LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997)

LEKSIKOGRAFIJOS IR LEKSIKOLOGIJOS PROBLEMOS

Jolanta ZABARSKAITĖ Jurgita PAULAUSKAITĖ

SÉMANTICKÉ ZVLÁŠTNOSTI SLOV-KÓDŮ HÁDANEK

Když thébská sfinga lstivě kladla otázku: „Kdo ráno chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech nohách?“ – nečekala, že Oidipús hádanku rozluští. Možná poté, co se sfinga vrhla ze skály a zabila se, vznikla hádanková slova-kódy, tj. lexémy, které v hovorovém jazyce neexistují, např.: styplys „stonek máku“, vingurgalvis „potůček“, šiūžeika „hřeben“, tilindis „vítr“, vaituklė „prase“, kabalas „hráškový lusk“, takutis „vlk“ atd.

To je samozřejmě žertem. Vážně vzato – lexémy užívané v hádankách různými způsoby kódují slovo, které je třeba uhodnout. Tato lexikální skupina představuje úplný okraj periferie lexikálního systému, a proto jsou v ní snadno patrné univerzální rysy lexikálního a sémantického vývoje, neboť systém hádankových slov-kódů je velmi jednoduchý (jako lexikální améba, jejíž buněčnou strukturu lze spatřit i školním mikroskopem).

V lexikálním systému mají k hádankovým slovům-kódům (dále je pro stručnost budeme nazývat prostě slova-kódy) nejblíže eufemismy a tabu. Ani jedna, ani druhá lexikální skupina nebyla v litevské lingvistice zkoumána. „Slovník litevského jazyka“ (LKŽ I₁–II₁, LKŽ I₂–II₂, LKŽ III–XVII) označuje eufemismy zvláštní zkratkou. Zdá se, že litevská lingvistika tabu dosud ani nepopsala, ačkoli se domníváme, že základ pro to by poskytl přinejmenším pozornější pohled například na zvyky chování těhotné ženy a jejích blízkých, anebo snad prostě pronikavější zkoumání pohádek.

Sémantický aspekt hádankové lexiky zajímá sémiotiky, etnografy aj., kteří zkoumají paremiologii. (Jako příklad lze uvést článek badatele paremiologie J. Levina „Sémantika struktury hádanky“ (Levin 1978: 283–314).) Podrobnější lingvistické zkoumání hádankové lexiky (a samozřejmě i slov-kódů) se nám však nepodařilo nalézt.

Základním rysem slov-kódů je, že jde o znaky znaků. Slovo, jak známo, je specifický dvoustranný znak. Hádankové slovo-kód nejenže „skrývá“ pojem, který je třeba uhodnout, ale také jej nějakým způsobem signalizuje. Jako znak není tak složité ve srovnání se středem lexikálního systému. Slovo-kód se nachází na samé periferii lexiky a blíží se oblasti kvazilexiky, přičemž jako lexikální znak ztrácí svou specifičnost. Má sklon stát se jednostranným označujícím (nemůže se jím však stát bezvýhradně, protože, jak již bylo uvedeno, náleží přece jen k periferii lexiky, nikoli k oblasti kva-

101

zilexiky). Označuje tedy spíše pojem. Nejzřetelněji to ukazuje schéma:

1.1. Sémantické kódování. Slovo, které je třeba uhodnout, se „ukrývá“ pod „maskou“ metafory nebo metonymie. Mechanismus sémantického kódování má několik složek. Mezičlánkem procesu, jehož póly jsou slovo-kód a kódované slovo, je klíčové slovo. Například hádankové slovo-kód je barbočius (Přišel barbočius ke spingotčiovi a říká: „Půjdeme do hospůdky pít medovinu.“ Spingotčius říká: „Bojím se vingotčia.“ Barbočius říká: „Nepůjdeme kolem vingotčia, půjdeme přes girdę a kolem brány krungo.“) Kódované slovo je varmas. Proč se varmas nazývá barbočium? Odpověď je jednoduchá – ve středu lexikálního systému najdeme klíčové slovo. Druhý význam slova barbėti ve slovníku LKŽ je „úporně mluvit, brblat“. Je tedy zřejmé, že se slovo kóduje pomocí metafory. V tomto případě je povaha kódu založena na podobnosti dojmu. (V tomto případě jde o dotěrnost.)

