LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXIX (1998)

Jonas PALIONIS

Vilniaus universitetas

VZTAH MEZI LITEVSKÝM PSANÝM JAZYKEM A NÁŘEČÍMI V 18. STOLETÍ V LDK

§ 1. Počátky utváření církevní psané koiné v LDK

Již při pojednání o vztahu litevského psaného jazyka a nářečí ve Východním Prusku v 18. století bylo zmíněno, že se ve vývoji litevského psaného jazyka v LDK do tohoto století vyčlenily dvě větve: střední a východní – dzūkijská¹. Od počátku 18. století však tato druhá větev zjevně začala upadat a na její místo se prosazovala střední, přesněji řečeno se na základě nářečí středních aukštaitských nářečí začala utvářet určitá církevní psaná koiné². Utváření takové koiné lze spojovat již s vydáními kėdainėských kalvinistů z druhé poloviny 17. století, v nichž byla fonetika a morfologie středních aukštaitských nářečí tu a tam proložena formami žemaitských a západních aukštaitských nářečí z oblasti při hranici se Žemaitskem³.

Utváření takové koiné se však zvlášť zřetelně odráží ve vydání evangelií z roku 1705 („Ewaniele Polskie y Litewskie“), v němž byla většina východních a dzūkijských forem z dřívějších vydání nahrazena formami středními. Například byly v něm postředněny formy s východními puntininkovskými dvojhláskami [um], [un], [im], [in], srov. v jednotném čísle, mužském rodě, nominativu ve vydání z roku 1690 łumdnikas 78,7, g. pl. duntu 31,19, Vnt untros 14,5, Vnt pinktos 33,4... a ve vydání z roku 1705 łamdinikas 71,8, dantu 27,18, Ant antros 11,24, Ant penktos 29,2... V něm byly postředněny (resp. postředněny) také východní a dzūkijské koncovky akuzativu jednotného čísla, srov. ve vydání z roku 1690 gieru 28,8, runku 29,9, galiby 17,9, źwayzdy 21,8... a ve vydání z roku 1705 gierą 24,2, ranką 25,12, galibę 14,12, źwayzdę 18,2–3... Srov. dále instrumentál jednotného čísla ve vydání z roku 1690 duonu 46,7, fu giedu 126,7, fu galiby didžu 4,4–5... a ve vydání z roku 1705 duona 41,6, fu gieda 119,24, fu galibe didžia 2,3–4..., in. sg. ve vydání z roku 1690 kami 215,5, mielty 135,2, źiwati 174,5... a ve vydání z roku 1705 kame 201,5, mielte 127,14, źiwate 163,16... Kromě toho se ve vydání z roku 1705 spojka adunt pravidelně mění na idant, předložka i předpona ažu na

¹ P a l i o n i s J. Vztah litevského psaného jazyka a nářečí ve Východním Prusku v 17. století. – LKK XXXVIII, 38–62.

² Z. Z i n k e v i č i u s ji označuje neurčitým a nepřesným termínem „tradiční jazyk písemností“, viz jeho „Dějiny litevského jazyka“ 4, Vilnius: Mokslas,1990, 24 a jinde.

³ Podrobněji viz P a l i o n i s J. Litevský spisovný jazyk v 16.–17. století, Vilnius: Mintis, 1967, 75–77. Protože v poněkud redigovaném (zejména z hlediska pravopisu a interpunkce) vydání „K n i g o s N o b a z n i s t e s K r i k š č i o n i s z k o s“ z roku 1781, jehož autorem byl patrně Mykolas Cerauskas, nebyl jazyk v zásadě upravován, není zde proto pojednáno o vztahu jazyka tohoto vydání k nářečím.

101

za, předložka mezi do mezi. S tendencí k posunu ke střednímu dialektu (resp. k západnímu dialektu) se však příliš neslučovala poměrně pravidelná změna nepřízvučného koncového -o na -a v vydání z roku 1690 ve vydání z roku 1705, např.: g. sg. m. giero noro 14,4 > giera nora 11,13, giwo 187,14 > giwa 175,23..., praet. 3 átaio 17,6 > ateia 14,4, buvo 12,4 > buwa 9,17... Taková změna nejspíše ukazuje, že redaktor vydání z roku 1705 pocházel ze severních litevských nářečí nebo se jim chtěl přizpůsobit.

§ 2. Problém posunu východních evangelií ke střednímu dialektu

Na otázku, proč ve vydání evangelií z roku 1705 došlo k náhlému odklonu od východní aukštaitštiny k dialektu střední aukštaitštiny, není snadné odpovědět. Obvykle se to vysvětluje polonizací litevské šlechty ve vilenském kraji a tím, že se nikdo nestaral o vydávání východních textů⁴. Takové vysvětlení má sice určité opodstatnění, přesto je však apriorní povahy a příliš obecné. To, že v roce 1713 vyšlo ve Vilniusu páté vydání východního slovníku K. Sirvyda, že se zde až do konce třetí čtvrtiny 18. století tiskly východní formule ke křtu a dalším obřadům („Rituale sacramentorvm“), a že se dochovaly texty východních rukopisných kázání psané nejen na počátku 18. století („Contiones Litvanicae“)⁵, ale i na jeho konci (sbírka kázání Kiprijonase Lukauskase z roku 1797)⁶, ukazuje, že potřeba východních náboženských textů, zejména textů evangelií, ve vilenské diecézi nemohla zcela vymizet. Na druhou stranu se vydáváním východních evangelií nemusel nutně zabývat pouze duchovní pocházející z vilenského kraje. Připravit nové východní vydání, jazykově nezměněné či jen málo pozměněné a založené na předchozích vydáních, mohl snadno kterýkoli litevsky znalý duchovní z kteréhokoli kraje. A takových duchovních, kteří absolvovali vilenský kněžský seminář zřízený již roku 1582 a působili mezi východními Aukštaiťany, nebylo nejspíš málo; východní texty evangelií by jim nepochybně přišly vhod, protože by jim místní lidé lépe rozuměli. Zřejmě tedy existovaly i jiné důvody, které vedly k posunu jazyka vydání evangelií z roku 1705 ke střednímu dialektu.

Jedním z nich mohla být snaha, zejména ze strany vedení žemaitské diecéze, vrátit se k dřívější tradici (M. Daukši, kalvínských textů). Tuto snahu mohlo podněcovat úsilí tohoto vedení rozšířit a posílit katolicismus v jihovýchodní části diecéze⁷, kde (zejména v Kėdainiai a jejich okolí) ve druhé polovině 17. století

⁴ Zinkevičius Z. Východní jazyk litevských písemností 17. století, jeho původ a zánik. – Baltistica 8(2), 1972, 98; O původu jazyka litevských písemností. – t.p. 13 (1), 1977, 243; Dějiny litevského jazyka 4,24; Jonikas P. Litevský jazyk a národ v průběhu věků, Chicago, 1987, 128.

⁵ Viz Palionis J. Dėl „Contiones Litvanicae“ kalbos. – „Kalbotyra“ 23 (1), Vilnius, 1971, 37–42.

⁶ Viz Karaciejus J. Kelios pastabos dėl K. Lukausko „Pamokslų“ kalbos. – Lukauskas K. Pamokslai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996,19.

⁷ K žemaitské diecézi v 17. století patřila nejen území obývaná vlastními Žemaity, ale také značný počet aukštaitských farností: Joniškis, Šeduva, Smilgiai, Radviliškis, Pakruojis, Klovainiai, Lygumai, Smilgiai, Rozalimas, Krakės, Baisogala, Krekenava, Surviliškis, Dotnuva, Kėdainiai, Josvainiai, Pašušvys, Veliuona, Jurbarkas, Betygala, Ariogala, Vilkija, Joniškėlis, Kriukai, Pašvitinys, Linkuva, Saločiai, Šiaulėnai aj. (viz Czersky St. Opis Żmudzkiéy dyecezyi; Wilno 1830).

102

Reformáti měli pevné pozice a vydali zde nemálo svých textů založených na středoaukštaitském nářečí.

Dalším možným důvodem je, že středoaukštaitské nářečí jako přechodové mezi východními, západními a jižními aukštaitskými nářečími mohlo lépe než kterékoli jiné vyhovovat potřebám církevní praxe: mělo nejen starší tradici tištěných náboženských textů, ale také mnoho společných strukturních rysů s nevýchodními aukštaitskými nářečími a mluvenými varietami. Konečně nelze ztrácet ze zřetele ani možnost, že vydavatel tisku z roku 1705 pocházel ze středoaukštaitské nářeční oblasti, ačkoli to sotva mohlo mít rozhodující význam: texty evangelií, stejně jako jiných náboženských textů, musely být schváleny církevními představenými. Pravda, na titulní straně vydání z roku 1705 není schválení vyznačeno, to však neznamená, že toto vydání vyšlo bez vědomí církevních představených. Na titulní straně vydání evangelií z roku 1647 (snad druhého?) je schválení vyjádřeno slovy „Wydane za dozwoleniem ſtárƒzych“ (srov. také obdobný zápis v postile M. Daukši „Su walá ir daláidimu wireuſių“ nebo zápisy v „Punktų sakymų“ K. Širvyda: “z dozwoleniem starszych wydáne“ Id., „Zá pozwoleniem Stárſzych“ II d.).

Schválením vydání evangelií z roku 1705 církevní představení nepochybně posvětili i jazykové změny provedené v tomto vydání. Lze dokonce předpokládat, že ve snaze jazykově přiblížit text reformátským tiskům z Kėdainiai a tím více rozšířit katolické texty v jihovýchodní části Žemaitské diecéze vědomě podnítili jazykovou středoaukštaitizaci vydání evangelií z roku 1705.

Bez ohledu na to, jaké byly příčiny příklonu ke středoaukštaitskému nářečí ve vydání evangelií z roku 1705, měl tento příklon pro vývoj litevského spisovného jazyka v XVIII. století velký význam. Odrážel se také v anonymní gramatice z roku 1737, v níž se psalo, že její název ukazuje na všeobecné užívání nářečí v ní popsaného [„Praefixus exili huic operae titulus, monſtrat Univerſalem huius (qua conſtat) Dialecti per totam Litvaniam acceptatio-nem“]. Z velké části předurčil také další vývoj tohoto jazyka, zejména jeho církevního stylu, v LDK v XIX. století. Mnohé nevýchodní texty XVIII. století se rovněž opíraly o středoaukštaitské nářečí, smíšené s větším či menším množstvím žemaitských nebo východních prvků.

Především se vydání z roku 1705 stalo předlohou pro pozdější vydání „Evangelijų...“, jichž v XVIII. století vyšlo více než dvacet. Dlouho se jejich jazyk neměnil, patrně v zájmu zachování jednotnosti textů evangelií. Teprve ve vydání z roku 1779 se sporadicky objevují jednotlivé žemaitské formy, například: praet. 3 kalbeje 63,25, cond. 1 sg. padarico 49,7, regecio 49,9–10, imper. 2 pl. palirodikiet 137,8, n. pl. žodey 81,13 (poslední forma se vyskytuje již ve vydání z roku 1774). Ještě více žemaitských forem je ve vydání z roku 1794, třebaže i tam se objevují jen tu a tam. Například kromě žemaitských forem z vydání z roku 1779, které byly právě uvedeny a převzaty do tohoto vydání, k nim náleží také: a. sg. m. prižodi 39,5 (// priežodi 100,24), praes. 3 gale 98,4, praes. 2 pl. tikieie 59,12, regiete 74,13, part. act. praes.

103

n. sg. m. palžanteys „trhajícími“ 111,21–22, fu munim 104, 9, adv. tujaus 55,4. Takové i jiné žemaitské formy se nacházejí také ve vydáních z let 1797 a 1799, která vycházela z vydání předcházejících.

§ 3. Církevní koine v „Křesťanském kázání“

Jednou z prvních knížek XVIII. století vydaných v církevní koiné je „Pamokslas Krikščioniſzkas“, který vyšel roku 1725 a byl určen věřícím Žemaitské diecéze. Z předmluvy v něm obsažené by se dalo soudit, že ji napsal biskup A. Horainas: „Jo Mylista kunigas Aleksandras Horainas byskupas Žemaičiu norėdamas dusziu sawo aweliu iszganimo kaip perla arba žemcziuga brangiausia but regedamas sawo byskupistes žmonemus palecawojā“. Předpokládá se však, že Horainas vydání této knížky pouze doporučil a jejím autorem byl jezuitský kazatel Pranas Šrubauskas (1620–1680)⁸. Pokud tomu tak skutečně bylo, vydání z roku 1725 nemohlo být první a navíc je připravil představitel žemaitského nářečí⁹.

Že ve fonologii a morfologii „Pamokslo...“ z roku 1725 převažují středoaukštaitské formy, dokládá na jedné straně zachované tvrdé [ł] před samohláskami typu [e] a na druhé straně ve většině případů nezužené první složky dvojhlásek [a, e + m, n], srov.: a) inf. attaylt 31,6, adv. ikšiotay 2,2..., inf. gaytetis 37,24–25, n. sg. f. meyte 22,13, imper. 2 sg. Milek 22,10..., b) adv. amžinay 48,11, g. sg. f. amžinos 27,11..., in. sg. f. Antro 20,14, i. sg. m. Brangiauiu 16,19, in. sg. m. danguy 7,14..., n. sg. f. śwenčiaulia 4,10, n. sg. m. žianktas... Nelze však říci, že by tyto rysy, zejména ten poslední, byly důsledně zachovávány. Patrně se tu vlivem starších východních textů tu a tam vyskytují také reliktní formy s puntininkovskými [um], [un], například: praet. 3 nužingie 12,20, fut. 3 palumdis 46,16, g. sg. f. pinktos 45,16, a. pl. m. žinkkus 40, 3. V pozdějších vydáních „Pamoksto...“ (1743, 1762) byly téměř všechny tyto formy nahrazeny středoaukštaitskými (resp. západoaukštaitskými): nužengie 11,13–14, nužengie Pkr³, žienklus Pkr³..., 29,8. Na druhou stranu se v pozdějších vydáních, zejména z roku 1762, nachází také několik forem, které lze považovat za žemaitské: g. pl. draud enčių 19,28; 22,13–14, mitaširdingu tamtéž 24,19, g. sg. f. mileftas tamtéž 17,23, g. pl. nupehnu 29,23 (// praet. 2 sg. nuopeln iey 29,6), prviž muni 18,19, n. sg. m. prilztarawimas 23,2–3 (vedle prież 20,24, inf. prieżtráut 43,1), inf. saugotyis 32,21, praet. 3 ludėie 15,25, imper. 2 sg. [zwękies 41,12–13... To umožňuje domnívat se, že vydání z roku 1762 pravděpodobně připravil představitel žemaitského nářečí (dounininkas), který použil předchozí vydání. Více žemaitských forem se vyskytuje také v rozšířeném vydání z roku 1781, srov.: praes. 3 doud 38,12, a. sg. muni 71,9, praep. nug 35,19, d. pl. wyfums 39,4, adv. Tonkie 17,24 cond. 3 izgielbietum 10,19.

⁸ Biržiška V. Aleksandrynas 1, Čikaga: JAV LB Kultūros fondas, 1960, 322; srov. Lietuvos TSR bibliografija [dále jen LTB], Vilnius: Mintis, 1969, 409.

⁹ M. Valančius jej označil za Žemaita (viz Valančius M. Raštai 2, Vilnius: Vaga,1972, 271), zatímco LTB 403 uvádí, že pocházel z Kaunasu.

