ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVI (2002), 145–172

Strategie účastníků řečového aktu, sociální role a typy v litevštině

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

Vilniaus universitetas

Článek se zabývá teorií účastníků řečového aktu. Vychází především z Austinovy teorie performativů a Griceových komunikačních maxim. Teoretická tvrzení jsou ilustrována hlavně litevskými příklady typů performativních řečových aktů. Vyčleněny jsou tři aspekty studia účastníků řečového aktu: (a) komunikační strategie, (b) sociální role a (c) typy rolí mluvčího a posluchače vymezené vzhledem k ilokučním aktům. Oba účastníci si mohou zvolit konstruktivní nebo destruktivní komunikační strategii. Performativy omezují možnost zvolit destruktivní strategii na minimum, ale zcela ji nevylučují. Správné posouzení sociálních rolí mluvčího a posluchače určuje, jak mluvčí vyjadřuje svůj ilokuční záměr a jak jej posluchač interpretuje. Typy mluvčích a posluchačů (adresátů) se vymezují nejen vzhledem k ilokuční síle, ale také vzhledem k okolnostem řečového aktu a způsobu jeho provedení (institucionálně či v každodenním životě, ústně či písemně atd.).

Teorie řečových aktů (a také teorie performativů) je jednou z nejdůležitějších součástí lingvistické pragmatiky. Jak poznamenává sám tvůrce termínu pragmatika Ch. Morris, který rozdělil sémiotiku na tři části – syntaktiku, sémantiku a pragmatiku –, „pragmatika je věda o vztahu znaků a TĚCH, KDO JE INTERPRETUJÍ (zvýraznil jsem já – E. Z.)“ (Morris 1938: 30). Interpretátory jakéhokoli znaku či souboru znaků (v našem případě řečového aktu) jsou v konkrétní situaci dva: odesílatel řečového aktu, mluvčí, dále nazývaný adresantem, a příjemce řečového aktu, posluchač, dále nazývaný adresátem¹.

Adresant a adresát jsou jedněmi z nejdůležitějších činitelů řečového aktu. Adresant je iniciátorem a tvůrcem řečového aktu. Řečovým aktem uskutečňuje své komunikační záměry. Aby však dosáhl požadovaného cíle, musí adresant brát v úvahu také adresáta: jeho sociální roli, pragmatickou presupozici – tedy to, co adresát ví o situaci, v níž se řečový akt uskutečňuje, a konečně schopnost adresáta správně řečový akt pochopit – jeho ilokuci a propozici.

V tomto článku jsou pojednány následující aspekty účastníků řečového aktu:

– jazyková strategie účastníků rozhovoru,

– sociální role adresanta a adresáta,

¹Různí autoři označují adresanta také jako lokutora, expedienta, subjekt či autora, zatímco adresáta nazývají percipientem, recipientem, dekodérem aj. (viz Vilkienė 1998: 154).

146 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

– vztah ilokučních aktů řeči k různým typům mluvčích a adresátů.

1. JAZYKOVÁ STRATEGIE ÚČASTNÍKŮ KOMUNIKACE

Jak mluvčí, tak adresát řečového aktu mají své komunikační cíle. Na těchto cílech závisí nejen lexikální a gramatické prostředky, styl a způsob provedení řečového aktu, které mluvčí volí, ale také interpretace ilokuce a propozice konkrétního aktu. J. Hintikka tvrdí, že účastníci rozhovoru volí určitou strategii provedení řečového aktu (mluvčí) a přijetí řečového aktu (adresát), která může ovlivnit interpretaci řečového aktu, včetně porozumění jeho ilokuční síle (Hintikka 1979: 36).

1.1. Jazyková strategie mluvčího

Strategie mluvčího může být dvojí:

– konstruktivní – přesně sdělit své záměry;

– destruktivní – zastřít výpovědí své skutečné úmysly nebo, přesněji řečeno, ponechat v nich mezery pro interpretaci, aby později mohl v případě potřeby nabídnout jinou, v dané situaci pro sebe příznivější interpretaci.

Ilokuční síla se v řečovém aktu vyjadřuje různými prostředky a pokud je cílem adresáta interpretovat řečový akt mluvčího tak, jak to mluvčí zamýšlí (konstruktivní strategie), bývá zpravidla adekvátně pochopena. Aby však ilokuce řečového aktu nebyla interpretována chybně (záměrně či v důsledku nějakých nepříznivých okolností), může mluvčí zvolit explicitní prostředky označení ilokuční síly – performativy. Přesné označení ilokuční síly je pro mluvčího obzvlášť důležité v institucionálních (právních, administrativních) řečových aktech, proto je oblastí užívání performativů nejčastěji právě úřední jazyk. Podle Ch. Peirce (1976: 249–250) „mluvčí se vyslovením určité propozice zavazuje k její pravdivosti a je určitým způsobem postižitelný, ukáže-li se tato propozice jako nepravdivá“. Mluvčímu proto záleží na tom, aby jeho vyslovená propozice byla interpretována tak, aby se nestala nepravdivou. Posluchači zase záleží na tom, aby zjistil, zda mluvčí nevyslovil nepravdivou propozici, a hledá takovou interpretaci, která by to odhalila (Hilpinen 1986: 304).

Jiné je to, když sám mluvčí usiluje o to, aby adresát nepochopil jeho skutečný cíl. Pak volí destruktivní strategii. Prostřednictvím destruktivní strategie se mluvčí tak či onak snaží adresáta oklamat. To v žádném případě neznamená, že řečový akt mluvčího musí být lživý (neporušuje se Griceova maxima kvality – nemluv nepravdu (Grice 1975: 46)), řečový akt je však vždy neupřímný: porušuje jednu ze šesti podmínek úspěšnosti řečového aktu, které uvedl J. L. Austin – podmínku upřímnosti (Austin 1962: 39–40). Mluvčímu, který zvolil destruktivní strategii, více vyhovují nepřímé řečové akty, které ponechávají volnost interpretace, například:

Ježeček přiběhne k rybářům a ptá se:

– Chlapíci, dáte si černý kaviár?

– Dáme si! – zaradovali se rybáři a mlaskli rty.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 147

– To je dobře. Až budete usedat k jídlu, pozvěte i mě. (LLA 34)

Mluvčí pokládá otázku, kterou adresát interpretuje jako nepřímý návrh. Zvolené prostředky vyjádření neexplicitují ilokuční sílu, avšak situace, jak potvrzuje i odpovědní řečový akt adresáta, implikuje ilokuční sílu návrhu. Taková implikatura však mluvčího nezavazuje k závazkům vyplývajícím z návrhu. Proto se v následujícím řečovém aktu vysmívá adresátovi, když svůj první řečový akt interpretuje jako speciální otázku (srov. Labutis 1998: 113). Mluvčí tedy volí destruktivní komunikační strategii, vytváří podmínky pro dvojí interpretaci řečového aktu a vybírá si variantu výhodnou pro sebe (úspěšný výsměch – morální vítězství), ale škodlivou pro adresáta.

Ačkoli se může zdát, že performativy ponechávají nejméně prostoru pro interpretační mezery, existují i takové, jejichž užívání dává mluvčímu možnost později změnit interpretaci uskutečněného řečového aktu. To platí zejména o asertivech², jimiž lze neutralizovat lež obsaženou v propozičním obsahu, což se může dokonce stát právním kazuistickým případem. V právnické literatuře je popsán případ ze soudního řízení s americkým senátorem, který u soudu lživě vypovídal, když řekl Popírám, že jsem spáchal tento zločin, přestože se později prokázalo, že jej spáchal. Popření zde vytváří fakt a pouze tento fakt lze z právního hlediska hodnotit jako pravdivý či nepravdivý (pravda, z pragmatického hlediska – z pohledu obyčejných lidí – senátor zjevně lhal).

I performativy jiných typů však ponechávají „interpretační mezery“. Na rozdíl od asertivů se v takových případech destruktivní strategie opírá spíše o propozici než o ilokuci. Například v pohádce o námořníkovi Sindibádovi hlavní hrdina, jehož loď bouře zahnala na ostrov, vyhýbavě slíbí vládci ostrova, že si vezme jeho zamilovanou dceru:

– Slibuji, že udělám vše, co budu moci, abych si mohl vzít vaši dceru.

Sindibád, přitlačený vládcem ke zdi, tvrdí, že udělal vše, co mohl, ale že si přesto nemůže vzít vládcovu dceru. Vždyť neslíbil, že SI VEZME JEHO DCERU. Při uskutečnění řečového aktu si mluvčí ponechal záložní možnost a později jí využil. Formálně vzato nešlo o slib, že si ji vezme. V běžné řeči se však takové řečové akty hodnotí podle pragmatické situace – bez možnosti změnit interpretaci.

Existují performativy, které se nehodí k destruktivní strategii mluvčího. Patří k nim většina direktiv³, především pokorné direktivy – určené adresátovi s vyšším společenským postavením, například s performativními slovesy prosím, úpěnlivě prosím, žádám. Cílem většiny direktiv je dosáhnout toho, aby adresát udělal něco prospěšného pro mluvčího. Destruktivní strategií by tedy mluvčí především škodil vlastním zájmům.

² Asertivy (tvrzení postojů mluvčího) vyjadřují postoj mluvčího k propozičnímu obsahu řečového aktu, který uskutečňuje, např.: tvrdit, pochybovat, popírat, oznamovat atd.

³ Direktivy – řečové akty s ilokučním cílem pokynu. Direktivou mluvčí usiluje o to, aby ovlivnil posluchače a přiměl ho něco udělat. Direktivy mohou být pokorné, např.: úpěnlivě prosit, prosit, neutrální, např.: radit, navrhovat, a agresivní, např.: přikazovat, požadovat.

148 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

Expresivy se k této strategii příliš nehodí⁴ – jde o etik(et)ní akty, neboť komunikační očekávání adresáta (expectaci – co může adresát očekávat od nositele určité sociální role, srov. Karaliūnas 1997: 87) naplňuje už samo jejich provedení. Pravda, ironie adresanta je vhodným prostředkem, jak proměnit expresivy ve výrazy destruktivní strategie. Například trenér „pogratuluje“ nejlepšímu hráči týmu, který se popral se soupeřem a byl vyloučen v rozhodujícím zápase sezóny:

Gratuluji. Právě jsi zničil celou naši sezónu. (RESP. SP.)