Další příklad: slovo-kód pirdonas. (Deset mužů táhne síť na pirdono.) Kódované slovo je zadek. Klíčové slovo je perstr „kazit vzduch“. Kóduje se metonymií. Povahou kódu je vlastnost namísto objektu.

Variantami metafor a metonymií sémantického kódování se budeme zabývat zvlášť.

1.2. Metaforická slova-kódy. Probereme čtyři: podobnost dojmu, podobnost barvy, podobnost zvuku, podobnost vzhledu či tvaru.

1.2.1. Kód – podobnost dojmu. Takových slov-kódů je mnoho. Pro přehlednost je uvedeme v tabulce 1.

Tabulka 1

Slovo-kód | Kódované slovo | Klíčové slovo | Dojem | Hádanka bliuvonas | kněz | bliuvoti „silně křičet, řvát“ | hlasitý, hromový hlas | Stodola plná oveček, jeden baron a ten bliuvonas čižyliukas | hrášek | čižyliukas „mládě čížka (sýkorky)“ | malost, kulatost | Otec sáh vysoký, matka píď vysoká, děti jako čižyliukai. kemža | pekáč | kemža „sešlý, zubožený člověk, nedochůdče“ | plochost | Světlo bliká, kočka číhá, kemža nosí byliny. kypštakojis | zajíc | kypšnoti „jít dale- | výrazný způsob pohybu | Kypštakojis

102

1 lentelės tęsinys

krátce ostříhaná osoba

louka

„lehkými kroky“

krátce ostříhaná osoba „ten, kdo má krátce ostříhané vlasy“

trajektorie

vyčnívání

na okraji lesa, pozpátku ve vodě. – Kam jdeš, poupátko? – Co je ti do toho, krátce ostříhaná osobo.

1.2.2. Podobnost vzhledu a tvaru. Druhou nejpočetnější skupinu metaforického kódování tvoří slova-kódy založená na podobnosti vzhledu nebo tvaru. Je uvedena v tabulce 2.

Tabulka 2

Slovo-kód

Kódované slovo

Klíčové slovo

Dojem

Hádanka

hůl

roh

kriūkas „hák“

zahnutý tvar

Dva háky, dva listíky, čtyři dlouhé a kabaldūnas.

hřeben

kartáč

repeta „kdo chodí shrbeně, po čtyřech“

rozvětvení

Kartáček hřebínkový se plíží podél plotů.

kolmoušek

roh

strmý „stoupající přímo vzhůru“

strmost

Dva kolmoušci, dva klapáčci, čtyři Adámkové.

styplis

stonek máku

stypla „vytáhlý člověk, dlouhonohý“

délka, štíhlost

Otec styPlys, matka palmpa, dětičky čiudžiurukai.

stukúčiai

mlýnské kameny

stukas „kus, balvan“

velikost

Dva stukúčiai, dva mukūčiai, jeden matarlokas.

vidlovitá vidlice

vlaštovka

dvinagė „ta, která má dva drápy“

zahnutý tvar

Vidlice má dva hroty, německé šaty, mluví adverniškai.

vingurgalvis

potok

vinguriuoti „kroutit se v zákrutech“

kroucení

–Vingurgurki, kam se vineš? – Oholený brode, co je ti do toho?

1.2.3. Slova-kódy založená na zvukové podobnosti. Slov-kódů tohoto typu je méně. Jejich onomatopoický původ je zřetelný. Jsou uvedena v tabulce 3:

103

Tabulka 3

Slovo-kód

Kódované slovo

Klíčové slovo

Dojem

Hádanka

řehtačka, chrastítko

lžíce

řehtačka „která řehtá, rachotí“, chrastítko „které chrastí“

slyšitelné při pohybu předmětem

Řehtačky a chrastítka jdou k jezeru pít vodu.