104

§ 4. Církevní písně ve venkovských katolických zpěvnících

Ve venkovském prostředí byl vytištěn také katolický zpěvník „Balsas širdies“ z roku 1726, připisovaný (ne bez jistých pochybností) zmíněnému Pr. Šrubauskovi a dočkal se v 18. století přibližně 10 vydání¹⁰. Protože většina písní v tomto zpěvníku byla převzata z „Giesmės“ S. Slavočinského z roku 1646 a překlady některých žalmů z „Knyga nobažnystės“, připravené S. Jaugelisem-Telegou (jen s většími či menšími redakčními úpravami jednotlivých veršů písní a žalmů)¹¹, mohlo být převzato také mnoho jazykových prvků těchto předloh. Například z posledně uvedeného díla se do zpěvníku z roku 1726 mohly dostat některé žemaitské podoby (a. pl. f. Gieydenčias BŠ 235,11, imper. 2 pl. giedokiam tamtéž 41,2, adv. Ikayl̇tey, in. sg. f. winibey tamtéž 150,8 aj.). V mnoha případech však byly žemaitské podoby ze Slavočinského zpěvníku v zpěvníku z roku 1726 nahrazeny aukštaitskými (srov. imper. 2 pl. dziaukiateś SIG 85,13> džiaukites BŠ 20,24; g. sg. f. Iwas 68,16> Jewos 7,5; n. sg. f. mitaširdinga 69,12> miehaširdinga 7,16; praep pri 7,5> prieg 13,5; d. pl. m. wil̇ims 67,15> wiliems 6,18). Zvláště často se měnilo nepřízvučné zakončení -a na -o, např.: praet. 3 atwadawá SIG 70,4>atwadawo BŠ 7,25–26; buwa 76,12>buwo 13,12; ławá 75,14>ławo 12,16; tawa 69,7> tawo 7,13...

Kromě sporadicky se vyskytujících žemaitských podob lze v „Balse širdies“ nalézt také některé tvary s -u, -i (<-ą, -ę), typické pro východní aukštaitštinu a dzūkštinu: a. sg. giełmi linkłmu 107,15, kožnu žmogų 142,11, kunu ir krauju 108,11, stalu 108,10...; n. sg. dawis 72,15, pajautis 40,5 adv. draugi 73,11... Takových tvarů je však ve zpěvníku z roku 1726 málo a navíc se častěji vyskytují jen v některých písních. Lze se proto domnívat, že jde o odraz jazyka starších východních náboženských spisů.

Jazyk „Balso širdies“ se středoaukštaitským (resp. západoaukštaitským) nářečím spojují v zásadě tytéž fonologické a morfologické rysy jako u výše zmíněných textů, totiž: a) tvrdé [ł] před samohláskami typu [e] na jedné straně a b) dvojhlásky [a, e + m, n] s nezúženými prvními složkami na straně druhé. Celkově je však ve fonologii a morfologii tohoto zpěvníku mozaika podob z různých nářečí pestřejší než v jiných písemných památkách z první poloviny 18. století a vyskytuje se zde více variant; srov. praes. 2 sg. affi 194,19 // Ellfi 200,12; a. sg. ká III,24 // ku 5,22; n. sg. f. knigiata V,12 // knigiate V,25, praet. 3 ataja 32,14 // n. sg. atejás 71,25; ifeja 26,16; d. pl. mum(s) 876 // mumís 92,4; praes. 3 łarktis 118,8 // fergt 118,12; imper. 1 pl. giedokem 96,10 // nia partokim 96,11–12; g. sg. wand(enio) 54,9 // wandenia 54,19...

Většina těchto variant vznikla patrně tím, že sestavovatel „Balso širdies“ používal zmíněné starší zpěvníky. Dokládají to například následující skutečnosti. V žalmech zařazených do tohoto zpěvníku, které byly převzaty z „Knyga nobažnystės“, byly slovesné tvary s enklitickým zájmenem mi obvykle nahrazeny neenklitickými, srov.: praet. 2 sg. notmittoiey KN 31,6→ nia atłtoiey BŠ 136,12, praes. 3 įpmišekiná tamtéž.

¹⁰ Biržiška V. Aleksandrynas 1, 321; LTB 1, 403,406.

¹¹ Lebedys J. S. M. Slavočinskis. Giesmės, Vilnius: Valstybinė grožinės literatūros leidykla, 1958, 52.

105

s. 35,15 → man izgaysina tamtéž 138,20. Někdy se však vyskytují i nezměněné podoby: imper. 2 sg. atmitayfk KN 55,21: atmitayfk BŠ 153,23. Anebo: spojka bat z „Knyga nobažnystės“ a její starší varianta batayg bývají v „Balse širdies“ nejčastěji nahrazeny podobou bet; srov.: Bat KN 29,23 → Bet BŠ 134,11, Batayg tamtéž 41,7 → Bet tamtéž 141,9. Tu a tam však má BŠ zřejmě vlivem předlohy místo KN Batayg 41, 30 podobu Betayg 142, 21 (zde bylo pouze a nahrazeno e).

Je zajímavé, že počáteční [e-] ve slovech starších zpěvníků se v „Balse širdies“ mění na [a-], srov.: n. sg. m. elnis SIG 235,19; KN 47,21 a alnis BŠ 143,10, i. pl. m. Erškieteys SIG 159,17 a Arfzkiečiays BŠ 61,22, praes. 3 erf SIG 73,16 a arf BŠ 13,46. Některé podoby s [a-] mohly být převzaty ze Slavočinského zpěvníku, kde se tato samohláska zvláště často objevuje ve tvarech slovesa būti (a. pl. m. Afancius SIG 129,13, d. pl. m. afantiemus tamtéž 164,7, d. sg. m. afanciamuy tamtéž 254,23...), jiné patrně zavedl sám sestavovatel zpěvníku, zvláště pokud pocházel ze severní části střední Litvy¹². Jazyk „Balso širdies“ z roku 1726 mohli do jisté míry ovlivnit také anonymní redaktoři jeho domnělých starších vydání (1679 a 1701)¹³.

V pozdějších vydáních tohoto zpěvníku se rovněž vyskytuje řada různých variant a směs nářečních podob. Ve vydáních, která se objevila koncem 18. století (např. v letech 1790 a 1793), je navíc hojně zastoupena také žemaitská fonologie a morfologie¹⁴; srov. podoby vydání z roku 1726: n. pl. uotas 81,26 praep. Prielf 68,3 i. pl. Arfzkiečiays 61,22, žodžiais 9, 9, a. sg. f. Saulā 19, 3, cond. 1 sg. gaučiau 17,17, faugóčiau 143,9, imper. 1 pl. dekawokime 233,4, in. pl. wyłokiuofe reykatuose pr. II,19–20... a z vydání z roku 1793: Utas 79,2, prilz 134,2, Erfzkieteys 60,13, žodeys 9,15, Sauli 16,2..., gaučio 14, 3, faugócio 133,25, garbinkiema 213,24, žodziusi 144,2... Stejné žemaitské tvary se nacházejí také ve vydáních z let 1793 a 1798, která se od vydání z roku 1790 liší jen málo.

Na základě „Balso širdies“ se v 18. století sestavovaly také menší zpěvníky. Jedním z nich je 73stránkový zpěvníček „Giesmes ape szwęčiausy panna Marya“, připravený mnichem kláštera v Žemaitské Kalvárii, který se podepisoval kryptonymem N. W. Bibliografové datují jeho patrně první vydání do roku 1765¹⁵. Kromě tohoto vydání jsou známa také vydání z let 1773, 1779, 1781, 1784, 1790, 1796 a 1799. Jak ukazuje srovnání vydání tohoto zpěvníčku z konce 18. století, v pozdějších vydáních je více žemaitských podob (např. ve vydání z roku 1796 se užívá: i. pl. Erfzkieteys 10,15, praes. 1 pl. ifzkom 16,23, praep. Pri 12,1,9 pl. Waku 23,1... namísto podob z vydání z roku 1784 Erfzkieciays 3,7, jefkom 13,13–14,5, 6, Wayku 24,1...). V některých písních vydání z roku 1781 se však vyskytují také východní nářeční podoby: unt krafzto 46, adv. umžinay 47, a. sg. Dienu 46, giefmi 49, Par tu giefmiu 51, ifz runkos tawa 54.

¹² Plg. Lietuvių kalbos atlasas 2. Fonetika, Vilnius: Mokslas, 1982, žem. Nr. 9.

¹³ B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 1, 322.

¹⁴ Tvrdit však, že „vydání z roku 1790 je už příliš žemaitské“ (Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių kalbos istorija 4, 36–37), je příliš kategorické.

¹⁵ Viz B i r ž i š k a V. Lietuvių bibliografija I d., Kaunas, 1924, 69–70.

106

Svým výrazným východním nářečním podílem se od ostatních drobných zpěvníčků odlišuje „Spasabas giedojma nabaznay...“, vytištěný roku 1797 v tiskárně Vilniuské akademie a dochovaný v oddělení vzácných tisků Vilniuské univerzity. Jde o knížku o 15 stranách, kterou podle předpokladů mohl připravit Antanas Strazdas¹⁶. V ní se ve většině případů zachovávají dvojhlásky [ie], [uo], srov.: ak. sg. za Iniegu 3,5, vienas Ponas 6,6, Priefz 6,11..., duok 6,13, ak. sg. duonu 8,10, nom. pl. puoty „polovinu“ 13,9. Vyskytují se však také podoby: nom. sg. undo „vanduo“ 4,1, dok 11,17; 14,8. Nepravidelně se v ní užívají také puntininkské podoby: vedle gen. pl. dungu 7,6, fu mokiesniu brungu 7,7, instr. sg. f. [zwintibey 12,17... nacházíme i gen. sg. Dangaus 7,16, instr. pl. dangole 7,18. Nářeční směs je tedy zjevná.

§ 5. Církevní koine v katolických modlitebních knihách

a) „ R o ž a n č i u j e Š v e n č i a u s i o s M a r i j o s P a n o s...“

V církevní koine vycházely v Litvě v 18. století často také různé modlitební knihy. Z nich byla obzvláště oblíbená „Rożancius Szwęčiausios Maryos Panos yr saldziausy warda Jezusa...“, která se v tomto století dočkala dokonce 19 vydání¹⁷. Tuto modlitební knihu připravil dominikánský mnich Jurgis Kasakauskas; její první dvě vydání (1681 a 1691) vyšla již koncem 17. století.

V prvním vydání bylo jen velmi málo žemaitských podob (například cond. 1 pl. karalautumim 25,7, gen. sg. f. mitaširdiltes 6,6–7, priź 3,18, nom. sg. f. fuopulinga 34,34). Vydání z roku 1726 je však na mnoha místech již nahradilo východolitevskými podobami (karalautumem 31,9, mietaširdiltes 2,17–18, sopulinga 48,8...). Zde se rovněž namísto podob s koncovým -a, které byly v prvním vydání často užívány (gen. sg. mana 18,2, tawa 49,11, ftutpa 22,3, duonas 70,4...) nacházejí podoby s -o (mano 18,20, tawo 59,9, ftutpo 22,3, duonos 104,13...). V pozdějších vydáních, zejména těch, která vyšla na konci 18. století, však bylo znovu zavedeno více žemaitských podob. Například ve vydání z roku 1779 byly některé afrikátové podoby z vydání z roku 1726 nahrazeny neafrikátovými, např.: gen. pl. meldźiančiu 107,16 > meldęnčiu 159,22, instr. pl. erźkiečias 26,3; 27,22 > Erfzkiete-ys 90,3, petėeys 133,11 > peteys 177,15. V tomto vydání se vyskytují také žemaitizované dvojhlásky [uo], [ie], např.: part. nom. sg. m. apnuogintas 24,5–6 > appnuģintas 88,5, voc. sg. Juozapay 149,14 Juzapay 191,12, nuog 2,1 > nug 61,15..., gen. sg. Jewos 2,20 > Eywos 62,11, praep. prie 23,16 > pri 87,18, Priefz 21,2 > Prifz 85,7... Zdaleka však nebyly nahrazeny všechny podoby – častější jsou východolitevské či hybridní formy (inf. duoti 71,13, praes. 1 pl. puotam 81,14, part. nom. sg. m. pardūotas 84,2, nom. sg. Piemuo 125,17, nom. pl. dienas 74,5, loc. pl. dienomis 116,6, gen. sg. širdies 93,16, instr. sg. wienibiey 104,19, nom. sg. WIENIOLEKTA 174,10...).

Ve vydání z roku 1779 jsou na mnoha místech žemaitizovány také dativy plurálu (např.: pakarniems 11,14 > pakarnims 77,9, warkftantiems 73,12 > warkftantims 128,25// prałzantiems 138,27...), plurálové inessivy tuole dauktuole 11,8 > tuli dayk-

¹⁶ Viz LB 66.

¹⁷ Podrobněji o nich viz LTB, 182–185.

107

tuli 77,5, gieruole darbuole 23,1 > gieruli darbui 87,16–17...), určité tvary zvratných sloves (např.: imper. 2 sg. teikis 5,14 > teykias 71,13, 1 pl. Melkimes 18,7 > Melkemos 81,24, cond. 1 pl. flottumemes 18,5 > flottume-mos 81,23...) a další.

Z takových tvarů, jako part. cont. dejuwdami 62,12, d. sg. Atpirktojow 85,16, Sutwertojuw 85,15, lze usuzovat, že sestavovatelem vydání z roku 1779 byl severní Žemaita (dounininkas), pravděpodobně mnich kláštera v Kretingě.

Ve vydání, které vyšlo roku 1791, se nachází poměrně méně žemaitských rysů než ve vydání z roku 1779. V tomto pozdějším vydání byly některé tvary převedeny do aukštaitštiny nebo převzaty z předchozích vydání, srov.: g. sg. Jewos 4,4, praep. nuog 3,18, prie 11,15, Prielz 2,4... Nelze však říci, z kterého předchozího vydání mohly být opsány, protože originály mnoha z nich jsou známy pouze z bibliografických pramenů, a jsou proto badatelům nedostupné.

V roce 1797, tedy v posledním vydání „Rožanc iaus...“ z XVIII. století, je patrný opačný jev: některé aukštaitské tvary z vydání z roku 1791 jsou v něm nahrazeny žemaitskými tvary, např.: g. sg. Jewos 4,4 > Eiwos 4,4, meiles 6,17 > meilis 6,17, in. pl. kaliniuole 7,31 > kaliniule „ve vězeních“ 7,31, fawuole 12,8 > fawule 12,8... Na druhou stranu se ve vydání z roku 1797 vyskytují i hyperkorektní tvary (n. sg. žodzis 11,7, Zodzis 15,2), které ukazují na tendenci převádět určité tvary do aukštaitštiny.

Texty „Rožanc iaus...“, často vydávané v XVIII. století a široce užívané v náboženské praxi, tedy vykazují nestejnou realizaci církevní koiné. V některých z nich tvořily žemaitské rysy větší, v jiných menší vrstvu. Větší vrstva žemaitských rysů je charakteristická pro některá vydání z konce tohoto století.

b) „Altorius duchaunas...“

V XVIII. století se v LDK vydávala nejen modlitební kniha typu „Rožanc iaus...“, ale také ještě populárnější „Altorius duchaunas alba afierawone kwepencio altoriaus...“, jejíž první vydání bylo pravděpodobně vytištěno v tiskárně vilniuských františkánů ve čtvrtém desetiletí tohoto století¹⁸. Z titulního listu dochovaného třetího vydání (1759) se dozvídáme, že druhé vydání vyšlo roku 1752.

Ve třetím vydání je středolaitevská koiné již značně prostoupena žemaitskými rysy. Z nejcharakterističtějších žemaitských rysů této modlitební knihy (přesněji řečeno poměrně rozsáhlé, téměř šestisetstránkové sbírky modliteb, písní, žalmů a litanií) je třeba zmínit: a) poměrně časté dativní tvary množného čísla přídavných jmen, zájmen a příčestí s koncovkou -ims, užívané souběžně s -iems: kitims 37,13 // kitiems 37,8, numirulims 50,13, Swētims 40,7, wilims giwems 32,17 // wiliems 181,20, tiem s 23,10...; b) rovněž poměrně časté, souběžně užívané inessivní tvary množného čísla jmenných slov s koncovkou -use namísto aukštaitského -uose: artimule 111,13, rupelniule 142,18 // križkeluose, fkerfkeluole 166, 22, funkiuole priepulule 393,7, wiule pripuolimule 22,15–16 // wifokiuole nuliminim uole 393,6..., c) pravidelně užívané tvary 1. osoby podmiňovacího způsobu

¹⁸ Viz LTB 1, 14.

