ACTA LINGUISTICA LITHUANICA

XLVIII (2003), 159 – 175

„Fonologický inventář a jeho morfonologická klasifikace“ (několik poznámek)

BOHUMIL VYKYPĚL

Ústav pro jazyk český AV ČR

V této studii se pokoušíme popsat litevskou rovinu výrazu (fonologický systém) podle glosématických principů. Toto pojednání srovnáváme s morfonologickým popisem litevštiny, který navrhl Tomáš Hoskovec. Na tomto základě předkládáme několik poznámek k vztahu mezi glosématickým popisem roviny výrazu jazyka a morfonologií.

V prvním čísle druhého ročníku časopisu Acta Linguistica vyšlo několik recenzí a poznámek Louise Hjelmsleva, mezi nimi také recenze studie Ľudovíta Nováka „K základným otázkam štrukturálnej jazykovedy“ (srov. Hjelmslev 1940–41a; Novák 1937). Ľudovít Novák, jeden z „předčasně dospělých chlapců“ druhé generace Pražské školy¹, publikoval tuto studii v tehdy stále významném časopise Sborník Matice slovenskej (zejména právě díky Novákově redakci) a chápal ji jako zásadní přehodnocení výchozích tezí a praxe pražské strukturální lingvistiky, především fonologie. Louis Hjelmslev zdůraznil důležitost Novákovy studie a litoval také toho, že byla napsána slovensky, „dans une langue si peu répandue dans le monde international“. Zároveň však Hjelmslev připojil ke svým výkladům také vlastní názory, a to ve zhuštěné podobě.

Zdá se, že doba, kdy vycházely pozoruhodné časopisecké studie, je dávno pryč. Příběh Nováka a Hjelmsleva se snad přesto může stále znovu opakovat.

Nedávno vyšla v časopise Slavia studie Tomáše Hoskovce (srov. Hoskovec 2002). Dnešní Slavia se sice nepodobá časopisu Sborník Matice slovenskej za Novákovy redakce, ale Hoskovcova studie je napsána česky, tedy rovněž v jazyce, který je v mezinárodním světě málo rozšířený. Podobně jako dříve Novák se i Hoskovec pokouší na příkladu litevštiny promyslet a dále rozvíjet teorii, a to funkčně-ge-

¹

Zu den „vorlauten Buben“ (auf tschechisch „ubátí kluci“) vgl. Leška (2002: 53f.).

160 |

BOHUMIL VYKYPĚL

… nerativní popis Petra Sgalla, jednoho z nejvýznamnějších pokračovatelů pražské tradice, a v tomto rámci konkrétně otázky (dosud méně zohledňované), které se zde vynořují na morfonologické rovině. Jak již napovídá název stati, hlavním tématem je otázka, co se stane s fonologickým inventářem po jeho morfonologické reklasifikaci. Jinými slovy jde o to, jak reinterpretovat fonologické prvky, vezmeme-li v úvahu jejich role při budování signifiantů. Je známo, že Hjelmslev přivítal program morfonologie (v tehdejší podobě) – na rozdíl od programu fonologie (srov. Hjelmslev 1973: 228, 234 a také níže 2.4.), neboť morfonologie se podle Hjelmsleva pokouší popisovat prvky výrazového plánu jazyka na základě jazykové formy, nikoli substance. Ačkoli existují značné rozdíly i mezi morfonologií a Hjelmslevovým popisem výrazového plánu (především proto, že morfonologie se sice nepohybuje v substancovém aspektu užívání jazyka jako fonologie, nýbrž v jeho znakovém aspektu, ale na rozdíl od Hjelmsleva se nezabývá stavbou jazyka; srov. také níže 2.), morfonologický popis a Hjelmslevův popis jsou si přesto očividně bližší. Lze to pozorovat také na výsledku „morfonologické klasifikace“ litevského fonologického inventáře, k němuž dospěl Hoskovec. Využijeme tedy této příležitosti k porovnání morfonologického popisu s pokusem o glossematický popis prvků výrazové stránky jazykového znaku v litevštině (abychom zůstali vstřícní a nehovořili ani o fonologii, ani o kenematice…). Toto srovnání se týká především otázky redukce prvků a některých obecnějších otázek „předmětu popisu“. Nejprve je však třeba připomenout známou skutečnost, že glossematická teorie představuje pouze fragment a nebyla dovedena do konce ve všech svých aspektech. S tím souvisí i to, že existuje jen málo popisů jednotlivých jazyků z glossematického hlediska a že navíc nejsou bezproblémové. Přesto lze snad něco říci².

1. Mezi mluvenou a psanou litevštinou neexistuje vztah jedna ku jedné, a je proto třeba je považovat za dva odlišné jazyky (schémata). Níže se litevštinou rozumí mluvená litevština.

1.1. Litevština má analytické i syntetické věty (lexémy a nexie) a skupiny vět (lexie a nexie): má dělitelné výrazové jednotky, které mohou samy tvořit katalyzovaný nadřetězec (tj. jednotku bezprostředně předcházející v analýze), a má extenzivní výrazové charakteristiky (modulaci). Kategorii extenzivních výrazových charakteristik zde nebudeme podrobněji rozebírat: popis litevské větné intonace představuje, jak konstatuje i Hoskovec (2002: 269f.), téměř terram incognitam.

² Glossematické termíny nebudeme definovat a v tomto ohledu odkazujeme na příslušnou literaturu (srov. především Hjelmslev 1973: 247–266; 1975).

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR...“

161

Litevština má také analytické slabiky (syllabémy) a syntetické slabiky: má jak jednotky, které mohou v katalyzované podobě samy tvořit nekatalyzovanou lexii ve výrazovém plánu, tak intenzivní výrazové charakteristiky (akcenty).

Pokud jde o popis systému intenzivních výrazových charakteristik, zdá se, že existují dvě možnosti.