čyrukas

skřivan

čyru vyru „skřivánčí zpěv“

hlas subjektu

Čyrukas, chlapík, zavěšený ve vzduchu, pláče.

gagonas

houser

gagonas „ten, kdo kejhá“

hlas subjektu

Dalekohled se dívá přes plot, gagonas jde přes dvůr.

kryku bildu

bouřka

krykti „křičet, vřeštět (o ptácích)“, bildu „opakovaně označovaný zvuk bouchání“

zvuk vyplývající z vlastnosti objektu

Kryku bildu v oblacích, kikimeža ve vodě a sebutis v popelu.

skalat ayškas

pes

skალatyti „štěkat, výt“

hlas subjektu

Přiběhnuvší tr якulas se zeptal skalatauska, kde vaituoklė v birbyčiuose.

šiužeika

hřeben

šiušinti „načechrat, šustit“

zvuk vyplývající z funkce objektu

Šiužeika veze nevěstu.

terškėtas

rákosí

terškėti „chřestit“

slyšitelný při pohybu objektu

Na nebi září, v lese se hýbe, v jezeře terškėtas.

tilindis

vítr

tilindžiuoti „znít vysoko a tence“

zvuk vyplývající z vlastnosti objektu

Tilindis tilindis, bez klíče do stodoly vnikl.

naříkačka

prasnice

naříkač „kdo naříká, sténá“

hlas subjektu

Přiběhl trikulas a zeptal se skalatauska, kde je naříkačka v birbyčiai.

1.2.4. Slova-kódy podle podobnosti barvy. Jde o nejmenší tematickou skupinu metaforického kódování hádanek. Jeden jasný příklad, kdy se mrkev nazývá hnědou podzimkou, poeticky spojuje dojem barvy mrkve a doby jejího dozrávání. („Hnědá, hnědá podzimko, zelenou máš čepičku.“)

1.3. Hádanková slova-metonymie. Hádanková slova-metonymie představují poměrně častý případ kódování lexému. Z hlediska sémasiologie jde o druhou referenční rovinu, vznikající z vědomě přeskupené kombinace figurativních věcných sé­mů empirického pojmu. Ve srovnání s tvorbou hádankových slov metaforického typu jde o jednodušší případ sémantické derivace. Způsoby metonymického kódování lze nejsnáze určit podle toho, kterou sému kódovaného slova

104

„ztělesňuje“ slovo-kód. Kódem se může stát funkce, například girdė „uši“, matė „oči“ (Přišel barbočius ke spingočiusovi a říká: „Půjdeme do krčmy na medovinu.“ Spingočius říká: „Bojím se vingočiause.“ Barbočius říká: „Nepůjdeme kolem vingočiause. Půjdeme kolem matę, kolem girdę a přes bránu krunga.“). Poměrně častým kódem je forma denotátu kódovaného výrazu, například draikalas „hrachový lusk“ (Otec draikalas, matka kabalas, děti pabiručiai), pample „hrachový lusk“ (Otec tutulis, matka kabalas, děti pabiručiai), tysūtis „tyč“ (Napíná se tysūtis, skřípe skřípálek, na konci bochník), tišlys „hrachový lusk“ (Otec tišlys, matka pūslė, děti – binbir, binbir binbiriukai). V hádankách lze kódovat také pomocí polohových vlastností denotátu kódovaného slova, například statikas „mísa“ (Rozsypal bėrikai, postavil statikus, svolal kukuočiai), kabikas „kolébka“ (Visí kabikas, leží čiurikas – čtyři nohy a kabaldūnas), karikas „slanina“, tupikas „kocour“ (Sedí tupikas, válí se karikas, prosí Boha tupikas, aby spadl karikas), kabutis „jablko“ (Číhá tykutis, visí kabutis, když kabutis spadlo, tykutis ho chytil), tysokas „ležící člověk“ (Juodtakis, na juodtakis medtakis, na medtakis šnabžtakis, na šnabžtakis baltakis, na baltakis – tysoks). Poměrně vzácným způsobem kódování je připsat hádanému objektu nebo subjektu nepřímý příznak, například žibas „vlk“ (Temná noc. Přichází žibs a ptá se tulytė, kde leží kniusas: „Na konci chléva, v birbynai.“). Tento případ je složitý, protože je vázán kontextovými vztahy, a proto vyžaduje upřesňující kódování – vlk nepřichází kdykoli, ale v noci.