108

s -čio: daričio 23,11, palitaysičio 7,3, turečio 11,16, weščio 18,9..., d) poměrně časté tvary s diftongizací [ė], [o]: conj. juog 18,13, g. sg. kuo 32,11, in. pl. rankuofe 127,6..., g. sg. f. Gielmies 174,13, praet. 2 sg. norėjej 18,18–19, praet. 1 sg. nulidiejau 6,10–11, part. cont. turiedamas 18,18...

Jinak se v edici „Ałtoriaus duchauno...“ z roku 1759 objevuje jen málo dalších žemaitských rysů (kromě tvarů s afrikací, tvarů s monoftongy [ū], [ī] místo aukštaitských dvojhlásek [uo], [ie] a případů žemaitského krácení koncovek). Až na vzácné případy (jako a. pl. m. kurius 50,17, fut. 1 sg. melfius 10,9, n. sg. f. nupululi 33,17, praep. pri „u“, g. sg. f. prizalties 39,11), v této edici se poměrně důsledně užívají tvary s dvojhláskami [ie], [uo], např.: g. sg. f. dienos 40,11, inf. jeßkoti 81,17, a. pl. f. liepnas, n. sg. m. piemo 61,12..., n. sg. m. apnuogintas 102,22, g. sg. f. duonos 46,7, inf. duoti 28,3, iłzjuoktis 91,7...

Totéž lze říci i o vydání „Ałtoriaus duchauno...“, vytištěném roku 1793 v tiskárně vilniuských baziliánů, které se neodchýlilo více ani od vydání z roku 1759, ani od fonologického a morfologického systému staršího církevního spisovného jazyka. Redaktor vydání z roku 1793 zřejmě vycházel z práce svého předchůdce a nesnažil se jazyk nového vydání více žemaitizovat ani aukštaitizovat.

Z hlediska nářečního základu se od vydání z let 1759 a 1793 příliš neliší ani přetisky z let 1778 a 1746, které mají poněkud odlišný název – „Ałtorius duchaunas kwepiancia smilkima...“ a byly vytištěny v tiskárně Vilniuské akademie. Nachází se v nich mnoho stejných žemaitských rysů jako ve vydání z roku 1759; některé z nich jsou navíc dokonce nahrazeny aukštaitskými podobami, srov.: d. pl. m. wilims ^Ad⁵⁹ 7,4 a wiliems ^Ad⁷⁸ 8,12, praes. 1 sg. gayluws ^Ad⁷⁸ 5,12–13 a gayluofe ^Ad⁹⁶ 5,16, praes. 3 katb ^Ad⁷⁸ 18,5 a katba ^Ad⁹⁶ 20,10, in. pl. f. łɑłpudofy ^Ad⁷⁸ 11,6 a fulpaudofy ^Ad⁹⁶ 10,13, in. pl. m. namui ^Ad⁷⁸ 24,15 a namuoli ^Ad⁹⁶ 24,9.

c) „Zlatý oltář...“

Na základě „Altoriumi duchaunu...“ vznikala další modlitební kniha „Aukso altorius...“, jejíž patrně první vydání vyšlo ve Vilniusu roku 1787¹⁹. Ze zachovaného exempláře vydání z roku 1793 je patrné, že tato modlitební kniha obsahuje oproti „Altoriumi duchaunu...“ z roku 1778 poměrně značné množství různých změn jak v textu, tak v jazyce. Je proto vhodnější považovat ji za samostatné vydání, nikoli za nové vydání „Altoriaus duchauno...“, jak se činí v LTB.

Z jazykových odlišností upoutá především pozornost nahrazování některých žemaitských rysů v „Altoriaus duchauno...“ z roku 1778 aukštaitskými podobami, srov.: d. sg. m. artojaw ^Ad⁷⁸ 407,17 a artoju AA 442,10, imper. 2 pl. Eykiet ^Ad⁷⁸ 214,13 a Eykite AA 125,13, Garbinkiet ^Ad⁷⁸ 216,10 a Garbinkit AA 127,15, Nebukiet ^Ad⁷⁸ 66,6 a Nebukit AA 89,26, a. pl. f. Utas ^Ad⁷⁸ 368,4 a Uolas AA 396,12, paes. 1 sg. Wyluws ^Ad⁷⁸ 16,11 a Wyluole AA 21,6. Taková záměna však není pravidelná: často jsou žemaitské rysy zachovány a tu a tam se vyskytují i opačné případy – aukštaitské rysy v Ad⁷⁸

¹⁹ Viz LTB 1, 16.

109

výměny za žemaitské podoby AA: praet. 3 ifzejo Ad⁷⁸ 364,14 > ifzejy AA 394,17, Kientiejo Ad⁷⁸ 353,14 > Kientiey AA 386,13.

Dalším poměrně výrazným jazykovým rysem „Auksa altoriaus...“ je časté nahrazování cizích slov v „Altoriaus duchaunas“ z roku 1778 jejich litevskými ekvivalenty. Například Ad⁷⁸ madlitwa je v AA důsledně nahrazováno slovem maldą (n. pl. f. Madlitwas wakarnas Ad⁷⁸ 16,1–2 > Matdas wakarnies AA 20,23); vedle toho se místo Ad⁷⁸ in. sg. f. adino 363,14, ale 438,13, n. sg. m. Błagaflowitas 65,2, g. sg. m. honora 401,2, a. pl. m. macnius 219,10, a. sg. f. nadieji 233,14, nezbažnalti 56,16, g. sg. m. razuma 66,7, praet. 1 sg. Sunędznau 67,11, n. pl. m. fprawedliwi 66,15, n. sg. m. užimutitas 67,12, a. sg. f. wiecznalti 408,12, i. pl. f. zafhugomis 397,17... V AA najdeme: walando 394,17, bet 457,26, Pataymintas 88,26, garbies 436,21, galingus 129, 23, wyłiti 138,19, neteyfiby 89,13–14, ifzminties 90,2, Sugayfżau 90,25, teyfingi 90,8, nulułays 91,2, amziu 442,24, nupethomis 432,22–23... Zdá se tedy, že redaktor „Auksa altoriaus...“ z roku 1793 usiloval o jazykové očištění svého vydání, což je na pozadí degradace litevského spisovného jazyka v LDK v 18. století samozřejmě zajímavý jev.

d) „V modlitbách Tomáše z Kempenu“

Tato modlitební knížka s názvem „Maldos Tamošiaus a Kempis kanaunika regularna Zokana Szwęta Augustina...“ byla vytištěna roku 1772 ve Vilniusu. Na titulní straně je uvedeno, že byla „izgulditta par K. I. R. Soc:Jesu“, tedy jezuitem. Kdo byl překladatel označený tímto kryptonymem, zatím nebylo zjištěno. Z jazyka modlitební knížky je však patrné, že překladatel byl Žemait, mluvčí žemaitského podnářečí dūnininkai, srov.: a. pl. m. altzunies „osm“ 5,13, kurius 1,14, praes. 1 sg. rupenus „starám se“ 12,13..., praes. 2 sg. apfzwiti „osvětluješ“ 29,2, n. sg. f. prižaltis 52, 4... Žemaitský původ překladatele dokládají také tyto tvary: adv. dranley 5,19, cond. 1 sg. drifzcziau 3,13, praes. 3 giwen 54,1, srov. 54,16, d. pl. kurims 10,11, wyłims 5,19, a. sg. nepabenktą 16,14, inf. regeti 13,5, fu žirde 27,6, praes. 1 pl. turem 6,2, imper. 2 pl. walgikiet 1,9, in. pl. m. wyłuse 5,13, n. pl. m. žodey 1,19...

Ačkoli byl překladatel modlitební knížky z roku 1772 Žemait, podobně jako mnoho jiných překladatelů či autorů tehdejších textů se snažil svým jazykem vyhovět i Aukštaitům a držet se tradičního spisovného koiné. Proto užíval aukštaitských rysů dokonce v poměrně větší míře než někteří jiní: uvedené žemaitské tvary jsou méně časté než aukštaitské (zejména tvary s jednoslabičnými [ū], [i] namísto aukštaitských [uo], [ie]). O překladatelově snaze přizpůsobit jazyk aukštaitštině svědčí také objevující se hyperkorektismy: n. sg. m. mielamas „milovaný“ 56,16 (a také mielemas 70,1), n. pl. m. mielami „milovaní“ 75,11, il. sg. f. szirdien „do srdce“ 85,20.

§ 6. „Pėdelio miros“ nářeční základ

K vydáním psaným církevním koiné lze zařadit také knížku „Pedelis miros...“, vytištěnou roku 1750. Na její titulní straně je uvedeno, že byla „Iz Lankizka Ziemaytifzkay izgulditta“. A skutečně se v ní, zejména v předmluvách (první, věnované vyzdvižení zásluh biskupa Antana Dominykase Tiškevičiuse a nazvané „Advavimas“, a druhé, určené čtenářům – „Trumpas Apreyszkimas“), často užívají takové žemaitské rysy jako inf. dowan uoti III,13, par pamuokhla IX,3–4,

110

adv. Tumet III,14 (// tuomet VIII,16), a. pl. tus kahnus IV,3, n. sg. winas „jeden“ VII,3 (// kiekwienuofe III,20), d. pl. norintims II,10, praes. 1 pl. drenfam I,15, n. pl. Zodiey XIV,23, i. pl. Zodeys V,22–23 a další. To ukazuje, že autorem knížky byl Žemait²⁰. Pod vlivem vytvořené písemné tradice však nezůstal v mezích svého rodného nářečí a v textech modliteb a hymnů hojně užíval aukštaitských (středních a západních) tvarů, srov.: a) n. sg. akmuo 61,23, inf. duoti 13,25, a. pl. geruolius 79,26, in. pl. wilwolia darbuolia 30,9..., g. sg. miega 1,8, a. sg. Mielaułi 22,2, in. sg. wienibey 22,6, d. pl. tems 59,24..., b) n. pl. erfzkiećiey 69,27, saldzios 40,2, g. sg. medžio 4,2, i. sg. łzirdžia 21,16..., c) g. sg. ligos dulzios izgidi­mo 11,12–13, prifirinkimo ir tikros pakutos 11,15–16, mano galwos 69,25, watandoy givenimo mano 7,13..., d) inf. attlayfti 18,15, a. sg. gaitalti 16,12, g. sg. miaytes 17,16 (//meites 2,25) i. pl. tanciugays 2,16–17... Některé tvary v této knížce, například a. sg. wietu 80,22, n. sg. pałzwiltas 81,5, zinktas 67,26, all. sg. Tawip 47,27; 60,8, adv. niekadu 17,27, lze spojovat také s východními a jižními aukštaitskými nářečími. „Pedelis miros“ tedy obsahuje značnou míru nářečního směšování, typického pro tehdejší církevní koiné.

§ 7. Nářeční rysy „Bromos“ M. Ališauska (Olševskise)

Totéž lze zčásti říci také o „slavném“ díle Mykola Ališauska (Olševskise) „Broma atwertą ing wiecznastį“, vydaném roku 1753, které se v 18. století dočkalo dokonce 11 vydání. Jazyk jeho prvních tří vydání (1753, 1759 a 1764) je rovněž církevní koine založená na středoaukštaitském nářečí. Dokládají to na jedné straně tvary s tvrdým [ł] před samohláskami typu [e], na druhé straně tvary s nezměněnými dvojhláskami [a, e + m, n], srov.: prt. n. sg. aptayłtas 24,6, a. sg. f. gaitalti 140,20, g. sg. tantos 237,26, a. sg. meitą 32,10, in. pl. petanuofe 242,10, praes. 3 ftapie „slepia“ 43,5, a. pl. warłas 167,13..., ant 5,8, g. sg. Dangaus 112,15, 1 n. pl. rankas 5,24, praes. 3 kenčia 26,24, n. sg. penktas 200,2, a. sg. amžiną 41,22, praes. 3 uztemta 27,15...

Ve srovnání s „Pedelio miros...“ je však v „Bromě“ poněkud více žemaitských prvků. Ty se objevily nejspíše proto, že jejím autorem byl podle předpokladů mnich kazatel pocházející ze Žemaitska, který působil na různých místech Lietuvos²¹. Z fonetických žemaitských rysů upoutají pozornost tu a tam se vyskytující podoby bez afrikát (např. d. pl. kienienčiomis 137,14–15, i. pl. žodeys 8,14 // žodžeys 47,14...), stejně jako podoby s monoftongy [u], [i] namísto aukštaitských diftongů [ie], [uo] (např. mitalirdingas 221,5, a. sg. prapulima 25,16...). Z morfologických rysů jsou patrně nejčastější tvary přítomného času sloves ja-kmenů namísto aukštaitských i-kmenů (např.: gale 111,7, gule 242,11, mile 217,11, nore 11,1..., galem 216,9, Milem 24,5, tureme 44,22; 76,14...). Poměrně časté jsou také žemaitské genitivní tvary jednotného čísla ja-kmenových substantiv-

²⁰ N. Feigelmanas se domníval, že překladatelem a upravovatelem „Pedelio miros“ byl M. Ališauskas (Olševskis), viz F e i g e l m a n a s N. Senoji lietuviška knyga Vilniaus universitete 1, Vilnius, 1959. 71.

²¹ LTB, 1, 293.

111

ninků (kiale „cesty“ 34,13, mole 37,16, paukžtele 114,21...). Celkově však v prvních vydáních „Bromos“ není žemaitských rysů mnoho a obvykle se střídají s aukštaitskými podobami. M. Ališauskas se patrně snažil příliš neodchylovat od zavedené tradice.

Něco jiného lze pozorovat ve vydání z roku 1777, v kratší redakci „naujey pardrukawotame“. Jazyk je v něm již značně požemaitštěn (to nejspíše provedl jiný redaktor „Bromos“, neboť M. Ališauskas zemřel kolem roku 1779). V tomto vydání jsou často afrikátové podoby vydání z roku 1753 nahrazeny podobami bez afrikát, např.: praes. 3 atfilaẏdzie 131,6 > atfileyd 170,9, kienčie 65,14> kient 90,8, d. sg. mirßtančiem 27,2 > mirßtantem 39,7, i. pl. žodžeys 47,14 > žodeys 66,5... Kromě toho byly v něm některé podoby z dřívějších vydání s aukštaitskými diftongy [uo], [ie] monoftongizovány, např.: praep. nuog 115,25 > nug 154,5, a. pl. tuos 8,29 > tus 11,4, adv. tuojaus 42,11 > tuj aus 59,21, in. pl. sopul uole 10,5 > łopululi 13,19, Wiłuole darbuole 18,15 > Wiłuly darbuly 27,4–5..., praep. prie 20,22 > pri 30,8, priełz 10,13 > priłz 14,3, n. sg. mietas 106,29 > mitas 43,22, d. pl. giwenantiems 24,17 > giwenantims 35,15, kuniłžkiems 29,11 > kuniłžkims 33,24, łergantiems 25,1 > łergantims 36,7...), některé koncovky byly v žemaitštině zkráceny (např.: pra-es. 3 eyna 21,14 > eyn 31,10, kalba 19,20 > kalb 28,9, taukie 47,26 > tauk 66,18, n. sg. griełznikas 17,20 > griełzniks 25,22, giwas 35,10 > giws 50,17 part. cont. mirdamas 9,22 > mirdams 13,3, adv. greytay 98,11 > greyta 133,5, tęnay 4,5 > tęna 58,7...), došlo ke zúžení nepřízvučných koncových [-ē], [-ę] (např.: praet. 3 dawe 37,16 > dawy 53,14, parode 9,8 > parodi 12,10, pałzaukie 115,10 > pałzauki 153,17..., g. sg. rułtibes 20,7 > rułtibys 37,24..., a. sg. f. gieribę 19,22 > gieriby 29,7, Karaliłte 11,6 > Karaliłty 15,7, Kie pure 92,25 > kie pury 128,14...) a další.

O vydání z roku 1777 se opírala také pozdější vydání „Bromos“ (1779, 1785, 1789, 1793, 1795, 1799). Proto v nich nejsou patrné žádné výraznější jazykové odlišnosti.

