ina, -ino 1. „způsobit, aby tančil“ (DrskŽ 383), trukdýti, -ina, -ino 1. „zdržovat, překážet“ (DrskŽ 420) atd.

8. V LžŽ byla nalezena pouze dvě slova s tvary -yti, -ija, -ijo – bályti, -ija, -ijo (LžŽ 31): báltas, bálti (LžŽ 31) a slovansky založené čýstyti, -ija, -ijo „čistit“ (LžŽ 48) jsou zcela netypickými deriváty tohoto systému.

9. Pokud jde o kauzativní slovesa obou nářečí – druskininkského a lazūnského –

156

charakteristická variantnost.

V LzŽ se vyskytují varianty mezi slovesy -inti, -ina, -ino a -(d)yti, -o, -ė, např.: gesyti, gėso, gėse viz gesinti (LzŽ 79): gesinti, -ina, -ino (rt.) „jako spis.“ (LzŽ 79), pirktdyti, pirikdo (pirikdžia), pirikdė viz pir kandidti (LzŽ 195): pirkdinti, -ina, -ino „kupovat“ (LzŽ 195), saldyti, -o, -ė viz saldinti (LzŽ 228): saldinti, -ina, -ino „jako spis.“ (LzŽ 228).

Varianty -(d)yti, -o, -ė jsou zcela oprávněně uváděny pod -inti, -ina, -ino jako hlavními: tyto posledně uvedené jsou nejčastější ze všech kauzativních sloves zaznamenaných v LzŽ.

V druskininkajském nářečí jsou tyto slovotvorné typy a podtypy, stejně jako v ostatních jihoaŭkštaitských nářečích, ještě více smíšeny a hojně se v nich vyskytují souběžné varianty. Protože nejčastěji kolísají tvary přítomného a minulého jednorázového času, bývají obvykle uváděny v témže hesle, např.: gydyti, gydžia (-ina, -ino), -ė (-ino) „jako význam spis. výrazu“ (DrskŽ 99), girdyti, girdžia (-ina), -ė (-ino) 1. „jako význam spis. výrazu“ (DrskŽ 102), migdyti, -ina (migdžia), -ino (migdė) (DrskŽ 210), žūdyti, -ina (-o), -ino (-ė) viz žudyti (DrskŽ 484): žudyti, žūdo, žūdė (nj.?) „jako spis.“ (DrskŽ 484) atd.

Takové mísení, kdy se místo tvarů kmenů a- užívají tvary s -ina a naopak, je v jihoaŭkštaitských nářečích poměrně rozšířené. Podle názoru Z. Zinkevičiuse „mísení mohl původně vyvolat infinitiv, který ve velké míře kolísá mezi tvary s -yti ir -inti“ (LD 344).

Fonetický zákon, který změnil tvar budoucího času, tedy přiměl ke změně infinitiv a tato změna smísila slovotvorné typy kauzativních sloves. Jednotný minulý čas, který způsobil pronikání kmene ia- do přítomného času kmene a-, ještě více rozmnožil varianty.

10. Odvozeniny s příponami -(d)yti, -(d)inti mohou v jihoaŭkštaitských a východoaŭkštaitských vilniškých nářečích, stejně jako ve spisovném jazyce (srov. LKG II 262), avšak častěji, vyjadřovat nejen kauzativum, ale také a) prostý děj (nejčastěji neomezeného trvání), např. audýti, audė, audė „obouvat“, b) opakovaný nebo trvající děj spojený se zvukem, např. knibždýti, knibždo, knibždė „rachotit“; c) opakovaný děj neomezeného trvání (iterativnost, durativnost), např. vesdýti, vėsdo, vės dė viz vesdinėti (LzŽ 285).

Podle sestavovatelů LzŽ jsou iterativně-durativní slovesa na -dyti, -inti v lazūnském nářečí poměrně rozšířená (LzŽ 8).