Hlavním rysem metonymického kódování je, že klíčové slovo je zcela průhledné a nevyžaduje komentář. To ukazuje, že při tvorbě hádanky je důležitým kritériem komunikativnost, ačkoli most spojující univerzální kategorii „otázka–odpověď“ (lingvistickou i jinou) zůstává maskován. Lze však z toho vyvodit zajímavý závěr (doufáme, obecnější než problematika hádankové slovní zásoby). Metonymické kódování usiluje o to, aby odpověď, tj. zakódované slovo, naznačilo jasněji a srozumitelněji. Tento záměr se opírá o nepřerušené vnitřní sémantické a konceptuální vztahy mezi kódem a kódovaným slovem a o sémantickou a lexikální průhlednost klíčového slova. Metaforické kódování most mezi otázkou a odpovědí spíše „skrývá“; kód má komplikovanou sémantiku a klíčové slovo se zdaleka neodhalí hned. Paradoxně však metonymický způsob kódování v systému hádankové slovní zásoby působí větší homonymní nejednoznačnost a komunikační nedorozumění. (To lze snadno pozorovat na příkladech, které jsme již komentovali.) Z toho plyne, že sémanticky jednodušší struktura nemusí být nutně jasnější a že nová lexikální struktura vzniklá složitějším procesem má větší sémantickou hodnotu. (Bylo by zajímavé prozkoumat, jak tento proces ovlivňuje zákonitosti poetického jazyka.)

Nejčastější jsou dvě lexikální skupiny metonymického kódování: vlastnost kódovaného objektu a jeho charakteristický rys. Abychom tyto pojmy upřesnili, musíme vysvětlit, že za charakteristický rys považujeme stálý, odlišující znak objektu. Jeho

105

může být jak hlavní, tak vedlejší. Vlastnost objektu je nestálý, kontextový, determinovaný a denotativní postoj. Jinými slovy, rys je stav objektu, vlastnost je postoj. Tyto skupiny metonymického kódování představíme v tabulkách. Klíčové slovo je zde zřejmé, proto je nebudeme zapisovat.

1.3.1. Objekt-vlastnost. Metonymie tohoto typu jsou uvedeny v tabulce 4.

Tabulka 4

Slovo-kód

Kódované slovo

Hádanka

rak

rak: chodí pozpátku

Třírohý na nebi, Barborka v popelu, kvyškatojis v háji, rak ve vodě.

kabaldūnas

hlava nemluvněte: kabaldūoja

Visí háček, leží čiurikas – čtyři nohy a kabaldūnas.

kniustas

prase: ryje

Přiběhl takutis a zeptal se sargutise: „Kde leží kniustas?“

pirdokas

zadek: prdí

Deset deset desáťáků táhne síť na prďochy.

žížala

ryba: bez vody žízní

Na nebi šypla, v lese vypla, v jezeře žížala.

1.3.2. Objekt–vlastnost. Jde o poněkud početnější skupinu metonymického kódování. Dokládá ji tabulka 5.

Tabulka 5

Kódové slovo

Kódované slovo

Hádanka

prdounka

prase: pořád prdí

Dalekohled se dívá přes plot, gagnons chodí po dvoře: „Gagone, jdi, gagone, pošli mi prdounku.“

slyšílek

pes: dobře slyší

„Zdravíčko, knerpe.“ „Zdravíčko, dzieliau.“ „Kde leží vydra?“ „Na konci domu.“ „A slyšílek?“ „Pod sýpkou.“

sedálek

kocour: vytrvale sedí

Sedí sedálek, válečník válí. Sedálek prosí Boha, aby válečníka srazil.

dalekohledník

pes: dobře vidí

Běží opice přes humno, dalekohledník se dívá přes plot: „Ach ty, milá opičko, vyplaš mi tu psici.“

hledílek

kocour: vytrvale hledí

Visí věšálek, hledí hledílek, aby věšálek nevisel, hledílek nehleděl.