Kategorii lze rozdělit na dvě subkategorie: první kategorii tvoří takzvané akcenty, druhou takzvané intonace. První subkategorii selektuje druhá (druhá je na první syntagmaticky závislá) a obě mají dva členy, které lze libovolně nazvat „silný akcent“ (ˈ) a „slabý akcent“ (°), respektive „akutovaná intonace“ (ˊ) a „cirkumflektovaná intonace“ (ˇ). Systém je následující (1. kategorie je „bodová“ a orientovaná negativně; 2. kategorie je „stoupající“ a orientovaná pozitivně):

nebo – v rámci celé kategorie rozdělené do dvou dimenzí (horizontální „stoupající“ a orientované pozitivně-negativně, vertikální „bodové“ a orientované negativně):

Takzvané intonace selektují takzvané akcenty, neboť akcenty se mohou vyskytovat samostatně (tj. bez intonace) (a to akcent ' ve slabikách s takzvanou krátkou samohláskou a bez l, r, n, m), avšak ne naopak (srov. také Hjelmslev 1973: 189–191). „Slabý akcent“ (°) je intenzivní, neboť ve spojení s ním jsou intonace latentní, tj. synkretizované a manifestované nulou; jde přitom o rozložitelný synkretismus (k tomu srov. Hjelmslev 1973: 188, 204 a níže 2.4.2.). „Cirkumflektovaná intonace“ (ˇ) je intenzivní, neboť ve spojení s ní se samohlásky a a ə střídají (srov. níže 1.2.2.).

Druhou zmíněnou možností je kategorii nedělit (ani na subkategorie, ani na dimenze) a počítat se čtyřmi členy, které lze libovolně označit jako „silný akcent“ nebo „gravis“ (ˈ), „slabý akcent“ (°), „akutovaná intonace“ (ˊ) a „cirkumflektovaná intonace“ (ˇ). Systém je následující (v dimenzi „stoupající“):

162 |

BOHUMIL VYKYPĚL

Proti druhé možnosti svědčí koexistence členů kategorií „intonace“ a „přízvuk“ (jinými slovy, druhá strukturace kategorie nezachycuje syntagmatický vztah, do něhož obě kategorie vstupují). Alternativu představuje Hjelmslevovo řešení. Hjelmslev (1973: 197–202) přízvuk ´ vypouští: tzv. krátké a a æ manifestují v tzv. přízvučných slabikách bez l, r, n, m spojení a, resp. æ s ´ a tzv. krátké u a i manifestují v týchž slabikách spojení u, resp. i s ˜. Systém by mohl vypadat následovně (na dimenzi ‚stoupající‘):

β | B | γ ˜ | ´ | °

(Srov. také níže 3.)

1.2. Výrazové konstituenty (-tematické) tvoří čtyři kategorie: selektované (samohlásky), selektující (souhlásky), ty, které jsou zároveň selektované i selektující (sonanty), a ty, které nejsou ani selektované, ani selektující. Do čtvrté kategorie patří výrazové prvky, které mohou sloužit jako citoslovce; možná by sem bylo možné zařadit také cizí prvky, pokud je lze počítat k danému jazykovému systému.

1.2.1. Konstituenty, které jsou zároveň selektované i selektující, jsou v litevštině dva: i a u. Jejich vokalické variety jsou manifestovány fonémy /i/, resp. /u/, jejich konsonantické variety pak /j/ a /v/ (nebo spíše /w/). Při registraci se příslušné variety redukují na jedinou invariantní jednotku v litevštině jak na základě substanciálního, tak na základě znakové stránky jazykového užívání (k druhé redukci srov. tave ‚tebe‘ vs. tau ‚tobě‘; gavau ‚dostal jsem‘ vs. gauti ‚dostat‘; keturi ‚čtyři‘ vs. ketvirtas ‚čtvrtý‘; eiti ‚jít‘ ėjau ‚šel jsem‘; gijau ‚lovil jsem‘ vs. guiti ‚lovit‘). (Srov. také níže 2.4.1.)

Systém sonantů tedy vypadá následovně (na dimenzi ‚přední‘):

α | A i | u

i je intenzivní, neboť dominuje synkretismu mezi tzv. palatalizovanými a nepalatalizovanými souhláskami (neboť před i se objevují varianty tzv. nepalatalizovaných souhlásek – pokud jsou palatalizované souhlásky redukovány; srov. níže 1.2.3.).

1.2.2. Selektované výrazové konstituenty jsou dva: a, æ. Ostatní kandidáty mezi samohláskami lze redukovat: ī ≡ ii, ū ≡ uu, ė ≡ ææ, o ≡ aa (srov. Hjelmslev 1973: 198–200), ǣ ≡ varianta æ ve spojení s ˜ a před latentním n, ā ≡ varianta a ve spojení s ˜ a před latentním n (srov. Hjelmslev 1973: 182f., 197, 201f.). Jednotky e a ǫ lze považovat za signály cizích slov a varianty æ, resp. a.

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR…“

163

Všechna tato redukování zjevně závisejí na předpokladu latence n, který však s sebou přináší problémy (latentní n před sykavkami, nikoli však v budoucím čase jako gerins „on/ona/ono se zlepší; oni/ony se zlepší“; latentní n na konci slabiky – srov. Hjelmslev 1973: 206, nikoli však ve výrazových formách jako ten „tam“ nebo šiandien „dnes“). Bez latentního n by bylo třeba počítat s následujícím inventářem samohlásek: a, æ, e, ö, přičemž o a ë by bylo třeba považovat za öō, respektive ee, což by vedlo ke komplikaci v tom smyslu, že e a ö se vyskytují samostatně pouze v cizích slovech, zatímco jako součásti identifikačních dvojhlásek tvoří také domácí znaky; navíc a především by pro takovou redukci sotva existovaly (morfonologické) důvody.