§ 8. Výrazný obrat k žemaitskému nářečí v „Žyvatu“

Ještě více se vzdálil od střední církevní koiné „Ziwate Pona yr Diewa musu Jezus Christusa...“, vydané piaristy roku 1759 ve Vilniusu. V tomto 336stránkovém překladu z polštiny, který pořídil, jak se předpokládá, mnich pocházející z Kretingy²², se výrazně odrážejí rysy přímořského žemaitského („dounininského“) nářečí. Dokládají to především poměrně pravidelně zapisované digrafy uw, qw a yi, zejména v koncovkách zájmen: i. sg. anuw 14, 20, anaw 52,9, kuw 19,14, tuw čiefu VI,8..., n. pl. anyi „anie“ 40,11, kuryi 63,14–15, praep. Apey 8,14, a. pl. dynas 40,11, pyitus 69,15, n. sg. Įnyigas 88,27… Podle výpočtů A. Girdenise se anyi vyskytuje 90krát, zatímco tyi „tie“ 17krát; tuw 56krát, zatímco taw 5krát²³. V kořenech slov se však nezřídka vyskytují podoby také s aukštaitskými dvojhláskami uo, ie, např.: i. sg. duonu 55,25; 56,2, g. sg. duonas 27,7; 43,19; 43,21, praes. 3 łzhuołta 33,4, fut. 3 duos 38,23 (vedle častějších forem s u: praes. 1 sg.

²² Girdenis A. Baltiškųjų *tj, *dj refleksai 1759m. „Žyvate“. – Baltistica 8(2), 1972, 178.

²³Tamtéž, s. 175.

112

dudu 14,10, préz. 2 sg. dudi 2,10…), n. sg. diena 49,21, a. pl. giedančius 25,22, g. sg. Diewa 13,2, n. sg. wielźpac 236,5 (různé podoby Diewo se vyskytují celkem 728krát, zatímco Dyiwa pouze jednou)²⁴

Jak vyplývá z výzkumů A. Girdenise, poměr podob s afrikátami a bez afrikát v „Žyvatu“ je poměrně složitý. Vyskytují se zde i podoby s afrikátami, které nejsou charakteristické pro dnešní přímořská žemaitská nářečí, srov.: d. sg. pačiem 11,13 (// patem 61,20), g. sg. žodze 15,26 (// žode 16,19), g. pl. žodžiu 16,9, a. pl. kwyčiús 152,19, ftowėnčius 311,29, miegtančius 160,13–14, žodžius 320,18… Proto se zdá poměrně přesvědčivá hypotéza, že přímořští Žemaité měli v 18. století ještě afrikáty, které později ztratili; jinými slovy, proces zániku afrikát [č], [dž] v tomto nářečí ještě nebyl dokončen²⁵.

Z dalších rysů charakteristických pro přímořské Žemaity, které se vyskytují v „Žyvatu“, je třeba zmínit: a) dativní tvary duálu dum dayktum 209,8, dum Mokitynium 266,11, dwym gatwym 311,20; b) tvary slovesa „jít“ v přítomném čase s formantem -t-: eytu „jdu“ 106,11; 151,21, eiti „jdeš“ 113,3, eita „jde“ 18,23; 35,23; 41,21, eytama „jdeme“ 86,25, eytat „jdete“ 152,11 (tento formant mají i odvozené tvary: yszeyta „vychází“ 44,25, paeita „prochází, vychází“ 56,3, pareyta „vrací se“ 123,16, eytante „jdoucího“ 158,9, eytáciem „jdoucímu“ 141,4, eytantyms „jdoucím“ 266,11), c) tvary 3. osoby sloves v přítomném a budoucím čase s -ai: mulzay „bije“ 173,3–4, fawlkay „volá“ 190,24, weday „vede“ 186,19…, gulieley „bude ležet“ 309,22, imley „vezme“ 295,16, werkley „bude plakat“ 243,23… a další²⁶

Na druhé straně je však v „Žyvatu“ patrná tendence k aukštaitizaci jazyka. Vedle podob s afrikátami a dvojhláskami [uo], [ie] se v něm na konci slov často užívají také dvojhlásky [-ai], [-ei] (zapisované jako -ay, -ey) namísto žemaitských jednosamohlásek [-ā], [-ē], např.: n. pl. darbynikay 52,20, ubagay 93,11, i. pl. Daktarays 327,12, wylays griekays 314,23, gierays 50,26, kunyzkays 317,4, milemais 1436–7, adv. linkśmai 286,5, trumpay 124,27 (// ligreyta 272,5)… n. pl. Gałpadorey 318,8, Mokityney 232,5 i. pl. afztreys medeys 181,2, numeteys 35,18, adv. tąnkiey 317,2, wyinokiey 9,9… Četnost užívání těchto podob nepochybně podmiňovala starší písemná tradice, sahající až do dob M. Mažvydase (srov. jeho katechismus Bralet 8,4, Szadei tit. s., wijrai 33,5…).

V „Žyvatu“ se poměrně často zachovává také tzv. „pohyblivé“ [a], které již v tehdejším žemaitském nářečí mohlo být, stejně jako dnes, zaniklé, srov.: n. sg. Abrahomas 101,26, Choras 286,13 (// Chors 287,4), darbininkas 116,18, galemas dayktas 249,10, Juzupas 248,5, pagarbintas 148,27, pawoktas 262,25, pyktas 37,8, lenas 7,22 (// ghups 312,12), daridamas 52,2 (// naz'dams 8,3), mokidamas 59,5, regiedamas 92,2… Takové podoby se nejspíše rovněž objevily vlivem starších písemností psaných církevní knižní litevštinou.

Tamtéž.

Tamtéž. 187: srov. Zinkevičius Z. LKJ 4, 45.

Podrobněji Girdenis A. Tamtéž, 175–178.

113

Vydání z roku 1787 se od vydání z roku 1759 neliší ani obsahem, ani jazykem. Vydání, které vyšlo roku 1808, tedy již po zkoumaném období, však některé žemaitské rysy předchozích vydání nahrazuje aukštaitskými, např.: n. sg. pradie 17,23 bylo změněno na pradzie 15,28, fudydy 17,5 > fudydziu (nobažen/fwu) 15,9, n. sg. f. aduta 12,6 > aduota 10,31, fu anu 14,20 > fu anu 13,4 atd.

§ 9. „Pavinasčių křesťanských...“ koiné

Typickou církevní koiné s převládajícími západními tvary, promíšenými ojedinělými žemaitskými rysy, představuje drobná sbírka církevních textů „Pawinasties krikscioniszkas...“, vydaná roku 1756 ve Vilniusu. Vaclovas Biržiška usuzoval, že tuto sbírku mohl připravit jezuitský misionář Jonas Lukoševičius, který trvaleji pobýval v Daugavpilsu²⁷. Takový předpoklad však ještě vyžaduje zvláštní výzkum, neboť argumenty, které bibliograf uvedl, nejsou dostatečné²⁸.

Základ středozápadní podoby jazyka této sbírky, složené z katechetických textů (podaných formou otázek a odpovědí), několika písní a litanií, dokládají: a) pravidelně užívané tvary s [uo], [ie]: o praes. 3 duoda 2,9, g. sg. Duonas 3,21, praep. nuog 5,7..., a. sg. diena 6,9; 25,1, kiekwiena 34,1, g. sg fir dies „srdce“ 7,11..., b) afrikátové tvary: praes. 3 girdžia „slyší“ 19,8, ne draudžia 11,3, i. pl. adj. dydžieys 14,20, a. sg. f. efančia 12,14, g. sg. žodžia...), c) tvary a. sg. m. attaydima 3,18, imper. 2 sg. attaysk 5,19, g. sg. meytes 21,9..., d) praep. ant 2,12, conj. idant 28,11, adv. Tynay „tam“ 35,24, i. sg. f. amžinu 29,2..., e) n. sg. Ponas Die was 2,11, kunas 3,2, Reykatas 8,6, Wardas 5,16..., duklaudamas 21,17–18, muzdamas 11,19–20, neslepdamas 9,7... a další. Autorova tendence nahrazovat určité tvary aukštaitskými se odráží v takových hypernormalismech, jako jsou inf. nuokientiety 13,19, nuotey/ty 13,18, praet. 3 nuožen ge 6,9..., adv. priederančiey 7,18, imper. 2 sg. prie ryžk 22,24, i. sg. prielakimu 4,16..., které vznikly tím, že při převodu „žemaitských“ jedinečných samohlásek [u], [i] na dvojhlásky [uo], [ie].

Poslední tendence by mohla naznačovat, že autor „Powinasties krikscioniszkas“ byl Žemait, tím spíše, že se v jeho knížce tu a tam vyskytují také žemaitské rysy, srov.: n. pl. Paukz tey 39,3, in. pl. m. Namufe 11,28, reykalufy 14,20, fopulului 37,14, praes. kientame 37,6, fut. 1 pl. riegielfmofy 35,23, flofemofy 35,22, imper. 1 pl. diekawokiem 23,9–10, gaylekemos 27,9, imper. 2 pl. bukiet 36,14, eykiet 36,13... Zvláště pravidelně se v ní užívají tvary 1. osoby podmiňovacího způsobu s -čiow²⁹, příznačné pro některé dnešní severozápadní žemaitské nářečí (okolí Ylakiů, Sedy). galėciow 25,9, gerčiow 18,3, girdėciow 25,18, giwenčiow 18,4, miegóciow 18,3, walgiciow 18,3, bijóciows 18,21. Tyto tvary poskytují důvod odvozovat původ autora (přesněji řečeno sestavovatele) knížky ze severozápadních Žemaitů.

²⁷ Srov. LTB,1, 315.

²⁸ B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, 57.

²⁹ Viz R o k a i t ė B. Některé nové fonetické jevy ve výslovnosti žemaitských dounininků. – LKK 4, Vilnius, 1964, 152.

114

V bibliografických pramenech se zmiňuje také vydání z roku 1774 (snad druhé?) „Pawi- nasties krikscioniszkas“³⁰. Bez textu tohoto vydání a bez znalosti jeho osudu však nelze nic říci ani o jeho jazyce.

§ 10. „Pavinasčių krikščioniškų...“ pože­maičtění nového přepracování

Textově blízký knížečce z roku 1765 „Pawinasties krikscioniszkas“ je vydání „Pawinastis krykscionyszkas arba Pamokslas trumpas...“, které vyšlo roku 1781 ve Varšavě. Vaclovas Biržiška považoval toto vydání za nové vydání knížečky z roku 1765³¹. Bylo by však vhodnější označit je za nové rozšířené přepracování, protože látka obsažená v oné knížečce je v něm uspořádána jinak a navíc jsou do něj zařazeny nové modlitby a písně (např. knížečka z roku 1765 obsahovala pouze 4 písně, zatímco vydání z roku 1781 jich obsahovalo 7).

Ačkoli se v přepracování z roku 1781 nachází mnoho textů shodných s texty knížečky z roku 1765, jazykově se toto vydání od předchozího přesto značně liší. Vydání z roku 1781 výrazně pozemaičťuje aukštaitské tvary z knížečky z roku 1765, srov.: i. sg. f. Wyflu širdziu Pav¹ 79,13> Wyflu sirdy Pav² 71,4, praes. 3 duod Pav¹ 35,27> doud Pav² 38,12, praep. nuog Pav¹ 34,16> nug Pav² 35,19, g. sg. mana Pav¹ 24,4> muna Pav² 5,17, a. sg. mani Pav¹ 39,18> muni Pav² 71,9, v. sg. Diewe Pav¹ 39,12 > Diewy Pav² 71,2, d. pl. wysiems Pav¹ 36,10> Wyfymś Pav² 39,4, part. cont. Duodami Pav¹ 40,6> Dudamis Pav² 71,24, adv. tankiey Pav¹ 13,22> Tonkie Pav² 17,24...

Zajímavé je, že ve vydání z roku 1781 jsou některé žemaitské tvary knížečky z roku 1765 nahrazeny jinými žemaitskými tvary. Například tvary 1. osoby podmiňovacího způsobu s -čiow jsou v něm poměrně pravidelně nahrazovány tvary s -čio: gierčiow Pav¹ 18,3> gierčio Pav² 13,18, miegčioiw Pav¹ 18,3> miegčio Pav² 13,18, turėčiow Pav¹ 39,27> turiėčio Pav² 71,18... To ukazuje (spolu s výraznou tendencí pozemaičťovat aukštaitské tvary), že sestavovatel vydání z roku 1781 nebyl totožný s člověkem, který připravil knížečky z roku 1765; navíc se více odchýlil od církevní koninské normy zaznamenané v gramatice z roku 1737.

§ 11. Koninské nářečí v „Pavinasčių...“ K. Klimavičiuse

Poměrně typické církevní koninské nářečí bylo použito také ve větší knížečce (190 s.) „Pawinastes krikscioniszkas, Arba Katechismas...“, vydané roku 1767 Kazimierasem Klimavičiusem pod podobným názvem. V ní, podobně jako v oné anonymní knížce z roku 1765 (kterou V. Biržiška připsal Jonu Lukoševičiusovi), se poměrně často užívají aukštaitské tvary s afrikátami [č], [dž] v pozicích pro žemajťany netypických, s aukštaitskými dvojhláskami [uo], [ie] namísto odpovídajících žemaitských, s „pohyblivým“ [a] a zachovanou dvojhláskou [ai] v koncovkách slov, srov.: a) praes. 3 pripildžia III.20, d. sg. m. Serganciam 74,1, i. pl. žodzieys 12,2..., b) praes. 3 duoda 8,25, duonos 133,26, n. sg. mienuo 5,16..., in. pl. dienole 94,18, kieno 86,2, adv. wienok

³⁰ LTB, 1, 315.

³¹ Biržiška V. Aleksandrynas 2,57.

115

2,2…, c) míst. mn. č. kituolė dayktuolė 88,12–13, reykauolė 34,12…, dat. mn. č. muž. elantiems 155,17, wifiems žmoniems 50,17–18…, d) nom. j. č. giwas 84,7, wiras 155,21, přech. duodamas 75,16, taridamas 43,22–23…, e) nom. mn. č. dayktay 12,12, instr. mn. č. giėruys darbays 7,22, přísl. kantrey 55,10…

Na druhou stranu se však v knížce nezřídka vyskytují také různé žemaitské rysy. Z nich se poměrně pravidelně užívají tvary s nepřízvučnou samohláskou [ẹ] místo [i] v koncovkách slov, zejména v koncovce infinitivu -ti, např.: atminte „paměť“, darite 44,2, duote 75,25, turiete 44,3…³², nom. mn. č. muž. jaune „mladí“ 55,13, mokite „učit“ tamtéž, wyfe fzwėtėje „všichni svatí“ 191,20, přísl. tuole „daleko“ 177,3… Nezřídka se také vyskytují lokálové tvary množného čísla substantiv s jednou samohláskou [u] v kmeni, které se někdy užívají souběžně s dvojhláskovými tvary, srov.: Didziulė reykatuolė 30,25, kituolė reykaluolė 74,21–22, wifule dayktuole 18,5, metuolė 94,13 // metufė 95,3.

Sporadicky se v „Pawinastese…“ objevují i jiné žemaitské rysy: několik podob bez afrikace (přech. priederante 73,19, priegulinte 73,21, instr. j. č. firde „srdcem“ 9,24; 29,3, nom. j. č. žodey 33,13; 86,8, instr. mn. č. Zodeys 9,23…), tvary se zkrácenými koncovkami (přech. mirdams 19,25, préz. 3 tur 1,15, in. j. č. ž. burno 31,7, dieno 96,26, neapkanto „v nenávisti“ 169,3, toi pacio ligo 142,24…), tvary 1. os. j. č. kondicionálu s -čio (bucio 51,18 milecio 186,19, žinocio 113,23…), tvary kondicionálu ja-kmenů (2. os. mn. č. fudikiet 89,12) atd.³³.