O durativních odvozeninách na -d- v nářečích Dieveniškės, Gervėčiai, Lazūnai a Žietela psal již P. Arumaa (Arumaa 1930: 57–58, 63, 68, 78). V nářečích Ródūnia a Lazūnai bylo konstatováno užívání přípony -dyti místo -(d)inėti nebo vedle ní ve stejných významech (Vidugiris 1961: 224, 227). Bylo analyzováno užívání iterativních přípon -dyti, -(d)in(ė(dy)ti v nářečí Gervėčiai (GrvT 77, 82–83).

Vysvětlení lexikálního významu, které se ve slovnících často objevuje, ukazuje, že přesto nelze vždy přesně určit povahu užití slovesa v konkrétní větě. Např.: imdyti, imdo, imdė „brát, brávat“ (LzŽ 92), sukdýti,

157

sūkdo, sūkde „kroutit, ohýbat“ (DrskŽ 355).

Podobný jev byl konstatován při popisu nářečí Ramaškoniai a Žietela. Slovesa s příponou -dyti v těchto nářečích nemusí vyjadřovat opakování děje (Šukys 1960: 183; Vidugiris 1961: 223–225). V nářečí Dieveniškės může přípona -dyti „vyjadřovat jak opakovaný (často v určitých časových intervalech se opakující), tak jednorázový rozšířený děj, jeho trvání“ (Lipskienė, Vidugiris 1967: 206).

Podoba a) těchto sloves i spisovných a dalších nářečních kauzativních a obstarávacích sloves, b) stavba vět a často také sémantická souhra jejich prvků bývají podobné. Např.: piirkdinti, -ina, -ino 1. cur. pirkti 1: Dirbysiu žagrelę, pirkdysiu jautukus, kaldysiu noragėlius Klp (LKŽ IX 1089) – 2. „kupovat“: Landžioja vaikai po tvoras, kelines palupa, rubašką palupa, ir tu pirkdin’ vel Lz – (LKŽ IX 1089); nurenǵdinti cur. nurengti 1: Bloko raštvedys juos nurengdino B. Sruog (LKŽ XI 445) – nurengdyti „svléci“: Paporino, kap ragana seselę pagr iovė ir nurengdė Žrm (LKŽ XI 445).

Při uvádění dokladů užití těchto významů se vyskytují nepřesnosti v lexikografickém zpracování. Zkratka cur. je bez jakýchkoli dokladů připojena k heslovému hnízdu slovesa rengdyti, jehož všechna předponová slovesa jsou správně vysvětlena spisovnými ekvivalenty bez přípony (LKŽ XI 445). Sloveso nusėmdyti, nemělo být považováno za obstarávací, např.: Pastatčiau per didelį sagona, vandenio daug – nusemdžiau kiek Rod (LKŽ XII 356–357).

Sloveso užremdyti caus. užremti 1 nelze považovat za kauzativní: Užremdom duris ir esim gult Pls (LKŽ XI 427). Jde nejspíše o doklad iterativního durativního významu.

Obstarávací slovesa, která splňují všechna kritéria jejich vymezení (jako spisovná áusdinti, kál dinti, siū dinti), nebyla nalezena ani v nářečních slovnících LzŽ a DrskŽ. Dva doklady užití zkratky cur. v DrskŽ jsou náhodné: mirkýti, -ina, -ino cur. mirkti 1. „držet ponořené“, 2. „polévat vodou“ (DrskŽ 212); myždyti, myždo, myždė cur. myžti (DrskŽ 213). Obě základová slovesa jsou intranzitivní a hloubková struktura vět neodpovídá složité struktuře vět s obstarávacími slovesy [(subjekt iniciátor + jeho řídící činnost)→ (subjekt vykonavatel děje nebo prostředník + jeho konkrétní činnost)→(objekt + změna jeho stavu nebo děj)]. Podobnost slovesa dirbdyti, dirbdo, dirbdė „význam spis. dirbti“: pridi.rbd(’i)e patagràpiju. † turė’s’u pakì mirs’u (DrskŽ 68), se slovesem dirbdinti, -a, -o prp. dirbti 2 (DŽ₂ 122) je pouze vnější.