Samohlásky bez e a ö tvoří následující systém (v dimenzi „přední“):

æ A æ a

æ je ze stejného důvodu jako i intenzivní (srov. 1.2.1.); mezi samohláskami však ve většině případů dochází k synkretismu. Zahrneme-li e a ö, vypadá systém takto (horizontálně „přední“, vertikálně „střední“ nebo „zavřený“):

α A α e ö A æ a

1.2.3. Redukovat lze také většinu kandidátů na souhlásky. Takzvané palatalizované souhlásky před u a a lze rozložit na spojení odpovídající nepalatalizované souhlásky se souhláskovou varietou i: p’ ≡ pj, b’ ≡ bj, t’ ≡ tj, d’ ≡ dj, k’ ≡ kj, g’ ≡ gj, c’ ≡ cj, ʒ’ ≡ ʒj, č’ ≡ čj, ž’ ≡ žj, s’ ≡ sj, z’ ≡ zj, š’ ≡ šj, ž’ ≡ žj, m’ ≡ mj, n’ ≡ nj, r’ ≡ rj, l’ ≡ lj, v’ ≡ vj, f’ ≡ fj, x’ ≡ xj, h’ ≡ hj; před i a æ a také ostatní palatalizované souhlásky jsou p’ atd. varietami p atd. Takzvanou neutralizaci korelace palatality (před nepalatalizovanou souhláskou a na konci slova) je třeba chápat jako manifestaci latence j. Alternativní redukcí takzvaných palatalizovaných souhlásek před u a a by bylo jejich rozložení na spojení odpovídající nepalatalizované souhlásky se samohláskovou varietou i. K této redukci by bylo třeba přistoupit proto, že se zdá, že existuje (potenciální) komutace mezi takzvanými palatalizovanými souhláskami a spojením odpovídající nepalatalizované souhlásky s j; srov.: nářeční pjonyčia „pijan“ a kolísající výrazové formy bjaurus / biaurus „odporný“, pjauti / piauti „řezat“, pjudyti / piudyt „štvát“ a jejich deriváty (tautosylabické Ci^vok před u a a se realizuje jako /C’/ a Ci^kons jako /Cj/).

Další rozklad je možný u afrikát: c ≡ ts, ʒ ≡ dz, č ≡ tš, ž ≡ dž. Alternativní redukce by byla následující: c’ ≡ tj, ʒ’ ≡ dj (srov. také Hjelmslev

164 |

BOHUMIL VYKYPĚL

1973: 201n.); t’ a d’ jsou signály cizích slov nebo citoslovcí a variantami t, respektive d. Důvodem pro rozklad p’ atd. na pj nebo pi atd. a c atd. na ts atd. je každopádně – jak bylo naznačeno – absence komutace mezi p’ atd. a pj nebo pi atd., respektive mezi c atd. a ts atd. (k této zásadě srov. Hjelmslev 1943: 62n.; 1973: 217).

Jednotky f, x, h lze považovat za signály cizích slov a za varianty: f zahrnuje synkretismus s p, x s k a h s nulou.

Výsledný systém lze uspořádat do dvou podkategorií.

1.2.3.1. První podkategorii tvoří prvky, které musí stát bezprostředně vedle samohlásky nebo sonanty: m, n, r, l³. Jejich systém lze uspořádat buď ve dvou dimenzích, nebo v jediné dimenzi:

α A α n l A m r

(horizontálně „nazální“; vertikálně „zadní“)

β B γ Γ n l r m

(v dimenzi „závěr“)

1.2.3.2. Druhá podkategorie má deset prvků a následující systém (horizontálně „přední“; vertikálně „znělý“ se synkretismy):

α A β B Γ α b g z ž d A p k s š t

Znělé souhlásky by však bylo možné rozložit na spojení odpovídajících neznělých souhlásek s h a před jinou znělou souhláskou je považovat za varianty odpovídající neznělé souhlásky. Takzvaná neutralizace korelace znělosti (před neznělou souhláskou a

³ Zde přirozeně vyvstává otázka rozlišení mezi náhodnou a strukturálně podmíněnou absencí kombinací prvků; zdá se však, že ji lze řešit pouze axiomaticky (srov. Vykypěl 2003: §2 a tam uvedenou literaturu). Tato otázka ostatně vyvstává také tehdy, když konstatujeme, že určitá veličina se ve spojení s jinými veličinami rozkládá na základě absence komutace mezi touto veličinou a spojením: i absence určité kombinace v příslušné pozici, v níž se provádí komutační test, může být náhodná. Ze stejného důvodu se při redukcích nezabýváme otázkou pořadí prvků, na něž se redukuje, neboť Hjelmslevovo (1973: 161, 255) pravidlo yz = xy + yz není v této perspektivě nutně platné (srov. Fischer-Jørgensen 1979: 108).

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR...“

165

na konci slova) by bylo třeba považovat za manifestaci latence h. Systém by pak byl následující (na dimenzi „přední“):

α A β B γ Γ p k s š h t

Alternativní uspořádání systému by bylo následující (horizontálně „přední“; vertikálně „závěr“):

β B Γ α p k t A s š h

2. Nyní se pokusíme v některých aspektech porovnat nástin litevského výrazového systému s morfologickou klasifikací litevského fonologického inventáře.

2.1. Na tomto místě je snad vhodné nejprve připomenout některé skutečnosti z dějin morfonologie (aniž bychom ovšem vyprávěli celé její dějiny). Do počátečního programu morfonologie, jak jej formuloval její zakladatel N. S. Trubeckoj (1929; 1931; 1934; srov. také Skalička 1979: 77n., 83), byly známo zahrnuty různé věci: obecný úkol zkoumat fonologickou stavbu (minimálních) znaků se rozpadl na dvě oblasti, totiž na oblast „vázaných alternací“, které jsou určeny fonologicky (tj. tím, kterými bezobsažnými výrazovými jednotkami jsou jednotlivé znaky utvořeny), a na oblast „volných alternací“, které jsou určeny morfologicky (tj. tím, se kterými obsahovými prvky jsou příslušné výrazové jednotky spojeny). Trubeckoj sám svůj vlastní program morfonologie – z jakýchkoli důvodů – nikdy nedokončil; kromě toho byl zpochybněn status morfonologie jako samostatné lingvistické disciplíny, neboť se tvrdilo, že předpokládané úkoly morfonologie je třeba začlenit do fonologie („vázané alternace“) a morfologie („volné alternace“) (srov. Martinet 1963: 88 n.; 1965: 95; D’urovič 1967 a; 1967 b; Kurylowicz 1967; nověji srov. Patri 2002). Kritiku druhého bodu lze shrnout do námitky, že mezi morfonologií a formální morfologií ⁴není rozdíl, neboť obě zkoumají stavbu signifiants. V odpovědi lze podle všeho uvést dvě věci. Nejprve lze říci, že morfonologie zkoumá, co jednotlivé fonologické prvky při stavbě

⁴Snad není třeba připomínat, že se zde zkoumání (minimálních) znaků chápe jako morfonologie, respektive jejich signifiants jako formální morfologie, zatímco Hjelmslev měl morfologií na mysli popis určitých obsahových prvků.