Ze žemaitských rysů je třeba zvlášť zmínit v této knížce často užívané tvary 3. os. sloves v přítomném čase s formantem -ai (-ei): galey „může“ 48,14; 80,1, norey „chce“ 55,15, ftowey „stojí“ 96,12; 101,6, turey 37,3 // turi 37,8 // tur 40,2, weyzay „vidí“ 29,8… Tyto tvary jasně ukazují, že autor knížky pocházel z přímořské Žemaitije, neboť jsou zvláště typické pro nářečí oblasti Kretinga–Skuodas³⁴. Autor se však zřejmě záměrně velmi snažil přiblížit jazyk své knížky aukštaitským nářečím, protože užíval mnoho hyperkorektních předponových tvarů (s nuo-, prie- místo nu-, pri-): nom. j. č. nuomufztas 75,17, nuowargintas 24,26, instr. j. č. s nuozia-mintu firde 126,3, inf. nuowilti 10,21, préz. 3 nuonelza 40,20…, préz. 3 prie-duoda 35,19, priefako 78,1, instr. j. č. priekłodu „příkladem“ 76,26… V tomto ohledu se autor knížky K. Klimavičius lišil od svého současníka, překladatele „Ziwata“, který mnohem lépe zachoval systém přímořského žemaitského nářečí.

§ 12. Smíšený nářeční jazyk „Spasabas nobaženstwu…“ S. Jakštavičiuse

Poměrně odlišná varianta církevní koiné, méně žemaitizovaná než „Ziwate“, se nachází v díle „Spasabe Nabaženstwu…“, které vydal Simonas Jakštavičius (Jakštas) v roce 1771. V této sbírce modliteb, písní, kázání a úryvků ze životů svatých je žemaitských rysů poměrně málo. V ní se poněkud častěji uží-

³² Infinitivní koncovka v „Pawinastiese…“ z roku 1765 (stejně jako v „Žyvate“) se psala -ty: Duoty 15, 3, mokiety 9,3, turiety 15, 14…

³³ Viz také Zinkevičius Z. LKJ 4, 39–40.

³⁴ Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis, 1966, 431.

116

Patří sem pouze a) tvary 1. os. sg. kondicionálu s -čio(s): galėčio 14,8, norėčio 17,9, palikloniočio 77,8, mokičios 15,6, fergiečios 15,5… (// dėkčiau 165,9), b) tvary kondicionálu s kmenem ja: ataduokiem 92,20, Garbinkiem 160,23, padarikėm 85,8, patepkėm 130,17, pribukiet 160,21… (vedle tvarů s kmenem i: jelfzkokite 35,15, dziaukities 45,19, linkfminikities 45,19–20…), c) tvary s diftongy [uo], [ie] namísto západoaukštaitských [o], [ė]: gen. sg. f. anuos 52,3, tuos 25,25, gen. sg. m. juo 82,16, tuo 3,2, conj. juog. 3,2, inf. gieduot 131,26…, inf. diety 66,10, praet. 3 atfakie 47,23, kintėjo 42,9… a d) tvary s rozšířeným [e] namísto nepřízvučného krátkého [i]: akuz. sg. dwileką 80,6, gulenti 44,24, fiedenti 42,4, gen. sg. miletos 10,28, praes. 1 pl. negalema 89,11… Jinak jsou však další žemaitské rysy v „Spasabe…“ vzácným, sporadickým jevem (např. jen tu a tam lze zaznamenat žemaitský tvar bez afrikace: nom. pl. jaunikaytey 149,1–2, paukfzey 86,10, akuz. sg. f. fergunte 112,4, tvar v. sg. milaufis 13,29, praet. 3 apdowenoja 3,1–2, instr. pl. f. duowenomis 3,8, gen. sg. meyfos „mėsos“ 95,28, praep. Apey 103,16, nom. pl. numay 112,8).

V knížce S. Jakštavičiuse je mnohem více tvarů typických pro dialekty středních a východních Aukštaitů než žemaitských; srov.: a) akuz. sg. attaydima 11,15–16, nom. sg. Saujęta 51,24, akuz. pl. Awetas 113,9, instr. pl. tadays 140,4, tancugays 69,1, nom. sg. Panieta 64,28, Sauta 151,21, praet. 3 tafe „lesė“ 46,2…, b) praep. unt 6,12, praet. 3 pafkundino 37,26–27, akuz. pl. pazūndes „pažandes“, pinkius 6,12, praes. 3 kinčia 64,4, akuz. sg. žinklu 23,5…, c) akuz. sg. brangu atpirkimu 20,28, duonu fauju 143,21, gieru algu 37,17, fzwiefiu zwaki 63,3, žuweli wienu 57,22, aklibi ir garbi 95,13…, d) instr. sg. tazdu 129,8, fu fmahu 69,8, wifu liepnu 109,8, fu ruflibi 40,1, fu… fwiebi 72,27…, e) adv. kadu 7,5, tadu 23,8, niekadu 26,18, wiladu 7,16…, f) akuz. sg. dieno 93,4, giwo 68,5, ing Mieſto 47,12, karuno 68,18, newalo „navalia“ 37,6, wifo 55,30… a další. Východní rysy se však v „Spasabe…“ užívají také nedůsledně, často jako varianty vedle tvarů z jiných dialektů, např.: unt 3,9; 18,1; 37,30… // ant 7,16,44,22…, kadu 7,5; 49,26 // kada 63,9, tadu 6,29; 23,8… // tada 50,1, wiladu 7,16 // wilados 19,15, pafitaidis 103,2 // pafitaydes 102,30 a další.

Ve fonetice a morfologii S. Jakštavičiusova „Spasabo…“ je celkově značná nářeční směs, která ztěžuje určit vztah této písemné památky k jednotlivým dialektům. Tuto směs ještě posiluje poměrně mnoho hyperkorektních tvarů, jež ukazují, že se autor snažil jazyk své knížky aukštaitizovat – přiblížit středním dialektům – a západně aukštaitizovat. Obzvlášť časté jsou v ní hyperkorektní tvary s [-o] namísto [-a] ve slovesných koncovkách, např.: praes. 3 atimo „atima“ 158,20, iro „yra“ 76,27, ižeyno 55,4, (// eyna 8,29), katbo 96,4, kinčio 86,9 (// kinčia 64,14), fejo 21,11 (// fije 157,14)…, praes. 1 pl. elfmo 47,8, turemo 58,29 (// turema 9,28, turima 153,22), duklaujemo 157,19…, fut. 1 pl. neturelmo 59,1, prapuldimo 59,3…, imper. 1 pl. duokėmo totéž (// ataduokiem 92,20), part. cont. matidamo 51,28… Vzácné jsou také takové hyperkorektní tvary jako inf. ikuolti „įkąsti“ 101,30, akuz. sg. kuo „ką“ 15,16; 116,10…, tuo „tą“ 13,15 a podobně. Vznik takovéto nářeční směsi lze vysvětlit biografickými údaji o S. Jakštavičiusovi. Vac. Biržiška se domnívá, že

117

pocházel z Birštonu a dlouho působil jako farář v Papily³⁵. Je-li tento předpoklad správný, mohla tuto nářeční směs způsobit na jedné straně jeho rodná nářeční oblast středních Aukštaitů a na druhé straně snaha přizpůsobit se řeči obyvatel místa, kde působil (východních Aukštaitů). Žemaitské rysy si navíc mohl osvojit z jazyka tehdejších písemných památek s výraznou žemaitskou vrstvou (zejména „Ziwato“).

§ 13. Nová varianta S. Jakštavičiusova „Spasabo“

Téměř celé dílo S. Jakštavičiuse „Spasabas…“ bylo znovu vydáno roku 1779 v knížce nazvané „Ziwatas Pona musu Jezusa Christusa ir szwęcziausias Marios Pannos…“³⁶. Od „Spasabo…“ z roku 1771 se tento text z textologického hlediska liší pouze tím, že na začátku má jiné předmluvní slovo, oddíly „Ziwatas Pona musu Jezusa Christusa“ a „Ziwatas szwęcziausias Marios Panos“, píseň „Giesme Pannos szwęcziases“ a chybějí v něm krátké polské a latinské texty (to vše je uvedeno v samostatném číslování a tvoří 30 stran; tato část je na s. 32 spojena kustodem PA – PAWINASTES s hlavní částí, shodnou s dílem S. Jakštavičiuse „Spasabu…“ a čítající 135 stran).

Z jazykového hlediska se opakovaně vydaný text od původního „Spasabo…“ S. Jakštavičiuse liší rovněž jen velmi málo. Jen občas v něm lze najít odlišný fonetický, morfologický či syntaktický tvar; srov. „Spasabo…“: inf. atgrįžti 23,11, part. cont. liuzdamas 77,5–6, nom. pl. m. išžkauli 77,9, praes. 3 iro 77,3, instr. sg. f. iwiefibi amžinu 27,23, gen. sg. fawo 13,29, … mes atejom palikonioti jam o ilzgirdis Karalius Herodas įligando 76,27–29… a „Ziwato…“ z roku 1779: atgrinlzti 19,11, fiundzamas 73,16, išžkausę 73,19–20, ira 73,13, iwiefibie amžina 23,15–16, fawa 10,2, … mes atejom, palikonioti jam? O ilzgirdis Karalius Herodas įligando 73,9–10… Proto nelze bez zvláštního filologického výzkumu rozhodnout, zda byl pořizovatelem tohoto „Ziwato…“ tentýž S. Jakštavičius.

§ 14. „Novenos švento Antano…“ nářeční pravopis

Je třeba ještě poznamenat, že dva zmíněné úvodní texty z pozdějšího „Ziwato…“ – „Ziwatai…“ – byly znovu otištěny v knížce „Nowena szwęta Antona…“, vydané patrně po roce 1779.³⁷ Srovnání textů obou knížek ukazuje, že v „Noweně“ byly opraveny pouze některé tiskové chyby (např. místo „Ziwato…“ praet. 3 grazina 6,10 se v ní nachází grazino 73,14, místo adj. ne mazo 75,26 – nemažo 87,15…) a poněkud se změnil pravopis některých slov (např. místo praes. 3 je/žkojo 11,17. Jr 3,16 je v ní vytištěno ie/žkojo 70,20, Ir 69,18, místo Zidu 4,13 – zidu 70,15), jinak je však celý jazyk zachován tak, jak je v „Ziwate…“ z roku 1779.

V nových textech S. Jakštavičiaus „Spasabo…“ a „Novenos…“, které nejsou ani v „Ziwate“, ani v „Spasabe“ (modlitby o sv. Antonínovi, písně), lze však pozorovat určité jazykové rozdíly. V těchto nových textech nejsou S. Jakštavičiaus

³⁵ Biržiška V. Aleksandrynas 2,159.

³⁶ Její podrobnější bibliografický popis viz LTB 1, 147.

³⁷ Úvahy o datu jejího vydání jsou uvedeny v LTB 1, 290.

118

V nových textech se nevyskytují hypernormalismy typu kuo (= ką) a eino „eina“, příznačné pro „Spasabui…“ (s výjimkou, zdá se, pouze nuotilto „nutilsta“ 46,4, což může být i tisková chyba), ani tvary lyží kadu, tadu a underio (je pouze wandens 60,6, wandinio 128,22). Na druhou stranu se však v těchto nových textech vyskytují žemaitismy častěji než v „Spasabe“ (častější instrumentály plurálu v žemaitštině: liežuwiule 3,19, tokiule 12,19–20, reykatufe 23,3…, také dativy plurálu elantims 13,7 // elantiems 26,4, kurims 34,3, prafzantims 60,21).

S přihlédnutím ke všemu tomu se nezdá, že by „Nowena…“ mohla být dílem S. Jakštavičiause, jak se předpokládá v LTB 1,290.

§ 15. Nářeční rysy v „Knygelė aprašānčios broctwą…“ J. Bukoty

V roce 1773 vyšla v církevní koiné s výraznou žemaitskou složkou a zřetelnou tendencí k aukštaitizaci také „Knigiale aprašzanti broctwa“ Tada Juozapase Bukoty. Co do četnosti žemaitských rysů lze tuto 300stránkovou knihu (ačkoli nazvanou „knížečka“) srovnávat s „Žyvatu“ z roku 1753. Jejím autorem a překladatelem byl nepochybně Žemait, ačkoli jeho rodiště dosud není známo (odhaduje se, že leželo v okolí Šiluvy)³⁸.

Žemaitský, dounininkský původ T. Bukoty dokládají tvary jako praes. 1 pl. doume „dáváme“ 283,26, a. sg. kou „co“ 289,18 (a také kuow 147,1), n. sg. Pietmou 81,2 (// pietmuo 50,4), Wanduwow 107,20 (// wando 99,4), n. pl. iuns „vás“ 236,26, a. pl. Ginlfas 272,3; 274,21, trins „tři“ 215,5, g. pl. tun 238,27, a. pl. žodius 262,5 atd. Takových tvarů je však v „Knigialė…“ poměrně málo; častěji se v ní vyskytují rysy společné všem Žemaitům nebo jejich většině, např.: a) tvary s dvojhláskami [un], [in] – nulunzdamas 278,15, n. sg. izgrintas 237,24, In „ji“ 141,1, kurin „který“ 29,14…; b) tvary s rozšířeným [e]: praes. 3 dziowen „suší“ 237,17, v. sg. Moten 263,16, Szalteni 176,6, turemi 298,27 (// turime 32,24), adv. szalen 134,24…; c) tvary s [t’], [d’] místo afrikát [č], [dž]: in. sg. m. bufentemy 239,18–19, d. sg. patem 59,12, i. pl. pateys 84,8–9, žodeys 22,3; 75,6…, adv. Ikayftey 259,10 (// Ikayfte 176,1)…; d) tvary se zkrácenými koncovkami ve 3. osobě prézentu: duod 11,22, mazgo 79,21, put „fouká“ 217,14, ried 13,11, tor 22,16 (// turie 20,26)…; e) tvary s koncovým [u] místo [uo] v plurálovém instrumentálu: anufy aktufy 87,20, Dangifzkufy dayktufy 65,11–12, Kožnule tule Poterule 47,12… // darbufule 235,21; f) tvary s monoftongem [i] místo dvojhlásky [ie]: praep. pry 17,39// Prey 21,15; 29,190, fut. 3 iżkas „hledající“ 168,14; g. sg. f. mitaiširdiltes 39,21.

Výraznou tendenci k aukštaitizaci v Bukotově „Knigialė…“ dokládají nejen takové (pravda, poměrně vzácné) tvary jako a. sg. f. duona 79,9, a. pl. m. Nuogus 232,6, n. sg. m. wienas 3,7, g. sg. f. wietas 235,22, d. pl. m. aniems 53…, ale především četné hyperkorektní tvary, vzniklé nahrazováním neafrikátových podob afrikátovými a diftongizací monoftongů: n. sg. m. didzis 287,14, praet. 3 nuowedzie „odvedl“ 135,19, pražudzie 135,17–18, n. sg. f. Žwayździe 54,21, a. pl. f. Szwęcies „svátky“ 217,12,

³⁸ LB, 1, 88.

119

n. pl. m. duomoimai „rozjímání“ 285,21, i. pl. m. kuokaleys „koláči“ 5,18… Proto není zcela přesné říkat, že Bukotova „Knygiale…“ je „naprosto žemaitská“. Přesnější by bylo charakterizovat její jazyk jako jazyk založený na žemaitském nářečí, avšak smíšený s několika málo aukštaitskými rysy.

§ 16. Projevy církevní koiné v rukopisných kázáních

a) Ve sbírce „Contiones litvanicae“

Církevní koiné začala od počátku 18. století převládat nejen v tiscích tohoto století, ale i v rukopisných dílech, zejména v kázáních, jichž se v knihovnách Vilniuské univerzity, Litevské akademie věd a dalších institucí dochovalo nemálo a která čekají na pozornost badatelů.