Ironie mění akt blahopřání ve výtku. Mimochodem, při písemném popisu takového aktu se ilokuční síla uvádí v uvozovkách, například „pogratuluje“. Psaní v uvozovkách signalizuje, že strategie adresanta byla destruktivní nebo že akt byl neúspěšný.

1.2. Jazyková strategie adresáta

Strategie adresáta může být rovněž dvojí: – konstruktivní – adresát se snaží přesně určit záměr adresanta, tj. hledá význam mluvčího; – destruktivní – adresát se snaží v promluvě najít významovou „mezeru“, aby ji mohl interpretovat po svém (pak musí rozpoznat i význam mluvčího). Konstruktivní strategie odpovídá obecným požadavkům komunikace, například základnímu komunikačnímu postulátu kooperativnosti, který uvedl Grice – spolupráci adresanta a adresáta (Grice 1975: 45). Jestliže adresát dodržuje princip kooperativnosti, může být řečový akt neúspěšný kvůli strategii adresanta (snaze zastřít ilokuční sílu), nevhodným okolnostem, užití odlišného jazykového kódu (interpretaci promluvy v jednom jazyce podle pravidel jiného jazyka), vnějším rušivým vlivům, například okolnímu hluku, zhoršenému sluchu adresáta apod., například:

Kvůli hluchotě: – Kam jdeš, na ryby? – Ne, na ryby. – Aha, a já myslel, na ryby. (lidový anekdotický příběh)

Kvůli odlišnému kódu: Potkal se Žemaitis se dvěma ruskými přáteli. Žemaitis neuměl rusky a Rusové jen slabě rozuměli žemaitštině. Byl páteční večer. Dali dohromady po několika rublech. Objevila se vodka a něco k zakousnutí. Nejdřív každý vypil sto gramů. Žemaitis začal naříkat: – To je ale moc. Jaká silná vodka! Můžu i chcípnout. – Da možno i po dvesti, souhlasí přátelé. Nalili po dvou stech gramech. Všichni znovu vypili do dna. – Jaj, jaj, naříká Žemaitis. – Teď se můžu i posrat. – Možno i po trista, smějí se přátelé. (LLA 253)

⁴ Expresiv je etik(et)ní řečový akt, jehož cílem je udržovat, např.: loučit se, blahopřát, přát, nebo obnovit, např. omluvit se, „atmosféru zdvořilosti“ – dobré sociální vztahy s adresátem.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 149

V posledním příkladu adresát na základě jediného slova padvesti = po dvies­ti a pratrysti = po trista podle pragmatické situace (vypili po stovce, pak po dvou stech) chybně chápe ilokuční sílu řečových aktů mluvčího: nářek jako nabídku.

Je-li strategie adresáta destruktivní, ten samozřejmě význam mluvčího chápe, ale interpretovat podle něj řečový akt se mu nevyplácí. Jestliže adresant ponechá adresátovi byť jen sebemenší možnost chybně interpretovat řečový akt, který provedl, adresát toho může využít. „Podstatou není, že posluchač nechápe skutečnou ilokuční sílu výpovědi, ale že ji nemusí pochopit“ (Austin 1962: 33–34). Adresát volí destruktivní strategii, aby hájil své zájmy a upřednostnil je před zájmy adresanta.

Vlastní interpretace ilokuční síly výpovědi nebo propozicionálního obsahu je možná, je-li řečový akt nepřímý nebo dvojznačný, například:

Jednou se Petr potká s Kazimírem a ptá se: – Nemohl bys mi půjčit alespoň deset litů? Kazimír odpoví: – Moc mě mrzí, že je nemám u sebe. – A doma? – Díky Bohu jsou všichni zdraví. Sbohem. (LLA 188)

Otázku A doma?, která významově souvisí s předchozím diskurzem a znamená Nemáš doma peníze, které bys mi půjčil?, adresát předstírá, že chápe jako zdvořilý dotaz na své domácí, a tak se vyhne půjčení peněz.

Adresát nejčastěji volí destruktivní strategii při interpretaci direktiv, zejména zdvořilých (na rozdíl od adresanta), a deklarativů⁵. Interpretovat direktivy po svém je pro adresáta výhodné, když nechce nebo nemůže provést to, čeho chce adresant direktivem dosáhnout. Při interpretaci agresivních direktiv – rozkazu, příkazu či požadavku – adresát obvykle nemá možnost zvolit destruktivní strategii kvůli přísné regulaci užívání těchto direktiv. Deklarativ adresát interpretuje po svém, když stanovují stav věcí, který mu nevyhovuje. Provádí-li adresant asertiv, expresiv nebo komisiv⁶, má adresát jen málo možností zvolit destruktivní strategii. A je-li proveden performativní řečový akt, je vlastní interpretace adresáta fakticky nemožná.

Ve většině případů však adresant ani adresát nemusí hledat „záložní“ variantu, protože se řídí obecným principem spolupráce. Řečový akt bývá často začleněn do posloupnosti dalších jazykových i nejazykových činností a je součástí určité jazykové hry. Pravidla jazykové hry předpokládají, že hráči znají její pravidla a dodržují je.

Vztah mezi jazykovými strategiemi adresanta a adresáta a komunikační úspěšností je znázorněn v tabulce:

⁵ Deklarativy (nařízení) jsou prostředkem k vytvoření určitého stavu věcí, tj. vytvářejí nové (obvykle právní) skutečnosti, např.: jmenovat (zástupcem), odvolat (z funkce), vyhlásit válku atd.

⁶ Komisivy (závazky adresanta) se adresant zavazuje, že v budoucnu vykoná to, co vyjadřuje propozicionální obsah řečového aktu, např.: slíbit, zavázat se, přísahat atd.

150 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

TABULKA 1. JAZYKOVÉ STRATEGIE ADRESANTA A ADRESÁTA

Adresant | Jazyková strategie adresanta | konstruktivní | destruktivní; Adresát | konstruktivní | spolupráce: řečový akt je úspěšný | spolupráce: řečový akt je úspěšný, avšak pro adresáta nepřijatelný, a proto neefektivní; Jazyková strategie adresáta | konstruktivní | destruktivní | nespolupráce: řečový akt je úspěšný, avšak bezvýsledný | nespolupráce: řečový akt je neúspěšný; destruktivní

Jazyková strategie zvolená adresantem tedy určuje lokuci řečového aktu, tj. jeho konkrétní vyjádření, a ilokuci, zatímco jazyková strategie adresáta určuje perlokuční účinek řečového aktu. Samostatný řečový akt však často strategie účastníků rozhovoru neodhalí; k tomu je zapotřebí širší diskurz. Volit konstruktivní strategii účastníky rozhovoru zavazují obecné principy komunikace, především princip spolupráce. Destruktivní strategii adresant obvykle volí ve snaze vyhnout se odpovědnosti za svůj neupřímný řečový akt nebo se vysmát adresátovi, či ho dokonce ponížit. Jazyková strategie adresáta je destruktivní, když řečový akt, především jeho ilokuci, vědomě interpretuje nesprávně. Adresát se tak obvykle snaží vyhnout úkonům, které jsou pro něj nevýhodné. Možnost adresáta zvolit destruktivní strategii výrazně omezují performativní řečové akty, zatímco možnost adresanta zvolit destruktivní strategii většinou omezuje jeho poziční sociální role, zejména je-li adresant institucionální.

2. SOCIÁLNÍ SITUACE A SOCIÁLNÍ ROLE

Při volbě komunikačních strategií se adresant a adresát nemohou omezit pouze na své komunikační cíle. Má-li být cíle dosaženo, je nutné zohlednit jednání partnera v rozhovoru – adresant musí zohlednit adresáta a adresát adresanta.

Grice, zdůrazňuje zvláštní souvislost obsahu jazykového vyjádření s mluvčím a uvádí, že existuje nejen význam výpovědi, ale i význam mluvčího (Grice 1969: 147). Souhlasí s tím také jeden z tvůrců teorie řečových aktů J. Searle: „Z významu věty nelze vždy usuzovat na to, co jí mluvčí míní“ (Searle 1975: 68). Posluchač může význam mluvčího pochopit interpretací významu výpovědi v kontextu komunikační situace. Jinými slovy, skutečný význam řečového aktu (význam mluvčího) se chápe jako tah v jazykové hře (termín L. Wittgensteina) (Vitgenšteinas 1995: 22 §). Není-li známo, jaká jazyková hra se hraje, nelze řečový akt správně interpretovat. Je tedy nutné znát kontext, situaci. Řečový akt je intencionální a interpersonální jednání a prostorem jeho realizace je

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 151

společnost. Jedním z nejdůležitějších faktorů rozpoznání významu mluvčího je tedy sociální situace.

Sociální situace je souhrn vnějších okolností, které utvářejí chování jedince ve společnosti. Široce chápané situace odpovídají Wittgensteinovu pojmu forem života, například vyjednávání, svatba, válka atd. Formy života se skládají z jazykových her, tedy z užších situací: nabídka, manželský slib, vyhlášení války atd. Takové jazykové hry se uskutečňují prostřednictvím konkrétních řečových aktů. Vykonavatel řečového aktu, adresant (a zároveň i adresát), není posuzován jako konkrétní osoba s určitým souborem individuálních rysů (tento aspekt zajímá psychologii), nýbrž jako vykonavatel určité sociální role, kterou reprezentuje jeho řečový akt (Arutiunova 1981: 357). V jazykové společnosti existují určité vzorce chování (včetně jazykového) pro vykonavatele každé sociální role: „jsou to zavedené způsoby, jak se v určité situaci zachovat a jednat“ (Karaliūnas 1997: 87). Tyto vzorce mohou být v neformálním prostředí při běžné každodenní komunikaci velmi volné, zatímco ve formálním prostředí – právním, správním, náboženském apod. – jsou velmi přísné. Každodenní komunikace se opírá o nepsaná pravidla etikety, zatímco ve formálním prostředí se jednání vykonavatele konkrétní sociální role řídí zákony a předpisy. „Čím konkrétnější a přísnější jsou požadavky společnosti na určitou roli – srov. role soudce, předsedy schůze či komentátora sportovního utkání –, tím přísnější jsou stylistické požadavky na projev“ (Krysin 1976: 52). Vytvářejí se dokonce vzorce řečových aktů určených k výkonu konkrétní sociální role. Níže je například uveden text přísahy prezidenta Litevské republiky, který slouží jako vzorec řečových aktů skutečně vykonaných dvěma prezidenty Litevské republiky – panem A. Brazauskasem a panem V. Adamkusem.