166

Bohumil Vykypěl

znaků, zatímco formální morfologie se zabývá komplexy těchto prvků jakožto komponent znaků. Protože však také morfonologie popisuje komplexy fonologických prvků (například diftongy nebo spojení fonémů, která alternují s jediným fonémem) a naopak formální morfologie musí při vytváření znaků zohledňovat úlohu jednotlivých fonémů, zdá se důležitější druhý možný rozdíl: Morfonologie zkoumá možnosti jazykového (fonologického) systému při vytváření znaků, formální morfologie se zabývá tím, jak se těchto možností využívá, tj. jak jsou budována konkrétní signifiants. A právě v tomto bodě můžeme navázat také na Hjelmslevovo výše zmíněné pozitivní hodnocení morfonologie.

2.2. Rozdíl mezi možnostmi, které nabízí systém, a jejich využíváním představuje podle Hjelmsleva, jak známo, jeden z důležitých rozlišovacích znaků mezi jazykovou strukturou a jazykovým územ (srov. také Vykypěl 2003: §1). Předmět popisu morfonologie by tak mohl být prozatím zařazen do Hjelmslevovy jazykové struktury, zatímco předmět formální morfologie do jazykového úzu. Kromě tohoto bodu lze nalézt ještě další styčné body, které morfonologii spojují s Hjelmslevovou kenematikou (popisem výrazového plánu).

Nejprve je třeba připomenout, že výrazové prvky nejsou v obou disciplínách klasifikovány podle své manifestace (fonetické či fonologické, tj. podle Trubetzkoyova „fonologického obsahu“). Rozdíl však spočívá v tom, podle čeho se tedy klasifikují: v morfonologii podle úloh prvků při vytváření znaků, v kenematice podle syntagmatických a paradigmatických vztahů, do nichž mohou prvky vstupovat, aniž by je omezoval rámec znaku. Obojí lze nicméně považovat za vnitřní hledisko: kenematika se pohybuje v čisté formě, aniž přihlíží k substanci (manifestaci); v případě morfonologie jde o znak, který vzniká vzájemným prostoupením obou jazykových plánů (obsahového a výrazového), nikoli o manifestaci, která představuje prostoupení plánů se světem. Přesto je třeba z přísně glossematického hlediska uznat, že morfonologický popis stavby signifiantů – ať už se jakkoli omezuje či může omezovat na možnosti a nezabývá se konkrétními znaky – nesmí být zahrnut do popisu jazykové struktury, neboť znaky patří do jazykového úzu a kenematický popis se zaměřuje pouze na bezobsažné výrazové entity: výše (2.1.) zmíněné možnosti nabízené systémem představují syntagmatické a paradigmatické možnosti kombinování prvků i jejich možnosti manifestace, z nichž jazykový úzus následně vybírá na různých úrovních (ve výrazovém plánu na morfonologické a později na formálněmorfologické úrovni). Lze tedy říci, že v Hjelmslevově programu zkoumání výrazového plánu náleží na prvním místě (tj. do jazykové struktury) pouze ta oblast Trubetzkoyovy

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR…“

| 167

morfonologie, která je věnována zkoumání tzv. vázaných alternací (srov. Vykypěl 2002: 243f.).

2.3. Ačkoli je tedy morfonologii možné začlenit do kenematiky jen částečně, mezi těmito dvěma disciplínami přesto přetrvává určitá (volní) příbuznost, která zjevně spočívá v tom, že se v obou případech zkoumá spíše realizovatelné než realizované. Lze rovněž předpokládat, že se to projevuje také v ochotě morfonologie redukovat prvky. Můžeme se tak konečně vrátit k článku Tomáše Hoskovce. Zde byla totiž provedena podobná redukce tzv. palatalizovaných fonémů v litevštině jako výše (1.2.3.): palatalizované fonémy byly z morfologického hlediska interpretovány jako spojení příslušných nepalatalizovaných souhlásek s „palatalizačním prvkem“ (srov. Hoskovec 2002: 283–291). Tento krok však nebyl učiněn zcela svévolně, nýbrž proto, že se tím souhláskový systém „značně zjednodušuje“, jak bylo výslovně konstatováno. Hoskovec zároveň připouští, že lze redukovat také tzv. znělé souhlásky (srov. také výše 1.2.3.2), tuto redukci však neprovádí, neboť by nepřinesla zjednodušení, jinými slovy, z morfonologického hlediska by takové modifikace nebylo možné nijak využít (srov. Hoskovec 2002: 283).

Další redukce se v případě dlouhých samohlásek /ī/ a /ū/ považuje z morfonologického hlediska za možnou (srov. Hoskovec 2002: 293f.), a to jejich rozložením na /ii/, respektive /uu/, tj. provádí se podobná redukce jako výše (1.2.2.). Zároveň se však jednak konstatuje, že rozložení těchto fonémů není možné ve všech případech, jednak se o něm u ostatních samohlásek vůbec neuvažuje. Obojí je pochopitelné, neboť k tomu neexistují morfonologické důvody – jinými slovy, takové operace by z morfonologického hlediska nevedly k žádnému zjednodušení. Kenematický popis však nalézá důvody pro obojí, a to v principu generalizace (k tomu srov. Hjelmslev 1943: 63; 1975: 2): řešení pomocí redukce, které v některých případech jednoznačně a v jiných víceznačně umožňují veličiny ī a ū, se zobecňuje na všechny případy i na ostatní samohlásky⁵.

Tento princip lze uplatnit také na tzv. afrikáty. Podobně jako u /ī/ a /ū/ se i u afrikát konstatuje (jinými slovy), že je v některých případech možné z morfonologického hlediska interpretovat jako spojení dentál sibilant, v jiných však nikoli (srov. Hoskovec 2002: 286–290). Na základě principu generalizace lze nicméně všechny afrikáty rozložit stejně jako výše (1.2.3.). Proti jejich morfonologickému rozkladu však svědčí okolnost, že zobecněním rozkladu se z morfonologického hlediska nedosáhne žádného zjednodušení.