Jedna z takových anonymních sbírek, kterou Vac. Biržiška nazval „Contiones litvanicae“⁴⁰ a datoval na počátek 18. století, je uchovávána v oddělení rukopisů Vilniuské univerzity (fond I, D23). Ačkoli se v této sbírce ještě vyskytují některé východní prvky (např. tvary s „puntininskými“ dvojhláskami [un], [um], [in]: a. sg. elunti 73, praet. 3 kinte 257, a. sg. f. kimpine „kempinę“ 258, a. pl. žynklus „ženkus“ 57…), není jich však mnoho. Nejvýraznější je zde dzūkijská vrstva, pro niž jsou charakteristické: a) nepravidelné užívání afrikát [c], [dz] místo [č], [dž] a [t] před [i], [ie], např.: čia „zde“ 29, a. pl. eluncias „jsoucí“ 26, i. sg. f. marciu 155, n. sg. medzias „strom“ 32, praes. 3 [zyldzia] „zahřívá“ 154…, adv. cielgiojay 24, d. pl. afanciemus „jsoucím“ 102, inf. pakutawocie 23, žiurec „dívat se“ 28; b) poměrně časté zúžení nosových [ą], [ę] jak v kořenech slov, tak v koncovkách: adv. druljay 28;51, cond. 1 sg. multitau „myslel bych“ 118, g. sg. funaria 78, praes. 3 [zula] „klame“ 300…, inf. kiltie „trpět“ 97 (ale také: adv. drąljay 47, g. sg. kałnia 268, inf. kiąltie 76)…; a. sg. amžynu 23, auklu 100, garbi 58, giarkly 259 wiru piktu 52 (ale také: a. sg. antrą kartą 182, drulibe 321); c) poměrně časté zúžení koncovek singulárového instrumentálu a neskloňovaných tvarů: i. sg. duonu 69, karłzu firdzu 118, ugniu 51, wienu auliu 119… in. sg. kuriami 43, tokiami daikti 43, wilfami 9; d) zájmenné tvary s přidaným [j]: n. pl. iey „oni“ 19, kuriey 13, tiey „ti“ 20; e) tvary 1. a 2. osoby kondicionálu s -tau, -tai: butau 181, pafakitau 139, prałžytau 187…, izgiditay 21, pryfižiuretay 78, tarnauutay 102); f) dativní tvary singuláru podstatných jmen i-kmenového typu s koncovkou -i: punti 263, po Imerti 13, wiefzpati 109; g) neafrikátové tvary: praet. 1 sg. [kaitiau 34, fuediau 145, g. pl. paukłztiu 23, g. pl. tarnaytiu 129; k) imperativní tvary 2. osoby singuláru: atmiṅkie 68, darikie 42, mokikie 235 aj.⁴¹

U některých takových fonologických a morfologických tvarů (se zúženými [ą], [ę], s přidaným [j], s koncovkou -i v d. sg. aj.) se oblast jejich výskytu, jak známo, neomezuje-

³⁹ Zinkevičius Z. LKJ 4, 47.

⁴⁰ Podrobnější informace o jeho historiografických údajích viz Palionis J. Dėl „Contiones Litvanicae“ kalbos. – Kalbotyra 23(1), 1971,35–37.

⁴¹ Viz tamtéž, 38–41.

120

neomezuje se pouze na dzúky: zahrnuje také větší či menší areály středních a východních aukštaitských nářečí. To, že se v pojednávaných kázáních vyskytuje celý komplex dzúckých jevů a že v nich, stejně jako v tehdejších tiscích, není důsledně zachováván systém některého jednotlivého nářečí, nýbrž převažuje určitá nářeční směs, však umožňuje zařadit jazyk těchto kázání k typu církevního psaného koiné.

b) Ve sbírce „Contio“

Další poměrně rozsáhlá anonymní sbírka (221 listů in 4°) litevských, polských a latinských kázání, která nenapsal jediný autor, je v bibliografiích podmíněně označována jako „Contio“⁴². Je uložena v oddělení rukopisů Vilniuské univerzity (F3-9⁹) a obsahuje rovněž prvky církevního koiné, ačkoli je v ní zastírá velmi výrazná žemaitská vrstva. Sbírka obsahuje přibližně 20 litevských kázání a jejich začátků, 73 polských a 1 latinské s kusem druhého, na konci pak svazek latinských textů morální teologie „Sumula Theologiae Moralis“…“ Litevská kázání napsal Žemait, jehož jazyk byl již značně ovlivněn polštinou; kromě toho je jejich text na mnoha místech přeškrtaný, konceptový a obtížně čitelný. U některých polských kázání jsou zaznamenány také roky jejich přednesení (1718, 1719, 1720, 1739, 1749) a místa, kde byla pronesena (Postov = Paštovai, w Krokach = Krākese či Krākiuose, w Mulnikach = Mūsninkuose, Grodnae = Gardine). Taková rozmanitost míst, kde byla kázání pronášena, ukazuje, že jejich autory⁴³ byli pravděpodobně mniši-misionáři.

Pro žemaitskou vrstvu litevských kázání jsou charakteristické: a) tvary s žemaitskými protějšky dvojhlásek [ie] a [uo] (např.: a. sg. dina „den“ 1/1⁴⁴, i. sg. lizowio „jazykem“ 6, Jsz witas „z místa“ 10, in. sg. w礼yto „na místě“ 23, g. sg. weyna „jednoho“ 27…, a. sg. Juzapa 30, praet. 3 pule „padl“ 45, a. pl. kurius 67, b) tvary s t namísto afrikáty [č]: d. sg. efatem 2, patem „samému“ 5, in. sg. treteme rovněž, c) tvary s rozšířenými [o], [e] namísto [u], [i]: n. sg. kors „který“ 5, g. sg. lizowio 6, fut. 1 sg. benksio „skončím“ 10, g. sg. ognies 13, praes. 1 sg. turio 21, n. sg. zmогos „člověk“ 6…, praet. 3 pasiejodena „pohnul se“ 10, fut. 3 stoses 12, praet. 3 paleka „opustil“ 15, praes. 3 derb „pracuje“ 29, wadena 66, n. sg. Powetas 16, d) tvary s jednouhláskou [a] namísto dvojhlásky [ai]: tap „ano“ 5, tykta „pouze“ 10, kursa „kurzy“ 11, taba „velmi“ 28, n. pl. dakta „věci“…; e) tvary mas „my“ 5, praes. 3 rek „je třeba“ 6, in. sg. dongo „v nebi“ 7, in. pl. darbu rovněž, praes. 1 pl. turiema rovněž, eyta „jde“ 15, n. sg. kraus „krev“ 16, apley „o“ 67, kun „co“ 3, adv. tonkie 11, praes. 3 spend „rozhoduje“ 15, a. sg. moni „mě“ 22 atd.

Přes tuto žemaitskou vrstvu v kázáních často prosvítají také aukštaitské (střední a západní) tvary, které jako variantní podo-

⁴² LTB 1, 499; možná by bylo přesnější nazývat tuto sbírku „Contiones“ nebo „Contio pro Festo“ (tak je nazváno druhé kázání ve sbírce).

⁴³ Některá polská kázání mohou být podle rukopisu dílem různých autorů, avšak k potvrzení či vyvrácení tohoto předpokladu je nutná zvláštní grafologická analýza těchto kázání.

⁴⁴ Kázání nejsou očíslována autorem či autory; listy, kterých je celkem 224, očísloval tužkou správce rukopisu.

121

… se vyskytují spolu se žemaitskými. Z aukštaitských podob se snad nejčastěji objevují tvary s dvojhláskou [ie], např.: a. sg. diena 4, wiena 5, n. sg. tiesa t. p., piens 16, sniegas, g. pl. dienu 15, a také s nevypuštěným „pohyblivým“ [a] v koncovce: n. sg. Jonas 1, nogas „nahý“ t. p., wienas 7, noriedamas 11, wardas 21, giwenemas 30, ponas Diewas 46… Patrně jsou převzaty z tehdejších tištěných textů.

c) V litevských kázáních S. Sabulevičiuse

Menší žemaitská vrstva než ve sbírce „Contio“ a více prvků církevní psané koine se nachází v litevských kázáních Steponase Sabulevičiuse, uložených v rukopisném oddělení knihovny Vilniuské univerzity (F1, C48). Celkem jich je 11 (včetně jednoho, jehož začátek je litevský, pokračování však polské). Za texty kázání je zapsán rozsáhlý soubor křestních jmen a příjmení lidí z Grušlaukė (okres Kretinga) a dalších míst (přes 200), jakož i polský zápis, z něhož se usuzuje na autorství sbírky kázání⁴⁵:

„Roku 1728 26 28 dałem talerow bitych Francifzkowi Sz kiniowi tynfow dwadzieście eztery aby szukali Piotra Grycewicza w Lipawie zginionego niby y w rozum obranego Sztefan Sabułłowiez“ (s. 55).

Žemaitskou vrstvu kázání Steponase Sabulevičiuse ilustrují následující příklady: apley „o“ 5, n. sg. Pons Dyws „pán Bůh“ t. p., Trety dyna „třetího dne“ 6, ne pule „nepadl“ t. p. Jegu kumet „jestliže někdy“ 10, a. pl. tris dynas „tři dny“ 21, praes. 3 mil 46, g. sg. Szaltine 44, cond. 3 ktałfitum 17, in. pl. wyłufy darbuly 20, d. pl. tyms „těm“ 8.

Taková vrstva se utvořila nejen proto, že autor kázání působil v Žemaitsku (v Grušlaukė a Salantech)⁴⁶, ale také proto, že pravděpodobně sám pocházel ze Žemaitska.

Vedle žemaitských (dūnininkských) podob se však v kázáních S. Sabulevičiuse vyskytují také aukštaitské, srov.: g. sg. dienos 6, Diewa 22, a. sg. łkarbu nebo meyty 12, par anu upy 17, skilety 27, n. sg. dayktas 25, 27, skarbas „majetek“ 27, prasitas „žádaný“ 3, praes. 3 geydže 44, kałba 23, prt. tyktay 21, n. pl. ubagay 5. Některé z aukštaitských podob mohly být použity také vlivem textů evangelia z 17. století z východní Litvy a z poloviny 18. století ze střední Litvy.

f) Ve sbírce kázání Javorovského

Z hlediska nářečního základu se od dosud uvedených výrazně liší sbírka litevských a polských kázání z let 1786–1795, která se rovněž nachází v knihovně Vilniuské univerzity (F3, č. 1487). Obsahuje 6 litevských a 29 polských kázání (na konci prvního polského kázání je výraznějším inkoustem zapsáno: „Jaworowski Posessor“ – příjmení majitele).

Litevská kázání v této sbírce se liší tím, že se v nich poměrně důsledně dodržují normy církevní psané koine a že žemaitských prvků je v nich velmi málo, srov.:

⁴⁵ Viz Biržiška V. Nežinomi senieji lietuviški tekstai – Tauta ir žodis 7, Kaunas 1931, 263.

⁴⁶ Biržiška V. Aleksandrynas 2, 41.

122

a) praet. 3 aptayde 31, d. sg. awetay 137, v. sg. duliata „dušičko“ 45, 139, 158, n. pl. taday 32, a. pl. tangwus 67, n. sg. sauta 29, b) a. sg. duoną 30, praet. 3 duoda 67, in. pl. dayktuofe mazūose 31, wisofe alzarose 44…, iefzka šwiesibes 29, n. sg. sniegas t. p., wienas bajoras 30, a. sg. dieną t. p., d. pl. aniems 32…, c) d. pl. žodziams 30, i. pl. žódzėys 68, praet. 3 geydzia 67, d) imper. 2 pl. atmintkite 29, paklaulikite 68… Za žemaitské lze považovat pouze sporadicky se tu a tam vyskytující tvary praes. 1 pl. galem 31, praes. 3 gale 42, a. pl. tus 137, in. pl. griekufe 139, praep. pry „u“ 158 (// prieš 164).

U některých kázání jsou vyznačena také místa, kde byla přednesena: Raguva, Šiluva, Panevėžys, Radviliškis, Šaukėnai, Kelmė. Na konci sbírky, za posledním kázáním, je poněkud výraznějším inkoustem zapsáno: „1775 Citovianis Fr. Ant. Monkewicz“, kromě toho je přeškrtnuto několik slov, z nichž lze s obtížemi přečíst: minister provincialis (?). Zda je tento zápis od autora kázání, nebo od jiné ruky, je těžké říci (prof. J. Lebedys se domníval, že od jiné). Slovo Citovianis zde znamená „obyvatel Tytuvėnai“. Pokud by označovalo původ autora kázání, očekávali bychom v kázáních více žemaitských rysů; pravděpodobně je však takto označena farnost autora zápisu.

d) Ve sbírkách Semašky a dalších autorů

Žemaitská vrstva je výrazná také v některých litevských kázáních, která byla zařazena do jedné sbírky spolu se dvěma polskými rukopisy souvisejícími s reformací: „Pokrótki Opis początków Reformacyi“ a „Mowa miana przez K. Leopolda Wannowskiego w Kosciele Słuckim Ev. Reforma. w dzień otwarcia nauk“ (VUB RS F1 – D1268). Sbírka obsahuje celkem 4 litevská kázání. U jednoho z nich, věnovaného svátku sv. Kazimíra, je na začátku připsáno datum – rok 1732 – a na konci příjmení kazatele Siemaszko (=Semaška). Autoři ostatních kázání nejsou uvedeni, podle pravopisu a rukopisu je však zřejmé, že je nenapsala tatáž ruka.

Ze všech těchto kázání obsahuje nejvíce žemaitských rysů anonymní čtvrté, nazvané „Pamokslas apej Neczystata“ a nedatované. Nacházejí se v něm téměř všechny příznačnější rysy žemaitského nářečí dounininků, srov.: part. n. sg. ipoules 21, n. pl. anji „oni“ 23a, praep. apej „o“, d. sg. norou „přání“ 19a, sutwerymou 17, adv. paskou 20, wysumet 19a, greyta 17, g. pl. musa „naše“ 17, praep. pri 19, prisz 17a, po smertę 17, g. pl. karal istiu 20a, praes. 3 beng „končí“ 20, nor 19, Nekent t. p., užgen [užívá se z místo dnešního tvaru!] 17a, parjem 19a, d. pl. anims „jim“ 18, g. sg. gim enes 19, praes. 1 pl. Turem t. p., regiam 17a., in. sg. szirdieje t. p., fut. 1 pl. atim sma 17, drysma 17a, cond. 1 sg. parodiczio 18, imper. 1 pl. bukiam 21a, Kariaukiam 23a, sergiekiemos… Jen výjimečně se v něm vyskytují tvary s aukštaitskými dvojhláskami [uo], [ie], např.: praes. 3 atsi duoda 19a, parduod 19, a. sg. wieta 18a, s nevypadlým „pohyblivým“ [a], např.: Jonas Apaszta-las 18a, sakidamas 17a, darbas 21a, s neztotožněným [ai]: i. pl. artimajs 20a. Takové aukštaitské rysy jsou zřejmě převzaty z písemné tradice.

⁴⁷Lebedys J., Min. veik., 52.

123

V jiných anonymních kázáních bez dat je žemaitských rysů buď málo, nebo zcela chybějí. V prvním, které se poněkud odlišuje pravopisem (dvojhlásky i se v něm zapisují pomocí j, v ostatních pomocí y), se nachází řada východolitevských rysů, srov.: g. sg. umžinibes, umžinos // amžinos 1a, cond. 1 pl. giwintunim 1, a. sg. brungiu sakhu „semínek“ 5a., golu „konec“ 1a. walju „vůli“ 3, unt pasiregeima 5a, n. sg. meila 2a, meilas t. p., kisdamj „trápící“ (ale kentejo 4), cond. 1 sg. kalbeciou 2a, praes. 3 soko 2a, i. sg. m. skumboncjo t. p., adv. nekadu t. p. (// tada t. p.), praes. 3 raikja 3… Jak ukazují příklady, toto kázání obsahuje tvary charakteristické pro tzv. rotininkai a dadininkai. Kromě toho se v něm poměrně často druhá složka dvojhlásky [uo] zapisuje písmenem a (např.: imper. 2 sg. aduakit 2, i. pl. Nuadajis 5, in. pl. kapaose 1a// g. sg. Apjuoko 4, i. sg Uoda „kůže“), což ukazuje, že [o] bylo v autorově nářečí zde otevřenější.

Ve druhém, Semaškově kázání, stejně jako v anonymním třetím „Pryktodas pry Numirelia“, se užívají koiné tvary kodifikované v gramatice z roku 1737, mezi nimiž se objevuje i některý žemaitský rys či hypernormalismus (např. v Semaškově kázání aple „o“ 13, i. pl. Jaunikaytcis 11, imper. 2 sg. Buok „buď“ t. p., cond. 2 sg. inpuoltumey 12).

e) V kázáních chovanců kláštera v Troškūnai

O církevní psané koiné se opírají také rukopisná kázání, sepsaná v letech 1774–1799 chovanci (studenty) kláštera v Troškūnai jako rétorická cvičení; jejich sbírky se dochovaly v rukopisném oddělení Vilniuské univerzity. V jedné sbírce (F1–F74), čítající 296 s. in folio, jsou pouze dvě litevská kázání (ostatní jsou polská a latinská), sepsaná Teofiliem Liberavičiusem (=Lyberys?) a Felicianem Švėgždavičiusem (=Švėgžda)⁴⁸.