Já, (jméno a příjmení), přísahám Národu, že budu věrný Litevské republice a Ústavě, že budu ctít a dodržovat zákony a chránit celistvost litevského území; přísahám, že budu poctivě vykonávat své povinnosti a ke všem budu stejně spravedlivý; přísahám, že ze všech sil budu posilovat nezávislost Litvy a sloužit vlasti demokraticky, ku prospěchu litevského lidu. K tomu mi dopomáhej Bůh! (dok: http://www.lrp.lt/institutiontoday.phtml#HD_NM_20.)

U adresáta této přísahy je důležitý adresant nikoli jako konkrétní osoba, ale jako sociální instituce – prezident Litevské republiky. Při interpretaci tohoto řečového aktu nejsou individuální vlastnosti adresanta jako člověka vůbec důležité; důležité nejsou ani další komunikační role, které táž fyzická osoba zastává v jiných řečových aktech.

Interpretace řečového aktu závisí na tom, jak jasně adresát vnímá sociální role adresanta i svou vlastní roli adresáta a jejich vzájemný vztah. Sociální vztahy mezi účastníky komunikace mohou být:

– symetrické – mezi rovnocennými sociálními rolemi;

– asymetrické – mezi nerovnocennými sociálními rolemi, které mohou být dále podmíněny:

152 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

– antropologických rozdílů,

– sociokulturních rozdílů,

– různé míry zapojení účastníků do rozhovoru (Henne, Rehbock 1995).

Sociální vztahy ve skutečnosti nejsou ničím jiným než porovnáním sociálních rolí dvou účastníků komunikace – mluvčího a adresáta. Sociální role, které zastávají účastníci řečového aktu, bez ohledu na to, jaké vztahy – symetrické či asymetrické – odrážejí, jsou vždy vnímány jako dvojice, například: nadřízený – podřízený, otec – syn, kupující – prodávající, kolega – kolega. Proto mluvčí řečového aktu tím, že určuje svou sociální roli, určuje také sociální roli adresáta. A naopak: když adresát identifikuje svou sociální roli, snadno určí i sociální roli mluvčího, což pomáhá identifikovat i ilokuční sílu řečového aktu, který mluvčí vykonal. Pokud mluvčí nesprávně chápe svou sociální roli nebo sociální roli adresáta, je pravděpodobné, že zvolil řečový akt s nevhodnou ilokuční silou, například:

– Nechoď, přikazuji ti! – zvýšil hlas Julius.

– Rozkazuj si svojí babičce, – [Rima] práskla dveřmi a odešla. (PB 464)

V této situaci se nebere v úvahu sociální role adresáta a mluvčí zároveň neoprávněně zaujímá vůči adresátovi vyšší sociální roli. Ve skutečnosti jsou sociální role mluvčího a adresáta rovnocenné – Julius a Rima jsou přátelé. Agresivní direktiv, který mluvčí zvolil, je vhodné použít, když mluvčí zastává vyšší postavení, a to většinou jen tehdy, když je řečový akt určen přímému podřízenému. Kvůli nevhodně zvolenému performativu – přikazuji namísto neutrálního prosím nebo pokorného úpěnlivě prosím – je řečový akt neúspěšný: Rima práskla dveřmi a odešla. Nesprávně zvolená sociální role mluvčího tedy vede ke komunikačnímu neúspěchu.

Někdy mluvčí v řečovém aktu výslovně uvádí svou sociální roli, například:

ŠIMKŪNAS. […] podle mého názoru by léčba pana Kliema měla pokračovat na lůžkovém oddělení.

LÉKAŘ. Jako lékař souhlasím, že se jeho zdravotní stav nezlepšuje. (NDB 2, 74)

V tomto příkladu druhý účastník rozhovoru zdůrazňuje svou poziční sociální roli (jako lékař) a reaguje na řečový akt – podnět: výzvu, aby vyjádřil svůj odborný názor.

Také je běžné uvést svou sociální roli při „přepnutí“ z vyšší sociální role na roli rovnocennou, například:

ANDREAS. Ne jako váš magistr, nýbrž jako rytíř se ptám rytířů, zda jste opravdu nevěděli, že Mindaugas […] slouží Kristu Pánu? (KR 2, 597)

Mluvčí zdůrazňuje svou rovnocennou sociální roli v očekávání, že komunikační strategie adresáta bude konstruktivní – že rytíři bez vytáček řeknou pravdu.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 153

U některých performativních řečových aktů je obvyklé explicitně uvádět svou sociální roli. Připomeňme si například:

R. OZOLAS na tiskové konferenci po prohraných volbách: – Veškerou odpovědnost za to, že strana ve volbách nezískala potřebný počet hlasů, přebírám já jako předseda strany. (TV zprávy). J. KAZLAUSKAS po fiasku na „Eurobasketu 2001“: – Já jako trenér týmu samozřejmě přebírám veškerou odpovědnost za neúspěch a potvrzuji: ano, odstupuji z funkce trenéra. (TV zprávy)

Mnohem častěji se však v řečovém aktu uvádí nikoli sociální role mluvčího, nýbrž jeho jedinečný identifikátor, obvykle jméno a příjmení (často se uvádí také funkce, někdy akademický titul, bydliště, příbuzenský vztah atd.). To je charakteristický rys většiny právních řečových aktů. Většina z nich se uskutečňuje performativními výpověďmi. Například plné moci:

Já, Jonas Petraitis, <...> zmocňuji Antanase Petraitise <...> ke správě a užívání mého osobního automobilu, <...> k péči o technický stav automobilu, k zastupování mé osoby u dopravní policie, v pojišťovnách a na celnicích, k cestám do zahraničí, k udělení další plné moci jiné osobě, k psaní žádostí mým jménem, k podepisování za mě a k provádění všech dalších úkonů souvisejících s tímto pověřením. (DOK.)

Při některých institucionálních řečových aktech je obvyklé, a někdy dokonce povinné, uvádět jak svou sociální roli, tak jedinečný identifikátor, například:

Příkaz <...> Na základě článku 32 zákona o Ústavním soudu zmocňuji konzultantku právního oddělení Kanceláře Seimasu Audronė Ožiūvienė, aby zastupovala Seimas při projednávání žádosti skupiny poslanců Seimasu u Ústavního soudu o posouzení [zda si zákony navzájem neodporují]. <...> Předseda Seimasu Litevské republiky Vytautas Landsbergis (DOK.)

Obecně je pro všechny právní řečové akty typické explicitně vyjadřovat mluvčího i adresáta řečového aktu jako členy určitého společenství a také ilokuční sílu. V každodenní komunikaci obvykle není pro mluvčího tak důležité identifikovat se, protože vztah mezi řečovým aktem a jeho důsledky je poměrně slabý a neurčitý. Mnohem důležitější může být explicitně vyjádřit svou sociální roli. Mimochodem, jak poznamenává Arutiunova, mluvčí svou roli nejčastěji výslovně uvádí tehdy, když se ve skutečnosti ujímá role, která mu nepřísluší (Arutiunova 1981: 357). Také máme sklon výslovně uvádět sociální roli, když při komunikaci s týmž adresátem přecházíme do jiného registru sociální role – z rovnocenného do vyššího, tedy zdůrazňujeme svou autoritu, obvykle ve snaze získat v rozhovoru převahu, nebo naopak, například:

154 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

Kdo říká, že je to nespravedlnost? – křičel dráb. A rychtář dodal: – Já, rychtář, prohlašuji, že je to spravedlivé. Za odpor dostaneš pětadvacet ran! (PS 84–85)

Do té doby si dráb a rychtář povídali s hospodáři jako rovný s rovným, avšak rychtář ve snaze získat převahu zdůraznil své vyšší společenské postavení.

2.1. Typy sociálních rolí

Sociální role se dělí na:

– statusové,

– poziční,

– situační (Karaliūnas 1997: 88).

2.1.1. STATUSOVÉ ROLE. Některé situační role jsou zděděné: pohlaví, rasa, národnost. Obvykle se během celého lidského života nemění. Dědičné statusové role v současném světě rasové, národnostní a genderové rovnosti poměrně málo určují podobu řečového aktu.

Jiné statusové role se získávají postupem času, například věková (starší, mladší a vrstevníci), role člena rodiny (otec, syn, bratři), stavovská (v naší společnosti se obvykle přibližně rozlišuje podle majetkového postavení) apod. Sociální role, stejně jako celá sociální struktura, tvoří určitou hierarchii, která ukazuje nerovnoměrné rozdělení majetku, moci či prestiže ve společnosti (Dumbliauskas 1999: 26). Mohou být velmi důležité jak pro ilokuční sílu řečového aktu, tak pro jeho konkrétní podobu. Statusové role však určují spíše samotný způsob a styl mluvení než podobu konkrétních ilokucí. Nelze proto tvrdit, že by pro některou statusovou sociální roli byly charakteristické určité performativy.

2.1.2. POZIČNÍ ROLE. Poziční role jsou určeny postavením, které jedinec zaujímá ve společnosti. Poziční role obvykle souvisí buď s povoláním, například učitel, soudce, důstojník apod., nebo s dlouhodobou činností či životním stylem, například žák, voják, vězeň. Poziční role se získávají postupem času a jsou dlouhodobé. Nejenže určují ilokuční sílu řečového aktu a jeho konkrétní podobu, ale některé z nich mají dokonce určitý „arzenál“ řečových aktů s konkrétní ilokuční silou a konkrétním vzorcem realizace, upravený zákony a předpisy, například: rozsudky soudce, rozkazy důstojníka, rituální formule kněze. Právě pro nositele pozičních sociálních rolí je nejcharakterističtější užívání performativů.

2.1.3. SITUAČNÍ ROLE. Jde o více či méně ustálené modely chování a činnosti. Dále se dělí na situační v užším smyslu a personální. První souvisejí s určitými stereotypy chování a jsou nejčastěji určovány vnějšími okolnostmi. Jedinec je jakoby vtažen do takové situace a je mu přidělena odpovídající situační role. Takové role zastávají kupující, cestující, host, divák apod. Personální role závisí na hodnotové orientaci jedince; takovou roli jedinci přisuzuje jeho partner v rozhovoru: přítel, nepřítel, milovaný člověk apod., a zároveň tím identifikuje sám sebe. Ilokuční síla a podoba řečových aktů ve většině situačních rolí nejsou regulovány, s výjimkou řečových aktů souvisejících s etiketou: poděkování, omluva, vyjádření soustrasti apod., které se často vyjadřují performativy.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 155

Každý jedinec má určitý soubor, komplex konkrétních sociálních rolí (Smelser 1984: 36). Je pravda, že tento komplex zahrnuje pouze statusové a poziční role. Situační role jsou jakýmisi možnostmi, které mohou, ale nemusí být realizovány. Například každý cestující v trolejbusu bez jízdenky se může stát „černým pasažérem“, ale k tomu musí nastat vhodné okolnosti. Pro komunikaci jsou nejdůležitější poziční role, které určují nejen jazykovou strategii konstruovanou adresantem, ale často také vymezují ilokuční a lokuční akt konkrétních řečových aktů, které adresant vykonává. Zvláště přísně jsou regulovány řečové akty vykonavatelů těch pozičních rolí, kteří jsou chápáni jako adresanti instituce.