Předkládání vlastností jako kódu namísto objektu obzvlášť zřetelně ukazuje nedokonalost metonymického kódování.

106

Z příkladů uvedených v tabulkách je patrné, že princip vzniku slova-kódu je stejný jako procesy sémantické derivace probíhající v centru lexika. Jde o poměrně složitý jev, který sémiologové (přesněji onomaziologové) nazývají stupněm nepřímé reference, vznikajícím ze spojení ve významové struktuře kódovaného slova a z analogie slova-kódu. Taková analogie je volná a není omezena objektem. Proto se při bližším pohledu tradičně rozlišované metafory podle zvuku a podle barvy jeví jako přechodné varianty mezi metonymií a metaforou.

2.1. Fonosemantická tvorba slov-kódů. Ne vždy lze najít klíčové slovo, které by určilo typ kódu. Mohou k tomu být dva důvody: klíčové slovo má zcela neprůhlednou sémantickou strukturu, jako sklo začouzené časem, přes které už není vidět ani „vnější strana“ – kódované slovo, ani „vnitřní strana“ – kód. Druhým důvodem je, že se slovo v hádance vytváří jinými, nesémantickými prostředky. Jak už jsme zmínili: ačkoli hádanky maskují komunikační most „otázka–odpověď“, otázka musí obsahovat signály, aby odpověď byla možná. Taková jsou pravidla sémantické hry. Takže na první pohled zcela nemotivovaná slova hádanek, například vilaidė laidė „kosa“, tuturs kepers „brány“, nejsou (a nemohou být) pouhým lexikálním dobrodružstvím, neboť i v kvazilexikálním pomezí se skrývá univerzální imperativ: aby ti bylo rozuměno.

Kalboje egzistuoja fonosemantikos reiškinys (Jakobson, Waught 1979: 177–188). Garsų savybė sukelti vieną ar kitą pojūtį yra ir žodžių kodavimo galimybė bei potencialumas. Garsai konotuojami daugelyje periferinių komunikacijos sričių, pavyzdžiui, mitopoetinėje kalboje (Jakobson, Waught 1979: 204–209). Daroma labai pagrįsta prielaida, kad stengiantis užkoduoti žodį, kurį reikia įminti, ir laikantis semantinio žaidimo taisyklių, pasitelkiamas potencialus garsų konotatyvumas (Zabarskaitė 1995: 187–204)). Keletas fonosemantikos dėsningumų iš tiesų gana įdomūs.

2.2. Čím se liší kosa a brány aneb opozice /l/ a /r/. Mezi nejvíce konotovanými hláskami litevštiny jsou /l/ a /r/ (Zabarskaitė 1995: 194–197). Expresivní lexikum i básnický jazyk dokládají opozici těchto hlásek, přestože jako příslušníci téže třídy hlásek mají také společné konotační významy. Hláska /l/ má zřetelnou konotaci kývavého pohybu sem a tam (Zabarskaitė 1995: 195). Pracovní nástroje, jimiž se pracuje pohyby sem a tam a které je třeba pojmenovat – zakódovat – se jako klíčem označují sonantou /l/: vilaidė laidė „kosa“ (Vilaidė laidė trávu vyplašila, domů se vrátila, na vrata se pověsila), lidi lidi laidė „člunek“ (Lidi lidi laidė lesem létal, střeva zanechal, domů přiletěl), talalojus „mlátička“ (Za březovým hájem talalojus štěká).

Pracovní nástroje (nebo nářadí), při jejichž používání není výrazný kývavý pohyb dopředu a dozadu, jsou „skryty“ pod sémantickými strukturami, v nichž je zvuk-klíč /r/. Ten je obzvlášť častý při kódování „bran“. Jejich funkce rozrývat půdu je zdůrazněna důrazněji zvukem r, který popsal už Platón. Nazývají se kevarža varža (Kevarža varža přes pole varží – ani psi neštěkají), tuturs kepers (Tuturs kepers, už neuteč – dohoním tě). Univerzální fonosémantická opozice sonantů /l/:/r/ tedy

107

lze nalézt i v hádankách.