Poněkud méně problémů lexikografického zpracování přinášejí případy, kdy slovesa s uvedenými nářečními příponami -(d)yti, -(d)inti mají jiné lexikální významy. Např.: nutvódyti „opláchnout“: [Linų galvutes] kultuve tvója ir nutvódo Grv (LKŽ XVII 329) – nutvódinti cur. nutvoti 1: Rykštėmis nutvodina S. Dauk (LKŽ XVII 329).

Avšak i zde se může vyskytnout ta či ona nepřesnost. Nemělo být zkrá-

158

… pojmenování současně i u slovesa s lexikálně změněným významem priimdyti současné priimti. 1. „vzít si k sobě nebo k sobě domů“: Viedma vaiką priimdė savo globon (ps.) Dv [...], 2. „pohostit“: Svečius priimdė ir pyragu, ir noragu Rod [...], 3. zvrat. „uložit si do hlavy; zapamatovat si“: Ką kas sako, aš ir prisimdau Arm (LKŽ IV 66). Tyto doklady užití můžeme porovnat se skutečným kurativním slovesem nuimdinti současné nuimti I: Vyresnybė nuimdino stogą M. Valanč (LKŽ IV 66). Zkratka současné leisdvti by v hesle lizdas neměla být uvedena, protože doklady užití ne všech jeho předponových sloves lze vykládat stejně. Lze diskutovat, zda je sloveso įleisdvti ve větě Aš įleisdyčiau šviesią saulę KlvD 115 (LKŽ VII 243) kurativní, nebo kauzativní. Údaje z Gervėčių, Pelesy a Ródūnie však kurativitu neukazují, např.: Išgaląstą peilį sulėsdė pė diržą, kad aštresnis būt Gry (LKŽ VII 244).

11. Způsob užívání přípon -(∂)yti, -(∂)inti u jižních aukštaitských a východních aukštaitských vilniškių svědčí o dávno známé blízkosti významů 1) kauzativních, kurativních a 2) iterativních, frekventativních a durativních.

Kauzatyvinių veiksmažodžių kilmės iš iteratyvinių hipotezę (Delbrück 1897: 119) laikė galima ir B. Serebrennikovas, remdamasis dažnai pasitaikančiu šių priesagų ir jų reikšmių artumu (Serebrennikov 1974: 175–176). Atitinkami ide. kalbų vediniai vadinami iteratyvais-kauzatyvais (Meje 1951: 191). Analizuojant lietuvių kalbos iteratyvus-kauzatyvus, nustatytas vedinių reikšmės priklausymas nuo pamatinio žodžio reikšmės. “Jei pamatinis žodis reiškia aktyvų į objektą nukreiptą veiksmą, tai vediniai - arba iteratyvai (kartotinė reikšmė dažnai gerokai išblukusi), arba kuratyvai. Jei pamatinis žodis reiškia judėjimą ar kokį kitą savaiminį procesą, tai jo vediniai turi priežastinę reikšmę” (Kaukienė 1994: 204).

Tento vztah lze pozorovat také v případech užití lotyšských sloves s příponou -inā- (příbuznou litevské slovesné příponě -inoti). V lotyštině mohou slovesa s příponou -inā-, někdy také s formantem -d-, ačkoli obvykle vyjadřují kauzativitu, nést také a) iterativní odstín, např.: grabināt „brnkat, drncat, chrastit“, skubināt „pobízet, naléhat, hnát, pohánět“ nebo b) iterativní význam, např.: luncināt (asti) „vrtět (ocasem)“, purināt „třást, potřásat; kypřit“. Slovesa jako audināt, šūdināt vyjadřují buď trvající děj (ilgstošu procesu), nebo totéž co jejich základová slovesa aust, šūt (MLLVG 339).

V nářečích jižních aukštaitů a východních aukštaitů vilniškių vystupuje společný rys významů těchto přípon – trvání děje (durativnost). Všechny probírané významy sloves, 1) iterativní, frekventativní, durativní a 2) kauzativní, kurativní, mají společný rys delšího trvání. Vyjadřují děje časově složitější než děje základových sloves.