3. ADRESANT

Adresantem je člověk, skupina lidí nebo instituce, která vytváří a vykonává řečový akt⁷. Kategorie adresanta řečového aktu je považována za ústřední kategorii současné pragmatiky (srov. Stepanov 1981: 326). Zaujímá velmi důležité místo také v teorii performativů. Hlavní funkcí performativu je přesně vyjádřit vztah adresanta k činnosti prováděné výpovědí, tj. ilokuční akt – co adresant touto výpovědí dělá, nikoli to, jaká je (byla, bude, by byla) skutečnost (vyjadřování faktů skutečnosti je hlavní funkcí konstativů). Performativem adresant zároveň nejen informuje, jaký čin touto výpovědí vykonává, ale především tento čin také vykonává. Funkce performativu je tedy ve vztahu k adresantovi konstitutivní.

Tvůrcem konkrétního řečového aktu je vždy určitá osoba či osoby. V komunikačním procesu však tato osoba často není relevantní a aktualizuje se instituce jako právnická osoba, případně není relevantní vůbec adresant řečového aktu. Na takové aktualizaci často závisí i ilokuční akt samotného řečového aktu.

3.1. Typy adresantů

Adresantem performativního řečového aktu může být:

1) jednotlivá osoba:

– vykonává akt z vlastní iniciativy,

– vykonává akt jako zmocněnec jiného adresanta (zmocněný adresant);

2) skupina osob:

– akt vykonává skupina (mluví sborově),

– akt vykonává jedna osoba jménem skupiny (jeden mluví za všechny);

3) instituce;

⁷V teorii komunikace se adresant jako tvůrce rozlišuje od adresanta jako vykonavatele (odesílatele) a adresát jako prožívající se rozlišuje od adresáta jako příjemce (konečného cíle). Adresant je obvykle zároveň tvůrcem i vykonavatelem (odesílatelem) řečového aktu a adresát je zároveň prožívajícím i příjemcem (Cook 1997: 25). Mohou nastat případy, kdy se tvůrce neshoduje s vykonavatelem, například když projev prezidenta (tvůrce) čte jeho tiskový mluvčí (vykonavatel), stejně jako případy, kdy se adresát neshoduje s příjemcem, například při čtení cizích dopisů. V teorii řečových aktů, zejména při určování rysů performativů a vymezování ilokucí, nejsou případy, kdy se tvůrce řečového aktu neshoduje s jeho vykonavatelem, relevantní: důležití jsou pouze adresant a adresát jako prvky komunikační situace (viz Kobezova 1986: 13). Řečový akt, který se k adresátovi nedostane, například pokud jej převezme jiná osoba, které nebyl určen, je třeba považovat za neúspěšný; adresant jím nerealizuje svůj komunikační záměr.

156 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

4) adresant je neurčitý (neaktuální).

3.1.1. JEDNOTLIVEC A SKUPINA OSOB.

Jednotlivec a skupina osob jsou blízké typy adresantů. Řečové akty, které uskutečňují, jsou nejvíce určovány osobní vůlí a situací. Hlavním rozdílem mezi jednotlivcem a skupinou osob je počet tvůrců řečového aktu, který se obvykle na jazykové úrovni vyjadřuje gramatickou kategorií čísla: jednotné číslo – u jednotlivců, množné číslo – u skupiny osob. Je pravda, že existují oblasti, v nichž je pro jednotlivého adresanta typické užívat exkluzivní plurál⁸.

Především jde o „majestátní“ my (lat. pluralis majestaticus), tedy vyjádření vůle panovníka, například:

Z lásky k Bohu, my, Alexandr Druhý, císař a vládce celé Rusi, král polský, velkokníže finský atd. atd., prohlašujeme všem našim věrným služebníkům. (PS 17)

Stejně tak plurál vědeckého autora, například:

Všimněme si, že druhý melodický řádek těchto písní je pouze čistým opakováním prvního. (autorka článku Austė Nakienė – TD₅ 90)

Takové užívání exkluzivního plurálu performativů úzce souvisí také s označováním adresanta zájmenem my. Jak uvádí A. Rosinas, „majestátní“ my se v současné litevštině <…> užívá pouze v beletristických dílech s historickou tematikou a v historických dokumentech, <…> zatímco „autorské“ my je v litevštině novým jevem: užívají ho intelektuálové. <…> Jde o zřetelnou syntaktickou kalku“ (Rosinas 1988: 33–34). Exkluzivní plurál performativů je tedy pouze výjimkou z obecného pravidla.

Jednotlivý adresant může uskutečnit svůj vlastní řečový akt, a být tak zároveň jeho tvůrcem i vykonavatelem, nebo může na pověření uskutečnit řečový akt jiného tvůrce. V druhém případě si může zvolit konkrétní prostředky vyjádření řečového aktu, nemůže však zvolit ilokuční sílu ani propozicionální obsah. Proto jej nelze zkoumat jako adresanta, nýbrž jako prostředkujícího adresáta (podrobněji viz kap. 4.1.4 „Prostředkující adresát“).

Pokud adresant uskuteční řečový akt za jinou osobu bez jejího zmocnění, mohou později nastat komunikační nedorozumění. Například:

Jednou se ve třídě konala schůze. Třídní učitelka vynadala jednomu dobrému žákovi za to, že se začal špatně učit. Žákův otec vstal před shromážděním a řekl: – Příští trimestr se bude učit dobře. Po druhém trimestru učitelka žákovi znovu vyčítá: – Vždyť jsi slíbil, že se polepšíš. Žák klidně odpověděl: – Neslíbil jsem to já, ale otec. Ať se tedy dobře učí sám. (LLA 67–68)

⁸ Termínem exkluzivní plurál se obvykle označuje vlastnost množného čísla osobního zájmena (lit. mes) vyjadřovat pouze adresanta, bez dalších osob.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 157

Otec složí slib za syna a syn později zapře, že by něco slíbil. Řečový akt slibu je neúspěšný, protože slib je neoprávněný: mluvčí složil slib za jinou osobu, aniž k tomu byl zmocněn. Taková situace je nicméně skutečně spíše anekdotická. Ve skutečnosti by takový slib byl oprávněný, protože otec, který má vůči synovi vyšší sociální roli, má pravomoc přijmout závazky za syna. V takovém případě je povinností mluvčího využít svou moc a přimět druhou osobu, aby jednala v souladu s daným slibem.

Řečový akt prováděný sborově skupinou osob je poměrně vzácný. Obvykle jde o reakci na řečový akt – podnět, například:

SIERAKAUSKAS. Kdo může přísahat, toho budu považovat za vojáka Litevské lidové armády.

MUŽI. Přísaháme! Přísaháme, veliteli! (GR₁, 153)

Častěji mluví jedna osoba jménem skupiny, například otec jménem rodiny, jeden student jménem celého ročníku, velitel jménem jednotky vojáků. Nejsou skupinou přímo zmocněni, nýbrž se sami ujímají iniciativy a zastupují kolektivní názor, například:

SIERAKAUSKAS. Nedělám si nárok na hostitele. A děkuji vám jménem všech výtržníků.

(GR₁, 145)

J. Thomas označuje tyto performativy jako skupinové (angl. group performatives) (Thomas 1995: 41–42).

Sociální role mluvčích v obou skupinách jsou obvykle statusové a situační: intence řečového aktu pak závisí na samotném mluvčím a úspěšnost nesouvisí s celým postupem provedení aktu.

Z hlediska ilokuční síly jsou pro mluvčí těchto dvou typů nejcharakterističtější expresivy a asertivy, nejméně charakteristické jsou deklarativy. Z direktiv si tito mluvčí obvykle mohou vybrat pouze skromné nebo neutrální, zatímco komisi vy mohou provádět jakékoli, s výjimkou iniciačních přísah.

3.1.2. INSTITUCE. Ve skutečnosti každý performativní řečový akt vykonává konkrétní člověk nebo lidé. Někdy však osoba při vykonávání řečového aktu vyjadřuje nikoli svou vůli, nýbrž vůli určité instituce, kterou zastupuje. Lze tvrdit, že konkrétní osoba (nebo osoby) pouze verbalizuje akt instituce, a proto je za mluvčího třeba považovat instituci. Mluvčí-instituce obvykle zastává poziční sociální roli.

Některé řečové akty nevykonává osoba – zástupce instituce, nýbrž jakoby instituce sama. Jejich skutečným tvůrcem je samozřejmě konkrétní osoba, avšak u skutečného tvůrce nikoli mluveného, nýbrž psaného řečového aktu jej většinou nelze identifikovat a jako mluvčí je výslovně uvedena sama instituce, například:

Cukrovinky „Rūta“ nabízí práci ve vilniuském regionu. (RESP. SP.)

Nejcharakterističtějšími institucionálními performativy jsou deklarativy a agresivní direktivy. Z komisivů je instituce mluvčím slavnostních přísah. Mluvčí tohoto typu jen zřídka vykonává řečové akty s expresivními ilokučními silami. A to je pochopitelné: hlavním prostorem pro projevování expresivů jsou mezilidské vztahy. Dokonce i veřejné expresivy

158 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

jsou formulovány jako performativy jednotlivce nebo častěji skupiny či kolektivu (užívá se množné číslo), například:

Kolektiv Krajského soudu ve Vilniusu upřímně vyjadřuje soustrast soudci A. K. v této hodině bolestné ztráty a zármutku nad úmrtím jeho otce. (RESP. SP.)

nebo

Upřímně vyjadřujeme soustrast poslanci Seimasu A. P. a jeho blízkým nad úmrtím drahé maminky. – Frakce sociálnědemokratické koalice LRS. (RESP. SP.)