2.3. Drama ovce aneb klasický příklad fonosemantiky. Známá je hádanka o tom, jak vlk unesl ovci a byl pronásledován na koni. Nejčastější varianta hádanky zní takto: „Přišel kudubudu, vzal kidibidi, dejte mi kamandaki, budu hnát kudubudu, vezmu zpět kidibidi.“ V jiných variantách hádanky se vlk nazývá také duku duku, štukubuku, ovce dvikipiki, štikibiki a kůň kamantiniu, kubuldoku. Nyní se nebudeme podrobně zabývat kombinacemi souhlásek. (Jde o téma vyžadující podrobnější výzkum a rozsáhlejší empirická data. Za pozornost stojí pouze převaha souhlásek třídy T, které mají univerzální konotaci akce–pohybu–kontaktu (Zabarskaitė 1995: 187–194).) Tato hádanka dokonale odráží nejuniverzálnější konotační opozici samohlásek – /u/:/a/:/i/. Samohlásky nízkého tónu znamenají temnost, drsnost a velikost, zatímco samohlásky vysokého tónu světlost, jemnost a malost. Střed trojice – kompaktní /a/ – je neutrální (kůň se totiž dramatu ovce neúčastní; pouze v posledním příkladu je stejně jako vlk temný a velký). Tato základní zákonitost fonosemantiky je podrobněji probírána v již zmíněné práci významných fonologů (Jakobson, Waugh 1979: 188–194).

2.4. Něco o drsnosti a světle aneb konotace souhlásek třídy S. Mezi souhláskami třídy S nesou největší fonosemantickou zátěž souhlásky /š/ a /ž/. Hláska /š/ má pravděpodobně díky svým artikulačním a akustickým vlastnostem výraznou konotaci „nerovného povrchu“ (Zabarskaitė 1995: 197–198). Toho si všimli i tvůrci hádanek. Vlna se kóduje slovem šešuols kemuols (Šešuols kemuols – stohlavý bezlistý), zatímco přikrývka se v hádance nazývá šipkiliu tipkiliu (Šipkily s tipkily s: „Vylez na mě“). Konotace „světla, záření“ hlásky /ž/ (Zabarskaitė 1995: 197) je klíčem ke kódovanému slovu oheň. Oheň se nazývá žala žalaičiuke (Žala žalaičiukė olizuje nebe).

Pokud tedy nemůžeme najít lexikální nebo sémantický klíč kódovaného slova, můžeme se pokusit hledat jej ve zvukové struktuře slova-kódu. Probrané příklady ukazují, že ani tato cesta není bezvýsledná. Stačí pozorněji prozkoumat zákonitosti fonosemantiky, univerzálie a nejdůležitější konotační opozice.

3. Vysvětlivky. Protože se ve speciální terminologii vyskytují jisté rozdíly v užívání, zejména pokud jde o tak netradiční oblast litevské jazykovědy, jako je fonosemantika, považujeme za nutné vysvětlit, že kategorie a pojmy sémantiky označujeme pomocí terminologie J. Lyonsa (Lyons 1968), zatímco fonologické kategorie, symboly a klasifikace potřebné k popisu fonosemantických jevů jsou náležitě vysvětleny v „Fonologii“ Alekse Girdenise (Girdenis 1981). Některé sémiotické termíny lze nalézt v dílech Algirdase Julia Greimase (Greimas 1989).

Hádanky byly čerpány z 5. svazku „Litevské lidové slovesnosti“ (LTs V), klíčová slova byla vyhledávána v „Slovníku litevského jazyka“ (LKŽ).