⁵Je třeba poznamenat, že pro interpretaci litevských dlouhých samohlásek jako identických diftongů lze nalézt také čistě fonologické důvody (srov. Trubetzkoy 1939: 172).

168 |

B O H U M I L V Y K Y P Ě L

2.4. Na rozdíl v míře redukce můžeme navázat také námitkou, kterou Hjelmslev vznesl proti morfonologii a aforisticky shrnul, když napsal (zajímavě opět v poznámce k Novákovu textu), že fonologie by měla být budována na morfonologii, a nikoli naopak (srov. Hjelmslev 1940–41b; srov. také Hjelmslev 1959: 122, 127; 1973: 228, 234; 1974: 1). To znamená, že morfonologie pracuje na základě fonologického systému: přebírá fonologický inventář a také fonologický způsob komutačního testu, tj. zaměňují se manifestované formy (výrazové veličiny), a to v rámci znaku (při glosématickém komutačním testu se naproti tomu zaměňují čisté formy v již ustavených kategoriích; ke srovnání glosématiky a fonologie z hlediska komutace srov. Ducrot 1967). Lze k tomu uvést také příklady z probíraného textu.

2.4.1. Snad nejvýmluvnějším příkladem je otázka, zda hlásky v a u, resp. i a j představují samostatné morfonologické prvky, nebo varianty jediného prvku; navíc se nabízí otázka, jaký je vztah mezi j a i na jedné straně a „palatalizačním prvkem“ (srov. 2.3.) na straně druhé (srov. Hoskovec 2002: 295f.). Uvedené hlásky se morfonologicky střídají a jejich distribuce je navíc do značné míry komplementární. Přesto se položená otázka v případě v a u rozhoduje na základě fonologického komutačního testu a v a u jsou vysvětleny jako dva různé morfonologické prvky tím, že se zaměňují manifestované výrazové řetězce a konkrétní slova tvoří rámec komutačního testu (volus vs. uolus, volą vs. uolą⁶). V případě j a i sice nenajdeme tzv. minimální páry, avšak v případě j a palatalizačního prvku lze přesto zaměňovat alespoň manifestované slabiky (bjaurus vs. labiau). Z glosématického hlediska však nejsou komutovatelné ani v a u, ani j a i, neboť patří do různých kategorií, jakkoli se v manifestovaném znaku vyskytují či mohou vyskytovat na témže místě. V litevštině lze tyto veličiny redukovat vždy na jedinou a začlenit do kategorie výrazových prvků, které jsou zároveň selektované i selektující; děje se tak také na základě znakové stránky litevského užívání jazyka, tj. na základě „morfonologické alternace“ těchto prvků (srov. výše 1.2.1.).

Glosématický komutační vztah jazykových prvků se nepodobá fonologické distinktivní schopnosti fonémů, ačkoli se obojí zjišťuje záměnou určitých prvků: jak záměna, tak prvky se v obou případech liší. Nicméně nachází

⁶ Nabízí se otázka, zda je třeba zaměňovat segmenty vo a uo, a nikoli spíše va a uo, neboť hlásku zapisovanou v diftongu uo jako o lze snad spíše ztotožnit s a.

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR…“

169

možná společný ontologický objekt, který v prvním případě existuje in potentia, ve druhém pak in actu⁷.

Kvaziarbitrážní roli fonologie odpovídá také soustavné rozlišování mezi fonologickým a morfonologickým hlediskem: i kdyby existovaly morfonologické důvody například pro rozložení dlouhých vokálů na diftongy nebo pro redukci v a u či j a i na jediný prvek, nic by to neměnilo na jejich fonematickém statusu (srov. Hoskovec 2002: 295); jinými slovy, morfonologická reinterpretace fonologického inventáře zpětně nemění fonologický systém.

2.4.2. Že fonologie a s ní i morfonologie působí v jazykovém užívání, nikoli v jazykové stavbě, ukazují také další příklady. Délka se považuje za imanentní prozodický rys slabik, protože slabiky mohou svůj vokalický vrchol samy měnit či zachovávat (srov. Hoskovec 2002: 279f.). Délku slabiky však lze snadno interpretovat jako přítomnost dvou určitých prvků v jediné slabice (podobně lze naopak délku vokálu chápat jako schopnost vokálů vytvářet v rámci jediné slabiky skupinu se stejnými vokály) a identita slabiky, kterou pojem imanentní délky slabiky předpokládá, je dána identitou slabiky v rámci znaku, přesněji skupiny znaků spojených paradigmaticky⁸.

Takto chápaná identita slabik se předpokládá také v tvrzení, že i nepřízvučné slabiky mají určitou intonaci, která se však manifestuje pouze při přízvuku a navíc ovlivňuje jeho umístění (srov. Hoskovec 2002: 282). Z hlediska jazykového užívání lze však poměry popsat spíše takto: tzv. nepřízvučné slabiky obsahují intenzivní výrazovou charakteristiku „slabý přízvuk“ (°) a intonace se v souvislosti s tímto „přízvukem“ stávají latentními, tj. synkretizovanými a manifestovanými jako nulové (srov. výše 1.1.). Tento synkretismus intonací je však rozložitelný, a to na základě znakové stránky jazykového užívání. Jinými slovy to znamená, že určitou nepřízvučnou slabici, tj. takovou, která obsahuje intenzivní výrazovou charakteristiku „slabý přízvuk“ (°), lze ztotožnit s určitou přízvučnou slabikou, tj. takovou, která obsahuje intenzivní výrazovou charakteristiku „silný přízvuk“ (′), na základě skutečnosti, že obě slabiky stojí na témže místě v jednom znaku

⁷Co se týče tzv. minimálních párů, zmiňme Eli Fischer-Jørgensen (1979: 149), která napsala, že považovat minimální páry za rozhodující pro rozlišování mezi variantami a invariantami znamená popisovat nikoli fonematickou strukturu jazyka, nýbrž nahodilosti tvorby znaků, či dokonce zkoumaného materiálu. Při popisu jazykové stavby je totiž vždy třeba počítat s „nahodilými mezerami“ v jazykovém užívání, tedy také s absencí minimálních párů. Rozlišení mezi potenciálním a aktuálním systémem se ostatně uvádí i v probíraném textu (srov. Hoskovec 2002: 277, 288).