Instituce je obvykle mluvčím právních performativů. V právních performativech (stejně jako obecně ve většině institucionálních řečových aktů), zvláště jsou-li vykonávány písemně, je obvyklé uvádět také mluvčího, zejména jeho vyšší poziční sociální roli (funkci), například (sociální role mluvčího je vyznačena verzálkami, jiné odkazy na mluvčího tučným písmem):

Příkaz děkana FILOLOGICKÉ FAKULTY VILNIUSKÉ UNIVERZITY

O povolení obhajoby bakalářských prací

Povoluji obhajobu závěrečných bakalářských prací bývalým studentům IV. ročníku oboru litevská filologie

DĚKAN FILOLOGICKÉ FAKULTY podpis Jméno Příjmení (DOK.)

Protože mluvčí s vyšší sociální rolí svými řečovými akty obvykle zavazuje adresáta k určitým povinnostem, stanovuje model jeho budoucího chování, a dokonce celý jeho životní styl, musí mluvčí zdůvodnit, proč „uplatňuje autoritu“, tj. uvést svou sociální roli.

3.1.3. MLUVČÍ NENÍ URČEN. Protože performativ není informační, nýbrž tvořivý čin, jeho vykonavatele (mluvčího) adresát bezprostředně vnímá. Pokud je však akt vykonán nikoli ústně, nýbrž písemně, nemusí adresát vědět, kdo je mluvčím performativu. Existují písemné performativy, u nichž mluvčí není pro adresáta relevantní. Proto se volí nesubjektová forma performativu. Nejčastěji jde o deklarativy, jejichž písemné vyhlášení představuje formální legalizaci právního aktu. Obvyklým vyjádřením takových performativů je neosobní věta s infinitivem nebo příčestím trpným, například:

Ztracenou kulatou pečeť patřící S. S. PĮ považovat za neplatnou. (RESP. SP.)

Ztracený diplom I. V. ze speciální střední školy č. 999999: vydaný Kaunaskou školou užitého umění, prohlašuje se za neplatný. (RESP. SP.)

V těchto příkladech je mluvčí jednak nevyjádřený, jednak nerelevantní. Protože akt nabývá účinnosti teprve jeho zveřejněním v novinách, lze tvrdit, že mluvčím, kterého adresát objektivně vnímá, by mohly být samotné noviny. Performatívy tohoto typu se podobají aktům vykonávaným institucemi, pouze instituce není ve výpovědi formálně uvedena.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 159

Mluvčí bývá často neurčitý v písemných direktivech, zejména v zákazech, například:

Odkládání odpadků zakázáno. Pokuta 200 Lt. (nápis u rokle ve Viršuliškėch)

Mluvčí uvedeného zákazu lze vyvodit z propozice řečového aktu (kdo dbá o čistotu) a z okolností, konkrétně z místa (Viršuliškės). Lze se domnívat, že mluvčím je například seniūnija ve Viršuliškėch. Ačkoli tedy v tomto aktu není mluvčí výslovně uveden, lze jej rozpoznat z okolností řečového aktu.

Někdy je neurčitý i mluvčí písemných expresivů, nejčastěji blahopřání, například:

Zdravíme účastníky slavnosti a hosty, kteří milují a chrání jedinečnou přírodu Neringy. (plakát nad silnicí do Nidy)

Je pravda, že toto pozdravení implikuje výzvu milovat a chránit jedinečnou přírodu Neringy. Pravděpodobně proto byla zvolena forma s neurčitým mluvčím.

Performatívy ostatních ilokučních typů – asertivy a komisivy – neurčitého mluvčího nemívají.

Nejsilnější vazba řečového aktu je tedy na mluvčího-instituci: řečové akty, které instituce mohou nebo musí vykonat v určitých sociálních situacích, jsou obvykle definovány písemnými pravidly – je určena nejen určitá ilokuce, ale často i konkrétní lokuce a jsou předepsány určité jazykové formule. Nejvíce institucionálních řečových aktů tvoří deklarativy a agresivní direktivy. Rozlišení mluvčího jako instituce a jednotlivého mluvčího či skupiny mluvčích zároveň rozděluje řečové akty na dva typy: institucionální, jejichž užívání se řídí písemnými pravidly, a běžné, jejichž užívání určují záměr mluvčího, obecné principy komunikace a jazyková etiketa.

4. ADRESÁT

Adresát je člověk, skupina lidí nebo instituce, jimž je řečový akt určen. Protože je řečový akt orientován na konkrétního adresáta, obvykle se mu také přizpůsobuje. Grice kromě hlavního principu kooperace, určeného oběma účastníkům rozhovoru, adresantovi co nejjasněji doporučuje, aby respektoval zájmy adresáta: 1) maxima kvantity vyžaduje, aby adresant řekl tolik, aby úroveň propozičních znalostí adresáta umožňovala správně pochopit řečový akt; 2) maxima kvality vyžaduje, aby adresátovi nelhal a neuváděl ho v omyl; 3) maxima vztahu k probíranému tématu vyžaduje neodchylovat se od tématu a adresáta tak nezavádět; 4) maxima způsobu vyžaduje zvolit takové vyjádření, které bude pro adresáta nejsrozumitelnější a nejpřijatelnější, například z etických důvodů (Grice 1975: 47).

Téměř všechny tyto požadavky nejlépe splňují performativy. Zaprvé, performativ je patrně nejkratším výrazem, který dokáže vyjádřit mnoho ilokučních sil. Zadruhé, jeden

160 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

z rysů performativu je jeho inherentní pravdivost – performativ nemůže být nepravdivý, pouze neúspěšný. Zatřetí, vyjádření mnoha performativů je velmi jednoduché a jasné, a proto je adresát snadno pochopí. Konečně, mnoho performativů je nezbytných v určitých právních, rituálních a společenských situacích; jejich nepoužití může způsobit společenský, nebo dokonce právní konflikt. To platí zejména o etiketních performativech – expressivech.

Na druhou stranu adresátovi obvykle záleží na tom, aby správně interpretoval jeho výpověď. Adresant proto musí zvolit vyjádření vhodné pro adresáta a přiměřené dané situaci. Ilokuční sílu výpovědi nejpřesněji a zpravidla jednoznačně vyjadřuje performativ.

Z hlediska adresáta mohou performativy, stejně jako jiné řečové akty, plnit dvojí funkci:

– činnost vykonávaná adresantem adresáta zapojuje (mění jeho společenské postavení, zavazuje ho k nějakému úkonu atd.); u takových řečových aktů je výraznější performativní funkce (deklarativy, direktivy);

– činnost vykonávaná adresantem adresáta nezapojuje; performativ je pro adresáta relevantní pouze jako informace – informativní funkce (všechny).

Na základě těchto funkcí a dalších faktorů lze z hlediska řečového aktu rozlišit několik typů adresátů.

4.1. Typy adresátů

Adresátem performativního řečového aktu může být:

1) skutečný adresát (přímý adresát);

2) kvaziadresát (nepřímý adresát);

3) adresát svědek;

4) adresát prostředník;

5) adresát vykonavatel.

Mohou existovat také performativní řečové akty, které nejsou určeny žádnému adresátovi, nýbrž jsou spíše projevem vnitřní řeči. Jde o bezadresné performativy. Kromě toho existují performativy jediné ilokuční síly, jejichž podmínkou je společná účast obou účastníků rozhovoru na provedení daného řečového aktu. Jde o obousměrné performativy.

4.1.1. SKUTEČNÝ ADRESÁT (PŘÍMÝ ADRESÁT). Skutečným adresátem je osoba (osoby či instituce), která podle názoru mluvčího může daný řečový akt pochopit tak, jak si adresant přeje. Ve vzácných případech, častěji v duchovní oblasti a v umělecké tvorbě, může být skutečným adresátem i neživý objekt, například:

ZPRÁVA. Mocí litevských bohů přikazuji vodě rozestoupit se a odhalit mořská pekla.

(FG 611)

Skutečný adresát bývá obvykle nějak spojen také se skutečnostním faktem, který vyjadřuje propozicionální obsah řečového aktu: adresant usiluje o to, aby adresát něco udělal (direktivy), adresant se zavazuje udělat něco, o co usiluje adresát (komisivy), adresant provádí etiktní akt související s postavením adresáta (expresivy) atd.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 161

Aby řečový akt obdržel a interpretoval příslušný adresát, lze jej, a někdy je to dokonce nezbytné, uvést přímo v řečovém aktu. V každodenní řeči se adresát v performativním řečovém aktu explicitně uvádí poměrně zřídka, protože takový akt se obvykle uskutečňuje v situaci přímé komunikace a adresát je ze situace zřejmý. Často jde o druhého účastníka dialogu, autora repliky-podnětu, na niž se odpovídá performativním řečovým aktem. Pokud se současně komunikuje s více než jedním partnerem, lze skutečného adresáta označit buď lingvistickými prostředky, nejčastěji oslovením, nebo extralingvistickými prostředky, například obrácením se k němu, dotykem jeho ruky apod.⁹ V performativní výpovědi se adresát nejčastěji vyjadřuje oslovením, ale může být vyjádřen i předmětem, například:

ČÍŠNÍK. Velice se omlouvám, pánové... Víte – válka... (NDB₂ 74)

Oslovením nebo předmětem označujícím adresáta lze explicitně vyjádřit jak identifikační označení adresáta, tak jeho sociální roli i sociální distanci.

Identifikační označení se používá častěji při komunikaci s několika partnery, kdy je třeba jednoho z nich odlišit.

UČITELKA VE TŘÍDĚ. Jonaiti, zvu tě k tabuli. (GYV.)

Pravda, jménem lze někoho oslovit i bez nutnosti identifikovat skutečného adresáta, například:

SKŘIVÁNEK. Zakazuji vám, Aušro, mluvit o Birutė Vidugirytė. (RV 538) Přeji ti štěstí, Mirto. (Sk 221)

Sociální role adresáta se obvykle uvádí v případě asymetrických vztahů, kdy komunikace probíhá oficiálně, například:

Svobodníku Jonaiti! Stojíte na stráži a všimnete si, že se k vám plíží člověk. Co uděláte? (TEKST.: SPEC. PERIODIKA) Petr pokorně prosí: – Pane řediteli, budu se polepšovat. Už se to nebude opakovat. Odpusťte... (TEKST.: MÍST. NOVINY)

V oficiální verbální komunikaci se v případech, kdy je uváděna sociální role adresáta, performativy používají jen velmi zřídka. V korpusu litevského jazyka nebyl nalezen ani jeden případ

⁹ Testem oslovení lze určit adresáta řečového aktu: na koho se lze při uskutečňování řečového aktu skutečně obrátit. Například: Srov. / [Pánové svědkové a všichni zde shromáždění,] prohlašuji Antanase a Onu za muže a ženu. Antanasi a Ono, prohlašuji vás za muže a ženu. [Vedoucí personálního oddělení a vedoucí katedry,] Jonas Petraitis je přijímán do zaměstnání. Jonasi Petraitisi, jste přijímán do zaměstnání. Vážení hosté, křtím tuto loď „Vincu Kudirka“. (Oslovení lodi je nemožné.)