V kázání T. Liberavičiuse, určeném na Bílou sobotu (na Wielką Subotę), se středoaukštaitské a východoaukštaitské podoby často střídají se žemaitskými, srov.: n. sg. Sauta 204, g. sg. ataydima 208, meytes 207, a. sg. dideta 205, tironisty t. p., in. sg. grabi t. p., inf. takioti 204 a: praep. apey // ape 205, a. sg. kan t. p., i. pl. žodeys 204, in. sg. ugnieje 207, cond. 1 galecio, werkcio 205. Kromě toho se v tomto kázání, jehož autor možná neměl litevštinu jako rodný jazyk, hojně vyskytují také hyperkorektní podoby s předponami nuo-, -prie- namísto nu-, prie-: n. sg. nuoludys 204, praes. 3 nuoramda 207, inf. nuomažinti 204, n. pl. nuomiretey t. p.; n. sg. priekattas 205, praes. 1 priepazistu 204, a. v. priekalta 207…

V kázání F. Švėgždavičiuse, určeném na druhý den Velikonoc, se taková nářeční směs nevyskytuje: tu a tam se objeví jen jednotlivá východoaukštaitská podoba (např.: a. sg. antru spasabu 209, praet. 3 kalbejo 208, g. pl. tancingu 209) nebo dzūkijská podoba (např. žozdis 209). Nenacházejí se zde ani hyperkorektní tvary typické pro Liberavičiusovo kázání.

V další rozsáhlé sbírce (F1–F31), čítající 624 s. in folio, je litevských kázání více – 7 (ostatní jsou polská a jedno latinské). Jejich jazyk rovněž není zcela jednoznačný

⁴⁸ Jejich úryvky viz L e b e d y s J. Min.veik., 38–39.

124

značný. V některých kázáních je církevní psaná koiné více prostoupena žemaitskými rysy, v jiných východoaukštaitskými. Například v kázání sepsaném roku 1789 Fidelisem Mažeikou (Mazeyko) ke svátku sv. Petra a Pavla se nachází mnoho žemaitských podob (jako in. pl. amziuse 116, praep. apley „o“ 119, n. pl. žodey 116, praes. 1 pl. Weyzdiek iam 118, 2 pl. pasiklausikiet 121). V kázání Klemense Vonenberga (Wonenberg) z roku 1791, věnovaném svátku sv. Jana Nepomuckého, je však výraznější vrstva východoaukštaitských rysů, která se občas střídá se žemaitskými, srov.: adv. Doug 125, g. sg. wiržows „shora“ 122, a. pl. brungiausus 123, d. pl. klousantems 122, adv. giare t. p., tabey t. p., prielzingey t. p. tey ir tey 124, i. sg. pamačziu „péče, pomoc“ 122… (ale také: i. pl. Zodeys 122, cond. 1 pl. garbinkiem t. p., praes. 1 pl. niagalem 124). Zdá se, že autor kázání (soudě podle příjmení původem nejspíše nebyl Litevec) se litevštinu učil především z východoaukštaitského nářečí okolí Troškūnai a využíval také tehdejší publikace obsahující žemaitské prvky.

g) Ve sbírce R. Šimkevičiuse, P. Bukanty a dalších

Výrazně více žemaitských rysů se nachází v další rozsáhlé sbírce litevských kázání z konce 18. století (téměř 800 s. in 4°), sepsané v letech 1790–1793 a rovněž uložené v rukopisném oddělení knihovny Vilniuské univerzity (F1, č. C200). Lze říci, že jazyk kázání v této sbírce, která napsalo více autorů (u některých jsou uvedena jména Rudolfa Šimkevičiuse, Petra Bukantase a G. Monkevičiuse)⁴⁹, představuje žemaitsko-aukštaitskou směs a teprve zvláštní analýza může ukázat, které nářeční prvky v ní převažují.

Protože se kázání pronášela v žemaitských a přižemaitských aukštaitských farnostech (v Telšiai, Tytuvėnai, Viešvėnai, Kiaunoriai, Šiluva, Šiauliai, Pašūšvys, Dotnuva), lze již tím vysvětlit hojnost žemaitských rysů. I zde však, stejně jako v jiných případech, mohl mít značný vliv původ autorů kázání, o němž toho víme jen málo.

Z charakterističtějších žemaitských rysů tohoto souboru lze uvést: a) žemaitské krácení koncovek (n. sg. gats 21, Jons 89, kials „cesta“ 101, Pons Diews 13, kraws „krev“ 89, dodams 241, eydams 46, dodams 241, praes. 3 giwen 102, nor 143…), b) ja-kmenové tvary sloves ve 3. osobě (praes. gale 15, girdzia 115, penie 125, nore 120…, praet. 3 galeje 44, kientieje 126, nieturieje 46…), c) ja-kmenové tvary rozkazovacího způsobu (1. pl. timkiem 16, pukkiem 38, eykiem 113, Praszikiem 151, kalbiek iem 299., storokiemos 302…), d) tvary apley „o“ 13, 34…, a. pl. kurius 16, tus 99, duowanas 136 (// n. sg. dowana 216), i. pl. Zodeys 489, praep. diel 13, inf. kalbėti 16…

Je však třeba poznamenat, že v dotyčné sbírce je jen málo hlavních rozlišovacích rysů žemaitského nářečí. Poměrně důsledně se v ní zachovávají aukštaitské dvojhlásky [uo], [ie], např.: inf. duoti 123 (a také fut. 3 duos 13, imper. 2 sg. duok 25), g.

⁴⁹ Srov. Lebedys J. Min. veik., 52.

125

sg. Duonas 132, 136 (// n. sg. dona 286), praet. 3 puole 199, n. sg. Nuogas 205, in. pl. iaunose metuose 109 (// reikatose 297)…, n. pl. anie 15, cond. 3 ieškotu 32, n. sg. mielas 33, sniegas 241, g. sg. Piemenies 305, prie širdies 46, praep. prielz 14, a. sg. wiena diena 15… Poměrně pravidelně se užívají také afrikátové podoby: 1. pl. erszkietieys 37, Žodz ieys 29 (a n. pl. Zodz iey 13, g. sg. žodžie 29), adv. prigulinciey „prigulinčiai“ 15, n. sg. trecias 13 (zde c označuje afrikátu [č]). Jako variantní se často vyskytují také nezkrácené podoby (k již uvedeným příkladům lze připojit ještě tyto: n. sg. atminimas 44, Ponas Diewas 101, Pirmas 13, iszletas 89, szwętas 31…, praes. 3 ateyna 30 // ateyn 294, duoda 123, giwena 45, katba 275, praet. 2 pl. ejote 32, giwenote t. p. … Neretovy i-kmenové tvary rozkazovacího způsobu vedle žemaitských ja-kmenových (zejména 2. pl.): ateykate 22, bukite 32, Darikite 53, garbinkit 162, prašizikite 357…

Ačkoli je tedy v probíraném souboru značný počet žemaitských rysů, výrazná je v něm i aukštaitská (západní a střední) vrstva. Ta může být sice v jednotlivých kázáních různá, to však lze zjistit pouze podrobnějším prozkoumáním jejich jazyka.

h) Ve sbírce kázání K. Lukauskase

Konečně je třeba zmínit nedávno vydanou rukopisnou sbírku kázání faráře v Troškūnách Kiprijonase Lukauskase (1752–?), uloženou v knihovně Vilniuské univerzity (F1–D654). Ačkoli se o životě tohoto kazatele, jeho osobnosti a jazyce jeho písemností již psalo,⁵⁰ jazykový dialektální základ jeho kázání a jejich vztah k litevskému spisovnému jazyku 17. století dosud nebyly podrobněji prozkoumány.⁵¹

V poznámkách J. Karacieje k jazyku kázání K. Lukauskase, připojených k uvedenému vydání, se správně uvádí, že jazyk těchto kázání není jednotný, že jejich autor, původem Žemait, jenž dlouho žil a pracoval v Troškūnách, „se dobře naučil místní jazyk“, a že dokud nebude jazyk kázání pečlivě prozkoumán a nebude rozlišeno, co je v nich aukštaitské a co žemaitské, „je neuvážené hovořit obšírněji o jazykových zvláštnostech těchto kázání“⁵².

V jazyce kázání K. Lukauskase jsou ve skutečnosti značně propleteny rysy žemaitských a východoaukštaitských nářečí; vedle toho se v něm vyskytují také podoby charakteristické pro západní aukštaitštinu a hyperkorektní tvary.

K typičtějším žemaitským rysům patří: 1) nedůsledné užívání monoftongů [u], [i] namísto diftongů [uo], [ie], např.: n. sg. huszas „chromý“ 137, a. sg. nupehna 26, a. pl. tus 118, kurius 124, adv. nusirdziey 58, tuiaus…, in. pl. taukusy 35, wisokiu patayminimusy metiniusy 36, senusy… metufy 120, zodzusy 371… (tento morfologický žemaitský rys se zachovává pravidelně); i. pl. Prizodeys 23, d. pl. gierims 46,

⁵⁰ Kiprijonas Lukauskas. Pamokslai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996 (tekstą parengė Juozas Karaciejus), 408 p.

⁵¹Tamtéž, 5–20: úvodní články Artūrase Tereškina, Vytautase Bogušise a J. Karacieje.

⁵²Tamtéž, 19–20.

126

pri „při“ 31, a. pl. naūinas 363, prituo „při tom“ 49, prisz „před“ 55 (vyskytuje se zřídka); 2) rovněž nedůsledně, dalo by se říci sporadicky, se užívají tvary s [t'], [d'] místo aukštaitských afrikát [č], [dž], např.: g. sg. m. katbunte 39, d. sg. patem 67, a. pl. atneszuntes 380, part. ind. Ktaydioiet 47, d. pl. žodems 34 (jde také o vzácný jev); 3) poněkud důsledněji se diftongizuje samohláska [ē], např.: praes. 3 niera 34, pliesza 374, n. sg. Mienuo 63, cond. 3 galietu 55, inf. tikiety 63, a. pl. miesztus 373, wiejus 314 (diftongizace samohlásky [o] je vzácná); 4) zřídka se vyskytují tvary s dvojhláskou [-un] v přízvučné koncovce (zaznamenán byl pouze zájmenný tvar tun „těch“ 30, 32, 55, 68…), 5) poměrně důsledně se užívají slovesné tvary ja-kmenového typu, např.: praes. 3 turia 25, tikia 40, praes. 1 pl. galem 26, turiam 29, praes. 2 pl. noret 23, imper. 1 pl. padarik iem 56, bijok iemos 54, imper. 2 pl. turiekiet 42, pabarstikiet 392; 6) tvary konjunktivu, např.: 1 sg. giwencio 350, tarnaucio tamtéž, turiecio 40; 52, 1 pl. milietumemos 55, walditumemos 25, saugotumemos 64, 7) tvary polského přechodníku, např.: plm. mustidamis 39, pažindamis 37, svarstidamis 39, zinodamis, 8) slova pabengti „dokončit“ (n. sg. nepabinktas 24), ryštis „vázat“ (a. pl. riszcius 32, i. sg. riszciu 179), karkles „vrata“ (a. pl. karktes 63), krušinė „ovocná a bobulová šťáva“ (g. sg. krusinios 370).

Z výraznějších východolitovských rysů je třeba uvést: 1) poměrně důsledné užívání puntininkských dvojhlásek [um], [un], [in], např.: n. sg. umzinas 35, i. sg. parumtiu „opěrkou“ 48, tumbsiu 161, inf. pasumditi tamtéž …, praep. unt 23, i. sg. runku tamtéž, g. sg. untros 26, n. sg. kuntribe 186, conj. idunt 25, a. sg. sundara 58…, g. sg. minka „slabého“ 38, praes. 3 izszkrinda 71, zink lina 83, perzingia 163, nukincia 247; 2) poměrně časté, ačkoli ne příliš důsledné užívání [ū], [ī] místo nosových [ą], [ę], např.: adv. drusey 35, inf. iszsigusy 49, i. pl. sumustitomis 62, a. sg. waldziu 29, Tu „to“ 58…, a. sg. adateli „jehlička“ 46, galiby 37, matony 38; 3) poměrně časté, ale rovněž nedůsledné užívání tvarů instrumentálu sg. s -(i)u a lokálu sg. s -i, např.: a) burnu 43, duonu 366, sirdziu 43, ugniu 363…, b) Laww 43, wienamy Miesty 113; c) tvary kadu 28, nekadu 59, tadu 31 (vedle kada 30, tada tamtéž).

Za západní aukštaitské je třeba považovat tvary s dvojhláskami [uo], [ie], s afrikátami [č], [dž] namísto výše uvedených [t'], [d'], s nepřízvučnými koncovkami -o, -ė, -os, -ės [psanými -e, -os, -es], jakož i tvary, v nichž se neprojevuje tzv. „pohyblivé“ koncové [-a-]. Protože jsou však takové tvary charakteristické i pro mnohé další výše zmíněné tištěné i rukopisné texty 18. století, není třeba zde uvádět názorné příklady (mnohé z nich již byly zmíněny výše). Důležité je pouze upozornit na zřetelnou tendenci K. Lukauskase přizpůsobovat se nejen nářečí východních aukštaitských puntininků, ale i starší tradici církevní koiné.

Takové přizpůsobování dokládají mimo jiné hypernormální tvary, které se vyskytují v jeho kázáních, např.: praes. 2 sg. gieydzi 71, n. pl. perkūonay „hromy“ 33?, g. sg. prapuolt ies 159, inf. prapuolti 56, praes. 1 pl. tiek iem „věříme“ 362?, g. pl. wieszn iu „třešní“ 372, il. sg. zodien 33. Lze tedy říci, že K. Lukauskas, jehož žemaitský původ potvrzují i jazykové údaje z jeho kázání, byl poměrně typickým představitelem církevní psané koiné 18. století.

127

Zachovala se také jednotlivá kázání nebo jejich části v různých sbírkách polských či latinských kázání. Například v oddělení rukopisů Vilniuské univerzity se uchovává sbírka polských kázání z let 1767–1768, pečlivě přepsaná drobným písmem, jako by byla připravena k tisku (F3–N 1033); obsahuje i jedno nedokončené litevské kázání, dále latinské texty a poznámky⁵³. Jeho jazyk je však velmi špatný (zřejmě je napsal duchovní, který byl již silně popolenštěný nebo polského původu) a vychází z církevní psané koiné.

Je samozřejmé, že rukopisná kázání psaná některou z variant církevní koiné nemohla mít na vývoj litevského spisovného jazyka větší vliv, protože nebyla přístupná širšímu okruhu píšících. Jsou však významná jako památky značně degradovaného spisovného jazyka 18. století, které odrážejí tehdejší užívání tohoto jazyka i tendence jeho vývoje.

§ 17. Církevní koiné v slabikářích

Církevní koiné se psaly nejen texty s výhradně náboženským obsahem, ale také slabikáře, v nichž byly texty určené ke čtení rovněž převážně náboženské: modlitby, písně, litanie a katechismové texty (s výjimkou veršované panegyriky ryšktei).

Kdy vyšel první litevský slabikář v 18. století, je zatím těžké přesně říci. Bibliografové se domnívají, že mohl být vytištěn kolem let 1759–1761. ⁵⁴ Ze známého vydání z roku 1763, na jehož titulní straně se nachází formulace „Dabar naujey pardrukawotas“, lze usuzovat, že vyšel již dříve (možná vyšlo ještě před rokem 1763 i více než jedno vydání?).

Vydání z roku 1763 nese název „MOKSLAS SKAYTYMA RASZTO LĘKISZKO DEL MAZU WAYKIELU“, avšak modlitby a další katechismové texty jsou v něm vytištěny souběžně v litevštině a polštině (nejprve je litevský řádek a za ním polský; tak je tomu dokonce i na titulní straně).