⁸K tomuto principu identity srov. mimochodem (v jiné souvislosti) také Hoskovcovy poznámky (2002: 291f., 294) k „sémantickému či obsahovému vymezení“ diftongů.

170 |

Bohumil Vykypěl

(mají tutéž „znakovou funkci“), přičemž do „nepřízvučné“ slabiky se zavádí ten člen kategorie intonace, který je obsažen v „přízvučné“ slabice. Hranice variování, které stanovuje litevská jazyková stavba, tedy v tomto případě spočívají v tom, že ve skupinách slabik, jež mohou tvořit signifiant slova, se vyskytuje pouze jedna slabika se „silným přízvukem“ a určitou intonací, zatímco ostatní slabiky v této skupině obsahují „slabý přízvuk“ a synkretismus intonací. O tom, jak jsou tyto slabiky v rámci slova nebo skupiny paradigmaticky spojených slov distribuovány, rozhoduje jazykové užívání, neboť to závisí na tom, se kterými obsahovými prvky se daná skupina slabik spojuje. Význam má (nebo může mít) také to, která intonace může svým zavedením synkretismus intonací rozrušit.

Angemerkt sei, dass allerdings auch Hjelmslev (1973: 204–209) den Synkretismus der Intonationen in sog. unbetonten Silben in einigen Fällen für auflösbar hält (d.h. in der idealen Notation enthält eine solche Silbe mit dem auflösbaren Synkretismus eine bestimmte Intonation) und diesen eben aufgrund des Zeichenaspekts des Sprachgebrauchs auflöst, wobei er die eingeführten Intonationen dann als die Distribution der anderen Prosodeme im Rahmen einer Silbengruppe beeinflussend betrachtet (die durch den Sprachbau gesetzte Variierungsgrenze ist also enger). Hier stellt sich indessen die allgemeine Frage, wie eigentlich die Hjelmslevschen auflösbaren Synkretismen aufzulösen sind (oder mit anderen Worten, wie das Ergebnis eines Synkretismus mit anderen Elementen des Sprachbaus zu identifizieren ist). Es tritt in diesem Punkte offensichtlich wieder das Problem der Unterscheidung zwischen dem formalen und dem operativen Aspekt der Beschreibung des Sprachbaus auf: Während im ersteren Aspekt vom Sprachgebrauch abzusehen ist, muss der Sprachgebrauch im operativen Aspekt der Beschreibung unumgänglich berücksichtigt werden (vgl. hierzu Vykypěl 2003: §3). Darüber, ob und inwieweit der Sprachgebrauch in den einzelnen Fällen auch tatsächlich berücksichtigt wird, soll aufgrund des Empirieprinzips entschieden werden, d.h. man muss fragen, ob die Beschreibung widerspruchsfrei, exhaustiv und einfach ist (zum Empirieprinzip vgl. Hjelmslev 1943: 14; 1975: 1). Der Unterschied zwischen der morphonologischen und der glossematischen Beschreibung scheint hier also darin zu bestehen, dass die erstere sich unbedingt nach dem Zeichenaspekt des Sprachgebrauchs richtet, während die letztere diesen nur dann berücksichtigt, wenn es für die gesamte Beschreibungsstrategie „vorteilhaft“ ist (diese muss sich dabei nach den Prinzipien und Zielen der Sprachtheorie richten; dazu vgl. Hjelmslev 1943: 13–19, 21–31). Somit scheint auch berechtigt, was Hjelmslev schrieb, nachdem er durch Synkretismusauflösung Intonationen in sog. unbetonte Silben eingeführt hatte:

„Tyto skutečnosti lze připustit, aniž bychom tím jakkoli ustupovali běžné teorii, podle níž ‚cirkumflex a akut existují v nepřízvučné (neakcentované) slabice stejně jako v slabikách přízvučných (akcentovaných)‘. Naše interpretace je zásadně odlišná a bere jazyková fakta v úvahu mnohem realističtěji.“ (Hjelmslev 1973: 205).

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR…“

171

Výmluvným svědectvím o výše (2.3.) zmíněné (volní) spřízněnosti mezi kenematikou a morfologií by bylo i následující Hoskovcovo vysvětlení:

„Protože se pohybujeme v deduktivně budované teorii, můžeme se hned na začátku rozhodnout, zda jako prvky fonematicko-prosodické roviny přijmeme oba zmíněné inventáře [tj. inventáře fonémů a prosodémů] tak, jak jsou, nebo zda je nějak upravíme.“ (Hoskovec 2002: 268)

Lze pozorovat, že kritéria takové úpravy se však liší od kritérií, která používá kenematika: v prvním případě jde o fonologická data a data znakové stránky jazykového užívání, ve druhém také, a především, o principy celé jazykové teorie, která je nezávislá na jednotlivých datech.

2.5. Eli Fischer-Jørgensen (1975: 123) napsala: „What the Prague phonologists were interested in was the interplay between form and substance, the way in which the purport is formed“. Z tohoto hlediska je fonologie popisem substanciální stránky jazykového užívání v plánu výrazu. V této perspektivě lze morfologii chápat jako doplněk fonologie a jako popis vzájemného působení formy výrazu a znakové stránky jazykového užívání, tedy jako popis toho, jak se tvoří znaky. Obě disciplíny by tak našly své místo v Hjelmslevově organonu.

2.6. Dosud se o morf(on)ologii hovořilo převážně z glossematického hlediska. Proti kenematice však lze vznést také „(mor)fonologické námitky“. Nejdůležitější z nich se, jak známo, týká operativní stránky popisu (jíž jsme se dotkli také výše v oddílu 2.4.2.). Pokusili jsme se o tom pojednat v jiných textech a navrhli jsme také určitý kompromis mezi glossematikou a fonologií, a to diferenciaci fonologického systému podle syntagmatických vztahů jeho prvků (srov. Vykypěl 2002; 2003). Toto řešení lze na jedné straně zjevně srovnat s „morfologickou klasifikací fonologického inventáře“ v probírané studii a na druhé straně – což se nám jeví jako perspektivně ještě zajímavější – připomíná také téměř zapomenutou alternativní variantu klasické pražské fonologie, totiž variantu VILÉMA MATHESIA. Jsme přesvědčeni, že důležitým úkolem fonologického výzkumu je analyzovat Mathesiovo pojetí fonologie i jeho vliv⁹.