V těchto nářečích se hojně užívá přípona -(d)inėti, která vyjadřuje iterativní,

159

opakované a trvající děje a často má význam imperfektivního vidu, podobně jako ve slovanských jazycích (Vidugiris 1961: 228–229). Je možné, že sousedství slovanských jazyků podpořilo také durativní význam přípony -dyti (-dinti). Ať jsou příčiny tohoto jevu jakékoli, slovesa jako atsakydyti, nusemdyti, priimdyti, užremdyti aj. se zdánlivě podobají kurativním slovesům, ale vyjadřují pouze déle trvající děj označený základovým slovem. Tato přípona nebyla použita k vyjádření ještě složitější situace. Její deriváty se nestaly kurativními slovesy, která předpokládají přítomnost zprostředkujícího subjektu (konatele) v hloubkové, někdy i povrchové, struktuře věty. Srov.: atnešdinti 1. kur. atnešti 1: Plaučiūns daug... ragaišių per tarnus atnešdino kūmams K. Donel (LKŽ VIII 702); Baltazaras atnešdino aukso ir sidabro indus I (LKŽ VIII 702). – atnešdyti 1. „přinést“: Tu, sūneli, prauskis – aš tau čia valgytie atnešdysiu Aru 11 (Grv) (LKŽ VIII 703).

12. Závěry.

12.1. Kauzativní slovesa jižních aukštaitů a východních aukštaitů vilniškių nejsou ve slovnících vždy uváděna správně. Popisy významů a gramaticko-lexikální skupiny nejsou dostatečně přesné. Nedostatek dokladových vět způsobuje, že obraz nářeční lexiky je neúplný, a ztěžuje výzkum sémantiky a užívání.

12.2. Více údajů lze v nářečních slovnících najít pro badatele zabývající se formou.

Primární kauzativní slovesa s jiným stupněm vokalického střídání se nejvíce podobají odpovídajícím spisovným výrazům.

V užívání příponových sloves jsou rozdíly. V nářečí Lazūnai je nejhojnějším derivačním typem kauzativních sloves -(d)inti, -ina, -ino, v nářečí Druskininkai typ -(d)yti, -o, -ė. Infinitivní přípona -inti se v nářečí Druskininkai vůbec nevyskytuje. Přípona -yti jižních aukštaitů, která vznikla analogií s novými tvary budoucího času bez n, vedla ke směšování derivačních typů. V přítomném čase vznikly analogií s tvary budoucího času případy přechodu kmene na o na kmen ia. Tyto příčiny vedly k rozmanitosti variant.

12.3. Odvozeniny přípon -(d)y̌ti, -(d)inti mohou v těchto nářečích vyjadřovat nejen kauzativitu, ale také prostý (zpravidla durativní) děj nebo iterativnost a durativnost. Slovesa s těmito příponami mají poměrně často jiné lexikální významy než ve spisovném jazyce. Nepřesnosti lexikografického zpracování lze vysvětlit zavádějící podobností formy a syntaktického okolí iterativních, durativních a kurativních sloves. Všechny významy odvozenin těchto přípon, 1) iterativní, frekventativní, durativní a 2) kauzativní, kurativní, spojuje společný rys d e l š í h o t r v á n í.

V nářečích jižních aukštaitů a východních aukštaitů vilniškių tyto přípony nezískaly kurativní význam. Znalost údajů lingvistické geografie tedy může pomoci předcházet chybám v lexikografickém zpracování.

160

LITERATURA A PRAMENY

A r u m a a P. 1930: Litauische Mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend, Dorpat: Postimees.

D e l b r ü c k B. 1897: Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen 1, Strassburg.

DrskŽ – N a k t i n i e n ė G., P a u l a u s k i e n ė A., V i t k a u s k a s V. Slovník druskininkajského nářečí, Vilnius: Mokslas, 1988.

DŽ₂ – Dabartinės lietuvių kalbos žodynas, Vilnius: Mintis, 1972.