162 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

jednoho performativu, v němž by se společně oslovovali takoví jasně institucionální adresáti: vojíne, kaprále, seržante, poručíku, kapitáne, náčelníku, zástupce (zástupkyně), tajemníku (tajemnice). Je tomu tak proto, že v oficiálním prostředí jsou upraveny vztahy mezi nositeli různých sociálních rolí, včetně jazykového chování. Například důstojník může oslovit řadového vojáka rozkazem, nemůže se však na něj obrátit prosbou, slibem, doporučením apod. Jinak by nebylo naplněno komunikační očekávání adresáta. Následující příklad ukazuje právě komunikační očekávání nositele nižší sociální role:

Nařídíte připravit kávu, kapitáne? (TEKST.: GROŽ. LITER.)

Protože obvyklým ilokučním aktem kapitánovy řeči určené vojákovi je rozkaz, voják očekává právě takový akt. I když ilokuční síla rozkazu není explicitně vyjádřena jazykovými prostředky, voják bude všechny kapitánovy direktivy určené jemu chápat jako rozkazy, a to na základě své sociální role i sociální role adresanta.

Adresatas yra būtinas bet kokio dokumento dėmuo (žr. Laurinavičienė ir Rancova 2002: 4, 6). Rašytinėje oficialiojoje kalboje performatyvais reiškiami ir tokie aktai, kuriuose nurodomas adresato socialinis vaidmuo, tiesa, ne kreipiniu, pavyzdžiui:

Rektorovi Vilniuské univerzityŽÁDOST PROSBA

lektor katedry litevského jazyka Vilnius

A. S. 15. 5. 2001

Žádám o možnost zúčastnit se výběrového řízení na místo lektora litevského jazyka.

Podpis A. S. (DOK.)

Osloveními se vyjadřuje větší či menší sociální odstup ve vztahu k adresátovi. K tomu se využívají lexikální a slovotvorné prostředky:

– lexikální: kočičko, má lásko, drahý, vážený, pánové…

– slovotvorné: zdrobnělá podoba oslovení obvykle vyjadřuje menší odstup. Například:

Anydo, moc tě prosím, buď hodný, drahý, zachraň ji. (TEKST.: GROŽ. LITER.)

PETKEVIČIUS. Pánové! Navrhuji připít na úspěšné završení naší dlouholeté práce. (KS₁ 640)

SKURVYDAS (Eugenijai). Prosím, abyste mě, vážená paní, neurážela. (KS₁ 542)

KĘSTUTIS. Maminko! Moc tě prosím, – nemrač se. (KS₁ 568)

Sociální odstup mezi účastníky rozhovoru se určuje také gramatickými prostředky: k adresátovi, který zastává bližší sociální roli, se obracíme v jednotném čísle – ty, zatímco při oslovení adresáta zastávajícího vzdálenější sociální roli se používá množné číslo – vy. Vyšší sociální postavení adresáta vyjadřuje v některých nářečích také užití „zdvořilého“ infinitivu namísto rozkazovacího způsobu, zejména při oslovování starších lidí, například:

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 163

Babi, pojď jíst. (GYV.)

Takové výpovědi obvykle odpovídají neutrálním direktivům, jako jsou prosím, navrhuji, zvu.

4.1.2. KVASIADRESÁT (NEPŘÍMÝ ADRESÁT). Někdy se adresant snaží sdělit své intence skutečnému adresátovi mírnější formou, proto se volí nejen implicitní řečový akt, ale také se neobrací na skutečného adresáta, nýbrž na kvasiadresáta, a to tak, aby řečový akt zaznamenal a náležitě interpretoval i skutečný adresát. Například starší žena stojící v autobuse se obrátí na jinou starší ženu stojící vedle ní:

– No jo, ta dnešní mládež, nikdy nepustí staré sednout! (GYV.)

Kdo je skutečným adresátem řečového aktu, ukazuje ilokuce řečového aktu a situace: rozhořčení (asertiv) nad dnešní nezdvořilou mládeží, vyslovené kvasiadresátovi, implikuje žádost či požadavek (direktiv) určený skutečnému adresátovi – mladíkovi sedícímu právě zde – aby uvolnil místo. G. G. Clark a T. B. Carlson považují tento typ řečových aktů za dvojznačný: mají dva adresáty a pro každého z nich příslušnou ilokuční sílu, takže jedním řečovým aktem se uskutečňují dva ilokuční akty (Clark, Carlson 1986: 274). Kvasiadresátovi je určen akt informování (např. o vlastní nespokojenosti) (asertiv), skutečnému adresátovi pak direktiv.

Kvasiadresátem může být také zvíře, které není schopno pochopit skutečný smysl řečového aktu, nebo dokonce neživý předmět, například: babička hubuje dveřím, že pouštějí dovnitř chlad, zatímco skutečným adresátem je snacha, která dveře nezavřela; rodiče hubují dítěti za „ublíženou“ věc, ačkoli ve skutečnosti dítě nepřímo utěšují. G. G. Poče povas takové obracení se na neživý předmět nazývá krajním případem adresování kvasiadresátovi a domnívá se, že je téměř totožné s obracením se na přímého adresáta, neboť pragmatická situace jednoznačně ukazuje na skutečného adresáta (Počepcov 1985: 12).

Existují kvasiadresáti, jejichž přítomnost je základní podmínkou uskutečnění daného řečového aktu, například: nářek obracející se k zesnulému, přísaha pomsty u hrobu zavražděného přítele atd. Za kvasiadresáty lze považovat také duchovní bytosti zmiňované v přísahách jako adresáti, například:

Před všemi Buddhy, bódhisattvy a Mistry přísahám, že budu pracovat ve prospěch Probuzení.

(TEKST.: KRÁSNÁ LITER.)

164 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

Ve skutečnosti jsou takové přísahy buď adresovány jiným osobám – svědkům aktu, nebo představují morální závazky vůči sobě samému.

4.1.3. ADRESÁT SVĚDEK. Většina řečových aktů má konkrétního adresáta, který je určen lingvistickými či extralingvistickými prostředky nebo vyplývá z okolností řečového aktu. Konkrétní adresát však často není jediným účastníkem, který akt vnímá, a může jej tedy interpretovat. Za prvé je třeba zmínit nezúčastněného posluchače, jemuž adresant řečový akt neurčuje, avšak někdy k němu při volbě konkrétní formulace řečového aktu přihlíží, například nepoužívá vulgarismy ani nadávky. Nezúčastněný posluchač může být velmi důležitý i při volbě přímého či nepřímého řečového aktu, zejména když se adresant snaží propozicionální obsah řečového aktu a často i jeho ilokuční sílu zastřít tak, aby byl srozumitelný pouze konkrétnímu adresátovi.

Některé právní performativní řečové akty by byly považovány za neplatné, kdyby byly provedeny bez svědků, například sňatek, pořízení závěti nebo udělení plné moci (převážně deklarativy a některé direktivy). Funkce těchto řečových aktů vůči adresátovi-svědkovi je informativní. Takový adresát se nazývá institucionálním svědkem (Clark, Carlson 1986: 280). Je nezbytný k tomu, aby byl řečový akt považován za úspěšný. Institucionální svědek je jakýmsi garantem toho, že řečový akt (a spolu s ním i celý právní úkon) bude proveden řádně a bude zákonný. Takový garant je obzvlášť důležitý, pokud by později vznikly nejasnosti ohledně zákonnosti úkonu.

Institucionální svědek je častěji zapotřebí u řečových aktů prováděných ústně. Zárukou zákonnosti právních úkonů prováděných písemně je dokument, v němž je daný řečový akt zaznamenán. Proto musí být potvrzen předepsanou formou, pečetěmi, podpisy apod. Na druhou stranu jsou fakticky všechny právní řečové akty zaznamenávány také písemně a svědek musí svou účast potvrdit podpisem. Takový svědek je stanoven v pravidlech provádění určitých řečových aktů. Existuje dokonce právní instituce svědka – notář, který má právo i povinnost potvrdit, že úkon (řečový akt) byl proveden v souladu se zákonem.

Existují také řečové akty, které spíše nemají skutečného adresáta a jsou prováděny před svědky, například slavnostní přísahy (prezidenta, vojáka, Hippokratova přísaha), pojmenování lodi či vyhlášení války (posledně uvedené, tedy deklarativy, mají také adresáta-vykonavatele). Například přísaha příslušníků policie Litevské republiky:

Já,..., za vašeho svědectví: přísahám, že nebudu šetřit silami ani životem při obraně litevského státu a jeho nezávislosti; přísahám, že budu poctivě plnit zákony Litevské republiky a rozkazy svých nadřízených; přísahám, že budu svědomitě vykonávat své povinnosti a sloužit litevskému lidu a státu; přísahám, že se zdržím jednání, která by mohla poškodit dobré jméno policie. K tomu mi dopomáhej Bůh. (P 19)

Adresant tohoto řečového aktu nejmenuje přímého adresáta (například „přísahám vám, kolegové ze služby“), nýbrž adresuje přísahu svědkům. Všichni, kdo tuto přísahu poslouchají, jsou jakýmsi garantem, že příslušník policie přísahu dodrží. Svědek však nemá právo v případě nedodržení přísahy uplatnit vůči jejímu porušiteli jakékoli sankce. Z této skutečnosti vyplývá spíše rituální než právní povaha adresáta-svědka.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 165

Možná proto P. Čiočys, který zkoumal litevské přísahy a vymezil osm znaků slibové přísahy, mezi ně nezařadil faktor svědka (Čiočys 1996: 35).

U některých performativních řečových aktů je svědek zároveň skutečným adresátem; musí být s prováděným řečovým aktem spojen a zapojen do něj, například:

Vážené dámy, vážení pánové, prohlašuji schůzi za zahájenou. (GYV.)