4. Závěry. Nabízí se několik obecnějších praktických závěrů a teoretické shrnutí

108

ování. Slovní zásoba hádanek není oblastí kvazilexika, nýbrž periferií litevské slovní zásoby, která existuje podle zjišťovaných sémantických zákonitostí. Zkoumáním zákonitostí jejího procesu generalizace lze odhalit sémantickou strukturu slov hádanek a „projasnit“ jejich obsah. Ukazuje se, že v tak složité a multifunkční struktuře, jakou je jazyk, nemohou být náhodné jevy. A také jazyková hra (vždyť tvorba hádanek je hrou jazyka–nominace–komunikace) se hraje podle pravidel sémantiky. Zákonitosti sémantického a fonosémantického kódování jsou analogické procesům nominační činnosti základního lexikálního fondu. Tvorba metafor a metonymií v hádankách může být „zkušebním materiálem“ při zkoumání metaforických a metonymických významů vzniklých v základním lexikálním fondu. Vyšší sémantická hodnota složitějších lexikálních struktur (metafor) (přesnost, nesynonymičnost, vyhýbání se lexikální tautologii) v hádankách možná koreluje i v jiných vrstvách lexikálních, textových, a snad i ne tak složitých jazykových struktur. Zvuky-klíče ukazují, že při zkoumání periferie slovní zásoby by se otázky fonosémantiky neměly ignorovat. Mohou něco vysvětlit, protože mají své vlastní univerzálie, které, jak jsme viděli, není vhodné popírat. Z praktického hlediska je třeba zmínit dvě věci: slovo hádanky, které se na první pohled nedá přečíst, lze „číst“, tj. není nesmyslné. Takový způsob čtení slova hádanky může pomoci vytvořit kritéria pro rozlišování metonymických a metaforických významů, která nejsou vždy zřejmá při analýze metonymií a metafor a jejich praktickém rozlišování.

A konečně – slovní zásoba hádanek je skutečnou vědomou imitací stezky významu, jejíž zkoumání je opravdu zajímavé.

LITERATŪRA

G i r d e n i s A. 1981: Fonologija, Vilnius: Mokslas.

G r e i m a s A. J. 1989: Semiotika, Vilnius: Mintis.

J a k o b s o n W., W a u g h L. 1979: The Sound Shape of Language, Bloomington and London: Indiana University Press.

LTs V – Lietuvių tautosaka 5, Vilnius: Mintis, 1968.

L e v i n J. M. 1978: Semantičeskaja struktura zagadki. – Paremiologičeskij sbornik, Moskva: Nauka, 283 – 315.

LKŽ I₂–II₂ – Lietuvių kalbos žodynas 1, Vilnius, 1941; 2, Kaunas: Valstybinė enciklopedijų, žodynų ir mokslo literatūros leidykla, 1947.

LKŽ I₂–II₂ – Lietuvių kalbos žodynas 1–2, Vilnius: Mintis, 1968 – 1969.

LKŽ III – XVII – Lietuvių kalbos žodynas 3 – 6, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1956, 1957, 1959, 1962; 7 – 9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10 – 15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16, 17: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995, 1996.

L y o n s J. 1968: Introduction to Theoretical Linguistics, Cambridge: G. B.

Z a b a r s k a i t ė J. 1995: Ištiktukų priebalsių fonosemantika (vienanariai priebalsių junginiai). – Lietuvių kalbotyros klausimai 35, 187–204.

109

THE PECULIARITIES OF CODE – WORD SEMANTICS IN RIDDLES

Summary

Tthe paper investigates the ways the vocabulary of riddles is made up. It is created by coding words which are to be guessed. There are two ways of coding: semantic and phonosemantic. The semantic structure of coding has three components: the word under coding, the code-word, or the riddle word, and the key-word. The relation between the code-word and the word under coding be metonymic or metaphoric.

The coding process is different: in metonymic coding, the figurative semes of the word under coding change places, while metaphorisation is caused by the analogy between the free structure of the signited and the semantics of the code word. The analogy is indicated by the key-word. The key to phonosemantic code is the connotation of the sound. In this kind of coding the phonosemantic (l): (r) opposition, the opposition of the high: low tone vowels are observed, the most frequent connotations of the consonants (s): (ž) are realized. A conclusion can be made that the vocabulary of riddles is made up by consciously imitating the path of the meaning which is being generated.

110