⁹ Für einige Literatur zu Mathesius’ Phonologie vgl. Vykypěl (2002: 241). – Nebenbei sei gesagt, dass weder die syntagmatische Strukturierung des Ausdruckssystems mit der immanenten (formalen) noch die paradigmatische mit der transzendentalen (substantiellen) Strukturierung gleichgesetzt werden darf, wie vielleicht einige Formulierungen in zahlreichen Texten von Oldřich Leška eben auch zu Mathesius’ Phonologie (und auch Hoskovec 2002: 275 an einer Stelle) suggerieren könnten: Die paradigmatische Strukturierung kann entweder extensional (formal) oder intensional (substantiell) sein, und ebenso kann die syntagmatische Strukturierung entweder formal sein und die bloßen Abhängigkeiten berücksichtigen, oder aber substanziell und die Reihenfolge und Kombination der Ausdruckselemente als Manifestation ihrer syntagmatischen Beziehungen untersuchen.

172 |

Bohumil Vykypěl

Obecnější námitka, kterou lze vznést proti glossematickému popisu, přesněji proti radikálnímu snižování počtu prvků, spočívá v tvrzení, že takový postup nepřináší zjednodušení (významné je přitom, že to lze považovat za argument imanentní teorii, neboť jednoduchost je součástí Hjelmslevova empirického principu; srov. také Vykypěl 2003: §2). Jak již ukázal Henning Spang-Hanssen (1949), jednoduchost je relativní pojem: snižování počtu prvků pomocí redukce, které dával přednost Hjelmslev, může vést ke komplikacím v pravidlech kombinace a/nebo manifestace prvků. Pozorovali jsme to i výše (2.3.), byť v opačné podobě: redukce znělých konsonantů nebo afrikát by nepřinesla zjednodušení v morfologickém ohledu, a proto k ní nedošlo.

3. Na závěr se ještě vrátíme k otázce strukturování kategorie intenzních výrazových charakteristik. Výše (1.1.) bylo zmíněno, že Hjelmslev tuto kategorii nedělí na subkategorie ani na dimenze. Tvrdí však, že kategorii intenzních výrazových charakteristik (přízvuků) i kategorii extenzních výrazových charakteristik (modulací) nelze dělit (ani na subkategorie, ani na dimenze) nejen v litevštině, ale ani v žádném jiném jazyce. Proti tomuto názoru lze nicméně vznést dvě námitky. Nejprve je třeba poznamenat, že Hjelmslev (1973: 196) své tvrzení, že kategorie přízvuků a modulací nikdy neobsahují další subkategorie nebo dimenze, zdůvodňuje empiricky v běžném smyslu tohoto slova, tj. vychází z neúplné indukce, což v rámci glossematické teorie není přípustné¹⁰. Druhá námitka spočívá v tom, že paralelismus rovin, jeden z nejdůležitějších bodů glossematické teorie, by neplatil, kdyby kategorie výrazových charakteristik nebylo možné dělit na subkategorie nebo dimenze, neboť kategorie obsahových charakteristik (morfémů) se dělí na subkategorie a ty dále na dimenze (srov. Hjelmslev 1959: 152–164).

Kategorii intenzních výrazových charakteristik (přízvuků) lze srovnat s kategorií čísla a rodu intenzních obsahových charakteristik. Z panchronického hlediska by nejbližším základem pro srovnání byla „základní významová hodnota“ kategorie čísla a rodu, jíž je ‚konzistence‘ (srov. Hjelmslev 1959: 157; 1972: 90–103). Třetí dimenze této kategorie je ‚masivní–bodový‘ a lze ji srovnat s „přízvuky“, které jsme výše (1.1.) rozčlenili v rámci dimenze ‚bodový‘. Druhou dimenzí kategorie čísla a rodu je ‚expanze–koncentrace‘ a lze ji srovnat s „intonacemi“, které byly výše (1.1.) rozčleněny v rámci dimenze ‚stoupavý‘. Paralely bychom mohli najít také v extenzionálním strukturování kategorií. Synkretismus intonací ve spojení s

¹⁰Je zřejmé, že text pojednávající o litevských prosodémech vznikl ještě před „deduktivním obratem“ ve vývoji glossematické teorie.

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR…“

173

„slabý přízvuk“ v litevštině lze například srovnat se synkretismem rodů v množném čísle v němčině. Pokud jde o počet členů a extenzionální strukturování, bylo by vhodnější srovnat lotyšskou kategorii intenzních výrazových charakteristik s německou kategorií čísla a rodu:

Rod/„intonace“

Němčina | β | B | γ; Němčina | Ž. | M. | S.; Lotyština | ~ | ˙ | ^; Číslo/„přízvuk“ | α | A; mn. č. | j. č.; ° | ˈ

Také vztahy synkretismu by byly paralelní:

Němčina

Lotyština

Němčina: β | B | γ; Synkretismus | mn. č. | α | °; Ž. | M. | S. | j. č. | A | ˈ; Lotyština: β | B | γ; Synkretismus; ~ | ˙ | ^

Wenn man mit Hjelmslev (1959: 248) im Deutschen in der Numerus-Genus-Kategorie nur mit den Elementen ‘Femininum’, ‘Maskulinum’, ‘Neutrum’ und ‘Plural’ (bzw. auch ‘Kollektiv’) rechnet und die zweite oben (1.1.) vorgeschlagene Strukturierung der litauischen intensen Ausdruckscharakteristiken annimmt, so kann man ein paralleles System aufstellen:

Němčina | β | B | γ | Γ | (Γ₂); Němčina | Ž. | M. | S. | mn. č. | (kolektivum); Litevština | ~ | ˙ | ° | ˈ | (virtuálně)