Samotný slabikář tvoří jen velmi malou část 64stránkové knížky (4 s.). Zpočátku jsou v něm uvedeny tři varianty latinského písma: starobylá litevská varianta s 28 velkými a 35 malými písmeny, polská gotická varianta (velká a malá písmena) a německá gotická varianta (rovněž velká a malá písmena). Po těchto abecedách následují slabikovací tabulky nazvané „SUDIEIMAS SYLLABŲ“ a po nich výše zmíněné náboženské texty.

V roce 1766 bylo znovu vydáno vydání z roku 1763. V pozdějších vydáních (např. z let 1783, 1790, 1796 a 1799) se však od polského textu již upustilo a název zněl takto: „MOKSLAS SKAYTYMA RASZTA LIETUWISZKA DIEL MAZU WAYKU“ (od kterého vydání k tomu došlo, dnes není jasné, protože vydání, která vyšla před rokem 1783, se nedochovala).

Jazyk všech známých vydání slabikáře se podobá jazyku mnoha dalších náboženských textů 18. století. Jde o církevní koiné, více či méně poznamenanou žemaitskými—

⁵³ Žr. dar Labedys J. Lietuvių kalba XVII–XVIII a. viešajame gyvenime, Vilnius, 1958, 38.

⁵⁴ Viz LTB 1, 266.

128

ty. Jazyk vydání z let 1763 a 1766 se téměř vůbec neliší. V těchto vydáních je užívání jak aukštaitských, tak žemaitských forem nedůsledné. Stejně jako v jiných tiscích té doby jsou typičtější aukštaitské rysy – tvary s aukštaitskými dvojhláskami [uo], [ie], s aukštaitskými afrikátami a s aukštaitskými jmennými a slovesnými koncovkami, srov.: a) g. sg. duonas 68⁵⁵, a. pl. nuogus 9, wielzki alus 22, praes. 3 gayluos 12, v. sg. wienas Diewe 15, praep. prielz…; b) g. sg. jaučia 8, žodzia 17, pradžios 46…; c) n. sg. reykatas 21, pirmas 48, wardas 55, a. sg. pačios [merties 27, meytes 34, n. pl. dayktay 46, in. pl. jaunuole 53, nupetnuofe 36, praes. 3 giwena 65, [zaukia 10, imper. 2 pl. darikite 54, pafilikit 25… Žemaitské formy, které se nezřídka střídají s aukštaitskými, mohou ilustrovat tyto tvary: adv, tuiaus 35, g. pl. kurius 27, nupetnus 35, n. sg. ližuw ingas 56, trins „tři“ 41, d. pl. wyfims 27, Senims 56 (// kitiems 9, wifiems 27), n. pl. dowenas 10 (// g. sg. dowanos 30), g. sg. muna 36, praes. 3 fied 7, reyk 39, praes. 1 pl. turem 54, cond. 3 butum 32, turietum 21, cond. 1 pl. dziaugtumemos 62.

O něco více žemaitských rysů, zejména odrazů nářečí dounininků, najdeme ve vydání z roku 1783, srov.: part. cont. rokuwdamis 24, praes. 1 sg. gayluws 15, 18, wyluws 18, g. pl. greiku „Řeků“ 22, g. sg. Eywos „Jievy“ 21. Avšak i v tomto vydání se žemaitské rysy často užívají souběžně s aukštaitskými rysy typickými pro předchozí vydání. Totéž platí i o vydáních z let 1796 a 1799, která vycházela z předchozích⁵⁶.

§ 18. Církevní hovorové rysy v textech administrativního stylu

Církevní hovorové rysy lze nalézt i v nemnoha textech administrativního stylu. Patrně nejstarším z těchto textů jsou předpisy vesnických soudů šavelské ekonomie, vytištěné 28. července 1780.⁵⁷ Jazykovým základem textu těchto předpisů je aukštaitština s ojedinělými žemaitskými rysy, srov.: (začátek) „Wiresnibe Administracijos Skarba Jomilstos Karaliaus Szaulu Ekonomios trogszdama wisados, ko gieriausim stonie, ir paredkie uzleykti Walszczonius, ir wisokius Giwiananczius Ekonomio, o pažindama jog Sprawiedliwastis, ir pakajus tarp anu, ir ko labiau-se reikalingas, pastanawije wisokioms niezgadoms, ir nespakajnastims, priartinti gafa, a wzajemnaj noredamas kiek galent daryti wisokio wiresnibe Sprawiedli-wastis, kayp twircziause, žiemesnose punktuosie dara paretka – …“

Protože jde o právní text, je v něm množství různých (většinou přejatých) právních a správních termínů: apeliacija, apeliavoti, dekretas, dasviečyti „dosvědčit“, kaltybė „vina“, protokulas, provotis „soudit se“, spravedlyvastis „spravedlnost“, sprova „spor, záležitost“, sūdas, vaitas, valsčius, vyresnybė aj.

⁵⁵ Zde jsou uvedeny tvary z vydání z roku 1763.

⁵⁶ Proto není zcela přesné tvrzení, že „na přelomu XVIII–XIX století se slabikář stal zcela žemaitským“ (Zinkevičius Z. LKJ 4, 42).

⁵⁷ Jejich text publikoval A. Janulaitis v časopise „Lietuvių tauta“ (kn.II, d.1, Vilnius, 1911,129–131).

129

Na základě církevní koiné byl přeložen také text ústavy z 3. května 1791. Jde o nejrozsáhlejší litevský rukopisný text administrativního stylu z 18. století, který dosud nebyl podroben podrobnější lingvistické analýze. Protože byl tento text určen celé Litvě, je pochopitelné, proč se v něm autoři snažili neodchylovat od jazykových norem charakteristických pro písemnosti té doby.

A skutečně v tomto textu o 45 stranách značného formátu, nazvaném „Prowa pastanawita treczio Dieno Moios 1791. Meatu“ a přeloženém z polštiny, převažují formy středolitevské a západolitevské, jen občas prostřídané žemaitskými prvky, srov.: a) inf. pritaist 2, miteti 1, g. sg. iszaydima 5, a. sg. kartaiata „lístek“ 25, a. pl. miatus 6; b) in. pl. dayktósiė 5, rafztosie 4, g. sg. szios dienos 8, Lietuwos 2, inf. dot 7, inf. iesz koti 4, n. pl. tie 30, praep. priefz 3, a. sg. diena 15, c) d. pl. patiem sawiems 1, kitiems 2, swetimiems 1, d) n. sg. pradzie 8, g. sg. pradžios 12, waldžie 7, d. sg. prieinancziam 25, i. pl. tukstanczieys 31, Žodzieys 28, e) n. pl. Bajoray 20, Waykay 13, i. pl. su wisays Warpays 19, dwilikays nedie leys sekretnays balsays 31, 28, f) inf. aprinktie 28, pasiraszitie 9, kiszties t. p., sudėtie 27⁵⁸...

K žemaitským prvkům v textu ústavy lze přiřadit ja-kmenové formy n. pl. noriem 3, g. pl. turiencziu 19, formy n. sg. Prezydents 22, tuszts t. p., Seymiks 19, praes. 3 mok „umí“ t. p., prypol „připadá“ 4, in. sg. pirmoio dieno 19, Lietuwo 30, to knigo 32, dieno asztoniolikto 18. Posledně uvedené formy jsou však, jak známo, charakteristické i pro západní Aukštaitijce v oblasti za Žemaitijí. Za žemaitské prvky je nepochybně třeba považovat formy aple „o“ 18, pry „u“ 5, Je „jestliže“ 10, par „přes“ 4, 17, praes. 1 pl. paliektam 3, ty se však užívají nedůsledně, většinou sporadicky.

Z tištěných, poněkud pozdějších písemností administrativního stylu je třeba zmínit výzvy a usnesení vydané koncem 18. století. Jde o usnesení litevských pokladních poslanců ze 23. dubna 1794 o převedení panství Palanga, které náleželo biskupu J. Masalskému, do státní pokladny⁵⁹, výzvu Nejvyšší národní rady Litvy z téhož roku, z 30. dubna, adresovanou obyvatelům celé Litvy a vyzývající k obraně vlasti před ruskými okupanty („Aczisaukimas Rodos neydidziasias naradaus letuwos...“)⁶⁰, a výzvu plukovního velitele litevského vojska Ksavero Nesiolowského z 12. května téhož roku adresovanou obyvatelům obce Palanga, v níž žádá o podporu vojska bojujícího s ruskými okupanty⁶¹.

Z hlediska zkoumaného problému je z nich zajímavější výzva Nejvyšší národní rady Litvy. Je zajímavější proto, že se v ní bez větší důslednosti mísí prvky církevní koiné s některými žemaitskými a východolitevskými prvky, srov.: a) v. pl. Sunaytey 128, a. pl. sunos 127,

⁵⁸ Proto je tvrzení, že tento text byl údajně přeložen „v podstatě žemaitským nářečím“ (Zinkevičius Z. LKJ 4, 50), nepřesné.

⁵⁹ Jeho text znovu otiskl A. Janulaitis v „Praeityje“ (roč. 1, Kaunas, 1930, 360).

⁶⁰ Tento text znovu otiskl J. Luekevičius v „Lietuvių tautoje“ (sv. 2, část 1, 127–129).

⁶¹ Text znovu otiskl A. Janulaitis v „Praeityje“ (roč. 1, 360–361).

130

d. pl. anyms // anièms 128, in. pl. Dwarunfy, namuly // Dwarosie t. p., praes. 3 nore t. p., praes. 2 pl. galet t. p., imper. 1 pl. Muszkimos 129, 2 pl. deginkiet 128, ginkietes 129 // ginkites t. p., duokiet 128… a b) n. sg. f. abdinkta „pokrytá“ 129, a. sg. dziauksmu 127, tu waynu t. p., a. pl. runkas 28, i. sg. gietaziu ir ugniu 127, ugniu ir Mieczų 128, praes. 3 plesza, tusa „pokračování“ t. p., adv. drusiey „statečně“ 127… Touto směsí se zřejmě chtělo vyhovět všem obyvatelům Litvy, představitelům různých nářečí.

O nářečním základu výzvy Ks. Nesiolovského není třeba hovořit, protože jde o krátký (22 řádků) text, navíc napsaný zkomoleným jazykem plným polonismů. O něco delší a s výraznými žemaitskými rysy je rozhodnutí poslanců litevské pokladny. Lze je již pokládat za téměř zcela žemaitské, srov.: neutr. Iszduwta „vydáno“ 361, d. sg. dwaruw t. p., adv. dabarçiuw „nyní“ t. p., wisumet t. p., g. sg. Lyituwos t. p., prisz t. p., n. pl. tyi „ti“ t. p., g. sg. Palungos 360, d. pl. wysokims zmónyns 361, in. pl. reykatusy t. p. miestusy t. p., n. pl. wysy giwentoja t. p., praet. 3 turieje t. p. atd. Takové příklady ukazují, že autor textu byl sám Žemait a vědomě se snažil přizpůsobit mluvě přímořských Žemaitů (dounininků) – obyvatel Palangy⁶².

§ 19. Závěrečné poznámky

Zkoumáme-li různorodé litevské texty 18. století v LDK (tištěné i rukopisné) z hlediska vztahu spisovného jazyka a nářečí, je zřejmé, že tento vztah byl jiný než v 16.–17. století. Lze říci, že již od počátku 18. století se v katolických textech (v kalvinistických ještě dříve) vykročilo směrem k utváření určitého obecného jazyka, který nazývám církevní koiné. Ačkoli příčiny tohoto obratu dosud nebyly náležitě objasněny, mohlo jich být více a obrat byl významný pro další vývoj litevského spisovného jazyka nejen v 18., ale i v 19. století. Výsledkem tohoto obratu bylo, že podoby středonářečí (resp. západní) aukštaitštiny byly kodifikovány v gramatice z roku 1737 a až do druhé poloviny 18. století v textech převládaly. Ve druhé polovině tohoto století se však s rostoucím počtem autorů náboženských textů pocházejících ze Žemaitije začala tato církevní koiné ve větší či menší míře mísit s prvky žemaitského nářečí (zejména jeho západních mluv).

V některých tehdejších textech (v „Žiwatu“ z roku 1759, v „Knigialeie apraszanczioie broctwa“ Juozase Bukoty z roku 1773 a v rukopisných kázáních „Contio“) je vrstva žemaitských prvků natolik výrazná, že lze hovořit o žemaitském nářečním základu těchto textů.

Na druhou stranu se v 18. století neobjevily (alespoň jsem se s nimi nesetkal) žádné litevské texty LDK, v nichž by zcela chyběly některé prvky církevní koiné (nacházejí se nejen v náboženských tiscích a rukopisech, ale také v prvcích

⁶² O žemaitském nářečním základu kázání Mykola Karpavičiuse z 20. dubna 1794 viz S u b a č i u s G. Žemaičių bendrinės kalbos idėjos, Vilnius: 1998, 58–64.

131

pamětních spisech, textech administrativního charakteru). To vše, stejně jako poměrně časté hypernormalismy v textech té doby, jasně ukazuje určité tendence k unifikaci církevního stylu litevského spisovného jazyka. Zajímavé je také to, že v některých textech z počátku i konce 18. století se odrážejí rovněž určité rysy východní aukštaitštiny a dzūkijských nářečí, které církevní koiné dodávají ještě pestřejší nářeční mozaiku.

Došlo 21. 4. 1998

ZKRATKY

AA – Zlatý oltář... 1793

Ad⁵⁹ – Duchovní oltář... 1759

Ad⁷⁸ – Duchovní oltář... 1778

Ad⁹⁶ – Oltář Duchaunas... 1796

BŠ – Hlas srdce... 1726

KN – Kniha křesťanské zbožnosti... 1653

LB – Bibliografie Litvy 1, 1547–1861. Dodatky, Vilnius 1990.

LDK – Litevské velkoknížectví

LKJ – Zinkevičius Z. Dějiny litevského jazyka 4, Vilnius: Mokslas, 1990

LKK – Otázky litevské jazykovědy 38. Vilnius: Litevský jazykový institut, 1997.

LTB – Bibliografie Litevské SSR 1, 1547–1861, Vilnius: Mintis, 1969

Pav¹ – Pawinasties Krikscioniszkas...1765

Pav² – Pawinastis Krykscionyszkas...1781

PKr² – Pamokslas Krikščioniszkas...1743

PKr³ – Pamokslas Krikščioniszkas...1762

RS – oddělení rukopisů

SIG – Slavočinskis M. Giesmes... 1646

VUB – Knihovna Vilniuské univerzity

VZTAHY MEZI LITEVSKÝM SPISOVNÝM JAZYKEM A NÁŘEČÍMI VE VELKÉM LITEVSKÉM KNÍŽECTVÍ V 18. STOLETÍ

Shrnutí

Příspěvek zkoumá na základě fonetické a morfologické analýzy dokladů z písemných památek 18. století ve Velkém litevském knížectví, pocházejících ze zpěvníků, modlitebních knížek, evangelijních textů, rukopisných kázání, slabikářů a kancelářských listin, nářeční základ litevského spisovného jazyka. Výzkum ukazuje, že heterogenní nářeční základ 16.–17. století se od 18. století poněkud změnil: východoaukštaitskou variantu spisovného jazyka nahradila středoaukštaitská (resp. západoaukštaitská). Tento obrat je zvlášť zřejmý ve vydání „Ewangelie Polskie y Litewskie“ z roku 1705 a v gramatice „Universitas Linguarum Litvaniae“ z roku 1737. O středoaukštaitský dialekt se opírá také velké množství dalších náboženských spisů 18. století, které však obsahují určité žemaitské, respektive aukštaitské prvky. Výjimku tvoří překlady z polštiny „Ziwatas Pona yr Diewa musu Jezus Christusa“ z roku 1759 a „Knigiale apraſzanti broctwa“ z roku 1773, v nichž se vyskytuje mnoho žemaitských prvků

132

vyskytují. Obecně je litevský spisovný jazyk 18. století směsicí různých nářečí, a proto jej lze označit za církevní písemnou koine. Je přitom třeba vzít v úvahu, že taková koine se užívala nejen v 18. století, ale také v náboženské literatuře téměř po celé 19. století.

133