E n d z e l y n a s J. 1957: Baltų kalbų garsai ir formos, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

GrvT– K a r d e l y t ė J. Gervėčské nářečí, Vilnius: Mintis, 1975.

J a b l o n s k i s J. 1957: Rinktiniai raštai 1, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla.

K a u k i e n ė A. 1994: Lietuvių kalbos veiksmažodžio istorija 1, Klaipėda.

LD – Z i n k e v i č i u s Z. Litevská dialektologie, Vilnius: Mintis, 1966.

L i p s k i e n ė J., V i d u g i r i s A. 1967: Nářečí v Dieveniškės. – Otázky litevské lingvistiky 9, 183–222.

LKG II – Gramatika litevského jazyka 2, Vilnius: Mintis, 1971.

LKŽ III–XVII – Slovník litevského jazyka 3–6, Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1956, 1657, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16–17: Nakladatelství věd a encyklopedií, 1995, 1996.

LzŽ – P e t r a u s k a s J., V i d u g i r i s A. Slovník lazūnského nářečí, Vilnius: Mokslas, 1985.

M e j e A. 1951: Obščeslavianskij jazyk, Moskva: Izdatel'stvo Inostrannoi literatury.

MLLVG – Gramatika současného lotyšského spisovného jazyka 1, Rīga: Nakladatelství Akademie věd Lotyšské SSR, 1959.

P a u l a u s k i e n ė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla.

S e r e b r e n n i k o v B. 1974: Pravděpodobnostní základy komparativistiky, Moskva: Nauka.

Š u k y s J. 1960: Būdingesnės Ramaškonių tarmės ypatybės. – Lietuvių kalbotyros klausimai 3, 177–189.

V i d u g i r i s A. 1961: Veiksmažodžiai su priesagomis –inėti ir -dinėti Zietelos tarmėje. – Lietuvos TSR MA Darbai, Serija A, 2 (11), 219–231.

KAUZATIVNÍ SLOVESA JIŽNÍ AUKŠTAITSKÉ A VÝCHODNÍ AUKŠTAITSKÉ VILNIUSKÉ PODNÁŘEČNÍ VARIETY VE SLOVNÍCÍCH

Shrnutí

Kauzativní slovesa jižní aukštaitské a východní aukštaitské vilniuské podnářeční variety nejsou ve slovnících vždy náležitě představena. Popisy jejich významů a jednotlivých gramaticko-lexikálních skupin postrádají přesnost, dokladový materiál je nedostatečný, což neumožňuje vytvořit vyčerpávající obraz nářeční slovní zásoby a ztěžuje výzkum její sémantiky a užívání. V podnářečí Lazūnai je nejčetnější slovotvorný typ kauzativních sloves -(d)inti, -ina, -ino, např. rüginti, -ina, -ino (LzŽ 225); v druskininkajském podnářečí jde o typ -(d)yti, -o, -ė, např. skanýti, skañdo, skañdė (DrskŽ 327). Druskininkajské podnářečí nemá infinitivní příponu -inti. Jihoaukštaitská přípona -yti, která se do nářečí dostala analogií s novými tvary budoucího času

161

bez „n“, způsobila směšování slovotvorných typů. Byly zaznamenány případy přechodu kmenů na -o na kmeny na -ja v přítomném čase analogií s tvary budoucího času; to vše vedlo k velkému množství variant, např. gýdyti, gýdžia (-ina, -o), -ė (-ino) (DrskŽ 99).

Deriváty přípon -(d)yti, -(d)inti mohou v těchto podnářečích vyjadřovat nejen kauzativitu, ale také společný děj, iterativnost nebo durativnost, např. imďýti, imďo, imďe ‘imti, imineti’ (LzŽ 92). Kurativní slovesa se vůbec nevyskytují. Nepřesnosti v lexikografické interpretaci lze vysvětlit zavádějící podobností tvarů iterativně-durativních sloves a kurativních sloves i jejich syntaktického prostředí.

162