Tento řečový akt je adresován všem, kdo jej slyší. Jednak jsou všichni posluchači svědky aktu zahájení schůze, který je prováděn performativem. Jednak jsou týmž aktem posluchači informováni, že schůze začíná, a mají se tedy řídit stanoveným pořádkem, například přestat rozmlouvat, zatleskat a začít poslouchat řečníky. Vyniká tak informační funkce tohoto aktu.

4.1.4. ADRESÁT ZPROSTŘEDKOVATEL. Adresát-zprostředkovatel (přenašeč) je osoba, jejímž prostřednictvím se informace předává jiné osobě – skutečnému adresátovi. Například při předávání vzkazu telefonicky prostřednictvím jiné osoby. Výpověď má často dvě části: jedna je určena adresátovi, druhá adresátovi-zprostředkovateli a obsahuje pokyn, co (jak) má udělat, například:

Matka říká dítěti po telefonu:

– Řekni tátovi, že na něj čekám. Upozorni ho, ať nepřijde pozdě. A připomeň mu, aby si vzal nářadí. (GYV.)

V tomto řečovém aktu s ilokuční silou pokynu jsou strukturálně odděleny části adresované skutečnému adresátovi – tátovi – a adresátovi-zprostředkovateli – dítěti:

Části určené adresátovi-zprostředkovateli jsou formulovány jako pokyn, jakou ilokuční silou má být sdělení předáno skutečnému adresátovi, zatímco informace určená skutečnému adresátovi je představena jako propozice každé výpovědi.

Řečové akty předávané prostřednictvím prostředníka obvykle nebývají performativní, nebo přesněji řečeno, nejsou uskutečňovány jako klasické performativy. Performativní odkaz na řečový akt určený skutečnému adresátovi však v takovém řečovém aktu není neobvyklý. Jestliže se adresant domnívá, že skutečnému adresátovi musí být explicitně sdělena ilokuce řečového aktu, který vykonává, uvede ukazatel ilokuční síly v propozičním obsahu tohoto řečového aktu, nejčastěji vyjádřeném vedlejší větou¹⁰. Příkla-

10 Samotný performativ nemůže být ve vedlejší větě.

166

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

du (část výpovědi vyznačená tučným písmem je určena prostředníkovi jako pokyn, co má udělat s druhou částí výpovědi; informace určená skutečnému adresátovi je vytištěna malými kapitálkami):

a) bez odkazu na ilokuci:

Řekni Antanovi, že VRÁTÍM PENÍZE ZA TÝDEN.

b) s odkazem na ilokuci:

Řekni Antanovi, že SLIBUJI VRÁTIT PENÍZE ZA TÝDEN.

Část sdělení určená skutečnému adresátovi je formulována jako performativní slib. Prostředník při předávání obsahu řečového aktu, jehož předáním byl pověřen, skutečnému adresátovi často informuje nejen o samotné propozici (zde: vrátit peníze za týden), ale také o ilokuci tohoto řečového aktu, například (odkaz na ilokuci prvního adresanta je vyznačen tučným písmem):

Antanai, Jonas slíbil vrátit ti peníze za týden.

nebo

Antanai, Jonas řekl: „Slibuji vrátit peníze za týden.“

nebo

Antanai, Jonas požádal, abych ti vyřídil, že slibuje vrátit peníze za týden.

I když adresant ve svém řečovém aktu neuvede ilokuci zprávy, kterou je třeba předat, prostředník ji někdy pojmenuje sám.

Prostředníka lze ve vztahu ke skutečnému adresátovi považovat také za adresanta, zejména když svou část řečového aktu formuluje jako performativ, například (performativ prostředníka jako adresanta je vyznačen tučným písmem):

Já, rychtář panství Bagynai, vyhlašuji vám pánův rozkaz: zítra při východu slunce ať se každý, kdo vlastní valak nebo půl valaku, dostaví na panství <...>. Stejně tak vyhlašuji pánův rozkaz: v pondělí při východu slunce ať se titíž muži dostaví na okraj polí Užbaliai. (PS 84)

Za zprostředkující adresáty lze fakticky považovat všechny zástupce médií, kteří široké veřejnosti zprostředkovávají řečové akty politiků a významných osobností. Zástupci médií zastávají poziční sociální roli zprostředkujícího adresáta.

Zprostředkující adresát může být určen také institucionálně, například tiskový mluvčí, hlasatel zpráv (moderátor), sekretář nadřízeného. Nemusí jít ani o samostatnou osobu, ale dokonce o organizaci, jako je v Litvě ELTA.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 167

Existují i běžné řečové akty, v nichž je účast zprostředkujícího adresáta nezbytná. Například k předání pozdravů je zapotřebí prostředník. Výpověďmi, jako jsou Vyřiď pozdravy Lině nebo Pozdravy Lině (druhou lze považovat také za performativ), se ve skutečnosti uskutečňuje ilokuční akt POSÍLÁNÍ POZDRAVŮ, který je určen právě k předání prostřednictvím prostředníka. Protože, stejně jako u každého jiného etiketního řečového aktu, adresátovi nezáleží na konkrétním obsahu takového řečového aktu, nýbrž na samotném faktu jeho provedení, svěří obvykle takovému povinnému zprostředkujícímu adresátovi při posílání pozdravů také vytvoření konkrétního jazykového vyjádření – propozice řečového aktu pozdravu – a podoby celého řečového aktu. Pokyny k propozici se obvykle omezují na intenzitu posílaných pozdravů: vyřiď srdečné / nejsrdečnější / nejsrdečnější pozdravy. Pokyny ke konkrétnímu jazykovému vyjádření lze připojit jako další řečový akt, který je třeba předat; obvykle se žádost o předání pozdravů doplní frází „a řekni, že [p]“. Pokyny ke konkrétnímu vyjádření předávaných pozdravů mohou signalizovat také zvláštní ilokuční záměr pozdravů. Například:

A ty jim [svým přátelům] ode mě vyřiď takové pozdravy, no, víš, takové s nadávkami a se vším všudy. (DJ rádia M1 při telefonátu s posluchačkou v živém vysílání)

V tomto řečovém aktu dodatečné pokyny k posílání pozdravů ohledně konkrétního vyjádření ukazují, že nejde o ilokuční akt pozdravů, nýbrž nadávání. Zprostředkující adresát je typický pouze pro řečové akty s direktivní ilokuční silou.

4.1.5. ADRESÁT JAKO VYKONAVATEL. V právních řečových aktech lze rozlišit dva typy adresáta:

1) adresát jako příjemce účinku jednání, 2) adresát jako vykonavatel jednání.

Adresát jako příjemce účinku jednání je osoba, v jejíž prospěch (nikoli však nutně jí) se řečový akt uskutečňuje nebo jejíž právní postavení tento řečový akt mění. Například:

Prohlašuji Antana Petraitise a Onu Kazlauskaitė za manžele.

Tento řečový akt úředníka matričního úřadu se uskutečňuje ve prospěch Antana Petraitise a Ony Kazlauskaitė. Mění se jím také jejich právní postavení: ze svobodných se stávají manželi. Příjemce účinku jednání je uveden v propozici takového řečového aktu.

Aby však akt prohlášení manželství nabyl účinnosti, musí být provedeny i další úkony: sepsán oddací list, provedeny příslušné zápisy v knize registrace manželství atd. Tyto úkony nejčastěji provádí osoba (osoby) nebo instituce, které ZAJIŠŤUJÍ FUNGOVÁNÍ tohoto řečového aktu, jeho nabytí účinnosti, a tedy i úspěšnost (na perlokuční úrovni). Takové osoby nebo instituce lze nazývat adresáty jako vykonavateli. V řečovém aktu nejsou výslovně uvedeni, neboť jejich role je upravena jinými řečovými akty (zákony, předpisy).

Takto dvojí z hlediska adresáta jsou deklarativy a direktivy. Podle vztahu k různým adresátům lze dokonce rozlišit dvě funkce deklarativu.

1. Pro příjemce účinku jednání je relevantní deklarativní funkce – vykonání samotného jednání a vytvoření právního faktu. I když je příjemcem účinku aktu neživý objekt, například,

168 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

v řečovém aktu Pojmenovávám tuto loď po Vincasi Kudirkovi je adresátem, který děj zakouší, loď, tedy živá bytost, která však není schopna akt vnímat; například v řečovém aktu Křtím toto dítě jménem Petra je adresátem, který děj zakouší, ještě nesvéprávné dítě, avšak právě kvůli němu se řečový akt vykonává, a lze je proto ztotožnit se skutečným adresátem.

2. Pro vykonavatele děje má deklarativ skutečně funkci direktivu – jde o POKYN, že je třeba provést úkony stanovené předpisem, aby deklarativ nabyl účinnosti. Například:

PŘÍKAZ

A. S. se přijímá do zaměstnání na místo asistenta na katedře litevského jazyka od 1. 9. 2000 do 31. 8. 2001.

(DOK.)

Tento deklarativ univerzitního rektora je zároveň pokynem personálnímu oddělení, aby vyřídilo potřebné dokumenty a přidělilo určitý plat, a vedoucímu katedry nebo administrativnímu pracovníkovi, aby se postarali o přidělení potřebného pracovního úvazku A. S., případně pracovního místa či kanceláře. O této funkci svědčí i název deklarativu jako dokumentu: PŘÍKAZ, formální označení ilokuční síly direktivu.

4.2. Bezadresátové performativy

Ačkoli jednou z nejdůležitějších funkcí jazyka je funkce komunikační, zdaleka ne všechny výpovědi jsou určeny konkrétnímu adresátovi. Jednou z forem mluvení je monolog – řeč neorientovaná na adresáta, například v deníku. Často jsou i monologické řečové akty namířeny k imaginárnímu či skutečně existujícímu adresátovi, který však nemůže daný řečový akt zakoušet – k věci, zesnulému nebo osobě, která se komunikační situace neúčastní. Takové řečové akty ve skutečnosti nejsou určeny adresátovi zmíněnému ve výpovědi. Někdy se adresátem stává i sám mluvčí, když vede dialog sám se sebou. Arutiunova řadí k takovému bezadresátovému mluvení také řečové akty adresované vyšším silám a Bohu (Arutiunova 1981: 363). Všechny případy monologického mluvení lze považovat za projevy vnitřní řeči (Wittgensteinův termín). Z performativů se ve vnitřní řeči užívají pouze akty morálního závazku, například přísaha u rakve přítele, že se pomstíme vrahovi, časté sliby kuřáků sobě samým, že přestanou kouřit, a podobně.