Také Hjelmslevovo strukturování kategorie intenzní výrazové charakteristiky (srov. výše 1.1.) umožňuje srovnání s kategorií intenzních obsahových charakteristik čísla a rodu, například s tou ve francouzštině:

Francouzština | β | B | γ; Francouzština | Ž. | M. | mn. č.; Litevština | ~ | ˙ | °

Nakonec upozorněme ještě na další nápadné propojení mezi kategorií intenzních výrazových charakteristik a obsahovou kategorií čísla a ro-

174 |

BOHUMIL VYKYPĚL

odkázáno. Jak známo, lotyština má „intonaci“, která v litevštině chybí, a sice tzv. lámanou intonaci (ˆ). Tomu by odpovídalo, že lotyština má také ve svém plánu obsahu obsahový prvek kategorie čísla a rodu, který v litevštině nenajdeme, a sice „personalitu“ (srov. vinš, vina vs. tas, tā). Pro milovníky areální lingvistiky a jazykových svazů je zde jistě zajímavá skutečnost, že srovnatelné poměry najdeme v sousedních germánských jazycích: srov. švédské intonace a švédské han, hon „on, ona (osobní)“ vs. den, det „on/ona, ono (neosobní)“, přičemž obojí v němčině chybí.

LITERATURVERZEICHNIS

Ducrot, O. 1967: La commutation en glossématique et en phonologie. Word 23, 101–121.

D’urović, L. 1967a: Diskussionsbeitrag zu Kurylowicz 1967. In: Hamm 1967, 170–171.

D’urović, L. 1967b: Das Problem der Morphonologie. In: To honor Roman Jakobson. Essays on the Occasion of his Seventieth Birthday 11 October 1966. I. The Hague–Paris: Mouton, 556–568. (Janua Linguarum. Series Maior, 31.)

Fischer-Jørgensen, E. 1975: Trends in Phonological Theory, Copenhagen: Akademisk forlag.

Fischer-Jørgensen, E. 1979: 25 Years’ Phonological Comments, München: Fink. (Internationale Bibliothek für allgemeine Linguistik, 31.)

Hamm, J., Hrsg., 1967: Phonologie der Gegenwart. Vorträge und Diskussionen anläßlich der Internationalen Phonologie-Tagung in Wien 30. VIII – 3. IX. 1966, Graz–Wien–Köln: Hermann Böhlaus Nachf. (Wiener Slavistisches Jahrbuch. Ergänzungsband, 6.)

Hjelmslev, L. 1940–41a: Rezension von Novák 1937. Acta Linguistica 2, 64–65.

Hjelmslev, L. 1940–41b: Rezension von L’. Novák: Quelques remarques sur le système phonologique du hongrois. Acta Linguistica 2, 67.

Hjelmslev, L. 1943: Omkring sprogteoriens grundlæggelse, København: Munksgaard.

Hjelmslev, L. 1959: Essais linguistiques, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 12.)

Hjelmslev, L. 1972: Sprogsystem og sprogforandring, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 15.)

Hjelmslev, L. 1973: Essais linguistiques II, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 14.)

Hjelmslev, L. 1974: Aufsätze zur Sprachwissenschaft, Stuttgart: Ernst Klett Verlag.

Hjelmslev, L. 1975: Résumé of a Theory of Language. Hrsg. von F. J. Whitfield, Copenhague: Nordisk Sprog- og Kulturforlag. (Travaux du Cercle linguistique de Copenhague, 16.)

Hoskovec, T. 2002: Fonologický inventář a jeho morfonologické třídění. Obecná metodologická rozvaha nad konkrétním materiálem jazyka litevského. Slavia 71, 267–300.

Kurylowicz, J. 1967: Phonologie und Morphonologie. In: Hamm 1967, 158–169.

Leška, O. 2002: We have finished reading Vachek’s Prolegomena. Travaux du Cercle linguistique de Prague, n.s. 4, 52–54.

Martinet, A. 1963: Grundzüge der Allgemeinen Sprachwissenschaft, Stuttgart: W. Kohlhammer Verlag. (Urban-Bücher, 69.)

Martinet, A. 1965: La linguistique synchronique (études et recherches), Paris: Presses universitaires de France. (Le Linguistique, 1.)

Novák, L’. 1937: K základným otázkam štrukturálnej jazykovedy. Sborník Matice slovenskej 15, 3–23.

Patri, S. 2002: La méthode de Troubetzkoy morphonologue. Cahiers Ferdinand de Saussure 55, 63–83.

Skalička, V. 1979: Typologische Studien. Hrsg. von P. Hartmann, Braunschweig–Wiesbaden: Vieweg.

„DAS PHONOLOGISCHE INVENTAR....“

175

SPANG-HANSSEN, H. 1949: On the Simplicity of Descriptions. Travaux du Cercle linguistique de Copenhague 5, 61–70.

TRUBETZKOY, N. S. 1929: Sur la „morphonologie“. Travaux du Cercle linguistique de Prague 1, 85–88.

TRUBETZKOY, N. S. 1931: Gedanken über Morphologie. Travaux du Cercle linguistique de Prague 4, 160–163.

TRUBETZKOY, N. S. 1934: Das morphonologische System der russischen Sprache, Prague: Jednota československých matematiků a fysiků & Otto Harrassowitz. (Travaux du Cercle linguistique de Prague, 5/2.)

TRUBETZKOY, N. S. 1939: Grundzüge der Phonologie, Prague. (Travaux du Cercle linguistique de Prague, 7.)

VYKYPĚL, B. 2002: Fragen der Beschreibung des Ausdrucksplans (mit Beispielen aus dem Obersorbischen). In: R. Blankenhorn, S. Dönninghaus, R. Marzari, Hrsg., Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (POLYSLAV) 5, München: Verlag Otto Sagner, 236–250. (Die Welt der Slaven. Sammelbände/Сборники, 15.)

VYKYPĚL, B. 2003: Vokale und Konsonanten als Selbst- und Mitlaute (mit Beispielen aus dem Obersorbischen). Sborník prací filosofické fakulty brněnské university A 51 (im Druck).

Bohumil Vykypěl

Ústav pro jazyk český AV ČR

etymologické oddělení

Veveří 97

CZ-60200 Brno

([email protected])

Gauta 2003 05 02