Vnitřní řeč není předmětem teorie řečových aktů především proto, že není zaměřena na adresáta; proto se jí tato práce podrobněji nezabývá.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 169

4.3. Obousměrné performativy

Komunikace je nejčastěji obousměrná¹¹: účastníci rozhovoru si vyměňují řečové akty. Jde o dialog. S každým řečovým aktem si mluvčí a adresát vyměňují role – z mluvčího se stává adresát – a reagují na řečový akt partnera v rozhovoru jako na podnět:

– Kam jedeš, Jane?

(1)

– Na trh, pane.

(2)

– Co koupíš, Jane?

(3)

– Píšťalku, pane.

(4)

– Zapískej, Jane.

(5)

– To neumím, pane.

(6)

V teorii řečových aktů je zkoumanou jednotkou jednotlivý řečový akt za konkrétních okolností. Mluvčím řečových aktů 1, 3 a 5 je tedy pán a adresátem Jan, zatímco mluvčím řečových aktů 2, 4 a 6 je Jan a adresátem pán.

Obvyklý model řečového aktu je tedy:

mluvčí ⟶ adresátovi

Takový model je vlastní i mnoha performativním řečovým aktům. Existují však performativy, jejichž model je odlišný. Jde o obousměrné performativy. Jejich model je:

mluvčí ⟷ mluvčí

Jde o akty společné dohody, například:

Já, Jonas Petraitis, a já, Antanas Kazlauskas, se dohodneme:...

Účastníci takového aktu jsou zároveň mluvčími i adresáty. Jeho skutečným účelem je dosvědčit (být důkazem), že smlouva byla uzavřena. Takové akty se tedy obvykle konají za účasti institucionálních svědků nebo písemně a mají povahu právních dokumentů.

¹¹ Nejčastěji, avšak ne vždy: může být i jednosměrná, např. rozhlasové a televizní vysílání, i vícesměrná, např. diskuse skupiny lidí.

170 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

4.4. Vztah typů adresátů k ilokučním silám

Adresát je jedním z nejdůležitějších faktorů řečového aktu. Většinu řečových aktů by nebylo možné uskutečnit bez adresáta. Na adresátovi jsou nejvíce závislé direktivy, protože perlokučním účinkem, který adresant od direktivy očekává, by měl být čin provedený adresátem, uvedený v propozici direktivy. Podle Arutiunovové se u výpovědí s formou direktiv, které ztratily konkrétního adresáta, mění také jejich komunikační status: speciální otázka se stává řečnickou otázkou či zvoláním a imperativ – příkazem, etickým doporučením nebo sentencí neurčitého významu (Arutiunova 1981: 360–361). Direktivy s performativní funkcí tedy po ztrátě adresáta přecházejí v konstativy. Nejčastěji je adresát direktivy přímý. K předání pokynů může být zvolen také prostředkující adresát, zatímco pro nepřímé působení kvazadresát.

Také všechny expresivy jsou důsledně zaměřeny na adresáta. Protože expresivy jsou akty etikety, tj. akty mezilidské komunikace, adresant je také směřuje k jiným lidem. Pro adresáta není důležitější jejich obsah, ale samotné uskutečnění aktu. Za určitých okolností by neprovedení expresivu vyvolalo konflikt mezi účastníky rozhovoru.

Komisiv (s výjimkou morálních závazků vnitřní řeči) je obvykle určitou reakcí na předchozí řečový akt adresáta a je pro něj důležitý, proto je také úzce spojen s adresátem. Adresát komisivu bývá nejčastěji přímý. Adresát institucionálních komisivů je často vnímán jako svědek.

Deklarativy mohou být s adresátem spojeny v mnoha různých ohledech: adresát může být přímým příjemcem deklarativu, jeho institucionálním svědkem nebo vykonavatelem; deklarativy mohou být také oboustranné.

Na adresátovi jako faktoru jsou nejméně závislé asertivy. Protože adresant asertivem vyjadřuje své postoje k faktu uvedenému v propozici, důležitější je adresant než adresát. Proto v asertivních performativech zpravidla nebývá přímý odkaz na adresáta, s výjimkou těch, které mají ilokuční sílu informování (informuji, tvrdím, prohlašuji).

LITERATŪRA

APRESJAN, J. D. 1986: Перформативы в грамматике и словаре. Известия АН СССР. Серия литературы и языка 45 (3), 208–223.

ARUTJUNOVA, N. D. 1981: Фактор адресата. Известия АН СССР, Серия литературы и языка 40 (4), 356–367.

AUSTIN, J. L. 1962/1986: How To Do Things With Words. 2nd ed. by J. O. Urmson and M. Sbisa, Oxford: Oxford University Press.

ČIOČYS, P. 1996: Priesaika: juridinio akto, sukeliančio darbo (tarnybos) teisių santykį, sudedamoji dalis. Teisė 30, 29–41.

CLARK, H. H., CARLSON, T. B. [Кларк, Г. Г., Карлсон, Т. Б.] 1986: Слушающие и речевой акт. Новое в зарубежной лингвистике 17, 270–321.

Cook, G. 1997: Discourse, Oxford: Oxford University Press.

DUMBLIAUSKAS, V. 1999: Sociologija, Vilnius: Vilniaus pedagoginis universitetas.

GRICE, H. P. 1969: Utterer's meaning and intentions. Philosophical Review 78, 147–177.

GRICE, H. P. 1975: Logic and Conversation. Syntax and Semantics 3. Ed. by P. Cole and J. L. Morgan, 41–58.

ŠNEKOS AKTO DALYVIŲ STRATEGIJA IR VAIDMENYS | 171

Henne, H., Rehbock, W. 1995: Einführung in die Gesprächsanalyse, Berlin etc.: De Gruyter.

Hilpinen, R. [Хилпинен] 1986: Семантика императивов и деонтическая логика. Новое в зарубежной лингвистике 18, 300–317.

Hintikka, J. 1979: Quantifiers in logic and quantifiers in natural languages. Saarinen, E., ed., Game-theoretical semantics. Dordrecht–Boston–London: D. Reidel Publishing Company, 27–48.

Karaliūnas, S. 1997: Kalba ir visuomenė (Psichosociologiniai ir komunikaciniai kalbos vartojimo bruožai), Vilnius: Lietuvių kalbos institutas.

Kobozeva, I. M. 1986: „Теория речевых актов“ как один из вариантов теории речевой деятельности. Новое в зарубежной лингвистике 17, 7–21.

Krysin, L. P. 1976: Речевое общение и социальные роли говорящих. Крысин, Л. П., Шмелев, Д.Н., ред., Социально-лингвистические исследования. Москва: Наука, 42–52.

Labutis, V. 1998: Lietuvių kalbos sintaksė, Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.

Laurinavičienė, A., Rancova, G. 2002: Dokumentų rengimas ir įforminimas (bendrosios nuostatos ir dokumentų pavyzdžiai), Vilnius: Kvalifikacijos kėlimo kursai „Vanata“.

Morris, Ch. W. 1938: Foundations of the Theory of Signs, Chicago: Chicago University Press.

Peirce, Ch. S. 1976: The New Elements of Mathematics. Ed. C. Eisele. Vol. 4: Mathematical Philosophy, The Hague–Paris: Mouton.

Рocepcoв, G. G. 1985: О коммуникативной типологии адресата. Лазарев, В. В., ред., Речевые акты в лингвистике и методике, Пятигорск: Пятигорский государственный педагогический университет иностранных языков, 10–17.

Rosinas, A. 1988: Baltų kalbų įvardžiai, Vilnius: Mokslas.

Searle, J. R. 1975: Indirect speech acts. Cole, P. and Morgan, J. L., eds., Syntax and semantics 3. Speech Acts, 59–82.

Smelser, N. J. 1984: Sociology. Englewood Cliffs: Prentice Hall.

Stepanov, Ju. S. 1981: В поисках прагматики. Известия АН СССР. Серия литературы и языка 40 (4), 333–342.

Thomas, J. 1995: Meaning in interaction. An introduction to pragmatics, London: Longman.

Vilkienė, L. 1998: Dialogo adresantas ir adresatas. Kalbotyra 47 (1), 153–164.

Vitgenšteinas, L. 1995: Filosofiniai tyrinėjimai. Rinktiniai raštai, Vilnius: Mintis.

ŠALTINIAI

DOK. – įvairūs dokumentai: tarnybiniai, administraciniai raštai.

FG – Fromas-Gužutis, A. Baisioji gadynė, Vilnius: Vaga, 1955.

GYV. – gyvoji kalba: pavyzdžiai iš įvairių kasdienio bendravimo situacijų.

GR, – Grušas, J. Raštai 1, Dramos. Vilnius: Vaga, 1980.

KR, – Krėvė, V. Raštai 2, Vilnius: Vaga, 1982.

KS – Saja, K. Rinktiniai raštai 1, Dramos. Vilnius: Vaga, 1990.

LLA – Lietuvių liaudies anekdotai. Parengė B. Kerbelytė, P. Krikščiūnas, Vilnius: LLTI, 1994.

NDB, – Naujosios dramaturgijos biuletenis 2, Vilnius: Teatro ir kino informacijos ir edukacijos centras, 1998.

P – Policijos departamento nuostatai, Vidaus reikalų ministerijos nuostatai, Policijos įstatymas, Tarnybos LR vidaus reikalų sistemoje statutas (http://litlex.lpa.lt).

PB – Pūkelevičiūtė, B. Devintas lapas, Vilnius: Dienovidis, 1997.

PS – Mykolaitis-Putinas, V. Raštai 6, Sukilėliai. Vilnius: Vaga, 1959.

RESP. SP. – respublikinė spauda: Lietuvos rytas, Respublika, Alio reklama ir kt.

RV – Rimkevičius, V. Studentai, Pjesės, Vilnius: Vaga, 1987.

SK – Skablauskaite, J. Žolių kartumas, Vilnius: Vaga, 1990.

172 |

EGIDIJUS ZAIKAUSKAS

TD₅ – Tautosakos darbai 5 (12), Vilnius: LLTI, 1996.

TEKST. – Lietuvių kalbos tekstynas (http://donelaitis.vdu.lt).

GROŽ. LITER. – grožinė literatūra.

SPEC. PERIOD. – specialioji periodika.

VIET. LAIKR. – vietiniai laikraščiai.

TV – įvairios televizijos laidos.

Egidijus Zaikauskas

Vilniaus universitetas

Universiteto g. 5, 2734 Vilnius, Lietuva

Gauta 2002 03 13